Swing v lyžařských botách

Válka mne zavála do vesničky u Písku. Ještě jsem se v novém obydlí neotočil a pod okny se objevily dvě sirény. Nezazvonily, nezabušily na vrátka. Jen pokukovaly po okně, procházely se sem-tam a hlasitě se smály. Bůhví čemu. Holky se rády smějí, záminka se vždycky najde.

Netvrdím, že mne zájem pohoršoval. Spíš naopak. V duchu jsem musel uznat, že místní zpravodajská agentura funguje výborně. Otevřel jsem okno.

„Dneska večer se tancuje u Pravdů. Přišly sme vás pozvat.“

„To ste hodný. Ale nevim, kde to je.“

„To nevadí, my se pro vás k večeru stavíme.“

„Nemám tu ale střevíce, nic slušnýho na nohy. Akorát lyžáky.“

„To je dobrý. Nedělejte si starosti. Kluci tancujou taky ve faldovkách a v čem se dá. Tady se to tak nebere.“

U Pravdů – to nebyla tančírna ani hospoda, ale běžná venkovská chalupa. Měli dceru, když ne právě na vdavky, aspoň na seznámení, a tak uspořádali samorostlý večírek, nebo mejdan – jak se tomu říkává.

Z kuchyně vystěhovali nábytek. Harmonikář a kytarista se usadili na peci a kývali nohama do taktu. Bubeník by se tam nevešel, a tak se mu občas někdo z tanečníků posadil do instrumentů.

Zábava byla ilegální. Válka už vstupovala do druhé fáze a slavné ozbrojené síly Velkoněmecka jely na zpátečku. V první fázi byly samý triumf. Program v rádiu se přerušil, několik minut se ozývaly fanfáry, napětí se rafinovaně stupňovalo. Patetický hlas pak oznámil, že wehrmacht dobyl to a to nové město. Teď se už vyklízení měst s takovou slávou neohlašovalo. Jen se zkracovala fronta. Strategicky výhodně-pochopitelně. Čím méně bylo vítězství, tím víc zákazů, pohrůžek a perzekucí. Kromě jiného i přísný zákaz tanečních zábav. Když naši ochránci trpí a pokládají životy na frontě, nemohou přece nějací „podlidé“ v protektorátu Böhmen und Mähren tancovat.

Pro těžké chvíle okupantů nám srdce nekrvácelo, ale jejích vyhrožování se nedalo brát na lehkou váhu. Šeptanda hlásila, že tam a onde vybralo gestapo celou tančící společnost.

Za okupace bylo máloco normální a snadné. I cesta mladých k tanci vedla skrze trní a hloží. Už zvěsti, kde se zábava koná, se šířily záhadnou cestou. Bez plakátů, bez obecního rozhlasu, od známého k známému.

„Zejtra se tancuje ve Sviněticích.“

Na prahu noci nás vyjela z Chelčic na kolech celá kavalkáda. Polní cestou necestou přes Vodňanské Hory. Pro jistotu bez světel, což zase nebylo tak těžké, protože jsme většinou na kole nic reflektoru podobného neměli.

Ve Sviněticích v opuštěném statku hořely slabé petrolejky za zatemněnými okny. Plesalo se bez večerních rób a křišťálových lustrů. Ve skromném přítmí byla jedna tanečnice krásnější než druhá. Stačila špetka fantazie.

Hlavně že se našlo pár muzikantů. Nad obsazením by asi mnohý kapelník žasl. Nikdo z hostů si nestěžoval. Ani my přespolní. Stávalo se skoro pravidlem, že se občas někdo z publika zapojil: „Hele, puč mi to.“ A po knoflících heligónky bravurně přejely prsty nově objeveného talentu.

Jak se blížil konec války, Němci nebyli tolerantnější, zběsilost nacistické mašinérie se spíš vystupňovala. Světlo na konci tunelu však dodávalo lidem smělost. V hospodě „Na Špagátě“ v Libějovických Horách se pořádala taneční zábava už skoro pravidelně každou sobotu a někdy i v neděli odpoledne. Opatrnosti ubylo. Hospoda měla celkem výhodnou polohu. Byla téměř o samotě, na pokraji lesa, vysoko v kopcích. Na jednu stranu svah k Vodňanům, na druhou otevřený výhled až na Boubín. Na tancovačkách se tu setkávala omladina ze široka-daleka, až zpoza Helfenburku.

Striktní zákaz tanečních radovánek trval, ale pravidelnými hosty byli i dva Němci v uniformách. Měli parádní vojnu jakožto protiletecká hlásná služba na lesnatém kopci nad hospodou. Jak mohli tak lehkomyslně opouštět své strážní stanoviště, nevím, ale nebyla to naše starost. Patrně už své válečné poslání nabrali tak vážně. Na obloze už si američtí hloubkaři dělali stejně co chtěli, a tihle dva asi rozumně usoudili, že to nezachrání.

Jeden měl modrou uniformu letectva. Druhý byl kostýmovaný do čehosi olivově šedozeleného. Ten první byl skromnější postavy, asi aby se snáz vešel do messerschmidtu. Druhý byl vysoký ramenáč, věčně s velikým pouzdrem na pistoli na zadku. Neodkládal je ani při tanci. Zda v tom něco měl, a co, jsme neověřovali.

Vedli jsme s těmi pohrobky nacistické válečné slávy takovou politiku: oni nepřekáželi nám a my jim. Přišli, slušně se před děvčetem uklonili, dotančili, poděkovali. Bylo nepsaným pravidlem, že děvčata neodmítla, nikdo nepozvaným hostům v tanci nebránil. Oni sami se chovali zdrženlivě a nepokoušeli se navazovat známosti.

Nevzpomínám si, že by se někdo s nimi pouštěl do delšího rozhovoru. Zřejmě chtěli těch pár týdnů do konce války bez úrazu na vrchu Džbán přežít a pak se ve zdraví vytratit. Jejích účast na našich zakázaných tancovačkách jsme chápali jako labutí píseň tisícileté říše.

Po válce, kdy nacistické zábrany padly a mladým lidem se otevřely tisíce možností, ztratily taneční zábavy chuť zakázaného ovoce. Hospoda Na Špagátě živořila, až zanikla. Tanečnicím a tanečníkům zůstaly vzpomínky. Kromě jiného i na romantické ranní návraty a vyprovázení přes kořeny lesních cest.

Vodňanské noviny roč. XV. [č. 4] 2004 24. února [str. 4]

Errata:

19.07.2021 08:46