Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Herkuleska

Komise pro vyšetřování atentátu na prezidenta opět potvrdila, že atentát spáchali Češi. Objevila totiž totožnost těch předem zabitých, zjistila, kde v Čechách žili a potvrdila, že jsou pohřešováni.

Tím považovala za nevyvratitelně potvrzené, že je třeba obvinit Českou republiku z přípravy atentátu a přinutit ji vydat všechny, kdo tomu pomáhali. Bude třeba vyžadovat, případně i vojenskou silou, aby Češi vyšetřovatelům ze Spojených států umožnili neomezená práva při vyšetřování v Čechách. To znamená vyžadovat pro ně pravomoci vyšší než má místní Policie, zejména pravomoci libovolně prohledávat domy a byty, zatýkat podezřelé a převážet je k výslechům i mimo Čechy.²⁷

Jenže prezidentovi se na stůl dostala druhá zpráva od organizace Freedom for World. Vojtěch mezitím zjistil, s kým se v Německu zabití Češi stýkali. Všichni měli známé nedaleko amerických vojenských základen a byli nějakou dobu sledovaní pomocí přenosných kamer. Teď už se nedalo zjistit, kdo byl jejich vrah. Vojtěchovi nezbylo než se vydat do nepřátelského území. Napíchl se na středisko Echelonu, prolétl jejich archivy – a po chvilce objevil, co hledal.

Echelon není myslící stroj. Má schopnost porozumět lidské řeči, umí v odposlouchávaných hovorech najít klíčová slova, má i jakousi logiku, ale při zjištění podezřelého hovoru předá nahrávku k posouzení lidské obsluze, sám už nad ní neuvažuje. Jiná vrstva logiky současně zjišťuje, odkud a kam se hovor vedl. Když zjistí, že jednou z hovořících stran byl příslušník americké vojenské základny nebo velvyslanectví, pozdrží předání obsluze – jeho tvůrci zřejmě předpokládali od samého začátku, že tyto lidi nebudou sledovat a zatěžovat operátory Echelonu. Ale protože nižší vrstvy již zjistily podezřelý obsah, obsah nahrávek se v digitální podobě uloží do archivu – nejspíš zbytečně, za celou dobu existence Echelonu se nestalo, aby se o tyto záznamy někdo zajímal.

Vojtěch na to ale při prohlížení archivu narazil – a záznamy si zkopíroval. Bylo v nich prakticky všechno. Plán, jak unést několik bezvýznamných Čechů, kteří budou sloužit jako corpus delicti kdesi daleko ve Spojených státech. Příkaz jak je zajmout s varováním, aby jim komando únosců neopomnělo odebrat a zničit šintei, aby si nemohli zavolat o pomoc a aby je České tajné služby nedokázaly sledovat. Unesení měli být převezeni na nejbližší leteckou základnu, odkud by se dali živí dopravit přes oceán. Při únosu bylo povoleno použití uspávací látky, třeba chloroformu, ale jen v nezbytném množství, aby se látka stačila během letu beze stop vyloučit. Na tělech nesměly zůstat jiné stopy než díry od kulek prezidentovy ochranky – nebo spíš těch, kdo je zastoupí.

Zdálo se, že oběti dopravili až do Washingtonu živé a zastřelili je až krátce před akcí, aby ani čas smrti nebyl příliš odlišný. Plán byl ve všech směrech dokonalý, nepočítal jen s maličkostmi, jako byly Vojtěchovy schopnosti.

Jako protiváhu komise dostal prezident záznamy, usvědčující jednoho generála, tři plukovníky a dvacet jejich podřízených z plánu na získání mrtvol, určených ke zmatení amerických vyšetřovacích komisí.

Prezident si celou komisi pozval do své pracovny. Nejprve jim poděkoval za jejich práci – ale pak jim přehrál záznamy z Echelonu, ukazující, jak snadno naletěli na podvržené důkazy.

