Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Přišlo jaro

Po divokém začátku, provázeném rychlým táním sněhu a povodní, pokračovalo jaro tak rychle, až se nám ani nedařilo zaznamenávat všechny změny. Pupence na stromech se nalévaly, praskaly a rozkvétaly bělostnými květy na všech stromech v sadu. Ze země vyrazila čerstvá tráva a vzápětí za ní květiny, které Diana očekávala s nadšením. Objevila se spousta drobných ptáčků, někteří z nich si dělali hnízda na stromech v zahradě a Tannarr marně přemýšlel, jak by se dostal do budky, která tam visela, aby je mohl sníst. Charry mu to ale přísně zakázal a Diana ho zatahala za ocas a pohrozila, že ho uváže, když se bude starat o ptáčky.

Zato nám bylo dovoleno chodit lovit do lesa, který nám patřil – a to je skvělé, neboť v lese bylo hodně zvěře. Byli tam zajíci, koroptve, srny a tu a tam se objevil i divoký kanec. Charry sice nebyl příliš nadšen, když jsme si lovili sami, ale zakázat nám to nemohl.

„A co je za lesem?“ ptal se jednou Ao Harrap. „Při minulém lovu jsem se tam zatoulal. Je tam neobydlený kraj a nikdo tam nežije! Ale stopy zvěře tam jsou...“

„To je vřesoviště,“ řekl Charry. „Bažiny. Tam nechoďte, mohli byste se propadnout do bažiny a utopit se. Je to zlé místo – kdo neumí najít cesty, zahyne tam bez pomoci!“

„A straší tam duše zemřelých,“ dodala Diana. „Ať nikdo z vás neleze do takových míst!“

Ao Harrap ovšem ví ty věci lépe. „My dovedeme chodit v bažinách! Cítíme, kde je půda dobrá a kde špatná. Nemůžeme se propadnout do močálu, protože víme, kde nás udrží. Byl jsem tam a chytil si zajíce! A přece jsem se vrátil, i když jsem měl špinavé tlapky!“

„Přesto není správné, abyste příliš chodili na vřesoviště. Kdyby vás tam někdo viděl, mohl by se polekat a střílet na vás! Není to naše území, rozumíte? Nechci, abyste tam chodili lovit!“

„No dobře,“ řekl Ao Harrap. „Vždyť jsem se jenom tak ptal.“

Věděl jsem, že nechce poslechnout Charryho rozkazu – ostatně proč taky, když přece my skutečně dokážeme najít cestu v bažině. Jsou-li lidé slepí, neznamená to, že my nesmíme otvírat oči. Nemuseli jsme si nic povídat, všichni tři jsme věděli, že od té chvíle budeme lovit na vřesovišti už proto, abychom zbytečně nevybili všechnu zvěř na našich pozemcích.

Musím přiznat, že lidé ve vesnici nás neměli moc rádi. Byli jsme hlavní příčinou, že na Charryho Hůrku nepáchla za celý den živá duše a že se všichni báli jít třebas jenom okolo, i když to bylo ve dne. Je pravda, že jsme se občas prošli podle našich hranic, chodili k řece a tak dál, ale nikomu jsme nikdy neublížili a chovali se ke každému co nejpřátelštěji. Lidé jsou ale divní.

Lidé, co s námi bydleli na Hůrce, byli však jiní, dalo se s nimi žít. Charry zvýšil počet čeledínů na šest a stejně tolik děveček. Jedním z čeledínů byl i Janek, který předtím sloužil u mlynáře – mlynář ho vyhodil, protože pro něj neměl práci ani mu neměl z čeho platit. Všechno, co měl uloženo, dal na stavbu nového mlýna a ještě si něco vypůjčil.

Janek nebyl příliš chytrý. Charry o něm říkal, že když se dával rozum, asi ještě spal. Pracovat ale uměl skvěle a tak byl u nás vítán. Přivedl si s sebou dívku, která se jmenovala Tonička, a ta zase přivedla svou sestru, patnáctiletou Markétku, která dostala za úkol pást husy. Děvčatům vládla Diana, asi ne zle, protože ji měly docela rády a dobře si rozuměly.

Kromě toho byli na statku Charryho rodiče, strýc James Stephens, Vítek a Tošio Yamanaki. Herec Hans Diettermann, který s námi původně taky bydlel, s jarem dostal chuť do života, rozloučil se a odtáhl, aby se dal někde zas k divadlu.

Charry se dal s ostatními do práce na polích. První ze všech začal orat, my ostatní jsme stáli na mezi a dívali se, jak pluh krájí mastně vyhlížející černou zem. Potom vyšel za Charrym čeledín Franzl, pak Vítek a poslední Janek. Víc pluhů jsme neměli, i když si to Tošio chtěl taky vyzkoušet. Mohl to zkusit, když se Vítek unavil a odpadl. Taky jsem chtěl vyzkoušet, jestli bych uměl držet pluh, ale Charry mi to nedovolil.

Zato jsme mohli jezdit s koňmi, protože všichni vědí, že s nimi umíme krásně zacházet. Zdejší koně sice nejsou tak krásní a krotcí jako doma v Arminu, ale dali se ovládat celkem snadno a poslouchali nás – když jsme ovšem přemohli jejich první strach.

Sotva bylo skončeno orání, už se zase selo. Charrymu přinesl strýček James nějaký prospekt, co sliboval secí stroj, tím se velice usnadní práce. Charry nad tím podumal, zamyslel se a pak poslal Tlustého Bertina, aby takový stroj koupil v nějakém velkém městě a přivezl.

To se také stalo. Byla to veliká mašina natřená na zeleno a byly na ní truhlíky, do kterých se sypalo zrní a dole vývody, kterými zrno vypadávalo do hlíny. Celá vesnice se na ten stroj přišla podívat a Charry jim ho ochotně předváděl. Sedlák Müller, který nás neměl moc v lásce, málem praskl vzteky. Dobře jsme ho pozorovali, protože měl s sebou i svou dceru a ta pořád koukala na Dianu, jako by ji chtěla zabít. Charry si toho asi povšiml, protože dovolil Dianě, aby jezdila na sečce a obsluhovala ji. A místní děvčata z vesnice jenom kroutily hlavami, až se jim třásly copy, trčící z čepce na strany.

Protože to je lehká práce, nechal nakonec Charry obsluhu sečky Dianě a sám šel s muži sázet brambory a ostatní podivné rostliny. Ao Harrap navrhoval, abychom u řeky udělali rýžové pole a zasadili taky rýži, ale Charry tvrdil, že tady není dost teplo a rýže by nevyrostla. Moc jsem se divil, říkal přece, že zima bude zase až v zimě a do té doby je daleko. Ale je to asi pravda, v noci nebylo ještě teplo jako u nás doma – a možná to nebylo jen místní ochlazení, jak jsme si mysleli.

Ale práce na secím stroji se Diana brzo nasytila a potom koukala, na koho ji přehodit. Protože jsme byli pořád u ní, dala se pohnout, aby nechala jezdit Tannarra. Bylo to sice problematické, musel tahat a stlačovat různé páky a vůbec zacházet se železnými věcmi, ale Diana řekla, že když dokáže zacházet s puškou, musí se naučit i tohle.

Tak jsme jezdili, napřed Tannarr a když odešla Diana, tak i Ao Harrap a já. Není to vůbec těžké, jak Diana tvrdila. Chytrá šelma musí umět daleko víc než tohle. Ovšem chyba nastala, když se z některých trysek začalo sypat zrní moc a potom přestalo úplně, a když jsme se pokoušeli to opravit, něco se tam vzpříčilo a od té chvíle to už nefungovalo vůbec.

Ao Harrap to očichal a prohlédl a řekl: „Nedá se s tím nic dělat. Tannarre, zaběhni pro Dianu!“

Diana přiběhla celá vyjevená. Chvíli koukala do stroje, zkoušela hýbat různými pákami a pak souhlasila s námi, že se s tím nedá už nic dělat. Trochu se na nás zlobila, ale my tvrdili, že jsme nic špatného neudělali.

