Zasněný čas dušičkový

Jak je venku? Mlha, prší a je zima. Brrr. Přiložit do kamen, uvařit čaj, sednout si do křesla a číst. Anebo se přece do té sloty vydat? Pohodlnost je mocný zápasník a lehko nás z klepet nepustí. Odhodlávám se těžko, ale přece.

Obléknu čtvrtstoletou bundu. Míša by zvedla oči k nebi, nebo ke stropu. Je ve čtrnácti živý imperativ módy. Po tomhle mém muzejním kousku voda stéká a má kapucu.

První pohlazení větru u vrátek není přívětivé. Mlha s deštěm se spikly. Obzor se rozpustil v šedi. Ze špinavě bělavého moře vystupují temena kopců jako monstrózní hřbety druhohorních veleještěrů. Déšť ani pořádným deštěm není. Jen Záhorský rybník ho prozradí. Proti světlejší obloze hrají na hladině stříbrná zrcátka. V listí to šeptá. Občas skane studená krůpěj za krk.

Dušičky. Nerad vzpomínám nad hrobem. Raději tam, kde jsem potkával člověka živého. Stáňa Lokvenců s Míšou Kupců měli tradičně oblíbenou trasu okolo rybníků a přes Vodňanské Hory. Jsou už oba na pravdě boží a jdou teď v duchu se mnou.

Pod Šverpánem je Blanice černá a hladká jako olej. Jen plovoucí lístky prozradí proud. Je málo vody. Jez by se přešel od kamene na kámen suchou nohou. Balvany trčí jak zuby z dásně. Charý zbytek vody polyká elektrárnička. Spokojeně hučí a povídá si mlýnskými koly.

Míjíme stavení, kterému se říkalo weekend. Anglické slovo pokřtilo milionovou stavbu továrníka „Sigmund – pumpy“. Čas hryzal, až z nákladné rekreační budovy zbyla troska. Dvě generace Reidingerů z Pražáku se pustily do kříšení. Příroda si nedá vzít kořist lehko. Povodeň odnesla, co unesla. Člověk však není méně houževnatý a o své se umí prát. Kámen po kameni, prkno po prkně začínají znovu rýsovat lidské obydlí. Tentokrát namísto milionů působí šikovné ruce.

O kus dál vyrostl přes řeku nový most. Býval tu letitý železný. Po staré silničce jsem přes něj jezdil na kole ze Svinětic do vodňanské školy. Teklo pod ním něco, co by inženýři od Jeniseje nebo Mississippi těžko pojmenovali řekou. Silnice se narovnala a zrodil se most nový, důkladný, s mocným opěrným pilířem uprostřed řeky. Právě ten pilíř v rozhodné chvíli selhal. Když se přihnala povodeň jaká nemá pamětníka, kolena mu leknutím o pár pídí poklesla. Tak se dočkala Blanice v několika málo letech nového přemostění podruhé. Lidské mraveniště se tu hemžilo jasnými žlutozelenými vestami a bílými přilbami déšť nedéšť v závodu s časem.

Všichni lidé se asi shlukli právě tady, protože za celou další cestu kolem Blyštice a podle mlýnů až do Vodňan, do Rechlí jsem nepotkal, ani v dálce nespatřil živou duši.

Málokdo asi ví, jaké má i tenhle čas – nečas kouzlo. Příroda se chlubí a plýtvá. Alespoň ta její rostlinná polovina. Živočišná říše přichází v tuhle dobu zkrátka. Zvířátka se asi přejedla dobrot, co podzim nabídl. Teď sedí v pelíšcích, blahobytně odfukují, podřimují a dívají se na televizi. (Ono se to dá dělat také obojí zároveň – i dřímat, i sedět před velevážným programem.)

Pohasly barvy květin, ale pořádá se velkolepý koncert barevného listí. Nestrojí se stromy na volbu královny či krále krásy? Jaro je nádherné, o tom není sporu. To ale vyšlehne zeleň takřka naráz, jak podle boží startovací pistole. Všechno jásá v náručí slunce bohatstvím zeleně od trávy až po hroty topolů. Na podzim je to jiné. Každý strom se strojí a převléká po svém.

