Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Somálská Továrna

„Hajzle!“ řekla jsem jenom Jindřichovi a odvrátila jsem se.

V krku mě tlačil hořký chuchvalec, určitě jsem měla v očích slzy. Kolej Katuška byla moje pýcha, ale nejvíc mě hnětla představa studentů, vyházených na ulici. Kam se, proboha, podějí? Tušila jsem, co to pro některé znamená. Jiné ubytování uprostřed roku neseženou a navíc, některým extrémně levné koleje umožnily vůbec studovat! Mají kvůli tomu nechat studií? Co bychom pro ně mohli udělat?

První nápad byl – opatřit pro ně peníze. Jenže chudí studenti nemají vlastní konta, znamenalo by to vypátrat jejich rodiče a vysvětlovat jim co a jak... to jen v krajním případě.

Druhá možnost – zahrát si na sponzora a předplatit jim privát. Což by byla fuška, kdybychom bydleli v Praze, ze Somálska to bude ještě obtížnější.

Což takhle vzít je mezi Virtuály? Do dneška mezi námi nebyli, nikdo o nich neví. Jindra mohl prozradit jen ty, které znal, ale my jsme se v Evropě navzájem neznali, spojoval nás podle potřeby Vojtěch – teď s jakýmsi Řekem, kam letíme pro palivo a o kterém jsem do této chvíle neměla ani potuchy.

Jenže – známe je? Víme, že to jsou chudší studenti, ale to byl předtím Jindřich také. Peníze jsou svinstvo, pomáhají, ale kazí charakter. Bude potřeba lépe se seznámit s těmi, koho mezi sebe vezmeme. A bude pořádná fuška, než to dáme v Evropě do pořádku! Jak jim pomoci, aby to nebylo nápadné?

Prozatím to vypadalo neřešitelně. Možná to nějaké řešení mělo, jen je najít. Co takhle vyhledat mezi studenty jednoho, který by si zasloužil vzít mezi nás Virtuály? Jistě by to bylo reálnější než vzít mezi nás všechny. Dát mu prostředky a úkol obnovit koleje pro chudé studenty. Nenašel by se mezi nimi aspoň jeden?

Jenže Vojtěch našel Jindru – a jak se zdá, špatně. Nevím, co na to řekne Učitel, ale asi nebude překypovat nadšením. Bylo vůbec správné urychlovat proces přijímání mezi Virtuály?

Jenže kdyby se Virtuálové oddělili od zbytku lidstva, jak chtějí něčeho dosáhnout? Vědomosti jsou síla, ale ty má druhá strana také a navíc je má doplněné zbraněmi. Jak se proti nim postavit?

Pod kaičenem plynulo Srbsko, země poslední války v Evropě. Tady se ještě nedávno vraždilo – a svět jen přihlížel, jak nejprve Německo vyzbrojilo své nedávné spojence Chorvaty – a pak i Albánce, aby tomu trnitou korunu nasadila letadla NATO. To že je náš spojenec, náš vzor? Rozbombardované továrny, nemocnice a školy? Přitom se předtím holedbali svými chirurgicky přesnými inteligentními bombami... znamená to, že nemocnice, porodnice a školy bombardovali úmyslně... Jejich řízené střely skutečně byly schopné zasahovat cíle na metr přesně, sami jsme si to vyzkoušeli – na nich. Chirurgicky přesné bombardování není pohádka! Z toho vyplývá jen jedno: chyba nebyla ve střelách, jak s dobře sehranou omluvou pokrytecky připouštěli, ale v lidech, kteří je zaměřovali. Chirurgicky přesně vybombardovaná porodnice je zkrátka válečný zločin, ačkoliv to soud v Haagu odmítá soudit jako »pochopitelné« omyly!⁷

Klíčová otázka pak zní: má takový soud vůbec právo soudit?

Marcel klesal na přistání, naváděl ho samozřejmě Vojtěch. Takže už jsme v Řecku? Jen Vojtěch znal všechna letiště, kde se dalo bezpečně přistávat, jen on znal všechny Virtuály v celém světě. Panebože – bliklo mi hlavou – jen on by dokázal Virtuály prozradit tak dokonale, aby se už nevzpamatovali...

Jenže on to neudělá. Nač by mu byly peníze, kvůli kterým přišel před lety o život? Pro něho jsou zbytečné – naopak má osobní zájem vytrvat mezi těmi, kdo se proti voldemortům postavili. A jestli jsou Virtuálové jedinou silou schopnou odporu, pak je správné, že je jejich největší zbraní.