„Odtáhnem to na dvůr.“ Sedla si zas nahoru a jeli jsme na statek. Po cestě mi řekla: „Aflargeo, běž a poohlédni se, kde je Vítek. Jestli ho najdeš, tak mu řekni, ať sem přijde, ale opatrně, aby to neviděl Charry. Kdyby s ním někdo byl, tak si vymysli něco, co tě napadne. Hlavně nesmí Charry ani nikdo jiný vědět, že se polámala sečka!“

Tak jsem šel. Vítek byl naštěstí sám, seděl na mezi a spravoval kolečko od jednoho pluhu. Když jsem se podíval, co se děje, zazpíval mi: „Oral jsem oral, ale málo, kolečko se mi polámalo.“ a požádal mne, abych mu to podržel tlapou.

„To jsem moc rád, že se ti to pokazilo!“ řekl jsem.

„Ale jdi! Škodolibost jsem u tygra ještě nepozoroval!“

„To ne! Jsem rád, že nejsme sami, kdo jsme něco pokazili.“

„Ale! Kdopak co zkazil?“

„Zastavila se nám ta sečka. A nejde s ní nic. Diana ji nechala odtáhnout na dvůr a prosí tě, abys přišel to spravit!“

„To je od ní pěkný, já to viděl dneska poprvé v životě. No tak jdeme, no...“ Nechal kolo pluhu, vzal brašnu s nářadím a šel se mnou.

To už byla sečka na dvoře. Když s ní Diana přijela, uvítala ji jen mami, která obešla tu železnou obludu kolem dokola a řekla s citem: „Hned jsem si myslela, že to špatně dopadne. Však to je proti Bohu, mít na setí železnou mašinu! Má se sít rukama. Zrno je Boží dar a k Božímu daru má mít člověk úctu.“

Vítek přistoupil k sečce, kopl do ní podpatkem a poškrábal se na hlavě. Diana k němu přišla a tvářila se smutně. „Vítku, ukaž jednou, že jsi kamarád! Ty to určitě dokážeš dát do pořádku! Kdyby viděl Charry, že jsem to pokazila, zmlátil by mě!“

„Zmlátil? On tě taky někdy bije?“

„No, to zrovna ne,“ zmírnila to Diana. „Ale smál by se mi, a to je ještě horší. Dělej s tím něco, prosím tě!“

Vítek otevřel brašnu s nářadím a vytáhl z ní šroubovák. „Jakáž pomoc. Tak to musíme rozebrat...“

Odstranil všelijaké železné kryty z celého trupu a zadíval se zkoumavě na různé trubky, táhla, řemeny a ozubená kola. Popotáhl za páky, sledoval co ovládají a proč, pak si postrčil čepici a hvízdl.

„To dělal nějakej pořádnej truhlík! Ten člověk nemá vůbec ponětí o technice. Tadyhle se to zaseklo a bodejť ne, když je tahle konzolka vysunutá akorát do cesty a nanic. Tohle by úplně stačilo o polovičku kratší. Přineste mi pilku na železo!“

Diana mu podala pilku a Vítek počal odřezávat kus železa, který mu připadal zbytečný.

„Proboha, jenom to neznič, ať Charry nenadává!“ strachovala se, ale Vítek se nedal přesvědčit.

„Já to dokonce vylepším! Budeš koukat...“

„Ty, prosím tě...“ začala Diana, ale Vítek ji zarazil:

„Radši mi místo radění podej šestnáctku klíč!“

Tak klečeli u sečky a montovali a řezali, pilovali, občas Vítek zahodil kus železa. Potom přišel tati a taky radil a pomáhal a hromada vyřazených součástek utěšeně rostla. Vítek se překonával, přehazoval trubky z jednoho místa na druhé, někam dal místo slabších silnější a jinam místo silnějších slabší, a když s tím byl za tři hodiny hotov, bylo to zrovna ve chvíli, kdy do dvora vstoupil Charry a protáhl obličej, co se to děje.

„Copak to vyvádíš? Diana to pokazila a ty to spravuješ, že?“

„Ani řeč,“ řekl Vítek. „Co sis to vymyslel? Sám jsem to otevřel a dávám to do pořádku! Ti chlapi nemají drobet technickýho rozumu, co to dělají. Když se na to podíváš...“

„Ať se dívám jak se dívám, pořád je toho míň a míň. Bude to vůbec ještě někdy fungovat?“

„Můžeš to zkusit! Bude jenom o polovičku lehčí práce. A dokonalejší konstrukce. Teď už se to nezasekne, i kdyby s tím pracoval nevím kdo!“

„Tak ono se to zaseklo! To jsem si mohl myslet. A řídila to Diana, že jo?“

„Ne,“ řekl Tannarr hrdě. „Byl jsem to já, pane. Nehněvej se na Dianu, je nevinná – to má tlapa se dotkla stroje ze železa a on se rozhněvav, přestal fungovat.“

„Už to vidím! Nelži mi, chceš ji chránit, tak to bereš na sebe. Je mi to jasný, Diano, víckrát na to nesáhneš ani prstem. Bude s tím jezdit Vítek, když tomu rozumí, jak říká...“

„Teď už se nemůže nic stát! A kdyby, tak se tadyhle otevře kryt a může to být jenom tohle táhlo, protože to se zaručeně za pár neděl ohne a budeme muset dávat nový. Je tak blbě nasazený, že se hned kroutí. To nemůže dlouho vydržet. Bylo by potřeba to převrtat.“

„Tak to převrtej! Ale jestli to nepůjde, tak se těšte. Všichni dohromady. Je tady něco k jídlu?“

Vítek se tím zabýval ještě půl hodiny, pak jsme vyjeli zas na pole. Charry osobně odzkoušel secí stroj a vyjádřil se, že jde skutečně lehčeji a jak se zdá, i líp. Zbylé součástky a odpad smetl tati do pytle a uložil do kůlny, kdyby se to ještě někdy potřebovalo.

Po experimentu se sečkou rozhodl Charry, že už nebude kupovat žádné zemědělské stroje a bude vše dělat ručně, jak se to dělalo vždycky. Ovšem ke cti Vítka je třeba říct, že od jeho opravy neměl už stroj jedinou poruchu a setí zdárně pokračovalo. Stejně tak pokračovaly velmi rychle i ostatní polní práce.

Potom přišla neděle a Diana prohlásila, že v tomhle kraji se světí stejně jako v Arminu. Proto že nebudeme celý den nic dělat a lidé půjdou dopoledne do kostela.

Poněvadž my býváme rychleji hotoví s úpravou zevnějšku než lidé, čekali jsme, až se všichni patřičně přistrojí. Diana se oblékala do nového kroje, který po večerech šily s Grétou a mami. Bylo to oblečení velmi pestrobarevné a moc se všem líbilo, až na Charryho, který na to koukal spíš jako na parádu a vyhazování peněz. Mužský kroj je podstatně jednodušší a Charry v něm vypadal téměř k nerozeznání od ostatních mužů, třeba Franzla nebo Janka. Diana si zvlášť pečlivě načesala copy a protože byly krátké a nechtěly jí trčet z čepce do stran jako ostatním ženám, zpevnila si je šikovně drátem. Charry se smál, že na ten drát někoho napíchne a ještě mu ublíží. Mami a tati se oblékli do poněkud jiného kroje než ostatní, namísto pestrých barev byly u něho všechny tmavší a převládala černá.

Nesnáze byly jen s Tošiem a Vítkem. Tošio vida, že se převlékají do slavnostního, oblékl si kimono, zasunul za pás meč a usoudil, že je připraven. Vítek naproti tomu zůstával v opozici a prohlašoval, že nepůjde.

