Vítej, návštěvníku!

Česká scéna

Robotku Katku mi Vojtěch udělal podle mé současné podoby. Když jsem se vedle ní postavila, měl i Marcel co dělat, aby poznal, která z nás je pravá. Kdo si mě ale pamatoval z doby mého studia v Praze, nepoznal by mě. Málo platné, trochu jsem se změnila, ale to bylo jedině dobře. Robotka měla nést mé jméno Kateřina Davienová, abych ji mohla časem bez problémů nahradit, pokud se mi podaří očistit se. Což ale nevypadalo jednoduše.

Po prvním zatčení se Vojtěchovi podařilo zakamuflovat mě před naší Policií, ale Jindřichovo udání na mě opětně obrátilo pozornost Amerických tajných služeb i naší policie. Mimo jiné o tom svědčila razance, s jakou se nás chystali zatýkat v našem domě. S tím jsem musela počítat.

Mezitím ale Vojtěch znovu zametl stopy, rodiče tu bydlili už rok a nikdo se o ně nezajímal. Mohlo to být dobré znamení, ale nemuselo. Policie mohla číhat přímo na mě a nikdo jiný ji nemusel zajímat. Což by šlo stranou, kdyby mě načapali. Vojtěchovu robotu ale prostřelili hlavu, stříleli po startujícím letadle a nikdo se za nic nezodpovídal. Měla bych počítat i s jejich cynickou bestialitou, nebyli to žádní beránci. Přitom proti mně nic závažného neměli, byla jsem jen svědkem akce, která by se tak jako tak nedala posuzovat jako kriminální nebo teroristický čin. Co je to obrácení střel, vystřelených po cizí nezúčastněné lodi, proti těm, kdo ji vystřelili? Ba ne, naše policie se dala do služeb zla, pak ale neměla právo na zásah – zejména když i jeho provedení bylo spojené s porušením práva.

Před cestou robotky do Prahy jsem se protáhla pražskými služebními počítači a servery ministerstva vnitra, BIS, pražské státní i městské policie, ačkoliv bych se hodně divila, kdyby to bylo zrovna tam. Nikde jsem na své jméno nenarazila. Mohla bych se zeptat Vojtěcha, co v mém případě zařídil, ale nechtěla jsem ho vyrušovat, měl teď dost jiných starostí. Možná mě pohánělo i vlastní furiantství – což nejsem schopná nalézt si požadované údaje sama? Probrala jsem se několika terabyty dat, ale nikde jsem nenašla ani své jméno, ani fiktivní jméno Katriny Blouznivé, vygenerované Vojtěchem po prvním zatčení. Zřejmě mě odtud Vojtěch se svou příslovečnou důkladností již podruhé vymazal.

Zabloudila jsem tedy k Američanům a brzy jsem našla všechno – Katrinu Blouznivou i mé původní jméno. Byly to velice alarmující dokumenty. Byla tu adresa mého tehdejšího bydliště, ale i plná jména mých rodičů i jejich současného bydliště. Američané toho věděli dost, aby mohli jít jako vlci po čerstvé stopě. Měli proti mně jen tehdejší nejasné podezření ve stylu Jedna Paní Povídala, ale spojitost se zkázou americké flotily u Somálska mohla jejich loveckou horečku dodnes povzbuzovat.

Co s tím ale udělám?

Klasický příkaz smazat vše se sice sám nabízel, ale uvědomovala jsem si, že tentokrát nepostačí. Jestli se tenkrát Vojtěch postaral, aby se moje jméno vypařilo z archivů české policie, nedalo se předpokládat, že by zrovna tyhle servery vynechal. Tady se to muselo obnovit, zřejmě to mají někde vypálené. Cokoliv smažu, objeví se tu brzy znovu. A ještě je upozorním, že je tu něco důležitého! Ba ne, to chce něco jiného!

Ale ať jsem přemýšlela, jak to šlo, nic mě nenapadalo. Mohla bych si tu někde zavěsit část své pozornosti, ale to nebylo spolehlivé. Až mě to vyburcuje, mohu být zrovna v nějakém frmolu a nebudu mít volný ani zlomek vteřiny na odpovídající protiakci.

