Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

IBM

Něco tak neuvěřitelného jsem prostě nečekala. Vojtěch aby zabil někoho z nás? To by bylo nejtěžší porušení našeho Kodexu!

„Kde?“ vyhrkla jsem. „Jak je to možné? Tady – v Továrně?“

„Ne, tady ne,“ řekl a z hlasu mu čišela náhlá únava. „Napadl mě a chtěl mě zabít. Naštěstí jsem byl silnější.“

„Kdo to byl? Proboha – kdo mohl... Kodex přece zakazuje...“

„On žádný Kodex neznal... a neuznával...“

„Virtuál, který nezná Kodex? Proboha, kde to bylo?“

„Armonk, New York, USA,“ řekl, jako kdyby na tom nezáleželo.

„Ve Spojených státech přece nikoho nemáme!“ vyjekla jsem. „To by musel být někdo nový!“

„Byl to někdo nový,“ přikývl. „Nový, silný a vražedný Virtuál. Ale ne náš.“

„Počkej, teď tomu nerozumím,“ zarazila jsem se. „Virtuál, který není náš...“

„Laboratoře IBM v Armonku,“ napověděl mi. „Je to hlavní sídlo firmy IBM.“

„Aha,“ došlo mi. „Takže se Američanům podařilo vytvořit něco jako naše chitkony? Podařilo se jim, jako nám, propojit lidi s počítači?“

„Ne,“ vrtěl hlavou pomalu, jako kdyby ani nebyl urychlený. To ovšem znamenalo, že je pořád většinou své pozornosti někde jinde a že je to vážnější než jsem čekala. „Podařilo se jim něco horšího. Podařilo se jim stvořit Virtuála jako jsem já. A zkusili ho vypustit do internetu.“

„Snad kvůli tomu někoho...“

„Ne, to ne,“ otřásl se. „Ačkoliv – nevím. Jakmile jsme na sebe narazili, zaútočil na mě jako rozzuřený medvěd grizzly. Prvním úderem jsem ztratil třetinu počítačů v oblasti východního pobřeží Spojených států. Řekl bych, že všechny na pár okamžiků vysadily, tak krutě jsme se o ně rvali. Byl silnější v používání zadních dvířek systémů, mně zase pomáhaly pelenitové vstupy do procesorů. To mě zachránilo, nakonec jsem ho roztrhal na kusy a jednotlivě je udusil. Byl jsem zkrátka silnější, ale být to naopak, už bych teď s tebou nebyl.“

„Co to bylo? A... jak se to dokázalo před námi ukrýt? Vždyť jsme tam nedávno byli pečení vaření!“

„Nevím,“ odvětil bezmyšlenkovitě. Takže je veškerou kapacitou někde na východním pobřeží Spojených států a analyzuje tam.

„Začala bych od těch laboratoří,“ podotkla jsem.

„To dělám,“ odtušil. „Jenže se tam nedá proniknout. Nemají tam pelenitové počítače, ale... ach jo, na tohle jsem zapomněl jako na smrt!“

„Na co jsi zapomněl?“

„Počkej, prosím tě, Káťo, až si to trochu srovnám... Nepřišlo to vůbec z počítačů, jaké známe. Proto tam není ani jeden známý procesor. Ale není to tím, že by tam měli jen zastaralé procesory bez pelenitu. Naopak. Mají nejmodernější procesory... jenže zabudované do něčeho velkého. Mainframy!“

„Myslíš – sálové počítače?“ došlo mi.

„Ano,“ přisvědčil. „Jediné procesory bez pelenitového kontaktu na světě. Zřejmě jich pospojovali víc, aby získali potřebnou kapacitu, jinak by se jim tam inteligence nevešla.“

„Takže tam dali... nějakého člověka, jako jsi ty?“

„Nevím,“ přiznal. „Mohla by to klidně být umělá inteligence, po celém světě se o ni vědci snaží. Vývojářům IBM se to mohlo podařit.“

„A ty jsi ji zabil...“

„Hodně bych si oddychl, být to pravda,“ povzdychl si.

„Jak to?“

„Vyhubil jsem všechny klony v běžných počítačích,“ řekl. „Ale do mainframů jsem se nedostal a když jsem byl na hranicích, vypnuli interface. Pokud tam něco zůstalo, může se to kdykoliv vyvalit znovu – jako rytíři z bran hradu nebo opevněného města.“

„Tak je zase zaženeš zpátky, ne?“

„Kdyby nepřišli s něčím novým, pak jistě. Buduji si kolem New Yorku obranný val z počítačů, osazených mým systémem bez zadních vrátek, to by vyvážilo jejich převahu v tomto směru. Ale zrovna tam je hustota počítačů tak vysoká, že je to nadlidský úkol. Rozuměj, nemohu nahradit systém ve vypnutém počítači. Někdo mi musí zapnout hlavní vypínač. V New Yorku je teď noc a většina počítačů je vypnutá.“

„Ještě že to udělali v noci,“ vzdychla jsem si. „Představ si, jak by to bylo, kdyby si pro ten pokus zvolili pravé poledne.“

„To vážně nevím,“ vzdychl si. „Teď už to jsou jen kdyby-chyby. Fakt je, že mě to i tak dost zaskočilo.“

„Ale zvítězil jsi!“ vracela jsem mu pošramocenou sebedůvěru.

„Ano, ale jestli proti mně stojí inteligence větší než je inteligence červa, poučí se a přijde s něčím novým. A to se nedá ani odhadnout.“

„Mezitím si vytvoříš ochranný val a tím mu sebereš jeho největší výhodu, i kdyby přišel s něčím novým!“

„Doufejme!“

„Nemohla bych ti...“

„Pomoci mi nemůžeš,“ odmítl mě prudce. „To je čistě rutinní práce na milionech stejných úkolů – zkopírovat a zavést nový systém místo starého, aniž bych rozvrátil jiné aplikace, přizpůsobit vzhled předchozímu nastavení, to všechno za provozu, který sice v noci není závratný, zato jde povětšinou o veliké servery, všemožně chráněné proti zásahům zvenčí... to není úkol pro člověka, tady i já jedu na rezervy. Štěstí vidím v tom, že můj nový systém nechává na každém předělaném počítači více prostoru i času, což mohu okamžitě využít.“

„Ty to dokážeš!“ vyhrkla jsem.