„To bych moc rád věděl, proč ne!“ řekl Charry.

„Protože jsem jiné víry. Český bratr, jestli víš, co to je.“

„Nevím – ale je to nějaká protestantská sekta. My jsme taky protestanti, tak se vůbec nic nestane, když se zúčastníš.“

„No dobře. Ale na tvoji zodpovědnost!“

Oblékl se velmi rychle, a to do černých kalhot, bílé košile a černého kabátu prostého střihu. Kde k tomu všemu přišel, nevím, ale považoval to za slavnostní oděv. Charry se zatím podivoval Yamanakiho oblečení, potom to vzdal a poradil mu jenom, aby dělal to co ostatní a nesnažil se ničím přispívat k obecnému pozdvižení. Pak si všiml nás.

„A co vy tady? Co na nás tak koukáte?“

„No, že abysme šli, ať nezmeškáme!“ připomněl jsem.

„Vy přeci nemůžete jít s námi!“ zhrozil se. „Musíte zůstat doma, do kostela nesmíte vstoupit!“

„A to bych moc rád věděl, proč! V Bird City jsme tam chodili a otec Ignác byl rád a chválil nás!“

„Tady není Bird City! Do kostela u nás nesmí žádné zvíře. Ani vy, ani nikdo jiný.“

„Jak se to vezme,“ řekl kocour Moritz. „Já tam chytal myši a kavky tam mají dokonce hnízdo.“

„To je něco jiného, o tom nikdo neví. Ale kdyby tam šly naše šelmy, bylo by to znesvěcení kostela. To je neodpustitelné a zkrátka to vůbec nejde!“

„Lidi mají všelijaké hloupé názory,“ soudil Ao Harrap. „Tohle je jeden z nejhloupějších. Do našich chrámů smí každý.“

„Nebudeme se dohadovat,“ řekl Charry. „Zůstanete doma a basta!“

„Dobře,“ řekl Ao Harrap. „Zůstaneme doma.“

Zatím se už sebrala Gréta s Franzlem a s pacholky a děvečkami a šli všichni pomalu dolů do vesnice. Charry a Diana, staří a Vítek s Tošiem měli jet bryčkou, ježto tati a mami nemohli tak dobře chodit a taky bylo daleko vznešenější jet do vsi na voze. Vytratili jsme se na dvůr a odtamtud za stodolu, kde řekl Ao Harrap: „Když nechtějí, abychom šli s nimi, tak nemusíme. Ale proto nemusíme zůstat doma! Půjdeme sami.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasil Tannarr. „Ale jak to uděláme?“

„Když jsme sem přišli, ještě v zimě jsem obešel v noci celou vesnici a všude se podíval. Kostel je na kopečku, zezadu k němu přiléhá starý hřbitov, zatímco zepředu je nový. Tam, hlavní cestou, přicházejí lidé. Vzadu na starým hřbitově mají pelechy zajíci. Ale nebyli tam, škoda. Tamtudy se dá ke kostelu proniknout úplně snadno.“

„Ale jak dovnitř?“ ptal jsem se. „Jinak nebudeme nic vidět...“

„Moritzi, jak ses tam dostával ty, když jsi tam chodil chytat ty tvoje myši?“

„To je maličkost, je tam několik vchodů. Jednak se dá prolézt kterýmkoliv nezavřeným oknem. Potom sklepním okýnkem pod sakristií. A nejlíp se leze přes půdu sakristie na půdu chrámový lodi a na věž. Tam bylo nejvíc myší. A nahoře ve věži kavky a na trámech pod nima netopýři.“

„Jak bysme se tam mohli dostat my?“

Moritz chvíli přemýšlel. „Taky by to šlo. Od hřbitova je malá branka zavřená na závoru. Tam jsou schody nahoru na půdu sakristie a potom na věž. Kdybych odstrčil závoru, mohli byste snadno projít dovnitř. Do lodi se už nějak dostanete, to je pro vás maličkost.“

„A lidi – viděli by nás?“

„Nemuseli by nás vidět. Když se jim neukážeme.“

„A to my se neukážeme,“ řekl jsem. „Jdeme?“

Moritz vystrčil hlavu, aby se podíval, kde jsou naši. „Musíme počkat. Ještě nevyjeli. Kdyby se po nás třeba sháněli...“

Čekali jsme už jen chvíli, potom vyjela bryčka ze vrat a my se vyplížili hned vzápětí. Jak se dostat do vesnice, víme všichni. Od našeho statku tam vede cesta, podél ní roste alej stromů a rozrostlých křovisek. Za tímto křovím jsme se mohli krásně připlížit až do bezprostřední blízkosti pahorku, na kterém stojí kostel. Na hřbitov jsme pak museli projít dost hlubokým příkopem, v němž se po dešti drží voda, a přelézt zeď, což je jednoduché.

Nepříjemné by bylo jenom, kdybychom při cestě někoho potkali – ale stačí v takovém případě ulehnout na zem a skrčit se do křoví, člověk přejde a nevidí nic. Je pravda, že jsme větší, než obvykle zdejší kočkovité šelmy bývají, ale lidé nejsou vůbec pozorní k tomu, co se kolem nich děje a nevšimli by si nás, dokud by o nás nezakopli, i kdybychom leželi přes cestu.

Dolů ke kostelu jsme se dostali bez nejmenších potíží. Ani prolézt příkopem a přelézt zeď nebylo těžké, lidé tudy nechodili a stačilo dát pozor, aby se náhodou někdo neobjevil. Většinou chodili z druhé strany přes můstek od řeky, aby si neumáčeli boty. Jsou někdy podivuhodně choulostiví.

Skrčili jsme se v křoví v zarostlém hřbitově a pozorovali lidi, jak do kostela přicházeli. Muži i ženy ve slavnostních krojích, podobných jaké měla Diana a Charry. Mnozí se zastavovali, zdravili se a hovořili spolu. Děti jim stály způsobně po boku a chovaly se vzorně, aby nedostaly pohlavek.

Stal se tam jen jeden incident, ale to jsme se dozvěděli až později. Samozřejmě to bylo kvůli našim. Charry a Diana se totiž setkali taky s Müllerovými, s mlynářem a jeho ženou. Diana je pozdravila, jak se slušelo a jak ji to Charry vtloukal do hlavy: „Gooden Taak, fraa' nakbaarijn...“

Ale bába Müllerová, místo co by slušně odpověděla, zvedla nos a odvrátila se s pohrdáním. A když byla tak daleko, aby to Diana slyšela, prohodila k mlynářce: „Ta čarodějnice je tu taky! A ještě se odváží pozdravit...“

Diana sebou škubla. „Madam, nechtěla bych, aby to vyznívalo příliš pyšně, ale myslím, že když jsem vás slušně pozdravila, mohla jste mi slušně odpovědět! I vy, mlynářko. Pokud vím, navštívila jste mne dokonce v mém vlastním domě, a...“

„No a co má být?“ mlynářka se otočila k ní a se zlým šklebem vykřikovala: „Co – taková si myslí, když se usadila na statku, že se jí hned bude říkat gnaadijk fraa', milostivá paní, ne? Přitom se vůbec neví, co je zač a čí je a kde ji našli – a to její čarování je taky pěkně vypečená věc!“

„Vy, paní, byste mi možné měla říkat ne gnaadijk fraa', ale Yk Gnaade, Vaše Milosti!“ vyjekla Diana. „Protože já...“

Vtom jí už Charry stiskl ruku v zápěstí.

„Cože?“ vykřikovala Müllerová. „Ona si snad myslí, že když je z Hůrky, tak že je nějaká hraběnka, či co? Ona snad...“

Dianě blyštěly oči, jen se pustit do hádky. Ale Charry, stále jí svíraje ruku, pronesl mrazivým tónem: „Moje žena nemluví dosti dobře naší řečí. Prosím, abyste ji omluvily. Nemyslela to tak, je zvyklá na francouzštinu, která je její mateřštinou. V té zní taková slova zcela jinak.“

Babám to nestačilo, ale ostatní lidé upadli do rozpaků.