„Takže pánové – ještě jednou vám děkuji za snahu, ale současně vás musím pokárat pro neschopnost. Komise neměla zajistit korunní důkazy proti Čechům, ale najít pravdu. Neupírám vám, že jste se ji snažili hledat a přijít na kořen věci. Ale zastavili jste se na podvržených důkazech. Vaše povinnost byla najít pravdu a tady jakási parta hackerů prokázala, že je vysoce nad vámi.“

„Ale... pane prezidente... na tohle nemohl nikdo přijít! Něco takového je... nad lidské schopnosti!“ hájil se předseda komise.

„Ta parta hackerů to zjistila,“ namítl prezident. „Dokázala hned dvě věci najednou. Jednak objevila skutečné pozadí spiknutí, ale za druhé, předem vyvrátila váš názor, že je to nad lidské síly.“

„Jedině... jedině že by za tím byli mimozemšťané!“ prohlásil předseda komise, osvícený náhlým nápadem. „Je přece prokázané, že tu někde jsou!“

„Myslíte Poker Face?“ usmál se prezident. „To byl přece robot!“

„Ano – ale podle čeho byl vytvořený?“

„Pokud připustíme, že tyto bytosti existují, pak také připustíme, že našly pravdu,“ řekl prezident. „Pánové – vaše zpráva je pravdivá co do zjištění totožnosti neznámých mrtvol, objevených na místě činu. Jen je třeba opravit závěry – Češi za to nemohou, jsou to jen další nevinné oběti našich lidí. Měli byste asi vaši práci doplnit novými materiály a přepracovat falešný závěr. Echelon je vám přece k dispozici.“

„Vy tu zprávu... od hackerů...“

„Pozdržím tak jako vaši,“ navrhl jim. „Úplně ji zavrhnout nelze, objevila by se okamžitě na internetu i v televizních brýlích. To by bylo zlé, dnes je podle střízlivých odhadů sleduje sto milionů našich občanů a já si opravdu nemohu dovolit obvinění ze zatajování důkazů.“

„A nebojíte se, že by nás potom obvinili z plagiátu?“

„Není to umělecké dílo chráněné autorským právem,“ zavrtěl hlavou prezident. „Na pravdu nemá nikdo patent ani copyright, kdekdo ji může objevit nezávisle na sobě a není hanbou ji prostě převzít.“

Sklapl obě desky a položil je vedle sebe na okraj stolu, zprávu od Vojtěcha vedle zprávy od Vyšetřovací komise. Druhou kopii Vojtěchovy zprávy pak předal předsedovi komise.

„Prostudujte si to, pánové! Tady uvidíte, jak vypadá důkladné hledání pravdy!“

Poté členům Komise pokynul ke dveřím.

„Brzy na shledanou, pánové!“

Jedna věc ale prezidenta opravdu rozčílila. Odmítnutou zprávu Komise otiskla většina předních amerických deníků jako hotovou věc, na kterou nemá prezident jinou možnost než dát povel armádám v Evropě k útoku na zlotřilé Čechy. Dodatkem bylo připojené vyjádření prezidenta České republiky, který se na základě závěrů Komise omluvil lidu Spojených států za zločince pocházející z Čech a sliboval, že se v rámci svých pravomocí zasadí o jejich dopadení a potrestání. Slíbil, že umožní nejen volný pohyb americké vojenské policie po Čechách, ale propůjčení požadovaných pravomocí jejím příslušníkům po celou dobu vyšetřování.

První otázkou bylo, odkud se americké deníky dozvěděly obsah zprávy Komise. Nabízely se jen dvě možnosti, jedna horší než druhá. Obsah Zprávy mohl předat tisku některý člen Komise – což by ji celou znevěrohodnilo. Druhá možnost byla, že Zprávu za Komisi vypracoval někdo jiný a předal ji současně Komisi i tisku – v domnění, že je jasná a nevyvratitelná. Současně mohl uložit prezidentovi České republiky za úkol tu omluvu a slib – jenže to už bylo příliš.

