Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Alea iacta est!

 Kostky jsou vrženy!

 (Gaius Julius Caesar při překročení Rubikonu)

Jedna věc byla, že jsem byla v časové nevýhodě, druhá, že jsem to nechtěla vzdát. Marcel mě v Čechách zklamal, budiž, za to si mohu sama, uznávala jsem argument, že to chce nějakého Čecha. Nejlepší by byla Češka, ale na to jsem měla pamatovat dřív, teď bylo pozdě. Manča Bělíková byla virtuální pískle a navíc mi pomáhala v Přípravném výboru nové strany, nazvané nakonec Strana Nadace Katuška, přetěžovat bych ji neměla.

Nakonec jsem přišla pěkně pokorně, málem po kolenou, za panem Kou-džu, neboli za Vojtěchem. Pravda, vysvětlila jsem mu to méně než za setinu vteřiny, ale on pak nezvykle dlouho přemýšlel, takže musel být opravdu zaměstnaný jinde.

„Hodně ti na Čechách záleží, viď?“ řekl tak normálně a pomalu, jako kdyby ani nemluvil s Virtuálkou.

„Na Čechách, ale i na Češích!“ přikývla jsem. „Ráda bych se tam co nejdřív vrátila a nerada bych čekala, až se to tam vyvrbí samo. To by bylo trochu dlouhé.“

„Taky bych se tam rád vrátil,“ řekl pomalu.

Vypadalo to nezvykle, když to říkal Číňan, ale věděla jsem, že nesmím koukat na robota, ale na člověka uvnitř, i kdyby tam byl jen virtuálně.

„Musíš mě přece chápat!“ nevzdávala jsem to.

„Já tě chápu,“ řekl mírně. „Horší je, že ty už nechápeš mě.“

„Já tě přece taky chápu!“ namítla jsem.

„Nechtěj, abych ti dokázal opak,“ řekl. „Ačkoliv je pravda, jsi mi ze všech lidí nejbližší. Ty a François chápete aspoň trochu, ostatní jsou ode mě ještě dál.“

„Pan Jamanami Kacuie tvrdil, že ses příliš vzdálil od své bývalé lidské podstaty,“ řekla jsem. „Já si to ale nemyslím. To samé by se dalo říci o mně, když řídím Lili. Řekla bych, že je v té chvíli Lili víc lidská než spousta darebáků, kteří už podle mě dávno přestali být lidmi.“

„Japonci mají velice krásnou pohádku,“ odvětil Vojtěch zdánlivě zcela bez souvislosti. A aniž by se ohlížel na můj nechápavý kukuč, pokračoval:

„Je to o babičce, která se snažila chránit své děti a později i vnoučata. Kupodivu se jí to dařilo – až ji jednou její nejmilejší vnučka přistihla při vzývání podsvětních démonů. »Babičko, babičko, nehraj si s těmi démony,« prosila ji plačtivě vnučka. »Ještě by se ti mohlo stát, že se sama změníš v démona!« – »To se mi nemůže stát, děvenko moje,« odvětila babička a pohladila laskavě vnučku po vláscích. »Protože já už dávno démon jsem.« Někdy se cítím jako ta japonská babička. Starám se, chráním své děti či vnuky a vnučky, ale sám jsem démonem. Pan Jamanami Kacuie má pravdu. Nejsem už člověk. A to je strašně smutné.“

„A právě ten smutek dokazuje, že jsi pořád člověk,“ řekla jsem zatvrzele. „Stroj je jen Lili – když ji u Franty zahrabu na půdě do sena a vypnu, bude tam ležet třeba sto let, protože má duši jen propůjčenou. Ty ji máš pořád lidskou!“

„Ba ne,“ odvětil. „Mezi mnou a japonskou babičkou je největší rozdíl v tom, že ta babička se tak dlouho snažila chránit svoji rodinu, až se stala démonem, kdežto já jsem se stal nejprve démonem a až potom jsem pochopil, že starat se o živé je to jediné, co ještě mohu dělat. Ona se stala démonem, aby mohla rodinu chránit, jako člověk by nebyla tak úspěšná. Já jsem nejprve pochopil, že jako démon mám mnohem více možností než dřív a až pak jsem vás začal chránit, jako ta babička svá vnoučata. A také si tak připadám. Jsem teď vaše babička – démon.“

„Nejsi od nás věkově tak vzdálený!“ napomenula jsem ho.

