První, co zase slyšel, bylo, jak někdo chvatně povídá: „Zvedněte mu nohy, aby mu šla do hlavy krev.“

Standa otevřel oči a vidí z té tmy nad sebou se naklánět Adamovu dlouhou tvář a zapadlé, pozorně mrkající oči. „Kde je... pan Hansen?“ mumlal mátožně.

„Hier.“ Nad Standou se z černé tmy vynoří lesklý, ušmouraný nos a tuhá ruka ho pleská po tváři. „Nicht ohnmächtig werden! Ist schon gut?“

Standa zvedá hlavu, aby se rozhlédl, – kde to jsem? U nohou mu klečí tesař, za ním Pepek, Andres, děda Suchánek, Matula – celá parta; je tu kolem natlačeno těch polonahých, ukoptěných těl, a všichni se tak zaraženě dívají, až to Standu mate. „Co... co to bylo?“ vypravil ze sebe užasle.

„Detonace,“ řekl někdo.

„Tak vidíš, ty vole,“ vydechl zhluboka tesař a vstává. „A příště už nestrkej prsty mezi kopnu a pažiny, jo?“

Prsty... pravda, to jsou prsty; Standa si teprve teď uvědomuje tu hroznou bolest v levé ruce; na čele mu vyráží studeny pot a někde v krku mu to tiše úpí.

„Bolí to?“ hučí Adam zblízka.

„Bo-bolí trochu.“

„Já skočím pro nosítka,“ vyhrkl Pepek a upaluje, krom těch škorní nahý, jak ho pánbůh stvořil. Martínek pečlivě skládá svůj kabát a košili a jako polštář je vsunuje pod Standovu hlavu. „Teď lež, jo?“

Adam se zvedá a povytahuje si kalhoty. „Tak je to jen levička,“ brumlá s úlevou a nasazuje si masku.

Standa se pokouší opřít se o pravý loket. „Tak... jděte dělat, mládenci,“ koktá. „S-s-se mnou se nemusíte zdržovat.“

Někdo mu pohladil hlavu. „Jseš chlapík.“ Snad to byl Andres nebo kdo. Standa se chce podívat na svou levičku, ale má ji utaženou bílým kapesníkem, snad je to šátek pana Hansena; a zpod šátku mu čůrkem vyhrkuje krev. Krev – Standa nemůže vidět krev, dělá se mu mdlo; ale jenom ne omdlít, za žádnou cenu neomdlít, myslí si zatínaje zuby, aby si parta nemyslela –

„Radši ho posaďte,“ povídá Andres. „Při počvě jsou plyny.“

„Můžeš sedět, Stando?“ stará se Martínek. „Já tě posadím, nechceš?“

„Ne, já sám,“ brání se Standa. „Jen jděte, já... já potom dojdu sám... jen se nestarejte –“

„Já tady u tebe zůstanu,“ drmolí ochotně děda Suchánek. „To víš, on se musí Adam podívat, jestli se nám to nezavalilo, že jo.“

„My se taky musíme podívat,“ povídá váhavě Martínek a vyměňuje letmo pohled s Andresem. „Však oni pro tebe přijdou. Zatím se tu měj – Kafe bys nechtěl?“

„Ne, nic.“

Matula sebou pohnul. „Kdyby... kdyby tu měl někdo kořalku,“ chrčel. „Vymyt... kořalkou. Nebo se vymočit na ránu. To se nejlíp vyčistí.“ Ještě přešlapoval a hladil si dlaní týl. „No jo,“ odchrchlal soucitně a hrnul se za tesařem.

Pan Hansen se naklonil nosem k Standovi, opřen dlaněmi o kolena, a díval se mu zblízka do očí. „No tak,“ vyhrkl po česku, „líp?“ A radostně se zasmál.

Standa se usmál, ačkoli mu bolestí tekly slzy. „Líp, pane Hansene. Už je to dobré. Schon gut.“

„No tak... vidíš,“ šklebil se pan Hansen. „Sie sind... ein... braver Kerl. Jo. Gut.“ A mávl rukou. „Muß gehen.“

Standa se usmívá, pláče bolestí a kývá tělem, aby utišil tu bolest. „Vy jste na mne všichni tak hodní, dědo Suchánku!“

„Ale copak,“ žvatlá stařík, „nic si z toho nedělej, to se může stát každému. Jenom... podruhé nic nechytej rukama, Stando. To žádný havíř nedělá.“

„Když to padalo na pana Hansena,“ šeptá Standa.