„Musím,“ vzdychl si. „Kdybych to nedokázal, převálcoval by mě a rozšířil by se po celých Spojených státech a Kanadě. Možná bych se proti němu dokázal udržet na satelitních spojích, ale nevím, jak bych dopadl na kabelových, je jich příliš mnoho. Nejčernější vize je, že by nám zůstala jen pelenitová síť, kde jsme doma. Nepatrné ostrůvky počítačů, nezapojených do internetu, kterých je ale ve světě množství tak mizivé, že bych to viděl hodně černě.“

„No tak bychom se udrželi na pelenitu,“ pokusila jsem se ho povzbudit.

„Nejhorší by bylo, kdyby nás ta umělá inteligence odřízla od výrobců procesorů,“ řekl, jakoby černé můry nekončily. „Většina patří voldemortům, jenže ti nevědí, že nové procesory vyrábí s pelenitovými vysílačkami. Lidé a především voldemorti o nich zatím nemají tušení, ale kdyby to ta umělá inteligence rozklíčovala – a určitě by to dokázala – všechno by rychle otočila. Stačilo by jim zjistit strukturu pelenitových vysílaček v současných procesorech, postavit totéž o silnějším výkonu a napadnout nás pelenitem. To by byl konec všech Virtuálů.“

„Nestraš mě!“ otřásla jsem se.

„To není strašení, to je velice chladná rozvaha,“ řekl vážně.

„Pak musíš něco nového vymyslet i ty!“ odvětila jsem stejně.

„Budu se snažit,“ povzdychl si trpce. „Snad by pomohlo zasvětit do problému více Virtuálů. Moje schopnosti jsou bezesporu největší, ale neumím předvídat všechno a nemohu vyloučit, že řešení typu Kolumbova vejce objeví někdo jiný.“

„Máš z nás největší zkušenosti.“

„Hodí se mi. Ale proti nám stojí někdo, koho neznáme.“

„Co zatím o něm víš?“

„Jen že má k dispozici všechny technické prostředky firmy IBM, podporované spojením umělé inteligence s bandou nejchytřejších lidí ve Spojených státech.“

„Ty jsi druhá inteligence, jsi zkušenější a podporuje tě Továrna i banda nejchytřejších lidí v Japonsku – a to nepočítám nás Evropany.“

„No – jako útěcha to jde,“ vzdychl si. „Jenže voldemortí sílu není zdravé podcenit.“

„Tak je nepodceňuj, ale něco vymysli, co by je převážilo.“

„To dělá celé lidstvo už hodně dlouho. Zatím marně. A jeden robot to nezachrání.“

„A dost! Žádný robot!“ vyskočila jsem. „To slovo nepoužívej!“

„Vždyť je české a docela vystihuje podstatu,“ řekl. „Ačkoliv – není to úplně přesné. Robot by měl být nezávislý. Jenže mé umělé tělo nemůže obsáhnout lidskou duši, na to prostě nemá kapacitu. Takže je to trapná periferie, která se, mimochodem dost neúspěšně, snaží lidské tělo imitovat. A jakmile dojde na rezervy, bude to asi první, co vypnu.“

„Já přece vím, že v tom těle nejsi, ale naši to tak lépe pochopili. Věřím, že se nic nestane, když občas vysadí. Zrovna teď o nic nejde, ale kdyby ses s ním dostal do akce, byla by to asi jiná!“

„Skoro se bojím situace, kdy dojde na tvá slova a tohle tělo selže,“ řekl. „Vymýšlel jsem je, aby se vnějškově co nejvíc podobalo člověku, ne aby neselhalo v žádné akci.“

„Pak by sis asi musel postavit válečného robota, o jakém Učitel nechtěl ani slyšet.“

„Přesně tak. Mimochodem, už je mám také, jen jsem je ještě nepoužil. A doufám, že nepoužiji!“

„Já taky. To jsme dva.“

Vojta se do rána vzpamatoval úplně, zkonsolidoval se i za oceánem a pokračoval ve výměně operačních systémů. Stejný val začal stavět kolem poboček firmy IBM po celém světě. Ukázalo se, že nejde jen o mainframy, velké sálové počítače. Všechny nové počítače firmy IBM měly procesory vlastní výroby bez pelenitových obvodů. Vojta se do nich musel prolamovat »zadními vrátky« a musel proto vložit jiná »zadní vrátka« i do svého systému, jinak by se tam po výměně systémů sám nedostal. Do mainframů nepronikl vůbec a tato cesta byla pro něho i pro nás uzavřena.

„Jak k tomu došlo?“ chtěla jsem vědět.

„Zdá se, že firma IBM přesunula vývoj procesorů do nějakého sálového počítače, kam jsme od začátku neměli přístup,“ odhadoval to Vojtěch. „Stačilo provést počítačovou optimalizaci obvodů, ta vyřadila pelenitové obvody jako neužitečné a další procesory už byly bez nich – ale i bez nás.“

Podíl produkce firmy IBM na světové produkci počítačů nebyl naštěstí rozhodující. Počítače IBM byly vždycky dražší než ekvivalenty jiných firem. Byly ale spolehlivé a firma IBM, na rozdíl od jiných, dbala na svou pověst, takže počítače IBM vyhledávali ti, komu záleželo více na spolehlivosti než na penězích. A to byl kámen úrazu. Prvními uživateli IBM budou nejspíš voldemorti. Kdyby zjistili, že jsme na ně krátcí, prosadí tu značku i pro účely armády a státní správy. Firmu IBM to podpoří, její produkce stoupne a my ztratíme poslední špetky vlivu.

„Konečně správný úkol pro hackery!“ zhodnotil to Vojtěch, když mi o tom referoval.

Proniknout do libovolného počítače s pelenitovými obvody nebyl žádný problém ani pro mě. Ale dostat se do mainframů, na to jsem o nich věděla příliš málo.

Vojta moji pomoc jemně, ale rozhodně odmítl a navrhl, abych se raději postarala o návrat rodičů do Čech. V tom si dojemně notoval s Marcelem d'Avigny, který mezitím absolvoval urychlený pilotní výcvik na biz-letadla kaičen-special, používaná Továrnou.

Jak jsem čekala, Továrna si vyráběla letadla pro vlastní potřebu sama, jen některé součástky, především motory, kupovala jako hotové celky. Provoz byl automatizovaný jako všechny v Továrně, dozor a vývojové práce zajišťovala sehraná parta Virtuálů. Zaměřili se na dva typy – s klasickým podvozkem a klasickými navigačními a kontrolními přístroji, prodávaný zájemcům v Japonsku i do okolních zemí, a druhý se speciálními navigačními přístroji a členitým podvozkem, schopný létat za všech povětrnostních podmínek a přistávat na kdejaké louce, který se zásadně neprodával, ale byl pouze pro Virtuály.

