Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sladká Francie

Marcel nás už ve Francii čekal. Stačilo naložit naše zavazadla do kaičen-speciálu a letět za ním. Sbaleno jsem měla rychle – dva košíky s miminy a tašku s věcmi. Přišla jsem do Somálska bez batohů a tak bych i odešla, nepočítám-li dvě mimina. Pan Kou-džu – vlastně Vojtěch v jednom ze svých robotů – nám pomohl a Vojtíšek, zdánlivě spinkající vedle své malé sestřičky, nás jistil ze satelitů.

Pilotovala jsem sama, Marcel a Vojtěch mi měli jen pomáhat. Vojtěch nám vícekrát předvedl, že zvládne pilotovat letadlo na dálku, Marcel i já bychom to ostatně dokázali také.

Hned od začátku jsem si zvolila neobvyklý kurs. Místo přímé cesty ke Středozemnímu moři přes Egypt jsem se odklonila vlevo nad Saharu. Navíc jsem letěla poměrně nízko – Marcel chtěl, abych se držela pod hladinou čtyř tisíc metrů, tam už se neprojevuje kosmické záření. Šlo o naše mimina, takže jsem ho poslechla. Bez mezipřistání v Řecku to bylo riskantnější, ale i když jsem postavou hroška, děcka nepředstavovala žádnou zátěž a kaičen-speciál neměl takovou spotřebu, aby to nestihl. Zvykli jsme si na jeho spolehlivost, ale přece jen – Sahara je Sahara a nouzové přistání v písku by příjemné nebylo. Ale ani Marcel, ani Vojtěch mi to nerozmlouvali.

Přeťali jsme území dalšího Saharského státu – Čad. Ale nebylo na něm nic výjimečného, Sahara se nezměnila ani trochu. Písek a písek, občas skály. Žluť se jen občas střídala s rezavější barvou, ale to bylo všechno. Jak tady mohou žít lidé? Někde tu jsou oázy, ale letěli jsme dlouho a pod námi jsem nespatřila jedinou zelenější skvrnku.

Musela jsem se na Vojtíškovo varování odchýlit, abych se zbytečně nepotloukala poblíž Libyjských leteckých základen – Američané by nás tam mohli ohrozit. Zpozorněla jsem a oddychla si, až když se před námi objevil zelený pobřežní pás a za ním modrozelené Středozemní moře, stejně líně se převalující jako za doby Odyssea – i dávno před ním...

Přeťali jsme Libyjské pobřeží a letěli klidně nad vlnami, když se probudila Katuška a začala kňourat. Skoro současně se vzbudil i Vojtíšek, natáhl se a vnutil sestřičce do pusy dudlík, aby nebrečela, ale Katuška se vzbudila do nevrlé nálady, dudlíkem se už ošidit nenechala a začala naplno brečet. Co brečet – vřískat!

„Pojď ji uklidnit, mami, vezmu za tebe řízení!“ vybídl mě Vojtíšek.

Nemyslel pochopitelně, že by mě vystřídal v pilotním křesle, ale letadlo jsem mu svěřit mohla, dokázal to přece už víckrát. Vstala jsem a rychle se přesunula ke Katušce, abych ji uklidnila. Byla pokakaná a už ji to asi štípalo do zadečku, musela jsem ji přebalit, ale také měla hlad, takže jsem ji hned po přebalení nakojila.

Vypadalo to strašlivě – pilotka v kabině pro cestující klidně kojí dítě, zatímco letoun s prázdným pilotním křeslem sviští nízko nad vlnami. Naštěstí byl Vojtěch spolehlivější než autopilot. Měla jsem klid na kojení a pohoda se přenesla i na Katušku. Napila se, říhla si a usnula.

„Zbylo ti tam něco pro mě?“ staral se Vojtíšek.

„Neboj se, bumbrlíčku!“ slibovala jsem mu a popadla ho také. „Ale sušené mlíčko dostaneš až po přistání ve Francii!“

„To už vydržím,“ tvrdil.

