Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Shledání

Situace ve světě nebyla o nic přehlednější, ale v Čechách se mi zatím podařilo přežít.

Odeslala jsem rodinu ex-prezidenta Spojených států do Japonska. Když jsem mu vysvětlila, že naše útočiště přestalo být díky prozrazení bezpečné, ochotně souhlasil s přestěhováním. Přiletěli si pro ně Japonci – aspoň jsem se po dlouhé době viděla se známými – Hičihiko Jakurou a Jamanami Kacuie. Zdrželi se u nás minimálně, ale přesto jsme stačili probrat, co nás zajímalo. Musím opět připomenout, rozhovor Virtuálů vypadá jinak než rozhovor lidí v kavárně. Za pár minut jsme probrali více než za týden jednání. Rozloučila jsem se i s Joshuou.

„Ty zarputilče! Nebýt takový pitomec, mohl ses tady naučit více než za dvacet let pobytu na univerzitě. Ale ty jsi tím pohrdl. Nech si aspoň teď poradit – až přiletíte na nové místo, sháněj se po tamní škole, ať nejsi medvěd jako teď!“

„A... opravdu toho malého kluka i holku zastřelili?“ zeptal se mě.

„Joshuo! Říkala jsem ti...“ okřikla do matka.

„Nechte ho,“ vzala jsem kluka do ochrany. „Ano, zabili mi děti. Není to ale jednoznačné. Žijí totiž dál a je docela možné, že se s nimi brzy setkáš. Nejspíš tě budou učit!“

„To je nějaká pitomost, ne?“ vyhrkl zaraženě.

„Není, Joshuo! Jenže ti to nedokážu vysvětlit. Medvědovi bych to také nevysvětlila a ty to dnes prostě nedokážeš pochopit. Na to, abys to pochopil, ti chybí univerzita. Dnes to nepochopí ani tvoji rodiče, ale ti už jsou tomu blíž.“

„To myslíte vážně?“ podíval se na mě s nedůvěrou prezident.

„Myslím to vážně,“ potvrdila jsem mu to. „Možná to pochopíte dřív, už jste se setkali s více skutečnostmi, které jsou pro ostatní lidi stále ještě nepochopitelné. Poslyšte, v Japonsku nebudete řídit roboty. Zajímejte se tedy o možnost dalšího studia. A hlavně k tomu dokopejte svého syna, ať má lepší základ do budoucna.“

Pak se usadili do kaičen-speciálu a nabrali směr na Japonsko. Cesta jim potrvá deset hodin – v té době se nemusí stát nic zajímavého, ale i neuvěřitelné události. U nás to vypadalo spíš na to druhé.

Přibrali jsme do našeho společenství pár nadšenců – na přání Učitele jen jako příznivce, ne jako Virtuály. Učitel stále zdůrazňoval hlavní podmínku Virtuálů – svobodomyslnost. Jen tak můžeme doufat, že je přivítáme mezi námi. Zatím jsme jim přidali k jejich dosavadnímu řádnému studiu úkol starat se o pár rubrik Katuščiných Novin. Uvidíme, jak jim to půjde.

Reorganizaci vlády jsem připravila, posuzování v Parlamentu se nebojím. Opozice sice spustí obrovský křik o nestabilní vládě, ale to přebijeme argumenty z Katuščiných Novin. Po doplnění Virtuály nám ji Parlament nejspíš schválí. Čechy máme v suchu, teď jde o zbytek světa. Ale toho bude ještě větší krajíc, na který si asi netroufneme.

Zvlášť když nás takhle zdecimovali.

Nás Virtuály zdecimovali, ale dopadli jsme – až na moji rodinu – jakž takž dobře. Přinejmenším proti jiným. Nejhůř se vedlo Spojeným státům. Jejich pýcha – námořní síly – byly doslova na dně, základna na pustém ostrově spálená a ostatní pod ultimatem, s jakým se nežertuje.

Možná by se řeklo, že to ostatní velmoci uvítají – jako vždy, když se jedné z nich něco nemilého přihodí. Ostatní země to ale přijaly zaraženě. Zavinily to otevřené dopisy jejich vysokým představitelům s vyhrůžkou, aby se ani nepokoušely využít katastrofu námořních sil Spojených států k nějakým vojenským akcím, jinak dopadnou ještě hůř. Vyhrůžka neobsahovala žádnou konkrétní sankci, ale právě neurčitost působila nejvíce odstrašujícím efektem. Pravdou je, že se ani jeden voják neodvážil překročit vlastní hranici a dokonce i Palestinci přestali posílat své amatérské raketky na Izrael.³³

Tohle ultimatum mělo tedy váhu!