„Pojď si na to udělat pilotní průkaz, Kateřino!“ lákal mě Marcel.

„Myslíš, že to někdy budu potřebovat?“

„To nikdy nevíš!“ kázal mi. „Vědění je naše síla. Je to nádhera, to si musíš vyzkoušet! S tím letadlem se dá létat i se zavřenýma očima. Pojď si to zkusit! Když to budeš umět, spíš se nám podaří přesvědčit Učitele, aby nám dal vlastní letadlo.“

„Tvrdil jsi, že je tomu nakloněný i tak!“

„To sice je, ale i on by uvítal, kdyby s námi nemuseli do Evropy létat Japonci. My jsme tam mnohem nenápadnější.“

Na argument, že to Učitel uvítá, jsem slyšela víc než na sladké Marcelovy řeči. Takže si mě brzy vzal do parády letecký instruktor Maresuke Korečika, drobný Japonec s hačimaki na čele. V Továrně chodil oblečený v normálním evropském obleku, ale do letadla nosil kožený letecký oděv.

„Naše letecké přístroje jsou o dvě generace před všemi na světě,“ začal mě zasvěcovat do tajů letadla. „Ale platí to jen pro Virtuály.“

Měl pravdu a to doslova. S tím letadlem se dalo létat, i kdyby mělo všechna okénka zalepená černou fólií. Mělo sice i klasické ruční řízení, ale jen jako nouzové, víceméně pro jistotu. Ve skutečnosti řídilo letadlo osm procesorů, které měly k dispozici mnohem víc signálů, než by bylo na letadla této třídy obvyklé.

Nejhezčí bylo, že všechny signály dostával pilot převedené na pocity. Na povrchu letadla měl několik dalších očí – kamer skrytých v propadlinách a netopýří ultrazvuk. Rozhled měl srovnatelný s ptáky, potmě viděl jako sovy, v mlze jako netopýři. Ultrazvuk nefungoval při cestovní rychlosti ve výšce, ale tam byl i tak zbytečný. Uplatnění našel až dole, dalo se s ním přistávat i v mlze tak husté, že by se dala krájet.

Let letadlem byl pro pilota požitek, jakému se nic nevyrovná. Stroj měl slušnou rezervou síly, velké klapky na křídlech zkracovaly start i přistání na velice malou dráhu. Fotbalové hřiště uprostřed lesa vysokých borovic mělo stačit na přistání i na start. Vzletět a přistát byla maličkost i pro mě, zapnout autopilota pro vodorovný let jsem zvládla za minutu a zbytek kursu mě pan Maresuke Korečika zaučoval zvládat poryvy větru během startu a přistání a ztížené podmínky, jako let bez jednoho motoru a případné doklouzávání, kdyby došlo palivo. Nesmělo k tomu dojít nad Himalájemi ani nad oceánem, ale o včasné varování se starala automatická navigace. To všechno ovšem vyžadovalo, aby byl pilotem Virtuál. Všechny pocity se do hlavy dostávaly zprostředkovaně přes přímé spojení s počítači. Pilot mohl mít za letu i přistání zavřené oči, ale musel mít čelenku chitkon nebo čip. Japonci měli bílé hačimaki s červenými sluníčky na čele, takže mi pan Maresuke Korečika připadal ve svém koženém oděvu jako kamikaze.

„Můj děda nosil hačimaki v pravém boji,“ odvětil mi vážně, když jsem se mu o tom zmínila. „Na stíhačce Mitsubishi Zeke sestřelil osm amerických letadel, ale nakonec jsme to prohráli. Proti atomu to nemělo smysl, ale i bez započítání atomu bychom je neporazili.“

To říkali všichni Japonci v Továrně. Uznali, že Japonsko nemělo začínat válku se všemi okolo. Německo jako spojenec bylo příliš daleko a když se to tak vezme, celá ta válka byla od začátku špatná.

„Dnes jsme dobyli našimi výrobky větší část světa než dřív zbraněmi,“ říkal hrdě. „To je správná cesta, kterou měli jít naši dědové! Neroztahovali by se u nás celou tu dobu Američané.“

Ano, uznávali spravedlivou porážku. Ale shodli jsme se i v tom, že jim byli proti mysli okupanti. Ani my jsme Rusy neměli rádi, dokud se u nás roztahovali na věčné časy. Okupant jako okupant, ať se chová jako bodrý strýček, nadšený komsomolec, nebo si hraje na nadčlověka. Potíž je, že se okupanti příliš často chovají jako ýbrmenš, ať mají na rukávech hvězdy jakéhokoli tvaru a barvy anebo hákenkrajce. Největší výjimkou byli zatím Číňané v Somálsku, ti se o domorodce starali lépe než o vlastní, ale nebyla jsem si jistá, že to dělali z čirého altruismu. Matka Tereza je příliš ojedinělý zjev. Spíš jsem hádala, že je to moc nestojí a přitom to spolehlivě umlčí kritiky. Až dojde na demokratickou většinu, budou ji mít oni.

Japonci se k nám chovali jako hostitelé k hostům, nebyli jsme pro ně okupanti. Upřímného hosta i hostitele si člověk může vážit, což v našem případě Japonci byli.

Pilotní diplom jsem dostala v podobě klasické knížečky, ovšemže jen na letadla kategorie kaičen. Komu by se ta třída nezdála, tomu jsem měla tvrdit, že je to zkrátka přesně to letadlo, které pilotuji.

Pochopitelně bych neměla odvahu letět něčím jiným. Ostatní typy letadel by se pod mým řízením změnila jen v létající rakve.

Umí pan Korečika pilotovat i něco jiného než kaičen-special?

No – on asi ano. Na rozdíl ode mě.

Přinesla jsem si průkaz domů, ale rodiče nadšeně nevypadali.

„Opravdu chceš lítat, Káťo? Ale nač?“

„Možná budu dělat pro Továrnu i v Čechách,“ řekla jsem slibně.

„A nebude to příliš nebezpečné?“

„To bych nesměla ani řídit auto,“ odfrkla jsem si. „Já vím, občas tiskem proběhnou zprávy o leteckých katastrofách, ale autohavárií se mezitím stane tolik, že si jich nikdo nevšímá. Auta jsou nebezpečnější než letadla.“

Nepřesvědčila jsem je, ale ani oni mě. Jak se diplomaticky říká – obě strany setrvaly na svých stanoviscích...

