Poker face

První, co mě okamžitě napadlo, bylo oťuknout spojení s Vojtěchem.

„To jsi vážně ty?“ zeptala jsem se ho rychle. „Proboha – proč ta maškaráda?“

Byl na mě pořád zavěšený, takže mi odpověděl obratem, jenže z jeho protiotázky čišel sarkasmus a ironie.

„Kdo jiný by to asi tak mohl být? A proč ne?“

„Já vím, že můžeš!“ vzdychla jsem si. „Ale nač takové divadlo?“

„Protože vím co dělám!“ odvětil, ale moc mi tím neřekl.

„Věřím ti, že víš co děláš. Ale proč?“ opakovala jsem už po třetí.

„Protože s nimi chci jednat,“ odvětil. „A nepotřebuji, aby do mě nějaký splašený pistolník vysypal plný zásobník snajperské pušky. Ani nevím, kolik těch rambů na mě zrovna teď míří.“

„Myslíš, že takhle jsi bezpečnější? Co když je to naopak?“

„Bezpečný nejsem tak jako tak, ale to nerozhoduje,“ řekl. „Vždycky je riziko, že někomu naproti mně lupnou nervy. Jen to chci minimalizovat.“

„Ale proč zrovna takhle?“

„Prostě jsem jim musel ukázat, že nejsem splašený puberťák, který jim rozšlápl pár báboviček, zabil milovaného prezidenta a spoustu vynikajících vlastenců a teď nad nimi přišel triumfovat,“ řekl. „V jejich očích by to zasluhovalo leda pár kulek a kdo ví, kolik pitomců, kteří všude kolem drží snajperské pušky, by se chtělo stát spasiteli lidstva? Jenže když přijdu takhle... oni zkrátka musí pochopit, že není taková hanba prohrát se silnějším protivníkem. Kdyby věděli, že je porazila parta složená ze tří lidí a jednoho mrtvého, navíc z těch tří jedna žena, nejednali by ani minutu. To oni potřebují dojem, že proti nim stojí pro ně neznámá síla, schopná toho, co nedokáží ani pochopit, natož aby se tomu postavili. Jedině tak se mnou budou jednat a přistoupí na cokoliv, co jim zajistí přežití.“

„Stejně to jednou praskne!“ varovala jsem ho. „Hraješ si na bubáka z vesmíru, ale až se lidé dozvědí pravdu, oddychnou si a začnou na tebe zvysoka kašlat!“

„Jenže do té doby se nám podaří svět zkonsolidovat. Pak se tomu lidé zasmějí, ale teď – teď opravdu hrozí bouře nespokojenosti a násilí. A my to chceme zastavit, dřív než to vypukne!“

„Dobře,“ zchladla jsem. „Už na tebe nebudu naléhat. Přesvědčil jsi mě, máš asi pravdu a víš co děláš. Tak tedy – hodně štěstí!“

„Díky, Katuško!“ pocítila jsem jeho ulehčený úsměv. „Ani nevíš, jak jsi mi pomohla!“

Ne, nebyl nervózní, jako my. Nemohlo se mu přece nic stát. Ale pokud měl snahu ty proti sobě ohromit, povedlo se mu to dokonale. Ohromil i nás – a to jsme věděli, odkud vítr fouká! Na druhou stranu mě potěšilo, že pořád ještě stál o mé mínění. Jistěže měl dobrý důvod nesdělovat mi všechno, ostatně jsem už dokázala, že nevyslepičím jen to, co nevím a mohla jsem se čertit jen na sebe, ale – neodbyl mě.

Napadlo mě, jestli tím také tak překvapil Učitele. Nebo to s ním předem projednal? Měl přece výhrady i k němu. Učitel byl až příliš opatrný. Možná to bylo dobře, neboť neudělal žádnou zbrklost a jen díky tomu jsme dnes Virtuálové. Ale dobře jsem si pamatovala Vojtinovu odpověď na mou otázku, zda se s Učitelem radil o stavbě robotů.

„Neřekl jsem mu to. Mohl by mě zavázat slibem, že se o to nebudu ani pokoušet...“

Takže – spíš ne. Vážně by mě zajímalo, co všechno podnikl, že o tom na světě ví jen on. A jestli nemá střípek pravdy pan Jamanami Kacuie, když tvrdí, že se už příliš vzdálil lidské podstatě. Nemohla jsem se utěšovat, že se v něm dokonale vyznám. To teď o něm nemohl tvrdit nikdo na světě.