„Tady vidíš, že mě pořád ještě nechápeš,“ opáčil. „Ty dělíš svoji pozornost na několik směrů, multiplexuješ mezi několika lokalitami. U mě je to jinak. Kdyby se tomu dalo říkat život, žil bych současně několik životů najednou, každý jinde. To je největší rozdíl mezi námi dvěma. A když spočteš všechen čas, pak by se o mně dalo tvrdit, že mi je už tak dvě stě, možná tři sta let. Moje zkušenosti tomu odpovídají. Tak jako nazýváš Lili svým druhým Já, já mám takových druhých Já několik, ale zatímco Lili je bez tebe hromadou neživého materiálu, moje druhá Já žijí svým vlastním životem – pokud už nezemřela a nejsou mrtvá.“

„Mrtvé druhé Já – to mi připadá strašně morbidní!“

„Vždyť to je morbidní!“ přisvědčil. „Morbidní skutečnost. Jedno mrtvé druhé Já se po celém světě stará o atomové hlavice. Ze začátku jsem si myslel, že je jako jiná, pak jsem si všiml, že už nežije.“

„Co s tím chceš dělat?“ otřásla jsem se, jakoby na mě sáhla smrt.

„Nic,“ odvětil. „Kříšení nemá smysl. I mrtvé Já spolehlivě hlídá, co hlídat má. Je mrtvé asi tak jako vypnutá Lili. Jenže právě tak jako se Lili sama zapne, když se jí dotkneš, moje mrtvé Já i v tomto stavu stíhá dělat, co dělat má – hlídá. Má za úkol při kdejakém podezření se spojit se mnou a já už bych rozhodl, co dělat. Spoléhám na to, že ve mně zůstal alespoň kousek lidské duše, abych se mohl rozhodovat lidsky.“

„To je strašné!“ zašeptala jsem. „Asi bych ti ráda pomohla, ale...“

„Ale nevíš jak, že?“ zdálo se mi, že se smutně usmál. „Z toho si nic nedělej, nejsi sama, kdo by chtěl pomoci, ale nemůže. Ale vraťme se ke tvému problému. Převezmu od tebe Lili, když mi povíš, co jsi s ní až dosud udělala. Potřebuji vědět všechno, co se kde kolem tebe šustlo, například abych trapně nevykal tvým kamarádům.“

„To ti všechno řeknu,“ slibovala jsem. „Možná to ani nebude potřeba, počítám s tím, že budu mimo hru nanejvýš pár hodin, porod snad nemůže trvat tak dlouho! Asi by bylo nejlepší, kdyby to na mě přišlo v noci.“

„To ti nezaručím,“ usmál se trochu shovívavě. „Ale mohl bych ti při tom pomáhat, psychicky i fyzicky. Asi to nevíš, jako Kou-džu mám doktorát z medicíny.“

„Který obor?“ zajímala jsem se.

„Hned tři,“ ujistil mě. „Gynekologii, pediatrii a oční. A to jen proto, že mi bylo trapné udělat si těch specializací víc.“

„Samozřejmě ti to věřím, ale jestli jsi gynekolog, chodila bych raději na kontroly k tobě než k panu Čchien-jü. Už protože čínsky neumím ani slovo a překladač přece jen není to pravé.“

„Neměj obavy, pan Čchien-jü je špičkový odborník, je to Virtuál a kromě jiného je autorem učebnice pro obor gynekologie ve Škole. Ale bylo by jistější, abychom u toho byli tři doktoři. A to počítám i Marcela.“

„Jistota... je trochu silné slovo... ale dejme tomu. Mě teď víc zajímá, jak dopadne ve volbách naše Strana Nadace Katuška.“

„Poslyš, neuvítala bys, kdybych ti tam přidal jednoho robota?“

„Klidně. Když bude mladý a hezký, může se nastěhovat k Lili.“

„No – na sexuální hrátky snad nemyslíš...“

„Já ne, ale ostatní to napadne a nebude jim to vůbec připadat trapné. To se přece stává, ne?“

„Vlastně je to dobrý nápad,“ přikývl. „Takže jsme domluvení?“

„Definitivně!“ řekla jsem s ulehčením.

Měla jsem proč.