Kaičen dosedl na ploše zhruba odmetené od volně ležících kamenů. Kamenitá pole, obklopená horami, tu byla všude. Tady tedy žijí potomci starých hrdých Řeků.

A jeden z nich nám právě vyjel naproti s cisternovým tahačem pro dopravu benzínu a s přivěšeným, legračně malým přívěsem, na kterém ležely přivázané dvě nové přídavné nádrže pro kaičen-speciál.

Kdybychom tu byli na přátelské návštěvě, asi bychom přijali pozvání zdržet se třeba i několik dní. Povídat bychom si měli o čem. Jenže Nikolas Taramankis chápal, že spěcháme. Až na Marcela nikdo nevystoupil. Nikolas s Marcelem připevnili přídavné nádrže – prázdné tolik nevážily, aby je dva chlapi neunesli – naložili i dvě nové startovací rakety. Zřejmě tu měli pro kaičeny všechno až na náhradní motory, ale to už by tu museli mít menší leteckou továrnu. Nikolas pak nasedl do kamiónu, spustil čerpadla a doplnil nám nádrže včetně přídavných, pak se ještě vrátil a vstoupil do našeho letadla, aby každému kromě Jindřicha vnutil pár balíčků místních sýrových specialit.

Neodpustil si ale, aby si Jindřicha zblízka neprohlédl.

„Ty škorpióne jedovatý, víš co udělal Odysseus nápadníkům své ženy, když se po letech vrátil domů do Ithaky?“ oslovil ho česky – ale nebylo to z úcty k hostu, jak jsem se v první půlvteřině domnívala.

„Nebylo by lepší, kdybyste nám ho tu nechali?“ obrátil se pak na Vojtěcha. „Máte ho držet někde v Somálsku, nebo tady? Kousek odtud jsou ruiny středověkého hradu, sklepy jsou asi jediné, co se dá použít, skladujeme tam víno. Je tam ale jeden, kam víno nedáváme. Kdysi to byla lidomorna, odsouzence tam spouštěli po laně a nikdo se z ní nikdy živý nedostal. Je to díra s malým okénkem, vydlabaná do tvrdé skály, dodnes se tam pod vrstvou nanesené hlíny najdou lidské kosti. Ani na víno se nehodí, protože tam prší... Tam bychom ho zavřeli, být po mém! Pověstná thajská vězení jsou proti tomu přívětivé penzióny!“

Mrkla jsem na Jindřicha, co on na to. Zbledl, jak jinak. Růžové vyhlídky by tady určitě neměl, Nikolas vypadal sveřepě. A pokud vím, Odysseus nápadníky své ženy po návratu pobil do jednoho a většinu ještě před smrtí vykastroval. Ten se tedy se svými nepřáteli nemazlil!

„Ba ne, Nikolasi,“ odmítl jeho návrh Vojtěch. „Věřím ti, že bys mu připravil vězení, jaké si zasluhuje, ale... aspoň na okamžik si představ, že by se mu z té díry podařilo vylézt. Protáhne se okénkem, může mít horolezecké schopnosti, aby nespadl, pak mu nějaká soucitná duše pomůže, protože nebude vědět, proč tam je, dostane se o pár kilometrů dál – a místní lidé mu ochotně pomohou k návratu. Něco by si na ně vymyslel, nevěděli by ani, komu pomáhají. Za chvíli by tu byla zdejší policie a byli byste lovnou zvěří. Tam, kam ho vezeme, to bude mít horší. I kdyby nám unikl, v tom kraji už jeho vzhled rozdráždí lidi k nepříčetnosti. Nezná jejich řeč a nevymluvil by jim, že není Američan – a pro ty tam mají hodně vynalézavých způsobů smrti, jeden horší než druhý. Tam by byl ještě vděčný za bezpečnou díru, jako je ta zdejší lidomorna.“

Jindřich vypadal jako nevinný odsouzenec k smrti, ale mohla jsem ho litovat? Cožpak nás všechny neprodal? I kdyby byl jeho obětí jen chudák Punťa, zaslouží si náš soucit? Vojtova robotka zmínila už čtyři mrtvé a připočetla mu je jako vraždy. Ba ne, litovat toho hada nebudu!

