Podle mlýnů

Když pánbůh rozdělil svět praotcům národů, všiml si, že zbyla ještě jedna skromná postava. „A ty jsi kdo?“ zeptal se vládce Všehomíra. „Bulhar.“ „Co teď s tebou? Nezbývá, než abych ti dal koutek, který jsem si nechával pro sebe.“ Tak to vyprávějí v Rodopech. Stačí se rozhlédnout z Orfeovy skály k narudlým hřebenům hor na řecké hranici, aby tomu člověk bezmála uvěřil.

Na opačném konci světa, v Rio de Janeiru, vyprávějí totéž. I tady si příroda dala záležet. Z věčně tyrkysového moře, z bezpočtu lagun ční kamenné homole, kol paty s hýřivou zelení. Nad bílým městem na hoře Corcovado rozpíná paže monumentální socha Krista. Papež tu před lety celebroval mši.

Na světě je mnoho míst, která si zaslouží legendu o výjimečné božské volbě. Ani nemusíme jít daleko. Zvlněná linie hor a lesů Pošumaví jako by předznamenala hymnus Smetanovy, Dvořákovy, Janáčkovy hudby.

Šli jste někdy z Vodňanských Hor okolo rybníků a „podle mlýnů“ do Vodňan? Mlýny už tu vlastně nejsou, každé z těch stavení slouží jinému účelu, ale cesta je to stále stejně hezká.

Blanice tiše šumí mezi podemletými břehy. Pod Šverpánem vzkypí na bezpočtukrát postaveném a zase zbořeném jezu. Do jeho vln jako do plamenů ohně se člověk zahledí a nemůže zrak odtrhnout. Za věky nejsou dvě vlny stejné.

Na lukách mezi Kačírkem a řekou volají v nízkém letu čejky. (Proč přes kopec ve Sviněticích má půl vesnice příjmení Čejkovi?) Pod nohama zašelestí užovka. Chlad pohladí po zádech, už-už a šlápl jsem na ni.

V černé hladině tůní v louce se rodí vzpomínka. Chytávali jsme tu za letních večerů raky. Napůl shnilá rybka se přiváže na vrbový prut a ponoří do vody. Za pár minut návnada ztěžkne. Pomalu ji zvedáte k hladině a podsunete podběrák. Vyhodíte chomáč raků na trávu a navážete novou rybku. Teď se za vámi ozývá skřípavý šustot. To se raci snaží vrátit k tůni. Nějakého většího odhodíte zpět a droboť necháte, ať ještě povyroste.

O kus dál, pod hráz Záhorského jsem chodil s tatínkem na čekanou. Když se stmívalo, vracely se divoké kachny z pastvy na lukách. Letěly nízko, tiše a rychle. Kmitly se jako stín. Ránu bylo třeba „předsadit“. Otec střílet uměl.

Tady jsme zase sbírali houby. Sbírali, nehledali. V cípu louky, kde se řeka od hráze rybníka odklání, rostly rok za rokem a v létě až do podzimu krásné hřiby dubáky. Dnes je tu víc houbařů z autokempu než hub.

Cesta vede přes luka „k vrbě“. Nad propustí z Blanice do rybniční stoky stávala snad stoletá široká vrba. V jejích vykotlaných útrobách hnízdili sršni. Pěstovali jsme s nimi hru na způsob corridy – býčích zápasů. Stačilo praštit kamenem do dutého stromu, ani nebylo třeba rudé mulety, a nastal běh o závod. Když bylo zle, pomohlo plácnout sebou do trávy a hučící smršť se přehnala nad hlavou. Docela spolehlivé to ovšem nebylo – jako pro toreadora v býčí aréně.

Cesta má bohatý program vzpomínek Ale ani pro člověka, který tu neprožil mládí, není bez půvabu. Zasněně šeptá rákosí, blankytem kmitají a plachtí křičící racci. Starostlivá kachní máma klechtavým hlasem napomíná svou flotilu tmavých klubíček a odvádí je na hladinu.

Vstupujeme do nejromantičtějších míst. Obcházíme podle řeky zalesněný kopec Blyštici. Na jeho západním svahu bývá časně zjara požehnaný koberec modrých jaterníků a bílých zvonků sasanek. Chodívali jsme na ně s Liduškou, mně byly čtyři a jí osmnáct.

