Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Žebrák nebo Knulp?

Bylo parné odpoledne. Vypravili jsme se k Blanici Pod Šverpán. Tehdy tam ještě nestálo bohaté rekreační stavení, které už mezitím prodělalo několik proměn. Šťavnatě zelený palouk byl od cesty zastíněn jívovými keři a mělká řeka obtékala ostrůvek z písku a oblázků. Božský klid, ani živáčka.

A přece – až teď jsme si všimli, že v houšti větví je jakási podivná vlajkosláva. Jako když velká voda rozvěsí potrhané oblečení. Mezi tím se cosi pohnulo. Na tatínkovu výzvu se neochotně objevila nahatá postava starce. Nebyla vlastně ani tak docela nahá, bezmála do pasu jí sahal špinavě bílý plnovous.

Za léta po kraji známý tulák. Měl dnes velké prádlo. Protože mu chyběla rezervní souprava, čekal, až mu sluníčko garderobu vysuší.

Zastavoval se u nás v myslivně skoro pravidelně. Od jara do podzimu se držel latinské zásady „Omnia mea mecum porto – vše, co mám, nosím s sebou“. Nebylo toho moc, ale přece jen působilo nezvykle, když se uprostřed léta pohyboval jako chodící sklad obnošeného textilu, zavřený tlustým zimníkem. K jeho výbavě patřil hubený ruksak, u kterého občas cinkl o přezky hliníkový hrnek. Opíral se o strach vzbuzující sukovici.

Nebyl zlý. Mnoho toho nenamluvil. Vzal zavděk zbytky jídla nebo hrncem bílé kávy s krajícem chleba, sedl si na schod u domu a pomalu a důkladně žvýkal. Mnoho zubů mu při tom asi nepřekáželo. Při každém stisknutí dásní se mu brada s mocným plnovousem zdvihla do vodorovné polohy.

Lákal vždycky mou zvědavost, ale neměl rád, když si ho někdo moc prohlížel. Nevrle zabručel a já jsem se raději klidil. Přece jen jsem se ho trochu bál. Zvlášť když jsem ho potkal o samotě cestou ze školy.

Jednou jsme se s ním střetli před Pražákem u Jírů chalupy. Šla nás celá banda. Někteří kluci na něho začali pokřikovat rýmovačky a peprné tituly. Nevšímal si toho, za léta mu narostla proti lidským urážkám tlustá kůže. Pak ale ho některý osmělený uličník uhodil kamenem do zad. Tenkrát jsem ho poprvé a naposled viděl rozzlobeného, snad možno říci zuřivého. Tlupa kluků se rozběhla do polí a on za nimi. Bylo s podivem, jaký výkon ten stařec ještě podal. Honička pokračovala až kamsi k hornímu Pražáku. Já jsem zatím jako hodný chlapeček došel s klubkem děvčat do vsi. Teď mi ale nastaly hořké chvíle. Zbývající kilometr k myslivně jsem šel už sám. Nepřestal jsem se ohlížet a rozhlížet, zda se neobjeví postava se sukovicí. Jak budu dokazovat, že k těm uličníkům nepatřím? Dobře to dopadlo.

Kolovaly o tom člověku pomluvy. Prý když dostane suchý chleba, hodí ho selce na hlavu. Peníze utratí za kořalku. O té kořalce to nebyla tak docela nepravda. Sám jsem viděl, jak stál v krámu u Muchlů v koutě a ucucával ze skleničky zelenou kontušovku. Bylo na tom něco divného, že si chtěl na chvilku osladit rmutný život?

V zimě zmizel. Ve stohu už přespávat nemohl, to by zmrzl. Tak se asi uchýlil do své „domovské obce“. Tam mu dali do chatrné pastoušky trochu dříví a po chalupách ho krmili, aby neumřel hlady a obec mu nemusela platit pohřeb. Ke kousku žvance mu bohatě přidávali výčitky, jak je přijde, darmožrout, draho. Nebylo divu, že s prvními jarními paprsky opouštěl své dobrodince a vydával se na novou potulku.

Německý autor Hermann Hesse, nositel Nobelovy ceny za literaturu, napsal příběh o tuláku Knulpovi. Miloval volnost a přírodu. Nechtěl do špitálu a do konce života bloudil krajem, který měl rád.

V tom našem starci jsme viděli jen žebráka. Někteří s odsudkem, druzí se soucitem. Nebyl však také tak trochu Knulp? Nemá náš kraj vody a lesů v sobě kouzlo, jež působí i na člověka, který to neumí vyjádřit?

Vodňanské noviny roč. XIII. [č. 3] 2002 12. února [str. 9]

Errata:

19.07.2021 08:46