Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Lili

Policejní zátahy v Koujou skončily neúspěchem.

Po pravdě řečeno, japonští policisté se netvářili tak nadšeně jako jejich čeští kolegové a jejich elán nepramenil ze snahy pomoci Japonsku. Už protože příkaz dostali na žádost Spojených států. Splnit to museli, ale pátrali jen povrchně, bez nadšení a nakonec opouštěli Koujou s omluvami, že to nebyl jejich nápad.

Zdálo se, že teď bude Koujou bezpečnější, ale Učitel trval na svém, že musíme nějakou dobu setrvat v Somálsku. Přitom jsem se dozvěděla, že další Továrny začínají stavět v Číně a v Indii. Tím lépe. Nebudeme-li omezeni na jedno útočiště, budou s námi mít voldemorti těžší práci.

Několik konferencí jsme potom věnovali problémům v Evropě a zejména v Čechách, kde Jindřich napáchal škody největší.

Účastnit se konference nás Vojtěch naučil rychle. V Japonsku jsme to nepotřebovali, tam jsme se konferencí účastnili na čestném místě vedle Učitele, teď jsme se mohli připojit jen na dálku. Bylo to vlastně jednoduché, stačilo se spojit se zapnutou kamerou u Učitele, kde bylo něco na způsob pódia stranických sjezdů, jen v japonsky skromnějším vydání. Místo pódia byl Učitelův stůl a místo stranických špiček lidé rozsazení kolem stolu. Učitel vždy dal slovo nejprve jim, pak k tomu obvykle něco přidal a nakonec se zeptal na názor nepřítomných, nebo lépe – přítomných na dálku. Zásadou ale bylo nevměšovat se, dokud člověk neměl něco opravdu důležitého. Jinak by se diskuse brzy zvrhla jako na partajních sjezdech. Nám šlo ale více o společnou věc než o prosazování osobních názorů. Ozvala jsem se s připomínkou zničení pražských kolejí pro chudé, jenže mě Učitel rychle usadil.

„Pražské koleje jsou problém vás, Čechů,“ řekl. „Budeme vás podporovat, ale angažovat se nebudeme. Nepřesahuje to vaše síly.“

Tak – a bylo to zase jen na nás. Nepřesahuje to naše síly... no dobře, budeme se o to pokoušet vlastními silami. Ale jak, když já trčím v Somálsku a druhý Virtuál z Čech je ve vězení? Marcel mi nepomůže, ten má podobný problém ve Francii, kde to žehlí spolu s Françoisem, protože ostatní Virtuálové ve Francii byli teprve začínající. Naštěstí jsem měla při ruce pomoc, která vydala za dvě stě Virtuálů.

„Vojto, co bys mi navrhl?“

Vojtěch se jako vždycky ozval ihned.

„Mám pro tebe zajímavou možnost,“ začal slibně. „V poslední době jsem se naučil ledacos nového a něco by se dalo použít i obecněji, není to jen pro mě. Mohla bys to vyzkoušet.“

„Tak povídej!“ dychtila jsem.

„Půjčím ti miss Katty Smithovou,“ řekl.

Pravda, trochu mě tím uzemnil.

„Co budu dělat s robotkou? Mám jí poroučet, nebo snad řídit?“

„A co dělám já?“ zasmál se. „To se naučíš snadno, je to něco jako počítačová hra. Stačí na ni pár procent tvé intelektuální kapacity.“

„Počítačová hra?“ lapala jsem po dechu.

„Já vím, ty jsi je neměla v oblibě,“ připustil. „To je možná škoda, ale nevadí, to rychle doženeš. Představ si to – můžeš sedět v Somálsku a přitom se procházet po Praze. To bys mohla i s dronem, ale robotka ti umožní jednat s lidmi jako rovný s rovnými. Doporučil bych ti najít si v Čechách kamaráda nebo kamarádku, kteří by ti poskytli útulek pro případ, že bys ji potřebovala na nějakou dobu uklidit a vypnout.“

„To vypadá zajímavě,“ uvažovala jsem.

„Miss Katty ti poskytne pohled na svět svýma očima,“ ujišťoval mě. „To je jednoduché, stejně jako sluchové vjemy. Proti počítačovým hrám od ní dostaneš navíc hmat, i když jen v prstech na rukou, smysl pro rovnováhu a vědomí polohy končetin a tvaru obličeje. Pro začátek to stačí. Budeš se pohybovat mezi lidmi a nikdo tě nepozná, dokud mu sama svou totožnost nevyjevíš.“

„Ale ty o tuhle možnost přijdeš!“ varovala jsem ho.

„Jak se to vezme,“ usmál se tajemně. „Sestavit takového robota, aby byl trochu k světu a nedal se jen tak odhalit, mi přece jen chvilku trvalo. Ale když už mám problém zvládnutý... zkrátka, sériová výroba je vždycky levnější než prototyp. Navíc pořád hrozí jeho poškození nebo zničení... zkrátka, mám těch robotů už víc. Miss Katty je volná a je nejblíž. Naučím tě s ní manipulovat a můžeš ji vyslat do Čech.“

„Tobě tady zůstane ten první... už sis spravil tu díru do hlavy?“

„Ještě ne, ale to nespěchá,“ řekl lehkomyslně. „Tady v Somálsku mám robotů víc. Například pana Kou-džu. Že jsi ho ani nepodezírala, že by byl umělý?“

Ouvej! To se mnou tedy zamávalo!

