Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když se ráno probudil, bylo mu vrnivě blaze; dnes nemusím do školy, myslí si rozkošnicky a zavírá znovu oči. Pravda, ta ruka bolí, ale nějak vzdáleně, jako by nebyla docela jeho; a v břiše má pocit prázdnoty jako vykuchané holoubě. I otevřel oči a dívá se kolem sebe: bílý pokojík plný světla, oknem je vidět koruny stromů, u protější stěny druhá bílá postel, ale prázdná; u hlav noční stolek se sklenicí vody a bílým kapesníkem, dokonce zvonek je tam – no, nádhera. Standa si zase lehl, to velké poupě z bílých fáčů si položil na prsa a slastně se protahoval. Co by se asi stalo, přemýšlí, kdybych zazvonil na ten zvonek; třeba by někdo přiběhl a zlobil by se, – co to děláte, v závodním špitále zvonit! – To já jsem nezvonil, bránil by se Standa. Ale kdyby mu aspoň někdo řekl, kde tu je záchod!

Standa zívá, neví, co ze samého blahobytu počít. Já přece jen zazvoním, říká si, však uvidíme, co to bude dělat. Kratičce, nesměle stiskl knoflík zvonku, a nedělalo to nic, žádný poplach; bylo příjemné, světlé ticho, jen někde daleko huhlají hlasy a přebíhají něčí kroky. Standa si oddychl; ale najednou je slyšet klap klap podpatků, a do dveří vstupuje ta druhá, ta drobnější ošetřovatelka a opatrně nese tác. „Dobré jitro,“ povídá přívětivě, „jak jsme se vyspali?“

Standa se posadil a honem si upravuje na prsou košili. „Ale dobře,“ brumlá a kaboní se samými rozpaky; vzpomněl si, že ho ta bílá ošetřovatelka včera svlékala až na kůži; jenže sestřička si jeho mračení ani nevšimla a pozorně mrkajíc dlouhými řasami klade tác na noční stolek. To snad není pro mne, lekl se Standa. Konvice s čajem, na talíři míchaná vajíčka, ještě jeden talířek s plátkem šunky, a ještě krajíc chleba s máslem – Bílá sestřička mžikla jakoby nic na Standovu ovázanou ruku. „Já vás nakrmím, nechcete?“

„Ne, já sám,“ brání se Standa s čelem svraštěným.

„Tak vám podržím talíř.“ A už sedí na kraji postele a podává Standovi lžičku a talíř s vajíčky.

Co dělat, Standa musí jíst, když mu to ta ošetřovatelka drží u nosu; mračně cpe do sebe vajíčka, skloněn nad talířem, div se nedotýká čelem jejího ramene. Vidí její bílé, hladké prsty, jak drží trpělivě talíř, vidí mírně oddechovat její drobné, mladé prsy pod škrobenou zástěrou. Rychle jí vzhlédl do tváře; měla oči sklopené na ten talíř a pod nimi modré kroužky v průsvitné líci. Usmála se mile na Standu, ale oči nezvedla. „Měl jste už hlad, že?“

„Mm,“ bručí Standa s plnými ústy a sklání se nad talíř. Jaké má perleťové nehty, a ty tuhé bílé manžetky na zápěstí – ještě nikdy Standa neviděl tak pěknou a jemnou dlaň; vlasy mu padají do čela, jak se kloní nad tím talířem, a cítí v nich její slabounký dech, až ho mrazí. Kruci, kdyby těch vajíček tak neubývalo! Standa se krmí co nejpomaleji –

„Už nechcete?“

„Mm.“ Zrovna musí mít plnou hubu! Sestřička odkládá talíř a nalévá Standovi zlatý čaj, mžiká dlouhými brvami a pootvírá úzké rty, pozor, nepřelít! „Hodně cukru?“

„Ještě,“ mumlá Standa, jen aby znovu viděl, jak klouže bílá kostka cukru z jejích tenkých prstů. Sestra se přívětivě dívá šedivýma očima, jak Standa pije. „V jedenáct hodin bude převaz.“

