Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Spěch je věc ďáblova

 ...a kvaltování všeliké toliko pro hovada dobré jest...

 (údajně Jan Amos Komenský...)

Není třeba zdůrazňovat, že sebevědomý technik sázku o láhev vodky prohrál. S přivolanými kamarády strávil noc přeinstalováním serverů a několika poslaneckých notebooků, než systém vítězoslavně odzkoušel. Všechno v pořádku.

Když ale předával první přeinstalovaný notebook poslanci postiženému kletbou, zůstal stát jako opařený. Když se okamžitě po jeho zapnutí znovu objevila zlověstná červená obrazovka, byl nejvíce překvapený on sám.

„To není možný!“ vyhrkl. „Leda by sem zasahovala nějaká cizí síť! Ale vždyť se s ní nikdo nespojoval!?“

Zkouška přihlašovacími kartičkami dopadla, jak se dalo čekat. Bez problémů hlasovalo osmačtyřicet poslanců, kteří byli v databázi. Všichni ostatní se hlásili jako „Zdržel se hlasování“.

„Jsme přece odpojení!“ kvílel technik nešťastně.

V té chvíli padl jeho zrak na obrazovku servisního notebooku. Strnul, ale pak se obrátil k nejbližším poslancům, netrpělivě sledujícím jeho marné snažení:

„Teda! To je zlej sen! Vidíte to samý co já?“

Nově otevřené okno na jeho notebooku obsahovalo seznam poslanců, postižených rozsudkem Vyloučení z civilizace se stručným vysvětlením, co to znamená. Pod tím bylo menší okno s dodatkem, určeným zřejmě jen pro něho – i když si to mohli přečíst všichni.

„Vysvětlete, prosím, odsouzeným, že udělají lépe, když okamžitě složí poslanecké mandáty. Jejich setrvávání na půdě Parlamentu se dá chápat jako maření výkonu trestu. V USA byl za to trest smrti, v Čechách je sice zrušený, ale nic nebrání použít proti nim zpřísnění rozsudku.“

„Co? Jaké zpřísnění?“ vyhrkl technik.

K jeho zděšení – znásobenému zděšením všech poslanců okolo něho – se dole na obrazovce objevila další věta:

„Zpřísnění rozsudku může mít více způsobů. První bude úplné vynulování jejich bankovních kont, nejen těch zahraničních, která mají prázdná už teď.“

„A sakra!“ ozvalo se z davu poslanců.

Chvíli panovalo zaražené ticho. Počítačová konverzace se dala vyložit jen tak, že navzdory technikově skepsi někdo reaguje na dění ve Sněmovně přímo, beze zpoždění.

„Takže nám podle všeho zbývá poslední hlasování,“ řekl pomalu poslanec, který se o Svobodu světu! zajímal nejdéle.

„Jaké?“ ozvalo se současně z několika stran.

„Rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vypsat předčasné volby. V této situaci se nic jiného dělat nedá.“

„To snad nemyslíte vážně?“

„Myslím. A uvažujte o tom.“

Nicméně ani pan poslanec neměl pravdu. Svobodu světu! nebyla česká filiálka americké Freedom for World, ale bylo to přesně naopak. Samozřejmě jen když počítáme Vojtěcha za Čecha, ale tak se přece počítal i on sám. Mylný byl i názor, že jediným řešením jsou předčasné volby. Poslanci se rozhodli poradit se v jednotlivých poslaneckých klubech. Debata tam byla bouřlivá, nejvíc v klubech, kterým hrozil úplný zánik. Nakonec se ale ústavní většinou shodli na zásadě neustupovat vydírání, přijmout zpět chybějící skrutátorky a sčítat počty při hlasování ručně.

Současně odhlasovali pro Poslaneckou sněmovnu příkaz vyplácet platy v hotovosti pro případ, že by se naplnila hrozba vynulování kont. Pro poslance nebyl problém skladovat hotovost v trezorech ve svých poslaneckých kancelářích.

Odstoupit a vzdát se poslaneckého mandátu?

To se přece v Čechách nestává!²²

„Ukousla sis větší sousto, než jsi čekala!“ varoval mě Marcel.