Pan Kou-džu mrkal docela normálně a spíš bych řekla, že častěji než musel. Kromě toho mu trochu slzely oči. Jeden rozlišovací znak jsem si tedy mohla odepsat. Napadlo mě ale, že sériová výroba není úplně sériová, aby z nějakého pásu, obrazně řečeno, padaly stovky stejných robotů. Naopak, každý mohl být jiný. A navíc se mohly jejich vlastnosti časem vylepšovat.

„Překvapil jsi mě,“ přiznala jsem. „A kdy začneme s učením?“

„Jakmile mi dovolíš vstoupit,“ odvětil.

Na dveře našeho bytu se ozvalo nesmělé zaťukání...

Miss Katty přišla.

Malým dětem se shovívavě smějeme, když se učí chodit a občas při tom upadnou na nos, nebo častěji na zadeček. Malé děti naštěstí nepadají z velké výšky, většinou padají pozadu a přistanou vždy na plenkový polštářek, takže si neublíží.

Když takhle padá žena vzhledově středních let, působí to úplně jinak, většinou trapně. Člověk neznalý věci se buď raději dívá jinam, nebo se snaží pomoci, ale zákonitě ho napadá mentální postižení nebo záchvat mrtvice. Rozhodně ne, že kosti té ženy jsou železné trubky.

Pravda, pod mým řízením si Miss Katty natloukla obličej víckrát než bylo únosné. Přece jen to bylo složitější než u počítačových her, kde se pařan nestará o takové maličkosti jako je rovnováha hrdiny. Pro mě to znamenalo pár hodin cvičení, naštěstí jsem sama chodit uměla, takže šlo jen o přizpůsobení na – jak bych jemně řekla – mírně odlišný hardware. Po osmnácti hodinách urychleného tréninku jsem dokázala kráčet rovně i ve shýbnutí, otáčet se, klekat si, klusat a dokonce jsem se pokoušela plazit, dělat kotrmelce a válet sudy.

Pomáhal mi, jak jinak, Vojtěch. Nejen radami, ale jako Kou-džu mě vedl na žíněnce a učil mě i prvky japonské sebeobrany.

Druhého dne jsem zvládala salta vzad bez rozběhu, kotrmelce i chvaty jako je o-soto-gari nebo tomoi-nage, patřící do umění jiu-jitsu.

„Když složíš protivníka tvrdým chvatem, natlučeš mu méně, než tvrdou ranou,“ tvrdil.

Naučil mě dokonce tancovat – sám toho moc neuměl, ale polku a valčík jsme spolu zvládli a víc by robotka beztak neměla potřebovat.

Vedle nás se totéž učil i podsaditý Japonec Takidžiró, ovládaný Marcelem. Měli jsme se vypravit každý do své vlasti – já do Čech, Marcel do Francie, abychom rozkryli, co všechno Jindřich vyzradil Policii a případně se pokusili napravit, co napravit půjde. Samozřejmě jsme se tomu věnovali i na dálku, ale na internet se všechno nedostane a tady bylo potřeba dozvědět se co nejvíce na místě.

Tancovat s Marcelem bylo nejzábavnější.

Robot a robotka v tanečním objetí – chyběly jen televizní kamery a mohla by to být show jako v televizi!

Pak jsme ale skončili a nastala válečná porada.

„Kaičen máte hotový,“ ujistil nás Vojta-Kou-džu. „Ale počkejte ještě dva dny, než připluje Nebeský Drak. Veze pro vás překvapení.“

Víc neřekl, takže nám nezbylo než se buď rozhodnout pro okamžitý odlet do Čech, nebo počkat na to překvapení. Ale napadlo mě, že by nás Vojtěch určitě nezdržoval, kdyby to nestálo za to. Přidala jsem se tedy na stranu překvapení a Marcelovi nezbylo než se podvolit. Čas do té doby přece můžeme využít užitečně, nejen čekáním.

Prolétla jsem seznam vyhozených studentů. Tři se nastěhovali ke kolegům do pronájmu. Museli se sice podílet na nájemném, ale podíly se rozpočítáním na více dílů snížily a protože pro ně nezbylo nic než spacák na podlaze, podíleli se polovičními sumami. Spravedlnosti to neublížilo a mohli pokračovat ve studiu.

Jenže tři happy-endy byly drtivě převáženy katastrofami. Fórum Katuška se takovými přímo hemžilo. Chvályhodné bylo, že se vyhození studenti sdružili, aby se jim lépe dařilo získávat dobré duše k pomoci.

Zapojila jsem se do diskuse a snažila se navázat kontakt. Nebylo to těžké, brzy jsem se setkala s Františkem, který se zdál být jejich hlavou. Jakmile jsem zachytila jeho stopu ve Fóru, netrvalo mi dlouho, než jsem se dostala až do jeho počítače. Měl sice obstarožní stroj, očividně bazarový, ale ne tak starý, abych se mu nedostala přímo do procesoru.

„Ahoj, Františku!“ oslovila jsem ho.

Neměl ani web-kameru, takže jsem si jen představila překvapení, když se mu na obrazovce objevil text, který nečekal.

