Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Účet pro každého

Měli jsme tedy na krku Čechy sami. Sice nám chyběla pomoc Továrny, zato jsme měli po Čechách nenápadně roztroušené šintei, které se tak dobře osvědčily v ostatních světadílech. Na druhou stranu proti nám stála jednotná většina Českého Parlamentu, odhodlaná přehlasovat všechno co navrhneme.

„To je přece snadné, mami!“ navrhl mi Vojtíšek, když pozoroval mé váhání na schůzce vedení Strany Nadace Katuška. Jako Tomáš nic neříkal, ale doma ve Francii na mě promluvil z dětské postýlky Vojtíšek – ještě že nás přitom nikdo nemohl pozorovat.

„Říkáš – snadné?“ opáčila jsem pochybovačně.

„Snadné!“ trval na svém. „Prostě koupíte jednu menší banku a ta si formálně objedná u Nadace šintei zajišťování peněžních transakcí. Nadace to zajistí levněji než telefonování a protože to nepůjde přes internet, bude to naprosto bezpečné. Podmínkou bude, aby to oficiálně podpořila aspoň jedna skutečná banka.“

„Že by šli bankéři s námi? Vždyť s nimi vedeme válku!“

„Tu vedeme proti voldemortům, ne proti zaměstnancům bank,“ ujistil mě. „Dokážu způsobit, aby se některá menší česká banka dostala do nesnází, aby bylo pro voldemorty přijatelnější ji prodat. Nemusíme ji využívat k okrádání lidí! Nadace šintei je nezisková, ale telefonní hovory za korunu úplně stačí, abychom ji nemuseli dotovat.“

„Nebylo by lepší udělat to s nějakou nečeskou bankou?“ rýpla jsem si.

„V Čechách není žádná banka česká,“ odrazil moji poznámku. „Je snad úplně jedno, kterou si vybereme, všechny patří zahraničním voldemortům, ačkoliv se některé pořád ještě tváří jako české. Ale musím to udělat tak, aby voldemorti neměli do poslední chvíle podezření. Nejlépe bude, když pošle Nadace šintei všem bankám nabídku na bankovní využití šintei, aby později nemohly protestovat. Není problém položit žraločím institucím podmínky, jaké pro ně budou nepřijatelné.“

„Dobře, zkus to,“ svolila jsem.

Nadace šintei tedy obeslala banky nabídkou využití šintei k bankovním operacím s podmínkou, že poplatek za jednu transakci bude jedna koruna.

Na to jí zdvořile odpověděla jediná banka – samozřejmě zamítavě. Ostatním se nezdál tento návrh za hodný odpovědi.

A Vojtěch se zaměřil na svůj plán...

Koupit banku ovšem není žádná legrace ani v Čechách. Způsobit krach je naopak snadné – banky v Čechách nejsou giganti – zejména ne pro Vojtěcha, schopného v krátké době zmobilizovat a soustředit miliardy dolarů. Horší je, kdo bude nastrčeným bílým koněm, který závěrečnou transakci provede. Na to ani dědictví po americké stařence nepostačí.

Naštěstí to nebyl můj úkol. Chopil se toho Vojtěch a pak jsme se nestačili divit, jak rychle to proběhlo. Najednou jsem měla za úkol zorganizovat naši novou kampaň: Účet pro každého – a jela jsem v tom jako všichni.

Strana Nadace Katuška uveřejnila na stránkách Katuščiných Novin návod pro uživatele šintei, což byli v Čechách prakticky všichni voliči. Dal se také zobrazit na každém šintei – byl tam od začátku, jen o něm dosud nikdo kromě Virtuálů nevěděl.

Každý uživatel šintei v Čechách má k použití bezplatný účet v bance Svornost, přístupný pomocí osobního šintei. Pro zjednodušení formalit je účet otevřen všem, ale kdo si jeho využívání nepřeje, nemusí tuto možnost využít. Osobní data potřebná k vedení účtu jsou shodná s volebními, takže žádná další data není nutné uvádět.

Za vedení účtu se neplatí, ať je využívaný nebo prázdný.

Z uložených peněz ani z případných dluhů se neúčtují úroky, jediným poplatkem je poplatek za transakce nad deset korun ve výši jedné koruny. Převody peněz mezi ostatními bankami jsou zpoplatněny opět jednou korunou plus poplatky účtované druhou bankou. O ceníku poplatků se proto raději informujte u banky, se kterou chcete převod provést.

