Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Převrat

Prohraná stomiliardová arbitráž se nedala zamést pod koberec. Strana Nadace Katuška podala trestní oznámení na ministra vnitra, že loupeživým zásahem Policie poškodil Českou republiku o sto miliard korun, za což by se měl zodpovídat před soudem. V dřívějších dobách, kdy ho před stíháním chránila poslanecká imunita, by to bylo prázdné gesto, dnes to ale vypadalo úplně jinak – a pro ministra vážněji.

Policie mezitím připravila pro státního zástupce podklady pro obžalobu členů banky Svornost, jenže hned na první stání přišel v roli jejich obhájce pan Jamanami Kacuie, který jako podklady přinesl výsledek arbitráže. Podle ní nedošlo k žádnému pochybení ze strany banky Svornost ani Japonska, ale k loupežnému aktu České Policie – a role žalobců a žalovaných se obrátily.

Pan Jamanami Kacuie jen tak jako mimochodem prohlásil, že Japonci při poženou okamžitě k mezinárodnímu soudu, pokud České soudy nezajistí spravedlivý soudní proces. Byla to trochu hra va bank, na spravedlivý soud bychom se nemohli spoléhat ani u mezinárodního soudu, jistě byl prolezlý voldemorty i jejich poskoky, ale může být dobré protivníka předem trochu postrašit.

Ukázalo se, že pan Jamanami Kacuie zná české právo lépe než advokáti pana ministra i sami soudci. Postupně je argumenty zatlačoval do obrany, až nakonec soudcům nezbylo než vynést rozsudek. Ministra odvedli rovnou do vazby, ačkoliv se na místě odvolal, zatímco vězněné zaměstnance i ředitele banky Svornost museli zprostit křivého obvinění a propustit. Bylo to na poslední chvíli. Byli téměř na pokraji odhalení, že nejde o lidi, ale o roboty. Ve vyšetřovací vazbě neměli totiž přístup k zásuvkám elektrického proudu a i když se snažili maximálně šetřit, měli baterie téměř vybité.

Ještě než dorazili do centrály banky Svornost, aby ji převzali od policie, přišli před vchod první zájemci o vložení papírových peněz na konto šintei. Mohla za to Manča Bělíková v redakci Katuščiných Novin ve své reportáži o průběhu soudního jednání. Reportérů se soudu účastnilo víc, ale všichni ostatní se těšili na odsouzení obžalovaných, ne na nečekaný pád ministra. Lidové noviny dokonce dopředu uveřejnily zprávu o odsouzení manažerů Svornosti a trapně se pak vymlouvaly, že »všechno tomu nasvědčovalo«, aby nemusely přiznat, že sprostě lhaly. Manča se od soudu vrátila jako jediná spokojená a hned také upravila reportáž na úvodní stránku Katuščiných Novin. Slibovala zájemcům brzké otevření banky Svornost pro vkládání peněz na konto šintei.

Znovuotevřením Svornosti to neskončilo, Nadace Katuška mezitím připravila další referendum. Občané by měli rozhodnout o pádu vlády, která se pokusila sáhnout na jejich peníze, jak dokazuje arbitráž. Byl to přece komplot mezi ministrem financí a vnitra a premiér se v takovém případě nemůže nejapně vymlouvat, že netušil, co vyvedli ministři jeho nejvýznamnějších ministerstev – ergo celá vláda je ve své podstatě loupeživá a premiér za ně zodpovídá.

„Ministr vnitra se odvolal, ale v co vlastně doufá? Že vyšší soud pod stejnými důkazy rozhodne jinak?“ hlásala Manča Bělíková. „Může nanejvýš zdržovat, spravedlnost již neovlivní!“

„Vzpomeňte si, občané, jak Poslanecká sněmovna hlasovala! Partajní poslanci hlasovali vždy opačně než vy sami a jejich rozhodnutí napravovala referenda. I tu poslední změnu volebního zákona poslanci odložili! Není i to důvod předčasně ukončit jejich působení?“

Pro ty, kdo se ptali, co dál, připravila návod, jak co nejlépe volit.