„No,“ pravila mlynářka, obracejíc se zády k Dianě a Charrymu a naklánějíc se k Müllerové. „Francouzka! Všechny Francouzky jsou nemravné a zpustlé, to je každýmu známo...“

„Však,“ řekla statkářka. „Na nás bude hrát dámu – a zatím se bratříčkuje s pacholky a děvečkami! Dokonce si s nimi tyká! A na nás, poctivé sedláky, se bude vytahovat!“

Diana otevřela pusu, aby něco řekla, ale Charry jí opět stiskl ruku, tak mlčela. Charrymu naběhla jizva na čele do ruda, což je neklamné znamení, že se v něm vzmáhá vztek.

„To už tak bývá, když se stane velká dáma z pouliční trajdy!“ pronesla bába Müllerová se zadostiučiněním.

V té chvíli Charry smekl klobouk a zvolna, aby to všichni viděli, se přežehnal křížem. Vzápětí zazněl jeho hlas jako zvon celým prostranstvím: „Müllere! Snad byste si měl zkrotit svoji ženu, aby si pamatovala, že stojí na posvátné půdě a krotila svůj jazyk. Bůh je tu s námi a slyší naše slova. Jeho uráží ten, kdo uráží člověka k obrazu božímu stvořeného!“

Nastalo ticho. Všichni se otočili k Müllerovi a ten pomalu, ale spolehlivě rudnul. Jeho žena rovněž zrudla jako pivoňka, pak sedlák mlčky, ale výstižně ukázal ženě, aby se klidila stranou. Nakonec řekl tiše, ale bylo to všude slyšet: „Promiňte, sousede Rithere – nemyslela to tak.“

„Nic se nestalo,“ řekl Charry blahosklonně. „Neslyšeli jsme nic, co by nás uráželo.“

Vstoupili do kostela. Müllerovi se hrnuli ke své lavici, která byla první nalevo, hned pod kazatelnou. Mlynář měl zas vydrženou první lavici napravo. Mimo těchto byla nejčestnější čtyřmístná lavice přímo u pravé stěny, na té sedával zeman a zemanka z Hůrky se svými dětmi, když byla Hůrka ještě panská. Teď, když panstvo zkrachovalo a lidé na velkostatku se střídali, nesedával tam nikdo, jenom občas správce společnosti, který dojížděl dohlížet na nájemce. Nyní kráčel Charry přímo k panské lavici, počkal až se usadila Diana, jeho matka a otec, pak usedl sám a jako bývalý zeman pověsil svůj klobouk na výčnělek vyřezávané lavice. Tošio Yamanaki zůstal stát vedle lavice s rukama složenýma na prsou. Děvečky a čeledínové se nahrnuli do lavic vzadu, jak se slušelo na jejich stav, a polohlasně tam vychvalovali svoje panstvo jiným čeledínům a děvečkám.

Kostel zašuměl, když se Ritherovi posadili na místo určené pánům z Hůrky. Ale patřilo jim a nedalo se nic dělat, jen ukázněně usednout a strpět, aby světoběžník a jeho podivná manželka seděli na místě nejčestnějším.

To už se dostal na své místo i varhaník. Lidé vytáhli zpěvníky, varhaník počal hrát na svůj nástroj. Poprve jsme, my šelmy, slyšeli varhany, v Arminu jsme je neměli. Moc se nám to líbilo a Tannarr si počal polohlasem prozpěvovat s sebou, až ho Moritz musel zarazit.

Když začaly varhany hrát a lidé zpívat, Moritz vstal a přeběhl ke kostelu. Objevil pootevřené okénko v sakristii a zmizel v něm tak rychle, že si ho ani nikdo z opozdilců, chvátajících do kostela, nemohl všimnout. Po chvíli čekání jsme spatřili, jak se dvířka v zadní části pootevřela. Tannarr proletěl první přes prostranství a už byl uvnitř. Zakýval nám tlapou, že můžeme za ním. Proběhli jsme a rovněž vlezli dovnitř, ačkoliv to nebylo tak jednoduché. Byla to malá komůrka plná nářadí, většinou používaného na kopání hrobů. Jsme tři velké šelmy a museli jsme se velmi stlačit, abychom se tam vešli. Potom Ao Harrap pomohl Moritzovi zastrčit závoru, aby nás někdo nepřekvapil – mohl by se nás třeba leknout.

Z komory vedl žebřík někam nahoru. Vylezl jsem po něm první a naštěstí mne unesl, ačkoliv jsem ze všech nejtěžší. Nahoře byla půda a na ní zbytky sena, asi kostelník choval králíky. Trámy byly sice trochu zpuchřelé, ale dalo se po nich vylézt výš, kde začínala půda kostela. Vylezli jsme a ocitli se na ochoze pobitém prkny, aby tam mohli chodit i lidé.

„No ne,“ řekl Tannarr. „Byl jsem na půdě na Hůrce, ale takováhle změť trámů tam nikde není. Jak to ti lidé dokázali, dát sem tolik trámů? To každý z nich něco drží?“

„To máš tak,“ řekl jaguár. „Lidé nedokážou udělat pořádnou klenbu. Tahle klenba, jak vidíš na stropě, je kulatá s hřebenem uprostřed. To jim dá moc práce, daleko víc než normální rovný strop, jako je na Hůrce. Ale musejí na to dělat takovouhle složitou konstrukci. Už proto, že je ze dřeva. Naše kamenné stavby jsou mnohem jednodušší a při tom bychom takovou klenbu dokázali taky – ještě složitější.“

„Je to pravda,“ řekl jsem. „U nás v Aurrgharru v trůnní síni je klenba, která je navíc ještě asymetrická. A přitom je z kamene a nedrží ji takovýhle monstrum!“

„Pojďte,“ řekl Moritz. „Tam vzadu je díra, kterou budeme vidět dovnitř. Ale buďte ticho, nahoře na kůru jsou lidé a kdyby si všimli, že jsme tady, mohli by sem vlézt, je tam další vchod.“

„Tam bych chtěl,“ řekl Tannarr. „Chci slyšet varhany zblízka.“

Šli jsme po ochozu, až jsme se dostali na místo, kde jedno z prken bylo uvolněné a škvírou bylo vidět dovnitř. Ovšem taková díra stačila pro Moritze, ale ne pro nás tři. Bylo to v temném koutě klenby, která nebyla osvětlena svíčkami zezdola. Proto Ao Harrap rozhodl: „Uděláme tu díru trochu větší!“

Zachytil drápy uvolněné prkno, počkal až varhany nasadily forte a pak zapáčil. Ozvalo se zapraštění, vzápětí jaguár zachytil zuby ulomené prkno a položil je vedle sebe. Dole si lidé ničeho nevšimli, i když mě by určitě takový zvuk přiměl k ostražitosti.

Vykoukli jsme vzniklou škvírou dolů. Lidé seděli v lavicích, v rukou drželi otevřené zpěvníky a zpívali. Tannarr pořád ještě chtěl zpívat s sebou, ale Moritz ho varoval, že by si toho všimli, protože leopard má mnohem krásnější a silnější hlas než lidé a lidé by mu třeba ze závisti mohli ublížit. To Tannarr uznal a radši mlčel.

Prohlížel jsem si vysoké stěny kostela. Byly na nich dřevěné desky a na těch namalováni krásní lidé v důstojných pózách a slavnostním oblečení. Okolo hlavy měl každý zlatou barvou namalovaný kroužek a před každým hořely tři nebo pět svíček v ozdobném svícnu. Na pravé straně byla socha: vyhublý muž zavěšený na kříži, s nesmírně smutným a bolestivým výrazem ve tváři. Hádal jsem, že ten kříž je nějaký mučící nástroj a že ten člověk byl mučen. Možná dokonce i zabit.