Bodejť by ne, neměli jsme tam už daleko.

Vojtíšek bumbal jako o závod. Když dítě vypije pokaždé všechno do dna, podporuje tím prý tvorbu mléka a něco na tom je. Ale při tom mě ještě stihl odklonit od kursu, prý se právě teď nad mořem poblíž Marseille potulují čtyři francouzské Mirage a nebylo by dobré se jim ukazovat. Vojtěch se staral, aby nás nikdo nespatřil na radarech, ale dostat se pilotům na oči na přímou viditelnost, mohli by si nás všimnout. Měli by pak důvod dívat se na nás podezíravě – radar nic a osamělý letoun na očích, to nejde dohromady.

Nechala jsem říhnout i Vojtíška, přece jen mu to šlo lépe v náručí než vleže. Pak jsem ještě musela vybalit nočníček. Plínky měl, ale zatvrzele je nechtěl používat. Naštěstí se s tím nezdržoval, za chvilku jsem mohla nočník na toaletě vypláchnout, osušit a uklidit. Právě včas, abych se vrátila k řízení.

Marseille jsme nechali stranou a zamířili podle Marcela nejprve k městu Quinson a pak podél řeky Verdonu na Esparron-de-Verdon, kam jsme ale nedoletěli, náš cíl byl blíž. Krajina je v těchto místech kopcovitá a převážně zalesněná, ale Marcel mě navedl na úzké pole sevřené ze všech stran lesem, kam by mimo kaičen-speciálu dokázalo přistát jen pár ultralightů. Nejhorší tam byl boční vítr, který těsně nad zemí ustal, odstíněný okolními stromy. Ale nepřistávala jsem poprvé a nemohlo mě to rozházet.

Kaičen doroloval k osamělému stavení, kde už Marcel otevíral veliká vrata stodoly, upravené na hangár. Původní vrata nahradil modernější roletou a uvnitř nebyly ani stopy po slámě a senu, zato tam byla vybetonovaná podlaha a stranou stály dvě velké nádrže na letecký kerosín. Bylo tam dost místa, i když tam stály dva kaičen-piko, naštěstí pečlivě srovnané, takže se tam dalo jen vjet a zastavit motory, zatímco se roletová vrata za námi zvolna zavírala.

Samozřejmě jsem se nejprve přivítala s Marcelem. Přišel za mnou do kabiny, aby mi pomohl se zavazadly, především s dětmi. Katuška spinkala a Vojtíšek to úspěšně předstíral, nebyl s nimi problém. Vynesli jsme je z letadla a donesli do obytné části statku. Ve stodole zůstali dva robustní venkované, ale Marcel mi naznačil, že to jsou jeho roboti a široko daleko není kromě naší rodiny živá duše.

„Tady bydlíš?“ zajímala jsem se. „Od malička? Myslela jsem, že bydlíš ve městě!“

„Od malička jsem bydlel s rodiči ve městě,“ přikývl. „Teď jsem koupil tenhle statek. Budeme bydlet na samotě, nejbližší sousedé jsou pět kilometrů od nás a nikdo nemá ani tušení, co tady podnikáme.“

„Co tady budeme dělat?“

„Vychovávat děti,“ řekl. „Mohli bychom sedlačit, ale přiznám se, nemám na to buňky a nemá smysl lámat to přes koleno. V nemocnici v Quinsonu mi nabídli místo sekundáře. Budu tam zpočátku dojíždět, časem si tam můžeme pronajmout byt a tahle usedlost nám zůstane jako základna. Až Káťa trochu povyroste, bude tam chodit do školy.“

„Nepočítáš s Vojtíškem?“

„Prosím tě, má smysl, aby Vojtíšek chodil mezi prvňáčky, když zvládá levou rukou parciální integrální rovnice, umí spočítat atomový reaktor a domluví se sto šedesáti jazyky? Spolehneme se na domácí vyučování, případných zkoušek se určitě bát nemusíme.“

„To snad bude záviset od zaměstnanců sociálky!“ řekla jsem.

