Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Česká metoda

Poručík Mauric Laroche se naštěstí zachoval podle předpokladu. Krátce poté, co podivně zkolaboval ve službě, odešel ze zdravotních důvodů do civilu a neodvážil se o tom ani muknout. Udělal to nejlepší co mohl. Ale ani já jsem se nějakou dobu neodvážila vystrčit nos z bezpečí naší usedlosti. Nákupy v Quinsonu obstarával Marcel, já jsem se starala jen o naše drobečky. Vojtíšek opatrně capkal na dosud nejistých nožičkách, Katuška se začínala usilovně plazit a největším úspěchem bylo, že se už sama obracela z bříška na zádíčka a naopak. Katušku jsem denně přebalovala, zatímco Vojtíšek si už chodil na nočníček bez cizí pomoci.

Vrhla jsem se na další činnost, začala jsem studium medicíny. Marcela to samozřejmě potěšilo, ale i mně se to při péči o dvě mimina hodilo. Tím se mi podařilo ve Francii účelně zaplnit volný čas, kterého jsem měla poměrně dost – což platí pro Virtuálku, ostatní matky jsou na tom zaručeně mnohem hůř.

Samozřejmě nepřipadalo v úvahu studium na normální vysoké škole ve Francii, ale Virtuálové měli dobré zkušenosti se školami v Austrálii. Dalo se tam studovat na dálku, ale jejich přísné zkoušky ve světě uznávali. Medicína ovšem vyžaduje znalosti prokazatelné nejen slovně, ale i prakticky, takže mě čekala řada cest do Austrálie na povinná praktická cvičení. Začátek studia by ale měl být znalostní, kde bych si vystačila s Virtuální Školou.

Měla jsem tedy co dělat. Studia ve Virtuální Škole mě zaměstnala víc než co jiného. Studium se naštěstí nevylučovalo s multiplexováním. Mohla jsem je odsunout do pozadí – věnovala jsem mu všechno, co mi zbylo ze zrychleného času po odečtení multiplexu mezi Francií a Prahou. Mým nejdůležitějším úkolem byla starost o naše neobvykle odlišná dvojčátka, ale část své pozornosti jsem uplatnila i v Čechách. Obvykle mi ale pro studium zbývalo až osmdesát procent, víc než tomu věnují studenti ne-Virtuálové.

Což neznamenalo, že se do studia uvrtám a nebudu dělat nic jiného. V Praze jsem řídila hned dvě robotky, Kateřinu a Lili. A zdálo se mi, že se právě tam schyluje k velice důležitým událostem.

Důležitým, ale – ne dobrým.

Marcel odjel do nemocnice a já jsem si multiplexovala mezi mícháním kašičky pro dvojčata, zasedáním Strany Nadace Katuška a studiem anatomie, když mě Vojtíšek rázně vyburcoval.

„Mami – napoj se na mě!“ požádal mě rychle. „Ne, tady ne, ve Francii se nic neděje. V Praze! Sleduj mě, navedu tě tam!“

Během zlomku vteřiny jsem sdílela označený procesor, podle všeho patřící robotovi. Nemusela jsem ho řídit, ani to nešlo, všechno bylo busy, jen jsem mohla sdílet čidla.

Robota kamsi vedla eskorta z policejních těžkooděnců. Chvíli trvalo, než jsem se stačila zeptat, co se děje.

„Policie přepadla banku Svornost,“ informoval mě Vojtěch. „Současně vpadli do všech poboček i do centrály – robot, kterého se mnou právě sdílíš, je generální ředitel banky.“

„Generální ředitel je robot?“

„A proč ne?“ odtušil Vojtěch. „Kdyby jen on! Čím méně je tu skutečných lidí, tím méně rukojmí budou mít.“

„Ale proč...?“

„Proč ten vpád? To zatím ještě nevím,“ odvětil. „Víš co? Co jsi potřebovala vidět, už víš. Vrať se ke mně na zasedání Strany, uděláme z toho mimořádný bod programu. Nech mě, ať to oznámím, až bude vhodná chvíle.“

