Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Protiakce

Druhé vyvraždění Hlavního štábu armády Spojených států se pochopitelně neobešlo bez nevídané mediální smrště. Nebylo to poprvé, ale tentokrát se při malém prohození časové souslednosti zdálo, že šlo o preventivní akci na záchranu Čechů. Naštěstí se jim nedala připisovat – opět se k tomu přihlásila Freedom for World. Navíc se v televizních brýlích objevila nová stanice, nazvaná Dokumenty doby, kde byly přehledně uvedené skutečnosti ohledně překažené mise do Čech.

Nabídka televizních stanic se vzápětí rozšířila o tři další, už čistě americké. Nevlastnily je dosavadní televizní společnosti, provozovali je američtí Virtuálové. Nebylo jich mnoho, ale úlohu prvních vlaštovek plnili. Přinesli vlastníkům televizních brýlí neobvyklý druh nabídky programů – ve stromovité struktuře si mohl každý vyhledat pořad podle svého gusta. Filmy, hudbu, zpravodajské a vzdělávací pořady – ale také netradiční reklamy, lišící se hlavně tím, že nepřerušovaly jiné pořady, nevnucovaly se, chyběl jim barnumský styl, neklamaly a vyvolávaly se jen aktivním hledáním. Nezaplavovaly diváky vnucováním něčeho, co nepotřebují, ale při hledání určitého zboží a služeb se objevil seznam. Reklama se vrátila ke svému původnímu určení – k informování lidí.

Jedna z těchto reklam se ale týkala peněz.

Všichni, kdo na ni narazili, se v první chvíli zhnuseně odvrátili – další lichvářské pijavice, nabízející peníze za vyděračský úrok!

Jenže při druhém pohledu se každý přinejmenším překvapeně zarazil. Půjčka úplně bez úroků? To tu ještě nebylo! To není možné, to musí mít nějaký háček – a podle dosavadních zkušeností se dal čekat spíš pořádný hák! Odkud přišla nabídka? Co je to za banku – Freedom? Kdo za ní stojí? Proboha – snad ne ta vražedná Freedom for World?

Háček tam samozřejmě byl, ale ne tak zničující. Kdo si vezme půjčku, do jejího splacení si nesmí vzít další. Výjimkou jsou bezúročné půjčky na splacení jiných půjček, těch s úrokem. Banka Freedom měla podivné heslo:

Ostatní banky okamžitě pochopily, jak je pro ně nová banka smrtelně nebezpečná. A podaly na ni trestní oznámení pro dumping.

Před budovu Nejvyššího soudu, kde se žaloba projednávala, se ale dostavilo několik set tisíc klientů, vyjadřujících jí podporu. Jako obhájce si banka Freedom přivedla japonského advokáta Jamanami Kacuie (Virtuál pomoc jinému Virtuálovi odmítnout nemůže, ale pan Kacui se procesu účastnil se zvláštním nadšením) a proces sledovala v přímém přenosu televizní stanice Dokumenty doby a s ní už více než sto milionů diváků.

Nejvyšší soud nakonec vynesl rozsudek, kterým žalobu na banku Freedom pro dumping zamítá v plném rozsahu, neboť banka prokázala, že svůj provoz nijak nedotuje, ale ponechává si pouze neobvykle nízký zisk – což byl ale čistě její problém.

Banka Freedom začala jako nepatrný peněžní ústav. Těch ve Spojených státech vznikne několik desítek ročně – a většina jich brzy zanikne, neboť těm velkým nemohou konkurovat. Banka Freedom byla výjimkou a rozsahem obratu předháněla jeden renomovaný bankovní dům za druhým. Brzy se dostala mezi nejuznávanější a nejsilnější. Bylo to tím, že poskytovala půjčky a hypotéky bez úroku, čímž na sebe strhla zájem klientů. Druhou příčinou bylo, že místo terminálů využívala šintei, kterých bylo ve Spojených státech kolem sta milionů – a denně se jich prodalo pár desítek tisíc. Neměla tedy výdaje se zaváděním ani s provozem budov i terminálů – a kromě toho ani s peněžními podvody, protože software šintei dosud žádný hacker neprolomil. Kromě půjček poskytovala i ostatní peněžní služby, pojišťovala majetek a zavedla i dostupné zdravotní pojištění. Nenabízela sice svým klientům úroky, ale ani je úroky nezatěžovala. To se brzy ukázalo jako rozhodující a kdo k ní přestoupil, nelitoval.