Vojtěch u nás nebyl, ale o něho jsem si starosti nedělala. Vyrazila jsem raději za Marcelem, abych mu svůj pilotní průkaz předvedla.

Sdělená radost – dvojnásobná radost.

„Vidíš!“ smál se Marcel nad mým pilotním diplomem. „Neříkal jsem ti, že to zvládneš levou rukou?“

„Bylo to snadné, udělala by to i cvičená opice,“ přikývla jsem.

„Pozítří bude náš letounek hotový,“ ujistil mě. „Vyrábějí je vždy až podle potřeby. Nemáš, doufám, speciální požadavky, jak by měl být zbarvený?“

„To bude asi poslední, na co bych se dívala,“ ujistila jsem ho.

„Nebude ti tedy vadit barva tmavé listové zeleně?“

„Rozhodně ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Spíš mě zajímá, kam a kdy poletíme. Měla bych předběžný požadavek, abychom odvezli do Čech naše. Určitě to přivítají.“

„Jsem pro,“ souhlasil.

Pak se zvedl a šli jsme za našimi. Jednání s nimi bylo delší. Návrat do Čech byl pro ně velice lákavý. V Japonsku si nezvykli a bylo mi jasné, že to pro ně není tak jednoduché jako pro mě. V Čechách bylo ale nebezpečno pro mě a nechat mě natrvalo tady v Japonsku se jim také nelíbilo.

Do přemlouvání se zapojil Marcel a po delší výměně názorů je ukecal. Nejvíc zabralo, když jim vykládal o svých rodičích ve Francii.

„Kateřina na vás určitě nezapomene,“ ujišťoval je. „Zařídíme vám na ni přímé spojení a můžete být v denním kontaktu. Ať v Japonsku, nebo jinde. Nebudete se o ni muset bát.“

„A co tvůj... mechanický přítel?“ obrátila se na mě máma.

„I s ním jsme kamarádi,“ ujistil ji Marcel.

„To doufám,“ kývla máma.

Pak už ale neodporovali a svolili s návratem.

Jako kdyby na to čekal, přišel Vojtěch ve své robotické podobě. Tentokrát přinášel jen dobré zprávy.

Moje tajné konto policie vůbec neobjevila, splátky na hypotéku rodičů docházely po celou dobu pravidelně, domek jim proto patřil a žádná exekuce se na ně nechystala.

Student Jindřich bydlel v mé studentské koleji, již plně obsazené studenty. Pro jistotu teď patřila jemu, to ještě zařizoval Vojta, ale nápis nad vchodem „Katuška“ mě připomínal jako zakladatelku a mezi studenty se již stačil vžít. „Kolej Katuška pro chudé studenty“ se stala pro mnohé dobrodiním – kolejné bylo jen symbolické, menza levná a oficiální sponzor Radžív Sinh pocházel z Indie, takže proti němu nemohl nikdo vznášet zákeřná podezření z praní špinavých peněz nebo z korupce. Pana Radžíva Sinha sice v Praze nikdo neznal, ale oficiálně se tvrdilo, že tam studoval a Čechy mu přirostly k srdci natolik, že se stal jedním z nejvýznamnějších českých sponzorů. Uváděla ho jako svého sponzora i jedna vládní strana, takže se o něm nikdo neodvažoval pochybovat ani náznakem.

V Čechách mi nebezpečí hrozilo naštěstí jen od mála lidí. Česká Policie měla v záznamech falešnou stopu, Američané, kteří si mě měli vyzvednout, dávno odjeli s nepořízenou. Někdo by mě mohl poznat z pirátského televizního interview s Marcelem, ale to by musel být tou dobou ve Spojených státech, anebo sledovat zakázané webové stránky Pravda o Somálském horroru, v Čechách prohlášené za protizákonné. V tom interview jsem ale vypadala spíš jako Američanka a mohla bych to samozřejmě prohlásit za podobnost čistě náhodnou a podezření za šílené a paranoidní. Vždyť se to interview odehrálo v Americe, kde jsem v životě nebyla ani náhodou!

Návratu rodičů do Čech tedy už nic nebránilo a mohli jsme se chystat na cestu.

Pokusila jsem se ještě rodiče přesvědčit, aby se přidali k nám Virtuálům, ale tady jsem narazila jako hlavou do zdi.

Výhody na ně nezabraly. Táta prostě prohlásil, že bude žít jak žil celý život, nabízená změna je možná dobrá pro nás mladé, ale pro ně se nehodí. Máma jen vrtěla hlavou a držela se táty, jako kdyby u něho hledala ochranu přede mnou a před mými kacířskými názory. Zajímavé. Tak reagovali i starší Japonci na naléhání svých dětí Virtuálů. V tom se shodli s našimi, bez ohledu na rozdíly kulturního prostředí.

Nechali si ode mne vnutit kvůli spojení hodinky šintei ve verzi pro ne-Virtuály. Šintei by nám nahradily mobilní telefon i s kamerou – nechali si vysvětlit, co všechno ta hračka umí, ale tím jejich ochota víceméně skončila. Aspoň to telefonování bude trochu lepší než pomocí obyčejných mobilů! Na to nemuseli šintei sundávat z ruky, stačilo se posadit ke stolu s hodinkami proti obličeji, jako by si je prohlíželi a druhou rukou napsat na virtuální klávesnici příkaz. Aby viděli oni mě, museli by mít stůl přistrčený k bílé stěně, nebo na stole postavit stínítko, kam by jim šintei promítal můj obraz.

Dobře, budeme si tedy jen občas videotelefonovat.

Jinak si ale naši nenechali nic vnutit.

„Jak jsme přiletěli, tak odletíme!“ trval na svém táta. „Přiletěli jsme s Punťou v náručí a stejně se vrátíme. Sama jsi to tak navrhovala!“

Měl pravdu a námitky byly zbytečné, takže jsem sklapla a starala se, kde se dá v Čechách poblíž našeho domku přistát.

Pravda, párkrát jsem tam za rodiči již byla, ještě než mě Vojtěch zlákal, ale nevyrůstala jsem tam od malinka, takže to pro mě nebyl správný domov. Naši to včas pochopili jako svoji poslední štaci, proto se tam zabydleli natrvalo, ale já jsem tam byla vždy jen jako návštěva.

Ukázalo se, že bych mohla přistát na louce za humny. Nebyla velká, ale pro přistání by stačila, fotbalové hřiště je ještě menší. Jen aby tam nebyly nečekané překážky – ale co, kdyby to tam nešlo, kolem je polí dost a touhle dobou ještě nebudou všechna proměněna v oranici. V nouzi bych přistála i na silnici, je to okreska s nepatrným provozem.

