Vítej, návštěvníku!

Expanze

„Takže ti říkají Pokerface!“ obrátila jsem se na Vojtěcha, jakmile jsem ho oťukla a on se mi začal věnovat.

„Vím, že ses tam ještě chvíli zdržela,“ neprotestoval. „Byl jsem tam také, ale naštvalo mě, že vládu tak významné země chápou jen jako hazardní hru. Nechápou, že měli poslední příležitost. Chybu udělali tím, že zvedli sázky v domnění, že já blufuji a oni ještě mohou něco uhrát. Ať si to tedy myslí a ať dál zvedají sázky – aspoň se nebudou tak divit.“

„Jakou poslední příležitost máš na mysli?“

„Poslední příležitost k vládnutí,“ odvětil. „Nehrnu se do toho, ale když mě sami voldemorti donutí do toho praštit, bude to jejich zkáza.“

„My tam snad chceme vládnout?“ zpozorněla jsem.

„Nechceme a nebudeme,“ řekl. „Ale nechat vládnout hazardní hráče také není správné. Kam tuto zemi a málem celý svět zavedli? Mají pravdu jen v jednom. Mohou prohrát ještě hůř a vědí to. Ale představoval jsem si je jako silnější protivníky. Peníze jsou jejich nejsilnější zbraň, proto se jich nechtějí vzdát. Jenže je používali špatně. Přitom se v tom oboru považují za nepřekonatelné machry. Není tomu tak. My na penězích nestavíme, proto si můžeme dovolit na bankách nevydělávat, ale oni pořád nechtějí pochopit, že je právě ta nenažranost zavedla do současné krize. Peníze ztratily hodnotu a s ní i moc a proto se jich vzdají. Dříve nebo později – ale čím později, tím hůř pro ně.“

„Proč jim chceš ale ponechat vládu?“

„Měla jsi dojem, že bychom jim ji ponechali?“ optal se mě.

„Skoro to tak vypadalo,“ řekla jsem.

„To byl úmysl,“ řekl. „Pochopili to špatně a to byla jejich chyba. Jejich současná politika stojí na penězích, proto se jich drží. Kdyby včas pochopili, že peníze nebudou zdrojem moci, snad by se ještě stihli přeorientovat jinam. Ani nevíš, jak jsem rád, že se rozhodli vzdorovat!“

„Jak si to představuješ dál?“

„Za týden mě zavolají a sdělí mi, že odmítají vydat peníze. Já odejdu, jak jsem slíbil, ale už se k nim nevrátím, jak najisto očekávají. Místo toho rozjedeme pořádnou akci k jejich likvidaci, ne fyzické, ale politické. Nepostačí se divit! Ale dnes mě víc zajímá, jak je to s tebou?“

„Co myslíš?“ zarazila jsem se.

„No – chodíš snad na kontroly, nebo ne?“

„Jo tak – no, chodím. Ale zatím je ještě brzy, nic se neděje a Marcel to s tou opatrností nemusí tak přehánět.“

„Opatrnosti není nikdy dost,“ přidal se k Marcelovi. „Aby bylo mezi námi jasno, nebudeš nikam létat. A kdyby to jinak nešlo, nad dva kilometry výšky pro tebe začíná zakázaná zóna. Kolem deseti kilometrů už je oblast zvýšené radiace. Není jí tolik, aby byla lidem nebezpečná, ale dost na to, aby ses jí vyhýbala. Jako čert kříži.“

„Když není lidem nebezpečná, proč bych se...“

„Tvrdí se, že lidem nebezpečná není, aby se nebáli létat, ale každý let v té výši je srovnatelný s jedním rentgenovým snímkováním. Nic moc, ale nemá cenu riskovat.“²⁰

„Pokud k tomu nepřipočítáš letištní rentgeny,“ přisadila jsem si.

„Ty to ještě zhoršují, ale i když nehrozí velká dávka, těhotné se jim mají vyhýbat. Což ti naštěstí u kaičen-speciálu ani u kaičen-piko nehrozí. Ale nemysli si, že mi unikneš, dobře víš, že tě při každém letu jistím. Přiberu si k tomu kontrolu letové výšky.“

„Vždyť se teď nikam ani nechystám,“ pokrčila jsem rameny.

„Vždyť ti to taky říkám jen pro jistotu,“ dodal smířlivěji. „Ale docházej na kontroly pravidelně, pan Čchien-jü je opravdu odborník.“

„Nejsi to, doufám, ty?“ napadlo mě najednou.

