Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Austrálie

 Sakra, dělejte něco! Zač jste tam vlastně placení?

 Nešli jsme do Somálska, aby nás někdo vyhodil!

 A už vůbec ne připravit to smradlavým Číňanům!

 (Telefonní odposlechy z Pentagonu a z CIA).

Svět byl v patu, což neznamenalo, že by byl lepší.

V Somálsku se uhnízdili Číňané.

Jednotky Američanů tam byly dřív, ale když před světem vyšel najevo pravý charakter jejich »humanitární mise«, když se prokázalo, že vojáci střílí všechny, kdo přežili jed, ztratili tam jakékoliv právo dalšího setrvávání.

Vojtěch je zbavil jejich technické převahy. Automobily jim zničily exploze vlastních autodestrukčních náloží, dovezené bitevní helikoptéry ochromily zadřené motory a odborníci si s nimi nevěděli rady. Oddíly čínských policistů vytlačily zbytky Američanů do Mogadiša a donutily je nalodit se na loď, která je přivezla. Neobešlo se to bez použití zbraní, jenže Číňané měli u všech přestřelek reportéry, kteří zadokumentovali, kdo začal střílet první. A byli to vždycky Američané. I když byli bez spojení s velitelstvím, dostávali sebevražedné rozkazy útočit na čínské policisty. Jenže ti pokaždé věděli odkud útok přijde a mohli se připravit. Tušila jsem, že i za tím bude Vojtěch, ale jistotu jsem neměla. Vojtěch se mi přestal svěřovat od chvíle, kdy jsem se na poradě u Učitele poněkud zbrkle proti němu postavila. Přišla jsem o možnost být tomu nejblíž, ale mrzet jsem se mohla jen na sebe.

Číňané obsadili mrtvá města hladce. Hrstka přeživších Somálců neměla sílu ani vůli k odporu. Číňané vyhladovělé lidi shromáždili do uprázdněné luxusní čtvrti Mogadiša, kde je před kamerami reportérů starostlivě krmili a zahrnuli lékařskou péčí, za kterou jim byli Somálci vděční. Zatímco reportéři získávali od zachráněných lidí další svědectví, čínští policisté pohřbívali miliony mrtvých, aby zabránili epidemii. Obnova původních správních orgánů byla nemyslitelná, ale Číňané je nahradili vlastními správními úředníky, dovezenými z Číny. Na pustém venkově se do programu obnovy Somálska obětavě zapojili čínští zemědělci, aby pod dohledem svých kvalifikovaných odborníků co nejdříve dosáhli soběstačnosti země v potravinách.

Od počátku bylo všem jasné, že obnova Somálska nebude snadná ani krátká. Za odborníky muselo přijít potřebné zázemí, jejich rodiny a obchodníci zajišťující zásobování, také s rodinami. Ačkoliv původní Somálci žili pouze v Mogadišu, zavládl ve městech opět čilý ruch.

Jenže všude to byli už jen – Číňané.

Číňané se postarali i o zajištění bezpečnosti ve vztahu k sousední Etiopii. Ta měla podobný problém. Americká genocida se nevyhnula spornému území Ogadenu, kde jako v Somálsku zůstala jen nepatrná hrstka obyvatel. Snad proto se Etiopie s Čínou poměrně rychle dohodla na novém, tentokrát snad již trvalém vytýčení hranic mezi zeměmi. Číňané získali Somálsku další kus hor, za což Etiopii bohatě zaplatili a navíc pomohli s asanací sousedícího území. Po skončení prací se spořádaně stáhli a předali oblast vládě Etiopie vyčištěnou a zvelebenou jako nikdy předtím. Vládu Etiopie to nestálo žádné peníze, jen se vzdala pár kilometrů hor, což byla jistě dobrá cena, takže mezi oběma zeměmi zavládly po tisíciletích nevraživosti dobré sousedské vztahy.

