Invaze

Očekávaná tisková konference amerického prezidenta přinesla do stojatých vod bombu. Už protože na ni oficiálně pozval i zástupce Freedom for World. Přišel sice jen jeden (a navíc to byl robot), ale už to byl neuvěřitelný průlom. Ještě větší zmatek mezi novináři nastal, když prezident ohlásil, že podle všech důkazů považuje invazi proti Čechům za nezákonnou a nespravedlivou a dává rozkaz všem složkám armády připravit urychlený návrat vojáků zpátky do Spojených států.

Tím jeho poselství skončilo a nastal čas otázek.

„Podle jakých důkazů soudíte, že jsme nespravedliví?“ byla hned první otázka.

„Věnoval jsem stejnou pozornost všem dostupným důkazům,“ přikývl prezident. „Nejen od našich oficiálních zpravodajců, ale také ze všech ostatních zdrojů. Porovnal jsem zprávy z Francie, z Německa – a v neposlední řadě i důkazy Freedom for World, která je má ze svých poboček v Evropě.“

„Vážně věnujete pozornost těmto lžím?“ útočili novináři.

„Z porovnání důkazů vyplynulo, že důkazy předložené Freedom for World se shodují s oficiálními zprávami tajných služeb z Francie, Německa a ostatních evropských zemí. Závěry našich zpravodajců se shodují jen se závěry z Velké Británie, ovšem tak doslovně, že je těžké uhodnout, zda to Britové opsali od nás nebo naši od Britů.“

„Nemohlo by to být úplně jinak? Co když nejde o opisování, ale o pravdivější zprávy, které by si pak logicky musely být podobné?“

„Podobné – to bych připustil. Ale doslovné pasáže neberu. Když bude totéž popisovat svými slovy pět svědků, mohou popisovat tutéž pravdu, ale zaručeně ji nepopíší přesně stejnými slovy. Každý nezávislý svědek by zcela jistě použil své vlastní slovní obraty. Když ale srovnáte dvě zprávy, které se prakticky neliší, těžko se ubráníte dojmu, že obě pocházejí z jediného zdroje a jsou tedy opsané.“

„To je katastrofální nedůvěra našim zpravodajským službám!“

„Ano, to je katastrofální nedůvěra. Bude potřeba zjistit, jak se ta nedůvěra vytvořila. Kardinální je otázka, kdo tady lže. Na jedné straně jsou zprávy od našich zpravodajců, téměř doslova shodné s britskými. Na druhé straně máte vyjádření lživých Freedom for World, obsahující jinými slovy totéž co vyjádření francouzských, německých, dánských, holandských a dalších zpravodajských služeb Evropy. Pokud označíte za lživé důkazy Freedom for World, označíte za lháře také Francouze, Němce, Dány, Holanďany, Rakušany – a to nemluvím o Maďarech, Polácích a dalších zemí východní Evropy. Je tedy lživá celá Evropa – nebo jen naši a Britové, očividně od sebe opisující? Je mi velice líto, ale naše vlastní zpravodajské služby lžou – to je prostě skutečnost.“

„A Britové lžou také?“

„Pokud opisují od nás – lžou také. Není to poprvé. Vzpomeňme si na Irácké zbraně hromadného ničení! Tam Britové lhali jako když tiskne, stejně jako naši.“

„To je ale strašlivá nedůvěra k našim nejbližším spojencům!“

„To je nedůvěra většiny spojenců vůči nám a Britům,“ obrátil to prezident. „Jen bych řekl, že je oprávněná a z naší strany ostudná.“

„A také trváte na tom, že atentát proti vám byl zcela bez účasti Čechů? Vždyť byli nepochybně mezi padlými atentátníky!“

„To nebyli padlí při atentátu,“ odvětil prezident. „Atentátníci ty Čechy zastřelili a úmyslně pohodili na místě, aby to na ně mohli svést. Nebyli to tedy padlí na straně útočníků, ale další oběti. Nedalo mi to a našel jsem si historii Druhé světové války, konkrétně přepadením Polska Němci. Ta začala fingovaným přepadením německé vysílačky Gliwice, kde Němci pohodili několik zastřelených vězňů, navlečených do polských uniforem. To byl německý důkaz, na jehož základě Polsko přepadli. Nezdá se vám to až mrazivě podobné?“

