Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Čechy krásné, Čechy mé

 Konečně došlo i na socky! Ať platí! Jako my!

 Když můžou platit bohatí, měli by platit všichni!

 Každý si může se svým majetkem dělat, co chce!

 Z diskuse ve Fóru Nadace Katuška.

Námětů k přemýšlení jsme měli všichni více než dost, ale já jsem musela odvézt do Čech rodiče. Už byli s odletem srozumění a Jindřich nás informoval, že domek je v pořádku a čeká jen na nás.

Funkcí zalétávacího pilota pověřili pana Maresuke Korečika. Trochu se proletěl nad Továrnou, vyzkoušel si pár akrobatických figur, které mi sám při pilotní výuce přísně zakázal, a posadil letoun přímo na tovární dvůr. Zbývalo už jen nasednout.

„Budeš nás hlídat nebo pilotovat?“ zeptala jsem se pro jistotu Vojtěcha, když jsme se rozmisťovali po prázdné kabině.

„Jen si to užij,“ usmál se na mě a hrnul se dozadu. „Nehlídám poprvé.“

Samozřejmě věděl, jak se mi líbí pilotovat tak skvělý a poslušný stroj. Také Marcel, který letěl s námi, mě ochotně nechal řídit. Chtěla jsem, aby si naši sedli dopředu k okénkům, aby lépe viděli, ale bylo vidět, že si raději sedli spolu, aby se mohli držet za ruce. U okna seděla jen máma. Nedivila jsem se jim, po tolika letech společného života se už opravdu navzájem potřebovali. Vojtěch usadil do křesla Punťu. Možná měl ještě pro něho něco schovaného, ale Punťa nevrčel a stočil se na křesle do klubíčka. Marcel si sedl dozadu k Vojtěchovi a mohli jsme letět.

„Nu – pojechali!“ vypůjčila jsem si výrok prvního kosmonauta před startem.

Zapnula jsem motory a vřízla se do oblohy...

Osm a půl tisíce kilometrů nejkratší cestou z Japonska do Čech vede nejprve přes moře, pak kousíček přes Čínu, ale největší úsek se letí nad Ruskem. Velká města, jako Irkutsk, Krasnojarsk a Tomsk jsem nechala ležet stranou, nechtěla jsem Rusy provokovat. Sibiř není tak hustě obydlená, abychom nemohli letět pořád nad pustinou. Ruská protiletadlová obrana si ani neškrtla, nevzlétlo proti nám žádné letadlo, ani nás žádné nehonilo. Při naší podzvukové rychlosti by nás dohonila kdejaká stíhačka, zejména když jsme letěli na jeden motor, abychom vystačili palivem, ale Vojtěch Rusy oslepoval a neměla jsem obavy. Jistě se za námi spousta lidí dole na zemi ohlédla, ale ti, na kterých to záleželo, o nás neměli ani potuchy.

Po pěti a půl hodinách jsme přeletěli Ural a byli jsme v Evropě. Tady jsem začala trochu uhýbat, velkých měst zde bylo mnohem víc a opravdu bylo lepší uhnout, než nějaký plukovník protivzdušné obrany vzhlédne k obloze a poštve na nás mančaft. Ne že bychom se toho báli, ale nač rozbíjet Pánubohu okna!

Ukrajinu jsem obešla přes Bělorusko a Polsko, také Slovensko zůstalo stranou. Do Japonska jsme letěli proti slunci, teď po slunci, vyletěli jsme ráno a hranice Čech se nám podařilo přeletět dopoledne.

Ať žije časový posun!

Vesnici, kam jsme se vraceli, jsem přeletěla a zakroužila nad ní. Pan Korečika mohl do Továrny přistát jako frajer rovnou, bez tohoto obletu, jenže to tam znal jako své boty a věděl, že je dráha volná. Já jsem si tak jistá nebyla a dole na nás nikdo nečekal, bylo rozumné prohlédnout si přistávací dráhu nejprve shora. Zdálo se ale, že je louka prázdná, takže zapnout druhý motor, obrat do protisměru, šikmý pád po křídle ke ztrátě výšky, podrovnání a kontratah obou motorů.

