Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Změna koncepcí

Sledovala jsem Lili Marlénkovou, letící nad klidným Egyptem, ale trochu se mi houpala půda pod nohama. Pořád jsme seděli vedle sebe na lavičce, ale teď už mě držel kolem ramenou a tiskl mě k sobě. Jenže já v tom měla parádní zmatek.

Nevadí mu, jak vypadám! Zřejmě si mě pořád pamatuje jako zázračnou vílu, ukrytou v notebooku, která ho doprovázela na cestě ze somálského pekla. Přitom já poslední dobou ani nevím, kolik vážím, protože se na váhu neodvážím ani podívat, natož postavit. Kdybych tady o nějaké osobní váze věděla, obcházela bych ji velkým obloukem.

Jenže on se teď opravdu na kila nekoukal. Díval se mi do očí.

„Manželství z odlišných kultur nebývají šťastná,“ připomněla jsem mu tiše.

„Možná,“ přikývl. „Však bych také nechtěl ženu z jiné kultury! Jedině z Virtuálů!“

„Můj a tvůj domov jsou skoro tisíc kilometrů od sebe daleko!“

„Což je odsud, jestli se nemýlím, úplně stejně. Jestli tam je procento rozdíl, tak je to moc.“

„V životě jsem ve Francii nebyla jinak než prstem po mapě!“

„Nejvyšší čas, abych tě tam pozval.“

„O nás Češkách se říká, že jsme potvory!“

„Ty jsou v každém národě, někde víc, jinde méně. Pár jsem jich poznal i u nás, ale s těmi se srovnávat nemůžeš. Neznáme se dlouho, ale už teď si troufnu tvrdit, že mezi ně nepatříš.“

„To je těžké,“ vzdala jsem to. „Jak ti to mám ještě rozmluvit?“

„Nejlépe nijak!“ usmál se. „Stejně to máš marný. Ujišťuji tě, že jsem si za poslední dva týdny o tobě zjistil, co se dalo. Žádnou známost v Čechách nemáš, jako výmluvu to tedy použít nemůžeš.“

„Známost!“ vzdychla jsem si. „Pokud nepočítáš Vojtu...“

„Toho počítám jako tvého staršího bratra – takže ho vlastně jako svoji konkurenci nepočítám.“

„Spíš je to tak, že jsem děvče nepolíbené, protože si se mnou ještě nikdo nikdy nic nezačal,“ vysypala jsem na něho rychle.

„To se snad vždycky považovalo za přednost, ne?“

„Jo, kdysi,“ přikývla jsem. „Dneska je to spíš handicap.“

„Jak pro koho,“ řekl. „Ale jestli jsi opravdu děvče nepolíbené, dovolím si požádat tě o svolení napravit to. A budu to považovat za nesmírnou čest!“

Francouz! To jsem mohla čekat! Galantní – ale neodbytný. Jenže – byl opravdu první, kdo o mě projevil zájem. Spolužačky měly kluky už na střední škole, zatímco já jsem se držela hesla: nejprve dostudovat. Beztak o mě kluci zájem neměli, všude bylo víc atraktivnějších děvčat.

„Pokud to myslíš opravdu vážně, pak to svolení máš,“ řekla jsem trochu tišeji.

Pořád jsme seděli vedle sebe, ale pootočil si mě, aby mě mohl obejmout, přitáhl si mě ještě víc – a pak jsem jen zavřela oči...

A bylo to! První pusa od kluka, který to myslí natolik vážně, že to spojil s nabídkou sňatku! Nejenže se mi to ještě nestalo, o něčem takovém jsem se ani neodvažovala doufat! Ale Marcel byl opravdu fajn kluk, žádné třeštidlo a hlavně, neměla jsem důvod podezírat ho, že by to vážně nemyslel. Odmítnout ho by byla do nebe volající pitomost. Nepřemýšlela jsem, co nás ještě čeká, prostě jsem ho také objala a...

Najednou jako kdyby mi v hlavě něco varovně zablikalo.

„Počkej, Marceli...!“ přestala jsem ho k sobě tisknout a odstrčila jsem ho. „Je to strašně krásné, ale... jsem ve vývrtce, ztratila jsem dva tisíce metrů výšky, ještě chvíli a roztřískám kaičen i s Lili o skály!“

Povolil a trochu se ode mě odtáhl, ale bylo vidět, že se usmívá, takže to pochopil.

„Máš pravdu,“ řekl. „Nejde všechno najednou, sem může každou chvíli vrazit parta sportu-chtivých Číňanů. Ale první pusa už se počítá! Víš co? Mám kacířský nápad. Ty bydlíš s rodiči, ale já mám šikovnou místnůstku jen pro sebe. Přijdeš za mnou večer?“

„To abych do té doby stihla doletět do Čech, zaparkovala někam kaičen a na noc odstavila Lili, neboť mám takové tušení, že to všechno najednou nezvládnu!“

„Tak nějak!“ souhlasil. „Dokážeš to?“

„V Čechách jistě,“ přikývla jsem. „Tady... nevím. Ale asi ano.“

„Uvidíš, že neprohloupíš!“ ujišťoval mě. „To přece není hra kdo s koho, se mnou prostě nemůžeš prohrát!“

„Uvidíme oba!“

To byl tedy den!