„Kdo si to hraje?“ připsal pod to, protože správně pochopil, že to není normální.

„Kateřina,“ představila jsem se mu.

„Ale která?“ opáčil.

„Ta, která vás nedávno ubytovávala,“ upřesnila jsem.

„Podraznice!“ vyčetl mi.

„Neurážej!“ ohradila jsem se. „Jindřich mě podvedl jako vás!“

„Jindřich, co nám prodal koleje nad hlavou?“

„Ano, ten. Podvedl všechny, mě také. Ale závidět mu nemusíš, už je za mřížemi.“

„Odkud se se mnou bavíš?“ zajímalo ho.

„Poslyš,“ zvážněla jsem. „Znáš můj příběh? Kdybys ho znal, neptal by ses.“

„Neznám a ptám se!“ odsekl.

„Nikdy jsi neslyšel o americké skupině hackerů Svobodu světu a jejich nezničitelné stránce Pravda o Somálském horroru?“

„Snad se k nim nehlásíš?“

„Hlásím,“ přikývla jsem. „Viděl jsi úvodní video s francouzským lékařem ze Somálska?“

„To zná přece každý!“

„Potom mě znáš!“ ujistila jsem ho. „To já jsem ho tam zpovídala.“

Tohle mu chvilku trvalo. Asi to bylo pro něho příliš neuvěřitelné.

„Tam jste ale mluvila anglicky, ne?“ přešel do uctivého vykání.

„Marcel také,“ usmála jsem se. „Bylo to určené pro Američany. Na videu v Japonsku mluvíme japonsky.“

„Ale potom... to vás hledají po celém světě!“ odpověděl rychle.

„Proto ti neřeknu, odkud se s tebou bavím,“ dodala jsem. „Chápeš už?“

„Ale co když nás teď sledují a přijdou na vás podle IP adresy?“

„Toho se neboj. Odpoj svůj počítač od internetu!“

„Vždyť jsme se teprve teď začali bavit!“

„Odpoj svůj počítač od internetu a pochopíš, že jsem k tobě přišla cestou, kterou neumí použít nikdo mimo nás. Takže nás nikdo nedokáže odposlouchávat.“

„Ale já jsem připojený!“ psal rychle. „Co když mám v počítači nějaký špionážní program, který to...“

„Za to ručím já,“ odvětila jsem. „Máš tam dva trojské koně od Mrtvosoftu a osm špionů od americké odposlechové služby, jenže tvůj procesor řídím já a ten jim neposkytl za celou dobu ani jednu instrukci. Jsou slepí a hluší jako mrtvoly. Stačí?“

„Jak to tak rychle stihnete psát?“

„To tě mohu naučit, ale ne teď. Odpoj počítač od internetu!“

Trojímu přání nemohl nevyhovět, vytáhl tedy kabel od modemu.

„A jsme odpojení od světa šmírování a špionáže!“ napsala jsem. „Budu trochu rychlejší, nevadí? Mám pro tebe program, jak pomoci tobě i všem tvým bývalým kamarádům.“

„Kdo jste?“ zeptal se mě znovu.

Pochopil, že jsem urychlená, ale nedokázal to ani přijmout, natož si to vysvětlit. Já jsem v té chvíli jednala na dvou dalších místech a bez urychlení bych to nezvládla. Nehledě na to, že jsem si na to zvykla a už mi to ani nepřipadalo nepřirozené.

„To ti povím, až sjednáme to důležité,“ slíbila jsem mu. „Zatím mi aspoň nevykej, kamarádi si tykají. Jde teď o pomoc studentům, kteří zásluhou jednoho chamtivce přišli o střechu nad hlavou. Takže nejdřív všechny sjednotíš a začneme spolupracovat na záchraně. Úkol první – nouzové ubytování.“

„To už hledáme!“ sdělil mi.

„Ano, ale marně. Není snadné najít tolik podnájmů a ještě horší bude opatřit dost peněz pro ty, kdo na tržní nájem nemají. Řešení mám dvě – nejprve nouzové a pak systémové. Vezmeme je pěkně popořadě.“

„Jaké řešení máš?“ ptal se rychle.

„To je správná otázka!“ odepsala jsem. „I s tím tykáním. Takže řešení první, nouzové. Objednala jsem sadu Unimo-buněk pro sestavení nouzové ubytovny. Sestaví nám je co nejdřív u nějaké linky hromadné dopravy, místo teprve hledám, a budete tam bydlet, než bude stát nová budova kolejí. Unimo-buňky pak věnuješ Charitě jako další nouzovou ubytovnu pro bezdomovce.“

„Chceš snad stavět nové koleje?“

„Už jednám se stavební firmou,“ odvětila jsem mu. „Stavěla už první budovu, je na ni spolehnutí, postaví ji v nejkratším termínu, ani nemusí moc měnit plány. Pak se tam jenom přesunete.“

„Ale kdo to zaplatí?“

„O to se nestarej,“ navrhla jsem mu. „Nebudeš po tom pátrat, jako nebudeš pátrat po mně. Jednak je to marné a za druhé, jistě to nechceš ulehčovat fízlům. V mém plánu máš důležitou úlohu. Budeš správce kolejí, protože víš, že jsem příliš hledaná osoba. Samozřejmě můžeš odmítnout – to bude záležitost tvého rozhodnutí a svědomí. Pak bych si našla jiného správce. Když to přijmeš, budeš je správcovat. Pokud možno poctivě. Souhlasíš?“

„Souhlasím, pokud to bude dočasné,“ odpověděl. „Dělat správce koleje mohu jako studentskou brigádu, ale až dostuduji...“

„Až dostuduješ, můžeš to brát jako mecenášskou činnost, nebo to předáš jako brigádu jinému studentovi,“ souhlasila jsem. „O peníze se starat nebudeš, to bude můj problém. Budeš mít na starost jen provoz.“

„Beru!“ napsal rychle.