Prezident Spojených států reagoval trochu emotivně, ale po konzultaci s Učitelem Nakamotem, Vojtěchem a mnou. Uspořádal tiskovou konferenci, na kterou kromě zástupců médií pozval i předsedu Komise.

Na začátku přečetl závěr Komise, tak jak byl zveřejněný deníky. Po něm pustil záznamy z Echelonu, usvědčující americké důstojníky z příprav únosu a následných vražd náhodně vybraných českých lidí, kteří měli sloužit jako falešná stopa pro americké vyšetřovatele.

A pak se pustil do předsedy Komise, jak to málokdo čekal.

„Pane předsedo, vaši zprávu jsem srovnal s dokumenty, které na můj stůl dodala organizace hackerů, známá jako Freedom for World. Doporučil jsem vám její přepracování. Vysvětlete teď, na tomto místě, americkému lidu, jak je možné, že vaši zprávu s původními, naprosto falešnými závěry zveřejnily známé americké deníky? Slíbil jsem vám, že ji pozdržím, abyste neměli příliš velkou ostudu, ale o zveřejnění se nejspíš postaral nějaký váš iniciativní blbec, jinak se to nedá vysvětlit!“

Předseda komise byl zjevně konsternován a přiznal, že si to nijak nedokáže vysvětlit.

„Dobrá, vysvětlím to sám,“ pokračoval prezident. „Musím tuto komisi prohlásit za neschopnou a buďte rád, že vás nazvu jen hlupáky. K vašemu štěstí odmítám druhé možné vysvětlení, že jste to udělali úmyslně, protože to by byl trestný čin poškozování zájmů Spojených států a ten by už nemohli řešit zástupci médií, ale policie.“

„Ale pane prezidente...“ začal koktat předseda komise, ale dál než k oslovení se nedostal.

„Opakuji, i pro vás samotné bude lepší, když přistoupíte na to, že jste pouze neschopní hlupáci,“ pokračoval prezident. „A zde přítomné zástupce médií upozorňuji, aby si rozmysleli jakékoliv zkreslování. Na tomto místě se omlouvám Čechům za falešné obvinění, vznesené našimi buď neschopnými, nebo naopak všeho schopnými spoluobčany. Není to český prezident, kdo se má omlouvat, ale my. Situace není tak jednoduchá, jak se zdála, ale mnohem horší. Vina na nedorozumění s našimi bývalými spojenci je plně na naší straně. Vyplývá to i z toho, že česká strana předem oznámila, že se nebude bránit našemu útoku.“

„Ale pane prezidente...“ hlásil se o slovo jeden z reportérů. „Co soudíte o chystaném vojenském řešení českého problému?“

„Zdá se mi – a mám pro to čím dál víc indicií – že problém není český, ale náš,“ odvětil prezident. „Jestli je všechno tak vykonstruované jako česká stopa na atentátu, která se začíná jednoznačně vybarvovat jako naše vnitřní záležitost, pak přehodnotíme všechny souvislosti. Při nestranném šetření nevyjdou jako viníci Češi, ale někdo z Američanů.“

„Dobře, ale proč se Český prezident za své zločince omlouval?“

„To vážně nevím. Kdyby za atentátem na Bílý dům opravdu stáli Češi, bylo by to čestné gesto pokory a spravedlnosti. Takovou omluvu bych přijal, kdyby nebyla falešná. Jenže Češi nejsou zločinci, ale oběti. To gesto se dá vysvětlit jinak. Nemusíte závidět Čechům prezidenta, který se chce zalíbit i za cenu házení bláta na vlastní národ!“

„Vy také házíte bláto na vlastní národ!“ ozval se kdosi vzadu.

