Pozdě bycha honit

Pepíků je hodně. Někteří takoví, druzí makoví. Tenhle náš měl nepokojnou duši. Ne a ne se smířit s tím, že je chudý kluk ze sešívané chalupy, která neměla ani pořádná vrata z ulice a chodilo se k ní úzkou lísou, mezerou na sáh mezi dvěma domy.

Byl pracovitý, což o to, ale u žádného díla dlouho nevydržel. Ne z lenosti, ale naopak, z věčné touhy dokázat víc a být něčím lepším. Těkal od jednoho povolání k druhému. Místo aby si polepšil, spíš si vysloužil špatnou pověst.

Řemeslníci a mistři se lehko domluvili.

„Pepík? Jo, dělal u mě. Než se ale vohřál, už ho to pálilo pod zadkem a frrr – byl pryč. Šikovnej by byl, to jo, ale nemá sicflajš. Furt hledá něco lepšího.“

Pepíkovi se tak pomalu ve Vodňanech i v okolí dveře zavíraly. Kde by byl práci našel, tam o ni nestál. A kde se tlačil, tam ho nechtěli.

Svitla mu naděje, když se na jaře sbírala parta zedníků a tesařů do Prahy. Bývali tam každý rok až do zámrazu a přinášeli si, na místní poměry, slušné peníze. V hospodě U Profantů pak vyprávěli. Co oni tam v tom velkém městě zažili! Pepík dychtivě polykal každé slovo, až zapomínal zavřít pusu. Zda ty historky byly všechny až do mrtě pravdivé, o tom nepřemýšlel. Skládal si v mysli romantický křišťálový zámek snů a nedovolil pochybnostem, aby ho bořily.

Byla tu ale úzká, nejistá lávka, kterou musel přejít.

„Strejdo, moh bych jet letos s váma? Já bych dělal jako kat. Dyť víte, že to umím. Dělal sem přece s váma u Křížka.“

„Jo, to si dělal. Ale jak dlouho? Za pár neděl tě hořelo pod prdelí a byl si fuč. Takovou vostudu si v Praze dovolit nemůžem. Cpou se tam party z celejch Čech. My máme u naší firmy dobrej flek už pár let, protože je na nás dycky spoleh.“

„Já už mam, strejdo, rozum. Uvidíte, že budu sekat dobrotu. Prosím vás, vemte mě sebou.“

Pochyby z jedné a ujišťování z druhé strany nebraly konce. Strejda se přece jen nechal uprosit. Musel teď zase přemlouvat parťáky a vyvracet jim námitky proti Pepíkovi, které měl konec konců i on sám.

Všechno dobře dopadlo a Pepík spatřil Zlatou Stověžatou. Pražák a Praha, zní to dost podobně, ale je v tom přece jen rozdíl. A byl i tenkrát před válkou. Pepík své sliby držel. Na tom se pamětníci pamětníků shodují. Velkoměsto mu otevíralo tolik kouzelných možností, že se mohl v práci přetrhnout, jen aby tuhle rajskou zahradu neztratil.

Učarovaly mu večery. Rozsvícené řady výkladních skříní, tramvaje, biografy, tančírny. To poslední ho zvlášť přitahovalo. Když šel poprvé s parťáky v sobotu večer do břevnovské hospody, byl jako v Jiříkově vidění. Stoly i parket pod stromy na zahradě. Holky jako z cukru. Samé lepší slečny, žádné venkovské husičky. Jen ho mrzelo, že nad ním ohrnovaly nos.

„Venkovskej balík,“ zaslechl. A patřilo to jemu. O tom nebylo pochyb.

Velice ho to ranilo. Jak to poznaly? Začal se pozorně srovnávat s mladými pány, kteří tu kroužili po parketu. Oči slečen na nich visely s neskrývaným obdivem.

Pepík nebyl chlapec k zahození. Měl příjemnou jasnou tvář, hustou hnědou kštici, štíhlou pružnou postavu. Co mu schází? Začíná chápat. Ti mladí páni tady, jsou asi samí doktoři a inženýři a možná úředníci z bank. Černé šaty s vestou, bílé košile s kravatou, někteří s motýlkem, na nohou lakýrky, cigaretu elegantně v dlouhé špičce... Pepík se podíval na sebe a zrudl. Šaty pomačkané z kufru, šněrovací boty pěkně sešlapané, starší sepraná flanelová košile, knoflíček u krku chybí. Ještě ke vší bídě tu sedí se strejci z Pražáku a na nich se ta vesnice pozná na první pohled. Ani se to nepokoušejí skrývat.

