Vítej, návštěvníku!

Ústup

Reportáž z přepadení kolejí Katuška Čechy překvapila, ale nikdo se za nás otevřeně nepostavil. Nejlepší záběry pořídila Manča Bělíková, kterou hned na počátku napadlo popadnout několik šintei z těch, co měla na prodej a měla je na předvádění nabité, umístit je porůznu zvenčí na parapety oken i do vstupní haly kolejí a připevnit je lepící páskou. Ze šintei se staly perfektní kamery a videa z nich se objevila na stránce Katuščiných Novin krátce po začátku policejní akce.

Manča pak nasedla s námi do mikrobusu, ale nepřestala se starat o další dokumentaci. Rozeslala na všechny šintei krátkou zprávu, upozorňující lidi na to, co se děje, domlouvala se s Učitelem, dávala dohromady stránky.

Titulek převzaly zprávy Virtuálů ve dvanácti zemích světa, ale jen málo lidí to zajímalo. V ostatních zemích se neobjevila ani noticka, po Čechách ani pes neštěkl. Události sledovali napjatě jen Virtuálové, těm to lhostejné nebylo, ostatní zvědavě čekali, kolik bude mrtvých a protože oběti zatím nebyly, zájem rychle opadal. Projevilo se naplno, jak lidé posuzují události ve světě – podle počtu mrtvých a prolité krve.

Vždyť se tolik zlého asi nedělo...

Policisté brzy objevili některé šintei, zejména v kolejích, kde byly příliš na očích. Pár jich donesli i veliteli zásahu na místě.

„Vy sakra nevíte, že k nám ty špionážní kamery nesmí?“ seřval je na místě policejní major.

„Tyhle nejsou naše, našli jsme je rozmístěné ve vstupní hale těch studentských kolejí!“ hlásil mu horlivý policista.

„To je jedno!“ zbrunátněl major. „A ještě je donesete až sem! Okamžitě je rozbijte, spalte, zničte! To je rozkaz!“

Netušil, že si právě zahrál v dokumentárním filmu, ale správně odhadl, že se po kamerách nebude nikdo shánět, aby natočené záběry okopíroval. Nemělo smysl číhat na studenty. Manča Bělíková souběžně stíhala jednotlivé záběry přepisovat na jiné místo, tak jak byly pořízeny, takže některé z nich skončily pohledem na policejní boty, dopadající na nebohé stroječky.

„Kateřino, máš v pohotovosti dvojnici-robotku?“ začal náhle Vojtěch.

„Myslíš robotku Kateřinu? Ta je teď na venkově u Franty.“

„Zapni ji, nasedni do auta a přijeď s ní do Prahy!“

„Tady ji ale zatknou!“ namítla jsem.

„Postarám se, aby ji nezatkli!“ řekl bez nejmenšího zaváhání.

„Jsi si tím jistý?“

„Skoro,“ přiznal sice menší nejistotu, ale optimistickým tónem.

„Co máš za lubem?“ uhodila jsem na něho.

„Uvidíš!“

Musela jsem se roztrojit, ale zapnula jsem Kateřinu uloženou u Franty na venkově a vyšla z komory, kde jsem ji měla uskladněnou.

„Dobrého jitra přeji!“ pozdravila jsem Františkova otce, se kterým jsem se málem srazila v předsíni.

„Dobré jitro!“ odpověděl zdvořile. „Vy jste snad ta umělá, ne?“

„I umělá může být zdvořilá,“ usmála jsem se na něho.

„Však vás prej řídí ta skutečná, ne?“

„Řídím,“ přikývla jsem. „Ale teď musím odjet do Prahy.“

„Auto máte na dvoře,“ řekl. „Vy asi nebudete snídat, že?“

„Ne, nepotřebuji,“ usmála jsem se.

„Co chcete dělat v Praze?“ zajímal se pan František. „Vždyť se tam právě dějou nějaká svinstva!“

„Odkud to víte?“ zeptala jsem se ho.

„Přece z brejlí!“ odvětil. „Syčáci policajtský se nám zase snažej zavést policejní stát jako Brežněv ve vosumašedesátým.“

„Uvidíme, jak se jim to povede!“ řekla jsem.

Z chalupy vedle Frantova otce vyšla i jeho matka.

„Kampa jedete?“ zeptala se mě.

„Do Prahy,“ odpověděl jí za mě její manžel.