Banka Svornost má omezení pro půjčky – každý klient smí mít zásadně jen jednu a do úplného splacení mu nebude poskytnuta další. Výjimkou jsou hypoteční půjčky, které se počítají zvlášť. Maximální výše půjčky se určí od předchozího průběhu účtu – stálým uživatelům se může půjčovat více než nestálým. Šintei svému uživateli na požádání spočítá maximální výši půjčky, kterou mu může poskytnout.

Každý podnik může mít bezplatný účet, podobně jako jednotlivci. Podnikové účty nejsou zřizovány automaticky, ale pouze na vyžádání. Při zřízení účtu může podnik požádat Nadaci šintei o platební terminály, umožňující vedení transakcí. Platební terminály se prodávají hotově nebo po splátkách, které se chápou jako běžné transakce.

Navýšení ceny při splátkách je tedy v korunách rovné počtu splátek.

Nadace šintei ani banka Svornost nedisponují žádnými bankomaty a její pobočky zásadně ve svých trezorech hotovost neskladují. Hotovostní platby, a to i v cizí měně, by měly být zcela výjimečné, proto se realizují pouze v úředních hodinách na pobočkách banky. Výplaty v hotovosti musí být objednané týden předem.

Platby pomocí šintei mohou být přímé a nepřímé. Při přímé platbě musí být šintei obou stran v kontaktu, pak si šintei veškeré formality vyřídí mezi sebou. Nepřímé platby může uskutečnit strana plátce se znalostí čísla účtu příjemce. Šintei v tomto případě ověří existenci účtu příjemce, zobrazí jeho identifikaci (jméno osoby nebo název podniku) a dá možnost uskutečnit platbu. V obou případech musí mít plátce šintei na ruce (u podniků musí být terminál v ruce pověřené osoby) a potvrdit platbu sejmutím identifikace oka, stejně jako u volební aplikace. O transakci jsou okamžitě informovány obě strany, u nepřímých plateb se dá k transakci připojit poznámka.

Do šintei se dají uložit i stálé platby. Ověření se provádí pouze při zadávání platby a při změnách. Opakované platby se uskuteční k zadanému času automaticky bez dalšího ověřování. Postup při zadávání i při změnách stálých plateb, stejně jako postupy při zadání inkasa určovaného příjemcem, návod k půjčkám najdete v příručce v každém šintei.

Nadace šintei je připravena poskytnout vám i další služby dle seznamu, který si můžete snadno sami vyvolat.

Účet pro každého byl pro banky neočekávanou ofenzívou. Aby je někdo takhle podrazil, to přesahovalo všechny meze! Lidé reagovali přesně tak, jak se dalo očekávat. Část stála věrně – anebo z pohodlnosti – za svými bankami, ale drtivá většina lidí to pochopila jako skvělou příležitost zbavit se konečně diktátu bankovních poplatků. Někteří ještě váhali. Pamatovali si, že banka Svornost měla před přejmenováním nebetyčné problémy a mohli se obávat, že o peníze přijdou, ale banka byla již předtím povinně pojištěná, dřívější klienti o úspory nepřišli, proč to tedy nezkusit?

Opatrnější sice ponechali své peníze v dosavadních bankách, kde jim přece jen nabíhaly drobnější úroky, byť znehodnocené bankovními poplatky, ale začali na novém účtu aspoň experimentovat. Brzy zjistili, že je nový účet výhodný a postupně sem převedli větší část peněz. Také obchodníci si povšimli, že Svornost je nedře z kůže jako ostatní banky. Stačilo srovnat nehorázné poplatky za platbu kartou u ostatních bank s korunou u banky Svornost. Navíc byly platby u Svornosti rychlejší. Prakticky ve chvíli, kdy zákazník potvrdí platbu přiložením objektivu fotoaparátu k oku, se částka objeví na účtu příjemce. Rozdíl v rychlosti byl nejvíc patrný v zapadlých místech, kde se dříve dlouho čekalo na potvrzení platby. Pro obchodníky se šintei platby staly lukrativnější než hotovostní.

Bankám nepomohlo zvednout ceny transakcí s bankou Svornost, až se převod peněz nelišil od decimování. Nešlo to převodem? Stačilo, aby si občan vyzvedl peníze a vložil je na nejbližší pobočce. Zaplatil sice za vyzvednutí hotovosti, ale vložení peněz bylo už jen za korunu. Přechodový stav netrval dlouho – i podniky přišly na výhodu plateb šintei, pořídily si terminály a zaměstnance začaly vyplácet touto cestou.

