Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Japonská konference

Konference se účastnila necelá polovina Virtuálů oproti minule. Mnoho nás chybělo – zmizeli beze stopy. A bylo to znát.

Jednání zahájil Učitel Šoiči Nakamoto.

„Myslím, že vyjádřím názor většiny Virtuálů,“ napsal na svitek zápisu. „Musím se tě, Vojtěchu, přede všemi zeptat na události v Čechách. Domníváme se, že byly klíčové pro tvé další kroky, ale měl bys je přesto vysvětlit.“

„Všichni víte, co se stalo,“ objevila se okamžitě odpověď. „Do našeho domu přišel jeden z Virtuálů Šimon Pergner a bez sebemenšího varování zastřelil mého otce Marcela d'Avigny i mé dvě děti. A jistě si pamatujete obavy, že jen ty děti udržují moji lidskost.“

„Ano, to všichni víme,“ souhlasil Učitel. „Umím si představit, že to byl pro tebe obrovský šok. Nezdá se mi ale pravdivé tvrzení, že bys ztrátou lidské podstaty přišel o lidskost – ačkoli některé další kroky by tomu dojmu nahrávaly. Jak to ve skutečnosti na tebe zapůsobilo?“

„Přesně tak, jak si představuješ. Byl to pro mě šok. Ale podezírat mě ze ztráty lidskosti... to odmítám. Zachoval jsem se, jak jsem musel.“

„Musel? Nám se zdá, že ses tak nechoval. Jak jsi mohl dopustit zmizení tolika Virtuálů? Je zajímavé, že v Japonsku zůstali všichni, ale v některých zemích Evropy nezůstali žádní, jinde jich zbyl zlomek původního počtu. Víš aspoň, kdo za to může a co se s nimi stalo? Podle Kodexu ses měl starat, když ne o jejich ochranu, tak aspoň o varování, aby se mohli sami ochránit. Opravdu jsi byl tak zaneprázdněný, že ses jim nemohl věnovat trochu víc? Vždyť to je téměř katastrofa naší věci!“

„Katastrofa naší věci... to je trefa do černého! Ale ne protože bych se jim nevěnoval, naopak. Věnoval jsem jim nejvíc svého času. Vezměte třeba Šimona Pergnera. Zabil mě infrapistolí. Co to je? Úplná novinka, lidstvo ji ještě nezná. Soudní lékař při pitvě konstatoval, že jde o naprostou záhadu. Smrt z neznámých příčin. Těla bez známek násilí – a uvnitř úplná devastace tkání. Odkud ji Šimon měl? Co dělala v rukou Virtuála neznámá zbraň, kterou naše továrny nedělají a dělat nebudou?“

„Pak ses měl dozvědět, odkud tu zbraň získal!“ řekl Učitel.

„Jistě, to byl první krok. Dobrá, zabil mi obě děti i otce. Mě tím ovšem zabít nemohl. Za několik okamžiků po vraždě se na něho vrhly glossiny. Ne aby ho zabily – i když by si to zasloužil. Jen ho ochromily. Dost na to, aby tam přiběhl můj robot, který pomáhá rodičům mé matky s hrubými domácími pracemi. A skoro současně tam přiletělo kaičen-piko pro jeho odvoz do vězení v podzemí továrny Liberec. Teprve tam jsem se od něho dozvěděl, co ho k něčemu takovému vedlo.“

„Je tedy ve vězení továrny Liberec? Doufám, že živý!“

„Ano – spolu s dalšími. Vyčítáte mi, že jsem se dost nevěnoval Virtuálům? Naopak! Věnoval jsem jim po té vraždě víc pozornosti než Američanům, ačkoliv je jich na počty mnohem méně. Už protože pro naši věc představovali větší nebezpečí než sto padesát tisíc rambů na hranicích. Ano, vše přiznám. Virtuály, zmizelé po celém světě, jsem unesl já. A nejen to. Sedí v našich vězeních a čekají na soud Virtuálů. Pro jistotu jsem jim zrušil chitkony, odebral jsem jim podstatu Virtuálů a uvěznil je pod zemí, odkud se sami nikdy nedostanou.“

„To by sis ale neměl dovolovat!“ namítl prudce Učitel.

„Proč ne?“ opáčil Vojtěch. „Není má smrt dostatečným důvodem? Uvědomte si, ti lidé jsou vrahové! Jeden už zabíjel, ostatní to přislíbili, takže jsou to zapřísáhlí budoucí vrahové, chápete to?“

„Něco takového přece nemůžeš sám soudit – i když sám vydáš za víc lidí. Ale bez ostatních a proti nim nemůžeš takové věci dělat!“

„Já jsem je přece nezabil, jen jsem je zneškodnil. Soud je teprve čeká.“

„Zbavení chitkonu a tím podstaty Virtuálů je těžký trest!“

„To není trest, ale součást zneškodnění,“ opáčil Vojtěch. „Nemohl jsem je nechat dál škodit. Spěchalo to. Šimon Pergner mě stál tři životy. U ostatních jsem nečekal až se něco stane a předběhl jsem je.“

„Jak to tedy bylo se Šimonem Pergnerem?“

„Šimona oslovil chlap, který mi zatím uniká. Představil se jako agent spřátelené mocnosti, požádal ho o spolupráci a Šimon mu ji slíbil. Dostal za úkol zabít Kateřinu Davienovou. Ne robotku, ale živou. A Šimon Pergner úkol přijal. Nejprve nenápadně – agent mu opatřil radioaktivní zářič, který ji měl zlikvidovat, jenže Kateřina se osobně funkce neujala, ozařování robotky nemělo smysl, a po poradě se svým našeptávačem dostal Šimon tajnou zbraň, která měla Kateřinu vyřídit. Naštěstí si poprvé po dlouhé době uspořádala výlet do Prahy, takže ji vrah v našem sídle nezastihl. Zabil tedy všechny Virtuály, které tam našel.“

„Tím přece hrubě porušil Kodex Virtuálů! To není neposkytnutí pomoci, to je přímo vražda!“

„Ano – a takový úkol přijal... On, Virtuál!“ řekl vyčítavě Vojtěch.

„Jak je to ale možné?“ zděsil se Učitel. „Máme přece tak přísná kritéria pro přijímání nováčků! Vždyť jsi, pokud vím, sám toho Šimona přijímal a prověřoval! Jak jsi to mohl tak těžce zanedbat?“

„Zanedbat?“ opakoval Vojtěch ironicky. „Nic jsem nezanedbal, jen ta kritéria nejsou dostatečná. To je ta pravá příčina! Soustředili jsme se jen na svobodomyslnost a schopnost empatie – jenže to nestačí!“

„Svobodomyslnost nestačí?“ opáčil udiveně Učitel. „A schopnost empatie je přece základ porozumění mezi lidmi. To že by nestačilo?“

„Nestačí,“ trval na svém Vojtěch. „Šimon Pergner byl skutečně velice svobodomyslný. Ale jen dokud ho neoslovil jeho agent. Pak se přidal k němu bez ohledu na Kodex. A bohužel nebyl ani zdaleka sám, kdo takhle smýšlel.“

„Jak je to ale možné?“

„Poslyšte, Učiteli, zkuste si jen tak odhadnout, kolik japonských Virtuálů by odolalo, kdyby je váš císař požádal o naléhavou pomoc ve jménu Japonska? A třeba i proti vám!“

Nemíchala jsem se do rozhovoru, ale teď jsem zatajila dech. Bylo ticho, vteřina, druhá. Na Virtuála strašně dlouhé rozmýšlení!