„Výjimečně ne,“ ujistil mě. „Víš, na tohle je člověk pořád ještě lepší. Roboti mají omezenější výběr senzorů. Něco z toho se promítá i do intuice, takže dobrý lékař-člověk bude ještě dlouho lepší než lékař-robot. I když packal-člověk může být i horší a já jako lékař nejsem úplná nula. Nicméně pan Čchien-jü je lepší. Proto ho tu máme.“

„Poslyš, kolik robotů máš v současné době tady v Somálsku? Neříkej mi, že jenom pana Kou-džu.“

„Mám jich tu víc,“ připustil. „Nejen tady v Továrně. Podařilo se mi proniknout do samosprávy devíti sousedních vesnic a ke zvýšení vlivu jsem je spojil. Umím být v případě potřeby docela přesvědčivý, vedu také pár těžařských firem a pár robotů mám i v zastupitelstvu v Mogadišu. Proč myslíš, že Somálská vláda tak rychle přistoupila na peněžní šintei? Roboti byl vynikající nápad. Robot-lékař nenahradí dobrého člověka-lékaře, ale robot-politik velice snadno nahradí dvacet pitomců-politiků. Asi to ještě není znát, ale už dnes se tady v Somálsku dýchá volněji než v samotné Číně. Chystám se ještě víc proniknout do zdejší vlády, ale hodně dělá i to, že se místní lidé ode mě učí jinou techniku vládnutí. Takovou – lidštější.“

„A proč neuděláš to samé i v Číně?“ napadlo mě.

„A proč myslíš, že to nedělám? Ve Velké Číně je to obtížnější. Jednak je tam politiků víc – Všečínské Shromáždění má přes šest set členů. Za druhé si vládnoucí klany svá místa střeží a není tam snadné někoho nahradit. První vlaštovky již mám, ale zatím je jich málo.“

„A stihneš je všechny ukočírovat?“

„Zatím stíhám,“ přikývl. „Poslední dobou jsem získal kapacity v šintei lidí, co nejsou Virtuály, byla by škoda nevyužít jejich zahálející atomové disky. A protože se další miliony plným tempem vyrábějí, mohu se ještě rozšířit.“

„Skoro abych ti ještě záviděla!“

„Nemáš co,“ odpálil mě. „Spíš naopak. Vždyť i ty se můžeš neomezeně rozprostřít do sítě, když chceš. Uhýbám Virtuálům, kdykoliv se rozhodnou využívat sítě, proto si mě těžko všimnete. Ale je pravda, že jsem v síti nejvíc doma. Jsem už takový!“

To virtuální pokrčení rameny mi připomnělo, že se nedávno přihlásil k mrtvým. To není dobrá zpráva! Ale co s tím svedu? Nejsem ani psycholog, natož robo-psycholog.

Ale – nevím proč, spíš to musela být intuice než rozum – něco mi říkalo, že Vojtěch pomoc potřebuje. Mrtvý člověk není živý, i když se tváří, jako by byl naživu.

Zvlášť, když se tak tvářit přestane.

Druhá Vojtěchova návštěva Bílého domu dopadla jak předpokládal.

Prezident Spojených států pozorně vyslechl opakovanou nabídku k náhradě amerického dolaru virtuálními penězi, jenže pak ji zdvořile, ale sebejistě odmítl.

„Podle našich finančních analytiků se krize dostala přes kritický bod, od kterého se bude situace zlepšovat,“ prohlásil. „O prodeji dolarů již neuvažujeme.“

Vojtěch nehnul brvou, od počátku měl osvědčený výraz poker face.

„Vaši analytici se hluboce mýlí, ale na jejich mínění nezáleží. Záleží jen na vašem rozhodnutí. Rozumím tomu dobře, že odmítáte?“

„Ano,“ přikývl prezident. „Mohli bychom uvažovat jen o formě spolupráce, výhodné pro obě strany. Údajně máte velký vliv ve čtyřech státech světa.“

„V šesti,“ upřesnil Vojtěch. „Jaká spolupráce by to měla být?“

„Například byste mohl doporučit vládám těch čtyř – nebo šesti – států, aby s našimi bankami obnovily bankovní styk. Pochopitelně ne se všemi, jen s těmi, které se vzpamatovaly nebo se brzy vzpamatují. Mohou vám nabídnout výhodné půjčky na obnovu hospodářství.“