„Kdo je to?“ ptal se tiše Tannarr. „Co mu udělali a proč?“

„Kdybyste místo flákání chodili raději poslouchat otce Ignáce, když o tom vypravoval, byli byste chytřejší,“ řekl Ao Harrap povzneseně. „Je to Ježíš Kristus, Bůh lidí. Byl člověkem, ale z nějakých nesmyslných příčin se dal zabít tímhle způsobem. Potom se vrátil na svět, aby si to s těmi, co mu to udělali, vyřídil. Lidé se jej bojí, uctívají jej a modlí se k němu.“

„Tomu nerozumím,“ řekl Tannarr. „Proč ho zabili?“

„Chtěl se stát Vládcem lidí. Ale oni nechtěli mít Vládce, aspoň ne tak moudrého a schopného, jako byl on. Dosavadní vladař, císař římský, se bál, proto nařídil ho popravit tímto způsobem. Ale Ježíš proti němu nechtěl bojovat, nechal se radši zajmout. Svého pobočníka dokonce káral, aby netasil meč z pochvy a poslal ho raději pryč. Osobně si myslím, že chtěl, aby ten Petr přivedl pomoc, ale on to nepochopil a radši celou noc plakal, než by mu pomohl. A ráno Ježíše odsoudili k smrti a přitloukli ho hřebíky za ruce a nohy na takovýhle kříž. A tam ho nechali, až zemřel.“

„Je to hrozně zmatené,“ řekl jsem. „Vyprávěj to po pořádku!“

„To je těžké. Jsou v tom příšerné zmatky, otec Ignác to vždycky vyprávěl tak, že se nedalo nic rozumného pochopit. Když měl říct něco konkrétního, tak se zapletl do výkladů o věcech nadpřirozených a jasné a důležité údaje se ocitly mimo diskusi. Podezřívám otce Ignáce, že to pořádně ani nevěděl. Jenom říkal, že Ježíš zemřel za naše hříchy. Což je podle mého nesmysl, protože nemohl předem vědět, co my provedem!“

„Co je to hřích?“ zajímal se Tannarr.

„Jsi nevzdělanec! Hřích je... nesprávné jednání. Lidé mají takový zákoník o deseti bodech, který ale vůbec nemusí dodržovat. Aspoň nikdo, koho jsem zatím poznal, ho nedodržuje, a vypadá to, že mu to prochází. Když už těch prohřešků proti zákonu je moc, musí se pomodlit, aby mu Bůh odpustil, protože ten je v tom hlavní soudce. A on jim opravdu odpustí.“

„To je docela příjemně zařízeno! Když tygr něco provede, dostane nakládačku a když se mu na to přijde, dopadne to s ním ještě hůř. Lidé nejsou tak hloupí, jak se zdají. Oni se zkrátka omluví Bohu a mají to srovnané.“

„A vidíš, úplně ne. Ještě si to s nimi někdo vyřídí po smrti. Čerti a tak dál.“

„Jo!“ Tannarr se nadšeně zavrtěl. „Čerty já znám, Diana mi o nich vyprávěla. To musí být krásní lidé – představte si, mají na hlavě rohy, vzadu dlouhý ocas a jsou celí černí a chlupatí!“

„Už mlčte! Přestali zpívat, ať nás neslyší!“

Právě přicházel farář. Byl starý a kráčel těžce, zvlášť když musel vystoupit po točitých schůdkách nahoru na kazatelnu, zavěšenou proti soše Ukřižovaného. Když byl nahoře, musel chvíli čekat, než si oddechl; teprve pak mohl začít mluvit:

„Mijne brooder aad schweester – moji bratři a sestry! Jsem rád, že jste v tak hojném počtu navštívili náš skromný svatostánek, a jsem ještě raději, že mohu v našem bohabojném shromáždění přivítat tváře nám velmi milé, které jsme již dlouho neviděli; a pak také tváře, které vidíme vůbec poprvé. Na počest těch, kdož se k nám vrátili z dálky, chci dnes hovořit o cestách trnitých, po nichž chodil Pán a po nichž chodí lidé, na slova Žalmu 101 z Písma svatého.“

Všichni lidé v kostele povstali a kněz přečetl:

„Žalm Davidův.

O milosrdenství a soudu zpívati budu, tobě ó Hospodine, žalmy budu zpívati.

Opatrně se míti budu na cestě přímé, až přijdeš ke mně; choditi budu ustavičně v upřímnosti srdce svého i v domě svém.

Nepředstavímť sobě před oči věci nešlechetné; skutek uchylujících se v nenávisti mám, nepřichytíť se mne.

Srdce převrácené odstoupí ode mne, zlého nebudu oblibovati.

Škodícího jazykem bližnímu svému tajně, tohoť vytnu; očí vysokých a mysli naduté nikoli nebudu moci trpěti.

Oči mé na pravdomluvné v zemi, aby sedali se mnou; kdož chodí po cestě upřímné, tenť mi sloužiti bude.

Nebude bydliti v domě mém činící lest, a mluvící lež nebude míti místa u mne.

Každého jitra pléniti budu všecky nešlechetné z země, abych tak vyplénil z města Hospodinova všecky, kdož páší nepravost.“

Lidé vyslechli ta slova mlčky a bez vyrušování, nejspíš jim tak docela nerozuměli. I my jsme museli dávat pozor, protože to bylo ve starobylém jazyce. Ale pak kněz promluvil zase normálně:

„Bratři a sestry, potkala nás veliká radost, když se do naší obce vrátil mladý muž, který z ní před lety odešel. Hovořím o tobě, bratře Charlesi. Znám tě od malička, viděl jsem tvé rodiče při svatbě před tímto oltářem a oddával jsem je. Nedlouho po tom jsem tě křtil, tam z té křtitelnice v rohu. Byl jsem tehdy o hodně mladší a nebylo to dlouho poté, co jsem byl poslán do této vesnice. Pamatuji se na tebe i později, když jsi chodíval po vsi jako malý chlapeček. Pamatuji se také, jak jsem vás učil znát první písmenka v Bibli, kterou držím v ruce, tebe i řadu dalších dětí. Byl jsi z nich nejchytřejší. Vím, že se pan biskup, když k nám přišel, podivoval, kolik už znáš. Také pan učitel, který teď sedí na kůru a krásně nám hraje na varhany, dobře ví, jaký jsi byl. Všichni v této vesnici tě znají, vyjma těch, které jsem doprovodil na cestu poslední a dětí, které se narodily až v posledních letech.

Odešel jsi od nás do dalekého světa. Odešel jsi, spravedlivý a dobrý Bůh tě dlouhá léta vodil po širokých krajinách světa podle slov Písma: „Všude zem Páně – na všelikých cestách já budu s vámi.“ Prošel jsi daleké cizí země; pracoval jsi pilně na hřivně, která ti byla dána a získal jsi bohatství a moc. Avšak vrátil jsi se k nám, do naší vesnice – a to je dobré.

Bratři a sestry, připomenu vám podobenství o marnotratném synovi, který se vrátil ze světa ožebračen, v bídě a nesnázích; a přece jeho dobrý otec dal zabít tučné tele, aby syna nakrmil; a přivítal ho s radostí. Tento mladý muž není marnotratným synem, přišel ve cti, hřivnu, jež mu byla dána, poctivě vzdělal a dobyl si slávy pozemské. Přišel, aby se stal jedním z nás, jedním ze stádce božího této obce, v níž žiju už tolik let a kterou se snažím chránit proti pokušení zlého. Přišel k vám – a co jste vy učinili? Zabili jste tučnou ovci, abyste jej nakrmili? Přivítali jste jej stejně laskavě, jako přijal otec syna, který jmění potratil a rodinu uvedl do hanby a opovržení? Projevili jste takový skutek křesťanského milosrdenství?