„Nevím,“ připustil Učitel. „Doufám, že by odmítli. Ani japonský vlastenec nemůže souhlasit, že by Japonsko byla plně svobodná země. A obávám se, že se tím přízviskem nemůže chlubit žádná země světa. Žádná země nemůže mít větší cenu než svoboda člověka!“

„Jak vidíš – může,“ opáčil Vojtěch.

„Opravdu jsem netušil, že vám Čechům může vaše vlast přehlušit cit pro svobodu a spravedlnost!“ ozval se zhnuseně Hičihiko Jakura.

„Počkej, tak to přece není!“ zarazil ho Učitel. „Poslouchal jsi to špatně! Šimon Pergner nás nezradil pro svoji vlast. Uposlechl naléhání nějakého úplně cizího agenta.“

„To se dá pochopit ještě méně!“ opáčil zaraženě Hičihiko.

„Která velmoc je Čechům tak drahá, aby pro ni zradili i přátele?“ uvažoval Učitel. „Neznám takovou. Češi byli tři sta let v poddanském vztahu k sousedům Rakušanům, jenže poddanský vztah se s přátelstvím vylučuje. Když se osamostatnili, usilovali o přátelství Francie a Anglie, než je tyto mocnosti zbaběle zradily a předhodily Hitlerovu Německu. Němci Čechy odjakživa opovrhovali, tam se o přátelství vůbec nedalo mluvit. Osvobodili je Rusové – ale uvrhli je do dalšího poddanství ve své imperiální říši. Ti naopak dlouho o přátelství halasně mluvili, ale bylo to falešné – Rusové Čechy považovali za dobytou kolonii, Češi to věděli a vynucené přátelství se rozpadlo v tom okamžiku, kdy Rusové nebyli schopní udržet kolonie vojensky. Zbývá přátelství s Amerikou. Jenže Američanům o přátelství nikdy a u nikoho nešlo, všechno měří jen na dolary – u některých Čechů šlo jistě o vypočítavost. V současné době ale spadly masky. Američané se chystali Čechy pod lživou záminkou okupovat. Kterou mocnost mohou Češi považovat za tak spřátelenou, aby kvůli ní zradili? Lituji – nevím o takové!“

Japonci zírali – aby jejich Učitel znal tak dobře historii Evropy? Byl Učitel technik – nebo historik? Původně jistě technik, vždyť se mu podařilo sestrojit chitkon a stvořit Virtuály, ale jeho znalosti dějin Čech byly obdivuhodné. Nádherně vystihl naše přítelíčky od Habsburků až po dnešek. A trochu i naši českou vyčůranou povahu.

„Zapomínáte, že Virtuálové nezmizeli jen z Čech,“ napovídal nám Vojtěch. „Vyhnulo se to Japonsku, Číně a Somálsku – kde jsou dnes Číňané. Nejvíc Virtuálů zmizelo z Evropy a z Ameriky. Jak se to stalo? Povím vám to. Virtuály jsem navštívil prostřednictvím nejnovějších robotů, které ani Virtuál jako roboty nerozpozná, protože nevyzařují. Představil jsem se jim jako agent té mocnosti a požádal je o spolupráci na další vraždě. Sám jsem ani nechtěl věřit výsledku. Všichni podezřelí na to přistoupili. Ať v Evropě, nebo v Americe.“

„To je neuvěřitelné!“ vydechl Učitel.

„Neuvěřitelné?“ opáčil Vojtěch. „Neuvěřitelné se stalo. A když to zpětně posuzuji, všichni patřili do skupiny, která se tak zachová zcela zákonitě. Nikdo z té skupiny nejednal jinak.“

„To znamená, že jsi přišel na další kritérium výběru Virtuálů!“

„Ano, je tomu tak. Budeme muset rozšířit podmínky o tento jev, není vůbec výjimečný.“

„Ale jak to, že na něco takového přistoupili Francouzi, Angličané Češi i Američané?“ divil se Hičimiko. „Je snad ta skupina nezávislá na národnosti?“

„Je – a není,“ odvětil Vojtěch.

„Myslím, že jsem to pochopil,“ řekl po krátkém přemýšlení Učitel. „Narazili jsme nejspíš na fenomén Vyvolených.“

„Ano, přesně tak,“ potvrdil mu Vojtěch. „Musíme to zahrnout mezi podmínky. Proto jsem vám napověděl, kdy by mohli zradit i Japonci. Jenže většina už se toho zbavila. Když je někdo požádá o lumpárnu ve jménu Japonska, odmítnou. Odvykli si uvažovat, že pro Japonsko je svatá každá špinavost. V minulém století to bylo jinak, Japonci dávali své životy za Japonsko bez uvažování, zda je to správné a spravedlivé. V poslední světové válce se v Číně chovali jako divá zvěř, v té době by byl nadlidský úkol hledat mezi nimi svobodomyslné. Naštěstí se to již změnilo. Ani dnes nejsou všichni Japonci spravedliví, aby se mohli stát Virtuály. Pořád jsou mezi nimi zločinci organizovaní do mafiánských gangů jako je Yakuza. Přežívá i hrstka Japonců, kteří se považují za vyvolený národ včetně historického omylu, že vyvolení mají dovoleny všechny prostředky včetně zločinných.“

„Ano, to máš pravdu,“ odpověděl Učitel. „Proto jsem stanovil důležitou podmínku pro výběr Virtuálů – svobodomyslnost. Kdo je schopen svobodu jiných potlačovat, nesmí se dostat mezi Virtuály. A věřil jsem, že je to podmínka dostačující.“

„Je – a není,“ odvětil Vojtěch. „Postačující podmínka to byla v Japonsku. Ale v Evropě je mnoho velice inteligentních lidí, kteří v testech obstáli, neboť mají skutečně vyvinutý smysl pro svobodu a spravedlnost – ale jen do okamžiku, kdy je jiný Vyvolený, zapojený do potlačování svobod, požádá o pomoc. Pak nezaváhají a přidají se k němu – i proti Virtuálům.“

„Co je to za lidi!“ povzdychl si Učitel.