Břízy zlátly mezi prvními. Teď jako by jim bylo zlatých dukátů líto. Stydí se odhalit nahé bílé tělo? Marnotratné olše odhazují listí ještě zpola zelené. Spoléhají se, že jim hluboké kořeny opatří z bahnité půdy hojnost vláhy a potravy, kdy si poručí. Bohatýrské topoly si počínají nejinak. Sebevědomě rozpínají široké koruny holé, bez lístečku proti ocelovému nebi. To vrby, i když se napájejí z téhož rohu hojnosti, jsou opatrnější. Lístky svinou do kornoutku a ještě chvíli počkají, než je pustí jako lodičky po vodní hladině. Nepospíchají. Vědí, že jim už před zimním spánkem nic neuteče.

Různě si někdy počínají i příbuzní z jedné rodiny. Letní dub křemelák proměnil zeleň do barvy knastru – co tatínek kouříval večer ve fajfce s dlouhým troubelem – a s listím se rozloučil. Jeho bratranec drnák, dub zimní, takovou lehkovážnost nechápe. Musí sice, pravda, z jasné zeleně listů hodně slevit, ale nechá si tenhle plášť až do jara. Po celou zimu budou jeho mocné koruny v listovém hábitu působit jako pávi mezi oškubanými slepicemi.

Když umírat, tak s muzikou – řekly si javory. Listy, jež se v naší přírodě pyšní snad nejhezčím tvarem, vymalovaly teď ještě ze štědré palety. Za Karásků mlýnem – který už také mlýnem není – jdete po zlaté cestě. Zlato vlevo, zlato vpravo, zlato v klenbě nad vámi. Shýbnete se pro jeden plátek a zvednete celou barevnou škálu. Žlutá, zelená, červená, oranžová, nekonečná stupnice odstínů. Čaroděj Podzim šeptá: Najdeš-li dva lístky stejné, dám ti věčné mládí. Z kouzelného tyglíku rozhazuje marnotratně náruče zlata. Jako když se na Velký pátek otevírají poklady.

S despektem na všechno podzimní barevné trojčení pohlížejí smrky, borovice a sem tam i nějaká jedle, pokud tu ještě z minulého století zbyla. Jehličnany jsou konzervativní. Na jaře barvami nehýří. Zjasní se jen kuřátky světlých pupenů, ale i ty se brzy rozvinou a ztmavnou. Zato na podzim neplatí daň z přepychu. Spolehlivý kožich jehličí nesvlékají ani pod polštáři sněhu. Jen modřín se odrodil. Ne náhodou mu Rusové říkají „listvenica“. Na podzim jeho jehličí umírá, aby na neděli velikonoční vstalo z mrtvých.

Z olší podél mlýnské stoky visí potrhané předivo divokého chmelu. Větřík a déšť šumí suchým rákosím. Stébla jsou pevná i v bezživotí. V přímořských krajích Baltu pokrývají doškové střechy.

Jdeme podle vypuštěných rybníků. Výlovy skončily. Kapři se „vasrují“ v sádkách. Ztrácejí bahenní pach a čekají na vánoční stůl. Rybníky se stydí za nahaté dno spečeného bahna a cudně je halí navátými lístky dubů, vrb a ořeší.

Příroda vystavuje na odiv bohatství, ale o ptactvo zchudla. Ve druhé třídě Míla Klimšů prohlásil, že mouchy odlétají na zimu do teplých krajin. Tuhle smělou hypotézu zatím nikdo nepotvrdil, ale o jistých druzích ptáků to platí. Ornitologové pomocí moderní techniky sledují trasu našich čápů přes Afghánistán a Pákistán do Indie. Ptákům ani tak nevadí zima, jako bída o potravu. Ti, kteří nám zůstávají věrní i ve sněhu a mrazu se stěhují blíž k lidem. „Sypejte ptáčkům!“ býval za mého dětství rozšířený slogan. Dnes se spíš z tabulí podle silnic dovíme, kde výhodně koupit povinné ručení a které cigarety spolehlivě způsobují rakovinu.

Z olšového lužního lesa se ozývá nakřáplý skřek havrana. Na něco mrzutě žaluje. Asi se mu tu bez kamarádů stýská a chystá se za nimi k městu.

P.S. Tak jsem to viděl v roce 2003. V čem se rok od roku příroda mění? Jen kamarádů, kteří mne z věčných lovišť provázejí když text vzpomínek upravuji, stále přibývá.

2003 8.11.

Errata:

19.07.2021 08:46