Jednou ze zvláštností, odlišujících banku Freedom od ostatních, bylo důsledné používání vlastní měny místo dolarů. Američané říkají dolarům důvěrně »bucks« (obvykle překládáné jako »babky«), banka Freedom nazývala své peněžní jednotky »ducks« (což se dá přeložit nejlépe jako »kachny«). Zpočátku se lišily prvním písmenkem, ale ne hodnotou – sto babek bylo sto kačen, ale brzy se to začalo rozcházet. Při vložení sta dolarů přibylo zpočátku na kontě sto kačen, ale časem méně. Všímaví brzy přišli na to, že kačeny nepodléhají inflaci. Hodnota dolaru ve světě klesala, kačeny si udržovaly hodnotu stále stejnou.

Samozřejmě to vyvolalo panickou reakci ostatních bank. Nebylo přece přípustné zavádět v samotných Spojených státech jinou měnu než oficiální dolar! Ale banka Freedom další trestní oznámení suše odrazila vysvětlením, že kačeny jsou jen poukázky, na jejichž základě dostanou jejich majitelé kdykoliv plnohodnotné dolary – jenže v aktuálním kursu poukázek, který nemusí být vůči dolaru konstantní. Konstantní byly jen ceny zboží v kačenách, což ještě víc přispělo k jejich oblibě. Zatímco ceny v dolarech se měnily, v kačenách zůstávaly stálé, což byl další důvod, proč na ně lidé přecházeli. Nezískali tím sice žádný úrok, ale jejich úspory s rostoucí inflací neklesaly a většinou to mělo větší efekt než nepatrné úroky u  bank.

Šintei-systém se rozmáhal ještě víc. Souběžně s tím, jak stoupal na bankovním trhu podíl banky Freedom, ztrácely ostatní banky půdu pod nohama. Banka Freedom nabízela bezúročné úvěry i podnikům – až na podniky s převážně vojenskou výrobou, kde pořád kralovaly ostatní banky.

Ukázalo se ale, že to bylo Pyrrhovo vítězství. Vojenská výroba byla dříve ze všech nejziskovější, jenže teď, když banky neměly výnosy z úroků, bylo pro ně stále obtížnější neproduktivní vojenskou výrobu financovat. Stát ji financoval z daní – jenže v Dokumentech doby se stále častěji objevovaly přehledy, jak vláda utrácí peníze získané na daních. Po každém zveřejnění federálního rozpočtu, kdy opět stouplo procento dávané na vojenskou výrobu, následovaly větší a rozsáhlejší protestní akce.

Také ve světě bylo víc a víc států, kde byl systém šintei hlavním nebo dokonce jediným peněžním systémem. Začínal se také více a více prosazovat Průběžný volební systém, zavedený původně jen v Čechách. Ale co bylo důležité – tyto státy přestaly nakupovat zbraně a voldemorti postupně přicházely o nejlukrativnější zisky.

„To bude konec voldemortů!“ řekl Vojtěch.

„Konec voldemortů, říkáš?“ vrtěla jsem hlavou. „No bóže, tak zkrachovalo pár bank – připouštím, že i těch největších. Ale nám chybí důslednost! Správně jsme potrestali generály, ale ty, kdo vyvolávají války, necháváme na pokoji. To podle mě není spravedlivé!“

„Problém je, že ti vzadu nevraždí, ani k tomu nedávají rozkazy,“ pokrčil ramínky Vojtíšek. „Jistěže by bylo spravedlivější likvidovat je šmahem všechny, ale to za současného právního stavu neospravedlníš. Zabíjet je nemůžeme – vraždy by každý odsoudil. Ale nemysli si, že na ně nedojde!“

„To chci vidět!“

„Voldemortům víc než smrt uškodí ztráta moci,“ mínil.