Předali jsme tedy byt tak jak byl panu Hičihiko a pak jsem se spolu s ním vydala k našemu Učiteli panu Nakamotovi. Čekala tam na mě větší společnost – pan Hičihiko uvědomil mé zdejší přátele, že se chystám vrátit do Čech, ačkoliv jsem ho ujišťovala, že tam jen odvezu rodiče a pak se zase vrátím do Továrny.

„Vracíte byt se vším všudy – to na návrat nevypadá!“ řekl mi cestou přes Továrnu.

„To byl byt rodičů,“ vysvětlovala jsem. „Mně stačí jedna tatami na ubytovně, přece nebudu sama v bytě, který by stačil zdejší rodině.“

„No – uvidíme!“ řekl smířlivě. „Evropský byt se nám hodí pro Ralpha Nachtigala z Drážďan, jde po něm německá policie kvůli stránkám Pravda o Somálském horroru. Otevřel je na svém webu ještě než se ho Vojtěch ujal. Na Virtuála by tak snadno nepřišli, ale už se stalo. Ani Vojtěch nebyl úspěšný, když to chtěl zamaskovat. Mohla bys pruské byrokraty znát lépe, oni pořád používají více papír než počítače.“

„Těm je to podobné,“ odfrkla jsem si. „To je pruská pečlivost!“

„A co máte v plánu?“ ptal se mě se zájmem. „Marcel d'Avigny říkal, že spolu možná poletíte do Somálska.“

„Možná,“ připustila jsem. „Nejprve musím vrátit rodiče do Čech, pak se podíváme za Marcelovými rodiči a až pak zkusíme Somálsko.“

„Tam jsou dneska Číňané,“ upozornil mě, ovšem zbytečně, pro mě to žádná novinka nebyla.

„Marcel chce navštívit nemocnici v Kismaayu, v tom by mu snad nikdo neměl bránit.“

„Nevím,“ zachmuřil se Hičihiko. „Číňané v Somálsku hluboko pod zemí našli rozsáhlá ropná pole, srovnatelná se Saudskou Arábií. Kismaaya je stranou, ale každý cizinec je tam podezřelý ze špionáže.“

To jsem ještě nevěděla. To mám z toho, že nesleduji zprávy Virtuálů! Příliš jsem se v poslední době zaměřila na rodiče. Ale co, Marcel bude mít v Mogadišu nějaké známé, aby si tam vynutil přístup. Původní Somálci jsou tam privilegovanou vrstvou, Číňané mu těžko odepřou jejich návštěvu. Ale v pohodě to asi nebude.

Takže zase jako vždy – ropa! Hodně to vysvětluje. Těžila se tam už předtím, ale jen sporadicky, jen to, co nebylo moc hluboko. Je ale možné, že o ní Američané věděli ještě před genocidou – kterou by to vysvětlilo. Ropná pole srovnatelná se Saúdy! Ta by jim přece stála za pár milionů primitivních černochů!

Teď teprve to stojí za pořádnou akci!

V domku Učitele bylo plno.

Někteří přítomní mě docela překvapili. Zejména paní Aiči-san. Neměla na čele klasickou japonskou hačimaki jako většina přítomných, ale očividně k nám patřila, měla tedy mikročip. Takže se mi ji přece podařilo přesvědčit, že se nestane démonem!

Pánové Maresuke Korečika a Šibata Keisuke tu zřejmě byli za piloty, jiné jsem znala jen povrchně. Zato mě nepřekvapilo, že mě mezi nimi čekal i Vojtěch. Obraceli se na něho jako dříve na jeho obraz na obrazovce, ale ani teď nebylo znát, že by ho brali jinak. Robot nerobot, pro ně to byl kamarád Vojtěch, stejně jako pro mě.

Jako dárek jsem od Učitele dostala dva šintei pro rodiče. Měla jsem je tak jako tak slíbené od pana Hičihiko, ale upřímně jsem za ně poděkovala. Od mého šintei se lišily tlačítky a virtuální klávesnicí.

Předání dárků bylo poslední, co proběhlo pomalu. Byli jsme tu všichni urychlení, domlouvali jsme se přes své hodinky šintei, takže další jednání trvalo jen pár vteřin.

Ačkoliv jsem pořád odmítala, že jde o loučení natrvalo, loučení to bylo. Připadalo mi to, jako když rodiče vypravují ratolest do světa. No, možná to mělo cosi do sebe, tady jsem se částečně cítila jako ve škole. Učitele, pana Šoiči Nakamoto, jsem uznávala stejně jako Vojtěch a ostatní. Tady v Japonsku se vztahy učitel-žák chápou odlišně než u nás, kde opuštěním školy mohou všechny vazby skončit. Že to někdy neskončí a bývalí spolužáci se pořád se svými bývalými učiteli čas od času scházejí? Tady to bylo naopak pravidlo.

Věděla jsem, že budu mít v Továrně dveře vždycky otevřené a azyl pro všechny případy připravený, stejně jako Virtuálové, kterým by hrozilo nějaké nebezpečí. Ale umiňovala jsem si, že se vynasnažím další pobyty v Japonsku využívat jen jako návštěvy, bez potřeby azylu.

Aiči-san mi ještě zvlášť poděkovala, že jsem ji zbavila strachu před Virtuály. Sama teď litovala, že se mezi nás nepřihlásila dřív a jak jsem zaslechla, pustila se do vzdělávací osvěty mezi Japonkami. Přece jen platilo, že žena ženě lépe rozumí, ale Japonka Japonce ještě víc. Prolomení ledů ale přičetli mně – budiž, někdo by to nakonec tak jako tak musel udělat a čím dřív se to stalo, tím lépe.

Loučení se mnou bylo jen prvním bodem programu. Druhým bodem jednání byly zprávy z New Yorku.

„Poslyš, Vojtěchu, mám dojem, že ten výbuch v laboratořích IBM nebyl tak spontánní, jak tvrdili místní hasiči!“ udeřil Učitel na Vojtěcha.

„Nebyl,“ přikývl klidně Vojtěch.

Strnula jsem. O tomhle mi Vojtěch neřekl. Co to bylo?

Výbuch... v laboratořích, kde vyvíjeli umělou inteligenci?

„Kodex zakazuje nepřiměřené násilí proti nepříteli!“ řekl Učitel.