Samozřejmě jsem stihla tak-tak doletět do Čech. František bydlel na venkově s rodiči, označil mi vhodnou přistávací dráhu a pak mi ještě pomohl ukrýt kaičen-piko do stodoly. V Čechách byl večer, takže jsem přijala i jeho nabídku k přespání. Mělo to ale háček. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se na mě – tedy spíš na Lili – dívá.

„Musím tě na něco vážného upozornit,“ řekla jsem mu ústy Lili už na zápraží před domem. „Jsem sice kamarádka Kateřiny, ale když máš vědět všechno, řeknu ti i to, co se nikdo jiný nedozví. Poslyš, Františku, pověz mi – ale upřímně – líbím se ti?“

„Docela ano,“ přikývl zaraženě. „Jsi taková... taková zvláštní...“

„Nedělej si, prosím, přehnané iluze,“ přerušila jsem ho rychle. „Nejsem člověk, jsem robotka. Nemusíš mi nabízet ani spacák, natož postel. Postačí mi jakékoliv odkládací místo. Na noc se totiž vypnu.“

„Proboha!“ vytřeštil na mě oči – tedy spíš na Lili.

„Říkám ti to radši hned, na rovinu,“ pokračovala jsem nelítostně. „Nejsem žena ani dívka. Na sex nejsem vůbec vybavená. Větší radost bys mi udělal elektrickou zásuvkou, abych si mohla dobít baterie, ale není to nutné, tři dny to vydržím i bez zdroje proudu.“

„Robotka!“ opakoval užasle, jako kdyby tomu nemohl uvěřit.

„Ale říkej mi Lili Marlénková, pěkně prosím!“ přešla jsem do prosebného tónu. „Jsem sice robotka, ale mám jméno a kamarádit se s tebou mohu stejně dobře jako moje paní Kateřina.“

Trochu se vzpamatoval a vedl mě dál do předsíně domku.

„Lili!“ vrtěl nechápavě hlavou. „Vypadáš tak... tak lidsky!“

„Jo, vypadám,“ vzdychla jsem si. „Zastupuji tady Kateřinu, protože ta sem nesmí, ale je to moje paní, abys tomu správně rozuměl. Cokoliv dělám, jako kdyby ona sama dělala, ale dělám jen to, co po mně moje paní chce, nic víc. Rozumíš mi?“

„Vlastní ...osobnost... ti nedali?“

„Na osobnost nemám inteligenci,“ přiznala jsem. „Jsem robotka pro všechno, co moje paní nemůže udělat osobně.“

„Ale umíš přece létat, vypadáš jako...“

„Létat neumím a jako člověk jen vypadám,“ přerušila jsem ho. „Letadlo má stejnou inteligenci jako já, tedy prakticky nulovou. Řídila ho moje paní Kateřina stejně jako teď mě a za letu jsem se jen vezla.“

Vešli jsme do velké sednice. Jeho rodiče tu nebyli – tím lépe. Nabídl mi židli, takovou starodávnou, vyřezávanou, a sedl si vedle přes roh těžkého dubového stolu. Jako kdybych byla pořád ještě člověk.

„Dobře, ale co tady chceš dělat?“ zeptal se mě – vlastně Lili.

„Teď je večer, takže nic. Ráno tě požádám o doprovod k jedné stavební firmě, kde spolu podepíšeme smlouvu. Zaplatit se dá na dálku a to už je pouhá rutina, to zařídí Kateřina.“

„Nač tam potom potřebuješ mě?“

„Někdo to musí podepsat,“ řekla jsem. „Ty to se mnou podepíšeš, necháš jim podpisový vzor a převezmeš správcování Unimo-buněk. Až budou stát koleje, zařídíš všechno ostatní.“

„Ale co potom budeš dělat ty?“

„Budu mít v Čechách práce nad hlavu,“ usmála se Lili. „Nejsem člověk, ale jako člověk vypadám a lidé mě tak budou brát. Neboj se, každý se nedozví to co ty. Až splním všechny úkoly, měla bych se vrátit ke své paní, ale zatím nevím, kdy to bude. Může se také stát, že se pro mě časem najde ještě něco jiného.“

„Odletíš pak zase tím letadlem?“

„Nejspíš,“ přikývla. „To letadlo by ti na nic nebylo, není stavěné na lidské piloty a nemá lidské řízení. Cestovat by se ti v něm nelíbilo, cítil by ses v něm jako v kufru nebo ještě hůř, v rakvi. Mně to nevadí, jsem přece robotka. Ale mohu ti nabídnout kamarádství, což je vlastně kamarádství Kateřiny. Není to moc, ale není to ani málo. Chceš?“

„Kamarádit se s robotkou?“ otřásl se.

„Kamarádit se s Lili!“ opravila jsem ho jemně. „Můžeš tvrdit, že jsem děvče tvého kamaráda. A kamarádům se děvčata nepřebírají.“

„No... jak kdy a jak kdo!“ vzdychl si.