„Jak myslíš, Vojtěchu!“ obrátil se Nikolas k odchodu. „Už jsme diskutovali často, takže jsem tušil, jak můj návrh dopadne. Řekl jsem to hlavně tomu jedovatému hadu. Aby věděl, co si o něm myslíme.“

Vystoupil z letadla a dveře se zavřely. Marcel roztočil turbínu, kaičen se rozjel a zakrátko už mířil nad oblaky přes moře do Afriky.

„Nejdřív se mi zdálo, že Nikolas mluví česky z úcty k hostům,“ obrátila jsem se přes šintei na Vojtěcha. „Ale byl tu hlavně kvůli Jindřichovi!“

„Aha – promiň, Káťo, že jsem tě neinformoval dřív – ale bylo to příliš zběsilé, než abych stihl všechno,“ omlouval se mi hned. „Jindřich by mu ale jinak nerozuměl. První, co jsem musel udělat, když jsem zjistil, co provádí, bylo zrušení jeho chitkonu. Má jej sice na čele pod kůží jako ty, ale teď už je to jen zadřená špína. Kdyby sis někdy rozbila kolena, třeba po pádu s kola, a ránu ti nikdo nevyčistil, zůstalo by ti na kolenou pod kůží trocha silniční špíny. Já měl kdysi kolena od škváry skoro do modra...“

Na okamžik se odmlčel. Zase jsem se dotkla jeho vzpomínek na časy, kdy měl ještě nějaká kolena...

„A taky jsem mu odebral šintei, aby nemohl nikoho varovat,“ dokončil rychle. „On teď umí jen česky a možná i anglicky, jestli uměl už dřív.“

Katolická církev odebírala provinilým kněžím před popravou svěcení. Ať byli vinni nebo ne. Prý aby neudělala peklu radost, že mu posílá kněze. Dělalo se to odrhnutím rukou a hlavy cihlou, pěkně do krve. Pak ho předala světskému katu, aby sama neměla ruce od krve – jako by je neměla krvavé až po ramena. Virtuálové odebírají chitkon, což není vůbec znát. Tak proto jsem Jindřicha nevnímala! Přitom to bylo logické, nač mu nechat příležitost volat o pomoc anebo prozrazovat i to, co ještě nestihl?

Zajímalo by mě ale, co všechno stihl prozradit. A zajímalo to asi každého, počínaje Vojtou po moje rodiče. Prodej kolejí bylo svinstvo, ale prozrazeným Virtuálům šlo o život, to jsme ostatně zažili sami. I naše policie zaměstnává hbité střelce, schopné člověku kdykoliv prostřelit hlavu – o psu nemluvě!

„Když jsem ho vypátral, vycházel právě z banky,“ pokračoval Vojtěch. „Sháněl se po taxíku, který by ho odvezl na letiště, dobře věděl, že mu v Čechách bude horko. Jen netušil, jak brzy. Velice se divil, když jsem vedle něho zastavil. V té chvíli ho miss Katty – tak si totiž říkám ve své ženské podobě – zezadu pevně objala a než se stačil vylekat, seděl v autě i s kufříkem peněz. Banky nerady vyplácejí klienty v hotovosti, ale potvory mají nadstandardní výjimky. Jidášovi kdysi stačilo třicet stříbrných, on měl v kufru milion ve stodolarovkách.“

„Prodal koleje za milion?“

„To nebylo za koleje,“ ujistil mě Vojtěch. „Ten milion dostal za prozrazení tvého bydliště. Američanům poskytl tvé fotografie, aby si je porovnali, že právě ty jsi Marcelova reportérka s vypsanou odměnou dvou set milionů za tvoji hlavu. Proto šli po nás tak zhurta! Milion mu vyplatili v Čechách, zbytek měl dostat ve Spojených státech, až tě tam mariňáci dostanou. Koleje byly jen třešnička na dortu, klidně si je mohl odpustit – ale chamtivost se nevyplácí, že, Jindříšku!“

Jindřich se nasupeně odvrátil, ale tím si nijak nepolepšil.

Trhlinami v mracích pod námi prosvítalo Středozemní moře, mířili jsme přes Krétu do Egypta. Odhadla bych, že hranice Afriky přeletíme mezi Egyptskou Alexandrií a Libyjským Tobrukem. Pak let přes liduprázdnou poušť Egypta a Súdánu, přes hory Etiopie do Somálska u Kismaaya. My tam letíme do neznáma, ale můžeme očekávat přátelské přijetí. Na Jindřicha tam čeká soud a trest. V této chvíli je na tom tedy hůř on.