„Opravdu máte v Čechách takové pitomce, aby nepochopili, jak jsou u Vojtíška zbyteční? Tady se snad takoví nevyskytují.“

„Pitomci jsou na celém světě, nemysli si! Proč by ti zdejší měli být výjimkou?“

„No dobře, pak bychom je dali k soudu a Vojtíšek s nimi zamete!“

„Neznáš zřejmě byrokraty!“ odfrkla jsem si. „To si piš, že ho u soudu nebudou brát vážně! Není přece dospělý!“

„V tom případě požádám o přezkoumání inteligence soudců nebo ještě lépe, pozveme si na ně pana Jamanami Kacuie, ať jim dá kapky! Jamanami Kacuie ovládá právo více zemí světa, než bys čekala, Francii nevyjímaje. Teď to ale, prosím tě, neřeš, odlož to o šest let a raději mi řekni, co chceš dělat, až dáme děti do školy? Máš zájem o zaměstnání ve svém oboru někde v okolí, nebo bys mi raději dělala zdravotní sestru v ordinaci?“

„Diplom mám z jiného oboru!“ připomněla jsem mu. „A nezeptal ses mě, jestli bych na to stačila a jestli by mě to vůbec bavilo!“

„Věřím tomu, že se na oboje dá odpovědět ano – ale zeptám se tě jinak. Chtěla bys dělat se mnou? Považoval bych za výhodu být spolu nejen doma, ale i v zaměstnání. Nenamítej mi, že na to nemáš vzdělání – vsadím se, že během mateřské stihneš zdravotní školu i doktorát z medicíny! Máš snad jiný názor? Bránit ti v ničem nebudu, tohle ber jako nabídku.“

„Nezeptali jsme se Vojtěcha!“ napadlo mě. „Ten zase se mnou počítá jako s expertkou přes zbraňové systémy!“

„To se u Virtuálů nevylučuje,“ usmál se Marcel.

„Devatero řemesel, desátá nouze!“

„Tohle nějak nechápu...“ přiznal.

„To je české přísloví. Znamená to, že se máš přednostně věnovat oboru, ve kterém jsi odborníkem a neplést se jinam, nebo nebudeš odborníkem nikde a tvá životní úroveň bude podle toho nízká.“

„No... to bych snad ještě chápal. V běžném životě to nejspíš platí. Uvědom si ale, naše schopnost dělení osobnosti to zásadně mění. Ve věcech Virtuálů ti nebude nikdo bránit zabývat se čímkoliv užitečným. I když – přiznej si, jakápak ty jsi expertka na zbraně, když jsi neměla nikdy v ruce ani obyčejnou pistoli?“

„A nikdy jsem neřídila obyčejné auto,“ přidala jsem. „Jen jsem krátce řídila kamion a nedělá mi problémy řídit tryskáč.“

„Ale jen kaičen!“ objal mě. „Jde o to, abychom si co nejdřív našli místo v obyčejném lidském světě. My Virtuálové můžeme žít několik životů naráz, ale pokud se nechceme živit bankovními spekulacemi, potřebujeme nějaké normální zaměstnání. Mohli bychom se živit různě, Vojtěch by nám tu mohl postavit další továrnu, staví je všude, kde to jde, ale mně by se víc líbilo léčit lidi. Ne že bych ti to chtěl vnucovat, ale musíš uznat, byla by výhoda mít stejné zaměstnání a dělat – když ne spolu, tak nablízku. I manželství lépe klape, když manželé znají zblízka a podrobně problémy toho druhého.“

