„Tak pojďte, vy hrdino,“ halasil tlustý primář, „ať se vám na to podíváme. Ukažte sem tu požehnanou ručičku. Sestro, podržte ji!“

Tlustý doktor funí a rychle odvíjí fáče, je jich snad pár set metrů. Standa si netroufá se tam podívat a jenom křečovitě drží. Nesmím ani pípnout, myslí si, i kdyby to sebevíc bolelo. Teď doktor strhuje nějaké přilepené obvazy, bolí to pekelně, mladistvý hrdina zatíná zuby a cítí, jak se mu víčka třesou mdlobou. Musím to vydržet, musím to vydržet, opakuje si zoufale, a přece jen táhle zavyl.

„Už to je,“ broukl doktor konejšivě, a lehce, obratně sundává dyhu, na které leží ta rozmačkaná ruka. Brejle si posunul na čelo a div nestrká nos do toho červeného tam dole, a mírně funí. Standa úzkostlivě mrká na jeho tučný týl, porostlý bílými vlásky; ale zátylek nic neříká, i zvedá Standa oči k té malé bílé sestře. Drží mu loket a pozorně mžiká jasnýma, šedýma očima na to hrozné a krvavé tam dole; právě tak přívětivě se mu dívala do úst, když ho krmila.

„Mno, mladíku,“ ozval se tlustý doktor, „nemáte to tak zlé. Teď musíte chvilku držet. Já bych vám sic moh dát novokain, ale – Vydržíte to?“

„Vydržím,“ mumlá Standa odhodlaně a zavírá oči co nejpevněji.

„Tak dobře. Pincetu, sestro!“

Standa rychle dýchá. Vydržím, vydržím – mládenci, parto, Pepku, Jendo, – jenom nekřičet, jenom to ne –

„Nůžky!“

Malá sestra má ústa samou horlivostí pootevřena a pozorně mžiká na to, co tam ten doktor dělá; jaké má dlouhé řasy, myslí si Standa a přitom křiví hubu hroznou bolestí. Krátce se na něho podívala a maličko se usmála.

„Vatu!“

Standa vraští čelo, cítí, že na něm vyráží studený pot –

„Klíšťky!“

Něco zachrustělo. Standa přece jenom sykl mezi stisknutými zuby a zakolísal.

„Chlapík,“ bručí doktor a rychle něco dělá. „Už to bude. Jehlu!“

Křečovitý stisk zubů povolil, Standa rychle oddychuje a cítí, že se mu zase vrací krev do tváří. Doktor bystře vzhlédl od své piplačky – „Utřete mu čelo, sestro!“

Vzala kus vaty a přejela mu čelo a kruhy pod očima, pozorně mžikajíc. Standa si zhluboka oddychl. Už je to lepší.

„Chvilku počkejte,“ řekl doktor a šel si ještě jednou umýt ruce. Co ještě bude, trne mladistvý hrdina hrůzou, co zas se mnou budou dělat! Křečovitě polyká, aby se nedal do pláče, a obrací hlavu k oknu; ale doktor vesele šplouchá a funí téměř potěšeně. „Tak, teď vám to zavážeme, a na nějaký čásek máte pokoj. Sádru, sestro! A vazelínu!“ Tlustý doktor čile natáčí metry fáče na Standovu levičku, zasmrdělo to jodoformem, ale už je tu veseleji.

„Nač je to prkénko?“ osmělil se Standa.

