Vítej, návštěvníku!

Po hlavě do života

Bylo mi patnáct let a něco málo k tomu, když jsem dostal od obrlandrátu v Budějovicích pokyn, abych si hledal práci mimo státní lesy. Žádné důvody, nečitelný podpis. Jen proužek papíru a bez razítka. O příčinách domnělých i skutečných píši v jiném vyprávění. Teď bych se chtěl věnovat důsledkům, jež v mém životě přehodily výhybky. Nesly pečeť doby. Nebylo tenkrát nic zvláštního, když byl neopeřený kluk vytržen zpod maminčina křídla a - starej se.

Pracoval jsem do té chvíle krátký čas jako praktikant u lesmistra Beneše v bavorovském polesí. Hodný člověk. Od něho ten zákaz státních lesů nepocházel. Byl ale malý pán, aby proti rozhodnutí nejvyšší nacistické instance v Jižních Čechách něco zmohl.

Najít místo praktikanta, nebo vůbec jakékoli zaměstnání v lesích, jež nejsou státní, nebylo lehké. Patřily státu skoro všechny. Naštěstí mělo rozsáhlé lesní bohatství město Písek. Otec měl na lesní správě spolužáka ještě z dob studia na lesnické škole a na toho se obrátil. Přijali mne.

Zbývala maličkost – bydlení. Nezdálo se, že to bude problém. Měl jsem v Písku pár známých. Obrátil jsem se na ně a nikdo mi neodepřel pomoc. Každý slíbil, že se poptá. Ptali se. Obcházel jsem je, ale jeden plamínek naděje po druhém uhasínal. Zatím jsem měl pokoj ve starém hotelu „U kola“ na horním náměstí. Už tam po něm dávno není ani cihla. Ne po tom pokoji, ale po tom hotelu. Nebylo to drahé a blechy a štěničky žraly v normě. Měly stálý a pravidelný přísun proviantu a proto si ode mne nevybíraly zvlášť krvavou daň.

Představte si kluka ze samoty, z vesnice, jak tápe městem, které mu připadá jako Babylon, a shání podnájem. Neměl jsem v tom žádnou zkušenost a proto ani systém. Ptal jsem se lidí doslova na potkání. Většinou se na mne udiveně podívali a někteří jen zavrtěli hlavou. Ti horlivější mně dali typ. Tak jsem těkal městem od naděje k naději, od jedné čtvrti do druhé.

Konečně jsem o něco zavadil. Jedna rodina v nepříliš úctyhodném koutě předměstí pronajímala nocleh. V prostorné místnosti byly napěchovány postele jedna na druhé, že se mezi nimi dalo sotva projít. Každé lože se využívalo na dvě směny. Ve dne tu spali pekaři, kteří v noci pracovali. Když ráno učedníci na kolech s nůší na zádech rozvezli vonící rohlíky, housky a bandury, zalezli do peřin ještě teplých, jako jejich pečivo. Právě je opustili učňové a tovaryši jiných cechů, kteří pracovali ve dne. Nevynikalo to tu ani hygienou, ani půvabem a útulností. Říkalo se něco i o profesionálních děvčatech. Byl jsem už z marného hledání zoufalý a tak jsem si jednu postel na noční směnu zamluvil a postavil k ní kufr. Ještě jsem ale nesložil zbraně a pokračoval v pátrání.

Úspěch mi přinesla má naivní, nesystematická metoda. Na silnici u hřebčína jsem oslovil dvě venkovské babky otázkou, kterou jsem opakoval už posté: Nevíte o bytě?

A babky kupodivu věděly. V Semicích ti a ti pronajímají pokoj, kde mají narovnánu dceřinu výbavu. Právě teď jim podnájemník odešel. Dobrosrdečné ženské mne dovedly až na dohled k tomu stavení. Cestou mne patřičně vyzpovídaly a na oplátku poradily, jak na to mám jít. O nich, že mne tam poslaly, se nesmím zmínit. Vládne tam pán, toho si musím získat. Ale opatrně, nemá právě pověst lidumila. Nejlépe, když řeknu, že mne posílají z bytové kanceláře.

Nechal jsem si poradil a měl jsem úspěch. Našel jsem čistý pokoj s postelí, o níž jsem se nemusel s nikým dělit. Dvojitá manželská postel byla předurčena k budoucím radovánkám jednadvacetileté dcery. Zatím měla jedna polovina lože sloužit mně. Na druhé byla navršena výbava bezmála ke stropu. Židle mi sloužila jako šatník. Jiný nábytek nepřekážel a tak jsem měl hromadu místa na ranní rozcvičku.