„Ale jak? Pořád mají v rukou vlády nejsilnějších států světa, zbrojovky pro ně jedou pořád a výroba se jim vyplácí!“

„Jak kde,“ pokrčil ramínky Vojtíšek. „V Americe prosperují jen za cenu stoupajících daní a za velkých protestů veřejnosti. Rusko nemá kam zbraně vyvážet, Čína je vyrábí jen pro vlastní potřebu... Půlka Evropy se zbrojní výrobou skončila, jen Francouzům hrdost nedovolí přestat vyrábět aspoň ruční zbraně pro svou policii. Hitem dneška jsou místo zbraní elektrosvaly. Mají větší účinnost než benzínové a naftové motory, Japonci jimi vybavují auta, letadla, lokomotivy i lodě.“

„To je japonský vynález, nebo byly známé už dřív?“

„Dlouho je brzdily americké patenty,“ usmál se. „Ale účinnost, aby mohly konkurovat benzíňákům a dieselům, mají až ty japonské.“

„Poslyš – nepodílel ses náhodou na jejich vývoji, že je tak dobře znáš?“ podívala jsem se na něho s podezřením.

„Japonci se na nich podíleli se mnou,“ usmál se. „A biosvaly v mých biorobotech mají účinnost ještě větší a ty jsou moje.“

„Je otázka, jestli nepřišly pozdě,“ odfrkla jsem si. „Paliva ubývá příliš rychle, než aby to pomohlo.“

„Pomůže to,“ ujišťoval mě. „Nepoužíváme jen biosvaly, ale také nejnovější palivové články. Palivo do nich může vyrábět kdejaká větrná nebo sluneční elektrárna. Místo zapojení do elektrorozvodných sítí, kde způsobují nestabilitu a prodlužují tím nutnost provozování uhelných elektráren, připojí se k nim elektrolyzéry a vyrábějí ze sodovky palivo.“

„Ze sodovky?“

„No, kromě vody, oxidu uhličitého a katalyzátorů v tom musí být ještě čpavek a speciální baktérie, ale výsledkem je plyn podobný propan-butanu. Mohl by nahradit klasický plyn pro pohon automobilů, ale pak by byl trochu drahý. Teprve palivové články a biosvaly dají dohromady výhodnější pohon.“

„Jak výhodnější?“

„Asi jako kdyby stál benzín pětikorunu za litr.“

„Tak sem s nimi!“

„V Čechách rozjíždíme síť prodejních míst a dvě naše Továrny vyrábějí automobily.“

„Které továrny? Mladá Boleslav?“

„Současným automobilkám v Čechách už tvrdě konkurujeme,“ ušklíbl se Vojtíšek. „Nabídli jsme jim to, ale všechny to odmítly. My tu nabídku opakovat nebudeme, ale postavili jsme si vlastní automobilku. Tebe se to jako premiérky netýká, ale poznáš to brzy.“

„Jo – na nezaměstnanosti v okolí Mladé Boleslavi a ostatních současných automobilek!“

„Jen přechodně,“ pokrčil rameny. „Zkrachovalé podniky levně odkoupíme a využijeme, neměj obavy. Beztak dnes nejsou české!“

„Doufám, že je zase nerozprodáme!“

„To jistě ne,“ ušklíbl se Vojtíšek. „Naše továrny financuje Evropská banka Svornost, budou mít manažery samé Virtuály, tam to nehrozí.“

„Kéž by to šlo i se všemi ostatními podniky v Čechách!“

„A co děláme? Přebíráme je! S krachem cizích automobilek se položí subdodavatelé, kteří jim dodávali součástky. Žádná škoda, patří beztak cizincům. Většinou je dostali příliš levně, tak nám je zase stejně levně prodají.“

„A zažalují nás u arbitráže za neochránění investic!“ dodala jsem skepticky.

Mezitím se vzbudila Katuška. Poslušně sama obsadila nočníček, ale i odtud se chystala zapojit do diskuse.

„Proč myslíš, že jsme jim nabídli dodávky našich biomotorů?“ usmála se neodolatelně. „Spolehli jsme se, že nerozpoznají jejich cenu a odmítnou. Tím ale zahodili i šanci uspět u případných arbitráží.“

Navázala na náš rozhovor naprosto plynule – ani jsem se tomu nedivila, vždyť Vojtíšek i Katuška jsou oba součástí Vojtěcha a je jedno, kdo z nich mluví.