A kdo ví, zda to ví aspoň on sám...

Vojtěch měl určitě pravdu. Kdyby přišel vyjednávat kdokoliv z nás, nebral by ho nikdo z přítomných vážně. Hackeři přece nemohou nic vědět. K vyjednávání má přijít tým expertů, ne parta puberťáků.

Jediný pohled na Vojtěcha ale všem zapnul výstražná světla. Pozor! Tohle není nezodpovědný puberťák! Vyjednavač pozemských hackerů není člověk! Nikdo neví, odkud přichází! Jeho letadlo sice vypadá pozemsky, ale žádný expert ten typ nikdy neviděl a nezná. Přiletěl snad z vesmíru? Ale kdy? Odkud? Jak to, že si nikdo na světě nevšiml přilétající kosmické lodi? Kolik takových monster vlastně na Zemi je? Co s námi lidmi zamýšlejí? Nejsou nám nakonec nebezpeční?

Tisíce otázek viselo ve vzduchu – a nikdo na ně neznal odpovědi.

Nejsou tyhle bytosti – titul člověk jim očividně nepříslušel – nebezpečné? Vyslanec se sice tvářil pokojně – ano, ale co když se jen přetvařuje a zatím se živí lidskou krví? A nezabíjel nakonec ty nebohé politiky on? Třeba stačí, aby něco zapnul, rozplyne se do neviditelnosti – a Bůh chraň jeho oběti! Co s námi tyto bytosti zamýšlejí? Jistě, to se teprve ukáže, ale pokud to není nic dobrého... Můžeme se jim bránit, když se tak překvapivě objevily?

A kolik jich vlastně na Zemi je? Jeden? Těžko. Civilizace, která pošle do vesmíru na průzkum neznámých světů jednotlivce, je buď neuvěřitelně sebejistá, anebo neuvěřitelně lehkomyslná. Takže jich je víc, ale kolik? Pět? Dvacet? Kolik monster může tvořit posádku jedné kosmické lodě – kterou také ještě nikdo neviděl?

Jak dlouho jsou vůbec na Zemi? Něco by mohli vědět hackeři, znají se s návštěvníky delší dobu, ale cožpak vědí, jak dlouho nás tyhle bytosti pozorovaly, než se pokusily o kontakt? A ke všemu si vybraly tak nepravděpodobnou skupinu! Hackeři jako představitelé lidstva – to zní jako špatný vtip!

Buď jak buď, ty bytosti jsou tady a lidé s nimi chtě nechtě musí jednat. Ale co vlastně chtějí? Opravdu zamýšlejí odkoupit Spojené státy Americké? Čím by za ně, probůh, chtěly zaplatit?

Podivného tvora dovedli k prezidentovi, zvolenému narychlo, navíc ve zpochybňovaných volbách. Přes všechny výhrady v této chvíli ztělesňoval tři sta milionů občanů Spojených států. Nikdo se ani neptal, za kolik milionů lidí jedná ta tříoká příšera – to teď bylo zcela vedlejší. Nemusela zastupovat nikoho než sebe – a možná posádku hvězdné lodi, která ji přivezla, nebo partu pubertálních hackerů, kterou si zvolila za první partnery. Důležité je něco úplně jiného.

Copak asi od lidí chce?

„Can you speak english?“ položil prezident Spojených států první otázku – dotaz, zda vetřelec umí anglicky.

„I can speak about one hundred of Earth languages,“ zněla první odpověď. Vetřelec odpověděl, že zná asi stovku pozemských jazyků.

„Ale nebudeme se bavit japonsky ani malajsky, ne?“ dodal.

„Co od nás vlastně očekáváte?“ zeptal se tedy prezident.

„Kapitulaci,“ odvětila příšera. Zdálo se, že se nebude zdržovat pošetilými otázkami, kdo koho zastupuje. Není to jedno? I sama představuje Sílu s velkým S, vzbuzující respekt všech, od kameramanů pěti či šesti televizí, po prezidenta, sedícího proti ní.

Slovo kapitulace ale bylo příliš silné, i když je vyslovila netečně. Že by tak snadno přijímala kapitulace i od jiných bytostí než od lidí?