„Myslíš, že bych zvládla aspoň tu střední zdravotní?“

„Ty?“ podíval se na mě. „Zvládneš i fakultu! Virtuálové obvykle mají úspěch ve všech oborech, pro které se rozhodnou. Vojtěch mi už v Somálsku ukázal propojení lidského vnímání s přístroji, například s magnetickou rezonancí. Místo série plochých obrázků vidíme třírozměrné objekty – za to by normální lékař upsal duši ďáblu! Uvidíš, jak by se ti to líbilo – a byla bys expertkou i na medicínu! Nebylo by to tisíckrát lepší než excelovat ve zbraních?“

„Já se tak moc necítím!“ odmítla jsem jeho povzbuzování. „Mohu to leda zkusit přes Virtuální školu, na tu mi snad čas zbude.“

„Zkus to!“ vybídl mě. „Uvidíme!“

Jeho lákání vypadalo věrohodně, asi se nad tím zamyslím. Teď nás ale čekalo něco jiného. Vybalili jsme spolu zavazadla. Obhlédla jsem starodávné skříně, selský stůl a židle, kontrastující s moderním vybavením kuchyně. Ta zřejmě čeká jen na mě... málo platné, Marcel se do kuchyně nehrnul a pro vaření neměl pochopení. On se i v Somálsku odbýval ledasčím a nejspíš měl z toho průjem, který mu zachránil život, ale já přece nemohu nechat rodinu pojídat nějaké studené blafy! Jenže když už tu mám vládnout, tak chci taky slušné vybavení!

Ale tady bylo všechno – tím lépe! Byla tu lednička, kuchyňský robot, mikrovlnka, myčka nádobí i teplá voda. Zkrátka paráda!

„Musíme dát ještě mlíčko Vojtíškovi!“ vzpomněla jsem si. „Měl za letu, ale málo!“

„Vždyť spí!“ uklidňoval mě Marcel.

„Netvrdil bych to tak jistě,“ otevřel Vojtíšek oči. Zřejmě byl vzhůru již dlouho a spánek jen předstíral. Mohl si to dovolit, kdo ví, kolik aktivit měl rozjetých. A taky vím, jak se mi při řízení robotek hodilo, když jsem mohla usednout někam stranou a zavřít oči.

„Máš hladík, viď?“ zeptala jsem se Vojtíška. „Takový ten vlčí?“

„Vlčí hlad zrovna ne, ale dal bych si...“

„Dobře, vyzkoušíme si aspoň nový mixér,“ slíbila jsem mu.

Změna identity nám pomohla uchytit se v novém působišti. Vojtěch nás zpočátku zásobil po stránce finanční, ale jak se dohodl s Marcelem, dál už se budeme starat sami. Když mi to Marcel řekl, urazila jsem se a vynadala jsem oběma, hlavně Vojtíškovi. Ne za obsah dohody, s tím bych ještě souhlasila, ale že ji s Marcelem upekli za mými zády.

„Tak já tě krmím vlastním tělem a ty mě vynecháváš z jednání?“

„Promiň, mami,“ bránil se s poťouchlým, pořád ještě bezzubým úsměvem. „Jednali jsme o tom s tátou, když jsi letěla nad Saharou, tam jsme tě přece nemohli rozptylovat, ještě by nás tam něco zaskočilo...“

„Zase něco, o čem jsem nevěděla? Poslyš, už toho mám vážně dost! Co by nás tam mohlo zaskočit?“

„Nevím,“ uculoval se. „Súdán, Čad i Libye jsou pro nás slabě pokryté země. Mají příliš málo procesorů a na protiletadlové kanóny nemáme žádný vliv. Neměli jsme svědomí vytrhávat tě z pozornosti při pilotování.“

„Dojemná starost!“

„Hele, mami – musíš znát úplně všechno?“

„Měla bych! Alespoň co se týká rodiny. Chcete mě vynechávat? To bych vám neradila – mám sice omezené možnosti k odplatě, ale už sám fakt, že bych na ni myslela...“

„My se polepšíme, mami,“ nasadil Vojtíšek velice provinilý výraz, kámen by se nad ním ustrnul.

