Vítej, návštěvníku!

2.díl - Virtuální děti

 Spěchej pomalu!

 (latinské přísloví)

Kojila jsem Katušku, zatímco Vojtíšek nás sledoval z postýlky.

„Prosím tě, nekoukej na mě tak hladově!“ prosila jsem ho.

„To není huadově,“ protestovalo mimino. „Nejpuf musí dostat Katuška! Já se kuidně douazím sušeným!“

Neměl ještě zuby, takže mu některé hlásky dělaly potíže, ale snažil se mluvit, mluvit, mluvit – za nic na světě nechtěl komunikovat myšlenkami, vychutnával si slova, která se mu drala z drobounkých úst, ačkoliv díky chybějícím zubům občas některá komolil.

Když mluvil s panem Čchien-jü, přecházel do čínštiny. Rozuměla jsem mu i pak, ale jen díky translátoru. Poprvé jsem se toho ulekla, ale pak mi došlo, že on prostě čínsky umí – a kdyby jen čínsky! Když chtěl, dokázal i to, co mně samotné nešlo – mluvil přímo metajazykem, který jsem vnímala plynule jako češtinu, jenže stejně plynule ho vnímali i Marcel a Číňané, každý ve své řeči. Mé nechtěné proroctví! Marcel projevil obavy, aby naše děti nemluvily čínsky dřív než česky nebo francouzsky a má odpověď, že by mohly mluvit metajazykem! A je to tady!

Jen když šlo o rychlost, šlo všechno stranou. Ale to se stalo zatím jen když mi vykládal své dojmy z porodu. Měl jich strašně moc – a měl pravdu, pamatoval si i všechno co bylo předtím, než si sám rukou Kou-džua vtiskl na čelo čip, který z něho udělal Vojtu – Virtuála. Měla jsem první dítě na světě, které si bez zkreslení pamatovalo i část života, prožitou v děloze. Byl to můj synáček, ale i můj přítel Vojtěch – podivná symbióza dvou životů. A také bratr naší Katušky. Jenže mezi těmito dvěma sourozenci byly strašlivé rozdíly.

Katušku jsem musela učit, jak se správně přisát k prsu. Zpočátku to moc neuměla. Vojtíšek se ke mně přisál sám jako malý dravec.

Katuška ležela jako mimino v postýlce bez zájmu a nejvíc času prospala.

Vojtíšek uměl od začátku spát na půl hlavy, takže byl vzhůru déle. Nebyl vzhůru trvale, jako já, ale obě poloviny jeho mozku odpočívaly stejně dlouho jako u Katušky, jenže s překrýváním – takže byl proti ní vzhůru zhruba dvojnásobek času. Zbytek času byl vzhůru částí, která zůstala v síti internetu a pelenitu – možnosti Virtuála se mu nezmenšily.

Jako mimino nikdy nebrečel. Ani když se narodil, ani později. A pokud něco potřeboval, řekl si o to.

To ovšem Káťa, coby normální mimino, neuměla.

Také teď Katuška pila, jako když se jí chce a nechce. Pak usoudila, že má dost, rázně vyplivla prs a chystala se usnout. Musela jsem ji podržet svisle, aby si říhla a neblinkala, to jí naštěstí šlo. Krkla si a než jsem ji uložila, spala – jako nemluvně. Až teď přišla Vojtíškova chvíle. Zvedla jsem ho – byl stejně malý, jako Katuška, ale sledoval mě příliš vědomě. Věděl, co teď bude. Popadl prs oběma ručkama, ústy zachytil bradavku a začal sát jako o závod. A ještě mi rukama masíroval prs, aby mu mléko teklo do pusinky rychleji.

„Nikdy bych si nemyslela, že budu kojit tak vědoucí dítě!“ řekla jsem. „Je to jako kojit velkého chlapa! Až se před tebou skoro stydím!“

Vojtíšek na okamžik vyplivl bradavku.