„Já?“ podíval se tím směrem prezident. „Já ne! Bláto na nás hází ti, kdo stojí za těmi podvody. Ti se nás všechny snaží očernit – a musím jim přiznat, daří se jim to skvěle. Takových ostud je v historii našeho národa mnoho. Ale já se k nim nepřipojím. Počkám si ještě na potvrzení nebo vyvrácení těch protichůdných zpráv a až pak rozhodnu. Do té doby by bylo jakékoliv rozhodování ukvapené. Dámy a pánové – uveďte na pravou míru, co jste stihli pokazit.“

„My?“ přehnaně až afektovaně se zeptal kdosi z reportérů. „My jsme to přece nezavinili!“

„Naštěstí se to netýká všech!“ zachytil to prezident. „Pravda, všichni to nezavinili. Jen ti, kdo zveřejnili falešnou zprávu Vyšetřovací komise a ještě si k ní přidali vlastní závěry. Mohli a měli jste počkat na ověření. Dočkali byste se jejího vyvrácení a úplně jiných závěrů.“

„Atentát na Bílý dům je ale skutečností, ne?“ připomněl jiný.

„Ten je skutečností,“ přikývl prezident. „Asi bude dobré posílit ochranku. Ale je otázka, komu věřit a komu ne, příští atentát by mohla spáchat sama ochranka. Vyřešíme to jinak – ale je mi líto, tu informaci už nedostanete, nemá smysl ulehčovat přípravu dalšího atentátu.“

„Domníváte se, že už někdo připravuje další atentát?“

„Podívejte se – někdo z našich mariňáků pečlivě vybral bandu vrahů a poslal ji sem. Bylo zaměřené nejen proti mně, ale hlavně proti Čechům, takže opakování vyloučené není.“

„A vy sám – budete tady trpně čekat na další podobnou akci?“

„Ne tak trpně, jak mlčky předpokládáte,“ opáčil prezident. „Snad jste si všimli, že tamto komando profesionálů neuspělo. Přijdou-li další, bude to znamenat, že se z fiaska první party nepoučili.“

„Ale čím jste je vlastně vyřídil?“

„Já? Ničím. Ani jsem neviděl, co ty hochy vyřídilo. Přiznám se, čekal jsem, že to dopadne hůř. Dopadlo to, jak to dopadlo. Díky Bohu – a doufám, že to nebyla náhoda a že je v tom jistý příslib i pro příště.“

„Ale co kdyby to příště dopadlo hůř?“

„Všechno je možné,“ přikývl prezident. „Pak by to byl osud. Ale nehodlám čekat trpně, jak říkáte. Je tu vážné podezření na skupinu asi třiceti vysokých důstojníků, doufám, že se na ně vojenská policie zaměří. I když vím, že na to možná nebude stačit.“

„Podezíráte z neschopnosti i naši vojenskou policii?“

„Kdyby byla schopná, objevila by to. Ale nitky vedou vysoko a tam se může dít ledacos. Vojenská policie může být schopná všeho a může spolehlivě pracovat pro svého prezidenta, ale i proti němu.“

„Takže se bojíte i naší vlastní vojenské policie?“

„Za koho dáte ruku do ohně, když se toho účastnili generálové z našeho hlavního štábu?“ usmál se trochu smutně prezident.

„A přece tady hodláte zůstat?“

„Kde jinde budu podle vás bezpečnější?“ opáčil prezident. „Tady jsem aspoň lidem na očích!“

„Kdyby to všechno byla pravda, měl byste silné protivníky.“

„Mám, ale nebojím se jich,“ usmál se prezident.

Zatímco prezident Spojených států řešil krizi v Bílém domě, věnovala jsem se vládě v Čechách.

Obrovskou bombou byla omluva Českého prezidenta za zločin českých atentátníků, spáchaný ve Spojených státech. Vybuchla hned dvakrát, jenže pokaždé jinak. Nejprve ji velice pohotově uveřejnila klasická česká média – živořící noviny, rozhlas i televize. Redaktoři to stihli ještě týž večer, kdy se všechno objevilo v médiích za Atlantikem, jenže brzy ráno se v Katuščiných zprávách objevilo podrobné vysvětlení, jak to s účastí Čechů bylo.