„No dobře, ale co dál?“

„Virtuálové ve vedení podniků hlídají, aby se jim tam nedostali bývalí voldemortí manažeři,“ pokračovala klidně Katuška. „Není tam pro ně místo. Podnikovou ekonomii povedou počítače, Virtuálové zajišťují celosvětově jednotné vývojové práce.“

„Bude tam vůbec místo pro současnou inteligenci?“ přerušila jsem její vizi skvělých zítřků.

„Jde o to, čemu říkáš inteligence,“ opáčila Katuška. „Inteligence manažerů nebyla moc velká, když sloužili cizím pánům.“

„Inteligencí myslím současné odborníky techniky – ne-Virtuály,“ upřesnila jsem.

„Odborníky můžeme přijmout mezi Virtuály, pokud budou mít zájem a vyhoví našim podmínkám,“ uvažovala. „Všechny odborníky asi nezaměstnáme. Praktici jako technici nebo lékaři si práci najdou, i když nebudou mezi Virtuály, ale tlumočníci a jazykovědci se s našimi jazykovými programy nemohou měřit. A nebudou jediní, kdo přijdou o práci. Co s ekonomy, kteří znají jen překonané ekonomické modely? Největší potíže budou mít odborníci na umělé ideologické vědy. Jak zaměstnáme absolventy škol jako byl VUML, nebo právníky vzdělané pro nespravedlivé právní systémy? Zejména když získali vzdělání za podezřelých okolností v Plzni! Pro ty práce nebude. Některé odbornosti se ukáží jako nepotřebné a nepotřební odborníci se musí přeškolit.“

„Ano, ale to se bude zase týkat voldemortích poskoků. Ti hlavní trestu jako vždycky unikli a jak se zdá, opět uniknou.“

„A jaký trest si pro ně představuješ?“ usmála se mile Katuška.

„Stejný jako pro generály, kteří vydávali příslušné rozkazy. Nebo si myslíš, že ti nad nimi mají vinu menší?“

„Pro generály je smrt v boji odpovídající,“ řekl opět Vojtíšek. „Znáš přece knihu Hrabě Monte Christo od Alexandra Dumase? Jak hrdina Edmond Dantés potrestal ty, kdo mu i jeho blízkým rozvrátili životy?“

„Pokud vím, všichni dopadli dost špatně!“

„Ano – ale smrt považoval za vhodný trest jen pro ty menší, třeba pro proradného hostinského Caderousse a pro generála Fernanda Morcerfa – ten se zastřelil, když neunesl ztrátu své vojenské cti. Jaký trest ale vymyslel pro nejhorší lumpy – finančníka Danglarse a soudce Villeforta? Z Danglarse udělal žebráka, ctihodného soudce zbavil cti a s ní i povolání, které mu propůjčovalo moc nad jinými. A Villefort se zbláznil. No nebyl to horší trest než kdyby je jednoduše zabil?“

„Myslíš, že bude pro voldemorty dostatečný trest ztráta moci?“

„Jakže to říkal Edmond Dantés? Je správným trestem kratičký okamžik hrůzy a bolesti, spojený se smrtí, pro darebáky, co nevinným zničili celý život? Ba ne! Dostatečný trest je ponechat je naživu, ale tak je zdeptat, aby sami litovali, že ještě žijí!“

„Páni, ty jsi ale sadista!“

„Až se seznámíš s hrůzami, které voldemorti způsobili nevinným lidem na celém světě, budeš se mnou souhlasit!“ řekla Katuška vážně.

„Chceš tedy být něčím jako Hrabě Monte Christo?“

„Už jsem s tím začal,“ dodala.

Helikoptéra, přistávající brzy ráno na letišti našeho ostrova, tu neměla co dělat a okamžitě nás vyburcovala. Nebyla to správná doba pro nenadálé přepadení. Mezi denními zvuky by její hluk nejspíš zanikl a rozhodně by nás tak nenadzvedl. Ve vile spali jen Joshua a Vojtíšek, ostatní jen na půl hlavy, ale vyletěli jsme všichni. Maskované postavy, vyskakující z helikoptéry, nikoho nenechávaly na pochybách, že nejde o přátelskou návštěvu.

Kdo to ale mohl být?