„Pfede mnou se nestyď, znám tě i zevnitf!“ řekl a zase popadl bradavku a přisál se.

Byl mezi námi vztah matky a mimina, až na to, že si Vojtíšek mohl směle risknout učenou disputaci s kolegiem profesorů. Když je při internetovém dopisování odděloval nějaký interface – stačila obrazovka a klávesnice, a to ještě jen na jejich straně – ani nepoznali, že mají proti sobě mimino, ležící bezmocně v postýlce. Svaly ještě neměl tak silné, aby se sám obrátil, natož zvedl, ale myslelo mu to lépe než mně.

Vycucl mě do dna a nechala jsem mu dobrat i druhý prs po Katušce, kde ještě něco zbylo. Pak teprve jsem ho podržela, aby si říhl. To ještě pořádně nezvládal, ale to se dalo vysvětlit. I dospělý může mít vleže tyhle problémy.

Položila jsem ho a šla jsem míchat sušené mléko, aby si přidal. Pil od narození jako vlk, však také přibýval víc než Katuška. Vážila na počátku skoro o půl kila víc, ale rychle ji předstihl. Byli dvojčata, ale každé jiné. A lišili by se i jako jednovaječná – jenže to už by nebyli bratr a sestra.

„Co bys dělal, kdybych měla mít jen holky?“ zeptala jsem se ho jen tak ze žertu.

„Zvykl bych si,“ řekl. „Jako mrněti by mi to bylo jedno a než by se ty drobné rozdíly projevily, uteklo by jistě dost času.“

Láhev s dudlíkem si už přidržoval sám, nemusela jsem mu ji ani držet. Napadlo mě, že s ním nebudu mít tolik práce, jako s Katuškou. Vyžahnul láhev a projevil přání, abych ho podržela na nočníčku. Na tom by se sám ještě neudržel, ale plínky považoval pod svou důstojnost. Uznal je za nutné, nebránil se, když jsem mu kvůli správnému vývinu kyčlí dávala trojité látkové, zatímco Katuška dostávala jednorázové, ale vyměňovala jsem mu je spíš aby nebyl v jedněch plínách celý týden. Prostě do nich jako mimino nečůral ani nekakal. Od toho měl od narození nočníček.

Utřeli jsme tedy zadeček – a pak usnul. Malé děti musí spát víc než dospělí, takže se tomu nebránil. Předtím jsem se ho jednou zeptala, jestli spí i na internetu.

„Nemusíš se bát, na netu jsem vzhůru pořád,“ ujistil mě.

„I když tady spíš natvrdo?“ nedůvěřovala jsem mu.

„No – já mám těch druhých Já víc,“ řekl. „Ale nejsou jako roboti, které musíš stále řídit, aby si nenatloukli nosy. Tady v té postýlce spí jen jedno z mých Já – možná je ze všech nejdůležitější a jen díky tobě jsem zase člověkem, ale žil jsem i předtím, ačkoliv to nikdy nebylo to pravé!“

„Takže jsi rád, že to takhle dopadlo?“

„No to si piš! A žádné dítě nikdy nebylo své mámě tak vděčné za život, jako teď já tobě! To může člověk pochopit až v dospělém věku – nebo když projde smrtí.“

„Ale to znamená, že dál řídíš své roboty a dál nás sleduješ?!“

„Jistě,“ přikývl. „Nic se nesmí zastavit. Abych nezapomněl – až se budeš zase cítit v pořádku, vrátím ti Lili. A protože jsi vyhrála volby, budeš asi v Čechách první premiérka. Ale to už jistě zvládneš!“

Panebože!

Česká republika bude mít premiérku! A k tomu robotku!

No nazdar! Zvládnu to? A k tomu Vojtíška a Katušku?

Věřila bych si – jenže co se stane, až vyjde najevo pravda o Lili? Až se jednoho dne lidé dozvědí, že jim vládne robotka? Může to dopadnout dobře – ale nemusí! Ale co, dám se do toho. Mám přece Tomáše. Ačkoliv – to je vlastně taky můj Vojtíšek, co mi tu sladce spinká v postýlce! Nebude to zřejmě jednoduché!