„Mm.“ Standa si opařil hrdlo čajem, až se mu oči zalily. Sestřička zatím krájí chléb a šunku na pěkná sousta. „Tak, otevřít,“ povídá a mezi dvěma doušky čaje strká Standovi do úst kostky chleba s máslem; dívá se mu jasnýma očima do úst a pozorně mrká, – zřejmě nemyslí na nic, než aby jedl. Standa otvírá ústa, jako když ho maminka krmila; mračí se hrozně a polyká, že se udusit může. Je to totiž taková báječná hra: vždycky, když mu sestra chce dát sousto do úst, pootevře sama maličko rty; Standa už na to čeká, poslušně otevře hubu a šups, už tam má sousto; pak zapíjí čajem, a sestřička zatím bere do prstů novou kostku chleba a trpělivě čeká. Standovi je k umření blaze; jako by byl maminčino malé dítě a přitom – nu, takové příjemné je to. Tak, to už je poslední sousto, naposledy se ty lehké konečky prstů dotkly Standových rtů; a Standa polkl celé sousto, až mu oči vylezly z důlků.

Sestra se přívětivě dívá na Standu a usmívá se. „Jen když vám chutnalo.“ Má z toho zřejmě radost, jako by to byl bůhvíjaký úspěch; a Standa by byl ochoten sníst ještě tři takové snídaně, aby se jí zavděčil. Bílá sestřička rychle a opatrně rovná nádobíčko na táce. „Bolí ta ruka?“

„Nebolí.“

„Chtěl byste ještě něco?“

„Ne, nechtěl.“

Ošetřovatelka už je pryč, Standa se labužnicky natahuje v posteli a ukládá si na prsou to cukající poupě z kalika. – Jí se přece nemohl zeptat, kde je záchod; snad až půjde k tomu převazu – Ani oholený nejsem, mrzí se Standa a ohmatává si pod nosem a na bradě těch pár štětinek; škoda, že tu není zrcadlo!

Otvírají se dveře a k Standovi se loudá ten mladý doktor v bílém plášti a s balíkem novin pod paždí. „Tak co, jak je?“

„Děkuju, dobře,“ mručí Standa. „Prosím vás... kde je tady záchod?“

Doktor mu zrovna zastrkuje pod paždí teploměr. „Vždyť máte pod postelí, ne?“

„To já nechci,“ brání se Standa.

„Tak tedy na chodbě, a vlevo. Plášť máte tamhle.“ Mladý doktor se postavil k oknu a díval se do korun stromů. „Vy se znáte... s panem Hansenem?“

Standa soustředěně tiskne teploměr v podpaží. „Ne, jenom tak... z Kristýny. Jednou jsem mu držel tyčku –“

„Že se po vás telefonicky ptal.“ Doktor chvilku mlčí a dívá se z okna. „On je... Jeho otec má ve Švédsku uhelné doly. Pan Hansen pracuje na nějakém důlním patentu, prý to má být něco velikého –“ Doktor bubnuje prsty na okno. „Já myslel, že se s ním znáte. Nebo... s jeho paní.“

Standa mlčí a vší silou tiskne paži k tělu.

„Tak ukažte!“ doktor se obrátil a bere od Standy teploměr. „Nu, nic. Máte to dobré. Tady vám pan Hansen posílá noviny, abyste měl co číst. O jedenácté... máte jít k převazu.“

Standa leží v bílé posteli jako pán a probírá se v té hromadě novin. Nač si pan Hansen nevzpomněl, myslí si přetékaje vděčností; opravdu, to od něho je – no, kde by to člověk čekal! Standa ty noviny ani nečte, má jenom radost, že jich je tolik. Ale co je-li i v těch velikých pražských listech něco o katastrofě na jámě Kristýně?

