Řemeslník staré školy

Nechci mu dělat reklamu. Nepotřebuje ji. Ne proto, že už je hezkých pár let v důchodu. Možná, že má jako penzista víc práce, než dříve. Věčně tvrdí, že už nedělá, že už nic slibovat nebude, ale lidé mu nedají pokoj. Proč? Odpověď se dá, i nedá říci jednou větou.

Chodili jsme spolu do obecné školy – dnešní Alešovy – a byli jsme kamarádi. Přesto mne jednou prohnal tak, jako snad nikdo druhý.

Zřizovali jsme si chalupu ve Vodňanských Horách. Z bývalé černé komory, do které byly vyvedeny původně roury od kamen, jsme udělali něco, co se s nadsázkou dá pojmenovat koupelna. Sprcha, boiler, umyvadlo. Tam, i do kuchyně bylo potřebí dát dlaždice. Na koho se mám obrátit, ne-li na spolužáka. Po troše vymlouvání a odkládání přijel.

Na kole, s mocnou koženou brašnou na „vercajk“. V mírném záklonu, jak je pro něho typické, prohlédl si pracoviště. Od té chvíle převzal velení. A kategoricky.

„Vápno, ciment, písek.“

Kmitáme s manželkou kolem něho.

„Tak s timdle pískem nedělam. To je kopanej. Musí bejt říční, plavenej.“

„Kde ho teď vemu? Měj rozum. Dyž to nebude zrovna akorát, dyť do děláš pro mně a nám to stačí. Je to přece chalupa a ne palác.“

„Ne. Až k tomu za pár let někdo příde, nebude se ptát, kdo si to vobjednal. Zeptá se, kdo to vobkládal. A takovou práci já po sobě nenecham.“

Všechno přemlouvání marné. „Buď plavenej, nebo nedělam.“

Kde ho mám vzít? Babo raď. Chytám se stébla. Řeka. Kde jinde může být zdroj říčního písku? Ale jak ho tak nahonem najít a z řeky dostat?

Odevzdávám se do rukou osudu. Beru kolečko – kolec, jak se tu říká, lopatu a manželku a pouštím se po příkré, kopřivami zarostlé cestě krajem lesa dolů k Blanici. Slunce se na obloze pomalu zvedá. Zdá se, že je také zvědavé, jak tahle křížovka s tajenkou dopadne. A jak se zvědavě dívá, teploměr šplhá na třicet stupňů ve stínu. Naše kroky právě stínem nevedou.

Člověk si nemá nikdy zoufat. Když je nouze nejvyšší... Znáte to. Vyšší moc se asi už nemohla dívat, jak nás ten kruťas Pepík týrá. Obrátila naše kolečko ke splavu Pod Šverpánem. Před časem tu zase jednou dávali dohromady jez, který zas a znova obří síla vody roztrhá a rozhází. Zůstal tu a prorůstal travou zbytek říčního písku. Světlounce šedý, jen maličko do žluta. Připadá mi jak pastva pro oči.

Nekocháme se dlouho pohledem a plníme kolečko, co se do něj vejde. A vejde se tam hodně. Snad až přes míru. To poznáváme, když nastupujeme cestu přes kořeny, přes balvany vzhůru k nekonečně vzdálené chalupě. Metrák či dva nebo tři písku se mnou házejí jak s tenisákem. Marie jak burlak na Volze z Rjepinova obrazu, provaz přes rameno a v hlubokém předklonu táhne, potahuje, vytáhnout nemůže. Jak ten dědek řepu. Co z nás v tom vedru lije, to už není lidský pot. To jsou snad poslední zbytky životní šťávy. Srdce mi buší až v hrdle jak kovářský perlík. Jestli mě dnes netrefí Pepka, tak už nikdy.

Vypadá to neskutečně, ale dorazili jsme na místo určení. A hrůza! Ten tyran na tom neměl dost. Poručil si míchat cementovou maltu a vozil mu ji pod ruku. A neměl jí nikdy dost a dost rychle. Kolena pode mnou klesala. K čemu bude okachlíkovaná koupelna, když se jí stejně nedožiji.

Dožil jsem se. Dlaždice položeny rovně, jako když střelí. Drží dnes po více než třiceti letech, jako by je položil včera. Ani jediná se nepohnula.

I když nás ten Pepík, nelida, honil jak nadmuté, jak nevolníky na panském, naše přátelství neskončilo. A tak se na nás obrátil někdy začátkem osmdesátých let, zda bychom mu nemohli najít v Praze nějakou lépe placenou práci, aby měl vyšší základ pro výpočet důchodu. Manželka byla v té době duší stavebního družstva a Pepík tu nastoupil.

Pracoval pečlivě. Myslíte, že tím padl všem do noty? Ouha. Stavbyvedoucí vrčel, že by to mohlo jít rychleji. Druhému obkladači to více ubývalo. Pracoval podle systému „Frantíku, běž pro výplatu, já to zatím podržím, aby to nespadlo.“ Ani někteří kolegové nebyli jeho horlivostí nadšení. „Nech toho, de se domů.“ Pepík si vymýšlel, aby mohl dělat až do „padla“. „Mam eště rozdělanou maltu a ztvrdla by.“ Časem si ťukali na čelo: „Nechte ho, von si říc´ nedá.“

Jeho kvalitní práce našla přece ocenění. Stavba v tehdejší hierarchii měla sedm stupňů řízení. V kancelářích a bytech od mistra výš nezáleželo tolik na rychlosti. A Pepík jinak než solidně dělal neuměl a neumí.

Až ho potkáte – na kole a s hnědou ošoupanou brašnou na řídítkách, zkuste hádat, kolik je mu let. Šedesát? Víc. Sedmdesát? Víc. Jak to, že je pořád svěží a čiperný? Asi je to také tím, že mu nechybí pohyb a má čisté svědomí. Ještě se nenaučil dělat hala-bala.

2002 10.10.

Errata:

19.07.2021 08:46