Do založení Strany Nadace Katuška jsem se vrhla jako plavec do mořského příboje s vědomím, co se mi nepovede hned, budu muset nejspíš odložit na kdovíkdy. Neměla jsem ještě jasnou představu, co to znamená mateřství. S dětmi je tolik práce, že představu mateřské dovolené jako nezaslouženého lehára mohou v internetových diskusích zastávat snad jen jedině jedináčci bez rodiny s klapkami na očích, nebo darebáci, kteří to tvrdí se zlým úmyslem.

Marcel mě kritizoval, že se starám o Čechy a zanedbávám nadcházející povinnosti k dětem, ale odkazovala jsem ho do patřičných mezí. Jak si může myslet, že něco zanedbávám, když to ještě nenastalo?

Tak jsem se vrhla střemhlav do politiky. Program naší vznikající strany jsem psala sama a pomocí Lili jsem jej pak bod po bodu prosazovala. Lili Marlénková sice vypadala jako studentka, ale ostatní studenti brzy vycítili, že je za ní někdo, kdo již studentskému věku odrostl a má názory do značné míry stabilizované. Byl to paradox, za normálních podmínek bych ještě měla zahřívat lavice v posluchárnách. Předčasné složení diplomu v Austrálii mi potřebná léta ani zkušenosti nepřidalo, ale cítila jsem se zralejší než většina studentů. Mělo na to asi vliv dělení osobnosti. Neprožívala jsem jediný život Kateřiny d'Avignové, ale současně jsem v Texasu přežila dva atentáty na Nancy a Peggy, v Mogadišu – ačkoliv jsem tam osobně jako Kateřina nikdy nebyla – jsem se coby Hai-pi vyznala lépe než domorodci – ti vlastně znali jen svou vilovou čtvrť a zatímco je čínští sluhové obskakovali, ani si nevšimli, že jim Somálsko už dávno nepatří. Díky dělení osobnosti jsem měla dost zkušenosti a prožila jsem toho tolik, že jsem se mohla pustit i do akcí, se kterými by měli problémy i starší.

Nehledě na to, že jsem byla Virtuálka. Zrychlení asi mělo vliv.

Tomáš mi přišel jako na zavolanou – však jsem ho proto přivolala. Vypadal velice mladě, kdo ho neznal, odhadoval by ho na prváka krátce po maturitě, ale kdo věděl, že je to Vojtěch, ten už ho nepodceňoval.

Tomáš si brzy získal autoritu stejně jako Lili. Nakonec – kdo ho neznal, ale věděl, že se k ní bez velkých cavyků nastěhoval – a to na koleji věděli brzy všichni – jistě pochopil, že Tomáš nebude obyčejný prvák. Nikdo nevěděl, na které fakultě vlastně studuje – ostatně ani Lili nikde nestudovala, tím jsme se ani nemínili zdržovat a když se nově příchozí na to zeptali, dostali jednoduchou odpověď: Lili na Kolejích Katuška nebydlí jako studentka, ale jako majitelka, případně jako hlavní sponzor. Takové vysvětlení zatím stačilo každému.

Zaregistrovat stranu nebyl problém, problém byl získat pro ni lidi. Tady se ale ukázala síla studentů – ti z Kolejí Katuška se k nám přidali beze zbytku, tady nebyli žádní mazánci, kterým cestičku umetali rodiče. Získávali pro nás příznivce mezi ostatními studenty a spolu jsme začali zpracovávat veřejnost. Reklamu nám dělala i stránka Smrt cenzuře, kde jsme měli brzy program a upoutávku.

Kromě ní jsme měli oficiální stránku naší nové strany, také tady jsme měli program a diskusi, ale ta už musela být moderovaná – seděl nad tím Vojtěch, propustil by do diskuse všechno, ale byl stále připravený vyškrtnout příspěvky policejních provokatérů. Podle dosud platného internetového zákona zodpovídá za obsah stránky její provozovatel, i kdyby tam něco vložila policie. Hlavní správa internetového dozoru zničila již více nepohodlných provozovatelů internetových stránek tím, že vložila do diskuse něco závadného, pak to vítězně odhalila a obětního beránka ihned snadno zlikvidovala.

Hlavní správu internetového dozoru jsme vyřídili, ale pořád platilo základní heslo: Policii nevěř ani pozdrav!

Za situace, kdy ještě platily zákony proti internetové svobodě, byl podle mě dvojí postup oprávněný. Přijala jsem heslo: Partyzán dodržuje zákony svých protivníků jen naoko. Kdyby to tak nebylo, řídila by se dnes Evropa podle Norimberských nebo ještě horších zákonů nacistického Německa, či jakékoliv jiné tyranie.