„Ale pokud by byl atentát naší vnitřní záležitostí, neobáváte se jeho úspěšnějšího zopakování?“

„Počítám s tím,“ přikývl prezident. „Ve Spojených státech se již déle necítím bezpečný – ale to není jen můj problém, nezúčastněnými obětmi se mohou stát i náhodně přihlížející. U prvního atentátu bylo hlavním cílem vyvolání protičeských nálad a vystupňování bojového nadšení našich vojáků i veřejnosti. Já jsem měl být jen vedlejší obětí. Teď, když se ukázala pravda, už nebudu vedlejším, ale hlavním cílem. Opakuji – počítám s tím.“

„Máte nějaká nová bezpečnostní opatření?“

„Americký prezident je asi nejlépe chráněnou osobou na světě,“ usmál se prezident. „Ostatně – i neúspěch atentátu o tom svědčí.“

„A nebylo by pro vás v tom případě lepší odstoupit? Když vás ani sami Američané už za prezidenta nechtějí?“

„Proč? Mám vyklidit pole lhářům, kteří Američany zatáhnou do nesmyslné války? A kdo že mě nechce? Američané? Anebo pár desítek ambiciózních generálů, kterým není trapné poslat naše hochy vykrvácet pro něco naprosto vylhaného?“

„Jak ale můžete věřit Freedom for World?“

„Jsou věrohodnější, shodují se s Francouzi, Holanďany, Němci a Dány. Musíte posuzovat více stran a ne věřit jednomu zdroji. Teprve pak se ukáže pravda.“

„I když je ta pravda pro Američany nepřípustná?“

„Pro koho je pravda nepřípustná? Pro lháře. Nechcete mi snad tvrdit, že jsou všichni Američané lháři a nesnesou pravdu?“

„Otázkou je ale, co je skutečná pravda!“

„Jistě. Dostanete materiály, podle nichž jsem se rozhodoval. Zveřejněte je, ať si každý udělá názor sám.“

„To máme zveřejnit i materiály od teroristů?“

„Jistě. Je jich co do rozsahu nejméně. Kdo zveřejní všechno, získá pro sebe největší přízeň čtenářů.“

„Myslíte si, že to čtenáři přijmou?“

„Rozhodně lépe než vy.“

Čekala jsem, že se odjezd Američanů z Evropy bude podobat neochotnému odsunu Rusů z Československa. Přivézt do Evropy sto padesát tisíc vojáků byla ukázka vzorně provedeného bleskového přesunu obrovské armády, ale jejich návrat bude pomalejší než u Rusů. Největším přínosem akce – pokud se tomu vůbec dalo říkat přínos – bude nakonec modernizace amerických základen v Německu.

Ale co to stálo úsilí a peněz!

Madlénka Albrightová, americká ministryně zahraničí českého původu, proslula větou: „K čemu by nám byla naše skvělá armáda, kdybychom ji nepoužívali?“

Znělo to podobně jako věta: „Armády se nebudují na ochranu míru, ale pro vítězné vedení války.“

Ale fuj! Jak si dovolujete srovnávat ministryni nejdemokratičtější země světa s jakýmsi středoevropským knírkatým diktátorem? Vždyť Američané mají demokracie takový nadbytek, že ji vyvážejí do celého světa! Bombami, raketami – i radioaktivní uranovou municí. Když zavelel k odchodu Rusů z Čech ruský prezident, jeho generálové srazili paty a v čele svých vojáků se stáhli. Amerika je ale země demokratická a jedinec, byť to byl prezident, přece nemůže přehlasovat mnohohlavý štáb armády Spojených států. Čekat, že jako u Rusů generálové srazí podpatky, není vždy moudré.

Prezident přece není nejmocnější.

První známku jsme zažili ještě téhož dne, kdy prezident šokoval část veřejnosti Ameriky svým rozkazem k ukončení války, která ani nezapočala. Týkala se vyslance Freedom for World.