„Voldemorti přece!“ odpověděl mu Vojtěch klidně. „Zvykli jsme si nazývat tak mocné, kteří svět bezohledně řídí pro své zájmy. Navykli jsme si spojovat je s bohatstvím a s vysokými státními funkcemi. Byla to chyba, strašná chyba. Není to totéž. Všichni bohatí mezi Vyvolené nepatří. Voldemorti některé jen chytře využívají, ale nikdy je mezi sebe nepřijmou. Takovým poskokem byl prezident Spojených států. Nechali ho zvolit prezidentem, ale když pro ně ztratil cenu, zavraždili by ho bez nejmenšího slitování. Spousta voldemortů se neprojevuje, nemají podíl na moci, vypadají jako jiní lidé, žijí mezi nimi a lidé si jich často váží. Když ale tyto dřímající voldemorty osloví ti aktivní, probudí se a bez velkého rozmýšlení se k nim přidají.“

„A ty jsi je na to chytil,“ přikývl Učitel. „Vydával jsi roboty za pravé voldemorty, abys odhalil ty dřímající. Kdyby to tak bylo, zbavil bys nás největšího nebezpečí, jakému jsme kdy čelili.“

„Jsem si tím dokonce jistý,“ řekl Vojtěch.

Záznamy z návštěv Vojtěchových robotů k podezřelým Virtuálům se od této chvíle daly prohlížet na serverech továrny Koujou. Přístup tam měli všichni Virtuálové. Byl to Vojtův důkaz – a bylo to tak, jak říkal, dokonce ještě horší. Kdykoli se stal některý Vyvolený Virtuálem, staral se, jak mezi nás dostat další. Množili se mezi námi jako o závod, jako nákaza bakteriemi. Proto zmizelo tolik Virtuálů v Evropě! Proto jich ve Spojených státech zůstala nepatrná hrstka! Vojtěch na ně musel soustředit všechny své roboty, aby je prověřil současně a nemohli se navzájem varovat. Když mu oslovený spolupráci slíbil, izoloval ho rozladěním chitkonu a převezl do nejbližšího vězení. Bylo to horší než decimování, ale sám Učitel uznal, že jsme se zbavili nákazy ze všech nejhorší.

V Čechách to prošlo poměrně dobře. Vláda nepadla, za uvězněné ministry jsme doplnili jiné a mohli jsme pokračovat. Čechy byly na tom ze všech okolních zemích nejlépe – až zruší embargo, budeme pro ně vzorem. Virtuálové z Německa udělali první důležitý krok – Bundestag přijal okopírovaný český zákon o referendu a teď šlo o to prosadit jeho pomocí nový volební systém, který zruší parazitující partaje, beztak plné voldemortů a jejich poskoků. Nahradí je jako u nás sdružení bez pravomoci diktovat poslancům. Budou je podporovat, připravovat jim společný program, ale pak už to bude záviset jedině na zvolených představitelích.

Také ve Francii došlo k velkému úbytku Virtuálů, ale zbývající se dali brzy dohromady a pojedou dál.

Voldemorti nás tedy zaskočili, ale nepoložili.

Ale já jsem toho měla na srdci ještě mnohem víc...

„Vojtíšku, neuteč mi, chci s tebou mluvit!“ byla má poslední slova, když končila konference s Vojtěchem ohledně decimování Virtuálů.

„Neboj se, mami – už na tebe mám čas!“ dostala jsem odpověď.

Potěšilo mě, že mě pořád oslovoval mami. Trochu mi při tom zatrnulo, vždyť už jsem vlastně nebyla jeho matka. Doufala jsem ale, že zůstane mým přítelem. Tak jsem mu to řekla, jakmile jsem se odpojila od konference.

„Takové pouto přece nikdy nepřestalo a nepřestane,“ ujistil mě.

„Poslyš – ale opravdu se mi zdá, že jsi přišel o část lidskosti!“ pokárala jsem ho opatrně, aby mi zase nezmizel.

„I ty, mami?“ vzdychl si. „Co ti nejvíc vadilo?“

„Ostrov Diego García! Proč jsi na něj zaútočil? Taková zkáza!“

„Ano, veliká zkáza!“ souhlasil. „Explodoval jim pod nohama.“

„To nebyl zásah střelou odjinud? Co se tam vlastně stalo?“

„Při startu letadla se tam ze závěsů uvolnila plutoniová bomba, určená pro Mogadišo v Somálsku. Přitom explodovalo i blízké skladiště atomových hlavic – proud neutronů dokáže přimět k jaderné explozi i nálož, která sama ještě nemá nadkritické množství a účinky se sečtou. Co to udělalo, to jste viděli. Přiznávám, mohu za to. Odjistil jsem jim pojistky a pak jsem na dálku v letadle uvolnil závěsy. Raději vyhodit do vzduchu pár darebáků, kteří to chystali jiným, než milion nevinných.“

„Oni to posílali na Mogadišo?“ ztuhla jsem.

„Ano,“ ujistil mě. „Vím, jak jste se dohadovali, jestli se dá na základnu jaderných raket doručit falešný rozkaz k jejich přípravě. Ano, je to možné. Jednou jsem to dokonce použil, ale opravdu jen jednou. U poslední atomové střely, která ve Skalistých horách pohřbila Hlavní štáb Americké armády. Ostatní střely ale odpálili Američané na příkaz svých generálů. Nechal jsem je odstartovat, jen jsem přeprogramoval cíle, dobře víš, že to nebylo prvně. Místo původních cílů poslaly ke dnu jejich vlastní válečné lodě.“

„Nemohl jsi je ochromit už před startem? Bylo by méně obětí!“

„Opravili by je a nakonec by je přece použili.“

„Počkej – oni se chystali naostro odpálit proti netušícím lidem skoro dvacítku atomových hlavic?“ došlo mi až teď, že generálové jistě určili atomovým raketám jiné cíle než vlastní loďstvo.

„Stopl jsem to šílenství po odpálení sedmnácté střely!“ ujistil mě. „Osmnáctou odpálili na falešný rozkaz do sídla těch maniaků. Přerušil jsem tím určení pro další střely. Sedmnáct mi stačilo, další by zbytečně zaneřádily ovzduší.“

„A těch osmnáct střel ovzduší nezaneřádilo?“

„Nějaké zvýšení hladiny radiace očekávám, ale jen jako po každé sérii jaderných pokusů. Osmnáct je hodně i málo. Každá radioaktivita v ovzduší je špatná. Původní plány ale znamenaly desetkrát víc explozí, takže jsem to o hodně snížil. Mohl jsem to zastavit dřív, ale ušetřilo mi to starosti s jejich námořními flotilami.“

„Kolik to odneslo lidí?“ udeřila jsem na něho přísně.

„Ani to nechtěj vědět!“ odmítl to počítat. „Hodně. Ale co chceš dělat se zabijáky, kteří už dostali rozkazy k vraždění? Stejné rozkazy pro Evropu jsem stornoval, ale zrušit rozkazy pro celý svět nebylo ani v mých silách.“

„Jak to? To byl problém, odpojit Hlavní štáb od komunikace?“

„Byl,“ připustil. „Jednak jsem to rozpoznal dost pozdě. Co bys ty dělala s depešemi stylu: Proveďte operaci Karkulka!? Odeslali jich asi pět, než mi došlo, co to znamená. Podřízená velitelství to ale věděla a když se to změnilo na příkazy k přípravě jaderných hlavic, bylo pozdě na odpojení Hlavního štábu. Zejména když jsem zjistil, že je odpojit nedokážu. Používali paralelní komunikační síť, o které jsem nevěděl.“

„Jakou paralelní komunikační síť?“ zpozorněla jsem.