Lili seděla mezi lidmi v sále, ale robotka Kateřina byla hned vedle Tomáše za předsednickým stolkem. Ten ale nespěchal. Neměla bych jeho trpělivost, ale dělal jako by o nic nešlo a do debaty o dalším útoku České televize proti naší bance nezasahoval. Jeden komentátor nedávno vypočítal, že naše banka nemá dost rezerv, aby dokázala vyplatit střadatele, kteří jí svěřili své peníze – jako kdyby kterákoliv jiná banka měla více rezerv než povinná dvě procenta a žádná by takový run na banku se ctí neustála.

Mohli bychom nad tím mávnout rukou, protože u nás to nebyla pravda. Naše banka svěřené peníze neinvestovala, pouze spravovala – a jednorázově bychom mohli vyplatit třeba všechny.

Mohli bychom nad tím mávnout rukou, ačkoliv hrozilo, že ta poťouchlá zpráva způsobí lavinovité vybírání hotovosti z banky – a několik tisíc lidí si objednalo výplaty svých peněz v hotovosti.

Mohli bychom nad tím mávnout rukou, kdyby naši banku neobsazovala Česká policie přepadovým komandem těžkooděnců. Spíš to tedy vypadalo na dobře připravenou akci voldemortů. Policie obsadí banku, Česká televize to posvětí zpochybněním její důvěryhodnosti – což je ovšem třeba udělat ještě před policejní akcí. Opravdu spolu tyto dvě akce souvisí? Musela by to být velká náhoda, kdyby nesouvisely.

Co ale uděláme?

Celé vedení Strany Nadace Katuška se klonilo k názoru, že to bez odezvy nechat nemůžeme, ale chyběla nám jednota výběru vhodných prostředků. Katuščiny Noviny budou naše čtenáře informovat, ale i tak bude informovaných nepatrná menšina. Donutit Českou televizi, aby to uvedla na pravou míru? Bez soudu to asi nepůjde a obrátit se na soud? To bude trvat dlouho a jak již z jiných případů víme, účinek bývá minimální a nezaručený.

Konečně požádal o slovo Tomáš.

„Útok České televize je jen praktická předehra k závažnějšímu útoku České Policie, který právě probíhá. Banka Svornost je v této chvíli obsazená policií a prakticky vyřazená.“

„To snad není pravda!“ ozvalo se s pléna.

„Jak si to mohli dovolit?“

„To je katastrofa! Tím nás potopili!“

Samozřejmě všichni věděli, jaké plány jsme s bankou měli – a ty se teď v očích všech potápěly.

„Není to tak zlé,“ pokračoval Tomáš klidněji. „Zloději přecenili svůj lup. Obsadili pobočky i centrálu, ale nikde nenajdou ani korunu. Hotovost máme ukrytou lépe. Nějaké vodítko by jim mohli poskytnout naši bezpečáci, kteří rozváželi hotovost po pobočkách, ale ani ti nevědí, kde máme trezory. Hotovost vždycky přebírali v překladišti, ale to je nenápadná budova, kam peníze z hlavních trezorů přesouvala další parta. Tu ale policie nedostala a těžko někdy dostane.“

„Ale centrála s počítači...“ ozval se kdosi.

„Počítače jsou vícenásobně zálohované,“ ujistil všechny Tomáš. „V obsazených budovách v této chvíli všechny zobrazují výstrahu, že do systému pronikly nepovolané osoby a počítače jsou zablokované – ani největší policejní odborník je nepřiměje spolupracovat. Zastoupí je záložní systém na skrytém místě a banka bude pracovat dál.“