„To je jedno. Havíř to musí mít v nohou. Jak něco padá, tak uskočit, to si pamatuj.“

„A... jak se to stalo?“

„Ani ti neřeknu. Já jsem zrovna vylezl a sundávám si masku, když to žuchlo – a Adam letí za tebou, jejej, ten letěl! Člověče, to ti byl skok! No, a odtáh tě. A pak přiběhli ostatní –“

„A co říkali?“

„No to víš, nadávali. Zatracený nešika, kam ty pazoury strká! Opravdu, Stando, to nesmíš. Příště – to se musíš naučit: jen hlavu krýt a uskočit. Koukej, vždyťs vlítnul Hansovi rovnou do cesty; vždyť on se v cuku letu musel přimáznout ke stěně, aby do tebe nevrazil. – Ajej! Ajej!“

„Co?“

„Ale nic. Jenom Adam by měl už být na ortu, víš? Jestli se nám to zas při té šupě nezavalilo!“

„To by byl konec?“

„To by se muselo začít znova.“ Děda Suchánek kroutí lysinkou. „No jo, slyšet ho není.“

Standa natahuje krk po místě, kde nastala detonace. Pokud v té tmě vidí, je jeho hunt s forotou vyražen z kolejí a vržen ke stěně, a kousek dál mezi zpřeráženými stojkami, pod prolomenými stropnicemi se kmitají kahany a třepetají černé stíny; vrtí se tam kožená čepička pana Hansena a Andresův klobouk. Teď se odtamtud vynořil tesař a za ním zedník Matula; Martínek kývá na Standu a široce se usmívá. „Tak co, Stando? Už je líp?“

„Je. Spadlo vám to tam?“

„No jo. Máme paseku.“

„Tak co s tím budete dělat?“

„Bude se to muset spravit,“ povídá tesař klidně a jde pro své nářadí.

Standa kymácí tělem a chová tu levičku na prsou jako dítě panenku; ještě pořád mu bolestí vyhrkují slzy.

„To přejde,“ těší ho děda Suchánek. „Nahoře ti doktor ty prsty ustříhá, a pak se ti to spraví.“

Standa se přestal kývat. „Dědo,“ šeptal s očima vytřeštěnýma úděsem, „já přijdu o prsty?“

Děda Suchánek pokyvuje moudrou hlavičkou. „Inu, hochu, máš to tam rozmačkané, to ti je hrůza.“

„A co budu dělat?“ zajíká se Standa.

„To oni tě dají na jinou práci,“ konejší ho děda. „Jako toho Kafku, totiž Lojzíka; ten taky přišel o ruku, no, a teď dělá hlídače. Pořád lepší než pobírat těch pár korun jako mrzák.“

Standa přestal plakat, neboť tohle je horší než bolest. Co budu dělat, bože, co budu dělat! Třeba to nebudou jenom prsty, ale celá ruka; a to všechno jen pro takovou hloupost – ještě budou všichni říkat: Zatracený kluk, kam strkal ty pazoury! Standa je skoro omámen svým neštěstím; ale ze všeho nejhroznější je představa, že mu budou stříhat prsty; a zčistajasna to ze Standy nezadržitelně škytá suchým vzlykáním.

„No copak, copak,“ polekal se děda Suchánek. „Tak přestaň, Stando! Co já mám s tebou dělat, člověče! Koukej, Hans jde –“

Standa rázem utichl. Pan Hansen se nad ním zastavil, ruce za zády. „Už je líp? Jo?“

„Líp,“ vydechl Standa.

„No tak.“

Z druhé strany se rychle z bezedné tmy blíží tři světýlka, v čele Pepek, za ním dva muži s červenými kříži na rukávě. „Nemůžou skrz to dříví protáhnout nosítka,“ zlobí se Pepek. „Budou tě tam muset dovést, člověče.“

„Já půjdu sám,“ ujišťuje Standa a zkouší postavit se na nohy; ale kolena pod ním povolují a hlava se mu točí.