„Žádné půjčky nepotřebujeme,“ odrazil ho suše Vojtěch. „Půjčovat dovedou naše banky také, to není nic těžkého. A také to dělají. Nakonec – vaše banky si mohou u nás otevřít pobočku, kdyby chtěly. Obávám se ale, že by konkurenci našich bank nevydržely.“

„To se cítíte tak silní?“

„Ani ne, jen zákazníky tolik neodíráme. Kdo se uchýlí k vašim bankám, toho mohu leda politovat. Možná se ale nějací najdou, zkusit to můžete.“

„Tomu stojí v cestě několik problémů,“ namítl prezident. „Pokud vím, vlády těch zemí nám protiprávně vypověděly všechny smlouvy.“

„Protiprávně je trochu silné slovo, pane prezidente,“ namítl Vojtěch. „Pokud je mi známo, zrušily dohody, nadiktované v době okupace vašimi vojsky. Už protože to žádné dohody nebyly. Nikdy se jim nedalo říkat právní ani rovnocenné. Okupační diktát přestal platit okamžikem odchodu vašich vojsk, tím padly i nadiktované dohody.“

„Odmítli jste ale o nich mezinárodní arbitráž!“

„Odmítli,“ souhlasil Vojtěch. „Instituce arbitráže jste zakládali vy, takže vám zobe z ruky. Nepovažujeme ji za spravedlivou. Vy jste zato odmítli odškodnit je za okupaci. V mírových podmínkách bylo, že bude považováno za kompenzaci, když je opustíte bez veškerého materiálu kromě osobních věcí a ručních zbraní. Nač tedy ještě nějaká arbitráž?“

„Ale to se týkalo vojenského materiálu!“ namítl prezident. „Vy jste vyhnali i civilní osoby, které neměly s armádou nic společného!“

„Podmínky příměří nehovořily o vojenském, ale o veškerém materiálu,“ řekl Vojtěch. „Studovali jste mírové smlouvy týden a nebyly tak složité, aby se během té doby nedaly detailně pochopit.“

„Dobře – měli jsme tehdy na zřeteli hlavně mír,“ blahosklonně připustil prezident. „Asi nám to ujelo, ale když chceme uvést vztahy do normálu, bude nutní smlouvy obnovit, i kdyby na jiném základě.“

„V tom směru se snad již nějaké kroky podnikly,“ řekl Vojtěch.

„Ano, ale skončily neúspěšně. Nepodařilo se uzavřít klíčovou smlouvu o zajištění bezpečnosti našich občanů u vás.“

„Pokud vím, rozhovory uvízly na požadavku vzájemnosti,“ nedal se Vojtěch. „Naše strana požadovala stejná práva a povinnosti na obou stranách, vaše na to nepřistoupila. Chtěli jste výhody, ale bez povinností na vaší straně. Vámi navrhovaná smlouva se vlastně nelišila od předešlé okupační. To se pak nesmíte divit!“

„Od dohody na vzájemnou ochranu investic jste odstoupili vy!“

„Protože ani ta nebyla rovnocenná,“ pokračoval Vojtěch. „Nemůže být rovnocenná smlouva, požadující naše záruky za vaše ztráty, když nemůžete ručit za totéž nám.“

„My jsme ručit chtěli!“ namítl prezident.

„Navrhovali jsme ručit za ztráty v případě zanedbané povinnosti státem uvedením do původního stavu. Zahrnovalo to škody způsobené vandaly, loupežemi, rozkradením, ale i škody nešťastnými událostmi, jako jsou autonehody. Vy tam neustále prosazujete i finanční náhrady ušlého zisku v dolarech. Pochopte, že je to pro tyto země nepřijatelné, nemají dolary na náhradu škod, nota bene neprůhledně odhadovaných.“

„Můžeme vám je půjčit!“ nabídl rychle americký prezident.

„Mezinárodní měnový fond za půjčky kárá,“ namítl Vojtěch. „Musíme je tedy omezit a půjčky zkrátka odmítáme.“

„Jak potom chcete ručit za naše investice?“

„Uvedením do původního stavu v případě způsobené škody,“ opakoval Vojtěch. „To je maximum, které jsme ochotni přijmout. Vy nám přece nechcete ručit ani tolik.“

„Ale zaplacení je jednodušší než uvádění do původního stavu a my se placení škod nijak nebráníme!“

„Placení bezcennými penězi je jednodušší,“ připustil Vojtěch. „Jenže to není rovnocenná náhrada. Závazek uvedení do původního stavu je proti tomu obtížnější, zato je uvedení do původního stavu lepší zárukou. Peníze jsou zcela vedlejší.“

„S vámi je opravdu těžká řeč!“ posteskl si prezident.

