Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Listonoš

Když se řekne maloměsto, zní to pejorativně. Oprávněně? Ne tak docela. Každý tu sice vidí druhému – jak se říká – do talíře, to je pravda. ale je to jen k zlému?

Život ve velkoměstě také nemá jen výhody. Připadá mi, jako by lidé kolem sebe jen letmo přecházeli. Víte málo o tom, odkud přišli a vzápětí o nich přestáváte slyšet. Co víte o kolegovi z práce, s nímž jste seděli začátkem padesátých let v jedné kanceláři, či o sousedových dětech, které si hrávaly s našimi potomky? Není výjimkou, že se navzájem neznají lidé v jednom poschodí paneláku. Ani ve frontě rodinných domků to není o mnoho lepší. Před časem jsem se ptal jednoho souseda. co je se starým panem L., kterého jsem dlouho neviděl.

„To nevím,“ odpověděl mi. „Ale tady vedle nás bydlí nějací staří manželé.“

Nechci to idealizovat, každý chléb má dvě kůrky, ale tahle anonymita a nezájem jednoho člověka o druhého v menším městě přece jen není pravidlem. Jako by člověk měl druhé lidi více na očích, jako by je vnímal uceleněji, více o nich věděl. víc ho zajímali. A jedno úsloví říká – mít rád znamená rozumět.

Ve třicátých letech chodil k nám pravidelně na samotu listonoš, pan Mašl. Obcházel mlýny, hájovnu u Záhorského, naši myslivnu, a jestli se nemýlím, patřily do jeho „rajonu“ i roztroušené chalupy na stráních Vodňanských Hor. Nosil dopisy, pohlednice, korespondenční lístky i balíky. A prý také peníze – ale to mám jen z „druhé ruky“, takového případu jsem doma nebyl svědkem. Někdy nesl těch balíků několik a jen nohy v modré pošťácké uniformě zpod nich koukaly. Nosil všechnu poštu nejen k adresátům, ale také od nich. Nevím, zda to měl v „popisu práce“, ale bylo docela běžné, že když chtěl někdo z našich samot odeslat balík – o dopisech nemluvě – neběžel s ním do Vodňan na poštu, ale vyplnil průvodku před panem Mašlem, popřípadě mu řekl, co má napsat, a naložil mu balík na ramena. V zimě měl pan Mašl zvlášť těžkou službu. Byly roky, kdy cesta od Pražáku kolem nás až k lesu zapadala sněhem a zvlášť pod kopcem navály hluboké závěje. Muži z vesnice prohazovali chodbu, aby se dalo alespoň projít. Nebylo to ale moc platné, protože vítr vzápětí chodbu zavál. Jezdil jsem mamince pro nákup do obchodu „k Muchlům“ na lyžích s ruksakem na zádech.

A za téhle situace vláčel pan Mašl závějemi pravidelně každý den svou koženou brašnu přes jedno rameno, plnou dopisů, a občas nějaký ten balík k tomu. Znal dobře všechny záludnosti terénu a nechodil k nám v tom čase po obvyklé cestě. Kilometřík pod myslivnou vedla okresní silnice na Bavorov, Husinec, Prachatice a dál k hranicím. Tu pravidelné projížděly sněhové pluhy, tažené někdy i několika páry koní. Ze silnice po okraji lesa, kde část sněhu zachytily smrkové větve, měl listonoš k myslivně snazší přístup. Přicházel odspodu bílý sněhem a odshora jinovatkou, po tvářích červený mrazem. Zatímco mu maminka chystala hrnek horkého čaje s kapkou rumu, sedl si u kamen, důkladné filcové boty podložil hadrem, nebo novinami, aby špinavá louže tajícího sněhu nepoznamenala vydrhnutá prkna podlahy. Odmotal šálu, která chránila krk a polovinu obličeje až po oči. Chvíli odpočíval. Chvíle se někdy protáhla a pan Mašl se ve vzácných případech pustil do vyprávění.

Byl nenápadný člověk. Prostřední, spíš menší postavy, drobný, s hubeným obličejem. Běžný typ, řekli byste. Co na něm bylo zvláštního? Co zajímavého mohl vyprávět? A přece toho ten obyčejný člověk tolik prožil. Jeho namáhavé povolání a „definitiva“ ve státní službě byly těžce vysloužené. Jako ruský legionář prožil „anabasi“ přes celé Rusko a boje na magistrále.

Nejstrašnější byla zima, strávená v osamělé sroubené chatě kdesi uprostřed sibiřských lesů. Tenkrát se toho ještě nevědělo mnoho o vitamínech, zato tím více bylo zkušeností s kurdějemi. Jak postupoval čas a zajetí ve sněhu a ledu se prodlužovalo, z dříve zdravých chlapů se stávaly mátohy, zuby se kývaly a vypadávaly, dásně krvácely. V kůlně za chatou narůstala hromada narovnaných lidských těl, zmrzlých na kost. Čekaly až jaro a obleva dovolí svěřit je zemi k důstojnějšímu věčnému spánku. Pan Mašl měl štěstí, že přežil. Složitou cestou přes Vladivostok, japonské a americké přístavy a Evropu se vrátit domů.

Žil tiše a skromně ve svém domku na Bavorovské, přivydělával si pěstováním zeleniny a svědomitě a bez protestů vykonával denně svou službu. Na pana Mašla se pamatuji, i když ode dnů, kdy k nám chodil, uplynulo hodně přes půl století. Mám ho před očima. O doručovatelkách, které mi v Praze házejí poštu do schránky, nevím dohromady nic. Představte si, co by si asi pomyslely, kdybych je pozval na čaj...

Vodňanské noviny roč. XII. [č. 15] 2001 12. září [str. 5]

Errata:

19.07.2021 08:46