Vítej, návštěvníku!

Konsternovaný Tonda se otočil na Marcelku, ale ta měla vytřeštěné oči a klepajícím se prstem ukazovala kamsi nad Tondu. Tam se v prostoru vznášela postava. Bez určitých rysů, barvy, nehledě na přebíhající záblesky pastelových barev. Právě od ni zněla další slova:

„Omlouvám se, jestli jsem vás vylekal, ale přišel jsem hned, jak jsem si uvědomil, že mám další návštěvu.“

Tentokrát se vzpamatovala rychleji Marcelka:

„Jémine, to jsou k nám hosti. Nevylekal jste nás, možná jen lehce překvapil. Jen tak mimochodem, kdo jste?“

V odpovědi zazněl lehce usměvavý tón:

„No, jak to nazvat. Jsem něco jako strážný duch této uzamčené soustavy.“

Marcelka se líbezně usmála:

„A co má takový duch na starosti, tedy pokud to není tajemství? A jak vám máme říkat? Tykat nebo vykat? Takových otázek...“

Nyní bylo od postavy slyšet skutečně pobavený tón:

„Tak to bude asi na dlouho. Neposadíme se k tomu?“

O kousek dál se zamihotal vzduch a náhle na louce stál altánek. Pravý dřevěný útulný altánek, ozdoba každé zahrádky. Jen co se usadili na dřevěné lavice, zaplnil se stůl uprostřed ovocem, poháry s nápoji a jako zlatý hřeb se objevila Marcelčina mramorovaná bábovka. Postava začala vypravování:

„Kdysi dávno, pradávno, ve vzdálené budoucnosti...“

To se nezdálo Tondovi, ale postava odmítavě mávla rukou, že se to časem vysvětlí.

„Jedna z mocných prvotních civilizací spočítala a dokázala, že vesmír není nekonečný, že je nečeká ledová smrt, až se vyčerpá veškerá energie, ale ve skutečnosti poměrně pravidelně pulsuje. Jedno za mnoho trilionů let se smrští, dosáhne nulového stavu a opětovně vznikne. Náš vesmír není jediný v časoprostorovém kontinuu a tyhle děje se dějí i s jinými objekty. I počali vědci přemýšlet, jak přežít tu dočasnou smrt. Objevili, že se dá vytvořit jakási kapsa mimo kontinuum se zaústěním do známého vesmíru. To, co jste našli, je jedno z takových úložišť. Každé útočiště má svého strážného ducha, který se o něj stará – například doplňuje palivo do hvězdy, brání katastrofám, uklízí soustavu a podobně. Zdejší duch se jmenuje Xoram a jak ho budete oslovovat je čistě vaší volbou. Jen tak mimochodem, k té dávné budoucnosti – toto útočiště už přežilo jeden kolaps vesmíru a za tu dobu ho navštívilo již šest civilizací. Vy jste sedmá...“

Marcelka vykulila oči:

„A co se stalo s těmi přecházejícími civilizacemi? Je tady teď nějaká?“

„S poslední civilizací jste se minuli o půl milénia. A buďte rádi, že jste se s ní nesetkali. Nejdřív vypadali jako utečenci, kteří tady hledali úkryt. Nakonec se ukázalo, že to nejsou utečenci, ale rozvinutější civilizace pohlcuje slabší. Ta vyspělejší už udělala technologický civilizační skok, vyměnila organická těla za strojní zařízení a hodlá k tomu donutit i ostatní, méně vyspělé civilizace. Říkali tomu asimilace, měli takový slogan: Vzdejte se. Odpor je marný, budete asimilováni.“

To zaujalo i Tondu:

„A jak to dopadlo?“

„Ty organické bytosti se dokázaly spojit s dalšími, před vchodem do Útočiště postavili strážní flotilu a každou loď opouštějící Útočiště rozstříleli na prach. I já se jich nakonec zbavil, začali se mi vrtat v nastavení systému. Nasimuloval jsem přechod slunce v novu, takže se lekli a houfně mě opustili. Co vím ze senzorů, strážní flotile neunikl žádná loď přesto, že jejich lodě byly kilometrové krychle. Mě to trvalo skoro tři sta tisíc let, než jsem po nich uvedl vše do pořádku... A vy mohli přijít do hezkého světa.“

Marcelka se na postavu zářivě usmála:

„Děkujeme, Xorame. Je to tady skutečně nádherné.“

Na chvilku se zasnila a pak prohlásila:

„Občas si vzpomenu, jak jsem se bavila, když jsem byla malinká. S hospodyní Emilkou jsme jezdili k jedné její příbuzné, bydlela na vesnici, už ani nevím, kde. Ta měla velkou a členitou zahradu. Byl tam mírný, asi pět metrů dlouhý svah, pěkně rovný, tam jsem se vyřádila. Nejdřív jsem dělala dráhu pro myšky, ty ale nechtěly poslouchat a lezly jinudy. Pak mi teta Marie sehnala od kluků hrstičku skleněných kuliček, tak jsem dělala kuličkovou dráhu. Báječně jsem se vyvztekala! Jedno léto to bylo ještě lepší, zahradník nahoru natáhl hadici s čůrkem vody a dělali jsme potok. Bláto jsme měli až, ehm, za ušima...“

Tonda se smál, když prohodil:

„Tak už se nedivím, že tě ta konstruktéřina tak chytla!“

A od Xorama se ozvalo:

„A co byste dělala, kdybyste měla k dispozici tak kilometrovou pozvolnou stráň i s potůčkem?“

Marcelka se zarazila:

„To by šlo?“

Xoram odpověděl:

„Dám vám souřadnice, tak za tři dny by to mohlo být hotovo.“

Marcelka se rozzářila jako sluníčko:

„To bude nádherné!“

Pak se otočila k Tondovi a prohlásila:

„A ty budeš dělat technický dozor!“

Poslední slovo měl stejně Xoram:

„Stráň bude dost široká pro dva potůčky...“

Za tři dny bylo skutečně hotovo. Plni nadšení stáli na vrcholku pozvolného svahu. Za nimi vytékal z lesa potok, který se posléze dělil na dva proudy, které stékaly ve dvojici potůčků po svahu až k efektním vodopádům, kterými končily v moři. Za týden však svah vypadal, jako by na něm řádila tlupa hyperaktivních krtků. Uprostřed toho všeho se potácely dvě bahnité hroudy, sem tam některá upadla na zem, neboť mokrý jíl hrozně klouže. Na zemi pak něco klovala zahradní lopatkou v zemi za komentáře té druhé hroudy.

Po dalším týdnu už byl vidět u každého zárodek budoucího vodního díla. Zatímco Marcelka započala své dílo jako horský potůček, technik v Tondovi se nezapřel. Jeho prvním dílem měla být napodobenina jedné ze staveb Vltavské kaskády, přehrada Slapy. Tak to pokračovalo dál. Tonda stavěl pomalu, podle svých konstruktérských zkušeností, ale Marcelce se občas doslova zřítil svět. Jednou jí protržená hráz dokonale spláchla celodenní práci. V takovém případě hledala potěchu u Toníčka, jak slibovala... Jednak pomazlení, jednak zkušenosti. Nakonec to dopadlo, jak muselo. Marcelka krtkovala pod Tondovým přímým dohledem. Sem tam přiložil i on ruku k dílu a přitom vysvětloval a vysvětloval. Konečný výsledek ale stál za všechnu tu práci. Pak se Tonda nastěhoval zpět ke své chátrající polovině, aby pokračoval ve výstavbě. Tentokrát radila Marcelka, aby se předvedla, jak ji to Toníček krásně naučil. Samozřejmě, sem tam něco popletla, ale to už patřilo k věci.

Konečně bylo vše hotovo. Oba shlíželi na svá díla s obdivem, Marcelka se nafukovala, jak krásně to všechno zvládla. Po chvíli ale posmutněla a řekla:

„Nojo, ale první déšť to zničí. Chtělo by to nějak zafixovat.“

Za nimi se ozval Xoramův hlas:

„Není problém...“

Celý svah se zahalil do mlhy. Když se rozptýlila, oba s úžasem hleděli na tu bílou nádheru. A za nimi se opět ozval Xoram:

„Bude porcelán stačit?“

Marcelka se k němu s úsměvem otočila a prohlásila:

„Ty jsi prostě miláček!“

Xoram na to navázal:

„Chtělo by to praktickou zkoušku.“

Obloha se náhle zatáhla a vzápětí se spustila průtrž mračen. Déšť však byl příjemně teplý. Všichni se vydali zkontrolovat porcelánové dílo. Kaskádami a potůčky se valily proudy vody, sem tam se přelily přes okraj, to však ničemu nevadilo. Do toho však zazněl podivný zvuk. Tonda zpozorněl, pak si vzpomněl:

„Nojo, no. Marcelko, je mi líto, ale právě nám skončila dovolená. Já vím, také bych tu rád zůstal déle, ale rodina a práce čeká.“

Smutná Marcelka lítostivě hleděla přes ustávající déšť na nádhernou scenérii, pak odhodlaně pohodila hlavou:

„Nojo. Však to na nás ten rok do další dovolené počká, co, Xorame?“

Xoram pokýval hlavou:

„Jistěže, cokoliv si budete přát, Marcelko!“

Pak už zbylo jen jediné. Návrat do člunu, s člunem ke kosmické lodi, na orbitě připojit atomový pohon a tiše se rozloučit s nádhernou soustavou.

Errata:

28.05.2021 17:20