Řekli jste dobré slovo člověku, který přišel po dlouhých letech z dálky?

Náš bratr Charles si přivedl ze světa ženu. Velmi mladou ženu, s níž vstoupil ve svazek manželský. Podívejte se na ni všichni, vidíte ji dobře před sebou. Dobrotivý Bůh jí dal krásu tváře i těla; to však dává každému člověku a kdo z nás starých může říct, že v mladých letech mu takový dar byl odepřen? Co však ještě daroval Pán této ženě, své služebnici jménem Diana? Co můžete číst z tváře té ženy? Čtete v ní snad povýšenost, pýchu, krutost, zlo? Ne, její oči hlásají lásku ke všemu živému, dobrotu a vlídnost. Dívky, které ji denně vídají a pracují s ní v jejím domě, si jí váží a mají ji rády, nejen jako dobrou paní, ale i jako moudrou přítelkyni. Mnozí, kdož ji poznali, si jí váží. Avšak mnozí, a není jich málo, nejsou s touto dívkou spokojeni; zlými slovy i zlými činy se snaží ublížit tvoru stvořenému k obrazu Božímu.

Připomenu vám teď, co učinil Pán, když k němu přistoupila žena padlá Veronika, která žila v hříchu ve městě Jeruzalémě. Ježíš Kristus, který je nekonečně laskavý, nepohrdl cizoložnou ženou; odpustil jí její hříchy a milostivě ji přijal; vzal její roušku a otiskl do ní svou svatou tvář, potřísněnou krví, blátem a potem. To učinil Kristus pro ženu padlou. Ale vy, někteří z vás, jste přijali ženu počestnou, jako by vám kdoví čím ublížila; a málem jste ji vyštvali od prahu božího domu.

Vidím tváře některých z vás; a čtu v nich jedno zlé slovo, které tady i dnes padlo, před chrámem Páně. To slovo je zlé a nebylo tady už dávno slýcháno. Slovo čarodějnice.“

Kostel zašuměl; starý farář sklonil na chvíli hlavu na prsa a odpočíval po té dlouhé řeči. Zatím se všichni dívali na Dianu a Charryho. Diana seděla mlčky a vzpřímeně, ani se nehnula, Charry se tvářil zachmuřeně. Mami a tati byli velmi rozpačití, a jenom tvář Tošio Yamanakiho byla nepohnutá jako z kamene; dozajista ničemu z toho nerozuměl.

„Jsem velmi starý člověk. Prožil jsem dlouhá léta; a v dětství ještě slýchal povídačky o takových slovech. Když je někdo někdy vyslovil, hořely potom hranice. Ano, byly doby, kdy to slovo znamenalo strašlivou smrt pro člověka, který byl takto nazván. Smrt v plamenech ohně! Všechny ty ženy a muži, ano i děti, byli odsouzeni řádným soudem a byli vinni podle úsudku svých soudců; neboť oni tomu chtěli. Ale Bůh, který vládne na Věčnosti, Bůh, který jediný má právo soudit činy lidí, ten to nechtěl! Jsou věci, které se vymykají poznání člověka a nad nimiž rozum zůstává stát; ale Bůh ví, co se děje a řídí svojí rukou správně všechen běh světa. Což myslíte, že on, který je tak mocný, by nedokázal změnit, co si usmyslela pokazit opovážlivá lidská ruka? Že by Bůh dopustil svévoli zlého člověka, který by si kouzly osoboval právo rušit Boží záměry? Mohou být lidé moudřejší než Bůh a napravovat, co podle jejich přízemních názorů on zapomněl? Je to, jako by se červi, kteří ryjí v zemi, rozhodli napravovat, co hospodář při orání brázdy podle jejich červích náhledů učinil špatně. Takoví byli lidé, kteří zapalovali hranice a soudili nevinné!

A dneska znovu zní slovo čarodějnice. Uplynulo víc než sto let od doby, kdy dohořely poslední hranice! Dnes už nikdo rozumný nemůže věřit, že někdo z jeho bližních používá kouzel k prosazení svých cílů; a žádný rozumný člověk také nevěří, že by mohla existovat čarodějnice. A přece se to řeklo. A já se ptám, ptám se vás všech: Proč?

Přinesli mi podivné zvěsti. O ženě, která čarovala, aby sníh roztál a přišlo jaro. Ale za mého života se stalo každoročně, že roztál sníh a přišlo jaro! Člověk, který ve vhodnou chvíli bude provádět podivná zaklínání, jemuž nikdo druhý nerozumí, může téměř s jistotou očekávat, že příroda mu vyhoví a jaro přijde, sníh skutečně roztaje. To se taky stalo. A bylo by se to stalo, i kdyby jedna mladá a možná ještě poněkud lehkovážně hravá dívka nebyla přivolávala jeho příchod. Od doby, kdy tady žiju, na jaře přicházejí záplavy. Některý rok větší, někdy jen maličké nebo žádné, když sníh roztaje pomalu a stačí odtéci řekou. Taková povodeň, jakou jsme viděli, byla už mnohokrát – a nikdy nikdo ještě nerozbil výbušninou led, aby voda mohla odtéci. Pamatuji se, že před několika lety se dokonce jeden muž utopil ve vzbouřené vodě. Pokaždé při tom byly poškozeny nějaké hospodářské budovy. Mnohokrát dokonce spadly, ale ne následkem čar a kouzel, nýbrž následkem špatného zdiva a zanedbané údržby. Naše sestra se prohřešila rouháním, když předstírala, že trestá čárami ty, kdož jí nadávali. Ale neprovinila se, že by někomu vědomě ublížila. Naopak sama pomáhala svýma rukama chránit majetek bližních, zatím co oni jen stáli a dovolávali se Boží pomoci. Bratři a sestry, i spoléhání na pomoc Boží je rouháním, nepřiloží-li člověk sám ruku k dílu. Co jste učinili vy, poškození? Poděkovali jste aspoň jedním slovem za tu pomoc? Nebo jste odpověděli slovem zlým?“

Farář se znovu rozhlédl po shromáždění.

„Slyšel jsem dnes tady před stánkem božím mnoho slov. Některá zněla neskromně a chlubivě a možná se nemusela líbit každému, kdo tu žije dlouhá léta a nemá rád lidi, kteří přišli teprve nedávno. Je tu však něco, co ukazuje, kdo má a kdo nemá právo být nazván čestným titulem. Vidím u dveří slepého Jáchyma; vím, synu, že poznáš podle kroku každého, kdo kolem tebe přechází a kdo ti dá do klobouku almužnu. Když jsi dnes seděl před vraty kostela a žebral, čí to byla ruka, která ti hodila do klobouku tři zlaté – namísto měďáků, které ti dávají počestní a zasloužilí občané této obce?“

Všichni se naráz otočili ke starci, který se opíral o sloup podpírající kůr. Měl zavřené oči a v ruce svíral hůl, byl ošumělý a zanedbaný. Teď otočil hlavu k faráři, neboť to bylo poprvé, co byl osloven. Zakašlal a řekl: „Já – já nevím, důstojnosti. Nikdy jsem ten krok neslyšel. Ale byla to mladá žena. Podle toho, kdo šel s ní, to byla... nová paní z Hůrky, důstojnosti.“ sáhl do kapsy a vytáhl tři zlaté mince, zvedl je před obličej a zacinkal jimi o sebe: „To je zlato, důstojnosti? Já... nikdy jsem takový zvuk neslyšel. Nikdy mi nikdo takové nedal. Já myslel, že...“

„Bůh tě potěš ve tvém neštěstí, synu. Jdi v Pánu, buď šťasten a pamatuj, že spravedlivý Bůh nedá zahynouti svým věrným. Jestliže ti vzal zrak, vynahradí ti to na nebesích.“

Slepec přikývl a zase se vrátil ke svému sloupu. Zřejmě se o něj opíral, aby věděl, kde je. Kněz sepjal ruce a pravil:

„To je všechno, co jsem vám chtěl říct, bratři.“

A sestoupil s kazatelny. Shromáždění začalo opět zpívat, pak se kněz objevil na svém místě před oltářem a sloužil obřad. Ale nebyla to mše, jakou sloužíval otec Ignác, nikdy jsem neviděl tak krátký obřad. Většinou se zpívalo a hrály k tomu varhany. Tannarr byl úplně unešen.