Zejména když započítám voldemorty...

Zatímco jsem přemýšlela, jak to zaonačit, aby nikdo nepoznal Lili jako robotku, až budu přebírat vládu, náš ctihodný prezident mě těch starostí elegantně zbavil. Pověřil sestavením vlády předsedu konkurenční partaje pod průhlednou záminkou, že naše strana nemá dost zkušeností s vládnutím a ve Sněmovně nemá koaliční potenciál! To byl tedy podraz! I když to nebylo protizákonné, tohle prezident může.

Byli jsme na počet poslaneckých mandátů nejsilnější stranou. Takový skok od nuly nečekali komentátoři ani agentury pro výzkum veřejného mínění. Politici tomu zprvu nechtěli uvěřit, ale čemu se divili? Průzkumy veřejného mínění zkresloval strach lidí říkat pravdu, kdežto u voleb se volilo tajně a tam si lidé mohli pravdu dovolit!

Neměli jsme ale natolik pohodlnou většinu, abychom vládli sami. Museli bychom vstoupit do koalice a už jsme o tom začali uvažovat, bohužel předčasně. Koalici proti nám sestavily všechny zbývající strany i straničky, včetně dosud zatracovaných a ostrakizovaných komunistů. Při hlasování o důvěře pak tato vláda důvěru – o jeden hlas – získala.

Prostě a jednoduše nás vyšplouchli! Žádná strana pokrytecky nechtěla mít nic s komunisty, ale když šlo o koryta, najednou jim byli dobří! A komunisté velice správně pochopili, že je naše strana pro ně nebezpečnější než dosavadní rivalové. Ve vládě sice dostali jen křeslo ministra kultury, kde podle komentátorů neměli co zkazit, ale už to nebyli vyvrhelové, se kterými se nejedná!

Inu – vrána vráně oči nevyklove!

Dostali jsme od demokracie parádní facku.

Uspořádala jsem jako vždy na koleji schůzi pražské části vedení strany. Museli jsme počkat na mimokolejní, ale svolat jsem je stihla pomocí SMS hromadně poslané internetem. Než dorazili opozdilci, začali jsme jednat. Ostatní se do diskuse připojovali tak jak přijížděli.

„Dá se říci, že nás podrazili!“ shrnula jsem situaci hned na úvod. „Uvidíme, jestli to pro ně bude vítězství Alexandrovo nebo Pyrrhovo.“

„Je to podpásovka!“ tvrdila rozhořčeně Ivana.

„Jistě,“ souhlasila jsem. „Ale při troše štěstí a šikovnosti bychom ji mohli otočit proti nim.“

„To nám nepomůže!“ rozčilovala se Ivana. „Další volby budou až za čtyři roky a do té doby tady budou pořád ti samí usurpátoři?“

„To není tak jisté. Máme obrovského spojence.“

„A koho?“

„Smrt cenzuře!“

„Jenže to je jen virtuální spojenec!“

„Virtuální, ale nedá se podceňovat. Jednak má už rozrůstající se okruh klientů, za druhé má schopnost zasahovat. Kdo jste tam nečetli popis událostí u Texasu? Srovnali jste si to s oficiální verzí? Nějakou sílu tedy představují. A podpoří nás, uvidíte!“

„Tím bych si jistý nebyl,“ sýčkoval náš stínový ministr vnitra, čerstvě promovaný právník pan JUDr Šimon Pergner. Virtuálem byl teprve nedávno a na stínové ministerstvo vnitra se sám přihlásil.