Ale že bych ho litovala?

Podílel se na mé záchraně. Budiž. Ale pokazil si to. Jako když nás Rusové kdysi osvobodili a pak okupovali. Tím veškerou vděčnost smazali.⁸ Stejně jako Jindřich.

Kredit se ztrácí snadno.

Tentokrát jsem se nemohla během letu naplno vyspat, jak mi nedávno doporučoval pan Hičihiko. Nejenže byl den, ale tentokrát by se mi nepodařilo usnout. Raději jsem se chtěla podívat po vyhozených studentech. Snad mám na ně ještě kontakt.

Nejbližší bylo kolejní 'forum.Katuška.info', kde studenti obvykle diskutovali. Snad tam něco objevím! Nacházelo se na serverech mimo budovu, nehrozilo tedy jejich vypnutí a mělo by fungovat i teď.

Ovšemže bylo na Fóru 'forum.Katuška.info' názorů tolik, že se to nedalo přehlédnout za pár vteřin. Neurychlená bych se toho zalekla. Jen stahování by mi bez pelenitové sítě trvalo hodiny, jenže jsem se spojila s procesorem serveru a přečetla to rychlostí disku.

Bylo to ale truchlivé čtení. Někteří se smutně loučili s kolegy, neboť tušili, že jim to zmaří studium. Jiní jim to škodolibě přáli. Jak čas postupoval a z pouhé nejasné hrozby se stávala tvrdá realita, našlo se i pár soucitných duší, které nabízely pomoc jiným, ale na druhou stranu ještě víc stoupala škodolibost těch, kteří se z neštěstí druhých dokázali jen přihlouple radovat.

Napadlo mě, jak se na jiných Fórech – tohle tenkrát neexistovalo – radovali ti, kdo mi přáli zatčení. Odehrálo se to přece před mými kolegy a pak už jsem se mezi nimi neobjevila. Někteří mě snad litovali, ale vsadím se, že mi to někteří baziliškové přáli, asi jako ti současní nešťastníkům vyhozeným z kolejí.

Jestli si někdo zasluhoval vyhazov, byli to spíš ti škodolibci. Studenti by měli držet při sobě a dodržovat základní lidskou slušnost. Ta by se od budoucí inteligence měla požadovat! Ne aby mezi nimi panovaly všemožně podporované hyenismy – dnes vznešeně nazývané zdravá soutěživost! Zase to trapné americké: každý ať si pádluje svoji kánoi! Asi bych se měla zapojit, napadlo mě. Pomoc potřebným je má povinnost, ale klepnout přes prsty bazilišky nebude chyba.

Proběhla jsem diskusi a přemýšlela.

Pod námi nebyly mraky, jen žlutá poušť. Možná ještě Egypt, ale podle času spíš Súdán. Ano, protože před námi byly hory a to by měla být Etiopie.

Ještě to trochu promyslím – ale zdá se, že budu mít pro příští noci hodně práce...

Pokud na to budu mít čas.

Přistání v úzkém horském údolí proběhlo úspěšně. Ranvej tu byla podobná Řecké, také jen odmetené kameny a zhruba zarovnané hrboly, ale nám to stačilo, kaičen je v tomto směru nenáročné letadlo.

Přivítal nás podsaditý Číňan pan Kou-džu. Podal si s každým ruku – až na Jindřicha, kterého rovnou od letadla odvedli čtyři ozbrojení Číňané. Prý nepatřili k oficiální čínské policii, takže na tom byl ještě dobře. V Číně končí obvinění ze špionáže kulkou zezadu do týla, aby se nepoškodily dobře zpeněžitelné orgány...

Vojtěch se představil vlastním jménem, ale jeho druhé, ženské tělo se prohlásilo za miss Katty Smith z Londýna. O její pravé totožnosti jsme tedy věděli jen my z letadla.

Pan Kou-džu byl předák zdejší Továrny, ale ani on, ani ostatní Číňané nedávali najevo vazbu na Japonsko, ačkoliv byli podle hodinek šintei všichni Virtuálové. Doufala jsem, že budeme k sobě otevřenější, ale Číňané mě zklamali. Ze všech se k nám hlásil jen pan Kou-džu.