„Tak se polepšete! Ale vážně! Já to taky myslím vážně! Buď bude mezi námi důvěra, nebo nebudeme kamarádi, pochop to konečně! Nemusíte mě přibírat do všeho, nemám na to, dobrá. Ale chci vědět o všem, co se dotýká naší rodiny! A tahle domluva se nás setsakra týkala! Poslyš, Vojtěchu, jako syn jsi snad nepřestal být mým přítelem! A uznej, přátelé se tak nechovají!“

„Myslíš?“ zvážněl konečně.

Bylo příšerné, jak vážně se malé mimino umělo tvářit, ale Vojtěch byl mimino jen tělíčkem, duševně byl vysoce nad námi. Jenže teď jsem měla nad ním morální vrch a on to velice rychle pochopil.

„Dobře, dozvíš se všechno, co se tě bude týkat. Tedy všechno, co se týče rodiny, Francie, Čech a obecně světa. Marcel to jistě přijme. Abys věděla i to další, plánujeme tu postavení továrny – určitě nebudeš proti, ale když to budeš vědět od začátku, nebude to překvapení.“

Marcel o nové Továrně nejasně mluvil, ale Vojtěch to jen potvrdil.

„Tak se mi to líbí!“ přikývla jsem. „Důležité věci bychom měli řešit, nebo aspoň schvalovat spolu! Překvapení nás jistě čekají i tak, příjemná jako nepříjemná.“

„Polepšíme se, mami!“ slíbil mi vážně i za tátu.

Jak jsem je znala, dalo se mu věřit. Takže budeme mít na starosti novou továrnu. Kolidovalo to ale s Marcelovým úmyslem provozovat ve Francii lékařskou praxi a hned jsem to Vojtíškovi řekla.

„To není problém!“ ujistil mě Vojtíšek. „Původně jsme uvažovali o tobě, ale táta si přál, abyste byli víc spolu, to je velice dobrý důvod. Můžeš se tedy rozhodnout. Když si vybereš studia, seženu do Továrny několik Virtuálů – tady ve Francii je jich už víc a můžeme si vybírat.“

„Na vedení továrny bych si ani netroufala,“ přiznala jsem.

„To si jen myslíš!“ zasmál se Marcel. „Továrna je automatická, pracuje bez obsluhy. Nejsou problémy se zaměstnanci, nejsou problémy s výrobou. Zajišťovat se musí na jedné straně suroviny a polotovary, na druhé straně odbyt.“

„Proč tedy bylo v Koujou tolik lidí?“

„Továrny potřebují inovace,“ vysvětloval mi. „Virtuálové tam programují novinky a zdokonalují už naprogramované. Kdykoli někoho napadne nějaké vylepšení, přidá to do společného. Ale ani v Koujou se na tom nepodíleli všichni, opravdu aktivních tam bylo tuším osm. Většina má zásluhy na dvou – třech inovacích a pak už se jen veze.“

„Neříkej! Aby se Virtuál vydržel flákat?“ pochybovala jsem.

„To jistě ne, ale – musí všichni pracovat pro Továrnu? Továrna tolik lidí nepotřebuje. Ale uživí je, aby se mohli věnovat jiným věcem. Třeba doplňování vědomostí do našich Škol, sama jsi obdivovala, co v nich je práce!“

„Ale když Japonci doplňovali soubory znalostí do Škol, co potom dělali Virtuálové v Somálsku?“

„Soubory znalostí se dají rozšiřovat kdekoliv,“ ujistil mě. „Nikdy nemůžeš tvrdit, že už je tam všechno. Můžeme se snažit, aby v naší Škole bylo veškeré dostupné vědění lidstva, ale cožpak může někdo jen tak prohlásit, že už je to úplně všechno?“

„Všechno už bylo objeveno a vynalezeno! To kdysi někdo řekl... a má za to nesmrtelnou ostudu,“ usmála jsem se.