„Budeš tedy k tomu kamarádovi opravdu hodně čestný,“ navrhla jsem mu. „To každý ocení. Budeš to mít ale snadnější, když víš na čem opravdu jsi. Nabízím to přece přátelství své paní Kateřiny. Jako kdyby v mém těle byla ona. Nesmíš ale ani na chvíli zapomenout, že jsem jen robotka. Říkám ti to pro jistotu hned, abych tě nezklamala.“

„Ale přece ti tu postel nabídnu,“ rozhodl se. „Když je to tak, jak říkáš, nebudeš mě podezírat, že za tím něco myslím. Poblíž budeš mít i tu zásuvku, ale když už se tváříš jako člověk, měla bys taky spát jako člověk. Nabídl bych ti i večeři, ale nevím...“

„Děkuji,“ řekla Lili. „Jíst nepotřebuji, nemusím to úplně odmítat, ale jím jen z důvodu kamufláže. Mám pak s tím jen komplikace. Mám sice cosi jako žaludek, ale dál už nic – v břiše mám akumulátory.“

Zavedl mě – vlastně ji – do komůrky, kde nebylo nic kromě pohovky, nočního stolku s lampičkou a jedné židle.

„Kdy budeme ráno vstávat?“ zeptal se mě.

„Podle tebe,“ ujistila jsem ho. „Já se přizpůsobím.“

„Tak zatím – dobrou noc!“ popřál mi.

„Dobrou noc, Františku!“

Robotka Lili Marlénková se na noc nesvléká, nepotřebuje spacák ani peřinu. Jen zhasne lampu, lehne si na pohovku – a vypne se.

Dobrou noc, Františku!

Ano, robotka to má jednodušší. Zato já...

Samozřejmě se nesluší, aby slušná dívka v noci navštěvovala pokojík cizího kluka. (Ale dělá se to. A když už jsem to slíbila...)

Samozřejmě se v takovém případě neočekává, že by si tam ti dva četli básně. (Ale co, vystudovaná už jsem...)

Samozřejmě se to musí zařídit tak, aby o tom rodiče nevěděli. (Ale to je úplná maličkost, už dávno mě nehlídají.)

Samozřejmě se to snadno řekne, ale ve skutečnosti to jistě tak jednoduché nebude...

Ale co, Marcel je starší a je to doktor, jistě si se mnou bude vědět rady. Teoreticky to mám zmáknuté, ale ráno jsem byla ještě děvče nepolíbené, to je pak těžké. Marcel je galantní Francouz, nebude mi nic vyčítat, řekl přece, že moji naivitu považuje za přednost, ale spousta známých kluků by se jistě nezdržela pošklebků. Studentka – a děvče nepolíbené? Ta ostuda!

Nebo že bych si to přece jen rozmyslela?

Ale ne. Nejsem čtrnáctka, abych měla povinnost váhat. Když mi maminka dávala první opatrné sexuální školení, zdůrazňovala, abych se vždycky snažila představit si toho kluka jako váženého otce mých dětí. A kdybych to nedokázala, nebo kdyby mi vyšlo, že je to hejsek bez špetky zodpovědnosti, ať okamžitě zařadím zpátečku.

Jenže Marcel není hejsek a představa starostlivého otce by mu docela seděla. Tak proč ještě váhám?

Zaťukala jsem na jeho dveře.

Otevřel je hned, jeho pokojík byl opravdu malý. Část zabíral kuchyňský kout, stůl a dvě židle, o kus dál ležela japonská rohož, zastlaná přikrývkami. Přehlédnout se to dalo jedním mrknutím.

Na stolku stála tlustá svíčka, dvě japonské misky s evropskými lžícemi, dva poháry a láhev červeného vína. Tak si romantický Francouz představuje romantickou večeři ve dvou? Musím mu ale přiznat, náladu to vytvářelo.

„Posaď se,“ vybídl mě. „Dlouho jsem přemýšlel, co ti nabídnu, jenže česká jídla neumím a vlastně ani nevím, co ráda jíš. Takže jsem vymyslel obyčejný zeleninový salát, snad mi ho nevyklopíš na hlavu.“

„Nevyklopím,“ řekla jsem.

Cítila jsem se docela uvolněně. Marcel zapálil svíčku, pak zhasl světlo a pomalu, obřadně jsme spořádali zeleninový salát – ani jsem nevnímala, co jím, to bylo vedlejší – ale jistě to bylo vynikající.

Pak opatrně naplnil poháry, abychom si přiťukli, ale na to jsme se oba postavili, aby to bylo slavnostnější.

„Myslím, že bych měl hned zítra zajít za tvými rodiči,“ řekl tiše. „Dělá se to snad, že nápadník požádá rodiče, aby mu dali svoji jedinou dceru, ne?“

„Dělá se to, ale už zřídka,“ přisvědčila jsem. „Tyhle staré zvyky jsou dnes u nás na ústupu. Škoda, některé byly docela dobré.“

„Ale některé byly příliš přísné,“ usmál se. „Kdybychom na nich trvali, nesměla bys tu se mnou být. A to by byla škoda, protože je nám teď spolu dobře. Nebo ne?“

„Je,“ souhlasila jsem. „Dnes je všechno tak nějak uspěchanější. Ale my dva už jsme vystudovali, takže to ani uspěchané není...“

Odložili jsme prázdné poháry a Marcel mě objal. Ke dnešní první puse jsem dostala druhou, pak třetí – a pak už jsem je nepočítala. Vjela jsem mu prsty do vlasů, na oplátku mě celou rozcuchal, smáli jsme se tomu oba.