Letadlo zastavilo třicet metrů od naší stodoly. Na poslední chvíli jsem na zemi udělala zatáčku do protisměru, abychom byli správně otočeni pro vzlet. Využila jsem tím zbytků setrvačnosti, ale ubrzdila bych to tak jako tak.

„Konečná – vystupovat!“ ohlásila jsem tónem odposlouchaným od jednoho řidiče tramvaje. Měl tuhle hlášku profesionálně namluvenou jako všichni, ale vypínal to, aby si to užil, jak říkal. Prý to kdysi hlásili průvodčí a když je zrušili, dělali to řidiči, než je nahradil automat. Pan Vašátko na tom trval aspoň u té konečné v Podbabě.

Jestlipak ještě jezdí v Praze tramvají?

„Katuško! Kde ses to naučila? To byla krása!“ rozplývala se máma.

Táta neříkal nic, ale všichni jsme vykročili k domovu. Punťa nás předběhl a rychle se seznamoval se všemi psími novinkami, prohnal jakousi cizí kočku, ale ta zaběhla pod vrata do stodoly, kde na ni jen chvíli štěkal. Pak se vrátil a přívětivě vrtěl ocáskem.

Jsme doma!

Nebyl to náš domov odjakživa a nikdo z nás nebyl při tom, když se chalupa stavěla, takže jsem se tu ani doma necítila, ale po vyhazovu od pana domácího naši nic jiného neměli a nezbylo jim nic jiného než si tady domov zařídit. Měli to tu na doživotí. Snad budu mít štěstí čas od času je navštívit!

Přistáli jsme za humny a na dvůr jsme museli projít stodolou. Punťa se uvnitř staral o kočku, kterou sem předtím zahnal, ale kde jí byl konec, kočky nejsou tak pitomé, aby čekaly, až je pes popadne! Než jsme pootevřeli vrata do dvora, vzdal to a přidal se k nám.

Na dvoře nás ale čekalo překvapení. Stálo tam veliké stříbrné terénní SUV vozidlo. Že by si Jindřich koupil takovou obludu? Vždyť měl, co já vím, starší škodovku!

Hlavní vchod byl odemčený a za okamžik jsme byli v předsíni. V té chvíli se ale z temného kouta odlepily dvě postavy v černém.

„Stát! Ani hnout! Ruce vzhůru! Policie!“

Takový řev jsme tu opravdu nečekali! A abychom to brali vážně, mířily na nás dvě černé lesklé pistole.

Punťa tomu ovšem nerozuměl. Poskočil dopředu a i když se neodvážil vetřelce napadnout, hrdinně na ně aspoň zaštěkal.

Chlap vzadu sklonil pistoli a stiskl spoušť. Punťa povyskočil, ale pak padl k zemi a pod chlupatým tělíčkem se začala šířit krvavá louže.

„Vy jste ho... zabil! Co vám to malé zvířátko udělalo?“ vykřikl táta a udělal pohyb, jako by se chtěl k psíkovi sklonit.

„Stát! Ani hnout! A ruce nahoru, nebo...“ zastavil ho další příkaz a jedna pistole se obrátila na něho.

Strnuli jsme. Oni to myslí vážně! Jakmile přijdou ke slovu zbraně, končí diskuse. První mířil na Vojtěcha, stojícího k těm černým nejblíž, druhá pistole po nás přejížděla, jako kdyby si nemohla vybrat cíl, až se také stočila proti Vojtěchovi. Ten měl ruce nahoře jen tak ležérně.

„Všichni ruce za hlavu! A rychle!“ řval na nás první chlap.

Pak se seběhlo několik věcí najednou. Vojtěch byl zřejmě rychlejší nejen mentálně, ale i fyzicky. Znenadání vykopl nohou a zasáhl prvního chlapa doprostřed prsou, úplně jsem slyšela praskot kostí. Současně se ozval výstřel. Prvního chlapa kopanec odhodil dozadu proti druhému a oba vlétli otevřenými dveřmi pozadu na schody do sklepa. Ten zadní stihl stisknout spoušť, ale pak se oba skutáleli po schodech – určitě jim to nebylo příjemné. Vojtěch se vymrštil, zavřel a přibouchl za nimi dveře, pak popadl naproti stojící almaru a jediným trhnutím ji hodil ke dveřím. Oba policisté byli rázem zavření ve sklepě, odkud se sami nedostanou.