„Víš, mami, nesmíš mé možnosti přeceňovat. Těm darebákům stačilo k vybudování paralelní sítě pár nových telekomunikačních družic. Dokonce je stihla vypustit jediná raketa.“

„Družice přece nejsou pro tebe problémem!“

„Nejsou, když mají procesory s pelenitovou vysílačkou. Jen si ale vzpomeň na nepřístupné ne-pelenitové procesory firmy IBM!“

„Takže byli vybaveni tak dokonale, že tě převezli?“

„Skoro,“ přiznal. „Naštěstí jich měli málo na výměnu počítačů ve všech podřízených velitelstvích. Tam už jsem měl záchytné body, takže jsem se dozvěděl všechno. Ale upřímně řečeno, také jsem přitvrdil.“

„No, jestli jsi zachránil víc lidí než kolik jich zahynulo, obhájíš si to i před Učitelem. Ale... co ústředí CIA, kde havaroval ten bombardér? To snad s vojenskými akcemi šílenců z Hlavního štábu nesouviselo, nebo ano? Nepochybuji, že je to tvoje dílo, ale – bylo to nutné?“

„Litovat je nemusíš,“ zavrčel. „Odkud myslíš, že měl Šimon Pergner tu speciální infrapistoli?“

„Mimochodem,“ napadlo mě. „Nezdá se mi logické, že by Šimon Pergner tak ochotně mluvil o agentovi, který si ho zverboval. Jak to vlastně víš? Že jsi na něho použil – to tvé čtení myšlenek?“

„Použil a nestydím se za to,“ přiznal bez sebemenšího zaváhání. „Mám jeho vzpomínky, znám tvář toho agenta a jdu po něm – bohužel neznám jeho jméno. Tihle týpci důsledně dodržují zásadu, že člověk, kterého kontaktují, se dozví buď jejich pravé jméno, nebo povolání, ale nikdy ne obě současně. Šimon Pergner znal jeho pravé povolání, proto neznal jméno. Naštěstí ho viděl zblízka a já doufám, že mi to postačí.“

„Těch lidí je škoda,“ vzdychla jsem si. „Šimon byl inteligentní, milý a pilný, mezi Virtuály se skvěle uplatnil. Proč je musíme naopak považovat za potenciální nebezpečné zločince?“

„Mají zkrátka takovou ideologii,“ řekl úsečně.

„Možná je dobře, že jsme to nezjistili ještě později. Umíš si představit, jak by to dopadlo, kdyby byli rozlezlí i mezi námi?“

„Vždyť už to začalo!“ připomněl mi. „Navzájem se podporovali i když šlo o to, jak se dostat mezi nás. A jak ochotně za sebe ručili!“

„Přišli nás už teď hodně draho. Mě připravili o celou rodinu...“

„Vím, mami. Už se to nebude opakovat. Zajímá mě, jak o nich soud Virtuálů rozhodne. Parta Jamanami Kacuie už to připravuje.“

„Až na Šimona Pergnera nikdo z nich nic zlého neprovedl!“

„Šimon Pergner je trojnásobný vrah, dokonce vrah malých dětí. Ostatní účast na vraždách slíbili. Podle mě bude spravedlivé odsoudit všechny. Mohou nakrásně tvrdit, že by vraždu jistojistě odmítli spáchat, ale těžko přesvědčí soudce, pokud mezi nimi nebude žádný Vyvolený, aby jim pomohl vyhnout se spravedlnosti.“

„Poslyš – a neslíbili to třeba ze strachu? Přece je známé, jak dlouhé prsty mají všechny tajné služby a jak nevybíravých metod používají!“

„Tím by uspěli u jiných soudů než u Virtuálů,“ odvětil. „Třeba takový Šimon Pergner! Jako ministr vnitra se strachem nemůže obhájit. Měl přece možnosti, jak toho agenta rozmáznout jako masařku a byla jeho povinnost varovat nás. Místo toho od něho převzal zbraň a na jeho přání šel zabíjet. Nemá nejmenší omluvu. A ti ostatní? Nezdálo se, že by poslechli ze strachu. Naopak, bylo na nich vidět nadšení.

„A co uděláš s panem Paukertem? Také nějak ochotně přijal spoluúčast na plánované vraždě!“

„Nejen plánované,“ dodal Vojtěch. „Jenže to není Virtuál a našim soudům nepřísluší. Projednal jsem to s Jamanami Kacuiem. Souhlasil předat ho České policii. Paukerta zatknou pro podíl na trojité vraždě. Znám souvislosti a očekávám následující průběh událostí: Příslušný státní zástupce patří k Vyvoleným. Ti si pomáhají i při podpoře vrahů, takže ho odmítne stíhat a pustí ho na svobodu. Vznikne tím ale důvod k odvolání státního zástupce, jenže my už zařídíme, aby to proběhlo bez Vyvolených na vyšších soudech, kteří by to tiše zametli pod koberec, jak je u nich zvykem. Dostane se tak spravedlnosti panu Paukertovi, ale Vyvolení přijdou o trojského koně a česká justice o zdroje podivných rozhodnutí.“

„Myslíš, že to pomůže zlepšit spravedlnost v Čechách?“

„Myslím si to – a nejen já,“ řekl. „Přednesl jsem to před minutou Japoncům. Podpoří nás po právní stránce – pan Jamanami Kacuie si myslí, že to postižení poženou k mezinárodnímu soudu. Japonci před rokem analyzovali rozsudky ze Štrasburku, aby zjistili, kdo a jak soudil. Po dnešku to analyzovali znovu se zahrnutím faktoru Vyvolených – a hodně souvislostí se zprůhlednilo. Japonští právníci došli k názoru, že jde o analogii arbitrážních soudů a rozhodli se něco proti tomu udělat. Teď konečně dostali vodítko, nač se mají zaměřit. Zjistili, že většina soudců ve Štrasburku jsou Vyvolení, kteří soudí spravedlivě jen když Vyvolení nejsou žádnou ze stran sporu, jinak svým straní. Bude třeba Štrasburk od nich očistit, aby nedocházelo k dalším nespravedlnostem.“

„A jak to dopadne s Vyvolenými Virtuály?“ zajímalo mě.