I když ta dnešní nebyla o mnoho lepší.

Policie ostatně brzy podnikla pokus nám to znepříjemnit.

Lili dostala předvolání k vysvětlení vztahu k zakázané stránce Smrt cenzuře, ke které jsme se oficiálně nehlásili. Naštěstí to byl příliš nesmělý a příliš amatérský pokus iniciativního policisty, jehož jediným argumentem bylo, že naše stránka obsahuje totéž, co zakázaná. Šlo ale jen o program naší strany, přesto následoval výčet sankcí, které nám za šíření zakázaných informací hrozí...

Přerušila jsem policistovy litanie dotazem, zda si vůbec všiml, kdo od koho opisuje? Jak jsem najisto čekala, nevěděl to a dotaz ho vyvedl z míry. Lili mu proto uspořádala obsáhlou přednášku, jak se dá na jakoukoliv stránku umístit náš program, což je zřejmě náš případ.

„Jenže, pane strážmistře, odkazy na cizí stránky, jakož i kopie, jsou na internetu tak běžné, že je může použít kdekdo, nejen hackeři.“

„Chcete tvrdit, že jste to na tu protistátní stránku neumístila?“

„Chcete tvrdit, že jsem tam dokázala proniknout? Vy lichotníku!“

„Jak to myslíte?“ zamračil se.

„To přece ví každý! Na tyhle stránky se dostanete z kteréhokoliv počítače třeba i vy, ale vložit tam můžete jen příspěvky do diskuse, nic víc. Kdyby se vám podařilo dát tam cokoliv jiného, například náš program, to by znamenalo, že jste opravdu velice dobrý hacker. Vsadím se, že se o to v této chvíli pokouší aspoň stovka hackerů, ale zatím se to žádnému nepodařilo. Vaše uznání, že bych tam dokázala něco vložit, tedy beru jako lichotku.“

„Vám by to snad ještě lichotilo?“ pohoršil se nade mnou.

„Jistě, pane strážmistře! Kdybych tam měla vliv, byla bych ještě stokrát ostřejší!“

„A víte, že je ta stránka protistátní?“

„Není protistátní, ale pravdivá. Je otázkou diskuse, zda je pravda protistátní. Mimochodem, tak jako souhlasím s atentátem na Heydricha, souhlasím i s tresty pro cenzory Hlavní správy internetového dozoru a pro každého, kdo se pokouší internet cenzurovat. Osvobodit internet od cenzury je přece i úkol naší strany!“

„Cenzura v naší zemi přece neexistuje!“ vyhrkl sebevědomě.

„No – když si to myslíte, nebude vám vadit, když ji odstraníme! Jenže my si myslíme, že cenzura v naší zemi je jedna z nejhorších na světě a uděláme všechno pro její zrušení. Nevěříme tvrzení našich vládních stran, že žijeme ve svobodné zemi. Už vaše předvolání svědčí o opaku! Označení stránky Smrt cenzuře za protistátní je toho nejlepším důkazem.“

„My vás ale nezavíráme, jak by to udělali komunisti!“

„Ne, vy lidi likvidujete materiálně, jemněji, ale účinněji.“

„To je lež!“

„Proč jste mě tedy dal předvolat, když ne kvůli cenzuře? Na naší stránce se těm tématům vyhýbáme, stránka Smrt cenzuře je pravdivější. Ale uděláme pro zrušení té buzerace všechno, co se udělat dá.“

„Buzerace?“ zvýšil hlas.

„Buzerace, neboli obtěžování!“ odsekla jsem jako Lili. „Ve svobodné společnosti nesmí být občan předvoláván na policii kvůli tomu, co si dává na stránku, pokud to není zločinem!“

„Já za to nemohu! Musím tady jenom prověřit jedno oznámení...“

„Oznámení?“ pozvedla Lili obočí. „Chcete snad říci – udání?“

„Žádné udání, ale občanská povinnost upozornit na nezákonné jevy v naší svobodné společnosti!“

Rozštěpila jsem se a ponořila jsem se do jeho počítače. Filtr podle data – tady to máme! Kdopak nás to udává?

Jméno mi moc neříkalo. Kdo je Eduard Malšů? Rychle jsem si projela hlavou, které Eduardy znám... Aha! Známý studentík, nepřítel socek z internetu! No – od něho jsme to mohli čekat. Zajímalo by mě, jak se mu studuje, když je teď taky socka?