„Dobře, ale která banka...? Ta obsazená policií?“

„Banka Svornost zřejmě přišla o budovy i o personál, ale její podstatná část není a nikdy nebyla v budovách. Jediný problém je v této chvíli výběr hotovosti. Dnes máme zaznamenaných šest set osm žádostí o výběr hotovosti. Kdybychom je neuspokojili, vypukne panika – ale na pobočkách obsazených Policií to nejde. Musíme těm lidem objednanou hotovost doručit sami, jinak jsme skončili.“

„Jak si to představuješ?“

„Jednoduše,“ řekl Tomáš. „Klienty si rozdělíme na dvě skupiny, panikáře a rizikové. Panikáři jsou ti, kdo zpanikařili – předpokládám, že jich je většina. Když jim přímo doručíme jejich peníze, upokojí se a nebudou nás pomlouvat, ani proti nám podnikat žádné ztřeštěné akce. Rizikoví jsou policejní agenti. Těm nebudou stačit peníze, ti potřebují šířit paniku. A když jim peníze doručíme, půjdou po doručitelích. Peníze máme na bezpečném místě, ale musíme je před policií utajit. Takže si musíme zavést a dodržovat některé prvky konspiračního chování, aby si nás policejní agenti nevyčíhali.“

„Jak to chceš ale doručovat?“

„Normálně, poštou,“ usmál se Tomáš. „Ale pozor! Každou zásilku by měl odesílat někdo jiný, z jiné pošty a protože jsou pošty hlídané kamerami, budeme je muset nějak dočasně vyřadit.“

„Ale jak? Vy to snad umíte?“

„Požádáme o pomoc Svobodu světu, pomohou nám s tím.“

„Vy je znáte? A máte na ně spojení?“ ozval se někdo zděšeně.

„Postačí uveřejnit na webu naší strany, co se stalo s bankou Svornost. Ale možná to ani nebude potřeba. Organizace Svobodu světu už to určitě ví a může se stát, že nám nabídne svoji pomoc sama. Podle toho, co už víme, můžeme očekávat i její vlastní protiakci.“

„A když ne?“

„Pak na náš web umístíme otevřenou žádost o pomoc. Nemusíme uvádět podrobnosti, hoši ze Svobody světu si jistě sami zjistí, oč jde.“

„To se ale dozví i Česká policie!“

„Ta o přepadení Svornosti ví tak jako tak. Ale žádost o pomoc se nedá vykládat jako spojení, nemohou nás kvůli tomu hnát před soud. Teď jde hlavně o to, jak doručit peníze těm, kdo si je objednali nebo si je objednají.“

Rozjeli jsme tedy akci doručování peněz těm, kdo si je objednali. Bylo k tomu třeba několika dobrovolníků, aby dokázali podat na více poštách za co nejkratší dobu co nejvíce zásilek. Kontakt na Svobodu světu jsme nechali na Tomovi, který se toho iniciativně ujal – nevím, kolik lidí vědělo, jak snadný úkol to pro něho bude, ale mnoho jich asi nebylo. Dobrovolníků na odesílání peněz se našlo víc, takže jsme první fázi mohli zahájit ihned.

Tomáš slíbil dopravit peníze z tajných sejfů. Jako první předávací místo jsme zvolili Koleje Katuška, ale každé další předávání mělo být jinde, abychom na sebe nepřitahovali pozornost policejních agentů.

Současně jsme se rozhodli nahradit Katuščiny Noviny elektronickou verzí, šířenou pomocí šintei. Papírové noviny byly příliš zranitelné bojůvkami vandalů, které nechává státní Policie benevolentně řádit, pokud je sama neorganizovala. Mohla by je ostatně přímo zlikvidovat. Skoro najisto bych očekávala, že další úder přijde proti nim a rozhodli jsme se proto voldemorty předejít. Policie může elektronické noviny zlikvidovat jen když zná provozovatele – což v případě šintei není tak jednoduchá záležitost. Operační systém šintei adresy ani cesty zásadně neprozrazuje a žádný odborník nemá šanci vytáhnout z nich nějaké údaje. Jednoduché vyvolávání multimediálních stanic neznamená, že jsou na ráně, jako většina serverů na internetu. Navíc to byla prakticky jediná cesta, jak noviny ještě více rozšířit mezi lidi. Stačilo rozeslat uživatelům šintei návod, jak si Katuščiny Noviny vyvolat, aby se spustilo nejmasovější médium v Čechách.