Čekalo se už jen na jednoměsíční lhůtu, kterou dostaly vojenské jednotky Spojených států k vyklizení zahraničních základen. To už bylo celému světu jasné, že nejde o plané vyhrůžky, podobné šestistému osmému vážnému varování ani o rezoluci OSN číslo dva tisíce osm set deset, z níž si mohou příslušné země beztrestně tropit šašky.³⁴

Americký Kongres se tentokrát vzchopil a v hodině dvanácté všem velitelům doporučil ultimatum splnit a dopravit své vojáky domů. Nařídit jim to nemohl – bez Hlavního štábu, prezidenta a viceprezidenta k tomu neměl pravomoci, proto vydal jen doporučení s ujištěním, že uposlechnutí ultimata nebude nikdo posuzovat jako zradu ani zbabělost, zato při neuposlechnutí hrozí, že Spojené státy nemají čím své vojáky vojensky podporovat.

Velitelé, postavení před životní rozhodnutí, ujištění využili. Brzy na moře vypluly první lodě s americkými vojáky, mířící do Ameriky. Po pravdě řečeno, jejich setrvání by byla zbytečná sebevražda. Úloha Spojených států jako světového četníka už nebyla udržitelná.

Jedna éra lidstva právě skončila...

Situace v Čechách byla rozhodně růžovější než ve Spojených státech, ale když jsem se dostala z mlýnu událostí, dolehla na mě pěkná depka. Co budu dělat sama na statku, kde donedávna žily dvě úplné a snad by se dalo říci i šťastné rodiny? Jak mám spát v posteli, kde mi bude už navždycky chybět Marcel? Jak se mám přitom dívat na dvě prázdné dětské postýlky?

Na pohřeb jsem pozvala Marcelovy rodiče, abych se měla o koho starat. Když jsem jim přes šintei oznamovala smrt syna, nebyla jsem si jistá, kdo koho víc utěšuje. Ale když přišla řeč na pohřeb, chtěla jsem, aby mi dali svolení pohřbít jejich syna u nás v Čechách.

„Máme ve Francii rodinnou hrobku,“ zkoušeli nesměle namítat.

„Bude tady pohromadě s našimi dětmi,“ přesvědčovala jsem je.

„Budeme to tam mít daleko!“ postěžovala si Marcelova matka.

„Já bych to měla zase daleko k vám,“ namítla jsem.

No, ustoupili, v takových chvílích člověk nemá náladu na hádky. Sama jsem je přivezla – kaičenem-speciál zapůjčeným Nadací Katuška, které to letadlo zařizoval ještě Vojtěch.

Přeletět do Francie bylo snadné, i když jsem přelet musela ohlásit podle pravidel. Vojtěch mě už nevymazával z letištních ani vojenských radarů, ale ve Francii byla už půl roku u moci vláda Virtuálů, takže všechno prošlo v pořádku. Brzy jsem přistála na malém letišti u jejich městečka, naložila Marcelovy rodiče a přivezla je k nám.

Na pohřeb dorazilo jen pár mých přátel. Moji a Marcelovi rodiče, kteří přišli o vnoučata, pár přátel Virtuálů, kteří mi ještě zbyli. Obřad byl ve městě, po něm se Virtuálové rozloučili a my jsme se vrátili k nám, abychom si ještě vzájemně sdělili, co nás trápí.

„Marcel nám volal, že tady vedete vládu,“ začal jeho otec. „Ve Francii se o tom hodně mluví a spousta lidí vám fandí. U nás začaly fungovat šintei, zatím jako mobilní telefony a elektronické peněženky, ale naše nová strana, říká si Následujme Čechy, chystá referenda i o zavádění vašeho průběžného volebního systému. Jak se vy díváte na systém, kdy můžete zvolit poslance a ještě týž týden ho zase odvoláte? Nejsou z toho všichni nervózní?“

„Nervózní z toho jsou jen darebáci, kteří lidem slibují a předem vědí, že to nechtějí splnit. Takoví tam opravdu dlouho nevydrží. Ale kdo dodržuje sliby a nenechá se uplácet, může být v naprostém klidu. Možná již víte, že je česká premiérka robotka. Řídím ji a lidé to přijali.“

„Ale kdo vás chtěl, proboha, zabít? Už ho policie dopadla? A už se ví, proč to udělal?“

„Kdo – to už víme. Nevíme jen proč,“ vzdychla jsem si. „Po té vraždě někam zmizel a policie po něm marně pátrá.“