„Volební aplikace je v činnosti trvale a každý občan může dát své hlasy těm, komu důvěřuje. Pozorně si projděte seznamy kandidátů jednotlivých stran, jsou v přehledném seznamu včetně tabulky, jak kdo v poslední době hlasoval. Můžete své hlasy rozdělit již teď – kdo si to rozmyslí, nebo časem zjistí, že svůj hlas věnoval někomu, kdo zklamal, může svou volbu kdykoliv změnit. Na seznamu kandidátů bude brzy vidět, kteří z nich budou zvoleni, kdo má k tomu blízko a kdo důvěru občanů nemá. Kdyby toto referendum rozhodlo o pádu vlády, nastoupí vámi zvolení poslanci do Parlamentu ihned. Uvažujte ale dobře, komu svou důvěru dáte. Těm, kteří zklamali, nebo těm, kdo hlasují podobně jako byste hlasovali vy sami?“

Návod byl obsáhlý, ale občané si začali volby nanečisto zkoušet již teď a brzy se ukázalo, že by současné vládní strany po nových volbách neměly sílu ani na blokování ústavních zákonů. Podle mě měla na tu změnu největší vliv ztráta informačního monopolu voldemortů, kterým se až dosud dařilo lidi tak skvěle balamutit. Katuščiny Noviny byly zdarma, vždy po ruce a lidé si navíc všimli, že jejich zprávy jsou věrohodnější. Ani rubrika označená jako Bulvár nebyla tak vlezlá, spíš byla decentnější a bez vymyšlených skandálů, ačkoliv lidem i nadále přinášela tolik žádaný pohled na život celebrit. Žádný div, že prodej papírových novin a jejich náklady klesaly pod ekonomické minimum a z dříve všemocného tisku se staly omezené stranické magazíny.

Ani klasické televizní vysílání lidi tak nelákalo. Ukázalo se, že součástí Katuščiných Novin je slušně zásobená filmotéka, odkud se dají kdykoliv do brýlí pouštět filmy podle vlastního výběru, bez poplatků a reklam. Obraz se dal skvěle sledovat i v posteli, navíc si lidé všimli, že brýle zlaari mají lepší obraz než televizní obrazovky včetně HDTV. A kdo chtěl, mohl si film pouštět i přes adaptér na televizoru. Každý si mohl stejně jako filmy vybírat i zprávy – textové jako v papírových novinách, ale i televizní videa ve výběru, který jim papírové noviny jen tiše záviděly. Zprávy Virtuálů byly rozmanitější a přitom věrohodnější než od světových zpravodajských agentur. Žádný div, že televizní kanály, svázané pevnými vysílacími časy a plné necitlivě vkládaných a často klamavých reklam, rychle ztrácely diváky.

Ale lidé si rovněž všimli srozumitelných komentářových pořadů k aktuálním událostem a besedy s lidmi. Některé jsem sestavovala já, jiné Manča Bělíková, ale komentátorů jsme měli brzy víc.

Návštěvníci Kolejí Katuška se mohli odreagovat i v přitažlivém pořadu, nazvaném Český Hyde Park. Diskutovat mohl kdokoliv, kdo se do pořadu přihlásil a o čemkoliv. Nikdo si nemohl stěžovat, že nedostal prostor k vyjádření. Do studia Kolejí Katuška jsme pustili každého, ať už chtěl diskutovat, reagovat na komentáře, nebo vést monolog. Všichni si ale museli zvykat, že jejich názory uvádíme na pravou míru už ve chvíli, kdy je diskutující vysloví.

Pochopitelně se nám tam vyrojilo plno zneuznaných věrozvěstů, voldemortích poskoků i obyčejných žvanilů, ale každý musel předem počítat, že ho doplníme naším komentářem. Málokoho jsme nechali mluvit bez reakce. Některé jsem až litovala, jak se zoufale, ale marně snažili své bludné názory prosadit proti lépe připraveným Virtuálům. Kdo nás znal, už dávno věděl, že jsme vždy lépe připraveni na všechno, s čím kdo přijde, ať se to týká politiky, náboženství i vědy. Návštěvníci Katuščiných Novin si mohli v Hyde Parku vybrat, komu věnují pozornost a koho odsoudí k monologům bez diváků. Prostor k vyjádření jsme zaručili a dali každému, ale zájem si musel každý získat sám.

Nejoblíbenější byly hromadné diskuse. Vyhlásili jsme vždy téma a počkali, až se přihlásí osm – deset diskutujících. Jeden moderátor je usměrňoval, aby se dostalo na každého, a diskutoval mezi nimi aspoň jeden Virtuál. Bylo to zajímavější než monology a lidé brzy pochopili, že moderátor sice přiděluje slovo nestranně, ale někdo z diskutujících svou úrovní vyčnívá nad ostatní. Na jeho vstup se pak diváci obzvlášť těšili. Už proto, že velice často vyjadřoval totéž, co si lidé sami mysleli.