To v první chvíli nevěděl ani Vojtěch. Pro jistotu okamžitě probudil Vojtíška a oznámil nám, že si bere na starost Joshuu. Pokoušel se tím uklidnit hlavně prezidenta s rodinou.

„Kdo nás vlastně napadl?“ zeptal se ho ihned prezident.

„To ještě nevím,“ odvětil stručně Vojtěch. „Přátelská návštěva to není, ale to je asi tak jediné, co mohu v této chvíli tvrdit. Nemá v tom prsty ani zdejší vláda, ani Američané, ani nejbližší velitelství NATO. Ty mám pod dohledem, ti za nic nemohou. Bude to asi soukromá akce. Katko, jsi nejblíž kuchyně, pokus se přinést nahoru do patra aspoň pár kuchyňských nožů.“

Veškerá komunikace se odehrávala v pelenitové síti, rozuměli jí všichni a netrvala ani půl vteřiny. Černé postavy, předkloněné, aby je nezachytil list točícího se rotoru, stačily uběhnout jen tři – čtyři metry.

„Vy tu jiné zbraně než nože nemáte?“ zděsil se prezident.

„Něco máme, ale střelným zbraním se to nevyrovná,“ odvětil Vojtěch. „Pak záleží také na počtech.“

„A co naše slibovaná bezpečnost?“ rýpnul si prezident.

„Nevyšlo to z oficiálních míst, je to soukromá akce,“ opakoval Vojtíšek. „Tu helikoptéru bychom dokázali sestřelit ještě před dosednutím, ale museli bychom si být naprosto jistí, že jde o útok a ne o nouzové přistání. Ale ani pak by se to nedalo obhájit jako přiměřená obrana. Útokem si můžeme být jistí až teď, kdy už sestřelování nemá smysl.“

Vystartovala jsem mezitím do kuchyně, ale jako vždycky mě zrazovalo vlastní tělo – uznávám, že přece jen poněkud kredenciózní. Pohybovala jsem se stokrát hbitěji, než by do mě kdokoliv řekl, ale při mém urychlení se mi to zdálo značně... želvoidní. Urychlením mysli by měli projít žáci základní školy, když se ve fyzice probírá setrvačnost. Bylo by to názornější vyučování než podepřené jinými pomůckami.

Třeba problém, jak zabočit do zavřených dveří, v běhu stisknout kliku, otevřít je před sebou, přitom neztratit stabilitu na klouzajících mramorových dlaždičkách, nerozbít se o futra – i s mou postavou se to dalo vymanévrovat, ale všechny mé svaly i pod vrstvou tlumícího tuku protestovaly proti tomu nelidskému zacházení rychle stoupající bolestí.

Panebóže, teď budu aspoň týden skuvíkat s namoženými svaly!

Jo – jenže jen za předpokladu, že to přežijeme. Kuchyňské kudly proti automatickým útočným puškám nevypadaly jako velká výhoda.

Nicméně jsem dobrzdila před kuchyňskou linkou. Stál tam stojan plný nejčastěji používaných nožů, ale nebyly všechny vhodné jako zbraň. Raději jsem vytrhla zásuvku s ostatními noži a rychle vyrovnala na linku ty, které se daly použít. Menší špičaté jako házecí, delší mohly nahradit sečné zbraně. Zabalit do utěrky – a rychle za ostatními nahoru po schodech. Úplně nahoře jsem předhonila Vojtíška s Joshuou. Utíkali jako o závod, jenže Joshua nebyl urychlený a vlekl se jako hlemýžď. Přízemí tedy bylo prázdné, všichni jsme byli nahoře v patře.

„Co teď podnikneme?“ obrátila jsem se na Vojtíška.

„Neočekávám, že bychom ty maníky vyřídili,“ zklamal mě na začátek. „Jejich střelné zbraně noži nezastavíme ani nepřebijeme.“

„Tak nač jsem je sem přinesla?“

„Neočekávej, že uspěješ nožem proti útočným puškám,“ řekla klidně malá Katuška. „Noži se neubráníme, ale nebude to nutné. Jediné, co v naší situaci potřebujeme, je zastavit ty maníky aspoň na pár vteřin a umožnit tím zásah glossinám.“

„Aspoň že tak!“ oddychla jsem si. „Glossiny – to vypadá lépe!“

„Jenže glossiny nedokáží napadnout běžícího chlapa,“ zchladila mě Katuška. „Musíme je aspoň na pár vteřin zastavit. Nejvýhodnější by to bylo na schodech, jenže schody jsou ve vile přehledné a to by střelcům dalo dostatečnou výhodu. Musíme je zastavit ještě dole pod schody, ale bude to vyžadovat velice přesné pohyby.“

„Ty si na ně troufáš?“ podívala jsem se na ni.