Když Vojtěchův robot svýma očima pořídil dokumentární záběry tiskové konference, došel pak v klidu a pořádku na parkoviště, kde si předtím zaparkoval svůj automobil. U auta ho však čekali dva policisté.

„Máte špatně zaparkované auto!“ řekl jeden.

Byl to nesmysl, auto stálo uprostřed hlídaného parkoviště. Vojtěchův robot se s úsměvem otočil na policistu – jenže v té chvíli mu druhý zákeřně zezadu prostřelil hlavu.

Policisté ale strnuli. Kulka nepochybně vlétla zezadu do zátylku, ale nevyšla vpředu. Krk se ihned zalil krví, ale robot se klidně otočil a z bezprostřední blízkosti pořídil detailní záběr obličeje útočníka.

„Porušili jste příměří,“ řekl pak ledově. „Tím zločinem přestalo příměří platit. Freedom for World vás oba odsuzuje k trestu smrti.“

Oba se však vzpamatovali – a zblízka do robota vystříleli plné zásobníky svých pistolí. Robot ztratil rovnováhu a padl na obličej. Policisté vytáhli další plné zásobníky, nabili pistole a stříleli dál.

Pak se ale jeden z nich chytil za srdce, zakolísal, pozvolna klesl na levé koleno a pak – před očima druhého, hrůzou ztuhlého, se svalil přímo přes zakrvácené tělo zastřeleného robota.

Druhý policista se vzpamatoval rychle. Vyskočil a otočil se na útěk, ale i jemu se po dvou skocích podlomily nohy a upadl na obličej.

Strážná glossina pořídila dokumentární fotografie – a odletěla.

„To se dalo čekat!“ vzdychla jsem si, když mi to Vojtěch předváděl spolu s prvními Virtuály. Ale neviděla jsem to jen já.

„Vojtěchu, věnuj tomu pozornost,“ ozval se Učitel Šoiči Nakamoto.

„Věnuji tomu zaslouženou pozornost,“ odvětil klidně Vojtěch. „Stálo nás to zkázu jednoho robota. Naopak je výhodné, že se nevrátí a nemůže prozradit naši Washingtonskou základnu. Nemusím aspoň ujíždět a zametat po něm stopy.“

„Ale tohle není jediný odpor voldemortů!“ pokračoval Učitel.

„Vím. Bude hůř,“ přikývl Vojtěch.

Druhého dne po zázračném zachránění Katušky před zmijí přinesl Vojtěch dalšího hada stejného druhu, tentokrát rozsekaného kuchyňským nožem. Pravda, had proti ozbrojenému a urychlenému batoleti nemá šanci, ale cožpak to neskončilo?

Ukázalo se, že ne. Vojtěch objevil na severním kraji ostrova rozbitý košík, ke kterému patřilo proutěné víko, přidělané drátem. Košík byl ale rozkřáplý, s velkou rozšklebenou dírou. A podle útržku hadí kůže bylo zřejmé, že v něm původně byly – zmije řetízkové.

Vypadalo to na úmyslný atentát, jenže – kdo za tím může vězet?

Zmije pro nás Virtuály nepředstavuje rovnocenného soupeře – ale jen ve dne, kdy ji vidíme. Tma by vyrovnala naši jedinou výhodu – urychlení. A co když had napadne Joshuu? Ten přece nemá urychlení, jak může uspět proti hadí hbitosti, kterou zmize řetízkové vynikají?

„Poslyš, co s tím budeme dělat?“ zaútočila jsem na Vojtíška.

„Projdeme s Katuškou celý ostrov, najdeme je a zlikvidujeme,“ pokrčil jen tak ležérně ramínky. „Moc těch hadů v tom košíku být nemohlo, vešlo by se jich tam odhadem tři až pět.“

„Ty na ně chceš jít s Katuškou? To snad nemyslíš vážně!“

„Můžeš se k nám přidat, mami,“ navrhl mi bezelstně. „Můžeme přibrat i tátu, jistě nezůstane stranou.“

„Že bych zůstala stranou já nebo Marcel, to jistě ne! Ale že byste to měli vést vy dva...“

„Jednak už máme s hady zkušenosti, za druhé jsme menší, takže prolezeme i tam, kam byste se nevešli,“ klidně vysvětloval Vojtíšek.