„Vždycky jsem si jako budoucí ženu představoval Francouzku,“ řekl se smíchem, když mi opatrně rozepínal halenku. „Vsadím se, že sis na mém místě taky představovala nějakého Čecha!“

„Za normálních okolností by to tak bylo,“ přikývla jsem.

„Ale nelituji!“ dodal.

„Já taky ne,“ přidala jsem se a přitiskla se k němu.

„Vážně jsi byla dodnes děvče nepolíbené?“ zeptal se žertem.

„Vážně,“ přikývla jsem. „Nevěříš mi?“

„Prosím tě!“ umlčel mě další pusou. „Možná se to už tak nenosí, ale pořád jsou na světě takoví, kdo dokáží ocenit, když jsou u dívky první! Ale spíš by mě dneska zajímalo, jestli budou naše děti mluvit dříve francouzsky nebo česky.“

„Pokud jako první nezvládnou metajazyk!“ zasmála jsem se, netušíc, jak strašlivé proroctví říkám... jak už to u těch nechtěných proroctví bývá...

Marcel je zkrátka moje výhra...

Lili s Františkem vyjednali zakázku u stavební firmy Dvořák a převzali od ní i komplex Unimo-buněk jako dočasnou náhradu kolejí. František to chtěl oznámit na »Fóru kolejí Katuška«, ale k jeho údivu to tam už bylo a hlásili se první zájemci.

„To tam dala Kateřina,“ řekla Lili.

„To si tedy pospíšila!“

„Asi se rozejdeme,“ řekla Lili. „Nastěhuješ se tam jako první, budeš přijímat kolegy a ubytovávat je. Já mám teď další úkol.“

„Neřekneš mi, jaký?“ zeptal se jí.

„Řeknu, když to chceš vědět,“ odvětila. „Ale byla bych raději, kdyby ses mě na to ani neptal. Někdy je lepší nic nevědět. Kateřina musela utíkat z Čech právě proto, že toho věděla příliš mnoho.“

„Dobře, nechci podrobnosti,“ ustoupil. „Ale aspoň rámcově...“

„Víš, kdo koupil Koleje Katuška?“

„To ví přece každý!“ odvětil. „Firma IBM, to snad nerozhoduje. Kdyby je nekoupila IBM, koupil by to jiný. Nebo v tom něco vidíš?“

„Divné je, že zrovna IBM,“ řekla Lili. „Vím o té firmě něco strašně nepříjemného, raději to nechtěj ani vědět!“

„Nejspíš korupci, ale tu v Čechách provozuje kdekdo,“ hádal.

„Korupce není to nejhorší. Možná je v tom také. Ale vraždy jsou horší. Mám za další úkol podívat se po tom.“

„V tom ti ale nepomohu,“ zarazil se a zvážněl.

„Pomohl jsi mi už dost,“ usmála se na něho. „Zajistil jsi mi v Čechách pevný bod, od kterého se dá začínat.“

„Spíš by mě zajímalo, jak jsi dokázala, že tě našli v matrice, aby ti mohli vystavit občanku. Jak může mít robotka záznam v matrice lidí? A ještě na tak divné jméno – Lili Marlénková!“

„Katku to napadlo podle písně Lili Marleen německé zpěvačky Marlene Dietrichové,“ navedla jsem ho k pochopení mého jména.

„No tím hůř! Jak mohli na matrice najít jméno písně i s datem narození, které ani nevzbudilo jejich pozornost?“

„To jsem nezajišťovala já,“ přiznala jsem. „Na to je náš odborník Vojtěch. Možná tě s ním jednou seznámím. Ale ty jsi mi umožnil přihlásit se u svých rodičů, díky tobě mám teď bydliště, konto v bance a spoustu dalších maličkostí...“

„Zíral jsem,“ přiznal. „Založila sis u jedné banky prázdné konto a než jsme došli do druhé banky, bylo tam sto milionů... kdybys je nevěnovala na nové koleje, řekl bych, že tady pereš špinavé peníze!“

„Jsou to velice špinavé peníze a peru je,“ přikývla Lili s klidem. „Jde už jen o to, jak!“

František na to přiznání reagoval trochu zaraženě.

„Odkud ty peníze vlastně máš?“ zeptal se nejistě. „Já jen... aby nebyly nebezpečné. Pro koho vlastně děláš?“

„Pro svoji paní!“ odvětila Lili jakoby nic. „Špinavé peníze to jsou, nezapírám že nebyly řádně vydělané, ale úplně nezákonné nejsou. Jsou získané hraním na burze podle amerických zákonů, takže právně je to v pořádku. Špinavé ale jsou, na burze čisté peníze nenajdeš. A budou takové i po několikerém vyprání, jenže podle mé paní hodně záleží na tom, čemu mají sloužit. Když poslouží charitě, nebo kolejím pro chudé studenty, je to v pořádku a člověk si nad nimi nemusí uplivovat.“

„To ne, tak jsem to nemyslel,“ obracel rychle. „Já jen, aby to nebylo pro nějakou mafii, která by ti pak mohla dělat potíže!“

„Není to pro žádnou mafii, ale proti bankovní mafii,“ usmála se Lili. „Bezpečné to taky není, bankovní mafie mají dlouhé prsty a neštítí se žádných prostředků, jenže tady nemají naději. Jakmile budou peníze investované, už se jich znovu nezmocní.“

„Ale mohli by jít po tobě!“

„A co by získali?“ usmála se. „Robotku, která se vypne a už s ní nikdo nehne? Pár kilo kvalitní titanové oceli, potažené silikonem? Čtyři sta osmdesát osm elektrických mikrosvalů?“

„Byla by tě škoda!“

„Vyčíslitelná na pět tisíc dolarů, kdybys to chtěl v celosvětové měně. To je méně než kolik stojí obyčejný automobil.“

„Máš přece inteligenci!“ nesouhlasil.