„A nebojíte se, že se vrátí?“

„Trochu,“ přiznala jsem. „Ale teď už se mu to nepodaří. Vím, že se proti němu musím chránit a mám na své straně Neviditelnou sílu.“

„Proč ale nepomohla Marcelovi?“

„Protože vraždu spáchal člověk, kterému jsme věřili,“ zamračila jsem se. „Když o někom víte, že je nepřítel, dáváte si na něho pozor. Ale kdo se tváří jako přítel, má to jednodušší. Tak to bylo, je a bude.“

„A máte hodně takových přátel?“

„To se nedá vědět dopředu,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nepřítel je někdy lepší než falešný přítel.“

„Taky se říká: Bůh nás ochraňuj před přáteli – s nepřáteli si už nějak poradíme sami!“ řekl trpce Marcelův otec.³⁵

„Tak nějak,“ přikývla jsem. „Jenže člověk nesmí jen podezírat, to by se nedalo žít. Na druhé straně – taková zrada si žádá pořádný trest. Nechtěla bych být v kůži toho vraha, až ho dopadneme!“

„Vrah je vrah,“ pokrčila rameny Marcelova matka. „Žádný trest nevrátí život Marcelovi.“

„To ne, ale příkladný trest odradí jiné darebáky,“ řekla jsem.

„Měl by být potrestaný,“ souhlasila. „Dejte nám vědět, až ho dopadnete a hlavně, až bude mít soud. Bude nás to velice zajímat.“

Chtěla jsem jim připravit pokoj na noc, ale trvali na návratu.

„Nenuťte nás setrvávat v tomto domě,“ otřásla se paní. „Když si vzpomenu...“

Odvezla jsem je tedy opět letecky domů, kde jsme se rozloučili. Kdo ví, kdy – a jestli vůbec – se ještě setkáme...

Vrátila jsem kaičen-speciál do hangáru Nadace a autem se vrátila domů – do prázdného statku, přestavěného na haciendu velkého stylu. Neměla bych ji raději prodat a přestěhovat se do Prahy? Mohla bych se ubytovat na kolejích, měla jsem tam pořád rezervovaný pokojík pro Lili a Kateřinu. Jistě bych se k nim vešla, postel bych přece potřebovala jen já. Mezi studenty se mi žilo dobře, škoda, že mi to pokaždé někdo zkazil.

Když jsem si ale představila zájem studentů a jejich projevy účasti... jistě by to mysleli upřímně, za jiných okolností bych to vítala, ale nechci být přece předmětem nekonečných kondolencí...

Raději vydržím tady.

»Japonská iniciativa« mě zaskočila, ale nezbylo mi než se přidat. Virtuálové v ní od Vojtěcha požadovali vysvětlení všech jeho kroků, které podnikl v poslední době.

„Porušil jsi v mnoha případech Kodex Virtuálů a použil jsi příliš velkou sílu k prosazování kroků, které jsi ke všemu podnikl za našimi zády,“ obořil se na Vojtěcha Učitel Šoiči Nakamoto na pelenitové stránce továrny Koujou, určené Virtuálům. „Měl by ses buď pokusit obhájit se nebo přijmout trest. Víme, že tě nemůžeme trestat jako jiné Virtuály, ale jistě nechceš, aby se od tebe všichni odvrátili jako od nečestného. Vojtěchu, ozvi se!“

Ke mně se obrátil také – požádal mě, abych využila své autority, kterou jsem v poslední době na Vojtěcha měla a pokusila se ho přimět, aby se vrátil. Připsala jsem tedy pod Učitelovu výzvu dodatek.

„Chceš-li, abych tě nazývala Přítelem, neodvracej se od nás!“

Nevěděli jsme, kde se právě teď Vojtěch nachází. »Někde v Síti« je příliš rozsáhlé a nejisté určení. Věřili jsme, že si toho všimne. Otázkou bylo, zda bude reagovat. Doufejme, že ano. Jinak... raději nemyslet...

Ale opravdu jsem si oddychla, když se pod mým dodatkem skoro okamžitě objevila odpověď.

„Svolejte konferenci, obhájím se. Vojtěch.“

------------------------ Poznámky:

  33 Jak známo Palestinci si z příměří málokdy něco dělali...

  34 Číslovanými varováními proslul čínský vůdce Mao-Ce-Tung a rovněž tak ignorované číslované rezoluce vydávalo OSN

  35 Jen aby mne Prozřetelnost uchránila před přáteli, s nepřáteli už se vypořádám sám (Jindřich IV).

Errata:

10.08.2021 22:25