Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Historie s otazníkem

Vesnice nebyla veliká a přece tu byly dva hostince. Neměla obvyklou jihočeskou podobu – statky okolo návsi, husí plovárna uprostřed a pár chalup při cestách do hvězdice. Tahle se táhla jak provázek na kilometr dva od státní silnice až nahoru k lesu. Každá z hospod se usadila na jednom konci.

Měly leccos podobného, ale v mnohém se lišily. V obou hostinští neprošli dveřmi, aniž by sehnuli hlavu. Když se začali bavit hosté příliš hlasitě, že to bylo bezmála z jedné hospody do druhé slyšet a vzduchem zakroužily sklenice, vynášeli rozčepýřené návštěvníky po dvou. V každé ruce jednoho. Nebyli příbuzní, ale co do postavy jako ulití z jedné formičky. Ale co formičky. Formy, a pořádné. Na dva metry z délky, a co do šířky? Jak pořádný buk na Mehelníku.

V horní hospodě vládl krasavec. Žádná panna na hodiny cesty v okolí na něho nedokázala popatřit ani pomyslet bez silného srdíčka bušení. Fešák si dívčí sympatie šetřil. Nespěchal s tím, aby si kvůli jedné rozhněval ostatní.

Když mu skráně začínaly prokvétat, ohlédl se po své kasanovské historii, povzdechl si a s těžkým srdcem se rozhodl, že se ožení. Když chce pánbůh starého muže potrestat, dá mu mladou ženu. Náš seladon nebyl ještě tak moc starý, zato jeho vyvolená si sotva přestávala hrát s panenkami a plácat bábovičky z písku. S léty, jak pestrý motýl z kukly, z dítěte se klubala krása nad krásy. Postava jak Mánesova Josefina, pohled hlubokých hnědých očí na zbrojní pas. Pod manželskou peřinou v jednom těle krev vřela, ve druhém podzim spouštěl vadnoucí list po listu.

Na starci se mstily hříchy mládí. V červencovém vedru s vlněnou kuklou na hlavě vrávoral po lese, bolestí se válel v mechu a vyl jako vlk. Říkalo se, že má revma v hlavě. Zatím v hospodě se čiperně otáčela něžnější polovička. Už to také nebylo žádné kuřátko, i na ní letokruhy přibývaly, ale za pivem z její baculaté ručky se táhli i přespolní. A nejen za pivem. Jak jinak to mohlo dopadnout?

V dolním šenku se historie vyvíjela úplně jinak. Byla dramatičtější a s tragickým zauzlením. Když jsem hostinského poznal, byl obr, ale podlomený v pohybu i řeči. Nezbedná dcerka vyprávěla kamarádkám, a ty zase kamarádům, že při manželských hrátkách na peci všechna aktivita záleží na mamince. Ze starcovy životní síly – jak po ohni popel – zbyly jen úctyhodné tělesné rozměry. Zarážející bylo chování sousedů. Nedá se říci, že by se ho stranili. Jak se také ve vsi stranit hospody. Hosty obsluhovala paní. Hostinský seděl mezi nimi, mlčel a zřídka ho kdo oslovil. Všechno prý vzalo počátek na sklonku první světové války.

Byl tenkrát podzim, nedělní odpoledne. Pochmurný den, slunce se od rána neukázalo, nebem se honily nízké smutné mraky. V hospodě hráli dva tři muzikanti, po prknech se pohybovaly dva tři páry a po oknech otráveně bzučely dvě tři mouchy, nemile vyrušené z první zimní dřímoty. Okolo stolů seděli místní tatíci, bafali z porcelánek laciný knastr a přemýšleli, zda si poručit ještě jednu sklenici řídkého válečného piva.

Hladina nudy se nečekaně rozčeřila. Po chodbě zaduněly kroky, ozvaly se živé hlasy, smích, cizí hatmatilka. Maďaři. Byli ve městě posádkou. Vídeňské komando útvary pečlivě míchalo, aby se armáda nebratříčkovala s místním obyvatelstvem. Němci v Praze, Vídeňáci ve Varšavě s menšími zábranami rozháněli hladové fronty na chleba.