„Pro jistotu tě musím varovat,“ pokračovala jsem. „Ať tě ani nenapadne udělat podraz a koleje prodat, jako to udělal Jindřich, nebyli bychom už nikdy kamarádi!“

„Opravdu je Jindřich za mřížemi?“

„Ano – a závidět mu nemusíš,“ ujistila jsem ho. „Dostal důvěru, ale zneužil ji a spoustu lidí uvedl do nebezpečí. Nebyl to jen vyhazov studentů z Kolejí Katuška. Nás ohrožoval na životě, zneškodnili jsme ho na poslední chvíli. Nedávno jsem byla v Čechách, ale když nás Jindřich prozradil, museli jsme za velice dramatických okolností prchat. Prodal by mě Američanům, darebák! Teď sedí ve vězení, odkud neuprchne.“

„Ne že bych mu to přál – ale přeju mu to už kvůli těm, kdo nemohli dostudovat!“

„Možná ještě dostudují,“ doufala jsem. „Máme i jiné záležitosti a taková zrada nás nenapadla. Ale to víš... příště se nám to nestane.“

„Škoda, že se nemůžeš vrátit do Čech! Rád bych ti poděkoval.“

„Pošlu za tebou kamarádku,“ slíbila jsem mu. „Tu u vás nikdo nezná. Dohodneme se, kde se setkáte.“

„A teď zmizíš – nebo se ještě někdy uvidíme i my dva?“

„Doufám, že zase budu v Čechách doma.“

„To bych ti opravdu přál!“

„Já taky...“

Nebeský Drak nebyla velká, zato velice rychlá loď, přestavěná z vyřazené torpédovky. Odebrali výzbroj a pancéřové přepážky a vznikl nákladový prostor. Uvezla sice méně nákladu než by pobrala nákladní loď stejné tonáže, ale její hlavní předností byla rychlost, kterou dostala již při stavbě. Vojenské lodě jsou robustnější a důkladnější než civilní.

Za války chránily torpédovky před ponorkami nejčastěji nákladní lodě. Kroužily kolem pomalých lodí, ploužících se plnou rychlostí, a snažily se nepřátelské ponorky objevit a buď rovnou potopit, nebo je aspoň zahnat pod hladinu. Ponorky ztratily konvoj z dohledu a mohly ho dohonit jen při plavbě na povrchu. Hlavní předností torpédovek byla proto i dvojnásobná rychlost oproti běžným nákladním lodím.

Nebeský Drak stříhal vlny pětačtyřiceti uzly, i když jeho turbíny pamatovaly druhou světovou válku. Americké nákladní lodě Liberty, stavěné tenkrát pro konvoje v Atlantiku narychlo bez ohledu na kvalitu, již dávno dosloužily, ale válečné lodě měly pořád rezervy spolehlivosti, aby je nebylo nutné vyřazovat. Nebeský Drak se nemohl rychlostí měřit s letadly, ale letadla na něho nestačila co do laciného provozu a tonáže. Jeho doménou byly expresní náklady, kde by se letadla nevyplatila.

Podobně jako většina moderních nákladních lodí i Nebeský Drak vozil zboží především v kontejnerech. Trasu mezi Čínou a Somálskem urazil od počátku Somálské krize již víckrát. Místo osobních lodí vozil i kolonisty. Nedostatek kajut nahradil desítkami obytných kontejnerů na palubě a vezl i odpovídající množství záchranných člunů, aby splnil podmínky, vyžadované pro osobní lodě. Také tentokrát měl na palubě několik obytných kontejnerů. Přivážel specialisty, vyžádané prozatímní vládou Somálska. Většina specialistů doprovázela stroje pro těžbu ropy z hloubek, z jakých se zde nikdy ropa netěžila. Jeden kontejner byl však pro Továrnu, zastupovanou panem Kou-džu, takže k nám brzy dorazil těžký tahač s nákladem.

Pár položek tam bylo přímo pro mě a Marcela. Pan Kou-džu si nás zavolal, jakmile kontejner složili z tahače pod střechu a otevřeli.

Nejdůležitější byla dvě miniaturní letadla, v lodních dokladech zapsaná jako Kaičen-piko. Menší typ už snad ani nebyl představitelný. Byly to jednomístné stroje, posádka za letu ležela a užitečný náklad nebyl větší než batoh. V nouzi by se na lůžko pilota vešli i dva lidé, ale byli by tam namačkaní jako sardinky – opravdu jen pro případ nouze.