„Nevyhlásili jste nám ani válku!“ odvětil dotčeně prezident.

„To ani nechtějte!“ zněla pohotová odpověď. „Nedovedete si to ani představit. Ale nebude to třeba, už teď nás přece uznáváte.“

„Uznáváme vaši existenci,“ namítl suše prezident. „Uznáváme i vaše neobvyklé vlastnosti. Ale nevím, proč vás uznávat za vítěze.“

„Protože jsme vítězi,“ odvětila bytost. „Zahnali jsme vaše skvělé armády z celého světa na vaše území, potrestali jsme vaše předchůdce a vyměnili vaši vládu. Co ještě potřebujete jako důkaz?“

„Nebojovali jste s námi v čestné válce, kterou byste vyhráli!“ namítl prezident.

„Čemu říkáte čestná válka?“ opáčila bytost. „Žádná vaše válka nebyla čestná! Mám se vám snad postavit v boxu? Radím vám dobře, nezkoušejte to, první ranou bych vám přelámal všechny kosti. Nevíte, co mám v sobě, jen vám naznačím, že to nejsou křehké kosti na bázi vápníku! Nebo byste raději volil souboj na kolty? Ani to by nebylo rovné, mám stokrát rychlejší postřeh než vy lidé. Jakou válku mi tedy navrhujete? Považujete zřejmě za čestné, abych se holýma rukama postavil proti pluku vašich skvělých střelců s puškami, podporovaných helikoptérami a tanky? To jediné asi považujete za čestný boj! Promiňte mi mou upřímnost, ale žádnou vaši válku nepovažuji za čestnou! Kdoví zda vůbec víte, co je to čest!“

„Ale to je urážka!“ vyskočil prezident.

„To je upřímnost,“ zůstal klidně sedět vetřelec. „Vedete jednu válku za druhou, ale kdy jste nějakou čestně vyhlásili? Při vyhlášení nezávislosti na Británii? Znám vaše dějiny, ale nic jiného mě nenapadá. Tehdy snad... ale od té doby... chcete mi snad tvrdit, že jste jiné války zahájili čestně? Anebo jste důvody k nim od začátku do konce vylhali?“

„Několikrát už nás naši protivníci napadli!“ ohradil se prezident. „Museli jsme se jim pak bránit!“

„Myslíte ten podvod s Lusitánií za první světové války, kdy jste přes německá varování poslali loď doprostřed námořního bitevního pole u Anglie?“ odvětil vetřelec. „Nebo Japonce, kteří vás za druhé světové války napadli, když jste jim proti předchozím dohodám a řádně podepsaným smlouvám odepřeli dodávky surovin?¹⁸ Netvrdím, že se chovali čestně Japonci a Němci, ale ani vy mi nemluvte o cti! Zejména u posledních vylhaných válek, vedených proti civilistům chemickými jedy. Kdy jste vyhlásili válku Somálsku, Iráku, Afghánistánu? Chcete mi tvrdit, že vás všichni napadli? Lžete, pane prezidente! Vím o tisíci a jedné podlosti vašich předchůdců a nezbylo mi nic než souhlasit, aby byly ztrestány smrtí!“

„Vy jste zabíjel naše lidi!“ opět vyskočil prezident.

„Ano, pár tisíc jsem jich zabil,“ připustil vetřelec. „Spravedlnost si to žádala!“

„Spravedlnost?“ kohoutil se prezident. „Co vám po tom bylo?“

„Vy byste nežádal spravedlnost, kdyby někdo vyvraždil dvacet milionů Američanů od Kalifornie přes Texas až po Floridu?“

„Vy snad takový hrůzný zločin chystáte?“ zbledl prezident.

„Ne,“ odvětil suše vetřelec. „Ale vy jste takový hrůzný zločin spáchali. Je spravedlivé ponechat to bez trestu? To prostě neobhájíte!“

„Takže jste povraždil tisíce našich nejlepších lidí na nejvyšších místech a budete nám tu mluvit o cti?“ vybuchl opět prezident.

