Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Podnikavost

Není to žádný Hilton, Sheraton ani Interkontinental, ale obyčejná venkovská hospoda. Příběhy okolo ní by asi na televizní seriál sotva vydaly, nicméně i v její historii je leccos zajímavého.

Když paní Louženská ovdověla, oženil se s ní pan Profant. Dal tak pražácké hospodě neoficiální, ale široko-daleko známé jméno. Počátky nebyly nic slavného. Paní prodávala lahvové pivo – litrové flašky s patentním drátěným a porcelánovým uzávěrem. V jednom koutě kuchyně se točila okolo sporáku, ve druhém byl stůl pro sousedy. Profant, vysoký šlachovitý chlap, povozničil. Byl zvyklý hlasitě konverzovat se svými čtvernožci a jeho mocný dutý hlas ho neopouštěl ani doma. Když se bavil s hosty, bylo to slyšet i před hospodou a někdy až naproti u železniční zastávky.

Časem se tu začaly zastavovat vodňanské měšťanostovské rodiny cestou z nedělní procházky. Sortiment se rozšířil o limonádu pro slabší pohlaví a pro děti. Z „parádní cimry“ vznikla hostinská místnost. Trvalo nějaký rok, než si pořídili výčep s pivními trubkami a soudkem naraženým ve sklepě. V jednadvacátém roce už přistavěli sál.

Chodil jsem tam tatínkovi se džbánkem pro pivo. V jednom místě pod kopcem už mne nebylo vidět ze vsi a ještě ani z myslivny. Tam jsem si dopřával ze džbánku hříšné slasti. Zbytek cesty mne trápila obava, zda se můj prohřešek nepozná.

Obliba hospody rostla. Jeden čas její perspektiva zlákala jiného muže a otevřel si ve vsi konkurenční podnik. Zřídil všechno nákladněji a čekal výsledky. Slepice zlatá vejce nenesla a pokus skončil.

Plynula léta a vedení hospody převzal syn Jarda. Od jeho skonu už uplynuly dvě desítky let. Často si na něj vzpomenu, když se mluví o podnikání a o zákonu trhu. Jardova nejlepší léta přišla do období socializace a zdálo se, že hvězda pražácké hospody pohasne. Formálně přestal být pánem, ale nepřestal jím být prakticky. Dokázal zdárně plout i v nové vodě. Jeho nápady, pracovitost a životní energie nesly plody. Hospoda neuvadla, ale získávala na renomé.

Daleko za ní pokulhávaly bohatší restaurace ve Vodňanech. Termíny v plesové sezóně, oslavy různých podniků, dobírky zemědělských družstev, rodinné slavnosti se tu objednávaly dlouho předem. Před hospodou stálo věčně pár aut. Nechyběly hvězdy uměleckého, sportovního ani politického nebe. Škoda, že nevedli knihu hostů, nebylo by to nezajímavé počtení. Vlasta Burian, Matuška, fotbalové týmy Sparty i Slávie. Tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal tu sledoval televizní zprávy právě ve chvíli, kdy oznamovaly atentát na prezidenta Kennedyho. Jen z letmých vzpomínek paní Profantové.

Co bylo magnetem vesnické hospůdky? Usuzuji z vlastní zkušenosti.

Sotva jste vstoupili do chodby, hostinský vám jde vstříc. Ne, tady doprava ne, prosím doleva. To není výčep pro místní pivní skauty. Čisté záclony, ubrusy s kytkou ve váze. Žádný pach pivních splašků a vystydlého cigaretového kouře. Co si budete přát? Uherský salám, dietní párky, čerstvé moravské klobásy? Plzeňské, samozřejmě. Zkušeně odhadne typ a nenabízí v tomto případě francouzský koňak ani kráčejícího Honzu. Má ale cinzano, jistěže originální italské. Za chvíli se přijde zeptat, jak jste spokojeni. Jako v lepších podnicích ve světě. Máte pocit, že jste nezašli do venkovské putyčky, ale na návštěvu ke známým, kteří se na vás těšili.

Při loučení – co je v tom balíčku? To jsou dvě sklenice s obrázkem a nápisem firmy. Líbily se vám. To je pozornost podniku. Však u vás nám udělají reklamu.

Proč jsou tu tak oblíbené plesy? Hezké prostředí, rychlá obsluha, žádné opilé scénky. Službu hasiče má zajištěnu místní cikán, dobrák od kosti, který by neublížil kuřeti. Příroda ho však potrestala vizáží, že jeho pohled stačí, aby bojovné povahy zkrotly a v míru a pokoji vyklidily pole.

Graham Green píše o policejním šéfovi v latinskoamerické zemi, který rozlišoval osoby mučitelné a nemučitelné. Podle společenského postavení. Tady se rozeznávali ti, které stačí v opilosti vyvést před práh a druzí, o které je třeba se postarat.

Po půlnoci se od našeho stolu vzdálil přítel. Za chvíli paní znervózněla a šla pátrat. Vrátila se a rozpačitě se svěřila, že jsou místa, kde ho hledat nemůže. Vydal jsem se já. Jako by se po něm zem slehla. Zkrátím to: Před hospodou čekal na podobné situace taxík. Hostinský zmoženého hosta taktně usadil. Taxikář, znalý místních poměrů a patřičně poučený, ho dopravil domů a snad i do ložnice. Jen převlékat do pyžama si ho netroufal. Tak se řešili ti nemučitelní.

Někdy na přelomu 70. a 80. let šel Jarka do důchodu. Přemluvili ho, aby se ujal prkenné boudy v autokempu u rybníka Záhorského. Nebylo to do té doby nic moc. Teplé pivo a ostatní na způsob „Jaro je tady, buřty se zelenají.“

Vzpomínám na můj první nákup, když u kormidla stanul Profant.

„Potřeboval bych láhev vína.“

„Jaké má být?“

„Něco, co máte vychlazené.“ (Skoro špatný vtip – kde by se tu mohlo chladit?)

„Všechno je chlazené. Frankovka, Müller-Thurgau, Rulandské...“

Co udělal penzista za pár dní z té boudy, si zasloužilo obdiv. Brzy se tu zásoboval celý kemp a k prkenným lavicím a stolkům pod stromy se táhli pivaři až z Vodňan.

Jaroslav Profant se převratu nedočkal. Hospoda na Pražáku vyměnila za dvě desítky let řadu vedoucích i nájemců před – i popřevratových. Podmínky pro soukromé podnikáni jsou nesrovnatelné, ale úspěch se pražácké hospodě zatím vyhýbá. Vždycky se toho někdo na čas chytí, ale pak zase rok prázdný podnik chátrá. Někdejší věhlas je tentam. Nepomohl ani striptýz. Na pomalu oprýskávajícím štítu byla dlouho reklama: „Live sex“ – prostě řečeno postelová scéna jako divadelní představení. Ani tahle světovost nedokázala to, co Jarda Profant.

Nebyl žádný charitativní mecenáš. Nechci mu přimalovat andělské peroutky. Nezapomínal na sebe a na svůj prospěch. Dovedl ale svým hostům z blízka i z daleka něco pro potěšení nabídnout a dát.

Vodňanské noviny roč. XIV. [č. 16] 2003 23. září [str. 4]

Errata:

19.07.2021 08:46