Roky krajinou vod a lesů Roky-krajinou-vod   Literatura faktu Milan Matouš © 2005 Milan Matouš, Praha Nakladatelství: Autobus Přiznání úvodem

 Jižním Čechám, kde Vodňansko je mi středem.

 Z vděčnosti, že jsem měl štěstí narodit se

 a nadechnout právě tady.

Na kraji cesty od Korytů mlýna k Pražáku stál stařec. Bílá hlava, pokleslá kolena, slzící oči. Pohled mimo nás do neurčita. Místo odpovědi na pozdrav spustil chvějícím se hlasem: „Skály byly úplně bílý. Každou chvíli tam šrapnel – prásk!!! Kamení bylo horší než střepiny. A to horko. A žízeň. Strašná žízeň. Až dyž se setmělo, přinesli menáž. A vodu, hlavně vodu. Jenže byla úplně teplá...“ Vyprávěl pomalu, souvisle, jako by četl knihu. Hotový filmový scénář. Marně jsme se pokoušeli přerušit ho dotazem.

„Co?“ zeptal se roztržitě. Odpověď neposlouchal a pokračoval v monologu. V ochablém mozku defilovaly desítky let staré zážitky z první světové války, z italské fronty. Inverze – převrácení paměti. Nevzpomíná si, co bylo včera. Mozek vybavuje, co do něj bylo zapsáno ve dnech jeho svěžesti.

U mláděte je to obráceně. Co je teď, je normální a včerejšek je k smíchu. „Vy ste neměli elektřinu? A bez auta? Nebyla televize? A mobil? A internet? No ne dědo, ty nepoznáš Ilonu Czákovou?“ Tón je těžké popsat. Je v něm velkomyslnost, pocukrovaná špetkou soucitu. Je gejzír mládí požehnáním, nebo Achillovou patou?

Ať už to zhodnotíme jakkoli, málo změníme. Pro mladého člověka je dnešek startovní čára. Život teprve očekává a pospíchá do něj. Jak dlouho mládí potrvá? Na roky je to různé, ale konec je vždycky stejný. V metru se podívám na hezkou slečnu, ona vyskočí a pouští mne sednout. To bolí!

Co s tím? Pokračovat na stará kolena v tom, co dělal člověk celý život? Zatnout zuby a tvářit se, jako by se nic nestalo? Ale ono se stalo. Činku už jednou rukou nezvednu a Svobodnou horu neoběhnu. Jezdit na koni sice mohu, ale padat už mi nejde. Dvě žebra to odnesla. Pustil jsem se do francouzštiny. Novou lekci snadno zvládnu, ale minulou stejně hravě zapomenu.

Co si počít? Litovat se? Vzdychání pomůže málo. Ale což. I s šedinami je každý den dar a má své kouzlo. Lepší by bylo mít jeden život na zkoušku a teprve pak premiéru. Víc vtělení sice některá orientální náboženství nabízejí, ale u nás se to zatím nenosí.

Zkusím senilitu přelstít. Otáčí se mi rumpál paměti do minula? Vezmu pero a připíchnu přetlak vzpomínek na papír. Jeden rád holky, druhý vdolky a mne těší psát. Asi bych psal, i kdybych měl výplody rovnou házet do kamen. (Asi by tím česká literatura tuze neutrpěla.)

Psal jsem rád odmalička. Ještě jsem měl dvojku z krasopisu a už jsem se pokoušel vyškrábat na Parnas rýmováním. Kolísal jsem mezi epikou a lyrikou. Své romány z Divokého západu jsem sám ilustroval. Taková byla má autorská prehistorie. V dospělosti následovala desetiletí teorie a publicistiky. Kradí jsem pošilhával po beletrii, ale nezbýval čas.

Až penze mi ho dala vrchovatě. Zase fantazie už trpí na úbytě. A tak jsem se pustil do psaní vzpomínek. Do souvislého životopisného vyprávění se mi nechtělo. V něm autor snadno ztrácí soudnost. Co připadá důležité jemu, nemusí být zajímavé pro čtenáře. Lepší se mi pluje v arabeskách doby a medailóncích o zajímavých lidech – vždyť to první osobu autora nevylučuje. Osud každého člověka je román; stačí se pozorně zahledět. Otevírá horizont bez hranic.