Někoho napadlo označit ho za tribuna lidu, což se rychle vžilo.

Za těchto okolností nemohli mediamachři doufat, že budou lidi dál tak ohlupovat, jak si v posledních desetiletích zvykli. Jejich pořady sledoval málokdo a kdo se nedal odradit pevnými časy, mohl si srovnat úroveň televize s úrovní Katuščiných Novin – a tak u starých televizí zbyli jen skalní příznivci vládních stran, jejichž počet se zvolna snižoval.

Mediamachři pozdě pochopili svou poslední šanci – následovat příkladu Katuščiných Novin a přesunout pořady na internet, kde nebyly omezované časem. Bylo už pozdě. Naše zpravodajství, diskusní kluby i filmotéka si mezitím vybojovaly pevné místo v seznamech oblíbených pořadů většiny lidí. Měli jsme lepší pořady, lepší systém indexů, ale především – lidé pochopili, že z nich neděláme pitomce.

Referendum o pádu vlády proběhlo za těžké kanonády zbylých médií, spojených ve snaze zachránit co se dá a očernit Stranu Nadace Katuška, kde to jen šlo. Problém byl, že média již neměla monopol na informace ani patent na rozum. Šintei měl kdekdo a brýlí zlaari jsme poslední dobou prodali víc než bylo v Čechách televizorů. Naše pořady hrály s lidmi na rovinu a tendenční diskuse dosavadních mediamachrů se s našimi nedaly srovnávat. Nejvíce působilo, že jsme protivníkům neustále nabízeli rovnou diskusi, na kterou si oni netroufali, zatímco oni nás do svých předem pečlivě sehraných pořadů zásadně nepouštěli.

Výsledek referenda dopadl podle našeho očekávání. Osmdesát procent registrovaných voličů bylo pro ukončení současného volebního systému i se současnou vládou. Naši kandidáti získali v Parlamentu většinu nutnou k prosazování zákonů podle našeho gusta. Velkoryse jsme nabídli koalici menším stranám, které se díky novému volebnímu systému dostaly do Parlamentu a jejichž program nešel otevřeně proti našemu, jako u dosavadních. Spolu s nimi bychom měli ústavní většinu – kdyby ten pojem neztratil smysl zákonem o schvalování ústavních zákonů výhradně všeobecným referendem.

Prezidentu nezbylo nic jiného, než aby s kyselým výrazem ve tváři slíbil pověřit sestavením nové vlády Kateřinu Davienovou. Nedalo se nic dělat, budu se muset vypravit do Čech převzít funkci premiérky. Nebylo by dobré, aby úřad přebírala robotka. Kdyby se to provalilo, byl by to skandál, jaký si při současné situaci rozhodně nemůžeme dovolit. Jak říkají Japonci – kredit se ztrácí snadno.

Doufám aspoň, že už mi nehrozí zatčení.

„Poslyš, Vojtíšku, jak mi vysvětlíš, že tvé roboty ve vězení za celou dobu neodhalili? Zajímalo by mě to!“ vyzvídala jsem na synkovi, když jsme s Marcelem balili zavazadla na návštěvu Čech.

„Taky jsem si říkal, že to bude pěkné pozdvižení!“ zasmál se. „Trochu by nám to vadilo, naštěstí se nic takového nekonalo. Nejvíc to hrozilo při vstupní zdravotní prohlídce, ale doktor ji mimořádně odflákl a po ní to bylo víceméně v suchu.“

„Jak vám chutnala vězeňská strava?“

„Ani nevím, roboti nemají chuť. Ale pojídali to odevzdaně, aby nebudili pozornost, jenže to po chvíli stejně splachovali do záchodu.“

„A co spoluvězni?“

„Ve vyšetřovací vazbě jsme byli jen samí roboti z banky. Většinu jsem měl já, jednoho František, žádný skutečný člověk mezi námi nebyl. Naštěstí se nikdo nezdržoval se zatýkáním ženských na přepážkách.“

„Takže si myslíš, že to nikdo nepoznal?“

„Věřím tomu,“ usmálo se dítě. „Jen si nejsem jistý, jestli to bylo díky dokonalosti robotů nebo liknavosti lidí.“

„To první by bylo výhodnější, znamenalo by to nemalou výhodu i pro příště, zatímco lidé by mohli zpozornět,“ uzavřela jsem to.

