Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Marcelka Ticháčková byla jedináček a tatínkovo zlatíčko. Vyrůstala obklopena přepychem, ale na druhou stranu pod přísným dohledem otce. Matka zemřela brzo po porodu, ženskou roli v domácnosti zastupovala hospodyně. Tato kombinace z ní udělala sebevědomou mladou dámu, která právě dokončila vysokou školu. S vyznamenáním, a nebyla v tom protekce. Za odměnu dostala od tatínka krásný dárek – vozítko Škoda eLanie. Krásně žluté, jako kuřátko. Drobný třímístný sporťáček, i když ty dvě zadní místa byly jen pro beznohé trpaslíky. A jako všechna moderní auta za posledních 75 roků, nepotřeboval k provozu silnice. Ty byly na ústupu, stejně tak i vlaky a letadla. Nač zboží hromadit, převážet, rozdělovat a dovážet do obchodů, když to automatický dron zvládne doručit z výdejního místa do hodiny až domů? Samozřejmě, pokud jste chtěli speciálně Saharský pomeranč místo toho skleníkového, museli jste chvíli čekat. Objem takovéto přepravy nebyl až takový, aby vyvážil náklady na silnice, letiště a podobně.

Takže slečna Marcelka, držitelka půl roku starého řidičského průkazu, rázně a sebevědomě nasedla do svého vozítka a vyrazila na setkání s ostatními studenty. Nebyla úplným nováčkem, již několikrát vyrazila na projížďku s otcovým starším BMW. Párkrát za jeho doprovodu, pak už i sama. Oč byla eLanie menší, o to byla živější. Úplné psí kusy se v ní nedaly dělat, tomu zabraňoval vestavěný počítač, ale na ostrou jízdu to stačilo. Aby si Marcelka zkrátila cestu, střihla to přes pozemní zkušební polygon továrny, kde tatíček dělal ředitele. Logická úvaha zněla, že v pátek odpoledne tam už nebude ani noha.

Bohužel pro Marcelku, existuje sorta lidí, pro které je práce koníčkem a občas nehledí na čas. Šéfkonstruktér Antonín Bandouch, přáteli zvaný Tonda Bandouchů, dostal ve čtvrtek večer nápad na vylepšení pozičních trysek. Do rána nápad dozrál, během dopoledne si v robotickém obráběcím centru nechal vyrobit opravené komponenty a teď nastala ta pravá chvíle to vše vyzkoušet. Doba bude úplně ideální, v pátek odpoledne se mu na polygonu nebude nikdo motat.

Marcelka oblétávala hangár se zkoušenými stroji, když tu se jí do cesty majestátně nasunula zadní část stroje s mohutnými tryskami. Vteřinku trvalo Marcelce rozhodování, co bude dělat. Resumé znělo, že tohle neubrzdí a je zapotřebí se vyhnout. Strhla řízení nahoru, zdálo se to blíž. Již se zdálo, že vůz mine stroj o několik centimetrů. Marcelka si téměř oddechla, když v tom se z krytu vysunula zkoušená polohovací tryska. Bum!

Tonda právě zadal test spuštění inovované trysky, když se od ní ozvala rána. Reflexivně vše vypnul, zanadával na roboty i na sebe, že nezkontroloval uchycení trysky a přesměroval kameru na nebohou trysku. Pak zalapal po dechu. Na trysce bylo nabodnuté žluté autíčko, kostičky bezpečnostního skla všude okolo a v kabině zhroucená postava. Z ruky, bezvládně visící z okénka, pomalu odkapávala krev. Jiný by honem běžel pomoci, ale Tonda byl konstruktér. Věděl, že než by se dostal ke trysce on, tak konstrukční robot by to zvládl pětkrát i s přiměřenou bezpečnostní rezervou. Navíc byl zaparkován kousek od trysky, takže ho může ovládat přímo. Na virtuální realitu, která se používá na přímé řízení strojů se vybodl. Na toto bude stačit obrazovka, řekl si a pevně uchopil ovladače robota. Veliký pavouk vykročil.

Marcelka se probudila celá zmatená. Tohle přece není její pokojíček! Ona má přece modrý strop, jako letní nebe. Tady je sterilně bílý, navíc na něm visí jakési zařízení. Zdáli slyšela pravidelné pípání, ale Ferda, její papoušek to nebyl. Zkusila otočit hlavu, ale ostrá řezavá bolest jí v tom zabránila. Pak si vzpomněla na předchozí události. Tryska, náraz, sklo se rozpadá na bambilion kostiček. Bílý polštář airbagu a pak tma. Ona se vybourala! A rozmlátila přitom eLanii! A může za to jen a jen ona, motala se, kde neměla. Pak klaply dveře, kroky a nad ni se sklonila tatíčkova zachmuřená tvář. Honem mu chtěla povědět, jak ji to mrzí, ale z hrdla se jí vydralo jen zaskřehotání.