Do sálu vešla skupina husarů. Kluci jak malovaní. Rozverně nakroucený knír, patka do čela, kamizoly s bohatým šněrováním, úzké jezdecké kalhoty pošité parádami. O nablýskané holinky řinčely těžké jezdecké šavle. První pohledy klouzaly po místnosti a jiskřily na každé sukni.

Zájem nechyběl ani z druhé strany. Děvčata, probuzená z nudy, skláněla hlavy do kupy, šuškala si a už se čemusi hihotala. I tanečnice v kole obracely hlavy ke dveřím a pletly si krok. Zato místní mládenci se tvářili kysele. Zájem krásného pohlaví o načepýřené kohouty budil žárlivost.

Nebylo těžké poznat, že hosté nejsou vítaní. Alespoň u mužů. Nedělali si s tím těžkou hlavu. Za hlasitého hovoru odepínali šavle a skládali kupu svršků na dvě volné židle.

Starší sousedé také nebyli nadšeni, ale věděli, co je slušnost. Zvedli polovypité sklenice a sesedli se, aby uvolnili jeden stůl. Vojáci sráželi paty, řinčeli ostruhami a divadelně se ukláněli. Ti mladší, skoro ještě chlapci, cítili už mravence v lýtkách touhou po čardáši. Dva starší se spíš těšili na pivo a mávali na hospodského. Ten kupodivu jako by nové návštěvníky neviděl. Trvalo hodnou chvíli, než se objevil s růžicí půllitrů v každé ruce. Břinkl s nimi před vojáky na stůl, až pěna vystříkla. Ted se zase husaři tvářili, jako by projev nelibosti nepozorovali.

Právě když se vojáci rozhodli dojít si pro děvčata a pustit se do tance, muzikanti odložili nástroje a nastala mimořádně dlouhá pauza. Hudba nasadila břesknou českou od podlahy náhodou právě v té chvíli, když se noví hosté pustili do zpěvu. Naschvály se hromadily.

U vojáků zrála uražená samolibost a furiantství. Nenechají se přece od nějakých usmolených civilů, a ještě k tomu českých, odstrkovat a dráždit. Vztyčil se urostlý chlap, podle bohatých prýmků asi šarže, a vykročil k muzikantům. Mávl v pravici bankovkou, naplivl ji a rozmáchlým gestem namířil harmonikáři na čelo. Stalo se, co nečekal. Muzikant uhnul hlavu a papír kroužil na zem. Husar zkameněl uprostřed gesta jako postavy v pohádce o Šípkové Růžence. Hudebníci se tvářili, jako by se nic nestalo, jako kdyby nic neviděli. Peníze ležely na zemi a nikdo si jich nevšímal. Zhrzený furiant se probral, trochu nejistě přešlápl, jako by se mu na okamžik zatočila hlava, a napěněný vztekem a rudý urážkou vrátil se ke svým. Atmosféra byla plná bouřkových mračen a zrála pro první blesk. Nová písnička napětí poněkud uvolnila a na chvilku překlenula. Neměla ale takovou sílu, aby je zažehnala. Do soudku prachu stačila jiskra, a ta na sebe nedala dlouho čekat.

Husar vykročil pro tanečnici. Však si spolu už několikrát vyměnili významný pohled. Srazil paty, uklonil se a požádal. Vedle děvčete seděla její zachmuřená láska. „Vopovaž se. Pošli ho do prdele.“ Dívčina znejistěla. Co teď? Napůl se zvedla, zase klesla na lavici. V rozpacích a tázavě hleděla na svého podmračeného mládence. Voják měl pocit, že se na něho celý sál dívá a nebyl daleko od pravdy. Ztrácel trpělivost a vzal děvče za rameno. Milému povolily nervy. Vyskočil a plnou silou, násobenou zlostí, udeřil husara do prsou, do parádního šněrování.