„Tak to máme stejný názor,“ souhlasil Vojtíšek.

„Ale pro jistotu poletíme do Prahy,“ dodala jsem. „Kromě toho bych chtěla být při tom, až se to tam sesype.“

„To jsme také dva,“ usmál se Vojtíšek.

„Nebo tři,“ přidal Marcel. „Naštěstí Katuška z toho nemá rozum.“

„A to je přednost?“ musel si rýpnout Vojtíšek.

„Někdy ano,“ utřel ho Marcel.

A zase v Praze...

Přece jen je rozdíl být tu osobně, nebo jako robotka. Robotka se dokáže zhluboka nadechnout – ale necítí žádné vůně. Robotka umí pohladit květinu a nepoškodí ji – ale necítí její hebkost. Dotek květiny vnímá jako dotek kamene – detekuje kontakt, nic víc.

Hlavní vchod s nadpisem Koleje Katuška ve mně až vyvolal slzy. Ty koleje jsou přece moje životní dílo! Pravda, peníze na ně opatřil Vojtěch, ale já jsem se míchala do výkresů, aby se tu studentům dobře bydlelo, dohlížela na stavbu – i když jen v těle robotky. I dnes mě hnětl studený stříbrný nápis, hyzdící první budovu mých kolejí. IBM. Místo studentů se tam roztahují byznysmeni a nejspíš i vědci, kterým k dokonalosti chybí jedna podstatná substance – svědomí. Kdoví, jestli jim nepomáhá i Vojtěchův dvojník John Smith, zločinec, kterému tuhle záhrobní existenci nabídli jako nepatrně lepší variantu barbarské popravy.

Ve vstupní hale mě uvítala Lili – neodpustila jsem si teatrální předání správy kolejí pravé majitelce, o jehož podstatě – předávala jsem je sama sobě – vědělo jen málo přítomných, prakticky jen Virtuálové.

Bylo jich tu více než když jsem Prahu nakvap opouštěla. Tenkrát to byl potupný útěk ze želez do neznáma, dnes triumfální návrat. Tehdy mě do Japonska odváželi Virtuálové, které jsem do té doby neznala, dnes mě doprovázeli moji nejbližší – Marcel a Vojtíšek. Policajti mě jako nějaký balík protiprávně předali Američanům, dnes jsem se vracela sice pod jiným jménem, zato převzít funkci premiérky.

Rozdílů tu bylo více než dost, ale největším rozdílem byla moje rodina. Manžel Marcel – lékař, hrdina z Kismaaya a naše děti, normální holčička Katuška a její zvláštní bráška Vojtíšek – Virtuál ze všech největší. Ukažte mi dítě, které dokáže pilotovat tryskové letadlo! Vojtíšek to uměl dříve než se narodil!

Nikdo se ale nedivil, že jsem neomylně zamířila k našemu bytu.

Znali mě tu přece v mé robotické podobě. Ještě dnes večer odletí náš kaičen-speciál zpátky do Francie s robotkou Kateřinou. Také Marcel bude mít robota ve své podobě. Prohlásil, že bude léčit v zastoupení, aby naše základna ve Francii nedoznala změny. Osobně ale bude se mnou tady v Praze. Patří přece ke mně.

Došli jsme do našeho nového bytu. Byl studentsky prostý, ačkoli zabíral dvě normální buňky – jedna měla být naše ložnice, druhou mi Lili zařídila jako konferenční místnost pro jednání v užším kruhu, kdy ještě není třeba obsazovat přednáškový sál.

Lili tu ovšem zůstane – příliš jsem si zvykla na možnost být na více místech současně a zařizovat víc různých věcí najednou. S Mančou Bělíkovou, Frantou a dalšími Virtuály vytvoříme první vládu Virtuálů.

A pak se ukáže!

Kolej ještě bzučela pozdním večerním šumem, Katuška dávno spala jako andělíček, když najednou Vojtíšek zpozorněl jako už dlouho ne.

„Průšvih, mami a tati!“ oznámil nám – a pro jistotu nejen nahlas, ale i na pozadí přes pelenitovou síť.