Na dementi bylo pozdě. Češi tam nebyli jako zločinci, ale jako nevinné oběti. Krátce po pokorné omluvě našeho prezidenta za údajné české zločiny, omluvil se naopak prezident Spojených států Čechům. Katuščiny Noviny to gesto vysoce ocenily – a současně vyzvaly našeho prezidenta k odstoupení.

Protest proti únosu a vraždě našich lidí v Německu sestavil náš ministr zahraničí František a předal americkému velvyslanci v Praze. Žádal i vydání těl obětí amerického státního terorismu. Pro velvyslance to byla hodně hořká pilulka, naštěstí mu diplomatický protokol umožňoval nedat nic najevo.

Reportérka Manča Bělíková přišla na Hrad, obešla prezidentova mluvčího a pod hrozbou zveřejnění aféry i bez prezidentova vyjádření, což by pro něho bylo podstatně horší, udeřila přímo na prezidenta.

„Pane prezidente! Vaše omluva byla příliš ukvapená a podlézavá. Proč jste nepočkal na ověření té zprávy?“

Prezident na to odpověděl velice rozvážně.

„Jak bych mohl zpochybňovat přesvědčivé důkazy americké policie? Bylo mnohem lepší omluvit se, než čekat na oficiální obvinění ze spolupráce s teroristy. Uvědomte si, prosím, že na tom závisel další vývoj Evropy a České republiky zvlášť. Jak víte, na našich hranicích jsou připravená vojska a u takového sudu prachu stačí jiskřička! Pak je lépe omluvit se, než trvat na své nevině.“

„Jenže – jak jste to myslel s umožněním vyšetřování na našem území? Slíbil jste jim všechno, ačkoliv požadovali volnou ruku i při protiústavním odvážení našich lidí k výslechům do Spojených států! To jste jim sliboval s veškerou vahou prezidentského úřadu? To je přece napomáhání cizí mocnosti proti lidem naší země – v právnické řeči velezrada!“

„Používáte příliš silná slova!“ zamračil se prezident. „Tak jsem to nemínil! Bylo by lepší, aby naše lidi vyslýchala naše, česká Policie!“

„Jistě – ačkoliv ani to by nezaručovalo spravedlivé zacházení. O tom ale nepadlo ani slovo. Američané žádali veškeré pravomoci na území České republiky včetně práva zatýkat a vyslýchat naše občany. Jak víte, jejich výslechy většinou předpokládají mučení a i tomu jste se zavázal napomáhat. Nebylo by lepší, abyste se uchýlil pod jejich ochranu, dříve než Parlament zahájí kroky k vašemu odvolání pro zločin velezrady? Pokud vím, podle ústavy je to regulérní důvod.“

„Ne, tak jsem to nemínil! Zasadil bych se o to, aby k ničemu strašnému nedošlo!“ trval na svém prezident.

„Pane prezidente, máme vaše vyjádření, zveřejněné v amerických novinách. Nemáme český originál, pouze ověřený překlad do češtiny, abyste nemohl tvrdit, že jsme si to špatně vyložili. Musí vám být jasné, že i kdyby došlo ke zkreslení na americké straně, Američané by určitě vše vyžadovali podle varianty, zveřejněné u nich? Výmluvy, že jste to tak nemyslel, by na jejich straně neprošly – a stejně tak nemohou projít u nás. Pane prezidente, neváhejte! Azyl můžete získat na velvyslanectví Spojených států – teď se tam dostanete bez překážek, ale až Parlament rozhodne o vašem odvolání, bude pozdě!“

„Máte snad zprávy z Parlamentu?“ zeptal se prezident chmurně.

„Podle Katuščiných Novin svolává premiérka Davienová za půl hodiny mimořádné zasedání Parlamentu!“

„Vyřiďte tedy Parlamentu i robotce Davienové, že si stojím za svým názorem!“

„Vyřídím,“ přikývla Manča Bělíková, zvedla se a odešla.