„Vždyť ani nevíme, kolik těch hadů na ostrově žije!“ vybuchla jsem. „Když si představím, že jsme kolem nich chodili celou tu dobu...“

„Tady předtím zmije nežily,“ odvětil Vojtíšek s klidem Angličana. „Pro hady tu není dost potravy. Ale někdo nám sem hodil z helikoptéry pár hadů jako dárek. Jenže se rozlezli a musíme je najít a zlikvidovat.“

„Shodil? Z helikoptéry? To jako úmyslně?“

„Náhodou to jistě nebylo,“ přikývl Vojtíšek. „Mimochodem už vím, kdo za tím vězí. Původní majitel ostrova, pan Aaron Allonkis. Zřejmě se nesmířil se ztrátou svého luxusního sídla a pokusil se nás vyštvat. Koš s hady shodila v noci jeho helikoptéra.“

„Darebák! Poslyš – ale nedopomohl jsi náhodou předtím k jeho krachu?“ podívala jsem se na něho podezíravě.

„Vážně ne,“ ujistil mě. „Pan Aaron holdoval ruletě a nestačil pak podniknout nic proti exekutorům. Za to opravdu nemohu – z principu jsem proti exekucím, ale tentokrát výjimečně dopadla na pravého. Jenže panu Aaronovi zůstal velký majetek, takže neskončil jako bezdomovec. A nejspíš má vlivné přátele – možná i příbuzné, kteří ho nenechali ve štychu. Jenže ostrov už prohrál – my jsme to koupili v aukci a vyhnat se jen tak nenecháme.“

„A on na nás bude dál sypat hady,“ zavrčela jsem nesouhlasně.

„Nebude,“ řekl. „To udělal jen jednou. Příště se mu to nepodaří, už si dám na něho pozor.“

„Doufám, že mu pomůžeš změnit názory,“ řekla jsem. „Spoléhat se na jeho andělské úmysly bych nepovažovala za inteligentní.“

„On také žádné andělské úmysly nemá,“ souhlasil.

„Tak pojďme na ty hady,“ rozhodla jsem.

Šedesátá druhá obrněná se hnula ze svého stanoviště a vyrazila směrem do Čech ve dvě po půlnoci. Další se k ní krátce poté přidaly. Na jejich cestu shora dohlížely helikoptéry, jen letadla se neobjevovala. Ocelová smyčka kolem Čech se konečně začala utahovat.

Uprostřed šumavských lesů znenadání vzplála červená záře.

Vedoucí tank Šedesáté druhé z nepochopitelných příčin opustil silnici, strhal svodidla a zřítil se do rokle, kde se převrátil. Dvě obrněná vozidla ho následovala, na dně rokle se z proražených nádrží rozlilo palivo a po několika vteřinách se do výšky vzepjal plamenný jazyk.

Teprve dvanácté vozidlo zabrzdilo, ale další tank je popostrčil a ještě dvě obrněná auta i tank skončily ve smrtící rokli, než se kolona zastavila. To už plameny ozařovaly celé okolí tak jasně, že se nedaly přehlédnout a řidiči dalších vozidel brzdili i bez rozkazů.

Z výšky helikoptér byly zanedlouho vidět sloupy ohně čtyři. Ani dalším obrněným jednotkám se zřejmě nepodařilo projet českou hranici tak hladce, jak se čekalo. Kolony se zastavily na německém území. Pár amerických důstojníků se pokusilo obhlédnout situaci a když se ujistili, že vozidla prostě v zatáčce pokračovala rovně a silnici neblokují, vydali urychleně rozkazy postupovat dál. Ojedinělé havárie přece nemohou zdržet skvěle připravenou invazi! Havarovaná vozidla budou záležitostí záchranářů, až se uvolní provoz. Tak vpřed! Ztráta čtrnácti vozidel hned na začátku, vlastně ještě před začátkem akce, není nic víc než nešťastná náhoda.