„Druhý důvod k soustředění Virtuálů v Továrnách je kamufláž,“ navázal Vojtěch. „Každá Továrna představuje samostatný ekonomický celek. Vyrábí a prodává, ačkoliv na prodej jde jen malá část kapacity. Ta nás ale uživí tak dobře, že si můžeme dovolit vydržovat spoustu lidí, kteří pro Továrnu nedělají vůbec nic. Ti pak rozšiřují naše vědomosti, vynalézají, nebo se angažují ve světě. Rodiny Virtuálů si v Japonsku stěžují na nudu, ale nemáme vhodné zaměstnání pro ne-Virtuály.“

„Byli tam snad nějací kuchaři, prodavači...“

„Ano, bylo tam pár profesí, vhodných pro kohokoliv. Někdo může být prodavačem, jiný třeba kuchařem... ale kolik jich Továrna opravdu potřebovala? Jen pár jedinců. Zaměstnali jsme je, ale pro všechny práce nebyla.“

„A co třeba umění?“ napadlo mě. „Bylo tam divadlo...“

„Ano, bylo tam i divadlo,“ přikývl. „Jenže i to hráli Virtuálové. Normální herec zvládne nastudovat několik her do měsíce, ale uvádět každý den dvě premiéry dokáží jen Virtuálové. Víš přece, že jim nedá práci zvládnout jakoukoliv roli. A navíc to dělají i pro vlastní zábavu.“

„Ostatní ale zůstali bez práce.“

„Ano, ale nikdo netrpí nedostatkem,“ pokračoval opět Marcel. „Továrna tě oprostí od materiálních starostí. Ale správně cítíš, nečinný Virtuál je protimluv. Byla jsi tam azylantka a studentka, ale zapojila ses do osvětové akce mezi Japonkami a musím potvrdit, dobře ses zapsala u Rady starších, zejména u Učitele. Dnes máme Virtuálek víc. Nejvíc je Japonek, ale v Somálsku se k nám začaly přidávat i Číňanky. Zkrátka jsi protrhla smolnou přehradu, která je od nás oddělovala.“

„Zdejší Továrna má mít také takové... pozadí?“

„Jako všude,“ řekl Marcel. „Ve Francii nás není tolik, abychom budili pozornost. Každý Virtuál může mít zaměstnání, může i studovat, v druhém životě mu to příliš nepřekáží, ale přece jen – Virtuál živený Továrnou má na výzkum víc času. Vývoj inovací proto probíhá všude.“

„Netříštíme ale síly jako lidé,“ doplnil ho Vojtíšek. „Lidé mívají v každé firmě vlastní vývoj a vymýšlejí prakticky totéž, jenže to jedni před druhými sveřepě tají, případně si podrážejí nohy patentovou ochranou. Naše Továrny nesvazují svěrací kazajky patentů – co vymyslí Japonci, to použijí v Číně, v Indii, v Somálsku i ve Francii. A naopak.“

„Takže si mezi sebou ani Továrny, ani výzkumníci nekonkurují?“

„Zásadně ne!“ přikývl Marcel.

„Nekonkurují si ani když mají stejný sortiment,“ dodal Vojtíšek. „Nemá smysl zboží zbytečně dopravovat. Továrny zásadně zásobují nejbližší okolí a kdo vymyslí něco nového, nějaké zlepšení, dá to ihned k dispozici všem.“

„Podle čeho se vlastně výroba řídí?“

„Podle potřeby,“ řekl Vojtíšek. „Když potřebujeme miliony šintei, vyrábějí všechny Továrny šintei, když potřebuješ letadlo, nejbližší Továrna ti je udělá. Místo konkurence máme spolupráci a dělbu práce.“