Letové vlastnosti měl ale lepší než Kaičen-speciál. Deltaplán kaičen-piko se při přistávání spokojil s poloviční plochou než fotbalové hřiště a mohl nouzově přistát i na vodu. Z vody sice startovat nemohl, ale kde nejsou břehy kolmé, dokázal by vyjet na břeh. Podvozek s elektricky poháněnými koly umožňoval jízdu i po písečné pláži a na krátké vzdálenosti mohl nahradit auto. Hydraulika sklápěcího podvozku umožnila vztyčení trupu a svislý start téměř z každého dvorku. Letoun byl ale určen jen pro nás Virtuály, neboť mu úplně chybělo ruční řízení. Nebylo na ně místo. Kabina neměla okno, obrazovky ani přístroje, zato přes šintei měl pilot za letu rozhled jako pták i netopýr.

„Tady jsou vaše nová letadla,“ oťukl mě a Marcela Vojtěch přes šintei. „Kdo zvládl kaičen-speciál, zvládne i kaičen-piko. Ve svislé poloze se dá kolem nich napnout stan a kdo neví, co je uvnitř, hodně by se divil, kdyby tam nahlédl. Neunesou skoro žádný náklad, ale dopraví vás na libovolné místo na světě.“

„Velice šikovná letadélka!“ komentovala jsem. „Ale proč jsme o nich do této chvíle nic nevěděli?“

„Protože jsem je vyvinul až teď,“ ujistil mě. „Jsou z první série a jsou pro tebe a Marcela k vyzkoušení. Samozřejmě jim budu dělat vzdušný servis – postarám se, aby je radary ani družice nezobrazovaly, budete v nich nenápadnější a na nebi i na zemi nedostižní. Ale to není všechno. Převezměte si tohle, to je ještě důležitější!“

Dvě podlouhlé bedny velikostí připomínaly rakve a po otevření se ukázalo, že to není podobnost čistě náhodná. V každé ležela mrtvola. Vypadaly tak věrohodně, až pár přihlížejících Číňanů úlekem vykřiklo. Nebyly to ale mrtvoly lidí, jen dva roboti. Byli ze všech nejdrobnější, což u nich byla spíš přednost – malé postavy nebudou tak nápadné. Oba měli evropský vzhled, oblečení byli do džínsů a flanelové košile, ale jeden byl očividně robotka – měla jemnější obličej a silikonová ňadra.

„Pojmenujte si je, jak chcete,“ nabádal nás pan Kou-džu – tedy Vojtěch. „Marcel si vezme chlapce a Katka dívčinu. Miss Katty mi vrátíš – jednak je po tréninku trochu natlučená, ale především, novější modely mají citlivější autonomní software, samy udržují stabilitu a mají i další zlepšení. Třeba samočinné mrkání, které ti na starším modelu chybělo.“

Ani nevím, jestli jsem to někdy řekla nahlas, ale Vojtěch mi občas musel číst myšlenky, jinak se to nedalo vysvětlit. Kupodivu mi to nevadilo – co bych před ním mohla tajit?

„Jmenuješ se Lili, Lili Marlénková,“ řekla jsem robotce důvěrně – a rozdvojila jsem se, abych mohla vklounout do jejího procesoru. Pak jsem vlastníma očima pozorovala, jak drobné dívčí tělo v rakvi ožilo, otevřelo oči a posadilo se. Jejíma očima jsem totéž viděla zdola. Když jsem ji postavila na nohy, držela rovnováhu i sama – prostě nepadala, jako miss Katty.

Marcel převzal druhého robota, ani jemu netrvalo přizpůsobení na mírně odlišný hardware dlouho, většina změn byla zjednodušení, asi jako když řidič přejde od trabanta ke škodovce. Volant je stejný, jen řazení je jiné. Navíc měl i Marcelův robot vzhled Evropana. Tím lépe!

„Asi se tak jako tak rozdělíte,“ pokrčil rameny Vojtěch v těle pana Kou-džu. „Beztak poletíte každý jinam.“

Pár mechaniků zatím montovalo první kaičen-piko. V kontejneru byla pro úsporu místa oddělena křídla, ale opětné sestavení bylo rychlé. Jeden Číňan přivezl dodávku s cisternou a natankoval palivo. Mezitím jsem otevřela víko kabiny a v těle robotky se uložila dovnitř. Já zůstanu v Somálsku, Čechy si prohlédnu jen očima Lili. Nu což, taky řešení...

Kaičen-piko rozběhl turbínu. Měl jen jednu, zato s řiditelnou tryskou a s forsáží. Zabzučela hydraulika a podvozek, jednodušší než u speciálu, se vysunul, takže zvedl trup špicí nahoru.

„Neboj se a naplno skoč!“ povzbudil mě Vojtěch.

Neslyšel to nikdo, jen já skrz šintei. Ale pochopila jsem to. Nemělo smysl, abych se zdržovala přes robotku Lili, která teď v kabině spíš stála než ležela. Převzala jsem řízení kaičenu přímo, jako to dělal Vojtěch. Bylo to bezprostřednější než kdybych byla uvnitř. Jen jsem se rozhlédla kolem – všichni mezitím ustoupili do uctivé vzdálenosti, ale bylo proč, motor šlehal plameny jako autogen.

A pak jsem zapnula forsáž a vzletěla kolmo vzhůru.