„Jen propůjčenou, Františku, jen propůjčenou! Důležité je, že mi nic nemohou udělat. Mohou mě dopadnout, zatknout, unést, zabít, ale mě nic nebolí, nemohou mě tedy mučit a když se vypnu, leží na mém místě hromada železa a ta jim nic neřekne. Proto tu jsem místo své paní.“

„Ale stejně... možná je dobře, že neriskuje nikdo živý. Tebe by asi nic nebolelo, ale i tak je smutné, že je něco takového vůbec možné!“

„To máš pravdu,“ připustila. „Je smutné, že je něco takového možné. Chyba není na naší straně, ale na straně mafiánského systému. Ale jestli tě to potěší, něco proti němu děláme. Slyšel jsi už o skupině hackerů, nazvané Freedom for World, neboli Svobodu světu?“

„Ti jsou snad jenom v Americe?“

„Snažíme se, aby to tak vypadalo, ale jsme to my,“ řekla vážně. „Nemá smysl mít centrum, proti kterému se dá zasáhnout, proto budíme dojem, že to centrum máme přímo v Americe. Tam totiž vůbec nejsme a tím jsme pro naše protivníky ještě těžší oříšek.“

„A – nemohl bych se k vám přidat?“ vyhrkl. „Myslím to vážně!“

„Přidáš se k nám už tím, že nám pomůžeš s kolejemi,“ řekla Lili. „Ale mezi zasvěcené tě hned nevezmeme, odměna za naše dopadení je příliš lákavá.“

„Myslíš, že bych té odměně mohl podlehnout?“ řekl uraženě.

„Tvůj předchůdce Jindřich podlehl,“ upozornila jsem ho jemně.

„Nejsem jako on!“ tvrdil rychle a důrazně.

„Dokaž, že nám chceš pomoci, uvidíme! Nejsme uzavřená sekta, ale musíme být opatrní. Když se osvědčíš, dozvíš se víc.“

„Už to je dobrá zpráva!“ oddychl si. „Dobrá, jsem váš člověk.“

„Vedeme to v patrnosti,“ řekla Lili.

Marcel navázal chat s Učitelem v Koujou a přednesl mu, co jsme spolu vymysleli. Učitel, pan Šoiči Nakamoto, samozřejmě zvážněl.

„Dobře, že jste to nerozvířili,“ řekl. „Váš návrh předpokládá velké změny Kodexu, to opravdu není jen tak!“

„Proto s tím jdeme nejprve za vámi,“ řekl Marcel.

„Věděl jsem, že se do tohoto bodu jednou dostaneme, ale ne tak brzy,“ řekl Učitel. „Podle původního záměru jsme měli nejprve získat celosvětový vliv, zatím tam máme jen pár ohnisek. To je trochu málo.“

„Řekneme to aspoň Vojtěchovi,“ navrhl Marcel.

„Vy jste to promýšleli bez něho?“ podivil se Učitel. „Myslel jsem si, že je to jeho dílo! Ale jak ho znám, přidá se na vaši stranu. Pravda, Vojtěch dnes představuje velikou sílu, ale ani on není všemocný.“

„Testujeme jeho roboty,“ řekl Marcel. „Zdá se, že nám hodně pomohou. Je nás málo a roboti nás mohou přinejmenším zdvojnásobit.“

„Slíbil mi, že žádné roboty stavět nebude,“ zamračil se Učitel.

„Slíbil, že nebude stavět robovojáky,“ opravil ho Marcel. „To ale dodržel, jeho roboti nejsou zabijáci. Podobají se lidem tak, že mohou jednat místo nás a zastoupí nás i tam, kam sami nemůžeme, protože by nás každý poznal. Uděláme tedy tu konferenci?“

„Počkejte s tím,“ požádal ho Učitel. „Sdělím to Radě Starších, svým nejstarším spolupracovníkům, a projednáme to nejprve spolu. Ponechte nám na to čas – stačí tři dny. Víte, starší člověk už nebývá tak pohotový, musíme si to promýšlet v klidu.“

„To myslíte sebe?“ zasmál se Marcel. „U vás bych to tak nebral.“

„Nejen sebe, ale také sebe,“ opáčil Učitel trochu hádankovitě.

Pak zrušil chat.

„Dnes poletím do Francie,“ oznámil mi Marcel. „Tedy – já ne, ale Felix. Musím se tam porozhlédnout, nakolik nás Jindřich rozhodil.“

„To máme deset hodin času, než tam doletí,“ řekla jsem. „Dala bych si zatím jednu menší konferenci – my dva a Vojta.“

„Jsem pro,“ řekl Marcel a rozevřel na stole notebook...

Vojtěch se na obrazovce objevil, jakmile jsem o něho myšlenkou zavadila. Zřejmě byl na mě pořád zavěšený, stejně jako svého času (a nejspíš i dnes) na atomové nálože, co jich je kde ve světě naseto.

