Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jen co se otevřela clona vchodu, rozječel se meteoritický alarm na kolizním kurzu. Na radaru přímo svítila velká skvrna, na obyčejné obrazovce však nebylo vidět vůbec nic. Tonda tiše vrčel, co ten krám zase blázní, takovou odezvu nemá ani železoniklový meteor. Rozhodl se proto posvítit si na objekt super reflektorem, což začalo zajímat Marcelku, která si pamatovala ze školy z optiky, že světlo rychle slábne. Tonda jí tudíž vysvětlil, že zdrojem světla není žárovka, ale trojice laserů, červený, zelený a modrý, které smícháním barev vytvoří takzvanou pseudobílou.

Kroužek pseudobílé vyhmátl podivnou strukturu. Zbytkové laloky světla odhalily náznak obří vesmírné lodi. Oba na to zírali jako uhranutí, pojednou se však Tonda plácl do čela a začal se urychleně přehrabovat ve Spacepedii. Po chvíli našel, co hledal. Na obrazovce se skvěla obří loď, nyní ale nasvícená podstatně dokonaleji. Popis byl ale zarážející:

První typ multigenerační vesmírné lodi. Bylo jich vyrobeno celkem pět a odstartovaly od Země před osmi sty lety. Jedna se ozvala poměrně brzy, havarovala v Oortově mračnu po selhání radarů. Další dvě, letící k Proximě Centauri a k Barnardově hvězdě se ozvaly, že přecházejí do stádia mezihvězdného letu. Pokud víme, stále ještě letí. Dvě poslední se ztratily v kosmu, pouze od jedné se ozvalo zkomolené hlášení o jakési neidetifikovatelné kosmické lodi. Hlášení bylo přerušeno v půli slova.

Tonda to doprovodil komentářem:

„Jak to vypadá, máme tady tu poslední loď. Dost by mě zajímal její osud. Co ty na to, Marcelko?“

Marcelka nadšeně souhlasila a už už se chystala jít se převléct do skafandru. Tonda musel její nadšení krotit:

„Nejdřív se podíváme pořádně, jestli to není vrak, pak zkusíme prohledat komunikační pásma pro případnou komunikaci a teprve potom, podle výsledků, budeme pokračovat.“

Ani to netrvalo dlouho a počítač hlásil dvě funkční komunikační frekvence. Na jedné byl nouzový signál, stále dokola opakující výzvu všem v dosahu, ať se zkusí připojit na udané frekvenci. Druhá frekvence odpovídala té ze vzkazu, tak se na ní zkusil Tonda ozvat. Odpověděl mu chraplavý, unaveně znějící hlas:

„Haló! Tady je Vejce 5, poslední multigenerační loď v sérii. Nevíme přesně, kde jsme, máme tady již hodně dlouho kritickou situaci.“

Tonda se urychleně zeptal:

„Co se stalo? Můžeme nějak pomoci?“

Hlas zněl o něco veseleji:

„Je to na delší povídání, ve zkratce: Objevili jsme obyvatelnou planetu, kolonizovali ji, bohužel jsme přehlédli periodicky se vracející se neutronovou hvězdu. Naštěstí jsme ji objevili včas, takže jsme měli dost času dokončit vývoj hibernace, naskládat vše potřebné do lodi a pokusit se zmizet. To se tak docela nepovedlo, gravitační puls nám trochu pocuchal loď, takže jsme napůl slepí a letíme pouze podle přibližného kurzu, který kontroluje obyčejným dalekohledem palubní hvězdář. Pomoci nám můžete tak, že nás navedete k nejbližší obyvatelné planetě. Většina posádky leží v hibernátorech, o ně a loď se stará desetičlenná posádka, pravidelně doplňovaná z hibernátorů.“

Tonda pohlédl na Marcelku, ta na něj a oběma jim v hlavách rezonovala stejná myšlenka: Xoram a jeho hvězdná soustava. Tu následovala druhá myšlenka: Bude vchod dost velký? Pak si Tonda vzpomněl na Xoramovo vypravování o těch napůl robotických stvořeních a jejich kilometrových lodí a tak uklidnil Marcelku, že to půjde. Pak se opětovně spojil s Vejcem:

„Pomoci vám pravděpodobně můžeme, akorát si musíme ještě něco zařídit. Tak na tři hodiny se odmlčíme. Pokud se neozveme, stala se nám nějaká nehoda. V tom případě vám přejeme hodně štěstí.“

Marcelka nechápavě zírala, tak jí to musel Tonda vysvětlit:

„Co se asi stane, když se ve stanovený čas nevrátíme domů? A co by asi řekl Xoram, kdyby se mu tam cpala jakási podivná loď? Oboje musíme napřed domluvit. Já jdu žhavit vesmírný vysílač, ty zatím přemýšlej, jak ukecat Xorama. I když si myslím, že ten bude souhlasit.“

Ještě ani nevypršel termín a Tonda opět kontaktoval Vejce:

„Tak už jsme tady, vše je vyřízeno. Prakticky vedle je sluneční soustava se dvěma obyvatelnými planetami, jednou teplejší, druhou chladnější. Je to trochu podivnější soustava, vypadá jako uměle vytvořený azyl. Jak jste na tom s manévrováním? Když vám pustím radiomaják, budete ho schopni zaměřit?“

Na odpovědi bylo znát ulehčení:

„Pokud bude dost silný, tak ho zaměříme. I to manévrování zvládneme, pokud neodejdou motory. Neměly by, starali jsme se o ně dobře. Tak jo, jdeme na věc!“

Až na drobné komplikace u vchodu, které promptně vyřešil Xoram, vše proběhlo, jak má. Vejce kotvilo na orbitě chladnější planety, protože horké podnebí druhé planety by mohla být další zbytečná zátěž pro probouzené dlouhodobě hibernované osoby. Jako zázrakem uchované oba planetární čluny pendlovaly mezi lodí a povrchem, i když Xoram původně nabízel, že celou loď snese z oblohy a někam ji něžně uloží. To odmítla posádka s tím, že jsou kolonisté, už jsou nacvičení a raději dělají vše svýma rukama, i když to občas jen znamenalo mačkat tlačítka nebo řídit člun joystickem. Za místo přistání byla vybrána velká louka, na jedné straně se pozvolně svažující k moři, obklopená nízkou pahorkatinou. Zde pozvolna vznikalo město, které vzhledem k okolnostem záchrany dostalo jméno New Hope, Nová Naděje. Centrální náměstí s radnicí a dalšími úřady už bylo téměř hotové, nedokončený zůstával parčík uprostřed. Tam měly stát sochy zachránců, ale to musí být všichni probuzení, aby mohla proběhnout regulérní architektonická soutěž. Marně Tonda s Marcelkou argumentovali, že on nic takového nechtějí. Všichni kolonisté byli přesvědčeni o tom, že by bez nich bídně zahynuli. Nakonec se podvolili, s jedinou výhradou: Sochy budou z obyčejného kamene. Žádné zlato, stříbro, bronz či nerez, maximálně tak mramor. A protože se odlet už nedal odkládat, zbývalo jen loučení.

Errata:

29.05.2021 17:18