„Máte pravdu,“ přikývl Vojtěch. „Dobrá, ukončeme to. Odmítáte tedy odkoupení vaší měny za naši, je to tak?“

„Nemůžete nás k takovému kroku donutit.“

„Ani nechceme.“

„Jaké budou vaše další kroky?“ zeptal se zdvořile prezident.

„Ven z této budovy, do letadla a do Texasu,“ řekl Vojtěch.

„Do Texasu? Co tam?“ zarazil se prezident.

„Jednat s tamní vládou,“ uspokojil Vojtěch jeho zvědavost. „Vám ušlo, že stát Texas vyhlásil samostatnost a odtržení od Unie?“

„A vy chcete s nimi jednat?“

„Mají zájem o výměnu dolarů za naše peníze,“ přikývl Vojtěch.

„To si přece nemohou a nesmí dovolit!“

„Proč by ne?“ podivil se Vojtěch. „Jsou od minulého týdne samostatní. Stáhli zástupce z vašeho Kongresu a zastavili výběr federálních daní. Pokud vím, odmítli i účast na vaší volbě, takže ani nejste jejich prezidentem.“

„A vy s nimi jednáte? Snad ne o odkoupení dolaru?“

„Právě o odkoupení dolaru,“ přikývl Vojtěch. „Týká se to dolarů na území Texasu, ale vyměnit je musíme rychle, hrozí dovoz nekrytých dolarů z ostatních států. Zdá se, že přechod potrvá něco kolem tří dnů, naštěstí je v tom víkend, takže to nebude příliš vadit.“

„Máme ale s Texasem smlouvy!“

„To je starost vaše a Texasanů,“ podotkl Vojtěch. „Do těch se míchat nebudu. Tady jsem skončil, přeji vám, abyste se přes krizový bod skutečně dostali. Ačkoliv v to příliš nevěřím.“

„Vy s námi dál jednat nebudete?“

„O čem chcete jednat? Odmítli jste náš návrh! Nemám oprávnění jednat za státy, které přijaly naši měnu. Jsou to pořád suverénní země. Musíte jednat přímo s nimi.“

„Jak myslíte,“ pokrčil rameny prezident. „Ale měli bychom projednat ještě něco. Chystá se na vás hromadná žaloba o náhradu škod, způsobených vašimi vraždami!“

„Zajímavá žaloba,“ podotkl suše Vojtěch. „Kdo ji může podávat?“

„Vdovy a sirotci po zavražděných, ale na vašem místě bych je nepodceňoval. Mají naše nejlepší právníky a ve hře budou miliardy.“

„Může to být zajímavá žaloba, ale – co s ní mám společného?“

„Vy jste ty vraždy přece podle svých vlastních slov umožnil!“

„Neumožnil jsem vraždy,“ odvětil Vojtěch. „Umožnil jsem vykonat soud nad hromadnými vrahy Somálska. To nejsou vraždy! Bylo by to poprvé, aby se příbuzní zločinců domáhali odškodnění!“

„Jde o to, jak to posoudí soudy,“ podotkl prezident štiplavě.

„Jistě,“ přikývl Vojtěch. „Jenže časy imperiálních soudů skončily.“

„Myslíte?“

„Pokud vaši soudci ty absurdní žaloby neodmítnou, ocitnou se sami před našimi soudy. Možná to bude nutné jako precedent.“

Vstal, obrátil se a vyšel. Jako minule, ani teď se mu nikdo nepostavil do cesty, ale všichni novináři, reportéři a kameramani na něho dělali posměšné obličeje.

Netušili, co se právě stalo.

Jednání v Texasu bylo delší, ale výslednější.

Texaská republika přistoupila na výměnu veškerých financí za elektronické peníze, řízené peněženkami šintei. Vojtěch, pořád ještě v těle vesmírného monstra, se zavázal k dodávce čtyřiadvaceti milionů šintei, a na jejich správu. Součástí dohody byly výpočty daní a republikového rozpočtu, i poskytování kontrolních dat, na nichž by se dalo posoudit, jak elektronické peněžnictví a zejména daně fungují.