„Říká se ale, že konkurence pomáhá pokroku!“

„Ono se toho říká...!“ mávl ručkou Vojtíšek. „Konkurence pomáhá udržet rozumné ceny mezi stejně silnými konkurenty, pokud se neumí nebo nechtějí domluvit. Jedině v tom případě je na tom spotřebitel jakž takž dobře. Jenže už ve středověku vznikaly první kartelové dohody – tenkrát to byly cechy, které určovaly ceny tak, aby co nejvíc vydělávaly. A zajišťovaly si to často i mocensky – zákazem činnosti pro nečleny. Dnes již cechy nejsou, ale kartelové dohody přetrvaly. Ještě horší je, když na sebe narazí nestejně silní konkurenti. Silnější krátkodobě sníží ceny pod výrobní hodnotu, kdy tolik nevydělá, ale dumping zlikviduje konkurenci. Když konkurence odpadne, má ten silnější monopol a ceny opět zvedne. Tak jako tak to zaplatí spotřebitelé – tedy lidé.“

„Ale přece – pokrok díky konkurenci nepopřete! Bez konkurence se vývoj zastaví – to přece známe ze socialismu.“

„Socialismus nebyl vytvářený pro lidi, ale pro válku,“ odfrkl si Vojtíšek. „Měřítkem úspěchu byly tuny oceli, munice, vyrobených tanků, lidé byli na posledním místě. Čechy navíc doplácely na méně rozvinuté okolní země. Ale jaký pokrok nám přinesl kapitalismus? Je pravda, že se každou chvíli objeví reklamy na něco nového, ale když se na to pořádně podíváš, opravdu nového je nepatrně. Mění se nanejvýš masky aut, ale základ zůstává pořád stejný.“

„Nová auta jsou bezpečnější, motory řídí procesory...“

„Ano – ale pořád spalují stejný benzín, případně naftu. Nic se tu skoro celé století nezměnilo. Nedávno parta nadšenců postavila první sérii použitelných elektromobilů. Kde jsou? Skoupili je ropní magnáti, pro jistotu i se všemi patenty. Patenty zamkli do trezorů a úplně nová auta sešrotovali. Takovou ránu pokroku socialismus opravdu neudělal. V jiných oborech je to přitom hodně podobné.“

„Ale přesto tu nějaký pokrok je,“ trvala jsem na svém.

„Stejně jako za socialismu,“ připustil Vojtěch. „Nevzniká díky systému, ale navzdory němu. U nás máme pokrok přímo v programu.“

„To platí i o tvých soukromých továrnách?“

„Ty jsou výjimkou. Sortiment mohou mít jako ostatní, ale jsou menší, nevyrábějí na prodej, zato jsou dokonaleji ukryté před světem.“

„Až na to, že v nich vyrábíš i to, o čem jinde nemají potuchy!“

„To není pravda!“ zastal se ho Marcel. „Cokoliv naprogramoval Vojta, to dal ostatním Továrnám k dispozici. Šintei počínaje a roboty konče. Ty by přece nedokázal vymyslet žádný člověk – ani Virtuál ne! Pochybuji, že někdo jiný na celém světě ví, co je v nich schované! Hardwarem počínaje a softwarem konče!“

„Myslela jsem, že šintei vymysleli Japonci!“

„Však je také vymysleli!“ usmál se Marcel. „Idea je jejich, to oni měli nápad sestrojit mobilový počítač. Vojtěch to dotáhl k dokonalosti, ale rozumí jim jen on a ostatní Virtuálové jen zjišťují, co tam vlastně je.“

„Tys jim to neřekl?“ zamračila jsem se na Vojtíška.