Na střelbu v domku se ale zvenčí ozvaly motory aut, policajtů tu zřejmě bylo víc. Pak naskočily turbíny našeho letadla, ačkoliv v něm nikdo neseděl. Také za stodolou prásklo pár výstřelů, ale podle vzdalujícího se hluku turbín bylo jasné, že letoun zabral a rozjel se.

„Tohle je past!“ obrátil se na nás Vojtěch. „Musíme rychle pryč!“

Pohlédla jsem na něho – a strnula jsem.

Vojtův obličej křivila neuvěřitelná křeč, Najednou měl ústa vyceněná a navíc ježatá, tváře podivně nafouklé – a nad levým okem měl kulatou díru, celou od krve. Byla to jen barva, ale věrohodná.

„Co ti to udělali?“ vrhla jsem se k němu.

„Ten syčák se strefil!“ komentoval to nevzrušeně Vojtěch. „Nic to není, já přece bolest necítím. Někdy je dobré mít hlavu dutou! Mám v ní jen kovové mimické svaly – budu se teď asi tvářit strnule!“

Netvářil se jen strnule, ale přímo příšerně. Něco jako loutky démonů z Japonského divadla.

Zvenčí se ozval řev turbín a pak dvě hrozné rány. Letoun přeletěl nízko nad střechou, ale hned se zase začal vzdalovat.

„Kdo to pilotuje?“ vyjekla jsem, protože jsme tu byli všichni.

„Já!“ řekl Vojtěch. „Na kaičen-special nepotřebuji tělo.“

Trochu si protiřečil, ještě nedávno mi tvrdil, že si tohle tělo postavil aby mohl pilotovat letadlo. Ale – kaičen-special se dal řídit i elektronicky, ruční řízení tam bylo jen jako nouzové.

„Co se tam venku vlastně děje?“ chtěla jsem vědět.

„Pokusili se mě zastavit,“ vysvětloval rychle Vojtěch. „Hnali se za mnou ve dvou autech, ale proti letadlu neměli šanci, tak si aspoň zastříleli. Pravý motor dostal zásah, musel jsem vzletět jen na levý, ale letoun je prázdný, šlo to. Pak jsem se ale otočil a odhodil jsem na ně obě přídavné nádrže. Strefil jsem se přesně – byly poloprázdné, ale po dopadu na auta se roztrhly a zalily proraženými kapotami motory aut palivem. Účinek měly jako bomby. Něco tam asi zajiskřilo, nebo oni ještě stříleli, ale obě auta vzplála jako pochodně, převrátila se a hoří zhruba v půlce pole.“

„Ale co ti chlapi v nich?“

„O ně se nestarej!“ okřikl mě Vojtěch. „Z ohně nevylezl ani jeden, ale když stříleli na civilní letadlo, vraždili by určitě s chutí, stejně jako ti syčáci v předsíni! Největší smůla je, že hoří v půlce pole a už se tam kvůli nim nedá přistát.“

„Přišli jsme taky o většinu našeho paliva!“ připomněla jsem mu.

„Ne tak docela,“ zavrtěl hlavou. „Nádrže v křídlech jsou plné.“

„S tím doletíme tak na půl cesty, dál ne!“

„Nepoletíme do Japonska!“ zavrtěl hlavou Vojtěch. „Nejbližší místo, kde můžeme natankovat palivo, je ve Francii u Françoise. Teď musíme utíkat, policejní posily už sem jistě jedou! Já mezitím přistanu někde poblíž.“

„Utíkat? Jak? Hned nás chytí!“

„Půjčíme si auto!“ ukázal Vojtěch na terénní vozidlo na dvorku.

„Určitě je zamčené!“ namítla jsem.

„Odemknu zevnitř!“ ujistil mě Vojtěch. „Nepotřebujeme ani klíčky. Motor nahodím procesorem! Takže – fofrem do auta!“

„Ale co Punťa?“ staral se táta.