Naše cesta se zúžila na kluzkou pěšinku. Zprava potok, vlastně rybniční strouha, a vlevo neregulovaný tok Blanice. Černé bažiny, vrbové houštiny, ostrý orobinec s tmavými doutníky. Jako kluci jsme je zkoušeli kouřit. Vůni po tabáku to nemělo, ale následky podobné.

V jednom místě široce proudívala voda zprava doleva, z rybniční stoky do řeky. Bylo to třeba přebaletit po vachrlatých kluzkých kamenech. Před časem jsem zápas o rovnováhu skončil vyléváním ledové vody z pohorky. Nebylo to tak zlé, druhá noha zůstala suchá.

Nemluvím o tomhle zajímavém místě v minulém čase náhodou. Dnes už je cesta bezpečnější, ale romantiky ubylo. Buldozer tu na žabí zakázku vyrýpal v mokřadu bludiště lagun. Rozumný počin. Věčně polozaplavený pruh mezi lesem a řekou se těžko dal racionálně využít. Teď tu bude alespoň eldorádo skokanů a občerstvovací stanice jejich predátorů s dlouhýma nohama i zobákem.

Dnes už asi sotva komu naskočí husí kůže, když za soumraku míjí dějiště vraždy. Vracela se tudy paní lesní z Vitic do myslivny u Záhorského. Její násilná smrt se nikdy neobjasnila. Pan lesní se nezbavil stínu podezření pro své široké srdce. Nic se mu nedokázalo, ale službu musel opustit. Na jeho místo město Vodňany přijalo mladého adjunkta. Tak se stalo, že jsem se tu po čase na břehu rybníka narodil.

Tajemný, romantický a tragický příběh lákal romanopisce. Fantazii fakta nepřekážela, a tak se zrodily romány hned dva. Známější je od Vlasty Javořické, nazvaný Mezi lesy. Vyšel znovu v devadesátých letech. Románovou podobu dal příběhu i vodňanský katecheta Florián Fencl. Evžen Sequardt na tohle téma sepsal divadelní hru.

Obraťme se ale k veselejším stránkám cesty. Když dojdeme na kraj lesa a budeme mít štěstí, spatříme u řeky pana Šimka. Vytrvalý rybář a také autor zajímavých vzpomínek na stránkách Vodňanských novin. Nevylučoval bych, že to souvisí. Při pohledu na splávek a na párek divokých kačen se dobře přemýšlí.

Naše cesta pokračuje přes louky k dalšímu splavu a k vitické lávce. Odbočíme podle mlýnské stoky a ocitneme se v bludišti rybníků, vrb, topolů a olší, orostlých divokým chmelem. Rašelinné mokřiny živí lužní les.

Kraj je plný bezpočtu vodních ptáků. Na ostrůvku vyvádějí mladé vzácní dravci. Jejich bytí na pokraji kolonie racků je věčným zápasem. Dravec má mocná křídla, ostré pařáty a zoban jak válečnou sekeru. Ale racků jsou myriády. Jakmile se pirát objeví v blízkosti racčího hnízdiště, vrhne se na něho hejno bílých stíhaček. Místo velkorážního kulometu spustí pekelný křik, tak ostrý, že by řezal sklo. Krouží okolo vetřelce, napadají ho střemhlavým letem, aby v posledním zlomku vteřiny uhnuli jeho zbraním. Pokračují v nerovné bitvě tak dlouho, až dravec kapituluje. Nikdy nerezignují racci.

Dostali jsme se dnes po té krásné cestě o kousek dál, ale kolik půvabu ještě zbývá! Jiří Wolker psal o slovech, jež jsou tak veliká, že nemohou projít ústy. Kouzlo našeho kraje je těžké, ba nemožné vtěsnat do Prokrustova lože pouhých slov.

Mám lidi rád, ale k bohatým dojmům mé zamilované cesty patří i to, že tu jen vzácně potkáte človíčka.

Dojdete do Rechlí. Jste ve městě a máte duši ztišenou, sblíženou s duchem kraje. Hodně se staví, přestavuje, život se mění, modernizuje, ale příroda je ve své proměnlivosti věčná.

Když pánbůh rozděloval Zemi, kde je ten kout, který si nechával pro sebe?

Vodňanské noviny roč. XIII. [č. 6. a 7.] 2002 26. března a 9. dubna [str. 7]

Errata:

19.07.2021 08:46