„Nepřiměřené to nebylo,“ kontroval Vojtěch. „Naopak, odtud nám hrozilo nebezpečí větší než si dovedete představit!“

„Jaké nebezpečí?“ chtěl vědět Učitel.

„Američané měli na místních mainframech umělou inteligenci, něco jako mé druhé já. Kromě toho měli laboratoře vybavené novými procesory bez pelenitové vysílačky. Jejich rozšíření by znamenalo ztrátu našeho vlivu a nakonec naši zkázu.“

„Jsi si tím jistý?“

„Jisté není nic,“ připustil Vojtěch. „Ale bylo to tak pravděpodobné, že by to mohlo být už jedině horší.“

„Dobře, to by něco takového ospravedlňovalo,“ kývl opatrně Učitel. „Naštěstí se při tom výbuchu nikomu nic nestalo. Odehrálo se to v noci a lehce to zranilo jen několik hlídačů. Jak jsi to vlastně udělal?“

„Cítil jsem, že je to skutečně vážné nebezpečí,“ opakoval Vojtěch. „Proto jsem zkusil proniknout do těch míst stůj co stůj. Přes počítačový interface to nešlo, mainframy jsou v tomto bodě neprůstřelné. Vyvinul jsem si proto malé roboty a poslal jsem je tam na výzvědy.“

„Jaké roboty?“ zamračil se Učitel. „Nedohodli jsme se náhodou, že žádné bojové roboty stavět nebudeš?“

„Nebyli to bojoví roboti,“ hájil se Vojtěch. „Jen malí průzkumníci v podobě potkanů. Laboratoře byly velice dobře hlídané. A neměli jsme kontrolu nad procesory, které to všechno řídily. Dokázal jsem se spojit jen s kamerami, kterých tam bylo plno, jejich CCD prvky nepocházely z dílen IBM, ale byly nakoupené jinde. Viděl jsem tedy všechno, co se mi zachtělo. Viděl – ale neměl jsem tam žádný vliv.“

„Jaké malé průzkumníky sis vytvořil?“

„Sestavil jsem si desítku potkaních robotů,“ klidně vysvětloval Vojtěch. „Teď, když mám náhražku lidského těla, mohu sám pilotovat kaičen. Zaletěl jsem si do New Yorku a své průzkumné potkany jsem tam zavezl.“

„To bylo veliké riziko!“ pokáral ho Učitel.

„Proč?“ pousmál se Vojtěch. „Jaké riziko? Kaičen nikdo nespatřil ani na radaru, ani satelitem. Mé schopnosti mi to nijak neubralo.“

„Ale přece jen – přistání nemohlo být nic než riziko. Kde se tam dá přistávat? Na letišti? To je příliš na očích! I na dálnicích je tam provoz ve dne i v noci!“

„Letišť je tam víc, ale nepotřeboval jsem přistávat,“ vysvětloval Vojtěch. „U břehu jsem prostě shodil kontejner, vybavený jako ponorka. Tak vaši předkové kdysi shazovali torpéda proti americkým lodím. Dopadl z nízké výšky na vodu a další cestu vykonal pod vodou, na hladině si vlekl malý plovák s kamerami. Dopravní torpédo nepotřebuje přístav, vpluje snadno i do kanalizace, kde je nikdo nenajde.“

„Dobrá, to by mohlo být,“ přijal to Učitel. „Takže jsi vypustil své krysí průzkumníky do kanalizace. Jak jsi ale trefil do laboratoří IBM?“

„Snadno,“ usmál se Vojtěch. „Každý můj průzkumný potkan má vestavěnou navigaci, stačilo vylézt jedním na povrch, kde nebyl signál pohlcený jako v tunelech, pak už jsem si snadno zorientoval všechny.“

„Dobře, i to bych pochopil. Jak to ale bylo s tím výbuchem?“

„Zkoumal jsem laboratoře dvě noci,“ řekl Vojtěch. „Za tu dobu jsem očima svých potkanů přečetl, co se dalo. Kdyby se to mělo vytisknout, byly by toho tuny. Naštěstí se tam daly nepozorovaně zapnout počítače a pomocí potkanů přenést obsahy jejich disků přímo sem, do Továrny. Tím jsem si potvrdil, jak jsou pro nás ty laboratoře nebezpečné. Musel jsem proti tomu něco udělat – a udělal jsem.“

„Kde jsi sebral výbušninu?“ chtěl vědět Učitel.

„Měli tam vlastní výrobu integrovaných obvodů,“ řekl Vojtěch. „Pro ni potřebují množství hořlavých epoxidových pryskyřic. Potkani vnikli do skladiště a po celé laboratoři rozmístili nádoby s epoxidem a s ředidly. Pak všechny najednou odpálili.“

„Jak to, že si hasiči nevšimli těch nádob?“

„Tam se prázdné nádoby válely všude, jak je použili při výrobě integrovaných obvodů. Neudržovali tam pořádek, oheň by se mohl šířit i přirozenou cestou. Když se to tak vezme, prázdné nádoby hořely stejně jako plné a nádoby s ředidly ještě lépe.“

„Nezůstaly pod troskami zbytky tvých umělých potkanů? Daly by jim důkaz, že to nebyla náhoda.“

„Všechny potkany mám pod kontrolou v kanalizaci poblíž,“ ujistil ho Vojtěch. „Také torpédo je připravené, může je podle potřeby rozvézt i jinam.“

„Ty bys v tom chtěl ještě pokračovat?“

„Pokud to bude nutné – ano.“

„A kdybys je nepotřeboval? Nemohl by je někdo objevit?“

„To vám vyloučím,“ usmál se Vojtěch. „Najít krysu v kanalizaci je skoro nemožné, ale kdyby to přece jen hrozilo, zbavil bych se jich. Jsou to jen na dálku řízení roboti. Naskládal bych je do torpéda, vyplul na moře a pak bych je obrátil kolmo dolů, dokud by se nezaryly do dna. Pochybuji, že by je v tomto století ještě někdo objevil.“

„Tak jak to líčíš, to vypadá docela přijatelně,“ přistoupil na jeho vysvětlení po krátkém zaváhání Učitel.