Kritické období přechodů trvalo měsíc. Poté zůstaly u původních bank zlomky klientů, většina se tiše přesunula pod šintei. Staré banky se proto jedna po druhé hroutily. Ty, které měly v Čechách jen menší pobočky, převáděly rychle peníze do zahraničí a v českých pobočkách vyhlašovaly bankrot.

Posledním prostředkem bylo udání banky Svornost za používání dumpingových poplatků u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, podané společně pěti největšími bankami, které v Čechách zůstávaly už jako poslední výspy.

Nadaci šintei a banku Svornost zastupoval ve sporu advokát pan Karel Mareček, kterého doprovázel japonský advokát pan Jamanami Kacuie. Jen málo lidí ale vědělo, že oba advokáti důstojného vzhledu byli roboti, ten český patřil Vojtěchovi, kdežto japonský patřil pravému Jamanami Kacuie, který ovšem neopustil areál továrny Koujou.

Oba advokáti předložili Úřadu dokumentaci, ze které vyplývalo:

1. Počet transakcí dosáhl za první dva měsíce sto dvaceti milionů, takže na každého z pěti milionů klientů připadlo průměrně dvacet čtyři transakcí. To je za dva měsíce přiměřené číslo, počítáme ale s jeho zvýšením, až si lidé zvyknou platit pomocí šintei i to, co dnes platí hotově.

2. Každá transakce představuje příjem jedné koruny české, což je na banku skutečně minimum.

3. Banka má centrální sídlo a dvanáct poboček v krajských městech. Na údržbu budov, elektrický proud a topení připadá přibližně osmdesát milionů.

4. V centrále je zaměstnáno dvanáct pracovnic, tři muži ochranky a pět lidí včetně ředitele na sekretariátu. Pobočky zaměstnávají po pěti lidech. To vcelku dělá osmdesát lidí. Pro rozvoz peněz zaměstnáváme dvacet lidí. Platy jsou prozatím na jednotné výši pětačtyřiceti tisíc korun na osobu a měsíc, jen ředitelé poboček mají plat šedesát tisíc. Na platech vydává banka necelých pět milionů měsíčně, za dva měsíce to činí zhruba deset milionů.

5. Zbytek tvoří amortizace budov a zejména unikátního počítačového vybavení, povinné pojištění vkladů a ostatní náklady.

6. Z toho vyplývá, že banka Svornost hospodaří se zlomkem příjmů jiných bank, ale její hospodaření je pořád ještě ziskové. Banka nevyplácí přehnané platy personálu ani vrcholnému managementu a nemůže si dovolit masívní reklamu. Výjimkou byl pokus zadat reklamní šot do komerčních televizí, který ale ztroskotal na jejich neúměrných požadavcích – požadovaly pětinásobek toho, co po jiných inzerentech, což management Svornosti vyhodnotil jako nehoráznost. Později ale začali reklamu rozšiřovat spokojení klienti, takže banka již není na komerční reklamě závislá.

„Čemu se tedy dá říkat dumping?“ zakončil naši obhajobu Vojtěch ústy pana Karla Marečka. „Že neplatíme nemravné platy vrcholovým manažerům a nevyvážíme z Čech měsíčně miliardy zisku? Rozhodli jsme se pro způsob hospodaření výhodnější pro naše klienty. Převzali jsme banku v rozkladu a během dvou měsíců ji převedli do zisku – sice mírného, ale zisku.“

„Propustili jste ale všechny zaměstnance!“

„Všechny ne,“ usmál se pan Mareček. „Ponechali jsme si přepážkové pracovnice a ochranku, ti za krach banky zcela jistě nemohli. Navíc jsme jim přidali na platech. Nikdo nám ale nemůže vyčítat, že jsme propustili všechny vrcholové manažery, kteří zavinili krach původní banky. Dosadili jsme si sem manažery, kteří nekradou a netunelují – a banka se zvedla z popela.“

„Ale využíváte zcela zdarma služeb Nadace šintei a to je nepřípustné!“

„Ale to je omyl!“ prohlásil pan Mareček s úsměvem. „Je tomu přesně naopak, nezisková Nadace využívá na základě dohody služeb banky. Dává jí k dispozici svůj hardware šintei, ale transakce provádí banka. Výsledkem je jak spokojený klient banky Svornost, tak spokojená Nadace šintei.“