„Abyste nemohl hnout rukou,“ bručel doktor. „Potom si zas dáme práci s tím, abyste tím pařátem mohl hýbat. To není jen tak, mládenče, být hrdina; to obyčejně bolí – a doktoři s tím mají páračku. Tak.“ Tlustý doktor se spokojeně dívá na své dílo; místo ruky tam má Standa obrovskou bílou palici, že by jí snad mohl vola zabít. Však také je Standa na ni hrd, dívá se na ni a zvedá ji –

„No?“ řekl tlustý doktor s uspokojením. „A teď pojďte se mnou, ale nemusíte se bát.“

Standa má kolena změklá, jako z rosolu, a následuje hrozně nerad spěšného primáře do jeho ordinace. Doktor něco hledá ve skříni s lesklými chirurgickými nástroji, a mladistvému hrdinovi znovu klesá srdce do kalhot; ale je to jen láhev koňaku a dvě sklenky. Tlustý doktor je naplnil s neobyčejnou čilostí. „Vypijte to, mladíku, jste ještě zelený. A posaďte se!“ Hbitě překlopil do sebe sklenku, zachrchlal a nalil si znovu; načež si oběma rukama nadzvedl břicho a sedl si široce rozkročen na kraj otáčecí židle. Standa nesměle olizuje svůj koňak a dívá se po očku na starého dobráka.

„No tak,“ začal primář a narovnal si slavnostně brejle. „Člověče, pan Hansen má o vás veliký zájem a... jste tu vůbec jako na první třídě. Můžete si poručit, co chcete jíst, a vůbec. A pospíchat odtud nemusíte, abyste věděl. Ne že byste s tou ručičkou musel ležet – I na procházku si můžete jít, ale po šesté večer být u nás, víme? To je kvůli pořádku.“

„Prosím, pane primáři,“ koktal Standa, „a – nebudu na tu ruku mrzák? Budu moci ještě něco dělat?“

„Co? Mrzák?“ rozkřikl se tlustý doktor. „Člověče, vždyť vám na každém prstě zůstala nejmíň jedna falanga! Jenom šest článků máte pryč! Koukejte se, mladíku,“ a zamával zavalitými pažemi jako pingvín křídly. „Tomuhle se ještě pořád říká zlaté ruce!“

Standa až zamrkal, neboť poprvé se osmělil podívat se na ruce chirurgovy; vlastně to nebyly ruce, ale jen bachraté, neforemné polštářky s kusými pahýly – jako krtonožka, myslel si Standa; a ty krátké paže, – vždyť ten chudák snad ani nemůže ty pracičky na břiše sepnout!

Doktor zatřepal tlustými pahýly prstů před špičkou Standova nosu. „To je od rentgenu, kamaráde. Žádné hrdinství, pane. A vidíte, ještě pořád lidé chodí k starému doktorovi, aby je řezal. Budete-li moci ještě pracovat! K smíchu!“ Vydobyl odněkud veliký kapesník a silně se vysmrkal. „To se ví, hunty už strkat nebudete. A fárat, myslím, už taky nebudete muset. Oni mi telefonovali z ředitelství – Člověče nešťastná, vždyť vy jste prý študovaný člověk!“

„Já... totiž jenom pět tříd reálky,“ vykoktal Standa.

„No tak vidíte,“ zlobil se tlustý doktor. „To byste měl dodělat, mladíku. To byste měl rozhodně doštudovat... a udělat si maturitu. Oni telefonovali, že vás třeba dají do kanceláře, až se vyhojíte. Kancelářskou práci dělat můžete, – to víte, moc tititi vám nenasypou, ale o něco víc snad dostanete než jako vozač, ne? A hlavně – můžete při tom privátně študovat, co? Ne?“

„Já nevím,“ zajíkl se Standa.

„Abyste věděl,“ vyhrkl starý doktor, „sám starý pán vám to vzkazuje.“

„Pan ředitel?“

„No ano. Prý už řekne mladším inženýrům, aby vám sem tam pomohli a poradili – Jen berte, člověče, vždyť je to nic nestojí! A až uděláte maturitu, – no, to se potom uvidí; prý mají nějaká stipendia na montánní akademii nebo jak se to jmenuje. Já bych si to na vašem místě ani moc nerozmýšlel,“ mínil tlustý doktor, nadzvedl si rukama břicho a vstal. „A teď palte, mladíku; já mám co dělat.“

Errata:

30.05.2021 13:27