Kaičen-piko nepotřeboval startovací rakety, motor měl s forsáží dost síly na svislý start. Vzletěla jsem do výšky a zatímco jsem otáčela na severo-severozápad, zvolna jsem pokládala letoun do letové polohy a nabírala rychlost, aby křídla převzala vztlak místo motoru. Cestovní výška je osm tisíc metrů a rychlost osm set kilometrů v hodině. Letím tedy domů i bez vlastního těla. Jak nás tentokrát Čechy uvítají? Minule to zrovna vlídné nebylo, teď by to snad mělo být lepší.

Uvidíme!

Sotva nám letounek kaičen-piko s Lili zmizel v dálce, vrátili jsme se do somálské reality.

„Chceš pomoci s ovládáním robota?“ nabídla jsem se Marcelovi.

„Ty snad pilotuješ támhle!“ ukázal mi za zmizelým letadlem.

„Stihnu oboje,“ kasala jsem se.

Vstoupil do procesoru robota, ale ten sebou náhle prudce trhl, až lokty rozrazil přepravní rakev.

„Nerozbij si ho!“ varovala jsem ho. „Radši mi ho půjč, dovedu ti ho do tělocvičny, ať padá na žíněnkách a ne na tvrdém kamení!“

„No dobře – když to stihneš...!“ ustoupil mi a robot zmrtvěl.

Rozčtvrtila jsem se. Každou čtvrtinou jsem řídila něco jiného: Lili, kaičen-piko, Marcelova robota i sebe. Mezitím jsem brouzdala několika vlákny po českém internetu. Když se dostanu na zajímavé místo, poznamenám si to pomocí pelenitové adresy a není problém se tam vrátit, pomocí internetových adres je hledání mnohem pomalejší. Dovedla jsem zatím Marcelova robota do tělocvičny, kde jsem mu ho jemně složila na žíněnku.

„Mě to učil Vojtěch, jenže ten má plno práce, takže jsem tvým trenérem!“ prohlásila jsem hlasem nesnášejícím odpor.

Pak jsme asi půl hodiny trénovali ovládání robota.

„Jak mu budeš říkat?“ zeptala jsem se ho.

„To je jedno!“ opáčil.

„To není jedno!“ kontrovala jsem. „Musíš si na to jméno zvyknout, aby tě nikdy nezaskočilo, když tě tak někdo nazve.“

„Co třeba François?“ napadlo ho.

„To není dobré,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nesmíš mu dát jméno našeho společného přítele, to by se pletlo. Co takhle Mickey?“

„Mickey Mouse?“ opáčil.

„Třeba,“ pokrčila jsem rameny. „Taky jsem si pro robotku vymyslela jméno, aby mi něco připomínalo. Kdysi dávno jsem se v Chotěboři účastnila sjezdu pošuků, jak nám scifistům lidé říkali. Tam jsem si víceméně šťastnou náhodou vybrala pořad o německé herečce a zpěvačce Marlene Dietrichové. Zaujala mě píseň Lili Marleen, kterou si za Druhé světové války zpíval celý svět. Proto jméno Lili Marleen – počeštěné Ludmila, Liduška nebo Lída Marlénková.“ (Píseň Lili Marleen od Dietrichové)

„Lili je ale německé jméno!“

„Aspoň se mi nebude plést, žádnou skutečnou Lili neznám.“

Seděli jsme vedle sebe na lavičce, zatímco Marcelův robot pořád ještě klusal kolem sálu. Když to po chvilce zvládl, chtěla jsem po Marcelovi, aby ho naučil kotrmelce.

„Poslyš, nic ve zlém, ale – bude to potřebovat?“ odmlouval mi.

„Třeba ne,“ připustila jsem. „Ale orientaci určitě potřebuje.“

„Dovedla bys to ty sama?“ zaryl si do mě znenadání.

Vyskočila jsem, rozběhla se a předvedla jsem mu na tatami salto. Pochopitelně jeho robotem, sama bych to nesvedla, v tělocviku jsem dřevo, ale zas tak moc by mě podceňovat neměl! Pak jsem se vrátila a bez jediného slova mu posadila robota tam co předtím.

„Poslyš, Kateřino, vážně jsi docela správný děvče!“ komentoval to zahanbeně. „Máš pravdu, co natrénuji tady, může se vždycky hodit.“

„Tak trénuj!“ navrhla jsem mu bezelstně.

„Vypravím se s tím robotem do Francie!“ řekl. „Ale nechce se mi říkat mu Mickey, raději něco jiného. Vybrala sis německé jméno Lili, co kdybych také zůstal u němčiny? A místo myšáka Mickey bych mu říkal kocour Felix, bývala to také taková komická postavička.“

„Felix je, tuším, latinsky štěstí,“ komentovala jsem to.

„To budeme potřebovat!“ přikývl. „Dobrá, Felixi, kotrmelce přes celé tatami!“

Robot se rozběhl a začal metat jeden kotrmelec za druhým.

„Myslíš, že to zvládnu?“ podíval se na mě. „Maličko se toho děsím. Vím, že se dá pozornost rozdělit, ale taky jsem slyšel, že to ženy dokáží i bez urychlení a podobné podpory. Doufal jsem, že svedu na dálku pilotovat letadlo jen když mé vlastní lidské tělo bude někde ležet v naprostém klidu. Ty si klidně pilotuješ někde nad Súdánem a tady zatím děláš kotrmelce.“

„Přeháníš, jsem teprve nad Etiopií,“ opravila jsem ho.