„Ti přísluší spravedlnosti Virtuálů,“ řekl. „Kdysi jsem ti tvrdil, že zrádce nezabíjíme a neznáme ani trest smrti. To platí pořád, ale kdo se proviní zradou – a v tom je již úmysl škodit – toho zneškodnit musíme. U většiny Virtuálů to znamená izolovat, jako jsme izolovali Jindřicha. Jen se obávám, že u Vyvolených bude propuštění na svobodu složitější.“

„Zůstanou tedy ve vězení? Jak dlouho?“

„Dokud nám budou moci škodit. Snažíme se to omezit, ale není možné určit to předem. Náš soud nezná pojem pět let nepodmíněně, spíš je nám bližší propuštění za dobré chování. Jenže dobré chování znamená zbavit se syndromu Vyvolených, což je horší než závislost na heroinu. Léčit hamižnost je těžké, léčit syndrom Vyvolenosti ještě těžší, ne-li nemožné.“

„Jak vidím, bude to spíš dlouhodobě?“

„Tak nějak,“ připustil. „Pro některé to bude doživotí. Doufám, že jejich nebezpečnost může klesat i tím, jak informace, kterými by mohli škodit, ztratí na aktuálnosti. Ale mám pro tebe ještě něco. Požádal mě Franta, abych ti předal vzkaz, že by s tebou rád mluvil. Když před chvílí zjistil, že mluvíš se mnou, rozhodl se počkat.“

„Chce se mnou mluvit? A o čem?“

„Nejsem pánbůh, abych byl vševědoucí. Zeptej se ho.“

„No dobře, pamatuji si ho. Ale ráda bych, aby sis závažné věci nenechával už jen pro sebe. Víš, že jsme si mysleli, že zmizení tolika Virtuálů mají na svědomí voldemorti? A místo toho – ty!“

„To jsem vážně nestihl. Hlídat deset tisíc atomových hlavic je proti tomu hračka. Pohovor s nimi jsem musel dělat současně, aby se nestihli varovat. Ale budu se příště snažit informovat s předstihem aspoň tebe, abys nebyla v takové nejistotě,“ slíbil.

„Byla bych ráda,“ přikývla jsem.

František mi byl z Virtuálů Čech nejbližší hned po Vojtěchovi. Hovor jsem proto zbytečně neodkládala. Byla jsem utahaná a potřebovala jsem se pořádně uvolnit, nebo sebou prostě někam seknout a vybulit se – ale přece jen jsem chtěla nejprve vyřídit, co je třeba.

„Ahoj, Franto!“ oslovila jsem ho přes pelenit.

„Ahoj, Káťo!“ ozval se mi okamžitě, jako by na mě už dlouho čekal – a nejspíš to bylo tak. „Měla bys na mě chvilku čas?“

„Na tebe mám čas vždycky!“ opáčila jsem.

„Mohu tedy za tebou přijet?“ pokračoval.

„Takhle na dálku ti to nestačí? Je snad úplně jedno, jestli mluvíš přímo se mnou, nebo s mojí robotkou ve vládě nebo na kolejích!“

„Víš... nestačí mi to,“ trval na tom. „Jako správný konzervativec se chci při každém důležitém jednání koukat protistraně přímo do očí... naskočím-li do auta, budu za malou chvíli u vás. Smím?“

„Přijeď!“ vybídla jsem ho. „Budeš vítán. Beztak tu mám v celém domě prázdno a z každé stěny na mě koukají samé černé myšlenky.“

Trochu jsem uklidila obývák, kam jsem ho chtěla pozvat, bylo tu všechno tak jak to zůstalo od pohřbu, na nic jsem nesáhla. Připravila jsem si kafe a pár sušenek – poslední dobou jsem se odbývala všelijak. Až pak mi ale začalo vrtat hlavou, co mi to Frantík chce, že to nemůže vyjednat ve vládě? Tam by mi přece mohl koukat do očí podle libosti – i když pochopitelně jen mé robotce. Ale už jsem ho pozvala – tak ať přijede. Snad na mě nevytáhne zbraň jako Šimon Pergner.

Tím jsem si ale vzpomněla na Šimonovu zradu a nálada šla dolů.

Podrazák! Měla jsem teď chvíli času a rozhodla jsem se podívat na jeho aktivity na ministerstvu vnitra. To teď spravoval Jaroslav Letník, ale předtím... zdálo se mi, že se zlepšilo nejméně ze všech rezortů, nebo to byla pravda? Uznávám, liknavost policie při vyšetřování trojnásobné vraždy v našem domě přišla výjimečně vhod – nezajímaly je důkazy, velkoryse přehlédli rodinu v sousední budově, která tam neměla co dělat – ale jindy by mi taková neschopnost a neochota vadila! Kdyby se tak policisté chovali všude, byl by to důvod k pořádné reformě! A taky bude! Jára bude mít pěknou fušku! Uvidíme, jestli jsou voldemorti i v řadách policistů. Možné to je, ale pak je budeme muset kontrolovat. Asi bude lepší prohlédnout jejich starší případy a kde zjistíme závažné pochybení, tam – adié!

Prohlédla jsem Šimonův služební počítač – prastarou herku z dob krále Klacka – ale tam nebylo vůbec nic. Nejspíš ji ani nezapnul – jeho šintei bylo tisíckrát výkonnější, ale aspoň nějakou dokumentaci měl po sobě zanechat! Dobrá, bude to asi v jeho vlastním, soukromém šintei...

Zapátrala jsem po něm. Úcta k jeho soukromí šla stranou – pro politiky žádné soukromí neplatí a už vůbec ne pro darebáky a vrahy!

Kdyby byl Šimon Virtuál, poznal by to, ale takhle jsem do jeho šintei vklouzla aniž by si mě všiml. Pouštěl si právě do zlaari nějaký film – co by také ve vězení dělal jiného? Našla jsem rychle jeho pagodu Soukromé věci – byla sice zašifrovaná, ale to na mě neplatilo.

A nestačila jsem se divit!

Šimon Pergner se na ministerstvu choval jako pravý dvojí agent. Navenek se příkladně staral o policii, ale spíš to vypadalo jako výstavba Potěmkinových vesnic. Uvnitř, když na něho nebylo vidět, se choval, jako kdyby mu policie se vším všudy patřila. Kdyby nic jiného, vytáhla jsem seznam jeho známých, kterým přihrával kšeftíky. A ne malé! Choval se jako bývalí komunisté – nyní podnikatelé. Dosadil si tam pár podivných lidí – Virtuálové to nebyli, těch nebylo v Čechách tolik, ale kdyby to byli aspoň odborníci... Jistě, byla to korupce jako vyšitá, jen příznaky korupce tam nebyly. Šimon měl na kontě přesně tolik, aby to odpovídalo jeho příjmům. Peněžní programy v šintei neprotestovaly, jako když lidem osobní konto náhle nepřiměřeně vzroste. Co se tam vlastně dělo?

Podívala jsem se na lidi, které na ministerstvo dosadil. Odborníci to nebyli, to jediné bylo zřejmé. Proč tedy?

Zabrala jsem se do toho, ale po chvilce mě vytrhl Frantíkův příjezd. Musel se hnát velice rychle, za současného klouzavého stavu silnic to mohlo být dost riskantní. Byl ale tady a vyšla jsem ho uvítat.

