Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zoubek za mašinky

Nejdůležitější je pomýšlení na budoucnost, ale připomínky minulosti tomu nepřekážejí. Naopak. Dávají uvažování hlubší rozměr. Nemusí to být jen zážitky velikých historických postav nebo populárních herců. Život každého člověka je svým způsobem román. Drobná příhoda jak sněhová vločka má svou neopakovatelnou kresbu.

Sváťa Kupec mi vyprávěl o doktorce Badašové, vodňanské zubní lékařce. Odnaučila ho svérázným způsobem bát se zubní vrtačky.

Zmíněný instrument patří bezesporu k všeobecně oblíbeným zařízením. Máme-li jít k zubnímu lékaři, nemůžeme se dočkat a ze samé netrpělivosti se nám třesou kolena. Prožíváte to také tak? Jistě. To je běžné.

Sváťa jako kluk byl výjimka. Zub se mu kazil a bolel jako ostatním klukům, ale dostat ho k lékaři byla svízel. Jeden pokus u dentisty pana Kálala skončil neslavně. Nikoli malý Sváťa, ale robustní a zkušený zubař i se svou šlapací vrtačkou kapituloval. Ne hned, ale po chvíli, když byly jeho stříbřitě lesklé a antisepticky vyvařené nástroje rozmetány po ordinaci.

Věci se ujal táta. Vysoký impozantní muž, vlídný s podmanivým pohledem, člověk, působící sebejistým klidem a přirozenou autoritou. Při cestě do Prahy, matky měst, vzal jedenáctiletého Sváťu s sebou. Že to byl pro kluka svátek a jaký, to dnešní generace v tomhle stáří těžko pochopí. Vzpomínám si, co to znamenalo pro mne, když jsem se tam poprvé za války v patnácti letech dostal. Sváťa měl tuhle šanci o čtyři roky mladší.

Výlet měl ale háček. Na Václavském náměstí ho, kromě jiných dojmů, čekala ordinace vynikajícího zubního odborníka, tatínkova známého. Historie prý se neopakuje, ale tentokrát to bylo v podstatě stejné, jako u pana Kálala. Rozdíl byl v tom, že létaly modernější a dražší instrumenty a i ordinace byla prostornější, takže se trajektorie prodloužila. Na kapitulaci přistoupil v tomto případě specialista se zvučnějšími tituly a úctyhodnějším odborným renomé.

Ani tatínek už si nevěděl rady. Maminka to ještě zkusila, ale jen maně, mnoho naděje s tím nespojovala. Když seděla na křesle u paní doktorky Badašové, zmínila se jí o problému se synkem.

„Neházejí flintu do žita, paní Kupcová. Řeknou mi, jaké má váš chlapec záliby?“

Maminka zvedla oči. V pohledu mixtum compositum rezignace a naděje.

„Je blázen do mašinek.“

„Přivedou ho, paní Kupcová.“

Domluvili se. Maminka vzala Sváťu „s sebou“ do čekárny, paní doktorka „náhodou“ vyšla.

„Není on Kupců?“

Sváťa nesměle muk.

„On prý má rád mašinky.“

Druhé muknutí.

„Mám zajímavé, elektrické. Nechtěl by se podívat?“ prohodila jen tak mimochodem a jako by v příští chvíli myslela na něco jiného.

Sváťa zbystřil a zavrtěl se na lavici. Překročil práh ordinace. Zápasil v něm zájem s obavou. Měl už zkušenost a pochopil, že nejde o mašinky na výrobu vanilkové zmrzliny. Paní doktorka vykládala o jednotlivých přístrojích zajímavě a na některé si mohl sáhnout. Za chvíli se – světe div se – posadil dobrovolně do křesla. Získal k té sympatické paní doktorce důvěru a souhlasil, že mašinku zkusí.

Mašinku přežil, zubních doktorů se napříště bál už jen „v normě“. Kdo nepřežil, byla paní doktorka. Nejprve jí nacisté znemožnili dotýkat se árijských zubů a pak ji s ostatními Židy, včetně manžela, odvezli do koncentračního tábora a umučili. Jen jméno na pomníku obětem nacismu a pomalu uvadající vzpomínka na šlechetného člověka po ní zůstaly.

Vodňanské noviny roč. XIII. [č. 8] 2002 23. dubna [str. 8]

Errata:

19.07.2021 08:46