I mě napadlo, že je nevděčné utéci a nechat tam ležet mrtvolku věrného psíka. Jenže teď šlo o čas a přílišná citlivost by se nemusela vyplatit, co kdyby sem už přijížděly policejní posily?

„Moment, to ještě stihnu!“ ujistil tátu Vojtěch. Shýbl se, popadl mrtvolku psíka a vynesl ji ven. Na zahrádce pod čelními okny stál zapomenutý rýč – a za pár vteřin tam byl jen nízký psí hrobeček. Vojtěch navzdory děsivé díře nad okem pracoval rychle a přesně, žádný pohyb neudělal zbytečně. Pak se obrátil k nám, blikla výstražná žlutá světla a dveře teréňáku cvakly.

„Já a Katka dopředu, ostatní dozadu!“ určil Vojtěch. „A fofr!“

Naskládali jsme se do auta, vrata byla dokořán a Vojta bez problémů vyjel. Dostali jsme se na okresní silnici a zakrátko na křižovatku, kde jsme zabočili na lepší silnici, ale po několika kilometrech jsme sjeli na hroznou polní cestu, kde i tohle auto mělo co dělat, aby projelo.

„Přistál jsem nedaleko na poli mezi dvěma lesíky,“ vysvětloval nám Vojta. „Nastoupíte do letadla a Marcel s ním odletí do Francie.“

„A co ty?“

„Mám ještě něco tady,“ spěchal. „Musím zjistit, co se tu stalo.“

„Co kdybychom na tebe počkali?“ navrhla jsem.

„Neblázni, tady po nás půjde nejmíň tisíc policajtů!“ zavrtěl hlavou. „Zmizte české policii s očí, ve Francii vás nechají na pokoji!“

„Jen aby!“ sýčkovala jsem, ale mezitím jsme dojeli na políčko mezi dva hájky, kde Vojtěch našel místo bez oranice s pevným povrchem. Nahnal nás do letadla, ale sám zůstal v policejním autě. Bez označení vypadalo civilně a působilo nenápadně, jenže to se změní, až začnou silniční kontroly. Policie má o svých vozech přehled a ukrást jí auto nemusí být dobrý nápad.

Před rozloučením jsem ještě Vojtovi promasírovala obličej – ne že by to cítil, ale zaseknuté mimické svaly povolily a obličej se přiblížil normálu, i když zůstal ochrnutý. Rty mu překryly zuby, tváře získaly jakous takous symetrii, ačkoliv vypadaly natekle a nejbližší zubař by to asi ohodnotil jako zánět okostice. I tak byl zohavený, že musel každého odpuzovat. Nikdo nemohl přehlédnout centimetrovou díru s krvavými okraji nad levým okem. Být Vojtěch člověk, byl by už mrtvý. Doufala jsem, že těm střelcům taky prasklo pár kostí – patřilo jim to.

„Přelepím si to náplastí z lékárničky, ale vy běžte!“ poháněl nás.

Za řízení kaičenu si sedl Marcel, já jsem pomohla rodičům připoutat se. Vypadali oba zdrceně a nebylo divu, když se z poklidného návratu domů stal takový horror. Punťa zůstal pod hromádkou hlíny na zahrádce a už teď nám chyběl. Musela jsem rodiče utěšovat, že není všem dnům konec, jistě se zase dáme dohromady.

„Co jim to zvířátko udělalo?“ vrtěl hlavou táta. Pořád tu krutost nemohl pochopit,, ale já taky ne. Oni už se na nic neohlíželi!

Políčko by bylo dlouhé dost, jenže se svažovalo a Marcel startoval na jeden motor, takže vysoké borovice na konci vypadaly dost nebezpečně. Ne že by nás to pan Korečika neučil, ale přece jen je rozdíl nacvičovat nouzový režim, než se v něm ocitnout. Vnitřní předpisy Virtuálů zakazovaly vzlet na jeden motor, když je možnost opravy poškozeného, ale to tady neplatilo.

Marcel ale vzletěl bravurně a hned sklonil letoun do zatáčky. Dole pod námi jsme viděli terénní auto skákat po polní cestě k silnici.

Jestlipak policejní posily vysvobodí své kolegy ze sklepa? A kdy? Přála bych jim sveřepě, aby tu skříň odstrčili, ale museli to šlapat pěšky – jenže to nebylo moc reálné, měli jistě vysílačky.