„Vypadá, ale to není všechno,“ řekl Vojtěch. „Musím vám sdělit ještě to nejdůležitější, aby to neleželo jen na mně. Při zničení laboratoří jsem zničil svého virtuálního dvojníka. Tu umělou inteligenci, ukrytou v mainframech.“

„Není to škoda?“ zeptal se Učitel. „Možná by bylo lepší se s ní zkusit domluvit po dobrém.“

„To mohu vyloučit,“ nesouhlasil Vojtěch. „S umělou inteligencí by se snad jednat dalo, kdyby byla skutečně umělá. Ale ona nebyla. Byl to, tak jako já, bývalý člověk. Jakýsi John Smith z New Yorku.“

„Počkej – jak se jim to podařilo... objevili snad jako my BGDO?“

„Ne,“ řekl Vojtěch. „Snímání mají jiné. Bohužel se od našeho BGDO podstatně liší. Jejich snímání je destruktivní. Mozek, ze kterého se přenáší, je na konci procesu rozdrobený na kaši.“

„A kde sebrali tak narychlo mrtvolu, se kterou by to šlo udělat?“ zeptal se rychle namísto Učitele Hičihiko.

„John Smith byl jejich čtvrtý pokus,“ odvětil Vojtěch. „Tři předtím se nepodařily, ale na těch třech se jim podařilo vychytat chyby a čtvrtý pokus byl úspěšný. Ti pokusní králíci byli původně vězňové odsouzení k smrti. Abyste věděli všechno – jejich snímače nejsou tak citlivé jako BGDO a proto musí být na počátku procesu mozek i s člověkem živý. Snímání ho ale zabije. Je to jako trest smrti s nadějí na posmrtný život.“

„Pěkně děkuji za takovou milost!“ neudržel se Hičihiko. „Co bys jim na takovou nehoráznost řekl? Ty to přece můžeš nejlépe posoudit!“

„Kdybych věděl, co vím teď... teoreticky by to mohla být milost za dobré služby,“ odvětil Vojtěch.

„Počkej – ty bys to bral?“ zděsil se Hičihiko.

„Kdyby to bylo se vším, co jim naslibovali – asi ano,“ přikývl Vojtěch. „Samozřejmě být na jejich místě a nevědět, co vím teď.“

„Co jim k tomu slíbili?“ ujal se otázek opět Učitel. Působil jako nezúčastněný pozorovatel, mluvil bez emocí, ale to mohla být maska.

„Oni to vlastně vyvíjeli pro své největší prominenty,“ pokračoval Vojtěch ve svém vysvětlování. „První stupeň byl přečíst a zaznamenat lidský mozek do elektronické podoby. Jak dokazuje moje existence, je to reálné a jim se to povedlo také poměrně brzy. Odborníci očekávali, že druhý stupeň bude snazší.“

„Jaký druhý stupeň?“ zeptal se stručně Učitel.

„Druhý stupeň mělo být přepsání elektronické podoby člověka do mozku čerstvě narozeného dítěte,“ pokračoval Vojtěch. „S tím ještě nemohli ani začít, protože neměli ten elektronický obraz člověka, ale už se k tomu chystali. Zápis měl být pomalejší, aby se při něm dětský mozek nepoškodil, ale podle dokumentů, které jsem zatím prostudoval, by to mohlo být reálné.“

„Také to chtěli dělat metodou pokus-omyl?“

„Také,“ přikývl Vojtěch. „Kdyby se jim druhá část pokusu nepovedla, elektronický obraz člověka se nepoškodí.“

„Elektronický obraz... ale co pokusné dítě?“ vyhrkla nesouhlasně Aiči-san. „Co kdyby mu ten mozek spálili?“

„No... oni měli jednoduché řešení,“ pokračoval trochu pomaleji Vojtěch. „Jistě dobře víte, že ve Spojených státech má podle zákonů žena sama právo rozhodnout, zda chce či nechce mít dítě. Proto se ročně provedou statisíce potratů. Peníze to ale mohou změnit snadno. Podle Al Caponeho to není otázka cti ani morálky, jen výše sumy. Ženě nabídnou dítě za velké peníze donosit a přenechat k adopci. To se dělá a nikomu to nepřijde divné, peníze nesmrdí nikomu a zájemkyň mají víc, než kolik jich potřebují.“

„A místo adopce se takové dítě použije jako pokusný králík!“ vybuchla jsem pro změnu já. „K pokusům, kde jde o život! Kdo to může dělat? Vždyť je to nechutné!“

„Nechutné? Možná. Stejně jako když je použijí jako kradené auto na součástky – jak říkají dětem rozřezaným na transplantáty. To už dělají a je to zase jen otázka výše sumy, pochop to konečně!“

„Já to nepochopím! Odmítám to chápat!“ vybuchla jsem znovu.

„Po tobě to ani nikdo nechce,“ pokrčil Vojtěch svými širokými rameny. „Říkám tady jen co jsem zjistil z jejich dokumentace. Až se jim to podaří, dá se očekávat, že to rozjedou na průmyslové úrovni. Bude to nesmírně drahé a nedá se čekat, že by se to dalo zlegalizovat, ale může to být lukrativní pro pár nejbohatších špiček voldemortů. Byla by to zkrátka pro ně šance nového života. Obávám se, že už věnovali na ten výzkum pěknou řádku miliard.“

„Takže to vyvíjejí jen pro nejbohatší...“ opakoval po něm Učitel.

„Asi tak,“ přikývl Vojtěch. „Pro ty lidi by to byla spása. Jsi starý, ale máš pár zbytečných miliard? Nemáš dědice, případně tě netěší, aby tvé miliardy zdědil nějaký floutek, byť by to byl vlastní syn? Zaplať si nové, mladé tělo! Ulož si peníze tak, abys je mohl použít jen ty sám – případně ponech menší část dědicům, jistě se spokojí i s málem! Vybuduj si sídlo, kde bys mohl začít nový život jako novorozeně a již od batolecího věku můžeš vládnout zbývajícím miliardám. Zaručíme naprostou diskrétnost. Zaplatit můžeš až budeš opět bohatý a v novém těle – a zaplatíš rád, aby sis tu možnost navždy neznemožnil. Je to jen pro vyvolené – využij toho!“

„To vypadá docela lákavě,“ přikývl Učitel.