Původní Somálci teď byli v Mogadišu privilegovanou vrstvou. V rámci odškodnění se topili v penězích – čínská vláda jim rozdělila miliony jüanů, získali majetky a renty, mohli si najmout čínské sluhy. Náhle a nečekaně byli smetánkou s blahobytným životem, o jakém se jim dříve ani nezdálo. Mohli pořádat hostiny, od rána do večera ležet na terasách svých nových vil a nehnout prstem. Tak jim to lichotilo, že si nevšimli, jak jim ze Somálska zůstala jediná byť luxusní čtvrť Mogadiša. Čínská banka jim vyplácela štědré renty, správní orgány byly čínské, Číně patřily všechny těžební společnosti, kterým se zakrátko podařilo zahájit těžbu i dosud zanedbatelně využívané somálské ropy. Mimo Mogadiša žili všude Číňané, tisíce pracovitých, nenáročných lidí, kterým všechno jen kvetlo pod rukama. Somálsko se změnilo na čínskou kolonii, kde původní obyvatelé žili v nevelké, byť bohaté – rezervaci. Podobně jako Indiáni v Severní Americe, jen o poznání lépe.

Vojto, tohle jsi opravdu chtěl?

Američané od začátku proti přeměně Somálska v čínskou kolonii protestovali, jenže jejich hlas na půdě OSN umlčela nevídaná vlna nevole. Skoro současně se totiž i mimo Spojené státy rozšířila webová stránka Pravda o Somálském horroru, ze které si svět vyvodil jedno: odehrála se zde nepotrestaná genocida, které se dopustil nejsilnější stát světa. Spojeným státům se nikdo nedokáže postavit na odpor, ale to nic nemění na povaze zločinu. Stát, který Somálsko barbarsky vyvraždil, nemá nejmenší právo kritizovat velkorysou humanitární pomoc, kterou Čína zbytku obyvatelstva poskytla.

Ačkoliv se oficiálně v OSN nikdo neodvážil navrhnout sankce proti zločincům, prudce poklesla ochota zemí spolupracovat, natož podporovat další vojenské plány Pentagonu. Svědectví francouzského lékaře Marcela d'Avigny tvrdilo, že americká armáda měla v Somálsku rozkaz postřílet svědky bez ohledu na příslušnost, včetně spojenců. V několika evropských zemích, kde se schylovalo k volbám, hrozil katastrofální propad kterékoliv straně, pokud se jen zmíní o možnosti jakékoliv – a nedejbože vojenské – podpory Spojených států. Průzkumy signalizovaly zisk hlasů pro strany s programem okamžitého ukončení všech zahraničních vojenských dobrodružství.

Francie reagovala první – okamžitým stažením vojáků ze všech vnějších území. Vládní strana si tak prakticky zajistila zvolení, i když se musela obávat nesouhlasu Američanů.

Vláda Velké Británie se rozhodla nahradit chybějící Francouze posílením vlastního kontingentu vojsk, jenže návrh vyvolal v Londýně masové demonstrace, Britové veřejně volali po svržení vlády národní hanby, že neprošel Sněmovnou Lordů, kteří prosadili pravý opak – stažení britských sil, stejně jako se předtím rozhodli Francouzi.

To způsobilo dominový efekt po celé Evropě. Jen dvě vlády se pokusily vyslat víc vojáků – jenže i v Polsku to vedlo k obrovským demonstracím, následně k pádu vlády a k předčasným volbám. Vládní strany, prosazující pomoc USA, se scvrkly na bezvýznamné straničky a musely se rozloučit s účastí ve vládě. Nová vláda udělala, co se od ní čekalo. Stáhla vojáky do posledního, i když předtím Američanům jako poslední výpomoc odevzdali přebytky techniky, zbraní a munice.

Spojené státy odmítly na jejich odvoz propůjčit svá letadla, ale Rusové svými velkými letadly všechny odvozili během jediného dne.

Jediná země, která počet vojáků na zahraničních misích zdvojnásobila, byla Česká republika. Do voleb bylo dost času a vláda počítala s tím, že na to voliči jako vždy zapomenou. Ale zdvojnásobení českého kontingentu nepokrylo odchod ostatních sil. Jen to znamenalo přesunutí českých vojáků do oblastí, kde se prudce zvýšily české ztráty, do této doby víceméně zanedbatelné.

Čechy to naštěstí nechalo ledově klidné. Čeští vojáci jsou profesionálové a se ztrátami musí počítat. Zdálo se, že i Spojené státy tyto potíže a aféry – se ctí anebo bez ní – jakž takž ustojí.