Obcházím pamětníky. Vyprávějí a rádi. Zatím jsem se jen jednou setkal s odmítnutím. „Takle sem si eště vo svým životě nepohovořil,“ říká člověk ve svém okolí známý, žádná nicka. Ale i zdánlivé nicky mají prožitky netušeně zajímavé a vzácné.

Nezapomínám, že paměť je síto s řídkými oky. A klame. Když se zeptám deseti pamětníků na tutéž příhodu, dostanu deset odpovědí. V něčem jsou shodné, v druhém rozdílné. Každý člověk vnímá skutečnost z poněkud jiného úhlu. Záleží na spoustě okolností. Hlavně – jak se sám účastnil, co to pro něho znamenalo. Když neznamenalo nic zvláštního, i to je jistý úhel pohledu. Vzpomínky přitesává a přibarvuje další život, co se navršilo mezi tehdejší prožitek a dnešní myšlení a cítění.

Paměti jsou vlastně vždycky Dichtung und Wahrheit – Báseň a pravda, jak nazval své memoáry Johann Wolfgang von Goethe. Jinými slovy – co jsme skutečně zažili, a co jsme si prožít přáli, co jsme si vysnili anebo při-snili.

Psát vzpomínky má svá kouzla i úskalí. V tiráži amerických románů bývá ohrazení takového druhu: Tento příběh, postavy v něm, místo, kde se odehrává, jsou výplody mých představ a nelíčí skutečnou událost, žijící lidi nebo topografická fakta. – Zkuste do takového Prokrustova lože vtěsnat vzpomínky. Bylo by to něco jako studený oheň nebo kvadratura kruhu.

Má-li člověk psát vzpomínky pravdivě, nevystačí s růžovou barvou. Mám v dobré paměti, jak otec hromoval, když četl Holečkovu epopej Naši a srovnával ji s pokračovateli selských rodů, jak je znal. Spisovatel měl nepochybně své důvody, proč držel na uzdě všední pravdu a volněji popouštěl otěže básnění. Nechci postavy ve svých obrázcích ani idealizovat, ani očerňovat. Netroufám si tvrdit, že píši holou pravdu. Mé svědomí je čisté potud, že se snažím nikomu neublížit. Když píši o žijících lidech, dávám jim rukopis k připomínkám. Pokud bych se mohl bolestivě dotknout potomků a příbuzných, měním jména a trochu i okolnosti, abych mohl zachovat jádro vyprávění. Netvrdím, že se mi to mlžení vždycky daří.

Jdu po Pražáku a zastaví mne pan Sebera. „Pane Matouš, že to byl V....?“ Bez úvodu, bez vysvětlení, ale rozumíme si. „Seděli sme v hospodě a dohadovali se. Já řikám – to nemoh bejt nikdo jinej než V...“ Jde o příběh otištěný ve Vodňanských novinách. Potěšil mne zájem. Zároveň je to memento: rozehráváš citlivé struny!

Psát povídky nebo román by bylo v tomto ohledu snazší. Mám ale své Vodňansko, Písecko, Šumavu rád a ve vzpomínkách na skutečné události‚ okolnosti a lidi se jim cítím nejblíže.

Nejde jen o chvíli s propiskou nad papírem. Kuře zraje ve vajíčku jednadvacet dní. Námět prodělává dobu zrání v hlavě. Při chůzi přírodou, meditací nad poznámkami, náhodnou asociací myšlenek a představ. Vybavují se podrobnosti už dávno zasuté v paměti. Tohle všechno je rozkoš tvorby.

Pokud mají čtenáři jednotlivých vyprávění jiný názor, než vyplynul z mého pera, anebo pokud se ve faktech mýlím, rád přijmu poučení. Pan Klimeš opravil ve Vodňanských novinách mou domněnku, že profesor Chadraba, ředitel vodňanského gymnázia, byl za války popraven. Koncentrační tábory přežil. Takových požehnaných korekcí v mých děravých pamětech čím více, tím lépe.

Errata:

19.07.2021 08:46