Eduarda Malšů jsem ale na seznamu studujících jeho fakulty nenašla. Jak to? Našla jsem ho až po chvilce. On fakultu nedostudoval! Nezvládl zkoušky, opakoval ročník, znovu neudělal zkoušky... na opravné zkoušky se ani nedostavil, takže to vzdal.

Copak asi dělá?

Seznam občanů Prahy... hleďme! Inženýr Eduard Malšů, jednatel ve společnosti svého otce, úspěšného podnikatele. Zaučuje se u tatínka! Ale kde sebral diplom, když školu nedokončil? Že by dokončil vzdělání jinde? Nebo si titul sprostě koupil? Obojí je možné, stejně jako že se nechává titulovat bez diplomu. Zajímalo by mě, jak se jeho tatínkovi podařilo tak rychle dostat z exekutorské bryndy? No, podívám se na oba – vlastně ne, teď nebudu mít na pitomosti čas, předám to Vojtovi...

„Takže občanská povinnost!“ řekla jsem. Mé hledání po síti se vešlo do jedné vteřiny, takže jsem plynule navázala na policajta. „Mě by zajímalo, jak si může pan Éda říkat inženýr, když fakultu nedodělal? Ale nevzrušujte se tím, já občanské udavačství neprovozuji.“

„Jak můžete tvrdit, že to byl Édík?“

„Já to netvrdím,“ řekla Lili, ale já jsem zpozorněla. Co tu má co dělat to familiární oslovení Édík? Že by policistův známý? Tím hůř!

„Edánek je asi jediný z mých známých, kdo by mohl mít na tom udání osobní zájem,“ pokračovala jsem klidně. „Jestli to byl opravdu on, klidně ho ode mne pozdravujte!“

„Od koho to ale víte? Já jsem vám přece nic neřekl!“

„Že bych se strefila? Nic jste neřekl, jen jsem hádala. Ale jestli jsem se opravdu strefila, pozdravujte ho! Možná si vzpomene i na jednu rakouskou banku, mělo by mu to něco připomenout!“

„Jakou rakouskou banku?“

„Ale... vám to nic neřekne... zeptejte se ho, třeba si na to vzpomene! Víc vám asi neřeknu, hádání by mi už nevycházelo.“

Víc jsem mu také nic neřekla. Ani slovo. A protože ani on nic víc proti mně neměl, opustila jsem spolu s Lili policejní stanici.

Tohle tedy Edánek přehnal!

Vojtěch vyslechl můj příběh s Edánkem pozorně.

„Koukám, zase jedna úspěšná podnikavecká rodina!“ řekl, když jsem skončila. „Jak se říká, jablko nepadlo daleko...“

„Už zase pohrdá sockami,“ vzdychla jsem si. „Myslela jsem si, že ho ztrestám, asi by zasloužil ještě víc, ale on a jeho papínek jsou nezničitelní.“

„Nezničitelní...“ opakoval po mně Vojtěch. „I mě to zajímá...“

Pak jsme se rozhovořili o blížící se radostné události – radostná bude zřejmě nejvíc pro Marcela, na ženskou v takovém případě obvykle zbývá ta nejhorší stránka věci. I kdyby se chlap snažil pomáhat sebevíc, porod na sebe vzít nemůže.

Měla jsem ale tušení, že Edánek tentokrát narazí mnohem krutěji než u mě. Neměla jsem důslednost sledovat ho, jen jsem na něho a jeho papínka udělala bububu a vybílila jim konto, ale zřejmě se z toho otřepali. Když to ale začalo zajímat i Vojtěcha, mohla jsem to hodit za hlavu úplně. Neměla bych Edánka, tu krysu udavačskou, raději už teď politovat?

Ba ne. Nezaslouží si to.

Nepotřebovala jsem už Vojtěcha neustále informovat co Lili dělá. Tomáš se od ní poslední dobou nehnul na krok. Pomáhal mi vyjednávat se spřízněnými stranami, staral se o ostatní členy přípravného výboru. Nikdo se ho ode mne nesnažil oddělit. Všichni si šuškali, že on a Lili patří k sobě. Co by také dělali jiného, když spolu spali?

Bylo to ale trochu jinak. Lili jsem na noc vypínala. Dodržovala jsem slib Marcelovi, že budu v noci spát poctivě, ne jen napůl. Co v té době dělal Tomáš, nevím. Určitě to ale nebyl sex s vypnutou robotkou.