Měla jsem od těchto událostí pohov. Chystala jsem se na zkoušky na místní universitě v Adelaide, kde mi je Japonci sjednali. Nebyla jsem první, kdo je tam skládal, tuhle cestičku už Virtuálové přede mnou prošlapali, což neznamenalo, že by byla snadnější. Věděla jsem, že zkoušky budou přísné a abych to neměla tak lehké, měli na mě kromě zkoušejících dohlížet z naší strany i dva Virtuálové.

Učitel tvrdil, že diplom získaný s podporou internetu nemá mezi námi platnost. Měl pravdu, také bych to chápala jako podvod. Naštěstí jsem byla připravená dobře, zkoušek jsem se obávat nemusela. Horší bylo opustit poměrné bezpečí Továrny. Do Austrálie se mé pražské dobrodružství nedoneslo, ale mohla bych se obávat, že ve mně někdo pozná hlasatelku pirátského vysílání. Jistá jsem si být nemohla.

Naštěstí mě tam měli doprovodit známí z Továrny. Panu Hičihiko jsem důvěřovala a druhým společníkem mi měl být pan Šibata Keisuke. Znala jsem ho trochu z Prahy, pilotoval malé tovární letadlo, které mě vysvobodilo z drápů naší prodejné Policie. Teď měl dvojí úlohu. Pilota – a tajného přísedícího u zkoušek.

Vojtěch se neobjevil, ale věděla jsem, že nás určitě sleduje a zametá za námi elektronické stopy. Naše letadlo se neobjevilo na satelitních snímcích ani na radarech, aby se nedalo vysledovat odkud je a kudy létá. Možná by to nevadilo, ale Učitel byl názoru, že není dobré poskytovat voldemortům ani náznak stopy.

Adelaide leží na témže poledníku jako Japonsko, časový posun nás nečekal, ale cesta byla dlouhá přes osm a půl tisíce kilometrů. To není zvláštností pro velká dopravní letadla, ale u malých letadel je to na hranici doletu. Při letu z Prahy jsme kdesi uprostřed doplňovali palivo, jenže mezi Japonskem a Austrálií leží jen Nová Guinea, kde Japonci neměli spřátelené letiště, takže jsme museli letět bez mezipřistání, jen s přídavnými nádržemi, které trochu sníží dosažitelnou rychlost. Pan Šibata navíc uplatnil šetřící režim, po vystoupání do cestovní výšky vypnul jeden ze dvou motorů. Prý to tak nedělal poprvé, na delší trati se tím dal prodloužit dolet o více než polovinu.

Vzlétli jsme časně ráno z Továrny a dlouho jsme letěli nad Ďábelským trojúhelníkem, obdobě Bermudského na protilehlé straně Země. Nestalo se ale nic zvláštního a Japonci se ani ničeho neobávali, ačkoliv letoun letěl jen na jeden motor. Krátce jsme letěli nad hornatou Novou Guineou, kde si nás nikdo nevšímal, následoval rozsáhlý Carpenterský záliv a nakonec přelet napříč Austrálií od severu až k jihu.

Letiště Adelaide nás přijalo lhostejně, jakoby tam přistávala letadla z Japonska ob den, ale brzy se ukázalo, že na odstavné ploše stálo malých letadélek vyrovnáno tolik, že jedno mezi nimi bylo kapka v moři. Vlastně to bylo pochopitelné. Australané cestují letadly více než Evropané.

Moderní universita v Adelaide nás přijala vlídně, ale bez údivu. Dálkové studium tu bylo obvyklé. V Japonském pasu jsem měla pravé jméno, které si sekretářka staromódně zapsala do listin. Ne že by tu neměli počítače, ale listiny nejsou snadno falšovatelné a proto jsou důvěryhodnější, vysvětlila mi s úsměvem.

A pak následovaly zkoušky před odbornou komisí.

Zabraly celý týden a nezbyl mi ani čas na prohlídku města. Ráno začalo nástupem do university, obědvali jsme v příjemné universitní jídelně, následovalo další kolo, večeře a hurá do hotelu. Padala jsem únavou. Spala jsem sice jako vždy jen napůl, ale cítila jsem se pokaždé jako po maratonu. Skládala jsem i ty zkoušky, co jsem v Praze udělala na výborně – nebyl by problém vyžádat si je, ale proč na sebe zbytečně upozorňovat? Ani tady mi nedělaly problém, proč si je nezopakovat?