„Uvidíš!“ usadila jsem ho. „Dobrá, ale ať tak či tak, jde o to, co máme dělat, aby to mělo smysl. Mám návrh: soustředíme všechny síly na prosazení referenda. To by měl být tak jako tak náš první krok. Pomocí referenda a občanů pak prosadíme, co by se nám při současném rozložení sil v Parlamentu stejně nepodařilo.“

„Jen aby! Všichni teď půjdou proti nám!“

„Všichni ne!“ namítla jsem. „Některé strany mají referendum ve svých programech už dávno. Těm se bude špatně couvat! Kontaktujme je a podporu jistě najdeme. Potřebujeme přece jen dva hlasy!“

„Na změnu ústavy potřebuješ ústavní většinu!“

„To nebude změna ústavy!“ namítala jsem. „Referendum už v ústavě je! Chceme je jen naplnit, takže to bude jen prováděcí zákon a na ten nám stačí získat dva hlasy.“

„Taky chceš využívat přeběhlíky?“

„Přeběhlíky nesnáším!“ řekla jsem. „Ale tohle nejsou přeběhlíci, budou jen naplňovat část vlastního programu! A my jim k tomu ochotně dopomůžeme!“

„Jistě. A oni pak prosadí nějaký paskvil!“

„Ten bychom samozřejmě nepodpořili. Musíme to navléknout tak, aby se nikdo nemohl cuknout. Velké strany budou proti referendu z principu, mohlo by ohrozit jejich arogantní vládnutí. Soustředíme se na malé strany. A nejlépe aby to pochopily jako naše vstřícné gesto.“

„Počítal bych raději s tím, že některé strany to mají jen jako zástěrku,“ řekl Tomáš.

Jako Vojtíšek právě spinkal spolu s Katuškou v postýlce, ale tady byl aktivní. Jak se zdálo, nové tělíčko mu ani moc nepřekáželo.

„Ano – a ty musíme roznést na kopytech,“ přikývla jsem. „Když na to ale půjdeme přes jejich voliče, zaleknou se.“

„A co takhle vydávat vlastní noviny,“ napadlo jednoho studenta, kterému všichni říkali jen Jindřich.

„Dobrý nápad, ale trochu hraběcí,“ podotkla jsem. „Nemáme redakci, nemáme ani tiskárnu, o distribuci už vůbec nemluvě.“

„Studentský plátek nemusí vypadat jako profesionální noviny!“ namítal Jindřich. „Můžeme dát dohromady menší partu, která to sesmolí na počítačích. Důležité je jedno: vím o vyřazované rotačce, která se dá koupit za cenu šrotu a odvoz. Je sice černobílá, ale dřív to taky stačilo.“

„Rotačku, říkáš?“ zpozorněla jsem. „Ale kdo by s ní uměl dělat?“

„Oni s tou rotačkou totiž vyhazují i tátu,“ přiznal Jindřich. „Takže by šlo ještě o to, jak ho zaplatit, zadarmo to dělat nemůže. Ale táta není náročný, doteď jim to dělal za minimálku, vystačil by si s ní i u nás.“

„Oni vyřazují stroj i s obsluhou?“

„Jo, tátovi bude padesát a prý se jim nevyplatí dávat mu na nové stroje školení. Ale nám by to mohlo královsky stačit, vážně!“

„To by stálo za úvahu!“ řekla jsem. „Kolik dalších lidí by k tomu bylo třeba kromě tvého táty?“

„No – dříve tam dělali tři, táta a dvě ženské,“ řekl váhavě Jindřich. „Ale táta si na to troufne i sám! Možná nepojede naplno, bude to muset na noc vypnout, ale jeden deník na tom zvládne. Pak ještě budeme potřebovat peníze na papír a barvy. Tedy za předpokladu, že si budeme sami zajišťovat distribuci.“

„Poslyš, ty se v tom, jak se zdá, docela vyznáš. Nebo se pletu?“

„No – občas jsem tátovi pomáhal,“ přiznal.