„Budu hádat!“ usmál se jeho obraz – pokud to tedy byla opravdu jeho tvář. „Chcete se bavit o robotech?“

„Souvisí to s nimi, ale nejen o robotech,“ řekl Marcel.

„Dobrá, bude to složitější – jsem pro každou špatnost,“ usmál se.

Marcel mu během setiny vteřiny přednesl vizi dalšího postupu proti voldemortům, spočívající v myšlence, že ve válce nemůže střílet jen jedna strana, protože ta druhá by byla nutně odsouzena k prohře. Byla to ostatně už dříve Vojtěchova myšlenka, nečekali jsme proto odpor.

„Otevřenou válku bychom ale prohráli,“ připomněl nám Vojtěch.

„To víme,“ odvětil Marcel. „Otevřená válka je nesmysl. Nejenže nic neřeší, ale přináší zbytečnou smrt milionů lidí. Vymysleli jsme jiný typ války, bez milionů mrtvých.“

„Tuším, oč vám jde,“ přikývl Vojtěch. „Ale povídejte!“

„Dejme tomu, že někde vládne tyran, který si zasluhuje šibenici,“ začal rozvádět Marcel. „Jako příklad si vezměme Saddáma Husseina. Většina lidí se shodne na názoru, že jeho svržení byl záslužný čin. Ano, ale... nadělat kvůli němu pět milionů vdov a sirotků byl zločin tisíckrát obludnější. Jeho svržení od Američanů nejenže nebylo záslužné, ale byl to tisíckrát větší zločin, než kdyby ho nechali být.“⁹

„Uvažujete zatím dobře,“ souhlasil Vojtěch. „Souhlasím, i když víme, že šlo na prvním místě o iráckou ropu a Saddám byl zástěrka.“

„Přitom by ke svržení toho tyrana stačila jedna správně umístěná snajperská kulka,“ pokračoval Marcel. „Američané mají čarostřelce, kteří to dokáží levou rukou – bohužel jen v Hollywoodu. Ve skutečnosti ale nemají nic jiného než obludné kazetové bomby, střely s ochuzeným uranem a sekačky kopretin – jedna bomba, jedno vyvražděné město. I kdyby byl cíl záslužný, zvolili k němu zločinnou cestu. Přidali k tomu lež o zbraních hromadného ničení, aby svět neprotestoval, že je na smrt jednoho darebáka soustředěno tolik prostředků – a zahájili nejšpinavější válku tisíciletí. Jak ale říkají grázlové, účel světí prostředky.“

„S tím se dá souhlasit,“ přikývl Vojtěch. „A váš nápad?“

„Zásadně likvidovat jen viníky,“ řekl Marcel. „Adresně a tak, aby se nic nestalo nevinným ani v jejich blízkosti.“

„To může být neřešitelné,“ podotkl Vojtěch. „I největší darebáci mají ženu, děti a matky, kterým neublížíte fyzicky, ale psychicky. Tomu se zkrátka nevyhnete.“

„Dobře, ale co je to proti válce v pojetí Američanů?“

„Zlomek, který se dá zanedbat, pokud neexistuje jiná možnost,“ řekl Vojtěch trochu zamyšleně.

„Ty snad o takové možnosti víš?“

„Něco mě napadlo,“ řekl. „Uvažoval jsem o tom. Jak si takovou adresnou likvidaci darebáků představujete vy?“

„Třeba jako miniaturní střelnou zbraň, nesenou dálkově řízenou vážkou,“ řekl Marcel. „Ta se snad dá dopravit na dosah a spustit.“

„Mám dvě lepší zbraně,“ řekl Vojtěch. „Fyzickou a psychickou.“

Tím nás trochu zaskočil. Plánovali jsme to ovšem podrobněji, ale naše východisko bylo právě v takové zbrani.

„To nám budeš muset vysvětlit,“ požádala jsem ho.

„Vysvětlím,“ slíbil. „Nejprve psychickou. Už vás někdy napadlo, proč je některá hudba veselá a jiná smutná?“

„Buď je to rytmem nebo melodií,“ plácla jsem, ale jistá jsem si ničím nebyla.

„Rytmus má malý vliv. Je to melodií, ale proč?“ pokračoval.

„Třeba protože je to v mollové stupnici,“ napadlo mě.

„Ano, ale proč je mollová tónina smutná? Vždyť obsahuje stejné tóny jako veselá!“

Zaskočení pokračovalo. Nevěděli jsme to.

„Tóny samy o sobě smutné ani veselé nejsou,“ pokračoval Vojtěch. „Tytéž tóny, použité v durové stupnici, mohou být i veselé.“

„Asi záleží na jejich kombinaci,“ napadlo mě.

„Ano,“ souhlasil. „Kombinací tónů stvoříte vše. Velebný chorál, taškařici i smuteční hudbu na pohřby. Velkolepost některých skladeb je v tom, že jejich autoři vystihli rezonanční působení na člověka.“

„Myslíš, že je to věcí rezonance?“ zapochyboval Marcel.