„Výsledkem je ale váš monopol!“

„Tak to přece není!“ opáčil pan Mareček. „Nadace šintei má špičkový hardware, ale je nezisková a žije z telefonních poplatků, mimochodem dost nízkých. Aby si udržela klienty, uzavřela s bankou dohodu o poskytování bankovních služeb. Má podmínku, že všechny účty spravované šintei musí být bezplatné a jedinou platbou bude korunový poplatek za transakci. Banka Svornost tyto služby poskytuje, to je všechno. Ostatní banky stejnou nabídku Nadace odmítly, ale nic jim nebrání vrátit se a uzavřít s ní stejnou smlouvu – ovšem za stejných podmínek.“

„Ty podmínky jsou přece likvidační!“

„Nezdá se nám, že by banku Svornost likvidovaly,“ podotkl jemně pan Mareček. „Dokonce se zdá, že bude mít od počátku slušný zisk – na banku, která má jen kolem stovky zaměstnanců!“

„Banky žijí z úroků – ale vy poskytujete půjčky bez úroku! To je přece nekalá konkurence!“

„Ano, ale poskytujeme každému jen jednu půjčku a dokud ji nesplatí, víc jich od nás nedostane. Tohle omezení jiné banky nemají.“

„Ale nikdo si od nich nepůjčuje, když může mít totéž od vás zadarmo!“

„Úplně zdarma to není,“ namítl pan Mareček. „Každá splátka znamená novou transakci – a jako vždy, za korunu.“

„To se přece s běžným úrokem nedá srovnávat!“

„Není to spíše chyba bank?“ opáčil už pobaveně pan Mareček. „Banky přece mohou žít buď z úroků, nebo z poplatků. My jsme si vybrali poplatky, proto můžeme mít nulové úroky. Ale banky si zvykly ždímat z lidí poplatky i úroky – a to je trochu moc, nemyslíte?“

„Ale dělají to tak všechny!“

„Zdaleka ne!“ vrtěl hlavou pan Mareček. „Některé banky si neúčtují poplatky a žijí jen z úroků. Svornost se naopak zaměřila na poplatky, což jí dovolilo zrušit úroky. Jak je ale vidět, obojí strategie je možná.“

„Ale ostatní banky si zvykly na určitý standard, těžko po nich můžete chtít, aby ustoupily!“

„My po nikom nic nechceme. Zvykli jsme si, že to jde bez úroků i bez vydřidušských poplatků, ale nikomu to nevnucujeme!“

„Ostatní banky vás ale žalují za dumpingové ceny služeb!“

„Což jsme si snad právě vyjasnili, že není pravda,“ ohradil se advokát Mareček. „Z účetní bilance vyplývá, že vybírané poplatky postačí nejen na krytí provozních nákladů, ale i na mírný zisk – pár mizerných milionů ročně, ale zisk tu je a daně z toho poctivě zaplatíme. Dumping to ale podle definice není. Nařizovat nám nic nemůžete, tak jako jste nedávno nemohli nařizovat ostatním bankám, aby nemravně vysoké poplatky zlevnily. Tvrdili jste, že je může donutit zlevnit jen konkurence – a co jiného děláme?“

„Nezapočítali jste tam amortizaci hardwaru!“ chytal se zástupce Úřadu posledního stébla.

„Započítali,“ odporoval pan Mareček. „Uvědomte si, hardware banky Svornost je skromný – jeden počítačový server v každé pobočce, to si dovolí kdejaký velkoobchod.“

„A co ty miliony náramkových přístrojů?“

„Myslíte šintei? Ty přece patří Nadaci šintei, která z nich posílá bance zabezpečená data. Banka plní svou stranu smlouvy – poskytovat uživatelům šintei bankovní služby, což zpětně posiluje postavení Nadace. Nadace bance Svornost předává data a spokojenost je na obou stranách.“

„Nadace má být nezisková! Jak s ní může spolupracovat banka, která má být výdělečná?“

„Jak vidíte, snadno. Právě protože je nezisková, může využít vedlejších funkcí svého hardwaru. Mimochodem, už vám někdo sdělil, že šintei jsou aspoň o třídu nebo o dvě nad současnou světovou úrovní výpočetní techniky a že v těch hodinkách je větší výpočetní síla než v deseti velkých serverech od jiných firem?“