„To nic, zvyknete si,“ chlácholil nás. „V Číně se musí všichni chovat, jako kdyby k sobě nepatřili, tam je to někdy otázka přežití.“

„Dobře, ale proč i tady?“

„Aby se po případném návratu do Číny nespletli,“ vysvětlil mi.

Jistě – ale jak se můžeme spřátelit? Určitě je lepší cítit opravdové přátelství, jako jsem cítila k panu Hičihikovi, paní Aiči-san, Učiteli nebo k dalším Japoncům. Dobrá, budu mít aspoň víc času na pražské studenty. Vezmu si to jako svůj prvořadý úkol.

Byt, který nám pan Kou-džu přidělil, byl malý jako v Japonsku, ale tady byl bez tamějších vymožeností. Museli jsme se uskrovnit ještě víc. V jediném pokoji byly místo postelí matrace, v malé kuchyňce stál jen stůl a židle. Naši teď neměli Punťu, kterého by mohli chodit venčit a bylo mi jasné, že tu nebudou nikdy jako doma. Jediné, co tu bylo proti Japonsku navíc, byl vestavěný přehrávač hudby. Mohla bych ho ovládat přímo, ale pro naše jsem dostala dálkový ovladač. Nejsložitější byla výběrová část, přehrávač byl totiž napojený na hudební databanku s nepřeberným obsahem. Bylo tam všechno, nač si člověk vzpomněl, od klasické čínské hudby, přes evropskou až po modernu. Rodiče nejvíce potěšila hudba česká. Smetana, Dvořák a Janáček tu byli kompletní, katalog obsahoval i prastaré nahrávky Emy Destinové. Pan Kou-džu mi tvrdil, že se to právě zavádí i v Koujou, jako další rozšiřování životního komfortu Virtuálů.

Marcel se naštěstí otrkal dřív než my a pozval nás do Kulturního domu. Očekávala jsem něco jako stejné instituce u nás za komunismu, ale zdejší kulturák nás příjemně překvapil.

První ze všeho byla čítárna. Byl tu neuvěřitelný výběr knih, byly jich tu snad miliony. Ne tištěné na papíře, ale elektronické. Knihovna měla seznam knih se stručnou charakteristikou, podle které si je čtenáři vybírají. Čtečky se podobaly klasickým knihám, daly se rozevřít. Knihy byly ilustrované a místo klasického listování se stránky obrací přejetím prstem. Proti knihám mají chytřejší vyhledávání. To dovedou i čtečky v Evropě, ale výhodou zdejších, vyvinutých Virtuály, je volba jazyka, v jakém se text zobrazí. Všechny texty byly totiž zapsané metajazykem. Výhodou bylo i to, že se do čtečky vešlo podle rozsahu a počtu ilustrací i pět tisíc knih. Čtečky si pamatují, na které stránce jste je zaklapli, stačí je otevřít a můžete pokračovat ve čtení. Baterie se musí čas od času dobít, ale nabití trvá jen hodinu a pak vydrží deset hodin.

Zejména moji rodiče tak získali nepřeberné zásoby knih v češtině a s nimi drobnou náhradu za vytržení z domova. Byly tu knihy z celého světa a značná část jich dokonce pocházela z Čech a pro Čechy byly až milou připomínkou domova.

Druhou atrakcí, bohužel jen pro mě, bylo čínské divadlo. Našim zůstalo neznámé, neboť neuměli čínsky, ale mně se líbilo. Hráli zdejší nadšenci a hráli s opravdovým elánem. Většina jejich repertoáru byly staré klasické čínské hry, chtělo to ovšem trochu se na ně přeorientovat, ale zdejší umělci, ačkoliv všichni byli amatéry a bavili se tím jen ve svém volném čase, si troufli i na evropské klasiky.

Musela jsem pečlivě sledovat program, málokterý kus se totiž opakoval. Na rozdíl od jiných herců se schopnosti Virtuálů daly využít lépe než jen k biflování textu. Virtuál si hodinku před premiérou text letmo přelétne, aby si připravil dramatizaci a nemusel trapně odříkávat, ale pak jede tak, že mu profesionální herci mohou jen závidět. Což neznamená, že by druhého dne nemohl pracovat na poli nebo v továrně. Divadlo bylo pro herce stejnou zábavou jako pro diváky.