Nakonec mi nezbylo než volat o pomoc.

„Co tě trápí, mami?“ ozval se mi Vojtíšek.

„Teď bych spíš potřebovala Přítele!“ povzdychla jsem si.

Musela jsem mu samozřejmě nejprve vysvětlit, oč jde.

„To je moje chybička!“ odvětil odevzdaně. „Přijmi moji omluvu za zfušovanou práci. To se rozumí, že se na ten server zavěsím. Mám větší kapacitu a nestane se, abych ztratil kontrolu nad vlastním tělem.“

„Své tělo bych měla ovládat já,“ vzdychla jsem si při vzpomínce na své málem utopení v bazénu v Somálsku.

„To se strašně pleteš, mami,“ utěšoval mě. „Nerozhoduje, že máš větší a starší tělo než já, máš přece – na rozdíl ode mne – jen jedno Já. Já si tenhle server zařadím do subsystému čekacích smyček, ale kdyby k něčemu došlo, soustředím se na ten problém okamžitě. Snad s jedinou výjimkou – kdyby měla ve světě vypuknout atomová válka, měl bych s tím víc práce, ale pak by byl pitomý bonzácký server až dvacátý v pořadí důležitosti.“

„Pohlídáš to tedy?“ ujišťovala jsem se. „Chci se vrátit do Čech alespoň v silikonové kůži a nestačila bych to tady sledovat.“

„Spolehni se, bez mého vědomí se tu nešustne ani myš!“ slíbil.

„Dobře, spoléhám se!“ přijala jsem to.

Odpojila jsem se a vrátila se do Francie, abych si připravila na cestu jedno kaičen-piko.

Lili a Tomáš dostanou posilu.

Na louce nedaleko od vesnice jsem přistála brzy ráno, kdy ještě většina lidí spala, ale už bylo dost vidět, aby se dalo přistávat. Najela jsem letadlem pod převislé větve okraje lesíka, otočila je k usnadnění startu a zamaskovala větvemi. Později je buď uklidím, nebo přeletím jinam – nejspíš do Francie. Prozatím jsem se zavěsila na kamery letadla – kdyby se tu cokoliv objevilo, budu o tom ihned vědět.

Až pak jsem se vydala za rodiči do vsi. Bylo pořád ještě příliš časně po ránu, vesnice byla tichá, ani pes neštěkl. Z opačného konce vesnice jsem zaslechla blafání traktoru – někdo tam už byl na nohou, ale to byla opravdu výjimka. Došla jsem k domku rodičů, aniž bych potkala živou duši.

Hlavní vchod byl ale zamčený a když jsem obešla dům zezadu, zjistila jsem totéž i u zadního vchodu. Dostávat se dovnitř jinou cestou, například oknem, mi bylo proti mysli. Posadila jsem robotku na lavičku na zápraží, vytvořila jsem si zavěšení na její oči a uši – a nechala ji tam.

Až se kolem ní cokoliv šustne, připojím se k ní.

Místo Kateřiny jsem aktivovala Lili.

Strana Nadace Katuška se zarazila a sbírala síly. Všechny politické strany se proti ní sjednotily a kdykoliv v Parlamentu o něco šlo, svorně nás přehlasovaly. Referendy se všechno řešit nedalo. První referenda přitáhla lidi novotou, ale každé další mělo nižší účast a tím i horší výsledky. Nebylo by taktické tuto zbraň zprofanovat a otupit její účinnost. Měli bychom jimi šetřit.

Prakticky jsme tím vyčerpali možnosti, jak ovlivňovat politiku.

Podle mě byl za tím vidět vliv médií. Snažila se nás očernit kde to šlo – a když neměla záminku, vymyslela si ji. Pokaždé následovalo dementi, ale palcové titulky špíny se s drobným písmem oprav nedaly nikdy srovnat. Katuščiny Noviny to vždycky uvedly na pravou míru, ale na jeden jejich výtisk připadalo dvacet výtisků ostatních novin, které svorně tvrdily opak.