Zrovna tak se ode mě nehnul pan Kou-džu v Somálsku. My dva jsme si již dávno rozuměli i beze slov, ale teď jsme si občas vyměňovali drobné poznámky. Očividně se mi zdálo, že se mě snaží udržet v dobré náladě. A stejně se o mě staral i Marcel.

A pak – pak to začalo.

Přesně tak, jak jsem si přála – krátce po půlnoci mě vzbudila křeč v břiše. Lili byla vypnutá, nic jiného mě nerozptylovalo, se spánkem byl ovšem konec. Drcla jsem loktem do Marcela. Nespal, či přesněji, spal jen napůl, zatímco byl většinou své pozornosti kdesi ve Francii. Ale okamžitě uložil a vypnul své roboty, aby se mi věnoval naplno. Pomohl mi na připravený invalidní vozíček a zatímco mě vezl výtahem dolů, burcoval Vojtěcha a pana Čchien-jü. Ani moc nemusel, oba už byli připraveni v naší podzemní nemocnici, a všechno měli včas nachystané. Kromě známých doktorů tam byli dva další asistenti, které jsem neznala – buď Virtuálové, nebo roboti, to se nedalo poznat.

„Ještě je brzy,“ rozhodl pan Čchien-jü. „Ale už se do bytu vracet nebudete,“ dodal, když jsem se chtěla zvednout. Měl pravdu, bolesti mě po chvilce přešly.

Uložili mě tedy na lůžko vedle sálu. Marcel si sedl vedle mě, ale po chvilce ho pan Čchien-jü zavolal na sál – potřeboval s něčím pomoci, takže u mě zůstal jen Vojtěch v těle robota Kou-džu. Ležela jsem a pozorovala pana Kou-džu, vlastně Vojtěcha, jak chodil po místnosti jako lev v kleci. Čím to, že počínající porod vytočí mužské víc než ženské?

Pak se ale zastavil obrácený obličejem ke mně.

„Máme ještě chvilku času,“ řekl. „Smím se tě na něco zeptat?“

„Ty? Vždycky!“ řekla jsem.

„Chtěla bys mi pomoci?“

„Na to ses ptát ani nemusel,“ odvětila jsem. „Přece víš, že ano. Jen nevím, jak.“

„Věděl bych jak, ale nebylo by to snadné,“ řekl trochu záhadně. „Možná po tobě chci velkou oběť, ale dá se to chápat i jako nabídka, to záleží jen na tobě.“

„Pro tebe by žádná oběť nebyla dost velká,“ odvětila jsem. „Co by to mělo být?“

„Mohla bys mi dát život,“ řekl. „Kus sebe sama.“

„Počkej – jak to myslíš?“ nepochopila jsem to hned. „Nechápu, jak by ti mohl můj život pomoci?“

„Nejde o tvůj,“ řekl. „Mohla bys mi dát život svým dítětem. Pamatuješ na pokusy IBM v Americe? Studoval jsem, jak to zamýšleli a ubezpečil jsem se, že je to reálné. Dokud dítě krátce po narození nemá osobnost, může přijmout cizí. Byla bys pak moje druhá matka.“

Ztuhla jsem.

„To ale znamená – obětovat své dítě!“ došlo mi najednou.

„Ne tak docela,“ řekl. „Vždyť by přece nezemřelo. Neztratilo by ani vlastní osobnost, jen by ji získalo už hotovou. Stal bych se tvým dítětem a proces získávání osobnosti by se jen skokem urychlil.“

„Ale byla by to tvoje osobnost! Ne jeho vlastní!“

„Ano, to máš pravdu,“ připustil. „Nemohlo by pak postupně, po částech získávat jinou, když už mám osobnost hotovou a tvé dítě by ji získalo naráz. Stejně jako bych já získal nový život. Dá se to chápat obojím způsobem, ale jen ty to můžeš rozhodnout.“

„A kdybych nesvolila?“ vyhrkla jsem.