A protože Virtuálové rozumí prakticky každému jazyku, hrál se každý kus v originále. Tak to bylo i s hudbou, takže jsem mohla rodiče pozvat na Prodanou nevěstu a na Rusalku, hrané česky. Stačilo projevit zájem a herci si příslušné podklady obstarali. V knihovně bylo všechno. Bylo sice neobvyklé, aby Kecal byl Číňan, stejně jako Mařenka, Jeník a Vašek, ale to se dalo překousnout. Rozhodně lépe než Othello natřený černým krémem na boty, či co to měl na kůži. A i to jen proto, že je ta barva nezbytnou součástí hry.

Divadlo se našim líbilo. Vzala jsem je i na Othella a pak na Hamleta. Těm sice nerozuměli, ale sehnala jsem libreta do čtečky, kde se zobrazila česky, věděli o čem to je a spokojili se originálem. Trochu rozuměli i ruským hrám, ale většina her byla pro ně španělskou vesnicí, bez českého libreta by byli mimo. Ještě že byly všechny texty zapsané metajazykem a daly se tedy zobrazit i česky!

Mami, tati, proč jsem vás jenom neukecala dát se k nám?

Kou-džu nám žádnou práci v Továrně nenabídl. Prohlásil, že jeho party jsou dobře sehrané a každého nováčka by s nimi musel sehrávat. Zato nám umožnil vidět i to, co jsme v japonské Koujou nikdy neviděli: pod slibem mlčenlivosti se podívat do podzemí Továrny. Rodiče jsem tentokrát musela nechat doma, nebyli Virtuálové a sem nikdo neznalý neměl přístup. Pan Kou-džu svezl mě a Marcela tajným výtahem na konci haly do podzemí. Výtah oficiálně patřil vícepodlažnímu skladu, jenže měl utajenou volbu podzemí, pro kterou chybělo tlačítko. Dolů se mohl dostat jen Virtuál, znalý přímého ovládání řídícího procesoru. Pan Kou-džu to ovšem uměl a sjeli jsme společně dolů do míst, kam by se normální smrtelník neměl nikdy dostat. Výtahová šachta měla dokonce odsuvné falešné dno, zakrývající podezřelou hloubku.

Zatímco nadzemní část Továrny Koujou v Japonsku produkovala oficiálně prací prášky, tady vyráběli zemědělské stroje. Afrika nemá této techniky dostatek a dal by se očekávat i vývoz do okolních zemí. Největšími odběrateli byla ale zemědělská družstva rozesetá po celém Somálsku. Což nebránilo, aby se na konci podzemní haly nemontovala dvě letadla typu kaičen-speciál a neopravovalo třetí – naše. Měli jsme několik průstřelů v trupu a v motorové gondole, kvůli nim měnili i celý motor. Uvnitř našli speciální průbojné střely, schopné probít i kolejnici. Takovou municí se přece běžně nestřílí! Bylo vidět, že se na nás naše Česká policie opravdu důkladně připravila.

Stavba zdejšího podzemí probíhala jako v Japonsku. Staveniště nejprve překryli velikou přemístitelnou montovanou halou, aby nebylo shora zřejmé, co se pod ní staví. Když to stavěli v Japonsku Virtuálové vedení Učitelem, bylo to nezbytné opatření, Japonsko je fotografované špionážními satelity. Dnes by Vojtěch satelity oklamal, ale pořád nemohl vyloučit odhalení z amerických letadel, nad Japonskem jich pořád létá plno. Tady nejsou americká letadla, přesto tu použili překrytí staveniště fiktivní halou. Jistota je jistota a sichr je sichr.

Podzemí Továrny je i tady asi desetkrát objemnější než to, co se oficiálně nachází na povrchu. Stejně jako v Japonsku i tady vyhloubili hlubokou stavební jámu s masivní betonovou vanou. V Japonsku to mělo důvod v ochraně proti zemětřesení v seismicky aktivní oblasti, ale osvědčilo se to tak, že Číňané postupovali stejně i tady.

Do podzemí vedlo výtahů víc. Několik pro lidi, nanejvýš si mohli přinést nebo odtud vynést něco v ruce nebo v batohu. Byl zde ale také důmyslně ukrytý výtah pro manipulaci s většími předměty o velikosti dodávkového auta. Největší výtah dovolil instalaci větších strojních celků, dostal by dovnitř i železniční vagon, jenže právě ten sloužil jen při stavbě a po jejím skončení ho zvenčí zaházeli hlínou a pokryli asfaltem, takže o něm věděli jen zasvěcení. Řekli, že tu je kvůli velkým strojům, ale přesné místo neřekli ani nám.