„Rezonance je velice silný jev,“ ujistil nás Vojtěch. „Poměrně malá skupinka vojáků dokáže synchronizovaným krokem rozhoupat most, až se zřítí. Proto mají vojáci všude ve světě zákaz pochodovat na mostech – ale kdyby tušili, co ještě rezonance dokáže... Vystihnete-li rezonanci jakékoliv stavby, nejen mostů, zřítí se. To platí i u psychické rezonance. Některé skladby, hrané trochu víc nahlas, vnímavé lidi úplně rozpláčí.“

„Nepotřebujeme grázly pomocí psychické rezonance rozplakat,“ řekl Marcel. „To nestačí. Nejkrutější mafiáni jsou pobožní, ale jakmile vyjdou z kostela, jsou z beránků zase vlci.“

„Nepotřebujeme je rozplakat, ale zabít,“ souhlasil Vojtěch. „Potíž je, že nikdo kromě mě nedokáže zjistit smrtící rezonanci člověka. Ta by totiž zabila i objevitele.“

„Už jsi to snad zkoušel?“ zeptala jsem se ho napjatě a s obavami.

„Zkoušel,“ přiznal se. „Největší potíž je, že se tyto pokusy nedají dělat na laboratorních myších a výsledkem je nezvratná smrt. Narazil jsem na to při studiu problémů drog. Pozoroval jsem, kudy se šíří, kdo je prodává a tak... velice často je prodávají na diskotékách a hudebních produkcích. Tam se nejčastěji kombinují s psychorezonancí. Kdo si pak s drogami začne, nedokáže už přestat.“

„Snad jsi nevyvraždil nějakou diskotéku!“ vyskočila jsem.

„Ne, tam jsem se nad tím jen zamyslel,“ ujistil mě. „Další pokusy jsem dělal opatrně. Pravda, na diskotékách se dnes hodně lidí zdroguje, ale jiní se tam chodí jen odreagovat. Někteří pochopili, že hudba účinky drog zvýší, ale k tomu nemusí chodit na diskotéku, zejména když tam nemají zájem sbalit někoho stejně zdrogovaného... Pohodlnější je pustit si pěkné techno doma a píchnout si k němu heroin...“

„S takovými jsi to zkoušel?“ mračila jsem se.

„Ano, na takových jsem to zkoušel – a vyzkoušel,“ odvětil tvrdě. „Bylo toho za poslední půlrok víc. Umím vmíchat do hudby rezonanci, vyvolávající srdeční kolaps. Nebo jinou, která způsobí, že postižený jen zvrací. Umím to vyvolat i bez slyšitelné hudby, když použiji ultrazvuk nebo infrazvuk. Nic není slyšet, ale účinkuje to. Potřebuji jen kvalitní reproduktory, schopné přenést i neslyšitelná zvuková pásma, ale většina hifi techniky to splňuje.“

„To je ale strašně zákeřná zbraň!“ řekla jsem s odporem.

„Jak se to vezme,“ řekl. „Všechny zbraně přinášející lidem smrt jsou zákeřné, když se použijí. Jaký je rozdíl mezi akustickou a střelnou zbraní? Možná jen ten, že postřelený člověk se víc trápí, než zemře.“

„Ale snad jsi nezabíjel lidi... jen tak...?“

„Své pokusné králíky, pokud je tak mohu nazývat, jsem pečlivě vybíral,“ řekl beze stopy slitování. „Všichni přepadávali lidi pro peníze a drogy. Výhodou špiclovacího státu, jakým jsou dnes Spojené státy, je množství kamer na ulicích. Při tak velkém počtu neplní funkci prevence zločinnosti, ačkoliv jim to jejich příznivci přisuzují, protože už není, kdo by tolik kamer uhlídal, ale velice se hodí ke špiclování osob.¹⁰ Kdykoliv jsem začal sledovat uživatele heroinu, byl jsem brzy svědkem loupežného přepadení. Ti lidé nemají jinou možnost, jak získat peníze. Pro klid svědomí jsem kandidáty na své pokusy nechal spáchat taková přepadení dvě, někdy tři, ale často stihli těch darebáctví i víc, než jsem měl možnost proti nim něco podniknout.“

„Ale přece jen – dělat pokusy na lidech je ohavné!“ namítla jsem.

„Dělat pokusy na lidech je strašné, souhlasím. Ale na pokusných myších se všechno odzkoušet nedá. Lékaři dnes a denně dělají pokusy na nemocných, aby je zachránili anebo aby zjistili, co by mohlo pomoci jiným. Vypadá to cynicky, dělat pokusy na lidech, zejména když jde o zabíjení. Proto jsem to testoval na nejhorší spodině lidstva. Litovat je nemusíš. Podle místních zákonů by je čekalo elektrické křeslo nebo smrtící injekce.“

„Přisvojuješ si práva soudu, ta ti nepřísluší!“ vyčetla jsem mu.