„Ne. Já jsem poslal ke dnu vaši námořní flotilu, která ten zločin na Somálcích provedla. Ale i to mi lidé, se kterými se přátelím, vyčítali jako přehnané, ačkoliv to podle mě bylo spravedlivé. Vaše lidi, zejména na nejvyšších místech, popravovali lidé, ne já. Jen jsem jim to umožnil. Nabídl jsem jim sestavit soud, obžalovávat zločince, vynášet rozsudky a provádět je. Nepřipadaly mi ale nespravedlivé, naopak.“

„Chcete nám snad tvrdit, že ty záhadné vraždy vykonávali lidé?“

„Žádné vraždy!“ řekl vetřelec ledově. „Ani vy přece nenazýváte popravy po řádně vynesených rozsudcích vraždami!“

„Ale to přece nemohly být řádné soudy!“ namítal prezident.

„Že ne?“ sehrál vetřelec údiv. „Odepřeli jsme jim snad obhajobu, advokáty, nebo jsme z nich vytloukli přiznání mučením, jako vy? To vy vězníte lidi desetiletí bez soudu, my ne!“¹⁹

Prezident se zhluboka nadechl, ale pak pomalu vydechl a nic už neřekl. Protestovat nemělo smysl. Po amerických mučírnách, nechvalně proslulé Abú-Ghraib a desetiletích věznění bez soudu na Guantánamu se dá americká justice jen těžko obhajovat, pokud nemá dotyčný moc nepustit protivníky ke slovu anebo je rovnou umlčet.

„Kapitulace je ale příliš silné slovo,“ řekl raději. „Co si vlastně pod ní představujete? Mělo se snad jednat o něčem jiném!“

„Mělo se jednat o odkoupení Spojených států,“ přikývl vetřelec. „Je to také kapitulace, jen ne tak nespravedlivá, jak si ji představujete.“

„Co chcete vlastně od nás odkoupit?“

„To, s čím neumíte zacházet,“ řekl vetřelec. „Vaše peníze.“

„Poslyšte, tvrdit nám, že zrovna my neumíme zacházet s penězi... to snad nemůžete myslet vážně! To jsou hodně silná slova! Jak chcete odkoupit naše peníze? A co nám za ně chcete nabídnout?“

„Jiné peníze,“ řekl Vojtěch. „Řekněme, že naše. Nenamlouvejte si, že s penězi zacházet umíte! Vaše banky způsobily několikerou světovou krizi, nedůvěryhodnost dolaru a pád vašeho finančního systému. Možná vás zachráníme před krachem bolestivějším než by byla kapitulace.“

„Takže nám chcete vnutit měnovou reformu, chápu to dobře?“

„Přesně tak,“ přikývl Vojtěch. „Vyměníme vaše peníze za naše a budeme je řídit tak, aby už nemohla nastat žádná další krize.“

„A umíte to vůbec?“ vyhrkl.

„To je otázka důvěry,“ řekl Vojtěch. „Vaši občané nám budou věřit jistě více než vám.“

„Ale co bude s našimi bankami?“ staral se prezident.

„Vydáte nám je,“ řekl Vojtěch. „Proto tomu říkám kapitulace.“

„Tomu bych říkal loupež za bílého dne!“ nesouhlasil prezident.

„Můžete si to nazývat, jak chcete,“ souhlasil Vojtěch. „Vydáte-li peníze, vydáte i banky. Budovy vám ponecháme, ty nás nezajímají.“

„Budovy nám zůstanou? Ale co s nimi bez peněz?“

„Budovy si upravte na jiné využití, když vám už peníze nebudou patřit,“ navrhl mu bezelstně Vojtěch.

„Ale to je nemožné!“ vyskočil prezident. „Bez peněz se přece nedá podnikat! To nás všechny úplně ožebračí!“

„Ne všechny a ne úplně,“ ujistil ho Vojtěch. „Peníze vyměníme za naše, jen nebudou ležet v žádné bance. Nebudou pak už žádné banky potřebovat. Jen tu naši, ale o té nebudou prakticky ani vědět.“

„Pak ale budete na našich lidech vydělávat vy!“

„Nebudeme na nich vydělávat,“ opravil ho Vojtěch. „Vaše banky na nich vydělávaly tak nenasytně, až to vedlo k potopení systému. Naše banka na lidech vydělávat nebude, nemá to zapotřebí.“