Ačkoliv Vojta teď ujížděl jako o závod směrem k Praze, sledoval nás současně ve vzduchu. Marcel dvakrát lehce změnil směr, v Evropě jsou velká města nakupená příliš blízko od sebe, než aby se mezi nimi našla přímá cesta, která je obejde.

Takže nás očekává Francie! řekla jsem si. Sladká Francie! Tam jsem – také ještě nebyla.

Marcel ale náhle opsal čtvrtoblouk a zamířil kolmo stranou.

„Co je, Marceli?“ zeptala jsem se ho.

„Tak trochu průšvih!“ komentoval to Marcel. „Nemůžeme do Francie, číhá tam na nás francouzská policie.“

„Jak to? Co se stalo?“ ulekla jsem se.

„Jak se zdá, došlo k rozsáhlému prozrazení Virtuálů po celé Evropě,“ řekl Marcel. „François z Marseille musel utéci, přišli pro něho policajti až do domu.“

„Vojto!“ zalovila jsem v mlungu. „Já jsem vosk?“

„No dobře,“ ozval se mi okamžitě Vojta. „François letí kaičenem na jihovýchod, vzal ještě další dva Francouze. Nejspíš se brzy sejdete!“

„Kde?“ chtěla jsem vědět.

„Všichni Virtuálové z Evropy letí do Somálska!“ oznámil mi.

„Proč zrovna tam?“ nechápala jsem.

„Je to jedna z mála zemí, kam nesahají drápy voldemortů. Kromě toho tam Koujou staví pobočku.“

„Odkdy?“ pokračovala jsem ve výslechu.

„Od minulého týdne,“ řekl mi Vojtěch. „Staví ji naši přátelé z Číny.“

„Neříkal jsi mi, že je v Číně Virtuálů jako šafránu?“

„Vzhledem k počtu Číňanů – ano. A teď je jich navíc v Číně jen půlka, protože druhá polovina staví novou Továrnu v Somálsku.“

„Myslíš, že nás tam přijmou?“

„Doufám,“ řekl. „Budeme se tam muset schovávat, ale půjde to. Továrna je nedaleko od Kismaaye, Marcel to tam bude jistě znát. Čínská policie sice nevidí ráda cizince, ale v Továrně vás ukryjí – jako v Japonsku.“

„Proč neletíme do Japonska?“ napadlo mě.

„Protože japonská Koujou není bezpečné místo,“ řekl Vojtěch. „Japonská policie dnes dostala za úkol provést tam šťáru. Mají hledat zejména cizince bez povolení k pobytu. Zřejmě také na nějaké udání. Kromě toho tam teď pátrají i americké drony, není to bezpečné.“

„No potěš pámbu!“

„Nemusíš se tolik obávat,“ uklidňoval mě. „Učitel to už dávno předvídal. Hlavní výroba je pod zemí, stačí pár minut a Koujou změní sortiment výroby na prací prášky. Navíc se do Somálska vydala dvojice letadel s většinou cizinců – nikdo nemá potuchy, jak dlouho to potrvá.“

„Skrývat se ale budeme muset všude,“ vzdychla jsem si.

„Je veliký rozdíl skrývat se v Koujou v Japonsku, kde šmejdí policajti i americké drony a museli byste být v podzemí, a v Somálsku, kde postačí, abyste zbytečně nevycházeli z domů.“

„Tam americké drony nejsou?“

„Zkoušeli to,“ připustil Vojta. „Ale Číňané si je nenechali líbit. Ani si neškrtli a přišli o ně. Drony jsou strašně zabijíácké zbraně, dokud mají proti sobě téměř bezbranné partyzány. Stačí ale pár ručně vypouštěných protiletadlových raket a z lovců se stane hejno kachen na honu.“

„Dobře – a co ty?“

„Mám jakési pořízení v Praze,“ ujistil mě – ale podrobnosti jsem se už nedozvěděla.

Takže moje sýčkování ohledně bezpečné Francie bylo vlastně nechtěné proroctví. Proč mám vždycky prorokovat takové mrzutosti?

