Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Po prolenošeném dni se Tonda probudil v ložnici sám. Nejprve se trochu vyděsil, pak si vzpomněl na minulý den a ulehčeně si oddechl. Večer se dohodli, že povalování je krásná věc, ale když už jsou ti objevitelé... Takže podrobně prozkoumají mapové snímky a vydají se objevovat krásy planety. Jak ji vlastně nazvou?, ptala se hned Marcelka a Tonda ji poučil, že je to její právo jakožto objevitele. Marcelka chvíli spekulovala nad možným názvem, na nic nedošla a že to nechá na pozdější čas.

Teď oba sedí u mapového stolu, po ruce buclák kakaa a zkoumají mapy. Občas nějaký detail přiblíží, někdy se shodnou, někdy ne. Na první návštěvě se shodnou skoro okamžitě. Kousek od nich, ale přes rovník, na jižní polokouli, je zajímavý ostrov. Asi nejzajímavější je skalní masiv, tvořící téměř pravidelný půlkruh otevřený k západu, takže do něj praží celé odpoledne slunce. Při největším zvětšení je vidět, že tam roste nějaká tráva, ale hlavně keře. Jak Marcelku, tak i Tondu docela zajímalo, jak ty keře takové vedro vydrží. A jelikož se s celým zbytkem vesmírného člunu špatně létá na krátké vzdálenosti, vytáhl a zprovoznil Tonda obojživelné vozítko. To bylo dost malé na průzkum všelijakých úzkých míst a přitom poskytovalo pohodlí až čtyřem lidem. Pohon na elektřinu z akumulátorů, akční rádius 500 kilometrů na jedno nabití. Akumulátory byly navíc dobíjeny ze solárních panelů na střeše vozítka. Pro případ vybití akumulátorů a nemožnosti jejich dobití disponovalo vozítko náhradním zdrojem – plynovou turbínou, která dokázala jako palivo použít cokoliv tekutého a hořlavého.

Vyjeli druhý den ráno. No, ráno, bylo půl desáté místního času, jeden den tady trval prakticky přesně 24 hodin, plus mínus nějaká ta sekunda. Marcelka měla důvod, proč vrčet, že vteřina je česky, a vůbec, sekunda je s nějakou předponou dost sprostá fráze. K ostrovu tudíž dopluli v brzkém odpoledni, kdy se teprve začal rozpalovat. Co nebylo vidět z oběžné dráhy je doslova udeřilo na místě. Skalní masiv byl z materiálu s vysokým obsahem něčeho lesklého, asi slídy, takže v ohnisku by mohlo být velmi nepříjemně. Ne mohlo být, ale bylo. Jedno místo na plošině před skalami bylo naprosto holé, prostě vypálený pruh podle toho, jak se slunce pohybovalo. Všude jinde byly keře, dva metry vysoké, různě vzájemně propletené a obsypané plody. Od malých, zelených přes žluté, oranžové, červené až po ty popadané na zemi, velikosti malého melounu, ale barvy temně fialové. To všechno překrásně vonělo, až z toho začala Marcelka slintat. Tonda však byl neoblomný. Nějaké plody posbírají, ale nejdřív je musí prohnat biologickou laboratoří, jestli nejsou jedovaté nebo nejedlé. Pak teprve bude ochutnávka. Nebo také ne. I na Zemi nejsou všechny krásné plody jedlé bez přípravy. Například malá červená koule nemusí být rajče, ale třeba chilli paprička. Marcelka si hned vzpomněla na příhodu z dětství, kdy se jí právě taková nemilá záměna podařila.

Za dvě hodiny bylo po všem. Světélka laboratoře, obvykle svítící uklidňující zelení, byly narušeny několika žlutými a dokonce i jedním červeným. Tonda, když viděl Marcelčin výraz, honem vyjel protokol laboratoře. Přečetl si ho a obrátil se s úsměvem k Marcelce:

„Neděs se. Ty žluté kontrolky oznamují, že nezralé plody obsahují směs organických kyselin, při větší spotřebě nás bude pálit žáha. Ovšem, ty fialové plody, tam je ta červená oprávněně. Vysoký obsah alkoholu, při konzumaci je nutná opatrnost! Ostatní jsou bez problémů.“

Marcelka si odfrkla:

„Nebyl by to první alkohol na palubě! Myslíš, že nevím o té půllitrovce koňaku, kterou schováváš v lékárničce?“

Na Tondu neměla:

„Na tu jsem tě upozornil já, jestli nepamatuješ, Ale nevíš o litrovce čistého lihu v údržbářské skříni, tím se čistí jemné součástky. Navíc, planetární palivo je také odvozeno od alkoholu. Takže alkoholu máme dost...“

Tento večer byla večeře slavnostní, jelikož se téměř výhradně skládala z místních plodů. Pochutnali si, včetně přípitku na dobrou noc, což byl jeden fialový plod. Ani ostatní plody se nedaly zahanbit. Ten na pomezí žluté a oranžové chutnal jako grapefruit, oranžový byl s příchutí sladkého pomeranče. Největší překvapení vyvolal sytě rudý plod. Jeho jemně růžová dužnina chutí přesně napodobila jahody se sladkou šlehačkou. Po jídle se Marcelka zhluboka zamyslela a nakonec prohlásila, že právem objevitele nazývá tyto plody souhrnným názvem Mňamňoidy. Jednotlivé druhy se budou označovat buď barvou nebo chutí...