Ale ani koalice nejednala zbrkle. Zejména si netroufala na nepopulární kroky. Političtí dinosauři správně tušili, že by nám tím jen nahráli na vypsání dalšího referenda. V Parlamentu měli proti nám přesilu, ale jediný hlas nad polovinu jim velkou jistotu nedával. My bychom v referendu potřebovali větší převahu, ale v případě koaličního šlápnutí vedle bychom mohli počítat až s třípětinovou většinou voličů, schopnou nepopulární kroky zlikvidovat.

Situaci správně vystihl titulek jednoho bulvárního plátku:

Bulvární novinář sice popisoval situaci z pohledu neakceschopné vlády, snaživě se pokoušel vypočítat hrozící škody na hospodářství, ale to jsme mohli tvrdit i my a Katuščiny Noviny to ihned komentovaly. Podle nás bylo úspěchem, že se hospodářská situace nezhoršovala. Rozložili jsme trh s mobily a působili bolest hlavy mobilním operátorům, které držely nad vodou jen mobily školáků. Ale všechny ostatní ekonomické obory závisely na současné vládní koalici a ta se svých mocenských pozic držela zuby nehty.

Fotbalově řečeno, přímý tah na bránu nám nevyšel, protivník se štěstím míč odkopl a vrátil nás na naši polovinu hřiště.

„Potřebovali bychom na území Čech aspoň jednu Továrnu!“ opakovala jsem Vojtíškovi už po několikáté.

„Teď má přednost Francie!“ opakoval stejně vytrvale Vojtíšek.

„Ale v Čechách ji potřebujeme také!“

„Když chvíli počkáš, dostaneme do Čech lepší verzi,“ ujistil mě.

„Jak – lepší?“

„Prostě lepší!“ neřekl nic konkrétního. „Počkej, uvidíš!“

„Ale co když do té doby voldemorti v Čechách rozvrátí všechno, čeho jsme tam zatím dosáhli?“

„Továrna nic nezachrání!“ řekl. „Buď to ustojíte s tím, co máte, nebo si Češi nic lepšího nezaslouží.“

„Ty už se nepovažuješ za Čecha?“

„Já ti přece v Čechách pomáhám,“ připomenul mi. „Jednak jako Tomáš, jednak ledacos kontroluji. Ale hlavní tíhu nesete vy, lidé.“

„Tak ti tedy Ď.“

Setkání robotky Kateřiny s rodiči proběhlo ve znamení ztracených nadějí. Sice jsem jim hned v prvním okamžiku řekla, že nejsem jejich dcera, ale robotka ve své vlastní podobě, ale dobře jsem viděla, jak záblesk naděje okamžitě vystřídalo nefalšované zklamání.

Přijali mě dobře jen jako posla dobrých zpráv, ale vlažněji, než kdybych je navštívila osobně. Popovídala jsem si s nimi, ukázala jsem jim obrázky Katušky a Vojtíška (tvářil se při focení stejně nezúčastněně jako jeho malá sestřička), sdělila jim poslední novinky z Francie a vyřídila pozvání k návštěvě. Tím pohoda prakticky skončila. Nabízenou večeři jsem odmítla s vysvětlením, že roboti sice mohou jíst, ale jen kvůli kamufláži – jinak je to škoda jídla. Nebylo to zkrátka ono.

Příště za rodiči pošlu raději Lili. Je to sice také jen robotka, ale to naši ještě nevědí. Naopak, podařilo se mi její podstatu utajit před všemi – kromě Virtuálů, těm se to nedalo utajit už z principu.

Robotka Kateřina se přidá k Lili, aby se Lili mohla občas podívat za mými rodiči. I když je nebezpečně podobná Kateřině Davienové, hledané po celém světě Interpolem, CIA i českými tajnými policajty.

Uvidíme, jak to půjde.

Errata:

10.08.2021 22:25