Marcelka v posteli. Snímek je neostrý záměrně.

„Nemluv, ještě nejsi úplně v pořádku. Kosti v nohách a levé ruce už máš srostlé, máš je ale v dlahách, tak se nepokoušej s nimi hýbat. Naražený krční obratel se ti bude hojit déle. Na dosah pravé ruky máš zvonek na ošetřovatelku a hadičku s pitím. Měla bys pomalu ucucávat, aby sis zase zvykla na stravu.“

Pak se tatínek na ni pousmál:

„Ale měla jsi kliku jak Brno, že si Tonda vybral k testům luxusní turistickou loď s nemocničním oddělením. Stačil ti dát první pomoc, než přijela pohotovost. Doktor ho pochválil a rozhodl, že s tebou už nebudou hýbat a nechají tě tady. Měla bys Tondovi, totiž našemu panu šéfkonstruktérovi mohutně poděkovat.“

Marcelce se podařilo zachroptět:

„Jak...dlouho?“

„Jak dlouho tady ležíš? No, dnes to bylo šest týdnů od nehody. První dva dny, to byl víkend, se o tebe staral Tonda. Pak se mi podařilo sehnat kvalifikovanou ošetřovatelku, tak to od něho převzala.“

Pan Bandouch je hezký kluk, to jo, ale představa, jak jí umývá pokakaný zadeček... Tatínek podle rudnutí poznal, na co Marcelka myslí a honem dovysvětlil:

„Nebyl na to sám, jako odbornou pomoc měl jeho sestru Vlastičku, ta přeci dělá zdravotní školu. Tonda tam byl na hrubou práci a v případě nouze měl zavázané oči. Také hned u toho vymyslel dvě perfektní pomůcky pro nevidomé, zrovna dnes šly do výroby, proto tady Tonda není.“

Marcelka si zhluboka oddechla. Gentlemani ještě nevymřeli! Pak si pokusila představit, jestli by to bylo tak hrozné, kdyby ji Toníček viděl nahou a umýval ji. Pak se nad svými myšlenkami vyděsila! Ona mu už, i když v duchu, říká Toníček! No, když mu tatíček říká Tonda a tyká mu, proč tedy ona ne?

Další návštěva znamenala obrat v jejím životě. Tatíček přišel v doprovodu pana Bandoucha i jeho sestry Vlasty, ale zdržel se jen chvilku, měla mu přijet nějaká delegace. Pak pípl komunikátor i Vlastě, takže u ní zůstal pan Bandouch sám. Chvilku si zmateně povídali, Marcelka mu velmi děkovala za záchranu, pan Bandouch odpovídal, že je to jeho chyba, že vizuálně nezkontroloval trysku. Pak se pan Bandouch přistihl, jak Marcelce vykládá o úskalích konstruktérské práce a Marcelka ho zaujatě poslouchá. A že by si to ráda zkusila sama, když tady jen tak leží a nemá co na práci. Pan Bandouch se vyjevil, ale pak ho něco napadlo. Na chvilku odběhl a přinesl přenosné elektronické rýsovací prkno, takovou placku o velikosti A4. Ať si s tím Marcelka hraje, zkouší, a když se jí bude zdát, že by to zvládla, ať zkusí nakreslit, jak by si představovala třeba svatební apartmá. Obrysový výkres najde pod číslem 137a, katalog zřizovacích předmětů je hned vedle pod číslem 137b. Popřál příjemnou zábavu a odkráčel.

Přišel za dva dny, moc se omlouval, že musel nahoru, něco v loděnici zahaprovalo a nic nestíhal. Marcelka se líbezně usmívala, že se nic neděje, aspoň měla víc času na zkoumání a zkoušení konstrukce. A hned se chlubila svou prací. Pan Bandouch si k ní sedl a ukazoval chyby:

„Podívejte... Co? Tykat? Tak jo. Podívej, Marcelko, tady je výstup větrání. Když tam dáš skříňku, tak omezíš koloběh vzduchu a v apartmá bude nepříjemně. Postel hned vedle vstupních dveří je naprosto nevhodná, i jen pootevření dveří znamená, že se na ni bude koukat každý, kdo půjde kolem. Pokud ji tam mermomocí chceš, dej ji za dveřní křídlo. Také květináč v závěsu hned u postele není vhodný, musíš počítat se všemi eventualitami. Představ si, že na chvilku přestane působit umělá gravitace, květináč se vyvlékne ze závěsu a je proudem vzduchu zanesen nad postel. Když gravitace opět naskočí, máš ho v posteli. Nebo na hlavě.“