Letoun se mezitím přehoupl přes Alpy a mířil podél Itálie šikmo do Afriky. Marcel se tam chtěl nedávno podívat... no, splní se mu to dřív než čekal. Jde o to, jestli to tak chtěl.

Itálie pod námi utěšeně ubývala a já jsem připravovala rodiče na nové útočiště. Ani jsem se nedivila, že byli nešťastní. Ostatně, ani mně se depka nevyhýbala. Tak jsme se těšili na český domov! Někdo to prozradil... ale kdo? Který smrdutý šakal? Tentokrát jsem měla svědomí čisté, ale bylo mi to platné jako mrtvému zimník.

Letoun se znovu prudce naklonil a opsali jsme další zatáčku. Jako kdybychom se vraceli do Čech. Co se to zase děje?

Oťukla jsem aspoň Marcela.

„Ano, vracíme se do Čech, jsme nejblíž. Palivo si doplníme v Řecku, až poletíme kolem. Až tam by to mělo vystačit.“

„Jaký je k tomu důvod?“

„Pobereme ještě někoho,“ odvětil lakonicky.

Aha, řekla jsem si. V Čechách neteče do bot jenom nám. Je nás v tom víc, Jindřich a možná někdo další. Povinností Virtuála je pomáhat kolegům v neštěstí, i kdyby nebezpečí hrozilo i jemu samotnému. Asi je to nutné, protesty se nepřijímají, ani by nebyly vhodné. Mě přece také tak zachraňovali.

Že je to úplně jinak, jsem ale zjistila brzy...

Marcel přistál na označeném poli mezi Dubčem a Kolodějemi. Je to ještě okraj Prahy, nebo mimo? Nevěděla jsem to, ale nebylo to tak důležité, abych zbytečně ztrácela čas pátráním. Pole končilo u cesty, kudy měl přijet Vojtěch, ale když se Marcel na konci otáčel, zapadli jsme podvozkem do bahnité prohlubně.

To nám ještě scházelo!

Okamžitě jsme vystoupili, Marcel vytáhl rohože a pokoušeli jsme se prostřít je před podvozkem. Měly by stačit, ale letoun s jedním motorem se na ně nemohl vyhrabat. Když Marcel zkusil zapnout poškozený pravý motor, vyvalily se kotouče černého dýmu a byly slyšet skřípavé zvuky, radši ho ihned vypnul. Nemělo to cenu, turbína by se mohla roztrhnout.

Zbývaly přídavné rakety. Měli jsme v závěsech nákladového prostoru dvě, přesně pro tuto příležitost, ale nedaly se použít, dokud jsme stáli kolmo na směr vzletu.

„Vojtěch nám pomůže, otočí nás autem!“ rozhodl nakonec Marcel.

To už vypadalo nadějněji. Urychleně jsme vybalili přídavné startovací rakety, dva štíhlé válce se závěsy. Marcel odklopil krytky na zádi letadla a spolu jsme tam zacvakli konzoli rakety. Táta se nám snažil trochu pomoci, ale nerozuměl tomu, takže to většinou zůstalo na nás dvou. Zacvaknutím závěsů se propojily i přívody zážehu, takže totéž ještě jednou na druhé straně a byli jsme připraveni.

Na cestě mezitím zastavila dvě auta, ale byli to jenom čumilové, dlouho nevydrželi a zase odjeli. Teď záleželo na tom, jestli přijede dřív Vojtěch nebo policie. Marcel mezitím vybalil z obalu kotouč čisťoučkého lana, smyčku upevnil na přední podvozek a rozvinul je před letadlo. Byli jsme připravení.

Konečně jsem zahlédla stříbrné terénní auto.

„Jsi to ty, nebo policie?“ oťukla jsem Vojtu zrychleně.

„Jsem to já, už vás vidím!“ odvětil také tak. „Marcel už mi to vylíčil. Zkusím vás otočit, tohle auto má síly dost.“

Jakmile dojel na naši úroveň, sjel s cesty a zamířil před předek letadla. Teprve teď jsem viděla, že není v autě sám. Vzadu seděly další dvě postavy – pro ně jsme se tedy vraceli. Zatrnulo mi, jestli v bahně neuvázne také, ale pohon všech kol zvítězil nad podzimním bahnem.