„A uměl bys spočítat – nebo zhruba odhadnout – náklady?“

„Jenom pro současné ceny,“ přikývl. „Poslední dobou se ceny papíru pohybují dost chaoticky nahoru i dolů. Barvy jsou stálejší.“

„Stačí nám to,“ ujistila jsem ho. „Potřebujeme pro orientaci vědět, kolik by stál tisk měsíčně. Připiš tam kromě materiálu sedmkrát minimální mzdu.“

„Proč sedmkrát? Táta to udělá i sám!“

„Ano, ale zaměstná i bývalé spoluzaměstnankyně,“ řekla jsem. „Každá za dvojnásobek minimální mzdy a tvůj táta za trojnásobek.“

„To nás ale přijde strašně draho!“ zalekl se.

„To nech na mně, to nebude tvoje starost,“ řekla jsem. „Tak dál: Odkud jste brali papír a barvy?“

„Barvy jsou prkotina, ty seženu kdykoliv,“ mávl rukou. „Ale papír... možností je více. Český, německý nebo ukrajinský.“

„Jaký je mezi nimi rozdíl?“

„Ukrajinský je nejlevnější, ale má nepravidelnosti v dodávkách,“ vysvětloval nám. „Kamiony z Ukrajiny se občas zdrží už na Ukrajině, jindy až na hranicích. U celníků nikdy nevíte...“

„Dobře, a ty další možnosti?“

„Německý je nejdražší, ale vždycky je precizní a nikdy nemá problémy s termíny. Stojí ale trojnásobek ukrajinského. Český je něco mezi. Není tak drahý jako německý, ale dražší než ukrajinský a občas bývá horší kvality.“

„Pro nás je důležité nezáviset na jednom zdroji,“ řekla jsem. „Musíme mít možnost náhrady jednoho zdroje druhým a výpadek jednoho nás nesmí zaskočit.“

„A nemohli bychom přibrat ekonoma, aby se o to staral?“ navrhl Jindřich. „Mám kámoše, loni skončil ekonomickou fakultu a od té doby nemá práci. Dělá teď za minimálku doplňovače zboží v supermarketu.“

„Dobře, připiš do kalkulace trojitou minimálku,“ souhlasila jsem. „Na to ještě peníze seženu.“

„To uděláte najednou hned několik dobrých skutků!“ řekl Jindřich.

„Jaképak dobré skutky?“ opáčila jsem. „Nejsme charita. Někdo bude mít práci, my zase nezávislé noviny. A všichni na tom získají.“

„Teď ještě, co do těch novin dát...“ povzdychla si Ivana.

„O to se nebojím, něco se najde!“ ujistila jsem ji. „Budeme brát zprávy ze stránky Smrt cenzuře!, přidáme drby z Parlamentu a zbytek bude ze života studentů. A část reklam, jak je to tady zvykem.“

„Proč reklamy?“ zaškaredil se Jindřich. „Reklamní agentury nás budou usměrňovat, co smíme a co nesmíme tisknout!“

„Reklamy tam budou jen abychom vypadali nenápadně,“ ujistila jsem ho. „Reklamní agentura nám do zbytku listu nesmí ani kváknout. Na pokusy o usměrňování budeme mít jedinou odpověď: Když se vám to nelíbí – sbohem! Naopak, některé reklamy sami odmítneme, hlavně ty klamavé – pokud je rozpoznáme. Odmítneme reklamy na výhodné půjčky, hypotéky a převádění dluhů, ty jsou klamavé všechny.“

„To se s námi reklamní agentury brzy přestanou bavit!“

„Uveřejníme reklamu pro podniky, které u nás chtějí inzerovat, aby si to zkusily a ušetřily za provize reklamním agenturám. A uvidíš, jak rychle přilezou! My na nich závislí nebudeme!“

„Bez reklam budeme příliš drazí!“

„Reklamy potřebujeme jen jako kamufláž, abychom nebyli tak nápadní!“ trvala jsem na svém. „Ve skutečnosti to budu dotovat!“