„Na tohle se musím naučit hrát! To je přece krása – a jak by bylo krásné, kdyby se na to zahrála nějaká leopardí melodie! To by bylo jako v tom nebi, co o něm mluvil otec Ignác. Já se nedivím, že se tam lidé tolik těší...“

Mše byla rychle skončena a lidé vycházeli ven. Charry se na chvíli zdržel v sakristii, předal knězi dost značný obnos na potřeby chrámu, protože tvrdil, že nutně potřebuje opravy. Farář byl šťastný a velmi přívětivě mluvil s ním i Dianou, která byla s ním. Dianě se moc líbil a když odcházeli, řekla Charrymu: „To je skvělý starý pán! Teď už mi nevadí, že odešel otec Ignác. Neměla jsem tušení, že i luteránští kněží jsou tak příjemní. V knihách jsou líčeni málem jako zločinci!“

„Je to dobrý člověk. Jenže hodně sešel za ta léta. Znám ho dobře, křtil mne. Ale tak zlé to s ním nikdy nebylo. Povídají dokonce, že je hodně nemocný, někdy ani nemůže vstát z postele, natož ještě sloužit obřady. Párkrát už tady byl kaplan z města, musel schválně přijet.“

Když se kostel vyprázdnil, vylezli jsme taky a honem se hnali na Hůrku, aby nikdo nepoznal, že jsme tam nebyli. Ale nebylo to potřeba, Charry poslal domů jen Janka a Toničku, aby se postarali o oběd, sám s rodiči a Dianou se zastavili v hospodě. To byl zvyk všech lepších občanů obce, seděli tam do odpoledne a moudře hovořili. V hospodě bylo přesně rozděleno, kdo si kam sedne: byl tu stůl hospodářů, stůl hospodyň, taky kout, kde seděli staříci a stařenky, vesměs výměnkáři. Mládež, pacholci a děvečky seděli na lavicích podle zdi, chlapci na jedné straně, děvčata na druhé. Charry si sedl ke stolu hospodářů a Diana usedla mezi selky.

Všichni se snažili seč byli dát jim najevo, že je rádi vidí a že jim hodlají vzdát čest, která jim náleží. Dokonce i mlynářka a Müllerová se šmajchlovaly k Dianě, jakoby ji kdovíjak milovaly. Müller udělal místo Charrymu po svém boku a řekl hodně nahlas, aby všichni slyšeli: „Ale no tak, Rithere – odpusťme si, co jsme si! Vždyť jsi z téhle vesnice, žádný přivandrovalec, znám tě od malička! Podej mi ruku a zapomeň, co si naše baby udělaly!“

„S radostí,“ stiskl mu Charry pravici. „Já jsem si vás vždycky vážil, Müllere!“

Ale hostinský se natočil ke starému Ritherovi: „Tvůj syn nějak stárne – za mladých let by Müllera vyhodil zavřeným oknem za daleko menší urážku!“

„Však se taky dočkáš,“ řekl tati. „Nekecej a toč pivo!“

„Rithere, jako největší sedlák ve vsi bys mohl alespoň zaplatit každýmu pivo!“ řekl jiný sedlák. „Nebo snad na to nemáš?“

„Mohl bych, a zaplatím. Za celou hospodu. Každému džbánek. A všem ženským kalíšek sladké. Vím, co se sluší a patří, když se někdo vrátí ze světa.“

To se ovšem každému nelíbilo. Bylo možné, aby někdo platil za svůj stůl, případně za ženy své třídy, ale velmi zřídka se stalo, aby sedlák pohostil i čeleď. Kromě toho Charry jasně řekl, že zaplatí každému džbánek, tj. jeden – a z toho se nikdo nemohl pořádně opít, jak doufal. Dokázal tím, že není tak hloupý, aby doplácel na ostatní. Vyvolalo tedy jeho přání dojem rozporný, leč nikdo se neodvážil dát najevo, že se mu to třeba nelíbí. Pořád to ještě byl Charlie Rither, který dokázal přerazit dlaní prkno a vyhodit člověka zavřeným oknem.

Když hostinský roznesl pivo i rosolku, seděli sedláci s Charrym a družně se bavili, hlavně o tom, co ve světě zažil. Vyprávěl až na důležité maličkosti dost pravdivě. Diana sebou občas škubla, jako by mu chtěla pomoci, ale radši se neangažovala, aby něco neprořekla. Přesto poslouchali všichni a dá se čekat, že i při příštích reprízách toho vyprávění budou nadšení jako poprvé.

Celá ta příhoda neměla vliv na nic, vyjma jednoho: když totiž přišla Diana domů, tvářila se nazlobeně a když byli s Charrym sami, řekla mu (pro jistotu arminsky): „Tak jsem zjistila, že ten můj kroj není nic zvlášť extra. Mám dojem, že budu potřebovat daleko lepší a panštější!“

„Ne!“ chytil se Charry za hlavu. „Pokud se pamatuju, nedala jsi nikdy moc na parádu! A teď vyhazuješ peníze plnými hrstmi!“

„Snad jsem si taky vydělala! Dřu tady jako kůň, a ty mi nechceš dopřát ani takovou maličkost? Vůbec už mě nemáš rád...“

„Ale mám, co by ne? Právě proto se mi nezdá, že chceš...“

„A viděl jsi ty ostatní ženské? Viděls babu Müllerovou, mlynářku a tu Müllerovic holku? Já tam proti nim byla jako žebráček! Všiml sis jejich šatů?“

„Jistě. Byly oblečené přiměřeně a slušně, jako obyčejně. Pokud moje paměť sahá, vždycky tak chodily.“

Diana plácla dlaněmi do svých širokých sukní: „Tak teď s tím porovnej tohle! V těchhle hadříkách se jim představuju já, hraběnka z Guyrlayowu a arminská císařovna! Není to ostuda? Nestydíš se aspoň trochu, že jsi mi nedopřál nic lepšího?“

„Mně se to líbí!“ řekl Charry nepřesvědčivě.

„Tobě! Tobě by se líbilo, i kdybych chodila nahá!“

„A víš, že docela jo?“

„To ti věřím!“ zašermovala mu zaťatými pěstmi před obličejem. „Ale já přece musím ty závistivé ženské porazit! Musím mít nejlepší šaty, jsem přece...“

„Já vím, co všechno jsi,“ zarazil její vypočítávání. „Věřím ti, chápu tě, ale přesto myslím, že...“

Zarazila se. Uraženě se odvrátila a pravila s gestem královny: „Já nepotřebuju tvoje peníze – mám ještě naštěstí možnost, jak se domoci svých práv! Tannarre!“

Tannarr byl jako obvykle na doslech. Vpadl dovnitř jako puma a čekal, co bude.

„Tvoji bratři leopardi mi slíbili, že mi dají zlato, kdybych se někdy ocitla v nesnázích! Nyní se to stalo, tak prosím, aby ses ustrnul a dal mi alespoň trochu zlata. Jinak mne spatříš umírat hladem a žízní před tváří bezcitného manžela!“

Tannarr se celý vyděsil; hlavně se mu nezdálo, že bezcitný Charry sedí obkročmo na židli a šklebí se, jako by tomu Dianinu umírání moc nevěřil. Leopard potřásl hlavou:

„To víš, že dáme! Ale... já tady s sebou nic nemám. Ledaže bych pro to poslal... ale než sem dojde, bude to dlouho trvat!“

Dianě už nenapadlo nic lepšího, než se rozplakat. Charry to chvíli poslouchal, pak ji vzal za copánek a pozvedl z lůžka, které skrápěla slzami.