Jak se dalo čekat, příští reportáž přinesly Katuščiny Noviny z ulice před velvyslanectvím Spojených států, kde v té době jednali o žádosti o politický azyl našeho prezidenta.

Jeho pravomoci převzal Parlament.

Parlament schválil přímou volbu prezidenta na bázi současného volebního systému. Poprvé měli voliči rozhodnout o prezidentovi bez pevného funkčního období, zato s možností jeho odvolání voliči.

Virtuálové se rozhodli postavit jako vlastního kandidáta studenta posledního ročníku medicíny Milana Anděla. Bydlel na Koleji Katuška a mezi nás Virtuály se dostal až v předposledním ročníku. To už stojí za to dokončit studia a získat diplom klasickou cestou a další vědomosti si doplnit u Virtuálů. Přitom má student obvykle spoustu volného času a toho jsme právě chtěli využít. K našemu překvapení ale zvítězil kandidát bývalé vládní strany. K vítězství mu nejspíš dopomohla televizní soutěž, která přitáhla množství lidí a kterou pohotově využil k vlastní prezentaci, zatímco našeho kandidáta nikdo neznal. Naše chyba, měli jsme ho lidem lépe představit – ačkoliv, díky nenadálému uvolnění prezidentské funkce jsme na to ani neměli čas.

Jednou z vlastností volebního systému je bonus.

Okamžitě po zvolení získá prezident sto tisíc bonusových hlasů, což vylučuje jeho přehlasování narychlo sehnanými hlasy. Není dobré, abychom měli každý týden jiného prezidenta. U prezidenta je bonus navíc pohyblivý, s časem se lineárně snižuje a po dvou letech je nulový – pak zase rozhodne absolutní počet voličských hlasů. Nově zvolený prezident má nejméně rok klidu – v době hájení ho může zbavit funkce jen kromobyčejný skandál, jaký se nedal předpokládat. Pokud ale neprovede něco jako ten minulý – pak by ho odvolali vlastní voliči.

Prezidentská funkce je v Čechách spíš reprezentativní, takže naše prohra nepatřila mezi katastrofické. Snad toho prezident moc nezkazí! Naštěstí prezident premiéra nevybírá ani nepověřuje, premiér vzniká zásadně výsledkem voleb a jeho bonus je stejný jako u poslanců. Nemusela jsem se zatím obávat, že mi voliči hlasy odeberou a svrhnou mě. Takže jsme jeli dál – na hranicích sto padesát tisíc hrdlořezů, ale uvnitř v pohodě. Na rozdíl od mnoha tisíc politologů jsem věděla, že prezident USA se nemůže rozhodnout pro útok – byl by sám proti sobě. Navíc to vypadalo, že nechuť k válce už ani nehraje.

Zdálo se, že to dobře dopadne.

Zatímco v Čechách jsem měla plno přátel a pomocníků, v Řecku jsem měla na všechno jen Marcela. Ne že by mi vůbec nepomáhal, ale řecká domácnost ležela na mně. Vila byla dobře vybavená, o zásoby se staral Nikolas Taramankis, prádlo jsem prala v pračce a ne na valše, ale Marcel ji obsluhovat nemohl pro spoustu práce ve Francii. Neopustil svoji ordinaci v Quinsonu, kde pracoval aspoň jeho robot a doplňoval to tady v Řecku, kde se také jako robot uvázal v blízké nemocnici. Žil s námi na ostrově, ale do kuchyně se nehrnul.

Pravda, jeho kuchařské neumění jsem poznala už v Somálsku, takže mi jako pomocník nechyběl – jenže jsem na to byla sama.

Obědy a večeře jsem vařila pro dvě rodiny. Prezidentova paní žila stále ve svých snech a vaření bylo pod její důstojnost. Budiž, měla práci v Bílém domě – robotka byla na začátečnici těžký oříšek, sama vím, jak jsem začínala, aspoň jsem ji mohla odborně ocenit. Ostatně – ani já jsem nevařila vlastníma rukama, měla jsem na to další robotku, ale spolu se svojí dvojnicí v Čechách toho na mě bylo tak akorát. Lili musela odpočívat na seně – tři robotky bych nezvládla.