„Já ne,“ přiznala Katuška. „Tady nepostačí rychlost, bude nutná síla a obratnost. Zastavit je musíte vy dospělí, my batolata nemáme tu sílu.“

Marcel měl ale noční službu v městské nemocnici, z dospělých tu byla mimo mě jen prezidentova rodina. Představa prezidenta s nožem v zubech by mě za normálních okolností rozesmála a o mé maličkosti to platilo tuplem.

„V tom případě jsme to prohráli!“ vzdychla jsem si. „Kdo z nás tří by se mohl těm profíkům postavit?“

„Třeba ty – a pan prezident,“ navrhla nevinně Katuška.

„To není dobrá volba, nejsme žádní bojovníci!“ otřásla jsem se.

„Proto svá těla propůjčíte nindžům!“ řekla Katuška.

„Proboha – jak to myslíš?“ zděsila jsem se.

„Tak jak to říkám,“ nenechala se ovlivnit. „Zapojíme i japonské nindže, Isoroka a Šoičiho. Jsou to Virtuálové, kteří předtím, než je náš Učitel mezi nás získal, dlouho trénovali japonská bojová umění. Ti to za vás zvládnou. Vy dva se jenom uvolníte, přenecháte jim vládu nad svými těly a budete se snažit co nejméně jim překážet.“

„Prosím tě – to jde?“ vybuchla jsem.

„Japonci to nedávno vyzkoušeli i naostro,“ ujistil mě. „Učitel to právě pro takové případy doporučuje.“

„Jasně,“ vzdychla jsem si. „Propůjčíme jim těla a oni to za nás z bezpečí Japonska zařídí. A když to nevyjde, postřílení budeme my!“

Podívala jsem se na prezidenta. Opětoval můj pohled, ale byl to pohled zvířete, zahnaného smečkou vlků na kraj propasti...

„Zkuste jim co nejméně překážet!“ varovala mě Katuška. „Jen se uvolněte a nechte je – možná to ani nepostačíte sledovat!“

„Kam se máme postavit?“ vzdala jsem další protesty.

„Stáhněte se mimo a uvolněte se, prosím,“²⁹ opakoval Vojtíšek. „Nechte jim co nejvíc volnosti!“

Jenže pak... nebylo to proti mé vůli, ani to ze mě nevycházelo, ale hbitě jsem se shýbla a položila na zem balíček nožů, zabalených v utěrce, který jsem před chvílí přinesla z kuchyně. Mé vlastní ruce jakoby mi v té chvíli nepatřily, ale přitom s jistotou, rychlým pohybem utěrku rozbalily.

V ranním světle se kovově zaleskla jejich ostří. Pak – aniž bych na to měla vliv – jsem s naprostou jistotou uchopila tři nože najednou – dva menší a třetí velký. Poodstoupila jsem kočičím pohybem, aby si mohl i prezident vybrat nože – opět jeden větší a dva menší. Zbylé zůstaly ležet na rozbalené utěrce na zemi.

Prezident se stejně vláčným pohybem přesunul na levý okraj schodiště. Také já jsem se přemístila – kupodivu klidně a plynule. Bylo to v urychlení, takže jsem opět cítila zákeřnosti setrvačnosti, ale ten, kdo vládl mými svaly, se v tom očividně uměl pohybovat lépe než já.

Zatímco jsem se přemisťovala na pravý kraj schodiště, potěžkala jsem každý nůž. Nic mi to neřeklo, ale potřeboval to ten, kdo mě řídil.