Bohužel to málem připravilo o práci naše tiskaře, ale po krátké poradě s Vojtěchem jsem se rozhodla využít tiskárnu pro tisk návodů k šintei a zlaari, kde černobílé provedení stačilo a tiskaře by to zaměstnalo.

Redakce Katuščiných Novin se nezměnila. Šéfredaktorka Manča Bělíková zvládla odlišné médium skvěle. Psaní článků zůstalo shodné, jen přibylo více obrázků a videozáznamů, které se na papír nevejdou.

Velkou nevýhodou šintei byl způsob zobrazování promítáním na stěnu, vyžadující zatemněnou místnost. Naštěstí jedno z prvních videí elektronických Katuščiných Novin upozorňovalo čtenáře na brýle zlaari, které si mohou zájemci koupit jako doplněk šintei i samostatně. Stačí navštívit elektronický šintei-obchod, kde je výběr z desítek barevných i tvarových variant. Podobně se tam dají koupit šintei pro děti. Nejsou sice nejlevnější, ale pokud vaše dítě častěji telefonuje, vrátí se vám ta investice brzy v nižších telefonních poplatcích. Navíc se na dětském šintei dnem zletilosti aktivuje volební aplikace a na kontě se objeví vrácená částka za šintei, takže předčasné zakoupení dětských šintei nebude pro rodiče velká finanční ztráta. A konečně další možnost – pomocí brýlí zlaari a redukce pro USB konektor se dají pohodlně promítat DVD filmy a videa. Nejsou sice v lepší kvalitě než klasické filmy na PC, ale kvalitnější než v televizi a můžete si tak prakticky kdekoliv vychutnat filmy bez reklam, což také není marné.

Nákupy jsou v šintei-obchodu snadné. Máte-li na kontě peníze, najdete si v nabídce zboží, jako u každé transakce potvrdíte objednávku scanem oka a šintei se postarají o zbytek – zboží brzy přijde poštou.

Volební a peněžní aplikace jsou vázané na počáteční nastavení na oko majitele. To se dá uskutečnit pouze na matrikách, ale muselo by se tak jako tak nastavovat při dosažení zletilosti, kdy má občan nárok na šintei zdarma. Nastavení na dětské oko se v dospělosti nemění a dětem se tak umožní naučit se zvládat zacházet s vlastním kontem – kde o výši kapesného rozhodují rodiče.

Ačkoli banku Svornost obsadila Policie, šintei fungovaly dál. Policejní mluvka ve všech televizích přičinlivě blekotala své pohádky o zajištěných miliardách, které měly být údajně vyvezeny do zahraničí, jenže pro to neměla důkazy. Strana Nadace Katuška naopak v Parlamentu interpelovala ministra vnitra a doporučila mu, aby se za ten incident omluvil a potrestal toho, kdo tu provokaci zorganizoval – pokud jím není on sám.

Ministr vnitra na interpelaci mlživě odpověděl, že na vyhodnocení této akce je ještě příliš brzy, nicméně že byla »naprosto standardní«.

„Dosud je zpracováno teprve dvě stě stran spisů!“ tvrdil.

Odmítl ale upřesnit obsah těch spisů s odvoláním na nebezpečí maření vyšetřování. Navrhované propuštění zatčených na kauci samozřejmě odmítl z důvodu »nebezpečí jejich útěku do zahraničí«.