„Neboj se, s Vojtěchovou pomocí to zvládnu,“ odbyla jsem ho.

Moje soukromá válka s tvrdohlavým Českým parlamentem právě vrcholila. Na nejbližším zasedání Parlamentu sčítaly hlasy usměvavé skrutátorky, hlasování probíhalo jako v dávných předelektronických dobách. Proběhlo v pořádku, jenže když výsledky zanesli do počítačů, náhle se všechno změnilo. Jako kdyby hlasovalo jen těch osmačtyřicet poslanců. Skutečné výsledky se nedaly z lístků skrutátorek přepsat do oficiálních dokumentů.

„Pořídíme si staré psací stroje!“ rozhodl předseda Sněmovny a vyslal své asistenty oběhnout bazary a přivézt psací stroje.

Horší bylo, že ráno všechny deníky přinesly zprávu, jak vládní návrh při hlasování hanebně propadl a komentátoři se již předháněli v zasvěcených rozborech, co může být příčinou tak radikálního obratu vládní politiky.

„Zavolejte okamžitě do všech redakcí denních listů, že se staly obětí podvodu!“ nařídil předseda Sněmovny svému sekretáři.

Pak se ujal řízení dalšího zasedání.

Ruční hlasování sice jakž-takž fungovalo, ale ruční přepisy na psacích strojích byly neuvěřitelně pomalé. Přitom písařky zjistily, že v celé budově nefunguje jediná kopírka. Přesněji řečeno, fungovaly všechny, byly přece nejmodernější, ale místo aby věrně kopírovaly text schválený poslanci, vycházely z nich neuvěřitelné paskvily, prakticky potvrzující, co deníky krátce předtím uveřejnily – že Český Parlament není usnášeníschopný. Jako kdyby je začaroval škodolibý kouzelník. Písařka vložila dokument, kopírka jej zkopírovala, písmo odpovídalo správnému psacímu stroji, ale text byl změněn k nepoznání.

„To máme všechno přepisovat ručně?“ vyjekla ta, co to zjistila.

Nejbližší sekretář si prohlédl originál s kopií. Na první pohled vypadaly stejně, na bližší pohled se diametrálně lišily.

„Když to nejde kopírovat, budete to opisovat!“ rozhodl.

„Tak ať někdo sežene aspoň nějaké kopíráky!“ požádala písařka rozumně. Byl to ale problém, neboť se nikomu nahonem nepodařilo opatřit ani starodávné kopíráky.

Navíc předsedu Parlamentu po chvilce vyrušil jeho sekretář.

„Nedá se dovolat do redakcí!“ oznámil mu. „Vlastně prakticky nikam.“

„Jak to?“ zesinal předseda.

„Nejdou telefony. Zkuste svůj mobil! Ale nebijte mě!“

Předseda Parlamentu vytáhl mobil a chvíli s ním manipuloval. Ale ať vytočil číslo jaké chtěl, vždy se objevila značka: Obsazeno. Po chvíli se ale ozvalo pípnutí a na mobilu naskočila příchozí SMS.

„Dokud budou v Parlamentu lidé, kteří tam nemají být, nebudou fungovat telefony. Tuto zprávu vám zdarma posílá Svoboda světu!“

„Jo – a tohle vyšlo ve všech denících!“ podal sekretář předsedovi čerstvé noviny.

„Parlament není usnášeníschopný!“ hlásal tučný titulek z první strany. „Prezident musí neprodleně vyhlásit předčasné volby!“

„To už je příliš!“ vybuchl předseda. „To je sabotáž!“

Měl pravdu, ale nazvat situaci pravým jménem ještě neznamená vyřešit ji. Telefony v Parlamentu se odmlčely stejně jako předtím počítače. Mimo Parlament telefony fungovaly – s výjimkou některých telefonních čísel, stále zatvrzele hlásících obsazenost. Byla to bohužel nejpotřebnější čísla – redakcí novin, rozhlasu a televizí.

Jediným řešením bylo poslat všude posly s tištěnými dementi. Role poslů připadla poslaneckým sekretářům, zbývalo nechat napsat na klasickém psacím stroji text tolikrát, aby se dostalo do každé redakce.