„Tak na sebe dávejte pozor!“ přála mi. „Někde je tam i náš kluk, ať se vám nic zlého nestane!“

„Dáme si pozor!“ usmála jsem se i na ni.

Auto bylo v pořádku, nebylo zamčené, na vsi se nekrade. Sedla jsem dovnitř, startér, otevřená vrata – a pak už jsem svištěla k Praze.

„Jsem na cestě!“ ohlásila jsem Vojtěchovi.

„Výborně!“ odvětil spokojeně. „Teď by bylo potřeba zastavit antona, který odváží studenty a Lili.“

„To je maličkost!“ odvětila jsem.

Lili byla nejblíž a napojila se na řídící procesor motoru antona. Motor škytl a zhasl, vozidlo zpomalilo, až zastavilo. Hlídači u zadních dveří seděli dál nehybně jako kamenné sochy – za kuklami jim nebyly vidět obličeje, ale podle očí ti hoši přece jen znejistěli. Podle zvuků se zdálo, že vedle antona zastavilo nějaké auto, ale jako Lili jsem nemohla rozpoznat procesor jeho motoru, takže to byla nejspíš jedna z těch policejních vykopávek.

Pak se chvíli nic nedělo.

Mikrobus s námi živými Virtuály mezitím dorazil ke škole, na jejímž hřišti nedaleko od silnice stál kaičen-speciál, připravený ke startu, zatím úplně prázdný.

„Přesedáme!“ prohlásil spokojeně malý Vojtíšek.

Manča Bělíková se vrhla k jeho košíku a odepínala bezpečnostní pásy, já jsem se starala o Katušku. Marcel s robotem Tomášem vyskočili z auta jako první, Marcel vlekl náš kufr, ale Tomáš, ačkoliv otevřel zavazadlový prostor, se k naložení kufru neměl. Místo toho se vsoukal dovnitř a za chvíli se těžce vrátil zpátky – vlekl další přídavnou raketu.

„Hřiště je krátké, potřebujeme urychlit start,“ řekl Marcelovi.

Marcel položil kufr na zem a šel mu pomoci. Kaičen-speciál byl na levé straně trochu ožehlý, zatímco raketa na pravé straně nebyla použitá. Ti dva, chlap a robot, rychle připojovali náhradní raketu do držáku, zatímco my dvě jsme mezitím uvnitř připoutávaly do sedaček košíky s našimi batolaty.

„Klid, mami, nespěcháme!“ uklidňoval mě Vojtíšek, když viděl, jak se mi při mém urychlení třesou ruce.

Chlapi venku mezitím připevnili startovací raketu a Marcel usedl na místo pilota. Jen Tomáš místo do letadla zamířil zpátky k mikrobusu.

„Šťastnou cestu!“ křikl na nás uzavírajícími se dveřmi letadla.

„Tak sbohem Čechy!“ vzdychl si Marcel, když zapínal motory.

„Na jak dlouho?“ obrátila jsem se na Vojtíška.

„Nevím,“ odvětil klidně.

Jako kdyby se nic nedělo.

Bušení na dveře auta probralo strážce z letargie. Pevně sevřeli samopaly, jeden se výhružně obrátil proti nám, druhý opatrně otevíral.

Zadní dveře antona se náhle prudce otevřely.

Zakuklenec, který je opatrně a pozvolna přidržoval, to nečekal. Škubnutí dveří ho úplně vytrhlo z auta ven, až venku upadl. Vzápětí ho cosi strhlo stranou, až mi zmizel s očí. Skoro současně se otevřelo druhé křídlo dveří, vymrštily se dvě nepřirozeně dlouhé ruce, podtrhly druhému strážnému nohy a smýkly jím ven.

Strážný zavyl hrůzou, když skrz díry v černé kukle zahlédl, kdo ho drží za nohy a táhne z auta. Pak si vzpomněl na samopal, ale dřív než stihl namířit, silná ruka mu zbraň vykroutila a odhodila stranou, jako kdyby to bylo párátko.

Během následující setiny vteřiny jsem si stačila oddechnout. Pochopila jsem, že jsme tentokrát v dobrých rukou.

Chobotovitý obličej patřil »mimozemšťanovi« – Poker Face.