Katuščiny Noviny ve své elektronické podobě zatím oznámily, že policejní akce naprosto selhala. Zabavené hotové peníze nestojí za řeč, na pobočkách se jich skladovalo zanedbatelně, aby se snížilo riziko loupeží. Policie proto dopadla stejně jako případní lupiči – fiaskem. Všichni, kdo si hotovost objednali, ji už v pořádku dostali. Pobočky obsazené policií to sice zajistit nemohly, ale peníze všem přišly do poslední koruny poštou. Problémy se objevily naopak na straně příjmu. Po dobu policejní zvůle nemůže banka přijímat platby v hotovosti a kdo potřebuje nějakou hotovost na svůj šintei-účet vložit, má do ukončení policejní zvůle smůlu.

„Buďte při výběru hotovosti opatrní!“ varovaly Katuščiny noviny. „Kdo si ze svého konta vybere veškeré finanční prostředky, zbaví se možnosti plateb pomocí šintei! Některé obchody mají s přijímáním hotovosti problém. Podle zákona musí hotovost při překročení zákonné částky odmítnout a jedinou cestou je pak použití služeb jiných bank – počítejte ale s vysokými poplatky za příjem nadlimitní hotovosti, za vedení účtů i za transakce.“

Nezdálo se, že by vznikla panika a že by si lidé hromadně peníze vyzvedávali, jak většina médií napjatě očekávala. Zdálo se, že je to spíš jejich zbožné přání. Panika ohledně šintei by se jim zjevně hodila.

Po srovnání zpráv Katuščiných Novin s ostatními médii – vždycky šlo jen o tvrzení proti tvrzení – lidé zaujali vyčkávací postoj. Šintei zatím fungovaly bez problémů, pro obchodníky byly výhodnější než platby v hotovosti. Kdo si přál bankovky, mohl je mít, ale otázka byla, co si s nimi počne.

Klasická česká opatrnost tentokrát opět slavila úspěch.

Další olej do ohně přilila webová stránka Svobodu světu, kde se objevil rozbor přepadení banky Svornost. Z přiloženého zvukového záznamu tajného telefonického jednání mezi premiérem a ministrem financí vyplynulo, že si tuto akci u České policie vyžádalo ministerstvo financí. Ministr v rozhovoru velice emotivně argumentoval, že banku Svornost je nutné »zničit za každou cenu, dříve než rozvrátí ostatní banky a tím celé hospodářství«.

Ministr financí na pohotově svolané televizní tiskové konferenci spatra prohlásil, že na nelegální pomluvy reagovat nebude. V dalších minutách pak vášnivě obhajoval policejní obsazení banky Svornost. Prohlásil, že tato akce zachránila náš hospodářský rozvoj a už proto byla plně oprávněná.

„Však tam naše Policie něco najde!“ prohlásil na závěr.

Tisková konference se vzápětí objevila i mezi videozáznamy Katuščiných Novin, jenže doplněná o komentář, hodnotící přístup ministra financí jako ignorantský a lživý.

„Kdyby Policie v bance Svornost něco našla, byla by mnohem úspěšnější než Američané při hledání zbraní hromadného ničení v Iráku – těm se tam nic podstrčit nepodařilo. Právem se ale obáváme, že se jedná o stejně vylhanou akci, naštěstí v našich podmínkách bez milionů nevinných obětí.“

Závěrem se zde objevil rozhovor s dosud neznámým členem organizace Svobodu světu.

„Ano, ministrův telefonní hovor jsme poslouchali nelegálně,“ přiznal beze stopy lítosti. „Nač ale strkat hlavy do písku? Policie přece stejně nelegálně bez svolení soudu odposlouchává telefonní hovory – kromě telefonů šintei, kde to není tak snadné. Odposlech ministra nebyl legální ani morální, ale pravdivý, to ministr nemůže popřít. Ta svévolná akce Policie nic nezachraňovala, jen se pokusila zničit platební systém šintei a oba ministři, financí i vnitra, by se za ni měli zodpovídat před soudem. Pokřik o nemravnosti je ze strany vládních kruhů pokrytecký. Ano, použili jsme stejně nemravný odposlech, jako vláda a Policie. Zamyslete se ale raději nad morálkou zloděje, který na celé kolo křičí o chytání jiných zlodějů!“

Několik českých hackerů se pod vidinou štědré odměny pokoušelo najít server stránky Svobodu světu, ale tentokrát narazili na těžší oříšek než se zdálo. Ačkoliv byly nepřetržitě dostupné, stěhovaly se ze serveru na server a přitom se daly těžko vystopovat. A kdo je přece objevil, nevěřil svým očím. Nalezl je na posledních místech, kde by je čekal – na služebním serveru ministerstva vnitra a financí – kde je samozřejmě při důkladném pátrání nikdo nenašel.