„Nepřeháním,“ trval na svém. „Jen to tiše obdivuji.“

„Není co obdivovat,“ řekla jsem. „Nic se tam neděje. Klidně bych tam mohla tři minuty letět poslepu.“

Jako kdyby mě něco chtělo usvědčit ze lži, otřáslo kaičenem pár podivných nárazů. Rychle jsem zbystřila pozornost. Ve výšce se před letadlem rozprsklo několik jisker a objevilo se pár černých obláčků. Protiletadlové dělostřelectvo v Súdánu? Ačkoliv – možné to bylo.

Bohužel jsem zjistila, že tu kolem není žádný radar, který bych mohla oslepit. Stříleli jen podle optiky. Pro mě to bylo paradoxně ještě nebezpečnější.

Prudce jsem zabočila o třicet stupňů vlevo. Vybuchující obláčky chvíli vyskakovaly ve směru mého původního pohybu, ale pak se opět objevily přede mnou. Naštěstí jsem si toho včas všimla a opět jsem změnila směr letu – a pak už jsem kličkovala jako zajíc na honu. Zdálo se mi, že střelci nemají dobrou mušku. Asi považovali kaičen za větší a vzdálenější letadlo a podle toho mířili. Starým flakem mě nesundají, pomyslela jsem si ulehčeně.

„Káťo!“ oslovil mě najednou Marcel. „Něco se děje?“

Pochopil, proč jsem se odmlčela? Snažila jsem se o nezúčastněný výraz obličeje a jen tak na půl úst jsem utrousila:

„Súdánci si mě spletli s divokou kachnou a chtějí mě sestřelit.“

„A to říkáš tak klidně?“ vyskočil.

„Klid, Marceli!“ zarazila jsem ho. „Jednak sedím tady vedle tebe, takže mi vůbec nic nehrozí, odnesla by to nanejvýš Lili. A za druhé, ti čarostřelci neumějí mířit, všechno jde daleko vedle!“

Ale úplně volno mi nebylo. Z prskavek vysoko nade mnou pršely neustále do všech stran kovové střepiny. Vletět mi některá do motoru, měla bych problém. Raději jsem pokračovala v kličkování i když jsem se těm střelcům vzdalovala rychlostí osmi set kilometrů za hodinu a palba zdola již ustávala. Těch pár minut, co mě měli na mušce, bylo pěkně žhavých. Budeme muset volit delší trasu a vyhýbat se Súdánu.

„Když si představím, že bychom tam letěli s kaičen-speciálem, to by nám teprve bylo horko...“ napadlo ho.

„Musíme vymyslet jinou trasu, Súdán necháme stranou,“ klidně jsem pokrčila rameny. „Zatím tam Američané moderní protiletadlové rakety nedodávají, těch bychom se paradoxně báli méně než starých flaků s obyčejnými optickými mířidly.“

„Vybrali jsme si zkrátka nebezpečný způsob života,“ zasmál se. „Beznosá paní nás zatím vynechala, ale sami se jí moc nevyhýbáme.“

„Ty sis to přece vybral hned na začátku!“ řekla jsem.

„Pravda, zachtělo se mi dobrodružství,“ přiznal. „Na takovém výletě si člověk získá praxi rychleji než na našem venkově. Kdyby to šlo normálně, už bych byl mezi kolegy uznávaný.“

„Já jsem do toho spadla jako zrnko do mlýna,“ vzdychla jsem si.

„Co kdybys mi teď o sobě něco řekla?“ nadhodil. „Docela mě to zajímá!“

„Prosím tě... co může být asi zajímavého na holce, která právě ukončila školu?“ ušklíbla jsem se.

Piko s Lili letělo klidně, obloha nad Súdánem čistá, pan Dvořák se mnou jednal uctivě – tušil dobrou zakázku a nebyl daleko od pravdy.

„Na holce, která u Mogadiša přelstila americkou hlídku, čímž jednomu francouzskému lékaři zachránila krk... a která v případě nouze dokáže nejen pilotovat letadlo v protiletecké palbě, ale také vyskočit a v blátě rovnat pod kola letadla rohož, aby vyjelo z pasti... a která už letěla s několika kamikaze raketami...“

„No dobře, poklona sem, poklona tam. Mohla bych také sloužit seznamem okamžiků, které by byly ke cti francouzskému lékaři, který neváhal podat světu svědectví o nejhanebnější genocidě nejsilnější mocnosti světa... mimochodem, co ti dává sílu doufat, že se Virtuálové, kteří za celou dobu své existence s bídou přesáhli počtem tisícovku, dokáží proti největší síle světa postavit s jiným výsledkem, než by byla závěrečná veřejná poprava pro výstrahu ostatním?“

„Ta největší síla světa vypsala na jednu studentku větší odměnu než na největšího teroristu, čímž před světem přiznala, že ji nedokáže dopadnout. Že ji od zkorumpované české policie nedokázala ani odvézt na Guantánamo – když už ji čeští policajti proti českým zákonům zatkli a vydali. A pak také to, že ačkoliv proti nim stojí ta největší síla světa, Virtuálové se rozrůstají.“