„Ale řekl!“ zastal se ho Marcel. „Vydal k tomu příručku, já ji viděl! Ale je hrozně náročná a hutná. Po vytištění by měla aspoň půl tuny! Ve zrychlení ji budeš studovat rok, ale už třetí den se budeš cítit jako po ráně palicí do hlavy. Vojtěchovy příručky jsou proslulé tím, že je v nich minimum okecávání a maximum podrobností, jenže – co bys chtěla jiného? Šintei představuje špičku světové technologie a roboty si snadno spleteš s člověkem.“

„Dobře,“ ustoupila jsem. „Bude tady továrna. Nakonec – proč ne? Co bude mít jako hlavní – či spíše kamuflážní – výrobu?“

„To ještě nevíme,“ pokrčil rameny Marcel. „Až tady uděláme průzkum trhu, pak se teprve rozhodneme.“

„Dobře, zatím se tu zabydlíme,“ přikývla jsem.

Vedle stodoly s letadly byla garáž se dvěma auty, ale řídit z nás mohl jen Marcel, já jsem neměla řidičák.

„To musíme napravit,“ řekl Marcel a zařídil mi zdejší autoškolu.

Musel mě vozit do Quinsonu na lekce, ale současně mi zajistil samostudium, abych byla perfektně připravená. Povinné jízdy byly ale povinné, ve Francii nepěstovali australský přístup: „uč se jak chceš a kde chceš, stačí když složíš zkoušky“, tvrdě vyžadovali osobní účast. Zdálo se mi ale, že mi řízení auta nebude dělat problém.

„Paní Davien, kroťte se! Na začátečnici jedete příliš rychle!“ napomínal mě instruktor už při druhé jízdě. „Zpomalte trochu!“

„Tomuhle říkáte rychlost?“ usmála jsem se na něho. „Vždyť jedu sotva osmdesát, já říkám rychlost až když je desetkrát větší!“

„Na to byste musela mít pilotní průkaz!“ snažil se mě uzemnit.

Přiznám se, právě na tu chvíli jsem se těšila. Vytáhla jsem jej z kabelky a podala mu jej.

„Kde jste k tomu přišla?“ vytřeštil oči. „To vypadá na Japonsko!“

„Je to z Japonska, ale je to tam i anglicky a francouzsky.“

„Je to tak... ale máte tady omezení na letadla typu kaičen. Co je to zač? Hádám, že to bude nějaký ultralight?“

„Prohádal byste,“ ujistila jsem ho. „Kaičen je japonský obchodní tryskáč. Cestovní rychlost osm set, maximální devět set padesát.“

„No dobře, ale ve výšce!“ namítl.

„Přistávací rychlost sto šedesát,“ usmála jsem se na něho mile. „Tolik můžete jet snad i s autem, některé vozy jedou i víc.“

„Za tuhle rychlost u nás zaplatíte mastnou pokutu!“ ujišťoval mě. „Různé druhy dopravy snad mohou mít různá omezení.“

„Na silnice se s letadly necpeme,“ odbyla jsem ho. „Na letištích nemají omezení rychlosti smysl. Osmdesátka je polovina naší přistávací a tomu já neříkám rychlost.“

„A opravdu jste s tím tryskáčem už někdy letěla?“

„Víc než si myslíte!“ ujistila jsem ho. „Pilotovala jsem je nejen v Japonsku, ale i v Africe a ani Evropa už mi není úplně cizí.“

„No dobře, ale nad Francií si létejte trochu výš!“ napomenul mě. „Na silnicích je buď pořádek, nebo mrtvoly.“

„Možná. Ale devadesátka je přece povolená.“

„Tou si jezděte sama. Já to chci ale přežít.“

„No dobře, nehádám se...“

Zkoušky na řidičák dopadly dobře a s čerstvým dokladem jsem se hned pochlubila Marcelovi.

„Doufám, že mě necháš domů řídit!“ zkoušela jsem kout železo, dokud bylo žhavé.

„Jistě,“ usmál se a předal mi klíčky. „Tenhle citroen je teď tvůj.“

Domů jsem dojela v pořádku, ale pak jsem se musela věnovat Katušce, ostatně i Vojtíšek už měl hladík vlčí. Měla bych se začít bát, že mě zakousne.

Naštěstí ještě neměl zuby.

Errata:

10.08.2021 22:25