„Ty máš tolik peněz?“

„Vždyť dotuji Koleje Katuška!“ usmála jsem se na něho jako Lili. „Nebo si myslíš, že tady platíte tržní cenu?“

„Ale odkud máš peníze ty?“

„Něco mám od Freedom for World,“ připustila jsem svůj externí zdroj peněz. „Není důležité, kde na to berou oni.“

„Jen aby to nebyly špinavé peníze z drog!“

„Na drogy jsou ve světě jiní!“ odrazila jsem jeho podezření. „Talibanci v Afghánistánu vyhlásili drogy za těžký hřích proti Alláhovi a produkci drog skoro úplně potlačili. Když Američané Taliban porazili, produkce drog okamžitě vyletěla na světovou špičku. Když Američané odtáhli, drogy šly dolů stejně rychle, jako za Talibanu.“

„Ale Američané tvrdili, že se Taliban drogami financoval!“

„Ano, tvrdili. Čemu věříš víc? Jejich propagandě, nebo faktům?“

„Podle toho, kdo ta fakta zjišťoval.“

„Tahle jsou z nezávislých zdrojů,“ ujistila jsem ho. „Zprávám Freedom for World se dá věřit víc než prolhaným Fox News a CNN.“

„Dobře – ale nebylo by asi dobré, kdyby na nás později prasklo něco nepřijatelného.“

„To by dobré nebylo!“ souhlasila jsem. „To se ale nestane.“

„Dobře, ale co dál?“ usekl debatu Tomáš. „Chceme referendum...“

„Já si na to sednu,“ slíbila jsem. „Mám v sepisování oficialit praxi. Po mně to tady ještě někdo přečte a případně něco doplní nebo pozmění. Kdo se na to hlásí?“

Pomalu, váhavě se zvedly tři – čtyři ruce.

„Dobře, mailněte mi na »lilly-zavináč-Katuška.info« a já vám pošlu koncept.“

Myslela jsem, že jsme domluveni a chtěla jsem schůzi uzavřít.

„Mám tady ještě něco,“ přihlásil se František. „Přišli za mnou dva chlápkové z rektorátu naší fakulty, abych si co nejdřív rozmyslel, jestli pro mě nebude poslancování příliš velká zátěž. Naznačili mi, že bych mohl pro neprospěch vyletět z fakulty. Že by se to dalo zařídit...“

„Hleďme, rektorátní estébáčci! Nech mi je na starost!“ chopil se toho ihned Tomáš.

„Ty přece nemáš s naší fakultou nic společného!“ namítl František.

Stáhla jsem se a oťukla jeho šintei.

„Nemá, ale zjistí to,“ ujistila jsem Františka ve zrychleném režimu, přitom skrytě jen pro něho. „Musím vás co nejdřív seznámit. Tomáš je náš nejschopnější Virtuál.“

„Nech mi je, budu si vědět rady,“ řekl mezitím nahlas Tomáš.

„No dobře,“ odpověděl František. Vypadalo to, že odpovídá Tomášovi, ale odpovídal spíš mně – tedy Lili. „Já jen, že by takové nátlakové party mohly přicházet častěji a měli bychom se na ně připravit.“

„Dobrý nápad!“ schválila jsem to. „Přesvědčovací návštěvy naší vládní mafie můžeme čekat, nemá cenu je zamlčovat. Komu se ale něco takového přihodí, měl by nám to sdělit, hned jak se mu to stane. Neschovávejte si to pro sebe!“

„Dalo by se to třeba natočit na mobil?“ navrhla jedna dívenka.

„Když to budete dělat amatérsky, všimnou si toho,“ namítla jsem. „Ale můžeme předem zařídit protiakci. Umíte používat zkrácenou volbu? Myslím tím vytočit číslo na stisknutí dvou kláves mobilu? Když to uděláte po paměti v kapse, těžko si toho kdo všimne a navážete okamžitě spojení s někým, kdo zajistí záznam i vaši ochranu.“

„V tom případě mám zájem!“

„Já taky!“

„A co připravit to všem? Jen jestli to všem mobily umožní!“

„Až na některé vykopávky to snad mají všechny,“ řekla jsem.