Příští den jsem nastoupil do práce v hájovně Na Flekačkách u pana Nymburského a vydržel zde v poměrném míru a pokoji až do konce války. Byli tam už tři praktikanti, hoši z píseckých rodin. Přijali mne mezi sebe a tvořili jsme docela dobrou partu.

Na rozdíl od nich jsem měl pár starostí navíc. Zatím co je krmila a vybavovala svačinou maminka, já jsem byl odkázán sám na sebe. Válečné příděly nedávaly moc možností a při práci v lese mi náramně dobře trávilo. Časem jsem si našel pár jednoduchých jídel, která jsem dokázal uklohnit. Na neděli jsem jezdil k rodičům do Chelčic. Ti sami také neměli na lukulské hody, ale snažili se dát mi co nejvíc ze svého mála. V neděli večer a v pondělí se obyčejně mé útroby proti opulentní stravě dodatečně bouřily.

Jedním z dalších problémů, které jsem si musel vyřešit, byla děvčata. Nebyl tu nikdo, koho by zajímalo, kam chodím, kdy se vracím domů, jaké pěstuji známosti. Spadl jsem rovnýma nohama ze zastrčeného venkova do prostředí, které představovalo něco jako píseckou periferii. Pomohl mi sport a poesie. Nebo literatura a sport? S tím pořadím si nejsem jistý. Ponocování a boxerský trénink, to nešlo dohromady. Poměřovat dívenky, ode mne o něco starší, ideály Wolkerových básní, šlo těžko. Musel jsem si najít sám etická a estetická pravidla. Neříkám, že byla skvělá a bez kazů, ale byla za daných podmínek alespoň jakž-takž rozumná. Nepřišel jsem k nim ani rázem, ani lacino. Spíš podle poučky, že od chyb se člověk učí. Zásady byly ale mé vlastní, ne naporoučené, a o to pevnější.

Nemohu tvrdit, že by se rodiče o mne nestarali. Vychovávali mne od dětských let k samostatnosti a dávali mi značnou volnost. Nestavěli výchovu na zákazech. To mi teď pomáhalo.

I kdyby sebevíc chtěli, jejich zásahy do mého života v posledních dvou letech války byly omezené. Otec byl ve třiapadesáti letech poslán do penze a penzijní ústav ho nepřijal. Žili s maminkou, či spíše živořili z nepatrného důchodu v provizorních podnájmech. Po válce se otec vrátil znovu do služby.

Každý týden jsem jezdil na neděli domů. Vlaků bylo stále méně. Oč byl jízdní řád chudší, o to byl méně spolehlivý. Letecké poplachy, opotřebovaná technika a malá chuť českých „ajznpoňáků“ sloužit protektorátnímu systému konaly své. Mnohé spoje z Písku končily v Protivíně a odtud startoval několikrát za den chodecký maratón přes pořádné dva kopce do Vodňan. Pro mne vedla cesta ještě dál do Chelčic.

Někdy jsem jezdil na kole, ale zpuchřelé staré obutí bylo záplata na záplatě. Zřídka se mi podařilo absolvovat cestu bez zlověstného zasyčení duše (ne mé, ale té od kola) a zadrnčení holého ráfku.

Ani po příchodu domů nebyly slasti rodinného hnízda laciné. Abych se mohl vykoupat, musel jsem nanosit vodu do ohromného hrnce na sporáku. Bydleli jsme „Na ovčíně“, na kopci a voda tu byla po většinu roku vzácnost. Nosil jsem ji z městského statku Záhorčí. S prázdnými vědry se z kopce dolů hezky utíkalo a v zimě ujíždělo na saních. Zpáteční kilometřík s plnými nádobami byl horší. Jedna cesta nestačila a ani dvě nebyly nic moc.

Bral jsem ale věci za příjemnější konec. Námaha, to byl trénink, pohodlí – pokud se vyskytlo – odpočinek. Nebyl jsem zvyklý na žádný přepych a tak mi ani ty drsné podmínky nepřipadaly zlé. Kdo by také nebyl v pohodě a plný optimismu, když má šestnáct let.

2004 26.2.

Errata:

19.07.2021 08:46