Zastupitelé státu Texas měli kupodivu přehled o úloze šintei ve světě. Nejcennější informace získali v Egyptě, čtvrtém státu vybaveném novým peněžnictvím, kde byly zkušenosti nejlepší. Egypt nebyl země rozvrácená válkou, předtím prosperoval a vláda si od nového systému slibovala větší pořádek v daních, nedosažitelný v zemích vyznávajících bakšiš. V Egyptě lidé neviděli v Američanech nepřátele a s Texasany ochotně spolupracovali. Vojtěch alespoň nemusel zdlouhavě vysvětlovat, jak nový systém funguje, jak se používá a jaké má přednosti. Texasané zhruba věděli oč jde a zajímali se jen o jedno: kdy může být systém šintei v provozu.

Nebylo to ovšem snadné, protože jen na váhu představovalo to množství šintei asi tisíc tun. Musely to přepravit tři lodě, vypravené z Japonska, z Indie a ze Somálska. Učitel Šoiči Nakamoto se na konferenci, zabývající se Texasem, přimluvil za přednostní dodání do Texasu a zajištění nutného množství šintei pro zbytek Spojených států, ačkoliv se tím odsunulo i jejich zavedení v Japonsku.

„V Japonsku to nebude problém,“ zdůvodňoval to. „Ale zavedení šintei v Americe by bylo opravdu významné vítězství Virtuálů.“

Konference s tím souhlasila a akce mohla začít.

Celou produkci šintei Somálské Továrny za poslední dobu teď balili, nakládali do kontejnerů a odváželi do přístavu v Kismaayu, ale výroba v Továrně se nezastavila, běžela dál. Problém přechodu na šintei bylo, že se musel provést naráz a co nejrychleji. A potřebný počet přístrojů musel být vyrobený ještě před zahájením výměny. Spojené státy mají bratru tři sta milionů lidí, takové množství se nedá vyrobit za týden. Ale bylo třeba mít tolik šintei v záloze, kdyby to bylo potřeba.

Texas bude první vlaštovka v Americe.

Japonsko zkrátka může počkat.

U mě se to zkomplikovalo, když mi pan doktor Čchien-jü při další zběžné kontrole jemně sdělil, že se nemám psychicky připravovat na jedno mimčo, ale hned na dvě. Budu mít dvojčata. Marcel se při té zprávě rozplýval radostí, ale aspoň jsem od něho mohla čekat morální podporu. Beztak jsme si plánovali dvě děti těsně po sobě, aby si mohly spolu hrát – když je mezi sourozenci velký rozdíl, už to není to pravé. Budeme mít hned partu, bude to tak lepší, bude to aspoň při jednom.

Jen jsem zatím nevěděla, co to bude. Nejvíc by se mi líbila parta kluků. To by byla demoliční četa! Ale ani dvě holčičky by nebyly marné, s nimi bych si jistě rozuměla. Ale to zatím pan Čchien-jü nevěděl. Na ultrazvuku se daly sotva rozpoznat dvě hlavičky, na podrobnosti je ještě příliš brzy. Nu což, aspoň to. Moje teta se prý dozvěděla, že bude mít dvojčata, až krátce po porodu první holky – pro ni to musela být rána, když si bláhově myslela, že už má všechno za sebou! Přece jen je lepší, když má na to člověk čas a může se psychicky předem připravit.

Na jménech jsme se dohodli rychle. První holčička měla být Katuška, druhá Mireille, první kluk měl být Marcel, druhý Vojtěch. Ano, ale měla bych se připravit i na mnohem větší váhu. Už takhle nejsem tintítko a teď ještě tohle! Budu se valit jako ledoborec.

Smutné je, že to nebude v Čechách. Naši by měli radost! Přece jen – Afrika je Afrika, je to daleko od domova. Budu tady mít aspoň Marcela, no – uvidíme! Kdybych se nenamočila s Virtuály, teď bych ještě studovala v Praze a na tyhle komplikace bych měla ještě fůru času.

Ale na druhou stranu, naše děti budou mít jednou zajímavou památku. Už to, že budou mít tátu Francouze, mámu Češku a místo narození Kismaayo, Somálsko.! Naši malí světoběžníci! A budou si hrát s malými Číňánky... kdoví, jestli se nenaučí dřív čínsky!

Netušila jsem, že naše děti si spolu nikdy hrát nebudou... 

Ale to nemohl vědět nikdo. 

------------------------ Poznámky:

  20 Pozor! To není scifi, to je skutečnost!

Errata:

10.08.2021 22:25