Což bylo dobře, už jednou mě huba na špacíru mrzela. Člověk přece jen spolehlivě neprozradí jen to, co neví.

Když policie v Japonsku pečlivě pročesala nadzemní objekty Koujou, měla sice o zábavu postaráno, ale neměla potuchy, že prostory pod nimi jsou více než desetkrát větší a složitější. Totéž by se stalo, kdyby oficiální čínská policie vtrhla i do zdejší Továrny. Podzemní část byla výsostným územím Virtuálů, kde neměl nikdo cizí co dělat.

Výroba pod zemí byla automatizovaná, ale zaměstnávala více lidí, než výroba nadzemní části. Problém nebyl v obsluze strojů, ale ve vývoji. Část automatických linek proto stála, neboť se měnil sortiment. Kou-džu nám ukázal, jak se na jedné běžící lince vyrábějí hodinky šintei, sousední linka vyráběla letecké přístroje a další jen montovala čtečky knih, jaké jsme dostali všichni na uvítanou v Kulturním domě.

Přitom jsem si uvědomila, co mi říkal Vojtěch. Tu továrnu začali stavět teprve nedávno! Jestli Virtuálové takhle rychle staví pokaždé, měli by tím brzy pokrýt nejen vlastní potřeby, ale nasytit i okolní země. Tak se to má dělat! Zajímavé – proč jsem nikde neviděla automobily? Koujou je také nevyrábí. Jen elektroniku a letadla. Že by Virtuálové přestali do budoucna počítat s automobily?

„Vzadu máme nejtajnější oddělení,“ ukazoval nám pan Kou-džu.

„Co se tam vyrábí – smíme-li to vědět?“ zeptal se za nás oba Marcel – byl rychlejší než já, protože mě to zajímalo také.

„Tady se nic nevyrábí,“ řekl zachmuřeně pan Kou-džu. „Je tu vězení pro nejtěžší zločince, které nesmíme propustit na svobodu, neboť by nám škodili. Nikdo je tam netrápí, ale nikdo jim ani nemůže zprostředkovat spojení se světem. Každý má svou prostornou kabinku, kde může mít jakési soukromí, vlastní elektronickou čtečku, napojenou na společnou knihovnu, vestavěný přehrávač hudby, napojený na hudební databanku, může používat i společnou menší tělocvičnu. Automatický výtah mu dopraví jídlo na stůl v tepelných krabicích, které po spotřebování obsahu vsune zpět do výtahu. Z podzemí ale nemá naději na útěk. Vězně tady nehlídají žalářníci, jen trvale uzamčený vchod a výtah, který mohou řídit jen Virtuálové.“

„Máme tedy i vlastní vězení,“ zamračila jsem se při vzpomínce na Jindřicha – jen on si zasluhoval takový trest. „Kolik jich vlastně je?“

„Počítáme s tím, že zdejší bude jediné,“ zvážněl pan Kou-džu. „Jeho kapacita je sto vězňů – ale zatím je v něm jen jeden.“

„Jindřich?“ ubezpečovala jsem se.

„Ano, je první,“ řekl vážně Kou-džu. „A doufám, že nadlouho bude jediný.“

„Měl nějaký soud, nebo teprve bude?“

„Měl soud – ale neměl naději se obhájit, vina byla příliš jasná. Obhájce pan Jamanami Kacuie dohlížel, aby se mu nedělo příkoří, ale důkazy byly tak přesvědčivé, že je zpochybnit prostě nemohl.“

„Kolik let vězení vlastně Jindřich dostal?“

„My to na roky nepočítáme,“ ujistil mě Kou-džu. „Vězení má zločince izolovat a zabránit mu pokračovat ve zločinech, ale až důvod k izolaci pomine, bude volný. Nebude tady sedět ani o minutu déle. Jiná věc je, kdy to nastane. Může to být už letos, ale může to být také až za deset let.“

„Takže – vězení na neurčito?“

„Ano,“ přikývl. „Součástí Kodexu má být i nový, spravedlivější trestní řád a Jindřich má smůlu, je první, na kom se to zkouší.“

„Kéž by byl i poslední!“ řekla jsem.

„Také si to přejeme,“ přikývl.

------------------------ Poznámky:

  7 Pozor! To není scifi, to je skutečnost!

  8 Pozor! To není scifi, to je skutečnost!

Errata:

10.08.2021 22:25