„I to může být tvá volba,“ přikývl. „Nestala by ses mou matkou, zato bys musela dítě vychovávat od začátku. To tě tak jako tak nemine, protože budeš mít děti dvě, ale jen jedno může získat moji duši.“

„Ale jen když zabijeme tu jeho...“

„To je otázka,“ pokrčil rameny. „Nemám to ani zdaleka jasné. Spíš to vypadá, že dojde ke sloučení. Možná získám jeho vzpomínky na dobu, kdy byl v tobě, to jinak děti rychle zapomínají a málokdo si pamatuje, co se odehrálo před třetím rokem jeho života. Já bych měl asi i pak v paměti všechno – nejen dobu po porodu, ale navíc i pár desítek let předtím. Ale jak říkám, jasné to není nikomu na světě. Teoreticky ani prakticky, leda by se mezitím Američanům jejich pokus podařil. Je to zkrátka něco nového a nikdo ti předem neřekne, co to znamená.“

„Právě! Je to záhadné. Pro tebe by to byla vlastně reinkarnace,“ pochopila jsem. „Ale pro to dítě... možná smrt! Chci ti pomoci, ale na druhé straně... nebyla by to vražda dítěte? Není od tebe správné nutit mě k rozhodnutí na poslední chvíli. A co budeš dělat, když řeknu NE?“

„Pak se mezi námi nic nezmění,“ pokrčil rameny. „Pro mě je to první příležitost, takových bude jistě víc. Času mám dost, nic nemusím uspěchat. První a jediná příležitost by to byla jen pro tebe.“

„Není to přece jen má věc!“ vzepřela jsem se trochu. „Měl by do toho snad mluvit i Marcel! Rozhodovat se máme společně!“

„Ten už o tom ví,“ ujistil mě. „Jenže odmítl jakékoliv rozhodnutí. Probíral jsem s ním, co jsem se dozvěděl o výzkumech v IBM. Když se to tak vezme, napadlo ho to dřív než mne. Ale nechce rozhodovat bez tebe ani za tebe. Odmítl mi dokonce říci, co si o tom myslí, abych tě nemohl jeho názorem ovlivnit. Ponechal tíhu rozhodování čistě na tobě, protože si myslí, že je to především tvá záležitost. Jen ti smím vyřídit, že s tebou předem souhlasí, ať se rozhodneš tak nebo tak.“

„Takže i on?“ zašeptala jsem. „Rošťák! Kdyby byl proti, jistě by to řekl, nemohl by to nechat na mně. Takže i on je pro...“

„Když řekneš NE, nic se mezi námi nezmění,“ trval Vojtěch na svém. „Na světě je plno matek, které o své děti nestojí. Některé je dokonce vraždí. Stačilo by vyhlédnout si jednu, slíbit jí za dítě slušný peníz a získal bych jinou příležitost. Nejsem závislý na tobě a nechci ti to vnucovat. Není to ode mě žádost – spíš nabídka.“

„Nabídka, která může znamenat smrt jedné dětské dušičky...!“

„Nebo sloučení s mojí,“ uvedl ihned opačnou variantu. „Přesně to budu vědět, až se to uskuteční, jenže to pak už bude trvalé a tahle příležitost se ti nikdy nevrátí.“

„Takže si myslíš, že je to spíš příležitost, než oběť?“

V té chvíli mě zkroutila další bolest. Vyskočila jsem z postele a začala chodit sem a tam, abych to překonala. Konečně jsem mohla ocenit, proč se v Čechách předpokoji a chodbě před porodním sálem říká hekárna – ale když v tom člověk lítá sám, hned to jinak posuzuje!

„Ano, myslím si, že je to spíš příležitost,“ přikývl vážně. „Ale pochopím, když ji nevyužiješ. Dneska je to pořád ještě strašné dilema.“

„A příště... to už to budeš vědět?“

„Snad – aspoň si to myslím,“ přikývl vážně. „Nejsem neomylný, ručit za to krkem nebudu. To se teprve uvidí. Ale to už bude jiná příležitost. Pro tebe platí jen tady a teď.“

„Tak ještě chvilku počkej!“ řekla jsem, ačkoliv to se mnou zase zacloumalo, sotva jsem to dokázala vyslovit. To, co jsem teď věděla, bylo opravdu příšerné dilema. Příležitost? Jak se to vezme. Oběť? Možná – ale ne oběť sama sebe, ta se dá rozhodnout snáze, než když jde o jiného, který se navíc ani nemůže bránit, nebo dát najevo protest.

Zase mě to zkroutilo – a prásk, kolem mě byla podlaha rázem mokrá. Praskla mi voda – to znamená, že se už nic nedá zastavit. Žádný čas na rozmyšlenou! Tady a teď!