Většina českých hackerů se ale novému sportu nevěnovala. Ne že by nepolapitelnou stránku považovali za bezvýznamnou, ale štvanice na ni se příliš podobala udavačství a sami hackeři se začali odtahovat od těch, kdo se toho účastnili – zejména když se tam brzy objevil i seznam těchto „lovců“.

Odhalený hacker ztrácí na ceně stejně jako odhalený špion.

Většině lidí to bylo jedno. Šintei fungovaly a hotovost potřeboval málokdo. Ti, kdo si ji spěšně vybrali, si ji buď rychle zase uložili, nebo se pokoušeli platit hotově, aby se těch papírků zbavili. Obchodníci se museli nešikovných papírků zbavovat sami a i když to také byly peníze a zákony nedovolují jejich odmítání, byla s nimi práce navíc – a ke všemu ztrátová.

Kdo by o to stál?

„To je přece jasný případ pro právníky!“ usoudil pan Jamanami Kacuie, když se dozvěděl, co se v Čechách stalo.

Nadace Katuška koncem týdne uvítala vzácnou návštěvu z dalekého Japonska. Pan Kacuie byl v Čechách již podruhé pomáhat po právnické stránce. Málokdo tušil, že jde o robota, ale kde policie podniká tak protiprávní akce, není pro cizince bezpečno a nemělo smysl riskovat.

Přivítali jsme pana Kacuie nejprve na vesnici u Františka, kde přistálo jeho kaičen-piko, pak na kolejích Katuška, kde jsme ho ubytovali. Několik dní pak strávil prohlídkami pamětihodností Prahy – tak zněla oficiální verze, kdyby se na jeho pobyt někdo zeptal.

Co se odehrálo pak, vypadalo jako blesk z čistého nebe.

Japonská banka Koujou se obrátila na mezinárodní arbitráž se stížností proti České republice kvůli maření investic v bance Svornost, své pohledávky odhadla na sto miliard českých korun a trvala na okamžitém odškodnění.

„Tohle nemůžete vyhrát!“ byla první slova českého advokáta, který se dostavil na první jednání.

„Tuhle kauzu prohrajete a nebude to poprvé,“ věštil japonský zástupce. „Jednání vaší Policie je flagrantní porušení mezinárodního práva i vašich českých zákonů.“

„To je nepřípustné vměšování do našich vnitřních záležitostí!“ kohoutil se český zástupce.

„Japonský podíl v bance Svornost není česká vnitřní záležitost,“ tvrdil sveřepě Japonec.

„Chystali jste se nelegálně vyvézt úspory našich občanů do Japonska!“ zaútočil český advokát.

„To je nepodložené tvrzení,“ pokrčil rameny Japonec. „Vývoz českých peněz do zahraničí vám u ostatních bank nevadil, proč jste se zaměřili na Svornost, která žádné zisky do zahraničí nevyvážela?“

„Jak to – nevyvážela? Jde snad o sto miliard českých korun, ne?“

„To je jen vyčíslení našeho zmařeného podílu,“ odvětil klidně Japonec. „S vyvážením zisku to nemá nic společného. Podlamujete důvěru v japonskou serióznost, které si ceníme víc než mrzkého zisku.“

„Důvěra za sto miliard korun?“ odvětil uštěpačně český advokát.

„Ceníme si ji na víc, ale protože známe tíživou českou bilanci, omezili jsme se na tuto částku,“ uklonil se lehce a přitom značně prkenně Japonec. Nebylo ani znát, zda to řekl vážně nebo ironicky.