„Jen se mne chytni kolem krku,“ pobízí ho jeden z těch mužů, „já tě povedu.“

„Jo,“ kritizuje Pepek, „tam projdete dva vedle sebe, že jo; a ještě budete tancovat čtverylku, ne? To ti nepůjde.“

„Tak jak ho mám vést?“

„Pusť,“ utrhl se na něho Pepek. „Koukej, ty samaritáne, takhle se vyhazuje z hospody, když někdo nechce. Vem mu jeho věci, jo? Dej ty pracky od těla, Stando!“ A objal Standu oběma rukama odzadu kolem pasu. „Můžeš hejbat nohama? Jo? Tak jde se!“

Standa, polo nesen, polo strkán, se bezmocně a zmateně ohlédl; ale pan Hansen zvedá prsty ke kožené čepičce, děda Suchánek mává rukou, prachař Andres salutuje, Martínek se zastavuje se svým nářadím, zdař bůh, Stando, nazdar, Stando, žádný strach, hochu, byl jsi chlapík; a Pepek ho nese kolem pasu jako pápěrku tím lesem podražců a vzpěr. „Tak,“ zasupěl Pepek, „tady se polož na nosítka a koukej mazat do špitálu.“

„Děkuju ti, Pepku,“ řekl Standa dojatě.

„No jo,“ uryl Pepek a odchrchlal. „Tak těbůh, Stando.“

Dva horníci samaritáni nesou Standu na nosítkách jako svátost. Teď, když tu není nikdo z party, bolí Standu ta ruka o mnoho víc, až syká bolestí; nad sebou vidí ve vrtivém svitu kahanů samé dveřeje a pažiny, co jich je, lidi, co tu je toho dříví, vždyť je to jako dřevěný tunel; a co na nich visí těch zsinalých hub, některé veliké jako hovězí plíce, některé jako provázky a někdy jen takové jemné vločky, jako jinovatka. Ten dlouhý bledý člověk otvírá před nosítky dřevěná vrátka dokořán. „Zdař bůh,“ zdraví a salutuje. „Zdař bůh,“ mumlá Standa a cítí se najednou nesmírně důležitý. A zase ty stropnice, Standa je chvíli počítá, ale pak se mu to pomátlo a zavřel oči. Když se probudil, nesli ho už tou nekonečnou klenutou chodbou, nad ním řetěz žárovek, – to svítí jen pro mne, myslí si Standa pyšně; jen kdyby ta mrcha ruka tak nebolela!

Už jsou na nárazišti. „Zdař bůh,“ salutuje muž u klecí; samaritáni se sklánějí, aby Standu zvedli z nosítek, tak, pozor, chytni mě kolem krku, jen pozor, a opatrně, skoro uctivě ho vedou do klece. Standovi se točí hlava, visí někomu na krku, ale přitom mu je nesmírně povzneseně, ani už skoro neví, že ho ta ruka mučivě bolí. I ta klec vyjíždí nějak pomalu a slavnostně, Standovi se dělá příjemně slabo – „Honem, napij se,“ povídá ten druhý samaritán a podává Standovi k ústům čutoru. Standa to polkl a zakuckal se, byl to koňak; a hned se mu začala hrozně to čit hlava blahem a bolestí. „To byla... detonace, víte?“ brebentí rozčileně. „Najednou to zapraštělo a... a... a štrop padal, štrop.“ Standa si uvědomuje, že říká štrop místo strop, a chce to napravit. „Štrop, víte?“ opakuje. „Štrop.“ Sám se teď tomu musí smát. „Štrop,“ škytá ještě jednou a nahlas se řehtá, až mu to v té ruce bolestně cuká. „No tak, no tak,“ bručí konejšivě ten samaritán, co mu Standa visí na krku, a bere Standu pevně kolem pasu.

„Člověče, já tě mám taky rád,“ vyhrkl Standa slavnostně.

Klec se zastavuje a dva samaritáni vyvádějí Standu ven. „Zdař bůh,“ povídá někdo a salutuje. Vždyť je ještě den, žasne Standa a mhouří oči jako sova, jak je možné, že je ještě den! „Kolik je hodin?“ ptá se.

„Bude šest. Pozor, sedni si.“

„Co to je tady za krev?“ ukazuje Standa na zem u svých nohou a chmuří se. Měli by ji utřít, co je to za pořádek!

„Tak, teď se polož!“

„Proč?“

„Na nosítka, my tě odneseme.“

Standu nesou po nádvoří; u mřížových vrat Kristýny zevluje několik lidí – Jednou tady někoho nesli, vzpomíná si Standa zmateně, bože, kdy to bylo? Vždyť tady čeká i ambulance, ti dva zvedají nosítka a pomalu, pomalu je vsunují do vozu. Koho to tehdy nesli, hloubá Standa, a kdy to vlastně bylo?

Vůz se Standou se rozjel; a Standa, vozač první party, počal znovu nesnesitelnou bolestí kvílet jako dítě.

Errata:

30.05.2021 13:27