Ještě se chvilku dohadovali, pak dovnitř nakoukla ošetřovatelka a významně zaťukala na hodinky. Pan Bandouch se vyděsil a honem se loučil:

„Takových hodin. Marcelko, pilně se uzdravuj, já mizím. Zítra nedojdu, máme odpoledne poradu ohledně nového modelu, ta se určitě protáhne do večera.“

Zamával a zmizel, ale jak slíbil, za dva dny přišel na návštěvu. Marcelka se mu pochlubila pokrokem v rýsování, dokonce si stáhla odbornou publikaci pro začátečníky, takže se začala zhruba orientovat. Sice ji pan Bandouch varoval, že když se do toho moc zažere, bude mít hlavu jako balón, ale smál se u toho. Na odlehčení vyprávěl o počátcích kosmických letů.

„To se ještě lítalo na chemická paliva, ale stále se zkoušely všelijaké další typy motorů – iontové, parní, kdy jako pracovní medium používala voda, po ohřátí vznikla pára a ta tryskala tryskou ven. Lidi už lezli po pásu asteroidů, sem tam někdo objevil zajímavou slitinu či nerost, který se hodil jako katalyzátor. Jednou dorazila poštou jakási zásilka, že ji na raketodromu nechal jeden takový objevitel. Bohužel se ztratil někde v kosmu.“

Jeho objev vyvolal docela senzaci, vypadal jako velký shluk průsvitných krystalů, který podivným způsobem lámal světlo. Navíc se světlem jakoby nabíjel, takže chvíli svítil sám. Nakonec skončil na Saharském testovacím polygonu jak ozdoba nad pracovním stolem. Pak jeden výzkumník míchal novou pracovní směs tak vehementně, že shluk krystalů shodil. Jak ho chytal, tak si nevšiml, že malý odštěpek skončil ve směsi.

Dopad zkoušeného motoru na Měsíc.

Druhý den proběhl test nového paliva v upoutaném motoru, měřila se vyvinutá síla, teplota spalin, účinnost a hromada dalších hodnot. Výzkumník nalil svoji směs do nádrže k tomu určené, zalezl do krytu, spustil sledovací kamery a nastartoval motor. Začaly se dít věci nevídané. Z trysky vytryskl jasně zelený plamen, během dvou vteřin se propálil metrovou železobetonovou ohradou, ve vedlejším oddělení na škvarek spálil speciální žáruvzdorný prototyp sluneční družice, propálil se další ohradou, spálil ředitelovu chloubu, záhonek vzácných modrých a fialových růží a zamířil do pouště. Konec taveniny později našli 600 metrů od polygonu. To vše během pár vteřin. Nakonec nevydržely úchyty motoru, takže se motor utrhl a uletěl. Všem, kdo to divadlo sledovali, zatrnulo při představě, co půltunový splašený motor provede. Naštěstí se mu do cesty připletl betonový kryt, od kterého se motor odrazil a zamířil přímo vzhůru. Na orbitě zničil jednu meteorologickou družici a svoji pouť zakončil v třistametrové jámě na Měsíci.

Samozřejmě se hned vyšetřovalo, co to bylo, co se stalo. Výzkumník namixoval tu svoji směs, stejný typ motoru, hromada kamer sledovala motor. Spuštění a nic. Žádné efekty, palivo v motoru hořelo naprosto normálně. Takže znova a tentokrát si výzkumník vzpomněl na krystaly. Vyhodnocení záznamu z kamery v laboratoři odhalilo záhadu, na dvou snímcích byl vidět malinký odštěpek, jak padá přímo do směsi. Teprve tehdy začalo to správné rodeo. Dlouho trvalo, než se zjistilo, co vlastně ten krystal v palivu udělal. Ještě delší dobu trvalo, než se našel asteroid, kde ho ten neznámý horník našel. Výzkum nakonec vyvrcholil novým typem motoru, kde se používala směs paliva, okysličovadla a vody. Voda sloužila jako pracovní medium i moderátor, konečná směs byla jeden gram krystalu na padesát litrů paliva a tunu vody. Nakonec se našla možnost vytvořit minerál uměle, čímž byl vývoj slavnostně ukončen. Tyhle motory se používaly, než byl vynalezen skutečně funkční atomový motor, který se používá dnes jako hlavní motor. Ten předchozí typ se stále používá u manévrovacích trysek.

Errata:

29.05.2021 17:18