„To je příliš nadsazené tvrzení, než aby to mohla být pravda!“

„Nadsazené? Kdybyste se trochu zabýval jejich možnostmi, třeba podle návodů z časopisu Svět šintei, možná byste zjistil, že ani nadsazené není.“

„Dobrá, ale to není předmětem jednání!“

„Není, ale má k němu vztah,“ nedal se odbýt pan Mareček. „Kdybyste připustil, že některé prostředky, o třídu lepší než dosavadní, mohou mít vliv na efektivitu a tím na konkurenceschopnost, nenapadlo by vás označovat to za dumping. Je to jako když formanské koně kdysi nedokázaly konkurovat železnici a později automobilům. Dokonalejší hardware nám umožnil snížit nároky i na pracovní síly – banka má jen pár pracovnic na přepážkách a i ty tam jsou jen ze setrvačnosti. Až si lidé zvyknou na elektronické platby, až přestanou platit papírovými penězi a nebudou je ani potřebovat – a snad i vy musíte vidět, že to k tomu spěje – banka úplně zruší přepážky, spolu s nimi i pobočky a v celé bance bude jen pět zaměstnanců – ředitel, sekretářka, technik na údržbu, pracovník ostrahy a uklízečka. Ostatní zajistí počítače. Banky jsou nejžhavějším kandidátem na úplnou elektronizaci, což se – naštěstí pro lidstvo – nedá říci o oborech, které přetrvají postaru.“

„Ale to úplně naruší hospodářskou soutěž!“

„Pokud vím, nedávno rozeslala Nadace šintei všem bankám nabídku svých služeb. Kdyby tyto banky včas pochopily, co šintei představují, mohly se přidat. Možná to některé ještě stihnou. Ale pokud ne – jejich smůla. Svornost začínala jako nejmenší banka před krachem. Neměla reklamu, co do zisku je v Čechách nejslabší, ale na počty klientů a transakcí nejsilnější. O tom ale rozhodla známá neviditelná ruka trhu. Zkostnatělí dinosauři prostě nezvládli evoluci proti hbitějším myškám. Není to poprvé ani naposledy.“

„A co když vám přesto dáme pokutu za dumping?“

„Jak jsme si právě vysvětlili, můžete to udělat, ale byla by to právní zvůle, neboť to nemáte podložené. Pak se ale připravte zaplatit nám náhradu škod, až to podáme k Ústavnímu soudu a případně do Štrasburku. Byl by v tom rohatý, abyste nám nezaplatili škody – a výjimečně i s úroky!“

„Jenže než se to rozhodne, zkrachujete!“

„Můžete si to myslet, ale pak se nedivte!“

„Na vyhrožování nemáte! Na naší straně je zákon!“

„Nevyhrožujeme, to děláte vy. Jen vysvětlujeme, že to obvinění stojí na vodě. Což jsme udělali. Teď je na vás, jak se s tím vyrovnáte.“

„To se ještě uvidí!“

Vyhrůžky Úřadu jsme museli vzít vážně, ale nezdálo se, že narazíme na pevné odhodlání k nějaké akci. Něco jsme však očekávat museli. Byl by zázrak, aby se voldemorti vzdali bez boje. Něco jiného byly země rozvrácené válkou, tam jsme je vytlačili lehce, ale už Texas skončil masakrem, i když jen na straně útočníků. Voldemorti tam tvrdě narazili na vojensky rovnocenného protivníka, což byl pro ně doslova ochromující šok. Čechy jsou ale Evropa, nedal se tu očekávat zásah vojenský, nicméně moc byla pořád v rukou voldemortů.

„V Čechách se něco chystá,“ varoval mě Vojtíšek. „Ministerstvo vnitra má přísný zákaz používání počítačů na důvěrných poradách, navíc doplněný o přísný zákaz nošení šintei. Zdá se, že konečně zjistili, odkud vítr fouká!“

„Dokážeš snad pracovat i na zdánlivě vypnutých počítačích, ne?“

„Dokážu,“ přikývl. „Jenže v upřesnění rozkazu stojí, že je musí poctivě odpínat od zásuvek a v konferenčních místnostech se nesmí vyskytovat ani vypnuté notebooky. Za těchto podmínek je skutečně sledovat nemohu.“

„A co použít vaspidy?“

„Použití vaspid je riskantní. Nedávno nabídla firma IBM našemu ministerstvu vnitra k odhalování odposlechů detektory elektroniky. Jsou opravdu skvělé, zachytí na půl kilometru i vypnutá naslouchátka pro nedoslýchavé. Stejně daleko dokáží odhalit a zaměřit i vaspidy.“

„Jak to?“

„Podle firmy IBM jsou na principu rezonance, odhalí i jednotlivé tranzistory, dokonce ani nemusí být nikam připojené. Nejhorší na tom je, že procesorům firmy IBM, které tam zřejmě mají, chybí pelenitový modul, jsou tedy pro nás nepřístupné.“

„Zase ta firma IBM!“ vzdychla jsem si.