Už příští týden se Marcelka přesvědčila, že fialové plody jsou nebezpečné nejen při konzumaci. Při jednom kulinářském experimentu se Marcelka poněkud začetla do receptů, takže se z kuchyňského koutku ozvala rána, vyvalil se oblak kouře a smradu. Marcelka nevěřícně zírala na kombinaci mikrovlnky, grilu a pece. Úhledný přístroj se změnil na začernalou díru, vyvrácená dvířka se pohupovala na posledním pantu, zkrátka zmar a zkáza. Dorazil Tonda, k jeho cti ho jako první zajímalo Marcelčino zdraví a teprve po ujištění, že až na leknutí ji nic není, pokračoval obhlídkou přístroje. Samozřejmě se hned o něco spálil, takže se s poznámkou o pitomcích odebral pro pracovní nástroje.

V každém pořádném scifi románě je nějaká zmínka o kuchyňském procesoru, kdy si hrdina zvolí jídlo a po chvilce to cinkne a jídlo je hotovo. Tohle skutečně zůstalo ve scifi, skutečnost je poněkud jiná. Vědci už dávno zjistili, že taková syntéza je energeticky velmi náročná a stačí malá nepřesnost, aby byl výsledek nechutný. Opačný postup, totiž štěpení multibílkovin a polysacharidů je vcelku lehce zvládnutelný, výsledkem je sladká nebo slaná bílkovinná kašička, ze které se už dá vyrobit něco jedlého. Polysacharidy a multibílkoviny se vyráběly ve velkém z kvasnic, vysušily se a zmrazily, a podle potřeby expedovaly na místa určení. V jejich člunu jich byla skoro tuna. Samozřejmostí byly sklady lyofylizovaných potravin, uchovávaných v hlubokém mrazu.

Oprava přístroje si vyžádala den perné práce obou dvou, neboť Tonda potřeboval občas něco přidržet, podat, chytit či jen dělat morální podporu. Po opravě Marcelka odpadla, seřizování a ladění chutí již nechala na Tondovi. Po dvou hodinách se probudila, čilá jako rybička a vydala se hledat Tondu. Našla ho sedět u stolu v kuchyňském koutku, na talíři před ním nedojedené volské oko. Sám Tonda byl mírně do zelena, skoro jako vodník. Pak z něj vylezlo, že volské oko je standardní test, tohle je už konečně dokonalé, což předchozích osm nebylo. Pak škytl a začal se zvedat. Marcelka ho zatlačila zpátky do židle s tím, že mu udělá speciální čajíček, po kterém se mu určitě uleví. Během chvilky ho měl před sebou. Nedůvěřivě začichal, ale cítil jen heřmánek a med, tak se napil a sledoval příjemné teplo rozlévající se mu útrobami. Už chtěl Marcelce začít děkovat, když mu ztuhly rysy. Opatrně se postavil a známým ztuhlým krokem se odebral na onu místnůstku. Když po půlhodině vylezl, vypadal skoro normálně. Po následné sprše to již byl zcela jistě člověk, ale naštvaně láteřící na kohosi neznámého, kterého přetrhne, až ho chytí. Marcelka na nic nedbala, chytila ho za ruku a odvedla do kuchyňského kouta, kde na ně čekalo občerstvení. Žádný vejce, ale oranžové a rudé místní plody, k tomu Marcelčina pýcha – mramorovaná bábovka. Na pití koktejl ze skutečných namixovaných jahod a mléka.

Následující týden si Tonda naordinoval rekonvalescenci, ale už třetí den stál u řízení obojživelníka při další objevitelské výpravě. Marcelka našla na mapě rozlehlý ostrov. Takových bylo mnoho, ale tento měl ve středu pravděpodobně pozůstatek sopky, která navíc vyrůstala z jezera. Marcelka razila teorii, že to jezero je ohříváno sopkou a syceno různými plyny, takže by tam mohly být lázně.

Co mapa neukázala, objevili na místě. Celý ostrov byl pravděpodobně starý stratovulkán, břehy ostrova tvořil skoro kolmý sráz do výše deseti metrů. Nezbylo nic jiného, než obeplouvat ostrov a pátrat po možném přístupu. Našli několik úzkých puklin, z většiny se valila voda, ty větší byly zataraseny kamenným valem. Pak se na ně usmálo štěstí. Široká trhlina, vypadalo to, že se kus břehu sklopil a vytvořil pozvolný přístup do centra ostrova. Středem travnaté loučky šuměl potůček. Ano, potůček skutečně šuměl, vyskakovaly na něm malé bublinky, jako když otevřete natlakovanou limonádu a obsah začne pěnit. Vysvětlení nalezli o kousek dál. Ze země vyvěral ledový proud výtečné minerálky a téměř okamžitě se vléval do horkého potoka tekoucího od sopky. Poslušny přírodních zákonů se z vody uvolňovaly bublinky rozpuštěných plynů.

Největší překvapení je čekalo, až zdolali nízký val na vršku stráně. Otevřel se jim pohled ne na jezero okolo sopky, jak předpokládali, ale na soustavu jezírek, obklopující úpatí sopky. Na dovršení umělého dojmu stačilo už jen to, že každé jezírko mělo svůj vlastní přítok, vyvěrající ze sopky! Tonda jen kroutil hlavou a pak pronesl:

„Tak tady se musel někdo vyřádit, ba přímo si vyhrát.“

Za ním se ozval podivný netělesný hlas:

„Ani nevíte, jakou máte pravdu...“

Errata:

28.05.2021 17:20