Česká média se okamžitě pustila do Japonců jako nikdy předtím, padala ostrá slova jako »japonští piráti« a vyděrači, ale ke všeobecnému překvapení dopadla arbitráž v neprospěch České republiky. Japonci vzápětí zdvořile, ale velice důrazně požádali o omluvu ode všech médií.

„Arbitráž dopadla jak dopadla, protože právo nebylo na české straně,“ řekl pan Jamanami Kacuie v interview pro Katuščiny Noviny. Ve videu hovořil česky s lehce cizím přízvukem, ale srozumitelně. „Češi si musí zvyknout, že česká metoda loupení, spočívající v obsazení cizích majetků policií, není v mezinárodním měřítku přijatelná. V krajním případě mohou zaplatit i nepodložené urážky, a to ne zrovna levně, my si naší cti ceníme hodně vysoko,“ pokračoval klidně.

„Katuščiny Noviny vás neurážely!“ připomněla mu Manča.

„Také je u mezinárodního soudu žalovat nebudeme,“ odvětil Jamanami Kacuie klidně. „Ale jiné noviny a televize nás soustavně poškozovaly. Buď se tedy omluví, nebo zaplatí. Máme jejich soupis se všemi urážkami, žádná redakce se z toho bez omluvy nevykroutí.“

Nebylo to přímé vyhrožování, jen trochu zastřené, ale účinky se brzy dostavily. Česká média se jedno po druhém omluvila. Bylo sice znát, že je to se skřípěním zubů, ale Jamanami Kacuie to v dalším interview velkoryse přijal s tím, že tuto záležitost považuje za smírně vyřešenou.

Já jsem měla samozřejmě zájem dozvědět se něco víc, proto jsem se pana Kacuie zeptala osobně – nemusela jsem ho ani shánět, spojila jsem se s ním přímo do Japonska.

„Jak se vám podařilo tu arbitráž tak hladce vyhrát?“ zajímalo mě.

„To máte tak, Káťo,“ odpověděl. „Arbitráže nejsou spravedlivý systém. Spory rozhodují vždy tři arbitři. Jednoho si vybere strana žalobce – ten bude nejspíš hájit její zájmy. Druhého arbitra si zvolí strana žalovaná, aby ji hájil a tito dva se musí shodnout na třetím. A protože se ti tři na závěru nemusí shodnout a o výsledku se hlasuje, rozhoduje arbitráže ten třetí. Arbitr musí být mezinárodně schválený a donedávna je měli pod kontrolou voldemorti, proto arbitráže dopadaly vždy ve prospěch voldemortů. Toho jsme si byli vědomi a proto se Učitel zasadil o to, aby se mezi mezinárodně uznávané arbitry dostalo i pár Virtuálů. Pak stačí za toho třetího, formálně nestranného, vybrat našeho člověka.“

„Dobře, ale většina arbitrů jsou voldemortí slouhové, nebo ne?“

„Většina ano,“ připustil pan Kacuie. „Ale naši lidé se arbitrážím začnou vyhýbat, kdykoliv očekáváme, že je budeme potřebovat pro naše záležitosti. V kritické chvíli se stane, že si naši protivníci nemají z koho vybírat – většina volných arbitrů jsou Virtuálové a pár poskoků snadno vyřadíme – nezapomeň, že jeden z arbitrů je vždycky už od počátku náš a má přehled, kterým se musí vyhnout. A je to poměrně snadné – na každého voldemortího arbitra víme několik případů, kdy nerozhodovali nestranně, takže je s poukazem na ně odmítneme. Působí to docela věrohodně. Naopak očekáváme, že i naši protivníci odmítnou naše lidi – ale jak říkám, Virtuálové se běžným kauzám vyhýbají, aby byli v kritické chvíli v hojném počtu volní. Ve chvíli, kdy se žalobce a žalovaná strana dohodnou na třetím arbitrovi, je prakticky rozhodnuto – tak to bylo i předtím. Vtip je v tom, že voldemorti nevědí, který arbitr je Virtuál a obvykle jsou na omylu, že všechno dopadne jako vždycky – tedy hladce pro ně. Celá arbitráž je pak prakticky fraškou. Nikdo je nekontroluje, neznají odvolání, dělají se jen kvůli dojmu na veřejnost.“

„To ale není zrovna spravedlivé!“ podotkla jsem.