Pravdaže je, a celá spousta. Všude kratší nebo delší vylíčení, tuhle dokonce s nápisem: Důl smrti. „Šachta Kristýna si vyžádala nové hromadné oběti!“ Prý pobouření v osazenstvu a prudké stížnosti na nedostatečná bezpečnostní opatření. Uklidňující výklad revírního úřadu. V parlamentě podána pilná interpelace. Ministerstvo vysílá zvláštní vyšetřovací komisi – (Tak to byla docela veliká věc, žasne Standa a cítí nad tím cosi jako rostoucí pýchu.) „Záchranné práce v severním úseku pokračují horečně ve dne i v noci,“ čte Standa se srdcem vzrušeně tlukoucím. „Trvá naděje, že se bezpříkladně obětavé práci horníků podaří vyrvat zasypané kamarády z jejich živého hrobu. Jsou to, jak jsme již ohlásili, dozorce Josef Mádr, otec tří dětí, důlní tesař Jan Ramas, otec jednoho dítka, a Antonín Kulda, otec sedmi dětí.“ „Heroický boj s podzemím,“ čte Standa jinde a kývá si pochvalně hlavou. „S nasazením vlastního života se vrhají záchranná mužstva do sesutých šachet.“ (To nejsou šachty, opravuje Standa, to jsou třídy na horizontě; ale jináč je to svatá pravda, – to bude parta koukat!) „V průběhu záchranných prací v nejnebezpečnějším úseku detonačního pole se zvláště vyznamenal mladistvý hrdina –“

Standa se posadil, zamrkal, a skoro se mu zastavilo srdce. Počkat, počkat; zhluboka vydechnout a znovu číst: „...v nejnebezpečnějším úseku detonačního pole se zvláště vyznamenal –“ Počkej, jen klidně! A Standa pomalu, se svraštělým čelem slabikuje: „...se zvláště vyznamenal mladistvý hrdina, sedmnáctiletý vozač Stanislav Půlpán, jenž utrpěl vážné zranění; dále horníci Václav Bruner a Ant. Holý, kteří byli dopraveni do nemocnice s otravou důlním plynem.“ Tak tady to máme: mladistvý hrdina Stanislav Půlpán; černé na bílém to tu stojí, a víc už nevykoukáš.

Tady to máme; a mladistvý hrdina se musí položit, tak slabo mu je. Hergot, kdo to tam dal! A co tomu řekne naše parta – člověk udělá volovinu, chytá se stropu rukama, a ještě to dají do novin – prý hrdina! Celá první parta se teď Standovi vysměje; pěkný hrdina, pazour si uskřípne, místo aby strkal vozejk, jak se patří! Dědu Suchánka to zasypalo a leze tam znovu; a vidíš – žádný hrdina. Nebo Martínek. Spadne mu na hlavu kopna, Martínek zamrká a řekne, kruci, to byla síla, a jde dělat dál; a nikdo neřekne hrdina. A Standa tady leží jako baron a vajíčka žere – no, hrdina, jen což děláš! Standa se strašlivě stydí před celou partou, bezmála by brečel hanbou. Co si pomyslí parta, – každý udělal stokrát víc, i to zvíře Matula, i Pepek se svou držkou; a zrovna jemu, Standovi, se tohle musí stát!

Standa leží a mrká pokořeně do stropu; ta ruka ho cukavě bolí, ale to je jedno, patří mu to. Čemu se vlastně říká hrdinství, myslí si zahanbeně. Po celou dobu se tam dole bál, plné kalhoty strachu měl a taktak že odstrkal těch pár mizerných huntů; a pak z blbosti, protože se dosud v dolech neotrkal, běží a nastavuje pracky – ještě panu Hansenovi se připletl do cesty, že málem nemohl odskočit! Tedy tohle bylo hrdinství; ale jít se sbíječkou do té zabořené chodby a potit se v masce jako Adam nebo ten breptavý děda Suchánek, to není hrdinství, to je jenom obětavá práce. Standa si zvedá před oči svou zavázanou levičku. Tak tohle je tvé celé hrdinství, – na, tumáš! A Standa se skoro mstivě tluče tou rozdrcenou rukou do prsou. Tumáš, ať tě to aspoň bolí! Ježíši Kriste! Standa tiše vyje děsnou bolestí a cpe si roh polštáře do úst, aby to nikdo neslyšel; z očí mu proudem vytryskly slzy.

„Máte návštěvu,“ hlásí někdo horlivě ve dveřích.