To už bylo všem jasné, že jde o informační válku mezi Českým Parlamentem a dosud neznámým protivníkem, skrytým pod hlavičkou organizace Svobodu světu! Protivník ale nebyl slabý. Mikrofony fungovaly jen pro menšinu poslanců, u většiny je nahradil obstarožní megafon. V budově Parlamentu uspokojivě fungovaly jen starodávné mechanické psací stroje a každý text musely písařky znovu a znovu opisovat.

Napůl ochromený Parlament ten den odhlasoval jen tři nemastné neslané zákony, které písařky opsaly pro archiv a pak pečlivě rozepsaly do zpráv pro jednotlivé redakce. Sekretáři se pak v roli poslů osobně rozjeli po Praze.

Každý může udělat chybu – a někdo je udělá i vícekrát po sobě...

Poslanci dorazili druhého dne ráno se stejnými obtížemi jako den předtím. V Parlamentu je ale čekalo nepříjemné překvapení.

„Prezident vypsal předčasné volby!“ zněly titulky ranních novin.

„Vzhledem k trvající neusnášeníschopnosti Českého Parlamentu byl prezident České republiky přinucen ve shodě s ústavou Parlament rozpustit a vypsat předčasné parlamentní volby!“

„To přece není možné!“ zalapal po dechu předseda Parlamentu.

Výslech sekretářů nepřinesl žádný výsledek. Všichni přinesli podepsané převzetí mimořádné zprávy, takže ji bezpochyby do redakcí dodali v pořádku. Jak se to ale mohlo stát, že noviny zveřejnily opak?

Brzy se do vyšetřování zapojila i policie. Poslanci podali na všechny redakce trestní oznámení ze zfalšování zpráv z Parlamentu. Kupodivu se tentokrát nikdo nezajímal o to, kolik let vězení viníkům hrozí. Všechny zajímalo jen, kdo to zavinil. Ukázalo se ale, že redakce poslaly do tiskáren správné texty. První obtahy byly v pořádku. Pak se rozjely rotačky naplno – a v té chvíli zřejmě došlo k záměně textu za zcela opačný. To už se přece stalo! Jinde, ale s podobným výsledkem!

Několik milionů výtisků vyvolalo mezi lidmi euforii, jaká se davů zmocní, když padne neoblíbený politik – natož vláda. Bylo jasné, že se i prezident stal obětí podvodu, ale to zdaleka nebylo všechno. Pod těmito zprávami byla ve všech novinách výzva organizace Svobodu světu!, k podpoře prezidentova rozhodnutí a obraně svobody slova na internetu.

„Přijďte dnes večer na Václavské náměstí!“ končil článek výzvou. „Je nejvyšší čas opět zazvonit klíči! Ať žijí nové volby!“

„Stornujte tu akci!“ naléhali poslanci na redaktory.

„Ale jak?“ spínali ruce redaktoři. „To ani není v lidských silách!“

Měli pravdu. Další vydání bude zítra, to už bude pozdě. Kromě toho nebylo jisté, že se pachatelům první záměny nepodaří stejným způsobem uskutečnit i druhou.

Předseda Parlamentu s několika poslanci spěchali na Kavčí hory do budov České televize, aby zabránili nejhoršímu. Podařilo se jim pod hrozbou okamžitého vyhození přimět všechny v redakci zpravodajství, aby okamžitě vyslali dementi té drzé výzvy.

Monitory v místnosti zpravodajství předaly mimořádný vstup do vysílání obrazem i zvukem bezchybně. Televizor, zobrazující skutečný televizní signál, ale ukazoval něco jiného. Kdyby předseda Parlamentu s doprovodem neseděli přímo ve studiu, neuvěřili by, že je to možné. Redaktoři četli prohlášení Parlamentu – ale z televizoru se nesla úplně jiná slova. Zkoprnělí redaktoři umlkli, ale jejich obrazy v televizoru dál nevzrušeně komentovaly podrobnosti chystaného večerního zvonění klíči. Na ostatních monitorech bylo vidět, že se skoro totéž odehrává na všech televizních stanicích.

„Policejního prezidenta!“ vykřikl předseda Parlamentu. „Sežeňte ho, u čerta, ať tu nepovolenou demonstraci ihned zakáže!“

Nejbližší redaktor vytáhl mobil, ale po chvilce své snažení vzdal.