„Cožpak to tvrdím?“ souhlasil pan Kacuie. „Voldemorti přesně tak arbitráže vymysleli. Vypadají nestranně, ve skutečnosti pomáhají ovládat svět. A dlouho se jim to dařilo – Virtuálů je i dnes mezi arbitry nepatrná menšina, ale pro naše kauzy velice důležitá.“

„Takže proti nim používáme jejich vlastní špinavé metody?“

„Voldemorti arbitráže nevymysleli jako nástroj spravedlnosti, ale přesně naopak,“ vzdychl si pan Jamanami Kacuie. „Jenže v dnešní době se jim nevyhneme. Kauzy, ve kterých rozhodují Virtuálové, jsou aspoň spravedlivější než ostatní. Rozhodují nestranně, aby je nikdo neobvinil ze zaujatosti. Pokud nejde o zájmy voldemortů, chovají se tak i ostatní arbitři, jenže když jsou jednou stranou arbitráží voldemorti, a to je ve většině případů, rozhodují vždy v jejich prospěch.“

„Co arbitráže mezi dvěma voldemorty?“

„Voldemorti se obvykle včas dohodnou mezi sebou, ale pokud ne, pak stačí podplatit jen jednoho – toho třetího...“

„To je ale svinstvo! A co až voldemorti zjistí, že jsou Virtuálové i mezi jejich uznávanými arbitry...?“

„Máš pravdu, mohli by je eliminovat,“ připustil. „Předpokládá to ale, že je poznají a zatím se jim to příliš nedaří. Pravda, Vojtěch nás už upozornil na nebezpečí odhalování robotů detektory, vyvíjenými firmou IBM, ale není to zatím tak horké. Každý arbitr má u sebe přinejmenším notebook v aktovce a to zatím detektory neodliší. Zakazovat notebooky si dovolí snad jen Česká Policie, ale ne mezinárodní organizace. Kdyby to hrozilo, museli bychom místo robotů posílat osobně virtuály.“

„Ale co chitkony?“ napadlo mě. „Ty to nedetekuje?“

„Tím si není jistý ani Vojtěch, ale to není takový problém,“ ujistil mě pan Jamanami Kacuie. „Nemají všichni Virtuálové chitkon trvale implantovaný pod kůží, většina pořád nosí chitkon v hačimaki a není problém vložit jej do jiných pokrývek hlavy – do klobouku, basebalové čepice, indického turbanu, anebo jen tak do náplasti... lidé nosí na hlavě ledacos. Chitkon se vejde i do brýlí. Na nose je to sice trochu dál od mozku, ale zvýšená citlivost a výkon to dožene. V případě potřeby není problém chitkon odložit s osobním notebookem – a pak nic nepoznají ani machři od IBM.“

„Pokud nejde o implantovanou verzi,“ povzdychla jsem si. „My přece chitkon odložit nemůžeme.“

„Vy také nikdy nebudete dělat arbitra,“ ujistil mě.

„Po tom ani netoužím... ale co kdyby někdy uspořádali opravdu velkou štvanici na všechny Virtuály..?“

„Kdyby k tomu došlo a kdyby na to hromadně použili detektory IBM, museli byste se držet stranou,“ připustil Kacuie. „Ale nemyslím si, že by to v současnosti hrozilo.“

„Musíme se ale připravit i na to,“ dodala jsem a rozloučila se.

Ano, člověk nikdy neví...

Errata:

10.08.2021 22:25