Po celou dobu, kdy mě komise propírala ze všech stran, seděli Japonští přátelé v universitní jídelně, ale věděla jsem, že se napojili na místní počítače, aby mě nenapadlo hledat pomoc na internetu. Ani jsem to nepotřebovala, věděla jsem všechno, co si přáli ode mě slyšet. Zajímalo mě, proč se nediví, že dělám všechno tak najednou, vždyť je to nad lidské síly, ale včas jsem si uvědomila, že nejsem první. Komise netušila podstatu Virtuálů, ale byla na ně zvyklá, takže se už nedivila.

Když zkoušky skončily, komise mě předala sekretářce, všichni se před ní podepsali na protokoly – a na diplom. Pak se se mnou rozloučili a odešli. Sekretářka se mě ještě pro jistotu zeptala, zda se spokojím s předáním diplomu teď hned, nebo si nechci počkat na nejbližší termín slavnostního předávání, ale hned také dodala, že slavnostní předávání diplomů využívají spíše místní a že by mě s tím ani nechtěla zdržovat.

Přistoupila jsem na okamžité předání – a za chvilku poté jsem jako novopečená inženýrka nasedala s ostatními do letadla. Pan Šibata odešel už když komise skončila zkoušku, takže jsme měli doplněné nádrže, jen odstartovat.

Cesta zpátky byla pochopitelně veselejší. Kdo někdy dělal zkoušky, ten jistě ví, že absolutní jistotu složení zkoušky má jen Bůh – a i to jen díky axiomu jeho vševědoucnosti, jak s oblibou říkal v Praze náš kulhavý asistent Hlaváček. Již během letu nad pouštěmi Austrálie jsem se zvědavě zeptala pana Hičihiko na jeho zkušenosti s tímto druhem zkoušek.

„Vím, že někteří naši studenti si dělají ze zkoušek těžkou hlavu, ale ještě nikdy se nestalo, aby Virtuál nesložil zkoušky hned napoprvé a s nejvyšším hodnocením,“ řekl mi klidně. „Jistě jste si všimla, Kateřino, že se na zdejší univerzitě nikdo nediví, co jim vozíme za geniální studenty. Ale každý ihned vycítí, když si je student jistý. Zpočátku se je snaží na něčem nachytat, ale když zjistí, že to zřejmě nemá smysl, ke konci už nikoho netrápí.“

„Taky se mi to tak zdálo,“ přikývla jsem. „Je to asi rozumné. Jen kdyby to sem nebyla taková dálka...“

„Učitel říká, že na vědění nesmíme litovat peněz,“ pokrčil rameny pan Hičihiko. „Má to být naše největší zbraň.“

„Ano, ale diplom je jen papír,“ namítala jsem. „I v Továrně jsou lidé, kteří si vystačí s vědomostmi a po diplomu ani netouží.“

„Máte pravdu,“ přikývl. „To jsou ale ti, kdo se zaměřili na Továrnu a vidí svou budoucnost v ní. Každý ví, že Továrna vyžaduje vědomosti, ale nemusí je mít na papíře. Pro nás je obvyklé celoživotní zaměstnání v jedné továrně. Koujou své zaměstnance nikdy nevyhodí. Ale ne každý tu chce zůstat. Zejména cizinci jako vy by se v závislosti na jeden podnik necítili dobře. Nicméně očekáváme, že i Virtuálové pro nás budou pracovat, proto umožníme získání diplomu každému.“

„Ta velkorysost odpovídá Kodexu Virtuálů,“ souhlasila jsem.

„Vždyť už pro nás pracujete, Vojtěch si vás nemůže vynachválit.“

„Vojta se teď na mě asi zlobí,“ prozradila jsem na sebe.