„Prosím vás! Banka, která nevydělává? Taková neexistuje!“

„Zatím fungují tři v zemích, které jste museli vyklidit. Rozjeli jsme to tam a brzy doženeme ztráty, které jste jim způsobili. Proto ani nebyla řeč o reparacích za válečné škody, které byste jinak měli platit. Vy teď beztak nemáte čím.“

„My? Pořád ještě máme dolarů, že nevíme co s nimi!“

„To je právě to!“ odvětil Vojtěch. „Máte dolarů, že nevíte co s nimi. On je totiž nikdo ani nechce. Za dolary se dnes nedá nic koupit, poslední dobou šly katastrofálně dolů.“

„Ještě pořád se za ně dá ve světě nakupovat!“

„Ve světě? Kdo může, zbavuje se jich. Sice je některé naivky přijímají, ale hrozí jim, že jim zůstane kupa bezcenných papírků. Kdo včas pochopil, že jdete ke dnu jako torpédovaný parník, dolary už dnes odmítá. A dobře dělá.“

„Jak ale chcete řešit dolary ve světě, když je chcete vzít nám?“

„Převezmeme je s vašimi závazky,“ souhlasil Vojtěch. „Ve světě je podle potřeby vyměníme za naši měnu. Je stabilnější než dolary.“

„To si tedy věříte! Jak chcete ustabilizovat útoky spekulantů?“

„Jednoduše,“ řekl Vojtěch. „Spekulovat se prostě nebude.“

„Chcete zakázat spekulace?“

„Nebudeme nic zakazovat,“ řekl Vojtěch. „Prostě je neumožníme. Naše banka nebude mít burzu, kde by se dalo spekulovat. Budeme jen spravovat lidem peníze. Nic víc.“

„Ale co když přece jen někdo...“

„To nebude naše starost,“ řekl Vojtěch. „Naše banka spekulace neumožní. Nebude na nich vydělávat ani prodělávat.“

„Ale jak máme vybírat daně, když chcete peníze spravovat vy?“ chytal se poslední záchranné otázky.

„Stejně jako vlády, které na naše peníze přistoupily. Dají nám požadavek na výběr peněz do svého rozpočtu. My zajistíme, aby se tato zátěž mezi lidi rozdělila rovnoměrně. Banka bude lidem strhávat daně průběžně, podle toho, kolik si kdo vydělá. Po menších dávkách to nebolí, jako když se musí splatit daně za celý rok najednou.“

„Jak ale chcete řešit daňové úniky?“

„Žádné nebudou. Neumožníme je. Bude konec daňových rájů.“

„Měli byste pak ale přehled o našich daních!“ namítl prezident. „Kdo nám zaručí, že toho nezneužijete?“

„Ten přehled bude veřejně přístupný,“ nabídl ospale Vojtěch. „Kdo by chtěl zneužít něco, co je veřejně známé? Pochopte, chceme stabilní finanční systém, ne tahat z lidí peníze jako vaše banky!“

„A... a co když to někdo zfalšuje přímo ve vašich počítačích?“

„Už jste slyšel, že by náš operační systém někdo hacknul? Že by do něj nasadil virus? Tvůrci Windowsů ho zkoušeli dekódovat, ačkoliv to sami prohlašovali za porušování zákona. Bezúspěšně. Neuspěli ani na běžných počítačích! Platební mobily mají odlišný hardware, tam je průnik ještě těžší. Hackerů se nebojíme!“

„Přestože jste sami parta hackerů?“ ušklíbl se.

„Právě proto!“

„Ale kdybychom vám nechali správu peněz i výběr daní, úplně byste nás ovládli!“

„Proto tomu také říkám kapitulace,“ přikývl Vojtěch. „Podívejte se, chceme jednat o odkoupení peněz. Zatím za dobrou cenu – umožníme vám přežít krizi. Můžete to odmítnout, pak vás necháme ve vaší žumpě vyhnít a později vás odkoupíme za horší cenu. Ta žumpa vás nemine. Bude jen horší, ale bude to vaše chyba. Dnes ještě nechceme, abyste se vzdali vlády, příště to chtít budeme. Položil jsem dnes na stůl nabídku. Berte nebo nechte ležet. V tom případě se otočím a odletím.“

„Pokud vás necháme odletět!“ zabručel někdo z davu.