„Lano a jedeme!“ poručil Vojtěch – Marcel nahodil druhou smyčku lana na tažný hák pro připojení přívěsu. Naštěstí je tyhle vozy mívají.

„Zkusíme to otočit!“ řekl Vojtěch a zařadil terénní rychlost.

Marcel byl skokem zpátky v letadle a zapnul levý motor, auto zabralo všemi čtyřmi koly – a kaičen se pozvolna otočil nosem podél pole. Teď už by měly pomoci startovací rakety, pokud ještě někde neuvízneme. Ale to se nezdálo pravděpodobné, kaičen vyjel z bahnité prohlubně, s Marcelem jsem srovnala rohože přímo před podvozek. Až rakety zaberou, vyjedou kola na rohože a to už budeme z bahna venku. O rohože ovšem přijdeme, ale to je drobná položka.

Byli jsme umazaní až za ušima, ale situace vypadala přece jen lépe. Zatímco Marcel odpojoval a stáčel lano, auto odjelo stranou, aby nestálo v cestě. Až teď jsem mohla věnovat pozornost pasažérům auta, když všichni vystoupili.

Vojtěcha jsem poznala hned. Měl na čele náplast a strnulý obličej, ale jinak se zdál být v pořádku, mohla jsem tedy věnovat svoji pozornost ostatním.

Jindřicha jsem poznala, pomáhal mi nedávno z drápů Američanů. Ale ženu, která ho zezadu objímala, jsem neznala. Copak – že by další Virtuálka? Měla na sobě nevýrazný tmavý kostýmek vínové barvy a boty na nízkém podpatku. Bořily se jí do bláta, ale nevšímala si toho.

„Nastupujeme!“ pobídl nás Vojtěch.

Poháněl nás a já jsem před sebou strkala rodiče. Nastupování proběhlo rychle, jen jsem naše posadila a rutinně jim připnula pásy, sama jsem také zapadla do sedadla, za mnou se na mě tlačili Jindřich a ta zatím neznámá žena, zatímco Vojtěch tahal z auta ještě nějaká zavazadla. Na seznámení bude čas, až budeme ve vzduchu.

„Koukám, že se naše úlohy vyměnily,“ obrátila jsem se k Jindřichovi. Chtěla jsem ho jen oťuknout přes jeho šintei, ale vůbec jsem ho nevnímala, takže jsem se pokorně vrátila k běžné lidské češtině. „Teď dostáváme z průšvihu my vás.“

Jindřich se jen zaškaredil, ale neřekl nic.

„Šeredně se pleteš, Katuško!“ oslovila mě česky a velice familiárně žena, sedící vedle něho. „Nedostáváme ho z průšvihu, ale do průšvihu. Teprve teď mu začíná peklo.“

Mezitím nastoupil i Vojta. Auto zůstalo na kraji pole, beztak bylo jen půjčené od Policie. Dveře letadla třeskly a Marcel roztočil turbínu. Pak přidal tah a zapnul startovací rakety. K běžnému šumění turbíny se přidal hluboký řev raketových motorů, kaičen sebou trhl, prudce se rozjel a na poloviční dráze než obvykle se vznesl. Celou tu dobu jsme byli silou vmáčknutí do sedadel, nemohla jsem ani zvednout ruku. To bych si také chtěla někdy zkusit za řízením, napadlo mě. Rakety brzy dohořely a mohli jsme se uvolnit, ale to už jsme byli vysoko.

„Jak to myslíte... paní nebo slečno?“ zkusila jsem navázat na předchozí hovor – teď byl konečně čas na seznámení.

„Ani paní, ani slečna!“ odmítla žena s úsměvem oba tituly.

„Nepoznala jsi mě, co?“ ozval se mi přes šintei Vojtěch. „Zkrátka mám tady v letadle těla hned dvě, nediv se tomu tolik.“

Jůžiš! Ona je umělá! A já to nepoznala! Pak se nemám divit!