„Zůstaňte klidně sedět,“ obrátil se robot Poker Face na zatčené studenty, kteří dál seděli ztuhlí překvapením a možná i hrůzou. „Hned pojedeme, ale jinam. Lili, zavezeš je domů? My tu máme ještě něco...“

Řekl to nahlas a před studenty, bylo to určené spíš jim. Mělo je to uklidnit, ale nebylo to nejšťastnější. Jak se uklidníte, když na vás mluví monstrum s chobotem místo nosu? Ačkoliv – kdyby nedávno sledovali zprávy ze Spojených států, snad by se tak nepolekali.

Vyskočila jsem s Lili a přemístila ji do prázdné přední kabiny. Přitom jsem obhlédla situaci. Dva chlapi, podle odezvy procesorů také roboti, nakládali do modrého mikrobusu odzbrojené a pěkně vyplašené policisty bez přileb a kukel. Kolo štěstěny se zkrátka otočilo a z eskorty se stali eskortovaní.

„Kam je povezete?“

Neptala jsem se na místě, ale v letadle Vojtíška, neboť jsem věděla, že Poker Face je určitě jeho robot.

„Zatím do izolace, aby nemohli ovlivňovat jiné,“ odvětil Vojtíšek vážně. „Budeme je muset nějakou dobu držet pod zámkem.“

„To jsme se ale otevřeně postavili proti Policii!“ namítla jsem.

„A Policie se stejně otevřeně postavila proti zákonům,“ pokrčil rameny. „V každém případě – puč začali oni.“

„Přepadnout posádku jednoho auta není takový úspěch,“ namítla jsem. „Nevíme, kdo všechno je proti nám! Až se na nás sesypou...“

„Něco už vím, vyznám se i v jejich organizační struktuře,“ ujistil mě Vojtíšek. „Zbytečně se zbavovali šintei. Není jich tolik, abychom se jim nemohli postavit.“

„Možná, ale policie je jednotná organizace, policisté budou určitě držet při sobě a všichni dohromady představují větší sílu než si myslíš.“

„Policie by byla jednotná, kdyby měla spojení,“ odvětil klidně Vojtíšek. „Jenže bez spojení není velení.“

„Až Policie zjistí, že jim spojení blokuješ, najdou si jinou cestu.“

„Spojení přece neblokuji,“ odvětil vážně Vojtíšek. „Měním jim jen rozkazy. Všechny organizační jednotky Policie jsou v pohotovosti, ale podle rozkazů je všechno v pohodě, vše probíhá hladce. Naštěstí – ale pro nás – se Policie zbavila šintei, takže nemá informace ani o zásahu na kolejích Katuška, které jsme zveřejnili. Teď zjišťuji stupeň zapojení policejních velitelů do puče. Nejsou ani zdaleka všichni pučisté. Příliš rozsáhlý komplot by se dal těžko udržet v tajnosti, ale vím o krajských a okresních velitelích, kteří jsou do toho namočení.“

„Jenže ti mohou ostatní mezi pučisty snadno strhnout!“ namítla jsem. „Stačí přece, aby jim to nařídili.“

„Mohli by...“ ušklíbl se Vojtíšek. „Ale nebudou mít příležitost.“

„Troufáš si je nějak vyřadit ze hry?“

„Prostě je nahradím,“ řekl. „Už jsem s tím začal. Svolal jsem okresní a krajské velitele na porady do krajských měst. Až je budu mít pohromadě, bude jich jen pár a to se dá zvládnout.“

„Dobře, ale vyřazením špiček Policii nezlikviduješ!“

„Oni nezmizí, takže nikoho nenapadne, že se něco stalo!“

„Obávám se, že ti teď moc nerozumím,“ vzdychla jsem si.

„Je to přece jednoduché,“ ušklíbl se Vojtíšek nedětsky. „Kdyby se některá z policejních špiček ztratila, Policie nasadí zástupce. Jenže to se nestane. Když se ztratí spiklenec, na jeho místě se objeví jeho dvojník.“

„Myslíš robot? Chceš nahrazovat lidi roboty... na to nikdo neskočí!“

„Myslíš, že náhradu rozeznají podle podoby nebo podle zvyků?“

„Obojí!“ vybuchla jsem. „Vystihnout podobu není jednoduché a zvyky se už vůbec nedají snadno okoukat!“

„Zajímavé je, že tě od tvé robotky rozeznají jen Virtuálové. Jako jediní totiž vycítí procesor. Vlastní rodiče jsi musela upozornit, že to nejsi ty, aby se ke tvé robotce nechovali příliš důvěrně.“