„Seberte Katušku, utíkáme!“ pokračoval stokrát rychleji, už jen pelenitem. „Ženou se na nás hoši od policie se zatýkacím rozkazem!“

„Proč, proboha?“ vyhrkla jsem i já rychle, abych se nezdržovala vyslovováním.

„To teprve zjišťuji,“ odvětil spěšně. „Seberte se, nezapomeňte tady Katušku a fofrem pryč! K zadnímu východu pro vás přijede auto!“

Na další dotazy nebyl čas. Košíky pro děti byly naštěstí po ruce, já jsem popadla děti, Marcel kufry a vyběhli jsme na chodbu. Byl tu klid, jen z vyššího patra dozníval bezstarostný smích studentů.

Cestou k zadnímu východu jsem Marcelovi popsala umístění skříňky na klíče. Zadní východ byl trvale zamčený, klíče na stěně hned vedle něho tu byly jen pro případ požáru. Marcel loktem vymáčkl sklo a chvatně odemkl dveře, já jsem si jen nadhodila košík s Katuškou. V té chvíli se za námi ozval klapot bot, někdo za námi běžel.

„To je Manča Bělíková!“ uklidňoval nás Vojtíšek. „Varoval jsem ji, aby se k nám přidala. František je naštěstí ve městě, ten už se o sebe postará.“

Měl pravdu, udýchaná Manča se k nám přidala a hned ode mne ochotně převzala košík s Vojtíškem. Nepadlo přitom ani slovo – Vojtěch zřejmě Manču stihl zpracovat urychleně přes pelenit.

Venku bylo chladno, očividně před deštěm, ale ze sousední ulice už se k nám neslo houkání policejních sirén, přijíždějících ke kolejím. Měli jsme nejvyšší čas zmizet.

Žlutý mikrobus řídil Vojtěchův robot Tomáš. Přijel v témže okamžiku, když jsme vyšli ze vchodu. Marcel otevřel boční dveře, vhodil dozadu kufry, pak převzal od Manči košík s Katuškou a vsoukal se s ním dozadu. Vmáčkla jsem košík s Vojtou na sedadlo a zapínala bezpečnostní pásy. Manča zavřela dveře, ale ještě ani sama nedosedla a mikrobus se rozjel.

„Co blázníš – ještě nesedíme!“ upozornila jsem Vojtěcha.

„Jedou za námi policajti!“ přebil mé upozornění Vojtěch závažnější zprávou.

„Tak jim vypni motor!“ navrhla jsem mu.

„Mají nějaké hodně staré auto!“ namítl. „Vypadá to na prastarou volhu, ty nemají motor řízený procesorem. Policie měla ta auta ještě za bolševiků, dají se zastavit jedině panzerfaustem!“

„Kde tu vykopávku sehnali?“ ušklíbla jsem se.

„Nevím, ale drží se za námi a ve městě je těžko setřesu!“ zavrčel na mě Tomáš od volantu. „Potřeboval bych se dostat na rovnější úsek, aby se mohla projevit převaha našeho motoru.“

Kličkovali jsme městem, za sebou řev policejních sirén. Zadním oknem jsem občas zahlédla prehistorický modrý maják s otočným reflektorem. Za volantem ale seděl nějaký frajer, držel se sotva padesát metrů za námi. Tady jsme byli v poklidné vilové čtvrti a rovné ulice tu byly výjimkou. Na nich Vojtěch pokaždé přidal plyn a trochu se vzdálil, ale s každou zatáčkou se volha opět přiblížila. Se svým nižším těžištěm si mohla dovolit řezat je ostřeji.

„Přivolají si na nás posily a těm neutečeme!“ svěřila jsem se s dalším chmurným nápadem Vojtíškovi.

„Posily si nepozvou, nefungují jim vysílačky!“ ujistil mě Vojtíšek. „Kontroluji i kamery městského sledovacího systému. Musíme setřást jen tohle auto. Sakra, před námi je výkop, držte se, jedeme objížďkou!“

Mikrobus se nahnul, až jsem měla dojem, že jedeme po dvou kolech a chytala jsem se všeho, co jsem měla po ruce, ale Vojtěch náklon vybral a jel dál jako na závodech. Mrkla jsem zadním oknem. Kdepak, frajer ve volze se také neotočil na střechu, ale ještě víc se přiblížil. Pak jsem ale zpozorovala, jak se z bočního okénka vynořila hlava a ruka. Co to drží – je to pistole, nebo ne?