„Práva soudu nepřísluší nikomu, ale chceme se přece postavit voldemortům a kdybychom se měli spoléhat na ty, kdo práva mají, tedy na právoplatné soudce, spravedlnosti se nedočkáme. Chcete dosáhnout spravedlnosti ve světě, kde jsou – slovy Karla Kryla – šerif i soudce gengstři, voba řádně zvolení? To je přece přímo trestuhodná naivita!“

„Tak to aspoň nedělej sám!“ žádala jsem ho. „Když nezískáme pravé soudce, nezbude nám nic než založit soudy neprofesionální, ale nesmí to ležet na jednom – i když máš možnosti i znalosti tisíců.“

„Máš svým způsobem pravdu,“ připustil po krátkém zaváhání. „Teď už žádné pokusy nepotřebuji. Psychická zbraň je připravená.“

„Spíš by mě zajímala druhá zbraň,“ řekl Marcel suše. „Akustická zbraň vypadá dobře, možná je i humánnější než střelné. Ale říkal jsi, že máš zbraně dvě.“

Super dron - mrňavá, ale neuvěřitelně zákeřná hračka

„Tou druhou jsou mikrodrony, jak jste je vlastně navrhovali i vy,“ přikývl Vojtěch. „Jenže ne tak destruktivní. Nevymyslel jsem je já, ale dron velikosti komára stvořili voldemorti. Je tak miniaturní, že si ho ani nevšimnete, je řízený na dálku přes družici, dá se tedy poslat prakticky kamkoliv. Baterie nabíjí slunečním světlem, má kamery a když odebírá vzorky DNA, podobá se to komářímu píchnutí. Jenže také umí vpravit oběti pod kůži čip, toho se oběť nezbaví a čip sledování převezme. Ještě horší možností je, že může oběť nakazit anebo otrávit.“

„Pěkně zákeřná věcička,“ zhodnotila jsem ji. „Nemají to nakonec proti nám?“

„Mají to proti všem nepohodlným,“ ujistil nás Vojtěch. „Nejhorší je, že jejich miniaturní procesory i kamery nemají pelenitovou bránu a nemůžeme je ovládat jinak než jejich vlastními povely – naštěstí už je mám vysledované a přes družice umím falšovat i jejich obrazové i zvukové výstupy. Jsou to ale ideální špioni.“

„Ještě že už o nich víš aspoň ty!“ vzdychla jsem si.

„Vím – a vymyslel jsem lepší,“ řekl. „Nejsou tak malé jako jejich komáři, zato ještě nebezpečnější. Proti komárům se můžeme chránit. V Japonsku jsme na ně my Virtuálové uspořádali doslova hon, zapojili jsme do toho i ne-Virtuály, a zlikvidovali jsme voldemortům už téměř tři tisíce »komárů«. Tolik jich na Japonsko vypustili.“

„To na ně mají tolik operátorů?“ nezdálo se mi to.

„Na takové věci vždycky seženou ochotné poskoky,“ povzdychl si Vojta. „Ale nemají všechny komáry současně ve vzduchu. Větší část jich musí odpočívat – tedy nabíjet baterie, při jejich velikosti nemají tak velký dolet. Takže je střídají. Když je zataženo, mají operátoři volno.“

„Ale tou štvanicí jste jim dali najevo, že jste je prokoukli a tím je vlastně nutíte vymyslet něco ještě zákeřnějšího!“ namítl Marcel.

„Oni si nemyslí, že jsme je prokoukli,“ odvětil Vojta. „Přičítají to Japonské orientální pečlivosti a trpělivosti. Sice je to mrzelo, ale zbylé stáhli a přemístili do Afriky. V Somálsku jim je Číňané zdecimovali ještě víc až Američané pochopili, že orientální pečlivost je silnější než technika. Přemístili je tedy do střední Afriky, Indie a do Jižní Ameriky.“

„A tys je převzal...“ došlo mi.

„Vymyslel jsem ještě horší,“ řekl. „Ne tak malé jako komáři, mé superdrony vypadají jako vosy, ale na rozdíl od komárů nepotřebují dotyk s obětí, dokáží zabíjet i na dálku. Nestřílí kulky, schopné nadělat z oběti řešeto, ale malé jehličky podchlazeného ledu z roztoku morfia a šípového jedu kurare. Oběť si může všimnout jen drobného píchnutí, které díky morfiu ani nebolí. Následuje ospalost, ztráta vědomí a smrt. Je to také zákeřná zbraň, ale na rozdíl od jiných je aspoň bezbolestná.“

„Také předpokládáš použití smrtících vos?“

„Také, pokud to bude vhodné,“ přikývl. „Ve Spojených státech je nevýhodou, že se u klimatizovaných budov nedají otevírat okna. Tam budou výhodnější mé robotické krysy. Jsou tišší, do budov se dostanou nepozorovaně kanalizací a zejména v amerických budovách se snadno a skrytě pohybují ventilací.“

„Tím to bude jednodušší,“ uklidnila jsem se. „Ale musíme se dohodnout na novém Kodexu Virtuálů ve vztahu k lidem. Žádné zbraně se nesmí dostat mimo kontrolu. Každá moc člověka kazí a absolutní moc zkazí člověka absolutně.“

„Nejsem proti,“ přijal to Vojtěch. „Měli bychom ale založit vlastní soudy, aby pokud možno vyloučily zvůli. Ale když budeme v časové tísni.... zkrátka nevylučuji nic, vůbec nic.“

„I když zvůli úplně neodstraníme, snažme se ji minimalizovat,“ trvala jsem na svém.

„Na tom se snad shodneme,“ řekl Vojtěch. „Tak to také předneseme na konferenci s Radou Starších. Souhlasíte?“

Souhlasili jsme. Ve třech jsme se shodli rychle.

Teď abychom se shodli všichni!

------------------------ Poznámky:

  9 Pozor! To není scifi, to je skutečnost!

  10 Pozor! To není scifi, to je skutečnost!

Errata:

10.08.2021 22:25