„Určitě ne,“ usmál se. „Nemá důvod. Pokud myslíte, jak jste se do něho pustila před Učitelem, zapomeňte na to. Nikdo to nechápe jako nepřátelství, ani Učitel a tím méně Vojtěch, který má nad tohle nadhled. Učitel tím byl naopak potěšený. Konečně se někdo Vojtěchovi postavil, aby nám úplně nezpychl.“

„Jenže Vojta se mi od té doby ani jednou neozval!“

„Ani tomu se nedivte,“ chlácholil mě pan Hičihiko. „Má teď příliš mnoho práce. Ačkoliv je to fenomén, ani on není nekonečný. Až se situace trochu uvolní, uvidíte!“

„Dobře, ale chtěla bych už něco pořádného dělat!“

„Brzy se dočkáte,“ uklidňoval mě. „Teď si zasloužíte chvíli oddychu. Jistě se teď se svou radostí svěříte rodičům, ne? Japonec by to udělal ze všeho nejdřív.“

„To jistě – ale nebudu přece s nimi týden jásat,“ usmála jsem se.

„Týden ne, ale pár dní vysadit musíte,“ usmál se. „Říká se, že je mezi Japonci největší procento workoholiků na světě, ale my to vidíme neradi. Virtuálové nesmí pracovat pořád naplno, mohli by to přehnat a strhat se. Musíte se naučit odpočívat. I to je umění.“

„Vždyť poctivě proležím každou noc!“

„To je asi dobře, ale... je vhodné alespoň jednou do měsíce vypnout úplně a vyspat se naplno. Vsadím se, že od té chvíle, co jste se naučila spát napůl, jste už naplno nespala. To není dobré. Při napůl spánku nemáte žádné sny – a lidé jsou na sny zvyklí, nemá cenu se jich úplně vzdávat.“

„To mě nenapadlo,“ odvětila jsem trochu nejistě. „Ale ujišťuji vás, že tak žhavá nejsem a občas vysadím. Jak často spíte naplno vy?“

„Tak jak říkám, jednou do měsíce,“ řekl vážně.

„Dobrá, budu o tom uvažovat,“ svolila jsem.

„Jestli chcete, můžete to zkusit tady v letadle,“ navrhl mi. „Tady stejně nemůžete nic dělat, leda se toulat po pelenitové síti – vím, že ta to snese, ale lépe uděláte, když těch pár počítačů v našem letadle včetně vašich hodinek šintei přenecháte Vojtěchovi, v případě nouze by je využil lépe. Sklopte si sedadlo dozadu, vezměte si z přihrádky spací čepici a zkuste na pár hodin usnout. Vzbudíme vás, až budeme přistávat.“

„Spací čepici?“ podivila jsem se.

„Jak vidíte, máme je tu, i když tímhle letadlem cestují výhradně Virtuálové,“ usmál se. „Zakryje oči, aby vás nerušilo světlo, na uších budete mít tlumící protihlukové polštářky – ostatně hluk turbín uspává a když letíme jen na jeden motor, je to ještě slabší. Zkuste si to.“

„Ale vy spát nebudete?“

„Ne, v letadle musíme bdít vždycky dva,“ řekl vážně. „Já a pan Šibata jsme na sebe navěšeni a navíc jsme oba ve spojení s Vojtěchem. Je to rozhodně bezpečnější.“

„Vy jste, ale já ne?“ zamračila jsem se.

„Bezpečnost především,“ ujistil mě. „Letadlo beztak vede on. Ale na nic víc nemá čas, zejména ne na diskuse, to snad pochopíte.“

„Pochopím,“ přikývla jsem – a pomalu si natáhla spací čepici.

Takže o mě nestojí.

Taky dobře.

Rodiče byli z mého diplomu nadšeni. Stálo je to hodně odříkání, měla bych jim to začít vracet. V Japonsku nestrádali, ale nemohla jsem ani tvrdit, že by se jim dařilo dobře. Cizí země, svými zvyky vzdálená, jim nahradit domov nemohla.

Že mi tenkrát u paní Hanuškové huba neupadla!

Jenže mi bylo proti srsti lhát. A ona zase nechtěla lhát svým známým, až se to dostalo k profesionálním bretšnajdrům, kteří to – po vzoru všech bretšnajdrů světa – pochopili jako parádní velezrádu. Pořád stejní, bdělí a ostražití, čmuchalové, bonzáci, udavači, práskači, debilítos, profesionální i amatéros, za Rakouska, za Hitlera, za Stalina, za Gottwalda i dnes, pořád čmuchají velezrádu... Aby je čert vzal!