„Jenže Virtuálové nemají zbraně!“ namítla jsem. „Virtuálové by chtěli největší armádu světa porazit chytrostí, ačkoliv je proti nim více než milion nejpřednějších vědců, kteří pro tu sílu usilovně pracují.“

„Jenže Virtuálové by nemohli být chytřejší, kdyby nepochopili, že ve válce nemůže střílet jen jedna strana a druhá trpně snášet rány,“ pokračoval. „Až pochopí, že to beze zbraní nepůjde a začnou vyvíjet vlastní zbraně – pak Bůh ochraňuj Ameriku!“

„Ve chvíli, kdy dojde na zbraně, změní se tento svět v peklo.“

„Anebo také ne,“ opáčil. „Virtuálové nemohou jít stejně hloupou cestou jako nejsilnější pitomci světa! Nezmasakrují přece pro jednoho diktátora milion nevinných lidí! Pokud Virtuálové začnou o zbraních přemýšlet, nemohou je napadnout jaderné bomby a nebudou vraždit lidi po tisících. Na těch pár voldemortů musí stačit zbraní tak málo, aby si toho svět ani nepovšiml!“

„Jak se tak dívám, někdo začal přemýšlet!“ komentovala jsem to.

„Jak se já dívám, vidím přemýšlejících víc,“ opáčil. „A nechci vynechat žádného. Což to přednést Učiteli na případné konferenci všech Virtuálů?“

„Učitel bude proti!“ zavrtěla jsem hlavou.

„Učitel bude proti zbraním, které spolu s viníky zabíjejí nevinné, zejména děti. Ale nebude proti zbraním, které zlikvidují výhradně ty, kdo vraždění lidí neustále plánují, kalkulují a připravují. Američané proti Saddámu Husseinovi poslali čtvrt milionu vojáků, pobili milion Iráčanů a nadělali pět milionů vdov a sirotků. Totéž by dokázal jeden odstřelovač, ovšem bylo by to takové – neamerické, bez efektů.“

„To by museli mít nejprve odstřelovače, schopného odprásknout diktátora navzdory jeho bodyguardům,“ namítla jsem.

„Čarostřelců přece mají!“ opáčil. „Plný Hollywood!“

„Jo, tam snad,“ připustila jsem. „Ale takhle to Učiteli přednést nesmíme. Když už, musíme to pořádně promyslet. Nejlépe s Vojtou.“

„Vidíš!“ usmál se. „Konečně tě napadl ten pravý spojenec!“

„Ano, protože to, co jsi právě řekl, by ho mohlo usměrnit. On je přece kdykoliv ochotný použít zbraně i tak, aby to s vinnými odnesli i nevinní – ačkoliv u vojáků se dá o nevině úspěšně pochybovat.“

„Možná,“ přikývl. „Poslyš – mohl bych s tebou počítat jako se spojencem?“

„V tomhle určitě ano,“ přikývla jsem.

„A budu teď hodně neskromný!“ pokračoval. „Mohu s tebou počítat ještě víc?“

„Spojenec je ti málo? Co bys chtěl víc?“

„Například manželku!“

V první chvíli jsem se na něho nevěřícně podívala. Pak mi ale nezbylo než zesmutnět.

„Poslyš, napadlo tě někdy podívat se na mě trochu z dálky?“ vyčetla jsem mu.

„Zrovna teď se tak na tebe dívám,“ ujišťoval mě.

„Ano, jenže moc zblízka!“ řekla jsem. „Když si vezmeš větší odstup...“

„Jestli sis toho nevšimla, dívám se na tebe jen z půl metru, ale současně i z deseti metrů,“ hodil očima po Felixovi, který se na nás oba díval z půlky tělocvičny.

„Tak bys měl vidět, že jsem proti tobě... trochu moc široká...“

„A všimla sis už někdy, že mi to vůbec nevadí?“

„Všimla jsem si, že u spojence se na některé parametry nehledí,“ opáčila jsem. „Ale u manželky je to jiné... manželka by měla člověka trochu reprezentovat, což ode mě rozhodně čekat nemůžeš.“

„Ale já nechci nikoho reprezentovat!“ namítl. „Ani sebe! Nejsme přece manekýni, jsme normální lidi, nemyslíš?“

„Normální snad... jen trochu nad váhu...“

Varovala jsem ho dobře, ale pozdě. Protože Marcel se mi díval zblízka do očí příliš dlouho, než aby mě pravdivé upozornění na moje hroší rozměry zachránilo. Otočil se ke mně a dokonce mi položil obě ruce na ramena.

„Hele, Katuško, teď už bez vytáček: chtěla bys mě?“ řekl vážně.

„Po pravdě řečeno, ani mě to nenapadlo,“ cítila jsem, že rudnu.

„A teď už tě to napadá?“ zeptal se a přitáhl si mě k sobě.

„Takhle se u vás ve Francii balí děvčata?“ zkusila jsem to ještě zlehčit.

„To není žádné balení!“ řekl vážně. „To je nabídka k sňatku!“

V té chvíli jsem cítila, že mám u něho naposledy na vybranou. Buď ho odstrčím, nebo mi nezbude než na to víceméně přistoupit.

To první jsem nedokázala.

Errata:

10.08.2021 22:25