Pak jsem spatřila další obraz. Dole v hale, těsně pod stropem se zřejmě nacházela glossina. V zorném poli jejích očí, kam ze schodiště nebylo vidět, se objevily dvě klusající postavy v černých kombinézách, s černými přílbami a s kuklami přes obličej. V urychlení se mi zdálo, že útočníci klušou zvolna, ale ve skutečnosti běželi naplno a již překonali vstupní dveře – bylo to snadné, na ostrově nebyl důvod zamykat.

Najednou jsem pocítila, že se prudce rozmachuji levou rukou, ve které jsem držela krátký nůž. Já bych raději použila pravačku, ale mou levačkou nejspíš vládl levák – uměl to lépe než já sama. Ten rozmach byl podivný – byl ve směru, jaký jsem nečekala. Než jsem se stihla leknout, nůž opustil moji dlaň a zmizel mi za hranou schodišťového zábradlí. Krátce poté se objevil v zorném poli glossiny, naštěstí příliš vysoko, než aby byl v zorném poli běžícího chlapa, omezeného přilbou a otvory kukly. Nůž letěl shora dolů – chlapovi přímo do cesty. Očima glossiny jsem viděla, jak se mu špičaté ostří zabořilo hluboko do ramena v místě, kde ho nekryla neprůstřelná vesta. Chlap zařval, upustil útočnou pušku a popadl se za rameno, ze kterého mu trčela jen střenka zabodnutého nože.

Druhý se rovněž zarazil, ale ihned se vzpamatoval, otočil hlaveň nahoru, odkud přiletěl nůž, a bez míření stiskl spoušť.

Zdola přiletěla šňůrka střel, ze zábradlí odletovaly dřevěné třísky a shora se sypal bílý prach ze stropní omítky. V téže chvíli se ale oba zakuklenci zvolna složili na podlahu a střelba utichla, sotva začala.

„A je po všem,“ řekla klidně malá Katuška. „Atentát se nezdařil.“

„Jak to můžeš vědět?“ vyhrkl prezident.

„V helikoptéře bylo šest chlapů,“ začala zeširoka Katuška. „Jeden seděl za řízením a nehýbal se, snadný cíl pro glossinu. Druhý se pokusil vystřelit lano s kotvičkou nahoru na balkon a vyšplhat se tam – jenže se tím zpomalil a glossina ho sejmula dřív než se vyšplhal do dvou metrů. Dva zůstali stát zády u vchodových dveří, zřejmě měli ostatní jistit – nepohyblivé cíle jsou pro glossiny ideální. A ty dva poslední zastavila Kateřina ve spolupráci s panem Isorokem dole pod schody. Je po všem, konec akce, game over.“

„Nechce se mi uvěřit, že ty bandity zastavil jediný dobře vržený nůž!“ vydechl ulehčeně prezident.

„Zlikvidovaly je glossiny,“ řekla jsem. „Ten jeden nůž zastavil na krátkou chvíli dva běžící. Naštěstí to stačilo. Ještě že tu má Vojtěch připravené glossiny, bez nich by to nejspíš dopadlo naopak!“

„Ani jsem si nehodil nožem!“ řekl prezident, jako kdyby toho litoval.

„Tím lépe!“ odvětil Vojtíšek.

Než se vrátil Marcel, bylo zdánlivě vše při starém.

S mou pomocí se prezidentovi podařilo dotáhnout ochromené chlapy k helikoptéře. Jak se ukázalo, nebyli mrtví. Zdejší glossiny neměly v zásobě smrtící jed, jen cosi ochromujícího, ale nelišilo se to od účinků vosy kutilky na cvrčky. Vtáhli jsme jednoho po druhém do kabiny, kde jsme je připoutali bezpečnostními pásy do sedaček.

„Můžeme se o nich dohodnout,“ navrhla Katuška prezidentovi. „Když je teď necháme být, případně je dopravíme až na pevninu, za takových dvanáct až patnáct hodin se vzpamatují.“

„To by se pak vrátili – a třeba lépe připravení!“ namítl prezident. „Navíc by už měli zkušenosti z první prohry!“

„Pak je tu druhá možnost – pošleme je v neřízené helikoptéře na moře. To je prakticky trest smrti.“

„Jsem pro!“ souhlasil hned prezident.

„Nevadí vám, že čtyři z nich jsou Američané?“ zeptal se Vojtíšek.

„Jsou tu snad oficiálně?“ zvážněl prezident.