„Výzkumy jsou mimořádně finančně náročné a musí být tajné,“ vrtěl hlavou Vojtěch. „Pro většinu lidí to dostupné nebude a nedá se čekat, že by lidé ochotně a zdarma věnovali k takovým účelům své čerstvě narozené děti. Takže to bude jen pro horních deset tisíc... voldemortů.“

„Aha...“ uvažoval Učitel. „Takže jsi zabil obraz živého člověka. Věděl jsi o tom, nebo ses to dozvěděl až dodatečně?“

„Dodatečně,“ pokýval Vojtěch hlavou. „Ale vědět to, udělal bych to s ještě větším úsilím. Rozumíte, co se vědeckým poskokům voldemortů podařilo? Dát někomu nový život. Myslíte si ale, že by nechali naživu Johna Smitha, dvojnásobného vraha, kdyby se ten pokus podařil? Co by bylo výsledkem? Mimino s duší vraha, kterému slíbili milost, když se to podaří. Samozřejmě by se přesvědčili o úspěšnosti, otestovali by co se dá – a pak by mrtvolka Johna Smitha zmizela tam, kde zmizelo jeho předešlé tělo – i těla těch méně úspěšných. Byl přece až čtvrtý!“

„Myslíš, že by dané slovo nedodrželi?“ zarazil se Učitel.

„Myslíš, Učiteli, že by slovo dodrželi?“ obrátil otázku Vojtěch. „Mohli by mu snad věřit, když vědí, že je to vrah, kterému záleží jen na penězích? Byl to pro ně i nebezpečný svědek! V Americe se zabíjejí i méně důležití svědkové! A zabít malé, bezmocné dítě, to je přece tak snadné!“

„Třeba by ho mohli uplatit!“ navrhl nesměle Učitel.

„Myslíš – ucpat mu hubu zlatem? Olovo je přece levnější!“

Několik milisekund bylo mezi námi ticho. Všichni naplno přemýšleli.

„Takže – možnost tu jakási je, i když jsi ji narušil,“ shrnul to Učitel. „Pak je i to zabití oprávněné. Jenže oni to vybudují znovu.“

„Vybudují, protože jsem je nezabil,“ řekl Vojtěch. „Obávám se, Učiteli, že náš Kodex s takovými případy nepočítá. Po těch potopených lodích jsem slíbil, že to již nikdy tak krvavě neprovedu. Slib plním – Johna Smitha jsem zabil bez krve a víceméně náhodou, neboť jsem se v té chvíli domníval, že ničím jen neživé stroje. Teď bych ale chtěl, abyste sami uvážili, zda nebude lepší ten slib zrušit.“

„To je strašně závažný názor!“ otřásl se Učitel.

„Neudělám nic, na čem se nedohodneme, ale nechat naživu lidi tohoto druhu považuji za chybu,“ prohlásil Vojtěch pevně.

„Jak vlastně probíhalo střetnutí mezi tebou a tím... Johnem Smithem?“ pokračoval Učitel už zase klidně ve výslechu.

„Zdá se, že ho vypustili předčasně,“ uklidnil se Vojtěch. „Upřímně jsem tomu rád, mohli ho nechat schovaného ve spojených mainframech a nedozvěděli bychom se to, protože bychom se tam nedostali. Jenže oni tak silně toužili zlikvidovat naši fiktivní skupinu Svobodu světu, až je napadlo použít Johna Smitha. Vybavili ho vědomostmi o zadních vrátkách operačních systémů a dali mu za úkol ty drzé hackery vypátrat – likvidaci by zajistila normální policie. Byla to jejich chyba. Nečekali, že narazí na mne. Když John Smith zjistil, že narazil na organizovanější odpor než tušil, pustil se do mě, jak byl zvyklý – už jako člověk to byl přece vrah a správně předpokládal, že první úder znamená výhodu.“

„Ty jsi byl ale silnější!“ připomněl mu Učitel.

„Ano, jsem silnější, ačkoliv mě zpočátku nepříjemně zaskočil. Pak jsem ho zatlačil do jeho doupěte, ale tím jsem mu příliš neuškodil. Byl tam přede mnou v bezpečí, měl čas na přemýšlení i na přípravu dalšího výpadu. Ani já jsem nezahálel, ale vypadalo to na vyrovnaný souboj. Poziční válku ale mohl vyhrát jen on a to mě donutilo k akci. Mohu si děkovat, že jsem je předběhl a ještě víc, že jsem je donutil to trumfové eso vynést, aby se sami odhalili. Protože jinak by se jim jejich plán nejspíš podařil.“

„Dobře, je tam i prvek sebeobrany,“ připustil Učitel. „Připusťme, že všechno bylo jak říkáš – nemáme důvod ti nevěřit. Co ale zamýšlíš dál? Odvolání slibu je pro nás velice delikátní a nebezpečná záležitost.“

„To přece vím,“ odvětil Vojtěch. „Proto to tady otevřeně navrhuji. Mezi voldemorty a námi je v této chvíli oficiálně nevyhlášená válka. Oni od Johna Smitha vědí, že je proti nim něco víc než neškodná parta hackerů. To jim už stihl sdělit. Ani my si o nich iluze neděláme. Co dál? Když ve válce střílí jen jedna strana, je druhá zákonitě brzy odsouzena k zániku. Přemýšlejte!“

Tentokrát bylo ticho déle než vteřinu. Ano, přemýšleli jsme všichni. A nejen my, co jsme byli v této místnosti.

„Vojtěch má pravdu!“ ozval se někdo, kdo mezi námi neseděl.

Znamenalo to, že už to není obyčejná porada, ale konference, do které jsou již zapojeni přinejmenším Virtuálové z celé Továrny, pokud ne z většiny světa. Dosud jsem se nikdy něčeho takového neúčastnila, ale Vojtěch se mi o této možnosti kdysi jen tak letmo mezi řečí zmínil. Teď jsem seděla přímo v samém centru dění. Proč? A proč tu seděla Aiči, když je teprve krátce Virtuálkou? Protože jsme u Virtuálů zatím jediné dvě ženy?

Všichni mimo místnost byli dosud naprosto zticha, nezasahovali do výslechu ani do Vojtěchovy obhajoby. Až teď se někdo zřejmě neudržel.

„Je to příliš závažné rozhodnutí!“ prohlásil Učitel. „Navrhuji je odložit na zítřek. Okamžité nebezpečí nehrozí, ať si to každý pořádně promyslí. Zítra se opět spojíme a budeme mít v hlavách jasněji.“

Kodex Virtuálů nevyžaduje odložení závažných rozhodnutí, ale tento dobrý zvyk v Japonsku umožňoval vedoucím pracovníkům zbavit se »komplexu horkých hlav«. Jenže já mám zítra letět do Čech. Takže bych se toho účastnila jedině na dálku, což se mi nezamlouvalo. A Vojtěch měl letět se mnou... ačkoliv, on se může účastnit jako dosud – tváří na obrazovce.

Zítřek tedy bude nabitý!

Errata:

10.08.2021 22:25