„Jdeme na sál!“ vzal mě opatrně za loket. Neodporovala jsem, nic jiného se dělat nedalo, nebylo kam jít, nebylo proč žádat o odklad. Porod se rozjel a teď to nezastaví nic, leda moje smrt, ale to už by byl prostě osud.

Marcel i pan Čchien-jü byli připravení, ostatně si myslím, že je Vojtěch informoval, v jakém jsem stavu. Otevřeli nám dveře a Marcel mi pomáhal z druhé strany.

„Ty to teda víš, ty rošťáku!“ obrátila jsem se na něho vyčítavě.

„Vím,“ přiznal a neuhýbal pohledem. Zřejmě si to stačil v hlavě uspořádat, věděl to dřív a měl na to víc času, snad ho to samotného napadlo, když s Vojtěchem diskutovali o pokusech firmy IBM. Měli mi to oba říci dřív! Na druhé straně musím chápat, co jim svázalo ruce i ústa. Oni by přece museli rozhodovat za někoho jiného, jen já jsem se musela rozhodnout za sebe. A to je něco naprosto nesouměřitelného.

Pak to ale na mě přišlo a už to jelo.

Říká se, že ženská je schopná zvládnout současně víc věcí. Mohla bych to potvrdit, zvládla jsem suverénně tři robotky a navíc sebe – až na tu malou nehodu v bazénu, ale Marcel měl problémy zvládnout roboty za mnohem klidnějších situací. Což neplatí v jednom jediném případě. Porod se s ničím kombinovat nedá! Kdyby si Vojtěch ode mě nepřevzal Lili, musela bych ji předem někam schovat a vypnout, jinak bych se od ní odpojila, ať padne kam padne! Měla jsem teď na starosti jen sebe, stačilo mě to zaměstnat naplno. Chvílemi jsem se urychlovala, ale bylo to ještě horší, takže jsem se vracela k přirozenému životnímu rytmu, na jaké jsme my ženy od přírody zvyklé už asi miliony let...

„Přitlačte, matko!“

„Teď na chvilku povolte!“

„Hlavička je venku – zaberte!“

Profesionální hlas pana Čchien-jü, soustředěný výraz Marcela, klidná tvář pana Kou-džu – Vojtěcha. A pak se ozval bekot malého dítěte.

„Nebeč!“ napomenula jsem je, sama plné oči slz z bolestí.

„Jen ji nech! My jsme rádi, že brečí a nemusíme ji křísit!“ sklonil se nade mnou s úsměvem Marcel. „A je to holčička!“

„Tak tedy – vítej na svět, Katuško!“ vydechla jsem úlevou – před další bitvou. Takže to první dítě byla dcera, Katuška, robátko naše malé!

Kluk tedy bude druhý. Nebo je to první kluk? Jenomže druhý kluk se má podle naší dohody jmenovat Vojtěch! Vojtěch, Vojtíšek!

Takové znamení jsem věru ani nečekala!

Vojtěch v těle Kou-džu Katušku rychle vykoupal, Marcel mi otíral zpocené čelo, zatímco pan Čchien-jü se zabýval kontrolou přístrojů. Nemocnice v Továrně měla nejmodernější vybavení, podobně jako Japonská Koujou. Přesto je kontrolovali, nenechali nic náhodě. Byla jsem na tom hůř než po výprasku, částečně také zblblá anestetiky, ale čekalo mě ještě druhé kolo. No – věděla jsem to dopředu, tak směle do toho! Věděla jsem ale, že druhá bitva nebude lehčí. Řeklo by se, že už jsem měla trénink a byla jsem správně otevřená, ale taky pěkně zdrchaná a do toho druhá zátěž...

„Přitlačte!“

Soustředila jsem se jen na přesné plnění jejich příkazů. Věděli co je třeba, když je budu poslouchat, bude to i pro mě nejlepší.

„Povolte!“

„Tak – a hlavičku máme venku – teď ještě naposledy!“ přikázal mi pan Čchien-jü.

„Vojto!“ vydechla jsem. „Vezmi si Vojtíška! Než si to rozmyslím!“

A dítě – kluk – bylo venku! Jenže bylo zticha, nebrečelo. Proboha! Snad nebylo přidušené?

Otevřela jsem oči a chtěla jsem se nadzvednout, abych tam viděla. Jsou tam přece tři doktoři, na co čekají?

„Lež klidně, mami!“ ozval se tenký hlásek. „Je to v pofádku! Fšichni sme oukej!“

Vojtíšek!

*==*

Errata:

10.08.2021 22:25