Jenže nešťastná náhoda se po čtvrt kilometru opakovala. Vedoucí tank nepochopitelně uhnul z přímého směru, nejprve protrhl svodidla, pak porazil několik smrků a skončil opět na dně rokle, kde začal hořet. Za ním stejně nepochopitelně skončila desítka dalších vozidel, než se ostatním na poslední chvíli podařilo zabrzdit.

Řidiči vozidel byli ale v šoku a velícím důstojníkům, kteří se tam ihned jako na povel vyrojili, zmateně vykládali, že se silnice před nimi nepochopitelně zkroutila a předchozí stroje se znenadání propadly do asfaltu. Byl to nesmysl, ale tvrdili to všichni. Ještě horší bylo, že se to opakovalo i v dalších bojových proudech. Všude stoupaly k nočnímu nebi sloupy ohně. V hořících vozidlech na dně roklí vybuchovala munice a pokud se ojedinělým vojákům podařilo z toho ohně vyšplhat nahoru, byli hrůzou v šoku.

Armádu by to nezastavilo, jenže znenadání přišel z nejvyššího velení strohý rozkaz k ústupu. Dalo se to pochopit, invaze vlastně ještě nezačala a ztráty už byly nepřiměřené, takže někteří důstojníci rozkaz splnili s ulehčením, jiní se vztekem, ale nikdo se tomu nedivil.

Teď konečně přijela vyprošťovací technika a sanitky, ale mnoho techniky se zachránit nepodařilo. Většinu havarovaných vozidel oheň strávil k nepoužitelnosti a jejich odtažení bylo jen věcí prestiže – nikdo je nechtěl nechat na místě jako památku neúspěšné noci. Byla by to pastva pro objektivy televizních kamer i novinářských fotoaparátů.

Z plamenů v roklích uniklo jen pár vojáčků. Neprůstřelné vesty jim před plameny chránily těla, ale někteří měli v obličejích a na rukou ošklivé, hluboké popáleniny. Odvezli je do nemocnic – bohužel více vojáků zůstalo zaklíněných v hořících vozidlech a těm ani neprůstřelné vesty nepomohly.

Až po návratu jednotek do výchozích pozic se ukázalo, že rozkaz k ústupu byl – falešný. Měl všechny potřebné náležitosti, měl správné šifrování, prošel všemi myslitelnými kontrolami a dostal se současně do předních pozic, takže v první chvíli nikoho ani nenapadlo pochybovat o jeho pravosti. Z hlavního štábu ale nepřišel a jak se ukázalo, nedalo se ani vystopovat, kde vznikl a kudy se šířil.

Invaze uvázla se značnými ztrátami, aniž dosáhla hranic České republiky. Vojáci byli zpět ve výchozích pozicích, ztracená technika se snad dala nahradit, ostatně ani nepředstavovala znatelné vyřazení sil a prostředků, všechno od paliva po munici i lidi se dalo doplnit, o to se velitelé jednotek postarali i bez rozkazů, ale rozkaz k opakování útoku stále nepřicházel.

Problém byl jinde. Zastavit nejsilnější armádu světa bez jediného výstřelu se ve světě ještě nikdy nestalo. A v hlavním štábu si uvědomili nejhorší skutečnost, která se při tom projevila. Ne nadarmo uznávají vojáci přísloví: bez spojení není velení. Tady se to potvrdilo. Navzdory satelitní technice, mohutnému šifrování a speciálním jednotkám pro komunikační boj, všichni důstojníci obdrželi a provedli falešný rozkaz.

Co kdyby velitelé místo poměrně neškodného rozkazu k ústupu dostali mnohem nebezpečnější rozkaz k zahájení palby na sousední jednotky? Než by se omyl vysvětlil – pokud by se při nespolehlivém spojení vůbec vysvětlil – mohly ztráty jednotek dosáhnout úděsné výše i při zanedbání role protivníka. A kdyby se do zmatku vložil nepřítel, mohlo dojít k úděsnému zdecimování útočící armády.

Zastavit útok, dokud se tyto otázky nepodaří zodpovědět, bylo za těchto okolností nejrozumnější. Moment překvapení byl beztak ten tam.

A svět si mohl na čas oddychnout...