Prásk! Zadní okno se rozlétlo na tisíce skleněných kostiček. Takže pistole – oni to myslí vážně!

„Pozor, Vojtíšku, střílí po nás!“ varovala jsem našeho řidiče.

„Už jsem si všiml!“ zavrčel. „Vydržte vteřinu, nabírám piké!“

„Co?“ nedošlo mi hned, co tím myslí. To je přece letecký výraz!

Necelých dvacet metrů za námi se oslnivě zablesklo. Ulicí zavířil oranžový plamen a rychle se změnil v černý dým. V dalším okamžiku se z toho oblaku vynořila policejní volha, jenže drhla bokem po asfaltu a zvolna se pokládala na střechu. Mikrobus s námi v té chvíli přibrzdil a opět prudce zahnul za roh do další boční ulice. Převracející se volha mi zmizela s očí.

„Oko za oko, zub za zub, okénko za okénko!“ broukl si Vojtíšek.

„Co to bylo?“ vyjekla jsem nesouhlasně.

„Startovací raketa kaičen-speciálu,“ opáčil klidně Vojtíšek. „Když ji hned po zažehnutí odhodíš, je z ní slušná neřízená střela vzduch-země.“

„Ty dokážeš mířit celým letounem jako střemhlavý bombardér?“

„Kaičen-speciálu chybí brzdící desky v křídlech, zato si dovolí bez posádky vybrat pád ostřeji než německá Stuka,“ pochvaloval si. „Jedeme za město, bude nás tam už čekat.“

„Kdo to pilotoval?“ vyslýchala jsem ho.

„No přece já – na to žádné tělo nepotřebuji!“

Vojtíšek se ušklíbl tak nedětsky, až mě polil chlad.

„Poslyš, mami – připrav si Lili, za chvíli jsou u tebe policajti!“ stačil mě ještě upozornit.

Samozřejmě bych ve stínu těch událostí na robotku zapomněla, ale tady už zřejmě největší frmol skončil, měla bych se věnovat dalším postavám tohoto dramatu.

Rozdvojila jsem se. Ačkoliv jsem stále seděla v mikrobusu, vrátila jsem se do Kolejí Katuška a zapnula Lili, ležící tiše na pohovce. Naštěstí byla oblečená. Nechala jsem ji posadit se a její rukou jsem rozsvítila lampičku na nočním stolku.

Právě včas. Na dveře pokojíku dopadlo cosi těžkého a za praštění dřeva je vyrazilo. Vzápětí dovnitř skočilo pět policistů v neprůstřelných vestách, kuklách a přílbách.

„Policie! K zemi a ruce za hlavu!“ ječeli jako banda Komančů.

„Ale pánové!“ napomenula jsem je klidně a nasadila shovívavý úsměv číslo osm. „Takhle se vtrhává do budoáru dámy?“

Neměli ale pochopení pro ironii. Jeden po mně skočil a podařilo se mu strhnout mě na podlahu.

Nebránila jsem se. Nechala jsem je zkroutit mi ruce za zády a zacvaknout na nich kovová pouta. Jen když mi svítili baterkami do očí, zařadila jsem si oční filtry, abych nemusela mrkat, ale toho si nikdo z nich nevšiml. Hned po želízkách mi hrubě odebrali šintei. Pochopili asi, jak jsou jim ty mobily nebezpečné. U mě to bylo zbytečné, robotka má šintei vestavěné, na ruce jsem je měla abych se nelišila od ostatních. Stále se stejným úsměvem jsem se nechala vyvést na chodbu a dolů do vstupní haly, kde už čekalo několik stejně spoutaných studentů. Jak jsem si hned všimla, šintei neměl nikdo. Policie se jich zřejmě obávala – nejsou daleko od pravdy. Cestou jsem si všimla pěti dveří rozbitých beranidlem. To jim nedarujeme, škodu nezaplatí pojišťovna, ale Policie, umínila jsem si.

Ačkoliv jejich akce neměla žádný zákonný podklad, měli navrch. Je otázka, jak dlouho. Ale to bych se musela rozčtvrtit, nebo i víc – v situaci, kdy jsme jeli v cizím mikrobusu a ochraňovali naše mrňata, bych asi těžko udržela pozornost na nějakých gaunerech. Dost na tom, že jsem musela řídit Lili, kterou s ostatními před kolejemi nakládali do policejního antonu.