Ve chvilce se sál rozdělil na tři tábory. Dva se potýkaly v chumlu, zatímco třetí, podle pravidla – kdo uteče, ten vyhraje – hledal, kde nechal tesař díru. Ve dveřích se strkali dědové s děvčaty a zapomínali dát si vzájemně přednost. Zatím to byla běžná hospodská pranice, na venkově v té době bezmála tradiční národní zvyk. Jak na obrázku Josefa Lady. Jen těch bas a heligónů bylo méně a navíc se tu hemžily cizí vyšívané uniformy.

Osudný moment nastal, když se překotily židle a naskládané erární svršky se zapletly bojovníkům pod nohy. Nikdo se už dnes, bezmála po sto letech, nedoví, kdo se první shýbl pro šavli a vytrhl ji z pochvy. Ve chvilce byl poměr sil jasný a vyhlídky na palmu vítězství mimo pochyby. Hrstka ozbrojených Maďarů tlačila početnější řady domorodců. Ti se – po způsobu krotitelů dravých šelem – bránili židlemi. Nabroušené čepele štípaly třísky. Jako zázrakem zatím nedošlo ke zranění, které by stálo za řeč. Vojáci věděli, kdy udeřit ostřím a kdy naplocho.

O hlavu čněl nad klubky zápasících hostinský. S nevalným úspěchem se pokoušel krotit vášně a expedovat nejrozpálenější tváře na čerstvý vzduch. Neměl chuť pořizovat kromě nových sklenic i nový nábytek. Jeho pacifikační snahy se nesetkávaly ani na jedné, ani na druhé straně s pochopením. Jeden voják se do něho zostra pustil a zle mu šermoval šavlí okolo hlavy. Hostinský byl celkem klidná, vyrovnaná povaha, jak takoví obři zpravidla bývají. Tohle už ale přesahovalo míru. Sáhl mocnou paží po husarovi a zdvihl ho za límec, až mu šněrováni na prsou zapraskalo. Voják se neměl v úmyslu lehce vzdát a obrátil šavli ostřím. Teď zase vzal za své kus hostinského rukávu.

Přestávaly špásy a šlo do tuhého. Hostinskému se podařilo zachytit ruku s šavlí, ale voják rozzuřený na nejvyšší míru, s krvi podlitýma očima kopal, mlátil volnou rukou soupeře a snažil se zapíchnout mu hrot šavle do břicha. V příští chvíli rameno útočníka zapraskalo a šavle břinkla o podlahu. Hostinský ji zdvihl, i když nevěděl vlastně proč.

Na přemýšlení mu nezbylo mnoho času. S napřaženou zbraní se na něho hnal druhý voják. Hostinský jeho ráně uhnul a ťal. Celou svou nadlidskou silou. Dvě poloviny člověka drželo pohromadě o málo víc, než trocha sukna a řemení.

Hostinského odvedli v železech. Ve vojenském kriminále si na něm bachaři vylévali zlost a chladili žáhu. Spoutanýma rukama se bránit nemohl.

O tom, co ho čeká, nebylo pochyb. Už Karel Havlíček Borovský píše, že vojenský soud, to je samec. Třásl se před ním Perun, což teprve obyčejný venkovský chlap. Oprátka, nebo popravčí četa hrozily za menší provinění, než bylo zabití vojáka. Ještě k tomu za války a tak úděsným způsobem.

Nečekaně však zasáhla ruka osudu. Výjimečně – proti jejím zvyklostem tentokrát k dobrému. Rychlejší než vojenský soud byl konec války. Hostinský se jako zázrakem ocitl na svobodě. Vrátil se k rodině, která ho už zaživa oplakala. Vrátil se živ, ale ne zdráv. Vězeňská péče dokázala udělat v několika dnech z příslovečného siláka člověka s podlomeným zdravím.

Ani sousedé nebyli s to vymazat z paměti to krvavé divadlo. Kladli hostinskému za vinu zbytečnou smrt člověka? Byli mu vděční, že je zachránil před nabroušenými šavlemi? Před zmrzačením a možná i před ohrožením života? Zdálo se mi, že si ani po letech nedokázali jednoznačně odpovědět.

Errata:

19.07.2021 08:46