Vítej, návštěvníku!

„Podíváme se na to,“ lomozil tlustý primář. „Nebojte se, chlapče, nebude to bolet. – Tak honem, sestro, svléknout, vykoupat a potom na sál!“

Standa se zoufale stydí, když ho dvě čisťounké sestry svlékají z kalhot a ponožek a vedou do vany. „Já půjdu sám,“ brání se, ale nedá se nic dělat; už ho mydlí a drhne taková veselá tlustá maminka s lesklými tvářemi. „Hned to bude,“ směje se a vytírá Standovi i nos mezi očima.

„Ale prsty si nenechám stříhat,“ ujišťuje Standa ponuře, odhodlán bránit se na život a na smrt, kdyby na něho ten tlustý doktor šel s nůžkami nebo čím. Ale když ho dovedli na sál, kleslo mu srdce nadobro; sedí na krajíčku židle a úzkostlivě mžiká. Jde k němu nějaký mladý doktor v bílém plášti. „Poslouchejte, neměl jste někdy záškrt nebo tyfus?“ ptá se jako mimochodem.

„Neměl,“ mumlá Standa poděšeně.

„Tak vám dám injekci proti tetanu,“ povídá mladý doktor spokojeně a beze všeho spěchu si chystá nějaké věcičky. „To nebude bolet.“ Natírá Standovi paži něčím studeným a potom se blíží s tenkou jehlou; Standa má hrozný strach. „Teď držte,“ hučí mladý doktor, bere Standovo maso mezi dva prsty a silně, rychle do něho vráží jehlu. Standa tlumeně zařval.

„Nono,“ bručí mladý doktor. „Takové poranění jste vydržel, a teď brečíte při injekci!“

Standa je na rozpacích; jak mu taky říci, že tam byla při tom celá parta, kdežto tady je na to člověk sám; to je, pane, veliký rozdíl! Ale už se do dveří valí ten tlustý, hartusivý doktor v bílém plášti, a za ním dvě bílé sestry jako ministranti. V Standovi hrklo. „Tak položit,“ křičí tlustý primář a jde si ještě jednou umýt ruce; a než Standa pochopil, co se děje, už leží na nějakém stole a vidí nad sebou bílý strop; přitom se mu zmateně zdá, že k tomu stolu šel sám pokorně jako ovce a že mu jen někdo pomáhal lehnout. Ale to už má Standa na nose něco mokrého, a někdo mu říká, dýchejte zhluboka a počítejte do dvaceti. Standa začal počítat, ale pak si vzpomněl na ten štrop, a dal se do řehotu. „Štrop padá, štrop, Pepku, to je štrop!“ Standa škytá smíchem. „Kudla, kudla, Andres je mrňous a kudla! Martínku, zpívej – Modré oči,“ začal hulákat Standa, „proč pláčete, vždyť vy moje nebudete!“ Zatím cvakaly nějaké nástroje, podržte to, sestro, povídá někdo rychle; a Standa zpívá: „Nebú-deté – a né-smité, marně si ná mě mý-slité. Zpívej, Martínku, ty kluku zlatá!“ Nůžky, říká někdo. „Stavěli tesaři zedníkům lešení,“ rozezpíval se Standa, „na něm se prochází moje potěšení. Moje potěšení s modrýma očima –“ Držet, povídá někdo, a nad Standou se zavřelo bezvědomí.

Když se probudil, měl nad sebou nějaký jiný bílý strop a ležel v bílé posteli. Vedle postele stojí ta bílá tlustá sestra a drží v ruce sklenici s něčím nažloutlým. „Tak tohle teď vypijte,“ řekla, „a pak dobrou noc.“ Standa dychtivě vypil hořkou sklenici a klesl zpátky na polštář. Všechno tu nějak smrdí jodoformem nebo čím, ale to už je jedno. Někde daleko to bolestně cuká, to snad je ta ruka; Standa ji zvedá, a objevuje, že má místo ruky něco jako ohromné bílé poupě z fáčů.

„Bolí to?“

„Nebolí.“ Jen když tam už nejsou ty krvavé prsty, myslí si Standa ospale. „Kolik je hodin?“

„Půl osmé.“

Půl osmé. Půl osmé. Za půl hodiny bude teda po šichtě. To nás přijde vystřídat jiná parta. Hlásí se palní dozorce Andres, lamač Adam, lamač Suchánek, tesař Martínek, zedník Matula, mladolamač Falta a vozač Půlpán Stanislav. Gut. Gut. Nejdřív přijde pšouk od havíře, pak dlouho nic, a pak teprve vozač. Vozač Půlpán Stanislav. Jseš chlapík, Stando; ale to se nauč – hlavu krýt a uskočit. Ne, tak to není, to je jinak, – jak to říkali? Aha, počítat do dvaceti a zhluboka dýchat. Zhluboka dýchat. Jedna, dvě, tři –

A vozač Půlpán Stanislav usnul jako malé dítě.

Errata:

30.05.2021 13:27