My Virtuálové jsme ale na oddych neměli čas.

Ačkoliv invazní vojska nedosáhla hranic a na české straně nebyly žádné ztráty, rozhodující pro nás bylo, že vůbec vyjela. Vojtěch to označil za zločin zahájení války bez vypovězení, ke všemu bez vědomí a proti rozkazu prezidenta Spojených států. Tím to pozbylo poslední špetky legitimity – a obětí bylo více než aby se to dalo přejít mlčením.

Naštěstí Vojtěch včas počítal s tím, že se při první příležitosti štáb US Army ve svých rozsáhlých protiatomových bunkrech hermeticky oddělí od zbytku světa, takže nás to nezaskočilo. Bunkry hlavního štábu mají tolik temných zákoutí, že by se tam trvale ukryly stovky glossin. Některé tam měl Vojtěch pečlivě uložené, ale část jich rozmístil po jednotlivých pracovištích, aby mu svýma očima doplňovaly poznatky získané ze štábních počítačů. Měl tedy trvale dobrý přehled, co se tam dělo a mohl se připravit na cokoliv. Proto se nemusel spoléhat na prezidenta a včas věděl o rozkazu k útoku.

Krátce poté, co se generálové hlavního štábu rozhodli, obrátil se Vojtěch na Učitele a japonské ústředí, aby se s nimi poradil, co dál.

Japonští právníci se po krátké poradě shodli, že je to dostatečný důvod k příkladnému potrestání viníků, ale že není možné zasahovat preventivně. To by mohli historici označit za nevyprovokovanou agresi z naší strany. Učitel se proto Vojtěcha opatrně zeptal, zda Američany zastaví bez velikých škod na životech, zejména na české straně, až už bude beze všech pochyb jasné, že zahájili agresi.

Vojtěch mu na to po krátkém zaváhání přisvědčil.

Učitel tedy ve shodě s ostatními Japonci ponechal zastavení agrese na Vojtěchovi s požadavkem, aby se snažil minimalizovat i ztráty na vojácích u Američanů.

„Minimalizovat je mohu, ale vyloučit ne,“ řekl Vojtěch. „Ztráty na straně agresorů mají u mě jinou váhu než ztráty na straně nevinných.“

„Souhlasíme s tebou – ale čím méně obětí, tím lépe,“ řekl Učitel.

„Budu se snažit,“ slíbil Vojtěch – a zřejmě slib dodržel. Ztráty se nedaly bagatelizovat, ale nebylo jich tolik, jako v Texasu. Podstrčením falešného rozkazu k ústupu všechno bez dalšího utrpení lidí zastavil.

Rozkaz k zahájení nevyhlášené války zůstal válečným zločinem a i umírnění Japonci bez diskusí souhlasili s tvrdými tresty pro viníky.

A protože Vojtěch monitoroval linky k velitelstvím v Evropě, pak přesně věděl, odkud zákeřný rozkaz vyšel, takže jsme po pachatelích šli najisto. Ale Japonci a zejména náš Učitel Nakamoto pořád opakovali, že Vojtěchova lidská podstata není dostatečně prokázaná a proto požadovali spoluúčast lidí ve všech akcích. Vojtěch jim měl poskytovat jen ochranu.

„Diskriminace!“ broukla si rozmrzele Katuška, která byla zrovna vzhůru, zatímco Vojtíšek spal. Děti potřebovaly víc spánku než dospělí a i když používaly napůl-spaní, část dne musely prospat naplno. Zdálo se ale, že napůl-spánek střídaly už dlouho, možná od narození. Vojtěchovi by to bylo podobné.

„Aspoň budeme mít přehled,“ utěšovala jsem ji.

„Nebuď si tím jistá, mami,“ varovala mě. „Už bys mohla vědět, že to nebude jednoduché!“

Čekala nás tedy další rozsáhlá akce. Měly se jí účastnit desítky Virtuálů ze všech zemí, kde byli rozšíření. Nebylo to ještě z celého světa, ale kromě Antarktidy už byly zastoupené všechny světadíly.