Mladistvý hrdina se rychle posadil a utíral si slzy. „Koho – koho?“ Stojí tam ta tlustá ošetřovatelka a vypadá skoro slavnostně. (Jen aby to nebyl nikdo z party, děsí se Standa.) Zatím to už zdálky pěkně zavonělo, a do dveří s kývnutím dlouhého krku vstupuje paní Hansenová. Má plnou náruč těžkých růžových poupat, stojí uprostřed pokoje a něco hledá.

„Jo, židli,“ vzpomněla si tlustá sestra, a za chvilku je tu se židlí a staví ji k Standově posteli. Zatím Standa s otevřenými ústy poulí oči na mladou Švédku; ani neví, že mu ještě vyhrkávají žalostné slzy. Bože, ta je krásná!

Paní Hansenová si chvatně sedla k Standově posteli. „Tady máte,“ řekla německy a položila rychle ty růže na Standovu pokrývku. „Za to, co jste udělal... co jste chtěl udělat pro Axela. Děkuju vám.“ Mluvila rychle, všechno dělala nějak rychle, že Standa stěží stačil ji sledovat. Teď teprve zvedla hlavu a usmála se; Standa si honem rovnal rozhalenou košili na prsou a něco mumlal, ale paní Hansenová se na něho rychle a pozorně podívala. „Vás to bolí! Lehněte si, hned si lehněte!“

„Nein, nein,“ brání se Standa.

„Musíte si lehnout! Axel mi říkal, že jste mu chtěl nad hlavou zadržet strop – To je od vás tak krásné! On mi o vás povídal už dřív – často o vás mluvil. Axel je – nu, vždyť vy víte.“ Sklopila oči. „Já jsem nesmírně ráda, že ho tady mají lidé tak rádi. On je... hrozně milý, že?“

„Ja,“ vydechl Standa šťastně a přitáhl si pokrývku až k nosu, aby nebylo vidět, že není oholený.

„Jako malý hoch. Vždyť ho znáte. Axel je dítě. Až ho poznáte blíž – To přece víte, že pracuje na nějakém důlním vynálezu, ne?“

„Ja.“

„Celé noci, celé noci nad tím sedí a kreslí; a ve dne vězí v tom dole – Nikdy mi nechtěl ukázat, jak to tam pod zemí vypadá. Nechce mě vzít s sebou; říká, že to horníci nemají rádi, já míním, ženské návštěvy – Je to pravda?“

„Ja.“

„Musí to být hrozný život, tam dole. Já byla učitelkou, dvacet dětí jsem měla ve škole, nahoře nad Vassijaure, až docela za polárním kruhem, víte, kde už jsou jen sobi a skřítkové; učila jsem tam číst takhle maličké laponské špunty. Byli strašně milí a chytří. Máte rád děti?“

„Ja.“

„Musíte k nám přijít na čaj – později,“ usmála se. „Já vás mám ráda, protože máte rád Axela. A chtěl jste mu zachránit život, to je od vás hrozně slušné. My jsme tady tak sami – To přece víte, proč jsme odešli ze Švédska, ne?“

„Nein,“ praví Standa váhavě.

„Částečně... pro některé Axelovy názory, ale hlavně proto, že se chtěl se mnou oženit. Prostě si to vzal do hlavy, a jeho rodina mu to chtěla rozmluvit. Tak jsme se vzali a šli jsme – Všichni tady jsou k nám ohromně hodní, ale já bych chtěla, aby se Axel víc stýkal s lidmi, že? Zvláště teď, když... nebudu mít na něho tolik pokdy. Hrajete tenis?“

„Nein. Bohužel ne.“

„Škoda. Předevčírem večer Axel říkal, že musí jít za svou partou do hospody. Hrozně se těšil. Vypravoval mi o vás všech, jací jste milí a vůbec. Pan Martínek, pan Adam, pan Matula a všichni. Já jsem nesmírně ráda, že má takové kamarády; jste tak hodní, že jste ho vzali s sebou! Teď si zpívá po celý den, co u vás slyšel – Děsně falešně zpívá. Někdy vám zazpívám něco švédského nebo laponského – až později, víte?“

„Ja,“ mumlá Standa blaženě a může nechat oči na té živé dívčí tváři; má drobátko šikmo položené oči, ale ukrutně jí to sluší.