„Nefungují nám telefony!“ oznámil poslancům. „Zkuste to vy!“

„Nám nefungují už dlouho!“ přiznal předseda Parlamentu. „Musíme zmobilizovat policii a když to nepůjde, povolat vojsko!“

„Obávám se, že to nepomůže,“ řekl jeden ze starších redaktorů. „Teď záleží na tom, kolik lidí přijde. Deset tisíc demonstrantů policie bez váhání rozežene. Ale jestli jich přijde půl milionu – padne vláda!“

Měl samozřejmě pravdu.

Nové volby do Parlamentu byly vypsány a partaje hned spustily naplno volební slibotoče. Bohužel zůstávaly v platnosti internetové zákony, takže se na internetu neodvážil nikdo diskutovat. Výjimkou byl web Smrt cenzuře, zajišťující diskutujícím anonymitou nepostižitelnost se strany policie.

Zapojila jsem se jako Lili Marlénková a navrhla jsem založit stranu s pracovním názvem Česká Strana Internetové Svobody. Kontaktní adresa byla na Lili Marlénkovou, bydliště na Kolejích Katuška. A hned jsem tam uspořádala první kolejní shromáždění.

Tentokrát se dostavilo zájemců tolik, že se ani nevešli do žádné klubovny. Museli jsme se přesunout do hlavní haly, kde se dalo sedět na přinesených židlích i na schodech. Předtím mě neznali, ale teď už si většina přičichla ke svobodě a někteří už diskutovali na stránce Smrt cenzuře, jen si tam ještě netroufali jako já uvést jméno a bydliště, aby se na ně nemohla zaměřit policie. Upřímně řečeno, Lili Marlénková byla vlastně větší anonym než nicky diskutujících na fóru názorů.

Pravdou je, že jsem měla v diskusi hlavní slovo. Měla jsem totiž na rozdíl od všech ostatních vizi, co je třeba dělat. V první řadě založit stranu – co na tom, že to nebude strana podle představ současných partají! V druhé řadě prosadit, co demokracii nejvíc chybí – obecné referendum, nástroj, kterého se politici bojí jako čert kříže. Pak teprve může dojít na vážnější změny. Nepočítali jsme s tím, že by se nám od začátku podařilo všechno, ale věřila jsem, že úspěšné referendum by znamenalo víc než ústavní většina v Parlamentu. Hlavním úkolem bylo navrhnout je tak, aby se nedalo zmanipulovat.

Jedna věc mě ale zaskočila víc než citelně.

Termín předčasných voleb se plus mínus tři dny kryl s mým termínem porodu. Což znamenalo, že v nejcitlivějším období budu mimo a pochybuji, že bych současně zvládala porod i Lili. Jenže – odstavit Lili zrovna v době voleb? Co teď?

Obrátila jsem se na Marcela, ale ten pro mě neměl pochopení.

„Uspěchala jsi to, Káťo!“ vynadal mi. „Samozřejmě ti klidně slíbím, že za tebe na pár dní Lili převezmu, ale neslíbím, že to nikdo nepozná. Zlob se na mě nebo ne, nejsem Čech – a tohle chce opravdu rodilého Čecha a navíc Virtuála.“

„Ano – ale sežeň teď honem takového!“

Rychle jsem uvažovala. František je začátečník, kdoví, jestli zvládne Lili řídit! To by chtělo někoho, kdo se vyzná. A navíc to musí být Čech. V této chvíli mě napadlo jediné – Vojtěch. Jenže ten se teď angažuje za velkou louží a má tam práce nad hlavu. Věřila jsem, že by mi pomohl a rád, ale... nevybrala jsem si to šťastně. Asi jsem měla s kampaní v Čechách posečkat.

Marcel měl asi pravdu.

Uspěchala jsem to.

------------------------ Poznámky:

  22 Poslanci ani senátoři se v Čechách mandátů nevzdávají ani když nastupují nepodmíněný trest vězení... po případné rehabilitaci dostanou přece zpětně poslanecký plat i odškodné

Errata:

10.08.2021 22:25