„Ne, jsou to zaměstnanci soukromé armády,“ ujistila ho Katuška.

„Pak ať jdou k čertu!“ vybuchl prezident.

„Jsem pro,“ připojil se k němu klidně Vojtíšek. „A podle téže logiky by měla jít k čertu většina soukromých žoldáků – využíváte je po celém světě a vyžadujete pro ně všude respekt a ochranu.“

„Naše vláda že využívá nějakou soukromou armádu?“³⁰

„Jistě – a nejednu!“ ujistil ho Vojtíšek. „Dělají pro vás nejšpinavější práce a všude, kde je zaměstnáváte, mají na svědomí zločiny na domorodcích. Jen tak mohou vaši novináři vždycky rozhlašovat, že americká armáda zločiny nepáchá. Americká armáda ne, ale tihle ano.“

„Pak ať jdou k čertu!“ opakoval prezident. „Jsou to možná naši, ale jsou to především darebáci a zločinci!“

„Vidíte!“ usmála se Katuška. „Jenže Američané to chápou naopak.“

„Jak – naopak?“

„Jsou to darebáci a zločinci, ale jsou to především Američané. A nikdo na světě na ně nesmí vztáhnout ruku pod krutým trestem!“

„Tak že naše vláda uvažuje?“ zamračil se prezident.

„Přesně tak,“ přikývla Katuška. „Běda každému, kdo by se opovážil těm darebákům ublížit! Nejprve by byl bez soudu zavřený takových osm až deset let v koncentračním táboře na Guantánamu a pak by byl odsouzen k trestu doživotního vězení. Tak to totiž děláte.“

„Ale oni nás chtěli nepochybně zabít!“

„Jistě. Jsou to zločinci – ale především jsou to Američané!“

„To mi říkáte schválně!“ zaúpěl prezident.

„Říkáme, protože to nebylo poprvé,“ přiznala Katuška. „Co s nimi máme podle vás udělat?“

„Zneškodnit!“ odvětil rozhodně prezident. „Ale... nešlo by třeba předat je podle práva místní policii?“

„Šlo,“ přikývl Vojtíšek. „A místní policie je obratem propustí. Mají přece americké doklady a jsou pro místní policii nedotknutelní.“

„Převrácený svět!“ zahučel si spíš pro sebe prezident. „Trvám na jejich zneškodnění – jakýmkoliv způsobem!“

„Děkuji za podporu,“ řekl potutelně Vojtíšek. „Naštěstí se to do amerických novin nedostane – to by byl teprve oheň na střeše!“

Vojtíšek zabouchl dveře helikoptéry a všichni jsme se vrátili zpátky do vily. Jakmile jsme opustili kruh rotoru helikoptéry, začal se roztáčet.

„Kdo to řídí?“ vydechl udiveně prezident. „Vždyť pilot...“

„Pilot je ochromený,“ ujistil ho Vojtíšek. „Řídím já. Nedivte se, to dovedu i na dálku. Nastavil jsem autopilot na výšku pěti set metrů a kurs na Krétu a ten už zařídí ostatní.“

„A co když poletí tak dlouho, že se posádka vzpamatuje?“

„Na tak dlouho nemají palivo,“ pokrčil rameny Vojtíšek. „Vystačí jim tak na půl cesty ke Krétě. Když budou mít velké štěstí, zachrání je rybáři, je jich dnes na moři dost. Je to pro ně šance, ale jen nepatrná.“

Vrtulník se vznesl a přitom se rychle otáčel. Jakmile se obrátil nosem do volného moře, vyrazil prudce vpřed.

„Tak to bychom měli...“ vzdychl si prezident.

„Tím to teprve začalo,“ zavrtěla hlavičkou malá Katuška. „Tu bandu sem někdo poslal a ten to určitě nebude považovat za skončené.“

„Takže se můžeme těšit na pokračování?“

„To jistě. Jen se to může odehrát úplně jinak.“

„Jinak než dneska?“

„Jinak, než čeká ten, kdo je poslal.“

------------------------ Poznámky:

  29 Doufám, že tohle nebude číst Jan Kraus a nezažaluje mě...

  30 Například Blackwater, Daeš (Islámský stát) apod...

Errata:

10.08.2021 22:25