„Ano,“ přikývl vážně. „Bohužel, do jejich počítačů nevidíme.“

„Zkoušel jsi to?“ zeptala jsem se ho, ačkoliv jsem mohla předem tušit, že je to zbytečná otázka – tohle ho jistě napadlo také.

„Zkoušel,“ přikývl. „Ale nejsou tam hlupáci, došlo jim, že na internetu je něco nebezpečného pro jejich plány. Od té doby používají zásadně vlastní sítě od internetu důsledně oddělené. Díky procesorům bez pelenitu nikdo neví, co ve svých laboratořích zkoušejí. Dokonce se nedá vyloučit, že už mají dalšího Johna Smitha.“

„Nemohl by tě znovu napadnout?“ došlo mi s obavami.

„Nevím. V prvním případě na mě narazili, ale poučili se a od té doby se internetu zásadně vyhýbají.“

„Doufám, že je aspoň nepouštíš ze zřetele!“

„Nepouštím,“ přikývl. „Ale není to snadné. Vaspidy už nemohu použít, podnikli dokonce několik pokusů o jejich odchycení a nastražili na ně pasti – ty jsem naštěstí dokázal včas odhalit. Je to takový tichý souboj špionážních prostředků, ale uznávám, mají v něm mírně navrch. Dnes bych se neodvážil poslat do jejich teritoria krysy ani mravence – to je totiž menší druh vaspid.“

„Aby na tebe nakonec neuspořádali po Spojených státech hon!“

„To naštěstí nejde, Spojené státy jsou prošpikované elektronikou, že se tam ztratí ledacos. Což neplatí o pečlivě vyčištěných oblastech, jakými jsou areály firmy IBM.“

„Platí to i v budově IBM v Praze?“

„Samozřejmě. S tou si dali obzvlášť důkladnou práci.“

„A poslyš – nemohli by dodat nepelenitové procesory spojencům – hochům na našem ministerstvu vnitra?“

„Mohli – ale neudělají to,“ usmál se. „Nepelenitové procesory považují za svou tajnou zbraň – a nejsou daleko od pravdy, nedokázal jsem je dosud rozkrýt, ačkoliv o nich vím. Ale aby je věnovali našim hochům? Neblázni! Základní pravidlo špionáže říká: Nikde ve světě neexistují spřátelené špionážní služby! A to tihle hoši dobře znají!“

„Ale dodali našim hochům detektory!“

„Ano – ale s personálem, který je obsluhuje a nedopustí, aby na ně sáhli. Na požádání prohledají budovu, ale přístroj nedají z rukou.“

„Takže si po našem ministerstvu vnitra klidně chodí Američané?“

„Jako doma, Katuško, jako doma!“ vzdychl si. „Stejně si tam dříve chodili ruští poradci. Doba se změnila, jen poradci se vyměnili.“

„A naši ministři vnitra o nich vědí?“

„Nejspíš ano,“ přikývl. „Naše vojenské, policejní i špionážní útvary se jim podřizují, jako bychom byli jejich vazalové.“

„Vždyť jsme,“ podotkla jsem. „To ale uvidíme, až se nám podaří získat většinu v Parlamentu.“

„Pokud to bude tak jednoduché,“ vzdychl si.

„Co s tím ale chceš dělat?“

„Všechno co se dá,“ odvětil. „U nás sleduji ministerstvo vnitra, ve světě firmu IBM – ovšem jen z dálky, nemám zájem, aby si mě všimli. Stačí mi, že už něco tuší.“

„Zajímalo by mě, o čem tak tajně jednají?“

„Mě taky. Ale necháme se překvapit. Nic jiného nám nezbývá.“

„Doufám, že to překvapení nebude moc nepříjemné.“

„To jsme tedy dva...“ usmál se.

Errata:

10.08.2021 22:25