Teď už se mohly glossiny vyrojit a ukázat svou sílu. Řídily se snadněji než vaspidy, ale musely se přiblížit až na dotyk, takže byly zranitelnější. Naštěstí létaly tiše a neupozorňovaly na sebe bzučením, které by budoucí oběti varovalo. A protože jsme se měli řídit zásadou neubližovat nižším šaržím a přitom nenechat žádné stopy vedoucí ke glossinám, museli jsme jednat obezřetně, ale přitom rychle.

Naštěstí měly nižší šarže vyhrazený pobyt v cimrách mužstva, v kuchyních a skladech. V pracovnách generálů neměl kanonenfutr co pohledávat, takže tam nebyl. Postupovali jsme metodicky a Vojtěch nás naváděl jen když to bylo nutné – což se občas stávalo zejména těm, kdo se sem dostali prvně v životě. V podzemí se dalo i zabloudit, zejména když si všichni neuměli zobrazit aktuální mapu již prozkoumaných prostor, jako my starší.

Několikrát si budoucí oběti glossin všimly, ale kupodivu nikoho nenapadlo, že v podzemí nemají mouchy co dělat a pokud se vůbec na něco zmohli, pak nanejvýš ohnat se po nich jako po obtížném hmyzu. Reflexivní jednání ale nemohlo mít proti urychlení úspěch, nepřišli jsme ani o jedinou glossinu a dlouho ani nevznikl poplach. Na rozdíl od předchozích akcí, kdy se jednalo o postupné vyhledávání viníků, šlo tentokrát všechno velmi rychle a během hodiny bylo hotovo.

Za půl hodiny od začátku naší akce vypukl poplach. Tou dobou byly glossiny opět uschované a Virtuálové se stáhli.

Schválně, za jak dlouho se to svět dozví...

„Poslyš, Vojto, nezdá se ti, že jsme postihli jen menší ryby?“ obrátila jsem se na Vojtíška krátce po likvidaci Hlavního štábu US Army.

„Tohle nebyly žádné malé ryby,“ nesouhlasil. „Tihle si trest plně zasloužili. Dobře věděli, co dělají, uvědomovali si, jaký zločin chtějí spáchat i jaké to může mít následky. Včas jsme jim dali najevo, co je čeká, když to provedou. Zajímalo by mě, co jim dávalo přesvědčení, že jim to projde?“

„Právě protože to nebyli ti nejvyšší,“ namítla jsem. „Udivuje mě jen, že to spustili bez rozkazu svého vrchního velitele.“

„Tak to přece dělali pokaždé,“ odvětil suše. „Pokaždé nejprve vydali rozkazy k přípravě útoku a teprve když už se to nedalo zastavit, jim to prezident potvrdil oficiálním rozkazem. Nejprve provedli agresi a teprve pak si na ni vyžádali posvěcení od OSN.“

„Ale nebyli to oni, kdo tu válku vymyslel,“ trvala jsem na svém.

„Nebyli,“ připustil. „Ale prováděli ty prasárny až příliš ochotně.“

„Dobře,“ ustoupila jsem také o půl kroku.²⁸ „Vraždili ochotně všichni, od generálů ve velkém až po posledního seržanta dole. Trest si zasluhují, ale přece jen – ve správně fungující společnosti by se tohle stávat nemělo.“

„Kde si myslíš, že je počátek?“ obrátil se na mě.

„Asi bychom měli obrátit pozornost na zákonodárce,“ uvažovala jsem. „Měli tomu zabránit a protože tomu nezabránili, mají také svůj podíl viny.“

„Jsi vedle,“ usmál se Vojtíšek. „Zákonodárci jsou jen banda šašků.“

Tenhle úsměv mě skoro vždycky vytočil, ale uvědomovala jsem si, že to mrně má zase pravdu. Určitě o tom vědělo víc než já.