Pepík všechno pozorně omerčil a pojal plán. Z první výplaty, z nějakých úspor, které si přivezl s sebou a hlavně z korun vypůjčených od parťáků se „ohodil“. Černé šaty, bílá košile s připínací náprsenkou, límečkem a manžetami, bílé rukavičky. Pozorně sledoval mladé pány a učil se. Takhle sedí nohu přes nohu. Takhle oklepávají popel z cigarety. Takhle slečnám nabízejí rámě.

Přestal chodit v sobotu večer a v neděli s partou a vyrážel na zkušenou sám. Aby se mu kamarádi nesmáli a hlavně aby ho nekompromitovali. Byl učenlivý žák a rychle se z něho stával lev salónů. Když jednou tak-tak unikl výprasku, naučil se rozeznávat, která slečna je zadaná a která je tu s kamarádkou, což znamená – volná.

Jednoho dne přišly na stavbu dvě slečny. Balancovaly na vysokých kramflíčcích a ptaly se po panu inženýrovi Horýzkovi. Pepík to zaslechl, zbledl a zmizel za rozestavenou zdí.

„Inženýr Horýzek? Je tady Horýzek, Pepík, ale to je podavač u zedníků. Jinej Horýzek tu neni.“ Slečny v rozpacích odcházely.

Pepík se rychle vzpamatoval. Vletěl střemhlav do prkenného baráku, který sloužil za ubytovnu. Ošplouchl se v plechovém umyvadle a „hodil se do gala“. S cigaretou v dlouhé špičce vyrazil na adresu, kam už několikrát doprovodil jednu z těch dvou slečen, Barušku, dceru sekčního šéfa na ministerstvu. Jméno a tituly tatínka byly ostatně na štítku u zvonku na vrátkách před vilou. Má zazvonit? Musí se z trapné situace nějak vymluvit. Řekne, že dělníci na stavbě na něho mají pifku, protože je prohání. Sumíroval si řeč v hlavě a tu jako na zavolanou – slečna Baruška přicházela ulicí k vrátkům.

Než jí stačil vkročit do cesty, otevřely se dveře nad schodištěm. Objevila se tělnatá vznešená dáma.

„To je dost, že dou, Bára. Kdepak se courala? Tomu říká vydrhnutý schody? A koberec v salonu nevyklepanej. Takle by to, milá holka, nešlo...“

Pepík vodopád výřečnosti paní sekční šéfové nedoposlechl. Slyšel dost. Tak slečna Baruška, dcera důležitého potentáta na ministerstvu? A ona je služka.

Cítil se podveden a raněn. Prchal. Celá Praha mu zhořkla. Naštěstí za pár dní sezóna na stavbě skončila a vracel se domů. Zlatý Pražák. Tady alespoň věděl, kdo je kdo.

Časem se ale na zlé zapomíná a hezké vzpomínky zkrásní. Ona vlastně Baruška neudělala nic horšího než on sám. Kdyby si byl nehrál na inženýra, nemusela si ani ona vymýšlet. Pepíkovi se po ní čím dál tím víc stýskalo. Neříká se darmo, že odloučení lásku chrání.

Nemohl se dočkat jara. S parťáky už měl Prahu jistou. Jak Barušku vyhledá? K té hubaté sekční šéfové si netroufal. Naštěstí potkal její kamarádku.

„Baruška? Ta už skončila. Hned vod novýho roku. Vdala se a bude chovat. Už má teď jiný starosti než tancovačky.“

S Pepíkem se zatočil svět. Ani nevěděl, jak došel do ubytovny a shodil ze sebe černou parádu. Snad i tahle hořká zkušenost měla kus viny na tom, že zůstal starým mládencem.

Příběh měl ještě po letech epilog. Pepík čirou náhodou Barušku potkal. Už jako starší paní. Slovo dalo slovo a vyšlo najevo, že si tenkrát špatná přítelkyně Baruščinu veselku a těhotenství vymyslela. Pepík se jí líbil a chtěla ho Barušce přebrat. To se mezi kamarádkami stává.

Přehodit výhybky života a navázat dávno přetrženou nit už bylo pro Pepíka i pro Barušku pozdě. Zbývalo jen plané pomyšlení: Kdyby...

Vodňanské noviny roč. XIV. [č. 19] 2003 4. listopadu [str. 5]

Errata:

19.07.2021 08:46