„Ale to víte, že mě necháte odletět!“ řekl Vojtěch v těle nestvůry. „Vážně doufáte, že mě můžete beztrestně rozstřílet nebo snad dokonce zajmout? Rozstřílet mě můžete, to mi neuškodí, neboť ve skutečnosti ani nemohu zemřít – ale to by bylo dlouhé povídání. A zajmout mě? To je ještě veselejší – chci vidět toho, kdo to zkusí! A kromě toho by po podrazu zákonitě přišla odveta. Asi nevíte, že dvacet mil odtud pluje váš raketový křižník Yaletown. Omylem navigačních přístrojů míří čtyřiadvacet těžkých protilodních raket na Bílý dům. Udělejte podraz – a až se usadí prach, začnou vás z trosek po kouskách opatrně dolovat lopatkami!“

„To by byl ale podraz od vás!“ vyhrkl prezident rozhořčeně.

„Nebyl. Záznam mých kamer usvědčí z podrazu vás,“ řeklo monstrum. „Zřejmě si neuvědomujete, že i když mé kamery zničíte, průběžně vysílané záznamy jsou už v této chvíli v bezpečí.“

„Vy tady tajně natáčíte?“ ušklíbl se prezident.

„Vy také,“ pokrčilo monstrum rameny. „Máte tady šest kamer, já jen tři. Naštěstí už znám vaše pojetí cti, proto natáčím vlastní záznamy. Až je odvysíláme, všichni uvidí, jak to tu probíhalo. Vaše záznamy si klidně upravte, nám budou lidé věřit, protože vás už také dávno znají.“

„To je zase vaše pojetí cti?“ ušklíbl se opět prezident.

„To je naprosto normální opatrnost,“ odvětil Vojtěch. „Myslíte si, že by bylo chytré přijít sem nezajištěný? Zejména když při vašem pojetí cti někteří ani neuznávají pojem parlamentář? Pane prezidente, snažte se trochu krotit své lidi, aby ta ostuda byla aspoň menší! V čem jsem se podle vás zachoval nečestně?“

„Já jen, že jste tvrdil, že nemůžete zemřít, ale rozstřílet vás můžeme. Tady si přece protiřečíte! Lhát musíte umět!“

„Nesuďte mě podle sebe!“ odvětil Vojtěch. „Nelžu a neprotiřečím si, jen si to neumíte představit a nechápete souvislosti. Žijete v zajetí jednoduchého lidského myšlení. Nejsem přece člověk, dámy a pánové! Uvědomte si to! Rozstřílet mi můžete jedno tělo ze šestnácti, zbylých patnáct vám zařídí hromadnou kremaci a ještě vás před světem odhalí jako lháře. Doporučoval bych vám, když se vám něco nebude zdát, zeptejte se. I když některé věci leží mimo oblast vašeho chápání.“

„...odkud vlastně jste?“ neudržel se jeden z reportérů.

„Na některé otázky vám prostě neodpovím,“ obrátil se na něho Vojtěch. „Dovolte mi raději neodpovědět než lhát. Stačí vám to takhle?“

„Když to nejde jinak...“

„Nic jiného vám nezbývá. Jak to vypadá s mým návrhem? Berete nebo necháte ležet? Nebo chcete více času na rozmyšlenou? Uznávám vaše pomalejší myšlení, netrvám na tom, abyste se rozhodli za zlomek vteřiny, jak bych to uměl já. Ale nebudu čekat rok, tolik času nemám.“

„Nechte nám tedy více času!“ přistoupil na to ochotně prezident.

„Tři dny?“ navrhl Vojtěch.

„Týden!“ licitoval ihned prezident.

„Dobře, týden,“ nehádal se Vojtěch. „Kdybyste se ale dohodli dřív, nečekejte a zavolejte mě.“

„Jak?“

„Napište na kterémkoli počítači: Chceme vyjednávat – přiletím.“

„To ale znamená, že vstupujete i do našich počítačů!“

„Vstupujeme. Netajíme se tím, jsme hackeři. Kterýkoliv počítač je pro nás čitelný jako otevřená kniha. Ale to už víte, tak se, prosím, tolik nedivte!“

„Ale... to musíme nejdřív zařídit na velitelství letectva...“

„Nemusíte,“ řekl Vojtěch. „Až odletím, zeptejte se velitelství, jestli tam někdo viděl moje letadlo. A netrestejte je, kdyby se zapřísahali, že nic nemohlo ani přiletět, ani odletět. Mé letadlo je malé a navíc umí být neviditelné. Selektivně neviditelné. Třeba tak, že vy můj odlet uvidíte, ale hoši na NORAD ne.“

Vstal a obrátil se k východu. Nikdo se neodvážil zastavit ho.