Zajímalo mě, kolik robotů současně ovládal Vojtíšek? Nebo bych to radši neměla chtít vědět? Řekl bych, že jich bylo více než deset. Jak se to všechno do jeho maličké hlavičky mohlo vejít? Ale ne – Vojtíšek na to neměl jen svou malou hlavičku, i kdyby to byla hlavička génia. Vojtěch se pořád rozprostíral ve světové pelenitové síti, dokázal ovládat třeba tisícovku robotů.

Výjimečně jsem vařila oběd ve dvojici s robotkou, když se náhle z vedlejšího pokoje ozval vyděšený dětský křik. Křičel prezidentův Joshua, ale tak zoufale, že jsem neváhala a osobně vyrazila za ním.

Vlétla jsem do dveří – a zabrzdila jsem hrůzou.

Mezi dětskou postýlkou s Katuškou a Joshuou se na podlaze svíjel had. Na hady odbornice nejsem, ale podle kresby to musela být zmije. Byla svinutá do kotouče, ale vztyčená hlava na dlouhém krku hrozila Joshuovi otevřenou tlamou se špičatými jedovými zuby. Rozdrážděná zmije je nebezpečná i pro dospělého, natož pro dítě – a Joshua byl nebezpečně blízko.

„Zmlkni! A nehýbej se!“ poručila jsem rázně klukovi.

Za normálních okolností by mě ignoroval, ale strach z hada ho na místě přimrazil. Ztuhnutí byla v této chvíli jeho jediná, naštěstí účinná obrana – přestal na sebe poutat hadovu pozornost.

Hadí hlava se rozhlédla vlevo, pak vpravo.

Jenže v té chvíli se v postýlce pohnula Katuška. Had se ihned stočil jejím směrem, rozvinul se a začal se hbitě plazit přímo k postýlce.

Jako kdyby na mě sáhla smrt! Prázdné ruce – a ohrožená Katuška. Co s tím? Holýma rukama na hada? To je předem ztracené. Napadlo mě vrátit se do kuchyně pro nůž nebo jinou zbraň, vhodnou na hada, ale cítila jsem, že to nestihnu. Něco jsem dělat musela – přece tu nebudu stát a dívat se! Ostatně, prudkým pohybem mohu upoutat pozornost hada na sebe a když se za mnou poplazí do kuchyně, ztratí čas a já budu mít v ruce nůž dříve než bude u mě.

„Tady jsssem, ty bessstie!“ zasyčela jsem a vrhla se zpátky.

Soustředila jsem se ale na nůž, takže jsem nestíhala vnímat nic jiného. Měla jsem výhodu obrovského urychlení i rozdvojení – jako robotka jsem hrábla po velikém kuchyňském noži a hodila si ho rukojetí napřed. Zachytila jsem ho díky urychlení a na místě jsem se obrátila zpět do dětského pokoje.

Lidské tělo není na urychlenou mysl stavěné a právě teď se to ukázalo ve vší nahotě. Co je mi platné, že vnímám stokrát rychleji, když setrvačnost uznává jiné fyzikální zákony, než bych potřebovala! Mučivě dlouhá vteřina, než se mi podařilo zbrzdit pohyb a udělit tělu opačný směr. Povedlo se mi to, ale všechno bylo tisíckrát pomalejší, než bych potřebovala, ať jsem si to přála jak chtěla.

Ve chvíli, kdy jsem vlétla dveřmi, jsem pochopila, že jdu pozdě. Zmítající se závity hadího těla přímo v dětské postýlce na mě působily jako rána palicí do hlavy. Bylo mi na omdlení. Katuško! Dítě nešťastné!