„Nejprve bych rád probral služební záležitosti,“ začal rozvláčně, když jsem ho usadila do křesla ke kafi. „Už mám opravdu dost lidí, kteří se u nás v Čechách chovají jako na dobytém území.“

„Koho máš na mysli?“

„Bohužel, je jich víc. Chceš je abecedně nebo podle významu?“

„Raději podle významu,“ navrhla jsem mu.

„Spojené státy každodenně vysílají ze své ambasády spousty lidí, u kterých je podezření z rozsáhlé trestné činnosti. Zdá se, že zásobují černý trh drogami, především heroinem. Je to pro ně lepší platidlo než dolary, které nikdo nechce. Za heroin jim narkomani udělají všechno.“

„A další?“

„Rusové mají lidi v Karlových Varech. Na našich i na Němcích vydělává několik jejich mafií. Podvody, nevěstince s nelegálně zadržovanými prostitutkami, vybírání výpalného... a když někoho dopadneme, jako na vztek má ruský diplomatický pas, takže na něho nemůžeme. Když ho jako nežádoucí osobu vyhostíme, udělají nám Rusové totéž u nich a my nemáme na střídání dost lidí. Staré kozáky, všemi mastmi mazané, tam posílat nechci, poslal jsem je ostatně do penze a jsem rád, že jsem se jich zbavil, nestojím o podrazy. S diplomatickými pravidly bohužel ani nehneme.“

„A to je všechno?“

„Očekával bych totéž u Číňanů, jenže ti jsou podezřele zticha.“

„Což by bylo dobré, být to pravda, ne?“

„No právě! Že by zrovna oni byli andílci?“

„Nevím,“ odvětila jsem. „Ale brát to selským rozumem, zařídila bych spravedlnost všude, kde dochází k porušení zákonů, bez ohledu na protiopatření druhé strany. Co když pár grázlů s diplomatickými pasy vyhostíme, když už je nemůžeme ztrestat? Jasně, druhá strana udělá totéž, budiž. Naši diplomaté to mají těžší, ale jakmile jich nebudeme mít dost, aby udrželi chod ambasády, prostě ji uzavřeme a požádáme protistranu, aby na oplátku uzavřela svoji.“

„To se ale rovná přerušení diplomatických styků!“

„No a?“ pokrčila jsem rameny. „Je horší nefungující ambasáda, anebo fungující teroristická síť na našem území? Domnívám se, že musíme chránit naše lidi i za cenu zhoršení vztahů se zahraničím.“

„Jenže to si nemůžeme dovolit,“ namítal František. „Rusové nám mohou přerušit dodávky paliv.“

„Mohou,“ přikývla jsem. „To nás ale čeká tak jako tak, tak to jen urychlíme. Fosilní paliva u nás skončí o pár let dříve než dojdou všem.“

„To ale bude strašný průšvih!“ věštil František. „Zkolabuje doprava a lidé nám zmrznou! Spousta kotelen je přece na plyn!“

„V tom případě je budeme muset tak jako tak předělat. A když začneme ve vhodnou dobu, například na jaře, dá se to zvládnout. Co se týče dopravy, spolehla bych se na Vojtěchovy elektrické biosvaly z Liberce. Výroba nákladních tahačů jede, rozjíždí se výroba traktorů a osobních automobilů. Jen jednodušší lidové modely, ale to stačí. Výrobu paliva pro ně zvládnou sluneční a větrné elektrárny – odpojíme je konečně od elektrické sítě, kterou jen rozkývávají, pro výrobu paliv jsou vhodnější. Potřebujeme vydržet rok – dva. Tak co?“

„Zas budou v Čechách auta jedné značky jako za komunistů?“

„Komunisté ke škodovkám dováželi moskviče, trabanty, volhy a dacie, tady bude všechno jeden typ. Budou se lišit jen barvou.“

„Pěkně děkuji!“

„Poslyš – a nedělají desítky typů jen zlo mezi motoristy? Nejsou majitelé speciálních terénních strojů a luxusních modelů zdrojem velké agresivity mezi řidiči? Vojtěchovy modely mají různá vylepšení – v obcích samy zpomalí, nedovolí nepřiměřenou rychlost za deště a náledí... samy umravní hrubiány za volantem. Těm se to líbit nebude, ale zvyknou si.“

„Ale co s energetickou sítí?“

„Vojtěch spočítal několik malých atomových elektráren – pár jich už v Japonsku vyrábí elektřinu. Bude potřeba postavit je i v Čechách, to je všechno.“

„Věříš, že to atomové elektrárny vyřeší?“

„Projeď si reference z Japonska!“ pobídla jsem ho. „Zřejmě ses o ně nezajímal. Nejenže jsou levnější a bezpečnější než dosavadní, ale stabilnější při lepší dynamičnosti, nepotřebují obohacený uran, spokojí se i s mírně ochuzeným – přírodního uranu máme v Čechách pořád dost a pro začátek se dá využít i vyhořelé palivo ze současných elektráren. Tím máme prakticky zajištěné palivo.“

„To by nám opravdu vytrhlo trn z paty,“ řekl ulehčeně.

„A nejen nám! Podívej se na Japonce – výstavbu atomových elektráren tam podporují Virtuálové pro nezávislost Japonska.“

„Slibuji ti, podívám se na to a zamyslím se i nad tvými radami ohledně zahraničních vztahů. Embargo posílilo naši nezávislost a tím nám paradoxně pomohlo. A Češi by si měli občas dupnout a nenechat si všechno líbit.“

„Podívej se!“ pobídla jsem ho. „Díky mateřsky přátelskému vztahu k Vojtěchovi jsem to sledovala. Vojtěch mě ujišťoval, že se s tím jako premiérka nesetkám, ale jak vidět, patří to do výjimek, kdy se zmýlil.“

„Dobře – díky za námět, tohle snadno doženu,“ přikývl. „Ale měl bych pro tebe ještě něco, přinejmenším pro mě stejně důležitého.“

„No – povídej!“ vybídla jsem ho.

„Víš – měla jsi poslední dobou strašnou smůlu...“

„Ale Frantíku – soustrasti jsem si užila dost, ještě ty s tím začínej!“

„To není kondolence – tu už jsem ti vyjádřil,“ namítl. „Mám pro tebe jiný návrh. Co kdyby sis mě vzala za muže?“

Bác ho!

V té chvíli musela Lili i robotka Kateřina vypadat příšerně. Ztuhla jsem jako špalek nejen doma, ale i v Praze, úplně mi to vyrazilo dech. Tušila jsem, že sama věčně nezůstanu, Marcel by jistě nevyžadoval, abych se stala jeptiškou, ale rozhodně bych to nečekala tak brzy.

„Poslyš... já...“

Koktat v urychlení musí být zvlášť pikantní...

„Ty poslyš, Káťo!“ nenechal mě déle se ztrapňovat.

„Ale... vždyť jsem vdova sotva pár dní!“ vysoukala jsem ze sebe.