Pravda, nebyla jsem dítko nevinné. Účast na potopení americké flotily nebyla úplně v pořádku, i když jsem sama nic neudělala a ani se mi nelíbila likvidace tolika lidí. Na druhé straně, neviňátka nebyli ani účastníci genocidy. Na vojnu šli dobrovolně a počítali s tím, že budou vraždit. Genocidu možná nečekali, ale na důstojnících na můstku bylo vidět, že vraždí opravdu s chutí. Otočit proti nim jejich vlastní zbraně nebylo až tak zavrženíhodné. Čím kdo zachází, tím také schází – a tady to bylo doslova.

Každého i nutného činu ale může člověk litovat. Vyšší princip mravní tvrdí, že vražda na tyranu není zločinem. Schvalovala bych atentát na Heydricha stejně jako na ty nažehlené vrahy na můstcích amerických lodí. Heydrich byl přitom stejný vrah jako oni, ale proto ho snad nebudu rehabilitovat. Ano, ale – znemožnila jsem život sama sobě doma, v Čechách. Proč? Protože naši bretšnajdři trvají jedině na svém výkladu pravdy? Protože lezou neustále vy-víte-kam těm mocnějším? Protože se plazí před mocnými a naopak s guistem dupou po těch, kdo s nimi nesouhlasí?

Ba ne – bretšnajdrové by měli být z Čech vyštípáni! Ne já! Jenže bretšnajdry si vydržují voldemorti, ti jsou ta pravá příčina. To znamená, že musíme nejprve porazit voldemorty, následně vyházet bretšnajdry – bude to asi pěkná fuška, jenže tím to zdaleka neskončí, pak zůstanou jako žáby na prameni byrokrati...

Dá se to vůbec zvládnout?

Dala jsem se k systému, který má naději přežít, natož něco vykonat? Nevím. Ale aspoň jsem udělala radost mamince a tatínkovi, kteří pro mě vždycky udělali první poslední, nesli zátěž mých studií a nakonec museli opustit i domov, který si na stará kolena tak pracně zařizovali... kdy jim to vůbec nahradím?

Pěkně jsem si zpackala život – a kdyby jen mě, zpackala jsem to i našim. I když se dá tvrdit, že nám to zpackali voldemorti, potažmo jejich ponížení služebníčci a bretšnajdrové.

Proč já husa okřikuji Vojtu, když se do toho pustil pěkně naplno?

Nedělá to nakonec i pro mě?

Návštěvu, která mě nečekaně vyvolala do tovární jídelny, jsem opravdu nečekala. Ale byla bezpochyby pro mě. Upozornila mě na ni připomínací službička v hodinkách šintei, takže to byl někdo z Virtuálů. Nikdo jiný tuhle moji adresu neznal.

„Katko, zastav se co nejdřív v jídelně Továrny, počkám na tebe.“

Zprávička lakonická, že by ani Sparťané kratší nenapsali. A navíc bez podpisu. Kdo mi to jen může psát? Pan Hičihiko? Před chvílí jsme se loučili. Učitel? Ten to nebude.

Kdo mě tady vlastně zná a má důvod se se mnou setkat? Leda Aiči-san. Že by už překonala svůj odpor k hačimaki, čelence Virtuálů?

Pokusila jsem se vysledovat, odkud zpráva dorazila, ale tentokrát jsem neuspěla. Každá zpráva má i mezi Virtuály hlavičku, na kterou se dostaneme až při fyzickém přístupu, kdy se objasňují všechny skryté detaily. Tahle ale hlavičku neměla. To na Aiči-san nevypadá, já jsem fyzický přístup zvládla až po dvou měsících, do té doby jsem měla jiné, přednější učivo. A že by Aiči-san byla takovou výjimkou?

Omluvila jsem se rodičům a vyrazila do jídelny, ačkoliv k tomu nebyl vhodný čas. Bylo mezi obědem a večeří, jídelna je poloprázdná. Měli jsme ji přes ulici, spěchat nebylo kam, ale mě poháněla zvědavost. Kdo to asi může být?