Zorganizovala jsem pak dvě fronty na úpravy. Pro mě a pro Tomáše nebyl problém vpálit do firmware mobilů třeba i nestandardní příkaz, ale novější mobily to umožňovaly i bez krkolomných zásahů. Nastavili jsme zájemcům zkratku, která by jim umožnila okamžitě nás zavolat.

„Poslyš – ty o to nemáš zájem?“ obrátila se Ivana na Františka, když viděla, že se frontě na nastavení nové možnosti vyhýbá.

„Já už to mám nastavené,“ odbyl ji.

„Tak proč jsi to nepoužil, když za tebou byli ti chlápkové?“

„Nenapadlo mě to,“ přiznal František. „Teď už vím co mám dělat.“

„Jenže ti dva mezitím zmizeli,“ vyčetla mu.

„Chybami se člověk učí...“ vzdychl si odevzdaně František.

Nastavení mobilu byla pro mě nebo pro Tomáše otázka pár vteřin. Většina mobilů už měla podobnou funkci zabudovanou, pak šlo jen o její nastavení. Těch pár, které to neměly, jsme museli vycvičit – což byla otázka několika dalších vteřin. Celkově nám víc času zabíralo ukázat majitelům mobilů, jak novou funkci vyvolat.

„Dobře – to bychom měli,“ řekla jsem. „Co tedy dál? Budeme se tvářit, že jsme na výsost spokojeni s výsledkem a že s volbou našeho prezidenta souhlasíme. Ostatním stranám pogratulujeme – ale prosím, bez invektiv a bez ironie. Myslíme to přece dobře se všemi. Jen jim připomeneme, že budeme chtít něco za něco. Ponecháme jim vládu, ale budeme za to očekávat vstřícnost ohledně referenda, zejména u stran, které to mají v programu.“

„Já nikomu med kolem huby mazat nebudu!“ prohlásil František.

„Nemusíš! Ta gratulace bude ironická, i když to nebudeme dávat najevo. Ale kdo nechce, nemusí se s ní zdržovat.“

„To beru. Takže smíme dávat najevo, že to bylo nespravedlivé?“

„To přece ví každý! A na to se dá navázat přímo a bez vytáček, že jim tedy necháme vládu, ale musíme udělat aspoň něco a to nejlépe to, kde můžeme počítat s jejich podporou.“

„Aby si mysleli, že nám jde o normální politický kšeft?“

„Pokud by se ti to zdálo příliš pokrytecké, můžeš to formulovat jinak,“ navrhla jsem mu. „Klidně jim řekni: To vám vyšlo, ale my jsme s takovým úspěchem beztak nepočítali a stačí nám málo. Otestujeme u vás shodné body programu a uvidíme, jak vážně je myslíte! A můžeš dodat: Když couvnete, máme pro příště jisté i hlasy těch vašich voličů, kteří to referendum chtějí. Však lidi pochopí, kdo to myslel jen naoko!“

„Myslíš – pohrozit jim jejich vlastními voliči?“

„Proč ne? Lidi snad nejsou úplní pitomci, za jaké je politici považují. A politici nejsou všichni tak tupí, aby to nevěděli.“

Pak jsme kolejní schůzi rozpustili. Koleje Katuška měly jednu operativní výhodu – nemuseli jsme se nikoho ptát na svolení a schůze se daly rychle svolat, protože nejvíce příznivců tu přímo bydlelo.

„Podíváš se na ty Františkovy chlápky?“ zeptala jsem se Tomáše – teď už zase urychleně a tedy skrytě.

„Už po nich jedu,“ ujistil mě. „Ale teď bych potřeboval, abys mě zase přidržela na nočníčku.“

Aha! Vojtíšek je vzhůru!

Errata:

10.08.2021 22:25