„Vím!“ odvětil. „Ale řekl bych, že si nemůžeš zvyknout. Na to se ani zvyknout nedá. A hlavně na smrt svých dvojčat, věnovaných Vojtěchovi. Možná jsi o tom nepřemýšlela, ale teď mě vyslechni bez multiplexu – neuvažuješ sama někde v hloubi duše o tom, že ti je teď Vojtěch přece jen trochu cizí? A že by si asi zasloužil další příležitost? A i kdybych byl úplně první, koho to napadlo – bylo by ti hodně proti mysli věnovat mu ještě jedno dítě?“

„Počkej!“ zarazila jsem ho, ačkoliv přestal, aby mi dal čas trochu se vzpamatovat. Překvapil mě parádně, zejména po předchozím čistě služebním rozhovoru. To se ani nedalo zamultiplexovat – nechala jsem obě robotky dosednout na nejbližší židle a popadla jsem jejich rukama sedačky, abych mohla ztuhnout a vypnout je.

„Poslyš... ne že bys mi nebyl sympatický... ale nezdá se ti, že jsi s tím přišel příliš brzy? Vždyť jsem vdova týden!“ zpražila jsem ho.

„To je dost, ne?“ opáčil. „V Čechách se považovalo za slušné, aby vdova truchlila asi rok, ne? V multiplexním režimu to jsou tři a půl dne – takže jsi to splnila víc než dostatečně.“

„Takhle to počítat by mě nikdy nenapadlo!“ opáčila jsem.

„Jistě,“ přikývl. „Budeš-li ale čekat poctivý kalendářní rok, necháš tím Vojtěcha zbytečně čekat celých sto let!“

Tyhle počty by mě nikdy nenapadly. Neměla jsem na to co říci, raději jsem zmlkla. Navrhovat, abych se opět stala matkou technické příšerky, to tedy byla síla! Ačkoliv jsem si na to předtím taky zvykla a i teď jsem se přistihla, že se mi Frantův nápad ani nezdá tak uhozený...

Vývoj ve světě se prý pohybuje po spirále – pokud to není bludný kruh. Mohla bych si zopakovat čas, kdy jsem měla Vojtěcha jako syna? Ačkoliv – stejné to nebude. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš a Franta není Marcel! Ale – že by se i Franta tak snadno vzdal vlastního – jenže i mého – dítěte?

„Na dítě musí být dva,“ řekla jsem tiše. „Nevadilo by ti vzdát se výchovy vlastního potomka?“

„Přemýšlím o tom už déle než rok... tedy přesněji – multiplexem poslední čtyři dny,“ dodal rychle. „A snažil jsem se uvažovat o tom i ze tvého hlediska. Řekl bych, že všichni – nejen my dva – Vojtěchovi pořád něco dlužíme. Ty jsi svou část dluhu již splatila, ale uděláš to nejspíš znovu a ráda. Nevím jistě, jestli jsem se strefil, to v téhle chvíli víš jen ty, ale jak tě znám...“

„Jak dlouho mě znáš?“ vybuchla jsem. „Párkrát jsi mě viděl!“

„Omyl!“ usmál se. „Jednám s tebou už pár let! Kalendářních, ne jen urychlených. Nakonec – sama jsi mě přivedla mezi Virtuály, musela jsi mě také dost poznat – nebo ne?“

„Viděla jsem tě očima svých robotek – a ty jsi viděl také jen je!“

„Ano – jenže uznej, každý člověk by měl, když je to možné, na druhém milovat hlavně duši a až potom tělo. A poznat duši se dá i přes tělo robotky, duše se přece projeví i na dálku, nemyslíš?“

Měl to zřejmě promyšlené, ale zaskočil mě. Počítat s tím, že už je to rok, to by mě opravdu nenapadlo. Ani přijít s tím, že Vojtovi dlužíme... ale měl nejspíš pravdu. Vojta pro nás udělal tolik co nikdo.

„Víš,“ pokračoval Franta po chvilce, „milovat něčí duši můžeš i když je nedostupný. To jsi byla pro mě ty a nikdy jsem se ti nesnažil přiblížit, dokud jsi měla Marcela. To mi nemůžeš vyčítat. Ale teď – zkrátka ti nabízím nejen spolupráci na vládní úrovni, ale i sebe. Klidně uznám, je v tom i trocha mé sobeckosti, nerad bych, aby sis teď někoho našla přede mnou...“

„Rošťáku!“ zpražila jsem ho.

Ale nemyslela jsem to zle.