Policejních aut tam bylo jako naseto. Stihla jsem pořídit očima Lili dokument pro Katuščiny Noviny. Když jsem film prohlížela obrázek po obrázku, objevila jsem tam osm aut typu volha. Páni – to je ale soustředění vykopávek! Anton měl moderní motor, ten bych dokázala vypnout, ale nemělo to smysl, jen bych policajty rozdráždila. Zajímavé bylo, že žádný policista neměl šintei – to o něčem svědčilo. Zato pevně svírali samopaly – poněkud silný kalibr na studentskou kolej.

„Zaznamenej, kudy vás povezou!“ požádal mě pelenitem Vojtěch. „Já už po nich jedu chvíli, ale u tebe se nemám čeho zachytit.“

Takže oči Lili jsou jediné, co může zdokumentovat zatýkání?

Bohužel anton neměl okna, kterými by bylo vidět ven. Když nás nahnali dovnitř a zabouchli dveře, viděla jsem jen slabě osvětlené spoluzatčené, u dveří dva těžkooděnce se samopaly, ale nic z okolí. Ani radiové vlny do plechového antona neprošly, GPS-navigace se nedala použít. Pelenitové vlny se sice pouhým železným plechem odstínit nedají a v Praze je všude dost počítačů, jenže pohyblivé šintei nejsou vhodné k orientaci a s jejich rozšiřováním se snižovaly počty starších počítačů a těch nebylo dost. Zbývalo mi jediné – spočítat cestu.

Robotka měla naštěstí více možností než člověk. Mohla jsem se orientovat jinak. Změřit akceleraci, z ní spočítat rychlost, z toho ujetou vzdálenost a porovnat s plánem města. Každá zatáčka mohla posloužit jako upřesňující bod. Tak se dalo i z uzavřeného auta zjistit, kudy právě jede – a s trochou štěstí předvídat, kam mají zamířeno. Auto ale s námi nemířilo do centra, směřovalo úplně ven z Prahy. Kam nás to vezou a co nás tam čeká? Robotce by to mohlo být jedno, ale se mnou vezli studenty, pro které bylo důležité, co s námi zamýšlejí,. Všechno to bylo krajně podezřelé. Vyjížděli jsme z Prahy a anton zvyšoval rychlost. Nevypadalo to na běžný výslech.

Musela jsem to sdělit Vojtěchovi.

„Něco už o tom vím,“ opáčil Vojtěch, když jsem mu sdělila, co se s námi podivného děje. „Vypadá to, že vás vezou do Pardubic. Tam se totiž nachází štáb puče.“

„Puče?“ vytřeštila jsem oči.

„Docela regulérní puč,“ potvrdil mi Vojtěch. „Myslím, že je docela pochopitelný a měli jsme s ním počítat. Nebo si myslíš, že voldemorti uvolní své pozice bez boje?“

„Texas, Somálsko...“ začala jsem mu vypočítávat, kde všude již fungují naše šintei a odkud pod hrozbou bankrotu uprchly cizí banky.

„Tam všude jsme je nejprve porazili,“ přerušil mě. „V Čechách jsme se ale chystali převzít od nich moc pokojnou cestou. A to je, jak se zdá, naprosto vyloučené. Dobrovolně nám neustoupí.“

„Dobře – puč... ale jak si mohli myslet, že jim to projde? Cožpak jsme banánová republika?“ chytala jsem se každé maličkosti.

„Představovali si to zřejmě příliš jednoduše,“ uvažoval. „Teď už vědí, že něco nehraje. Nedopadli ty hlavní, ale jen menší ryby, nedostali se ke stránkám Katuščiných Novin. Zajistili jen několik počítačů, kde se připravovaly články, ale nic z toho neukazuje cestu ke stránkám. Tím pádem se museli rozloučit s jejich ovlivňováním.“

„Oni chtěli ovlivňovat naše noviny?“

„Jistě. To byl jejich hlavní plán. Nebylo by to poprvé, co se jim některá média vymkla z rukou. Typickým příkladem byly v Čechách Literární noviny, když odmítly sloužit komunistům. A ti přece reagovali také tak. Sestavili ze svých lidí novou redakci, původní redakci obsadili a redaktory vyházeli. Literární noviny nepřestaly vycházet, ale přešly pod prapory komunistů. Stejně to udělali za normalizace s většinou tiskovin, všude systematicky dosazovali kované komunistické kádry. Tím se jim podařilo zmanipulovat tisk – a stejně to chystali i dnes. Mají ale smůlu. Stránka Katuščiných Novin neleží tam, kde by mohli zasahovat, a na pelenitovou síť se nedostanou. Museli by lidem odebrat šintei, ale to je technicky neproveditelné, alespoň ne v dohledné době.“