Jen jsem vstoupila, zvedl se od stolku chlap jako hora – a hlásil se ke mně. Nebyl to Japonec, to jediné bylo zřejmé okamžitě. Byl to Evropan jako já, navíc rozložité postavy. Ne tlustý jako já, ale takový... kulturista. Vsadila bych se, že denně trénuje ve fitcentru.

Kdo to byl? Viděla jsem ho zaručeně poprvé. Prolétla jsem i svoji soukromou sbírku tváří, uchovaných v mých šintei, jestli jsem ho někdy přece jen nepřehlédla, ale na žádné podobence nebyl. Naprosto neznámý chlap. Musel patřit k nám Virtuálům, jinak by se mi nedostal do schránky v šintei, ale neznala jsem ho. Ani chitkon neměl. Což dnes prakticky nic neznamenalo, nebyla jsem tady s mikročipem jediná.

„Ahoj, Káťo!“ pozdravil mě na uvítanou – česky.

Takže krajan. Nezaměnitelný český přízvuk vylučoval, že by se uchyloval k překladači. Ale co tady dělá? Mezi námi Virtuály měl být v této chvíli jen jediný Čech, Vojtěchův žák Jindřich. Toho jsem znala, byť jen z krátkého setkání, když mě pomáhal vysvobozovat z drápů Američanů. Kdo ale jiný? Měla jsem pocit, že bych měla ten hlas znát, ale odkud? Spolužák to nebyl, to bych vyloučila ihned. Kdo tedy?

„Ahoj!“ odpověděla jsem zdvořile. Ale nadšeně to neznělo.

„Jak se ti líbím, Káťo?“ zeptal se mě a nestydatě si mě prohlížel, až jsem z toho málem dostávala pupínky. A ke všemu mi tykal!

„Pane, je zvykem nejprve se představit!“ zpražila jsem ho. „Tady je zdvořilejší prostředí než v Praze! Nevím, kam si vás mám zařadit!“

„Mám lepší návrh!“ usmál se. „Zkus hádat, kdo jsem!“

„Dám se poddat, protože vás nemám ani ve své databázi obličejů, ani si vás nepamatuji z dřívějška.“

„Na to si zvykneš!“ zasmál se. „Co si dáš? Kafe nebo čaj?“

Řekl to tak samozřejmě, jako by čekal jen tuto odpověď.

„Kafe!“ řekla jsem. „Ale objednám si sama, to ještě umím!“

Nedbal na to a předběhl mě u kávovému pultu, kde mu usměvavá Japonka naservírovala pořádnou vídeňskou kávu se šlehačkou. Jen jednu, ale bylo znát, že to má být pro mě.

„Zřejmě nevíte, že zrovna tuhle kávu nemiluji!“ zpražila jsem ho.

„Zřejmě netušíš, že tu zásadu dnes hodíš za hlavu!“ odpověděl mi tak sebejistě, že mi nezbylo než ho utřít, aby si nedovoloval pořád víc a víc.

„Pane, nepředstavil jste se mi, ale čeština má ještě jeden způsob, jak vyjádřit jistou zdvořilost!“ rozhodla jsem se ho zpražit. „Já vám vykám a proto se vaše tykání dá považovat za naprosto neomalené!“

„Tvá chyba! My dva si přece tykáme už dlouho!“ ujistil mě.

To mi dodalo. Přeměřila jsem si ho přísným pohledem – ale v té chvíli mi bylo, jako kdybych měla omdlít.

„Ježíši Kriste! To jsi ty?“ vyjekla jsem.

A teprve teď se na mě sesypala lavina příznaků, které jsem dosud zaslepeně ignorovala, ačkoliv mi to mělo být jasné od první vteřiny.

Naprosto dokonalá postava! Obličej... nebyl úplně pravidelný, ale na chlapa nezvykle čistý. Skoro jako by se za chlapa vydávala žena.

Ale nejvíc ten hlas!

„Jsi to přece ty, Vojto!“ dodala jsem skoro šeptem.

„No, tak trochu, napůl,“ přikývl se šibalským úsměvem.

„Ale povedlo se mi to, ne?“

Errata:

10.08.2021 22:25