Respekt si zachoval.

Já jsem v Bílém domě zůstala. Zprvu jsem se rozhlížela okem televizní kamery, ale když ji kameraman vypnul a otočil objektivem k zemi, zůstaly mi aspoň mikrofony. Výhodou procesorem řízených přístrojů je, že umožňují přístroj procesorem vypnout, ale také to jen simulovat. Kontrolky zhasnou, ale přístroj žije dál.

„Pánové, kdo udělal tu ostudu s vyhrožováním parlamentářovi?“ obrátil se na skupinu reportérů prezident přísným tónem.

Nikdo se neozval. Všichni zaraženě – nebo zarytě – mlčeli.

„To už nespadá pod pojem svoboda slova!“ hřměl prezident. „To už bylo porušení civilizovaných přístupů. Ať už se to víckrát nestane, nebo nechám viníka ze záznamů zjistit a seznámí se s paragrafem Poškozování zájmů USA v zahraničí.“

Chvilku trapného ticha ukončil reportér, který si dodal odvahy:

„Jaký byl váš dojem, pane prezidente, z tohoto setkání?“

Prezident chvíli přemýšlel.

„Zdá se, že jsme na osudové křižovatce,“ řekl. „Nemůžeme se tvářit, že se nás to nedotklo. Dotklo – a citelně. A může být hůř.“

„Přece jim neustoupíme!“

„Ustoupit nemáme kam,“ souhlasil prezident. „Vydáme-li jim dolar, vydáme jim všechno. Co by nám ještě zbývalo? Vláda či stát bez vlivu na daně a vlastní finance? Vždyť bychom přišli o samostatnost!“

„Co nám vlastně mohou provést, když je odmítneme?“

„To nikdo neví,“ odvětil prezident. „Spoléhat se, že odtáhnou a nechají nás být, může být naivní. Ale co proti nim podniknout, aby to mělo účinek? Naše policie i tajné služby jsou bezradné a pokud jejich protivník skutečně ovládá neviditelnost, může si dělat co chce a nikdo mu v tom nezabrání.“

„Opravdu si myslíte, že jsou neviditelní?“

„Kdyby byli vidět na kterémkoliv leteckém radaru, měl bych na stole varování před neznámým narušitelem našeho vzdušného prostoru, naše stíhačky by kroužily kolem místa přistání – ale kde jsou? To jejich letadlo dokáže přistát na louce a startovat? Viděli jste sami – postavilo se na zadní jako mustang a hop! Jedním skokem do deseti tisíc stop, aniž by si ho naše letecké síly všimly.“

„My všichni jsme ho ale viděli!“

„Zřejmě si přál, abychom uvěřili, že dokáží být neviditelní jen pro někoho. Jak to říkal – selektivně. My jsme ho viděli, na velitelství NORAD ne. Nelhal. Ale proč nám to tak zdůrazňoval?“

„Vy si myslíte, že se o to snažil úmyslně?“

„Mám takové podezření,“ řekl prezident. „Víte, pozoroval jsem ho pěkně zblízka. Má skutečně příšerný ksicht, ale člověk si zvykne na ledacos, kdyby s námi jednal denně, také bychom si zvykli. Co mi ale nehrálo, byl jeho poker face.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se rychle novinář.

„Vy nehrajete poker, že?“ trochu trpce se usmál prezident. „Pak byste věděl, že k pokeru patří nezbytně pokerový obličej – naprosto nehybný, bez výrazu, bez citů. Hráč pokeru nesmí dát najevo vědomě ani podvědomě žádné city. Proto si každý co nejdříve vypěstuje poker face, zcela nehybný obličej bez nejmenší stopy citu.“

„To může být také tím, že mu chybí některé obličejové svaly!“ namítl novinář. „Co vlastně o něm a o jeho anatomii víme?“