„Tady totiž máme příčinu našich potíží!“ pokračovala nahlas žena – robotka. „Jen nám hezky pověz, Jindříšku, co jsi za našimi zády prováděl! Jen se nestyď! Stydět ses měl, když tě to napadlo, už protože tě to vůbec napadlo!“

Jindřich se zaškaredil, ale nevydal ani hlásku.

„Jindříšek se rozhodl prodat Virtuály za Jidášův groš!“ pokračovala klidně robotka. „A nejen to! Prodal dokonce i tvé koleje, Káťo.“

„Cože?“ vyskočila jsem. „Koleje? Jak to?“

„Pospíšil si, chlapec!“ uznale pokývala hlavou žena. „Věděl, že se vracíš, proto tak spěchal, že je prodal za zlomek ceny! Formálně mu sice patřily, ale ve skutečnosti nám je zpronevěřil, viď, Jindříšku!“

„Jak ses mohl opovážit!“ vyjela jsem na Jindřicha.

„No a co?“ odsekl nasupeně. „Podle papírů patřily mně! Každý si snad může dělat se svým majetkem co chce!“

„Se svým majetkem snad!“ opáčila jemně, ale pěkně ironicky žena – vlastně Vojtěch v ženském těle, umělém jako to první. „Jenže ty jsi je měl jen svěřené. Byly to koleje pro studenty a ty jsi je měl spravovat. Dostal jsi na to dost peněz a nikdo by ani nepípl, kdyby ti něco uvízlo za nehty. Ale prodat Katuščiny koleje, dát vyházet studenty a ještě vykecat všechno poldům, to už je pořádná křivárna! To ti ani tvých kolegů studentů nebylo líto?“

„Dostali snad odstupné!“ zavrčel.

„Odstupné!“ opakovala po něm posměšně. „Jaká velkorysost! Dostali zpátky tolik, kolik zaplatili za poslední půlrok – jenže oni platili symbolický peníz, takže i to odstupné bylo jen symbolické! Za to si nezaplatí ani týden v privátu! Řeknu ti, byl to děsný podraz a už za to si zasluhuješ exemplární trest! Nehledě na to, že jsi na nás poštval policii, která je servilně ve službách Američanů, což už teď vedlo ke čtyřem mrtvým. To už ti jen tak neprojde, to si tedy piš! Čtyři mrtví – čtyři vraždy.“

„Bezdůvodně jste mě napadli, protiprávně omezujete moji osobní svobodu!“ zaútočil najednou.

„Podívej se, Jindříšku, tobě opravdu nedošlo, co jsi vyvedl?“ obrátila se na něho žena s tak ledovým úsměvem, že to zmrazilo nejen Jindřicha, ale i mě. „Nedošlo ti, že jsme kvůli tobě ve válce? Nemáš na vybranou: buď jsi náš, pak jsi zrádce – a ty čeká v každé armádě kulka – nebo patříš k opačné straně a pak bys byl zajatec. To by bylo pro tebe lepší, ale byl jsi náš, takže druhá možnost jaksi nemá žádné opodstatnění. A odvolávat se na omezování osobní svobody je ve válce nebetyčná hloupost. To tě čeká tak jako tak – ne-li hůř!“

„Zabít mě nemůžete!“ vyhrkl rychle. „Podle Kodexu...“

„Kodex nic neříká o zradě,“ přerušil ho Vojtěch-muž. „Omezování osobní svobody ses dopustil ty, když jsi dal proti zásadám dobrých mravů vyházet studenty. A ještě si na ně pozval exekutory, křivák!“

„To bychom měli co nejdřív napravit!“ napadlo mě.

„To už nenapravíme!“ obrátil se na mě Vojtěch. „Protože ten had prodal Katuščiny koleje hluboko pod cenou a nový majitel je zpět nevydá.“

„A nepomohlo by ani přeplatit je?“ chytala jsem se posledního stébla. „Třeba by je za čtyřnásobek prodali zpátky...“

„Tak se podívej, co tam teď je!“ řekl Vojtěch.

Současně mi před očima cestou šintei vyvstal obrázek.

Byl na nich vchod do mých kolejí, jenže místo nápisu „Kolej Katuška pro chudé studenty“ tam byl nápis, který mi úplně vyrazil dech.

Kratší, zato honosnější.

Errata:

10.08.2021 22:25