„Myslíš, že by použili stejně špinavé praktiky jako komunisté?“

„Poslyš, Katko, kolikrát ti mám vysvětlovat, že komunisté nikdy v Čechách nevládli? Vládli vždycky voldemorti, ať za komunistů, nebo dnes. Na líbivou ideologii nachytali vždycky stejné naivky, jako jsou ti, kdo slouží dnešním mocipánům. Komunistická ideologie jim sloužila, ale sami jí nevěřili. Jen si vzpomeň, jak snadno si bývalé komunistické špičky osvojily kapitalistické vlastnictví dříve socialistických podniků, kterých se zmocnily? Z bývalých komunistů byli přes noc nejzavilejší antikomunisté, přitom to jsou pořád stejní voldemorti. Proč by měli měnit metody, které se jim osvědčovaly?“

„Já jen, že by jim to snad u lidí nemělo podruhé projít!“

„I po desáté, Katko, kdyby měli monopol na informace! Ovládat veřejné mínění je přece snadné! Stačí nepustit ke slovu lidi s opačným názorem a tisíckrát opakovat mantru, až si na ni lidé zvyknou, natlučou ji do hlav jako dogma, o kterém se nepochybuje. Ideologie fungují jako reklamy, jen je nutné mít monopol na média. A ten se dá získat různými cestami. Často stačí skoupit rozhlasové a televizní licence a noviny, když to nestačí, umlčí opačné názory mocensky. Voldemorti správně odhadli, že se nás legální cestou nezbaví, použili proto osvědčený puč. Nebylo to v Čechách poprvé. Mocenské řešení se sice hůře vydává za demokratické, ale jak víme, je to opět otázka manipulace veřejným míněním, než lidé přijmou vládu dosazenou zbraněmi jako zvolenou.“

„Lidi jsou dost blbí, aby to zbaštili!“ ulevila jsem si.

„To ani ne,“ zastal se jich Vojtěch. „Zbaští to hlupáci, jenže právě ti vytvoří dav, ve kterém není radno zastávat opačný názor. V davu – a to i na internetu – pak najdeš provokatéry a umravňovače, kteří se starají o zesměšňování a časem o umlčování nepohodlných. Tak to fungovalo už ve starém Římě, tak to funguje dodnes.“

„A tak to chceme dělat i my?“ rýpla jsem si.

„My jsme v Hyde parku dávali slovo i druhé straně,“ připomněl mi. „Pokaždé jsme je roznesli argumenty, ale jakmile někdo začal druhé – ze kterékoliv strany – zesměšňovat, dali jsme mu ihned najevo, aby se věnoval tématu a nenapadal oponenty.“

„Dobře, ale jak to vidíš teď? Mám dojem, že jsme skončili.“

„Taky se mi zdá, že to pokojnou cestou nejde. Je to ale zkušenost a ujišťuji tě, je z toho velký poprask i jinde – nejvíc asi v Japonsku.“

„Co s tím mají co společného Japonci?“

„Hodně – poprvé se tu pokojně střetli Virtuálové s voldemorty. Nejspíš bychom touto cestou vyhráli, ale když to nepůjde, bude to dost významné. Vypadá to i na změnu Kodexu Virtuálů.“

„Mám dojem, že bychom se měli spíš pokusit zachránit lidi, kteří ten puč mohou šeredně odskákat,“ zavrčela jsem. „Mám dojem, že se proti nám chystají nějaké represe. My Virtuálové se jim vyhneme, ale studenti, co šli tak nadšeně s námi, si to nezaslouží.“

„Souhlasím,“ řekl. „Ale už se na tom pracuje.“

„Smím je tedy aspoň povzbudit?“

„Můžeš,“ souhlasil – ale povšimla jsem si nepatrného zaváhání, než mi to svolení dal. Byla to snad tisícina vteřiny – ale u něho to něco znamenalo.

Že by to sám necítil jistě?

Errata:

10.08.2021 22:25