Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Příběh bezmála dobrodružný

V románech z Divokého Západu bývá nejdůležitější, aby hrdina v rozhodující chvíli vytáhl pistoli o zlomek vteřiny dříve, než soupeř. Životní zkušenost mne poučila, že tomu může být naopak, že se člověk vyhne pořádné šlamastice, když s tasením koltu zaváhá a ještě lépe když nechá zbraň docela na pokoji.

Byla tenkrát zase jednou po letech opravdová zima. Sněhu po kolena, ležel už nějaký týden a nekřesťansky mrzlo. V krajině jako by život vymřel. Jen pár havranů se choulilo na holých švestkách podél cesty.

Nakoupil jsem ve Vodňanech kupu jídla a vlékl obrovskou koženou tašku do Hor. Namířil jsem si to rovnou přes pole. Sníh byl ukován v pevný chodník a hezky skřípal pod nohama. Pustil jsem se podle starých tradic „po trubách“. Léta už tudy nikdo nechodil. Někdejší cestu dávno rozorali . Mladí lidé už ani netuší, že se tudy kdysi denně ubírala parta pražáckých „hořejšáků“ a dětí z Vodňanských Hor do školy. Během roku by se tu člověk obtížně prodíral skrze lány obilí a přes meliorační strouhu. Zima však odmetla překážky, srovnala cestu a spolehlivě ji vydláždila. Nezdálo se však, že by někdo tuhle cestářskou službu kmotřičky Zimy zneužíval. Kdo by také ještě dnes chodil do města či z města pěšky? K čemu jsou auta, mopedy, popřípadě vlak a autobus? Něco takového může napadnout leda bláznivého podivína, který si na stará kolena oživuje sentimentální vzpomínky na klukovská léta. Trmácí se po svých a ještě k tomu s taškou, ve které jako by nesl větší štěně menšího bernardýna.

Schylovalo se valem k večeru a krajina se ladila do modrošeda. Obloha visela tak nízko, že člověk mimoděk pochyloval hlavu, aby se neuhodil. Poslední napůl zmrzlý zajíc opisoval kopec na horizontu. Pustil jsem se pomyslnou pěšinou, která tu kdysi vedla k osiřelému cípu lesa nad Stožicemi. Znám tu každý kout a vím, že odtud vede klikatá lesní cesta, po níž se dá dojít zkratkou do Hor. Je už za léta z poloviny zarostlá. Kdysi se po ní vozilo dříví. Od doby, co se úzké záplaty políček spojily v rozlehlé lány cesta mezi borovicemi končí a v polích už dál nevede. Celý ten cíp lesa je takový utopený, samá strouha a strž. Sotva houbař sem na podzim zabloudí.

Mně však tohle všechno v dané chvíli vůbec nevadilo. Samota a opuštěný kraj mi lahodily. Uvažoval jsem o textu, na kterém jsem pracoval, rovnal jsem si v hlavě myšlenky a promýšlel formulace.

Cesta se proplétala smrkovým mlázím a stoupala pořádně do kopce. Závaží v ruce mi dávalo zabrat a dýchal jsem jako sentinel. Ostrý zvuk jsem zaslechl až těsně za patami. Hnal se na mne veliký černý vlčák s divokým kukučem a vyceněnými tesáky. Měl jsem pod rozepnutým kožichem v podramenním pouzdru pistoli. Než jsem se však vzpamatoval a sáhl pro ni, pes se na dva, tři kroky ode mne vzepjal na zadní nohy, stržen řemenem. Zpoza nejbližší zatáčky se objevil pohraničník.

„Stůj!“ Nedíval se na mne příliš vlídně, zato přes ústí samopalu.

Zastavení mi samo o sobě nebylo proti mysli. Postavil jsem centovou tašku do sněhu a oddechoval. Pohraničník stál na deset kroků, také oddechoval a držel mne v šachu. V jedné ruce zbraň, ve druhé na vodítku vlkodava, který by to zřejmě rád se mnou vyřídil bez okolků a z jedné vody načisto.

Stáli jsme a hleděli na sebe, jako kdyby se opozdila nápověda. Voják nepřátelsky, já překvapeně a zvědavě. Co bude dál? Ozvalo se těžké oddechování a na scéně se objevil policista – SNB. Měl už nějaký rok navíc a tak zdolal strmou cestu pomaleji. Doběhl růměný, s brigadýrkou v ruce. Choval se také méně komisně, než vojáček. Pozdravili jsme se.