© 2009-2010 Václav Semerád, Nová Ves

Konec

© 2009-2010 Václav Semerád, Nová Ves

10.08.2021 22:25

Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-230219: 11/3 v 19:56 na téma Věda: Důkaz paralelního vesmíru? Nacistická mince z roku 2039 v Mexiku vyvolává bizarní teorie https://newstangail24.com/nazi-coin-from-2039-in-mexico-sparks-bizarre-theories Domů Statistiky "Přítel (mezi námi)" (komentáře) Téma=Přítel Nahoru! Knihy, úvahy    Nepřihlášení (roboti) nemohou přispívat! 1 Jméno: VlastimilČech Info: veterán Ta morální zrůda nevděčná emerická   Téma: Přítel 02.07.2017 v 11:46 id: 1286911 Ta morální zrůda nevděčná, emerická ministryně NENÍ českého původu... pokud tedy mluvíme o Židovce Magdaleně Allbrightové... 2 Jméno: PePa-XY   2 SW: Mám Přítele z 26.4.2013. Nyní v   Téma: Přítel 27.06.2017 v 08:51 id: 1286894 2 SW: Mám Přítele z 26.4.2013. Nyní v mejlech se dovídám, že jsou změny v kapitolách či dokonce přibývají kapitoly. Znamená to, že to bude zcela jiný Přítel?!? Dotaz platí i pro jiné, již dříve dokončené romány. 3 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Komu se zdá že jsem nedávno byl v   Téma: Přítel 17.06.2017 v 15:57 id: 1286855 Komu se zdá, že jsem nedávno byl v románu "Přítel" dál než dnes, tomu se to nezdá, je to tak. Někdy se zkrátka člověk musí vracet a jet znovu... Příčinou je nový obrázek v kapitole "změna koncepcí"... 4 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Vážení přidržte se něčeho! Tohle je   Téma: Přítel 17.06.2017 v 00:31 id: 1286852 Vážení, přidržte se něčeho! Tohle je reál! Tohle už existuje! Mini-dron se dá ovládat na velkou dálku, umí odebrat vzorek DNA, ale také vložit pod kůži sledovací RFID čip! Jenže to nemají Virtuálové, ale voldemorti! 5 Jméno: vlasta   Dobry den Vaclave   Téma: Přítel 13.06.2017 v 03:40 id: 1286834 Dobry den Vaclave,   Nemam jinou moznost jak vas kontaktovat. Kdykoliv jdu na vasi stranku, tak se mi zobrazi pouze bila, "blank page". Uz je to tak alespon mesic. Zkousel jsem to uz ze vsech tri pocitadel co mam, takze chyba musi byt nekde ve vyssich sferach. Nevite co by to mohlo byt? Ziji uz leta na Zealande a precetl jsem s chuti skoro vsechny vase knihy. Nejvic se mi libil "Pritel", snad proto, ze valna cast toho se uz pomalu stava realitou. Vidim, ze tuto knihu pisete znovu a chtel jsem se na ni podivat, ale nedari se mi dostat se na vasi website. Ze by NZ zavedl uz internet censorship ?   Pozdravy,   Vlasta 6 Jméno: jirkacbx Info: cestář z°vesnice Blbě se zeptám.   Téma: Přítel 10.06.2017 v 22:35 id: 1286821 Blbě se zeptám. To spaní na 2 poloviny mozku je fikce nebo je to možný i v reálným světě? Nechá se to nějak naučit?Pokud ANO,byl bych neskonale vděčný na případný odkaz. Zatím to musím řešit pomocí 8mi piv,aby mi mozek trochu na noc vypnul 7 Jméno: Q-sysel-fiko   Pane Semeráde dpbrý den   Téma: Přítel 08.06.2017 v 18:12 id: 1286812 Pane Semeráde dpbrý den, občas se nejde na Vaše stránky připojit s vysvětlením, že spojení není "zabezpečeno". To Vám je někdo bojkotuje za Vaše veskrze zdravé názory nebo prostě se v tom jenom nějaKÝ DRBAN vyžívá. Váš Knihomol 8 Jméno: Jindra Info: www.sskola.cz Jsem rád že se sem ten román vrátil!   Téma: Přítel 04.06.2017 v 13:54 id: 1282863 Jsem rád, že se sem ten román vrátil! Sám ho mám stažený, ale určitě nejsem jediný, který si myslí, že je hodně dobrý! ;) No a jestli bude ještě lepší, tak to bude jedině dobře! 9 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan 2 Q-VIPPRKS: Díky za odkaz je to opravdu   Téma: Přítel 07.10.2014 v 11:26 id: 210033 2 Q-VIPPRKS: Díky za odkaz, je to opravdu nádhera - freespeach = metajazyk, ale kam to ten Ind dotáhl! Napíšete něco ve Freespeach a každému se to přeloží do jeho řeči - jako kdyby to opsal z "Přítele". Aspoň je vidět, že dobré nápady nemusí zůstávat jen zasuté v nějakých scifi... Ještě jednou díky! 10 Jméno: Q-VIPPRKS   Když jsem se díval na toto video tak jsem   Téma: Přítel 07.10.2014 v 10:40 id: 210031 Když jsem se díval na toto video, tak jsem si vzpomněl na váš metajazyk z myslím "Přítel" se to jmenovalo, ale už to to nemůžu nějak najít...   http://www.ted.com/talks/ajit_narayanan_a_word_game_to_communicate_in_any_language?language=cs 11 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan 2 rini: O Bitcoinech jsem fakt nevěděl   Téma: Přítel 27.08.2013 v 14:16 id: 196151 2 rini: O Bitcoinech jsem fakt nevěděl (jméno Nakamoto je v Japonsku dost obvyklé, takže jde o shodu čistě náhodnou). Budu se s tím muset seznámit. Zatím jsem se seznamoval s PayPal, ale nějak mě nenadchlo. A bez pořádného seznámení nechci bezhlavě soudit, co si o tom myslím. V "Příteli" jsou scifi prvkem hodinky "šintei", které všechno zařizují (mobily by to zvládly také, kdyby byly softwarově neprůstřelné, což naneštěstí nejsou). Dalším nápadem jsou tam brýle "zlaari", které právě letos uvádí Google jako "horkou novinku" pod názvem "google glass" - aspoň je vidět, že to byl opravdu dobrý nápad. Dobré nápady se zkrátka mohou objevit na více místech světa současně... 12 Jméno: rini   Všimol si niekto že Přítel veľmi presne   Téma: Přítel 26.08.2013 v 21:07 id: 196148 Všimol si niekto že Přítel veľmi presne predpovedal príchod decentralizovanej virtuálnej meny Bitcoin? Dokonca ešte aj s tým že autor je Japonec (Bitcoin naprogramoval Satoshi Nakamoto). Alebo to bola naopak inšpirácia - ale Bitcoin existuje len od r. 2009, tak neviem?   P. Semerád, nechcete prijímať príspevky a predávať knihy za bitcoiny? Viac napríklad tu: http://blog.bitcoin.cz/co-je-to-bitcoin/ 13 Jméno: Miraxus Info: On K tématu lidí přepsaných do PC : četl   Téma: Přítel 01.04.2013 v 18:27 id: 194726 K tématu lidí přepsaných do PC : četl jsem (už je to hodně dávno) čtyřdílnou ságu od F. Pohla, Gateway Tam se toto vyskytlo u hlavní postavy, a později i u dalších postav. To jen k doplnění, není myšleno jako reklama . 14 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Kdo se podívá do Přítele (kapitola Lili   Téma: Přítel 25.01.2013 v 00:28 id: 184079 Kdo se podívá do Přítele (kapitola "Lili"), může si tam stáhnout nahrávku (mp3) Marléne Dietrich "Lili Marleen". 15 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan Přítel doznal větší množství změn.   Téma: Přítel 22.01.2013 v 17:39 id: 183144 Přítel doznal větší množství změn. Akceptoval jsem dva maily s připomínkami, díky za ně. Tím pádem mi nezbyl čas na Orizemi, ale doženu to. 16 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan @R./prit/pritel@JZabloudil jsem na Trance a   Téma: Přítel 14.12.2012 v 18:14 id: 178386 Zabloudil jsem na Trance a zjistil jsem, že tam někdo vytvořil obálku ke knize. Jenže tam nebyl odkaz na autora. Tak jsem si ji vypůjčil. Autorovi zatím díky, doufám, že nebude proti. 17 Jméno: SW Info: Václav Semerád, Vesničan 2 trevize: A víte že to nevím? No nic   Téma: Přítel 30.09.2011 v 19:59 id: 166886 2 trevize: A víte, že to nevím? No nic, naviklal jste mě, opravím to na podobu, kde jsem si jistý: Jarek . 18 Jméno: trevize Info: Přítel Tak jsem si znovu cetl a v kapitole   Téma: Přítel 30.09.2011 v 18:55 id: 166885 Tak jsem si znovu cetl a v kapitole "Mimo hru" - je popisováno - "...v seznamu máte Plastic People, Psí Vojáky a Jaroslava Nohavicu. Je to správně?" - Nohavica (alespoň ten současný) je Jaromír (tedy pokud zde není míněn literarní Nohavica, který má se skutečným "podobnost čistě náhodnou" (bo jsem nositel stejného křestního jména tak mě to trklo) :) 19 Jméno: jiho Info: www.jitrnizeme.cz A máme tady vaspidy:   Téma: Přítel 13.07.2011 v 06:17 id: 166377 A máme tady vaspidy: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/fotogalerie/2011/07/12/vidite-nejaky-zvlastni-letajici-hmyz-to-vas-spehuj/ Jen žihadla jim (zatím) chybějí. Komentáře Začátek