„Je to možné,“ připustila jsem. „V Československu kdysi obíhal vtip: Federální shromáždění je něco mezi divadlem a muzeem. Byl to dvojsmysl, shodou okolností skutečně stálo vedle budovy Federálního shromáždění na jedné straně Smetanovo divadlo a na druhé Národní Muzeum, ale dalo se to chápat i obrazně – poslanci přece tenkrát hráli na voliče divadlo.“

„A Federální shromáždění nakonec skončilo v muzeu,“ usmál se Vojtíšek, zřejmě se mu to líbilo. „Jenže Federální shromáždění v Praze nebylo jediné. Ve většině Parlamentů světa se dnes hraje divadlo a když si uvědomíme, jak na voliče poslanci všude zvysoka kašlou, je snad každému jasné, že jsou ty instituce zralé tak do muzea.“

„Až na náš Průběžný volební systém, který se nám podařilo v Čechách zavést,“ namítla jsem. „Ten je jedinou světlou výjimkou!“

„Mezi slepými jednooký králem,“ opáčil Vojtíšek. „Možná je nejlepší, ale k dokonalosti má pořád daleko.“

„To jistě – ale odstranil nejhorší vady zastupitelského systému,“ nedala jsem se. „Zlikvidoval lobbisty a donutil poslance starat se více o blaho lidí než o vlastní kapsy. Od jeho zavedení měl Parlament jen jednu aféru s opilým poslancem – tentýž týden z Parlamentu vyletěl a už se tam nikdy nevrátí. Dnes si tam nikdo nedovolí, co si poslanci ještě nedávno dovolovali.“

„Ano – ale... nedokonalost se projevila už při volbě prezidenta. Místo nejschopnějšího člověka voliči zvolili známějšího kandidáta, který našemu Milanovi Andělovi nesahal po kotníky.“

„Naše chyba, že o něm nevěděli,“ pokrčila jsem rameny. „Měli jsme ho lépe prezentovat.“

„Ba ne, Káťo,“ řekl Vojtíšek. „Tak to bude vždycky. To je prostě zásadní nedostatek zastupitelských systémů. O vítězi voleb nerozhoduje kvalita kandidátů, ale vlastníci médií, kteří tvoří veřejné mínění.“

„Máme přece Katuščiny Noviny,“ namítla jsem. „Měli jsme Milana lidem lépe ukázat. Příliš dlouho jsme žili v utajení a když šlo o to zvolit někoho schopného, ale ne všeho schopného, nikdo nás neznal. Myslím, že bychom měli aspoň někde vystoupit z podzemí na veřejnost.“

„Neměli jsme na to dost času,“ upozornil mě na tu důležitou maličkost. „Vždyť už se občas na veřejnosti objevujeme, ale na celém světě si to ještě nemůžeme dovolit, naši protivníci jsou silnější.“

„Řekla bych, že se oni víc bojí nás,“ zavrtěla jsem hlavou.

„To nic nemění na tom, že by nás mohli zlikvidovat, kdybychom všude na světě vystoupili otevřeně. Je nás zatím příliš málo. Podívej se na armádu Spojených států – kolos, schopný kamkoliv vyslat stovky tisíc vojáků, ale stačí likvidovat jim Hlavní štáb a vojsko se změní ve váhající bandu. Nás Virtuálů je víc než generálů, ale pořád ještě by nás mohli zlikvidovat – jistě na to mají dost všeho schopných komand.“

„Generály jsme likvidovali, ale zákonodárce, kteří mají jistě také velký podíl viny, necháváme na pokoji! To není správné!“

„Poslanci a senátoři jsou sice hodně velká zvířata, ale ti nejhorší, kterým říkáme voldemorti, jsou hierarchicky vysoce nad nimi,“ podotkl vážněji. „Jenže ti se nikdy ničím neprovinili – alespoň ve smyslu zákonů. Oni sice války podporují, financují, bez nich se žádná nestane, ale nikdy sami nevydávají rozkazy, pro které by mohli být odsouzeni.“

„Takže na ně nemůžeme?“

„Můžeme – ale ne po linii zákonů. Musíme na ně jinou cestou a na to budeme potřebovat více času.“

„No dobře – bude to tedy nějakou dobu trvat,“ vzdychla jsem si.

„Nestěžuj si,“ napomenul mě. „Dočkáme se toho.“

„Kéž by!“

------------------------ Poznámky:

  28 Krok pro sek mečem – termín z japonského bojového umění

Errata:

10.08.2021 22:25