Nadechla jsem se a silou vůle potlačila strašnou slabost. Naděje, že se snad dá ještě něco zachránit, byla mizivá. Pokud to vůbec má smysl... ale snad ještě... zoufale jsem skočila k postýlce.

„Klid, mami!“ ozvalo se v té chvíli. „Nemusíš už spěchat.“

Ten hlas jsem neznala. Podobal se hlasu Vojtíška, ale byl přece jen jiný. To snad není možné! Že by... Jestli mi už před chvílí bylo na omdlení, teď jsem se teprve potřebovala zastavit a rozdýchat.

Katuška v postýlce seděla, to by nebylo nic divného, už se nějakou dobu sama dokázala posadit. Ale – svět se mi začal zase kymácet před očima – dětskýma ručkama držela a veškerou silou tiskla šupinatý hadí krk. Had se kroutil, trojúhelníková hlava přímo nad její ručičkou jen bezmocně otevírala tlamu se vztyčenými jedovými zuby a tělo se vztekle svíjelo. Původně se snad snažil vytrhnout, ale teď už to byly jen předsmrtné křeče.

Panebože!

Herkules již v kolébce uškrtil dva hady, seslané jako »pozornost« nepřející bohyní. Jenže to byly starořecké báje! A tohle žádná báje není! Katuška svírala křečovitě se kroutící hadí krk oběma ručkama, ale bylo jasné, že moje malá holčička má v tom zápase navrch. Cítila jsem se jako v děsivém horrorovém snu, ale nebyl to sen!

Ve vzdálených Čechách se v Parlamentu sesypala na podlahu za předsednickým stolem robotka premiérky Kateřiny Davienové. Jen to žuchlo a mezi poslanci vznikl pochopitelný rozruch. Neměla jsem ale na ni čas – jen jsem jí stihla zavřít oči a odpojit se od ní, měla jsem co dělat sama se sebou. Ze sousední kuchyně se ozvalo druhé žuchnutí. Na dělení už nemám, teď jenom neomdlít! Jenom neomdlít!

Nůž v mé ruce byl najednou zbytečný. Závity hadího těla se sice ještě svíjely, ale viditelně umdlévaly. Had měl nejméně metr a klikatá zmijí kresba byla jasným důkazem, že to není nic neškodného. Zmije ale byla mrtvá, udušená...

„Vezmi si ji, mami!“ obrátila se na mě úplně samozřejmě Katuška. „Ale opatrně, ať tě nekousne! Je to hodně jedovatá zmije řetízková!“

Takže přece jen Katuška! Do dneška jen brečela a v pohodě si jen broukala, teď holýma ručkama uškrtila metrového hada!

„Já tě přetrhnu!“ obrátila jsem se na ni, ale opatrně jsem od ní převzala cukajícího se hada. Hlavně jsem se vyhýbala tlamě s ostrými jedovými zuby a pro jistotu jsem ten šupinatý krk stiskla ještě pevněji.

„Proč, mami?“ odvětila Katuška nevinně.

„Ty víš!“ odsekla jsem. „Katušku jsem ti nedala! Jak to?“

„Nebýt téhle zmije, nikdy bys to nezjistila,“ řekla nevinně Katuška. „Ale dnes už bys mě ani neměla! Není to takhle lepší?“

„Ode dneška se obsluhuješ sama!“ odsekla jsem. „Žádné plínky, žádný dudlík! A nočníček máš společný s Vojtíškem!“

„Ano, maminko!“ odvětila poslušně. Pokrytec!

Odnášela jsem již tuhnoucího hada do popelnice, ale svět se mi ještě trochu točil a houpal.

Nebudu vychovávat žádné dítě! Tak jsme si to nedomluvili! Ale Vojtěch měl pravdu. Teď už bych žádné dítě neměla. Škorpion v Somálsku, zmije řetízková v Řecku.

Bože, jak já chci zpátky do Čech!

------------------------ Poznámky:

  27 Ostuda civilizace jednadvacátého století – Guantánamo.

Errata:

10.08.2021 22:25