„Měl jsi mě po ruce dost dlouho, abys dokázal udělat perfektní náhradu!“ odsekla jsem. „A kromě toho ji pořád řídím já! Nemohu se splést, když se mě někdo zeptá na něco z mé vlastní minulosti.“

„Mám v Čechách novou továrnu, vyrobím robota kdykoliv podle kohokoliv,“ řekl. „A co se týče řízení – stačí napodobit styl jednání.“

„Většina lidí mívá rodinu a ta tu záměnu pozná!“ trvala jsem na svém. „Něco jiného je první dojem a něco jiného tisíce podrobností, které prostě nemůžeš znát!“

„Než se to v Čechách uklidní, vyhnu se každé otázce s odkazem na vážnost situace!“ ujistil mě. „Až to všechno skončí, bude Policie od pučistů očištěná, místo robotů se vrátí jejich vzory, jenže nebudou mít na rodiny čas, budou se zodpovídat za účast na puči.“

„Vrána vráně oči nevyklove. Soudci potáhnou s nimi!“

„Soudci dostanou svoji životní příležitost, ale také nejzávažnější životní zkoušku,“ řekl Vojtíšek opět nedětsky tvrdě. „Zamýšlím navrhnout zákon o soudcích, který je prověří a proseje.“

„Myslíš ten japonský návrh?“

„Ano, ten,“ řekl odhodlaně. „Je mi fuk, že to není český nápad, budu to prosazovat jak to jen půjde. A vy byste se měli přidat.“

„To v Čechách špatně dopadne!“ věštila jsem.

„Nemyslím si to!“ nasadil trochu optimismu. „Pár soudců se jistě spálí, ale ostatní začnou soudit spravedlivě. Budou muset.“

Dělala jsem, že jsem se s tím spokojila, ale nebyla to pravda. Byl to jeden z návrhů, o jejichž úspěchu jsem otevřeně pochybovala. Za úspěšné odvolání k vyššímu soudu měla následovat pro soudce nižšího stupně pokuta ve výši jejich tříměsíčního platu. Čtyři chyby za rok – a soudce by musel jít žebrotou. Japonci tvrdili, že soudci začnou soudit spravedlivě a počty odvolání klesnou na minimum. Aby se odsouzení odvolávali jen když se budou cítit nevinní, měla současně platit zásada zdvojnásobení trestu při neoprávněném odvolání. Skuteční pachatelé by si pak odvoláním jen přitížili. Japonci ale také požadovali jmenovat do nejvyššího soudu zásadně Virtuály s právnickým vzděláním, aby soudili opravdu spravedlivě. Případné odvolání proti nim by musel řešit sněm Virtuálů a nespravedlivé by čekal nejvyšší trest – ztráta chitkonu a tím doživotní vyškrtnutí z řad Virtuálů. Návrh předpokládal, že Virtuálové v nejvyšším soudu budou soudit spravedlivě i kdyby trakaře padaly, zatímco já jsem se pořád držela názoru, že chybovat je lidské. Cožpak jsem i jako Virtuálka nesekala jednu chybu za druhou? Snad jen sněm všech Virtuálů... ale což se v dějinách nemýlily i celé národy? Nevinné může hrozba zdvojnásobení trestu odradit, aby přijali i nespravedlivý rozsudek, než aby si to odvoláním zhoršili a když uvážím, že je policie bude strašit – a dobře víme, že mají v zastrašování tisíciletou praxi...

A odvolat se ke sněmu Virtuálů? To předpokládá nebetyčnou víru ve vlastní nevinu a ve spravedlnost Virtuálů. Nevinný si může být jistý jen vlastní nevinou, ale ne spravedlností soudců. Nebezpečí justičních omylů bude zkrátka vždycky, dokud se spravedlností budou zabývat omylní lidé, i kdyby to byli Virtuálové. Spravedlnost je zkrátka děvka. Slepá a často i prodejná. Absolutní spravedlnost může zajistit jedině Bůh – a to s odvoláním na axiom jeho vševědoucnosti a spravedlnosti, což se ovšem nedá ani vyvrátit, ale ani potvrdit. Lidé jsou ale omylní. To mi nevyvrátí nikdo. I Virtuálové jsou lidé.

Podívala jsem se na Vojtíška, spícího spokojeně v dětské sedačce. Možná spal doopravdy, ani to nehrál, dětský organizmus ho přemohl. On si to jistě vynahradil v síti.

Ano, i Virtuálové jsou lidé.

Ale... ne všichni...

Errata:

10.08.2021 22:25