„Skoro nic,“ připustil prezident. „Ale vím, že obličejové svaly má. Bude to jistě v záznamech, můžeme si to zastavit nebo zpomalit. Když přicházel, měl jsem několikrát dojem, že se ušklíbl. Jakmile se ale posadil – poker face a konec!“

„No dobře, ale – znamená to vůbec něco?“

„Třeba nic,“ připustil prezident. „Musíme si uvědomit, není to člověk, ale dost se nám podobá. Vypadá jako my, zezadu si ho spletete, dovede se i trochu šklebit... zkuste teď jen na chvilku předpokládat, že i v jeho světě hrají poker – nebo podobnou hru, kde hráč nesmí dát najevo své city, nechce-li prohrát. Poker je hra blufů, kdy je účelem vyprovokovat protivníka k chybě. Dejme si to dohromady. Pokud má náš pan Poker Face tohle společné s lidmi, mnohé to vysvětluje. Třeba něco tají, proto blufuje a tlačí nás ke špatnému tahu. Rozumíte?“

„Dobře, jako hypotéza je to přijatelné,“ připustil novinář. „Má to ale nějaký praktičtější vliv?“

„Možná ano, možná ne,“ řekl prezident nerozhodně. „Ale kdyby to byl psychicky člověk – a to bych bral jako možné – kdyby občas hrál nějakou hazardní, pokeru podobnou hru, co by to znamenalo? Řekl bych, že on ten špatný tah z naší strany nutně potřebuje, bez něj nebude mít úspěch. A teď si v klidu sedněte k záznamu vyjednávání, pusťte si to a sledujte jeho argumenty z pohledu pokerových blufů. Co nám pan Poker Face vnucuje? Kapitulaci, to už víme. Ale co před námi tají? To bude ještě důležitější!“

„Budiž – ale co z toho plyne?“

„Co udělá hráč pokeru, když zjistí, že jeho protihráč blufuje?“

„To může být různé, podle stavu hry. Někdo může dělat, že na ten bluf skočil, jiný udělá pravý opak.“

„Jistě. Ale úplně nejhorší je hodit ručník do ringu a vzdát hru. Nejistota protihráče znamená, že nemá hru pevně v rukou a je reálná šance na jeho porážku. Já obvykle na to reaguji, jakože jsem si ničeho nevšiml. Zvednu sázky a hraji dál – až tu chybu udělá on.“

„Ano, tak by to mohlo být,“ připustil reportér. „Za předpokladu, že s námi pan Poker Face skutečně hraje poker. Kdyby to bylo jinak, kdyby nehybný obličej jen vyplýval z jeho přirozenosti, pak zvedneme sázky – a přijdeme o víc.“

„Ano, tahle hra má rizika,“ přikývl prezident. „Ale hráč pokeru se pozná i podle toho, že rizika zbožňuje. Zvyšují hodnotu výhry.“

„Možná,“ připustil mrzutě reportér, který zřejmě poker nehrál. „Jenže tohle není hra o pár dolarů, ale o osud Spojených států!“

„Právě!“ řekl prezident. „Vzdát tak vysokou hru by byla podle mě neodpustitelná hloupost. Kdo by se nám pak podíval do očí?“

„Máte tedy nějaký plán, co dál?“

„Jistě,“ přikývl prezident. „Zvedneme sázky a budeme naopak blufovat my. Jen ať tu fatální chybu udělá pan Poker face!“

„Ale co když nás to bude stát ještě víc? Co když opravdu přijde s tím, abychom kapitulovali úplně a kromě dolaru mu předali i vládu?“

„Když prohrajeme, prohrajeme tak jako tak vše. Kdo nám vezme dolar, vezme nám i vládu. To, co by nám nechal, by ani vláda nebyla. My prostě prohrát nesmíme.“

„Takže mu zavoláte, aby přiletěl jednat a oznámíte mu...“

„Zavolám mu koncem týdne,“ řekl prezident. „Jen ať se chvíli koupe v nejistotě, třeba trochu změkne!“

„To vypadá věrohodně!“ poznamenal jeden z reportérů.

„Musíme být tvrdí!“ zakončil prezident.

Netušil, že všechno slyším...

A kdyby jen já! 

------------------------ Poznámky:

  18 Pozor! To není scifi, to je skutečnost!

  19 Ostuda civilizace jednadvacátého století – Guantánamo.

Errata:

10.08.2021 22:25