„Mně říkají Helga,“ vyhrkla nesouvisle a utkvěla těma rusalčíma očima v okně. „Já jsem tak ráda, že jsem poznala ženy vašich kamarádů – tam u vrat. Všechny se tak bojí o své muže – Řekněte mi... upřímně, jako přítel: je to tam dole... hodně nebezpečné? Já míním tam na té Axelově chodbě... a vůbec.“

„Nein,“ ujišťuje Standa horlivě. „Vůbec ne.“

Paní Hansenová se pořád tak nehnutě dívá, rovná a dívčí. „Děkuju vám. Já totiž... To přece vidíte, ne? ... že budeme mít dítě,“ řekla jasně a soustředěně.

Standa si neví rady, co na tohle říci; je nesmírně zmaten a dojat, že mu to tak prostě a rovnou řekla – jako příteli, jako dospělému muži; a přitom zničehonic ho zalila jakási mužská radost. Tak vidíš, budou mít dítě! To bude parta koukat! Jenomže to já nikomu neřeknu, budu to vědět jenom já sám –

„Prosím vás,“ drolí paní Hansenová chvatně, „řekněte jim, aby dávali na Axela pozor! Když tam teď nebudete vy –“ Usmála se na Standu zarosenýma očima. „Já vím, vy si myslíte, že jsem hloupá. To dělá ten stav. Hu,“ otřásla se v ramenou. „Axel nesmí vědět, že se bojím. Tyhle růžové keře jsem si dala poslat ze Švédska,“ obrací honem řeč jinam, a najednou se zarazila a vyskočila. „Jsem já to husa! Chtěla jsem vám přinést broskve, a někde jsem je nechala ležet! Všechno teď nechávám ležet, k ničemu nejsem –“ Zčistajasna se jí vyronila z těch šikmých očí drobná slzička a čile jí stékala po tváři.

Standa se posadil. „Proboha, neplačte,“ vyrazil ze sebe zamračeně.

Paní Hansenová se nervózně zasmála. „To nic není, to přijde desetkrát denně. Já vím, že jsem protivná.“ Najednou se sklonila a beze všech okolků políbila Standu vlaze na čelo. „Děkuju vám,“ vydechla, „byl jste hrozně hodný.“

Standa sedí na posteli a dívá se za ní s otevřenými ústy. Zbývá tu ještě nějaká nevýslovná vůnička po paní Hansenové a těžká vůně červených růží. Standa je jako omámen a tak šťasten, že nesmírně zvážněl; celou postel má pokrytou těmi novinami a růžemi.

Dveře se otevřely a dovnitř se klackuje mladý internista v bílém plášti. „Měl jste návštěvu, že?“ povídá jakoby lhostejně a přistoupil k Standově posteli. „To vám přinesla... paní Hansenová?“ ptá se a bere roztržitě do ruky jednu červenou růži. „Měl byste si je dát... do vázy, ne? Já vám nějakou pošlu.“

Standa neví co říci; mladý doktor si hraje s tou růží a taky asi neví co říci, jen mu to cuká ústy. „Prosím vás... jak se vlastně jmenuje paní Hansenová?“

„Helga.“

„Helga,“ šeptá doktor a ústa se mu křiví; vypadá, jako by chtěl tu růži políbit nebo co.

Standa se na něho vážně a překvapeně dívá; je to hezký člověk s uzavřeným obličejem a rovnými ústy –

„Budou mít dítě,“ vyhrkl Standa.

„Tak?“ Mladý doktor pomalu položil tu růži mezi ostatní a obrátil se k oknu. Teď tam stojí a dívá se ven, snad ani nedýchá. Standa taky téměř nedýchá a tichounce rovná ty růže na posteli. To jsou věci, myslí si skoro smutně. To jsou věci!

„Děkuju vám,“ řekl mladý doktor suše a šel kvapně ven, až za ním ten bílý plášť vlál.

Errata:

30.05.2021 13:27