„Kam jdete?“

„Do Hor.“

„Vy tam bydlíte?“

„Tak napůl.“

„Jak to – napůl?“

„Mám tam chalupu.“

„Vy jste ten, co tam píše ňákou politiku?“

„Jo, to jsem já.“

„Občanský průkaz u sebe asi nemáte, co?“ Nebyla v tom ironie, spíš pochopení, že v tomhle zastrkově a v takovém napůl sportovním a napůl traperském kostýmování člověk legitimaci zpravidla nenosí. Našel jsem v peněžence navštívenku a stačilo mu to.

„Nemohli bychom se podívat do té tašky?“ zeptal se omluvným tónem. Ta žádost mne překvapila, ale neměl jsem důvod, proč bych se nepochlubil ohromným pecnem netolického podmáselného chleba, igelitovými pytlíky s mlékem, balíčkem masa atd. Praporčík se spokojil letmým pohledem a o podrobnosti neměl zájem.

„Viděl jste nás?“ zeptal se už přátelsky. Byl dost zkušený, aby poznal, že před sebou nemá žádného delikventa.

„Ne. Kde jste byli?“

„Tam u toho plotu.“ Neurčitě mávl rukou dolů pod vršek.

„Aha“ přisvědčil jsem nepříliš duchaplně. Marně jsem vzpomínal, kde tam byl jaký plot.

S mužem zákona jsme se v dobrém rozloučili. Vlčák a jeho pán na mne pohlíželi dál značně nevraživě. Zdálo se, že jeden i druhý mají výhrady k tomu, jak lehkověrně mne orgán Bezpečnosti nechal běžet.

Říká se, že pachatel se přichází podívat na místo svého činu. Já jsem sice nic zlého nespáchal, ale zvědavost mi nedala. Vrtalo mi hlavou, kde tam byl jaký plot. Když za mnou v sobotu přijela manželka s Evou, vzal jsem dcerku na lyže a vyvedl ji na stráně u židovského hřbitova. Stožický cíp lesa jsem měl jako na dlani. Rozsáhlé paseky, vysázené mladými smrčky a borovicemi byly ohrazeny oplocenkou proti zvěři. Okolo toho plotu jsem zřejmě šel snad čtvrt hodiny. V zamyšlení jsem ho nevnímal. Praporčíkova slova, že byli „tam u toho plotu“ byla asi stejně určitá, jako kdyby řekl „tam v tom lese“.

Nemohu tvrdit, že mi nevrtalo hlavou, oč tenkrát šlo. Měl jsem ale dost jiných zájmů, a tak jsem se po objasnění nepídil. Začas se mi však přece dostalo. Někdo vylomil dveře maringotky lesních dělníků a odnesl dvě motorové pily. Byly těžké a tak jednu ukryl v zastrčeném koutě lesa, kam nezabloudí za celý rok živá duše. Policisté za pomoci psů úkryt objevili a spolu s psovody Pohraniční stráže tam ve dne v noci hlídali, až si zloděj pro lup přijde.

Představte si tu situaci : Po nekonečné dny se střídají lidé v zapomenutém lesním koutě, mrznou a nezacvrliká jim v tom mrtvém dole ani sýkorka. Tu se najednou přes pustá pole, kde nevede žádná cesta, blíží houstnoucím šerem večera chlap s taškou jako almara a rovnou k místu, kde je ukrytý lup. Co si mohli v té chvíli pomyslet jiného, než: : Máme ho.

Představte si, že by ten člověk byl ve chvíli, kdy za sebou uviděl psa, vytrhl pistoli. Co by asi v kůži pohraničníka udělalo v takové chvíli devětadevadesát lidí ze sta?

Pistoli i s podramenním pouzdrem jsem zamkl do stolu a víckrát u sebe nenosil. Když nemá člověk vypěstovaný reflex jako hrdinové z westernů, je mu stejně málo platná. V Arizoně a v Texasu to asi bylo v sedmdesátých letech devatenáctého století jiné, ale u nás je přece jen bezpečnější obejít se bez koltů.

Errata:

19.07.2021 08:46