„Konec divadýlka! To už stačilo. Vem si, co chceš, jsou to tvoje peníze jako moje. Chtěl jsem jenom vidět, kam až hodláš dojít. Dýl už bych to asi nevydržel...“

Diana zvedla hlavu a utřela si nos. „Na finále jsem měla připraveno, že skočím do řeky a utopím se. Byla jsem zvědavá, jestli bys mě do tý vody nechal skočit...“

„Klidně, ještě bych tě tam hodil. Plaveš líp než já...“

Ale výsledku bylo dosaženo, Diana se hned v úterý sebrala a vyrazila do města. Jela sama, jen s Grétou, vůbec nedala na naše prosby, aby nás vzala taky. Odjely spolu v bryčce a Diana si s sebou odnášela mnohem víc peněz, než kolik bylo potřeba. Opět odjížděla v kroji, stejně jako Gréta. Charry je doprovodil na zápraží a ještě se ptal, nemá-li s nimi poslat někoho, třeba Vítka. Ale Diana prohlásila, že ona s Grétou umějí jezdit se spřežením daleko líp než celej Vítek.

Vrátily se až skoro za tmy. Gréta řídila bryčku a Diana jela vedle na krásném bělouši, který se pod ní vzpínal a tancoval. Ale ze sedla ji nedostal, ještě se tím bavila. Oblečená byla do šedivého dámského jezdeckého kostýmu se sukní rozepjatou až ke kolenům, opatřenou knoflíky, které se zapínaly, když sesedla. Kabátek byl téměř mužského střihu, s nárameníky jako u vojáčka. Na hlavě malý klobouček tvaru cylindru, rovněž šedivý, se závojíčkem, v ruce držela nový bičík. Charry otevřel pusu doširoka a nevěděl, co si o tom má myslet.

Diana dojela a nechala se od něho sundat s koně dolů. To bylo zhola zbytečné, dokáže sesednout sama. Kromě jiného měla nové jezdecké boty se šněrováním na venkovní straně a stříbrnými ostruhami. Charrymu dala pusu, než stačil něco říct, pak začala co nejrychleji mluvit sama a radila Grétě, kam mají služebné zanést balíky, které přivezla.

„Proboha, Diano!“ vzdychl Charry. „Kdes vzala toho koně?“

„Viď, že je krásný! Viděla jsem ho tam na tržišti a moc se mi líbil. Podívej se mu jenom na zuby, nejsou mu ani čtyři roky a bude z něho běžec, přímo na závody!“

Kůň zřejmě usoudil, že se musí předvést v nejlepším světle. Když na něj Charry sáhl, položil uši dozadu a vyjel po něm zuby jako pes. Na hřbetě a krku byl jemně načervenale grošovaný, na nohách a zadku ještě víc. Rozhodně nebyl plnokrevný, ale působil dojmem, že se jeho pramáti na pastvině zapomněla s hřebcem, který jí nebyl hoden. Nebo naopak.

„To je v pořádku. Ale kdes na něj vzala?“

„Ach tak, to je pravda. Budeš ho muset ještě zaplatit.“

„Tys zůstala dlužná? A jak to, že ti dali na dluh?“

„Oni tě znají. Pošli jim ty peníze, miláčku, není to tak moc. Taky jsem si vypůjčila asi sto zlatých od Bertina. Ale to kvůli tomuhle obleku, nepočítala jsem s ním. Víš, drahý, chtěla jsem být pro tebe hezká... a ono to trochu moc stálo!“

„Přímo mě děsíš! Co je v těch balících?“

„Látka. Na ten kroj. To nic, miláčku, to jsem platila z vlastních peněz. Starý jsem dala Grétě, když si ho přešije, udělá v něm ještě spoustu parády...“

„Pane na nebesích! Co to všechno stálo?“

„No však uvidíš, že se ti v tom budu líbit! Já přece všecko tohle dělám vlastně jenom pro tebe!“

A Diana odsvištěla dovnitř, zatímco Charry šel vyslýchat Grétu, jak a co. Jenže z jejích řečí nebyl moc moudrý, jako ostatně nikdy. Gréta byla nezvykle zamlklá a své nejbystřejší poznatky si nechala až pro Toničku, jíž ještě téhož večera vyprávěla v kuchyni (jak zaznamenal Tannarr, který spal u kamen, ale při tom bystře naslouchal):

„Poslouchej Tonči, ta naše paní není jen tak ňáká vobyčejná holka. Já s ní byla nakoupit; no a musím ti povědět, že to tady a ve městě se vůbec nedá porovnat. Tady mezi náma je jako kdyby byla z vesnice jako my, dokonce už i mluví nářečím; ale tam, když jsme dojely do města! No, co ti mám povídat!“

„Co? Jaká byla? Co dělala?“ ptala se Tonička, oči navrch hlavy.

„Napřed jsme šly koupit látky. Zavedla jsem ji k židovi Nathanielovi, jako chodíme my. Je to u něj nejlepší a nejlíp k placení, ale víš, jakej on je; tam šáhne, tady plácne, když se na něj holka usměje a pěkně se k němu nahne přes pult, hned jí zapomene pár šestáků připočítat. Diana byla klidná, docela klidně vybírala a židovi jenom svítily oči. A když se ohnula, aby si prohlídla látku, zezadu plác ji po sukních. To víš, ty by ses tomu zasmála nebo zapištěla a možná, že bys mu ještě nastrčila, aby si plácnul zas. Jenže naše paní vyskočila rovně do vzduchu, jako kdyby ji píchl šídlem a kopla nohou za sebe. Vůbec se ani nepodívala, kam kope, ale Nathaniel to dostal rovnou doprostřed prsou; teď je má ještě vpadlejší než dřív. Chudák tam ležel na zemi, skučel a vůbec nechápal, jak se to stalo. Ale jak jsem vyjekla, tak se Diana otočila a pochopila, že to nebylo správný, co dělá. Tak povídá: »Ach promiňte, miijn leeber heer, nečekala jsem útok, asi jsem se trochu lekla...« A chytla žida za kaftan a postavila ho sama zase zpět na nohy, jako hračku. Chudák, vůbec se z toho nevzpamatoval, dokud jsme neodešly – dokonce se mu pletly čísla a málem se sám ošidil...“

„Páni zlatý!“ vydechla Tonča. „Kdo by to do ní řekl, že je tak háklivá?“

„Ona to nebude taková obyčejná ženská, jako my. Potom jsme šly tržnicí a tu a tam něco přikupovaly. Koupila jsem si novou šněrovačku, pak ti ji ukážu, no něco krásnýho – stála jenom osm zlatejch; původně chtěli deset, ale dva jsem usmlouvala. A zatím paní zmerčila toho koně – a hned k němu. Byli tam dva koňáci, handrkovali se o něho s tím, co ho prodával. Řečí měli jako vody a skutek utek; a vtom do toho vlítla naše paní. Ne že vedla nějaký ženský řeči, ona ti se hrnula ke koni, prohlídla mu zuby, potom kopyta a tak. A než se ti tři chlapi vzpamatovali, už jim hlásila, co za něj hodlá dát. Ten koňák na ni: »Tak to prr, paničko, vy byste byla z lacinýho kraje! Tohle je nejlepší mladej kůň, jakýho jsem vůbec kdy prodával!« a ona se jen smála: »To jsem náchylná vám věřit, copak o to. Ale jenom se podívejte, jak tupě stojí, zírá do blba, v hubě má žvanec sena a nic. A taky ty přední nohy křížem... ten kůň je jankovitej, za pořádný peníze vám ho nikdo nevezme, to se vsadím! Na vašem místě jsem šťastná, že vám za něj vůbec něco dám... protože se mi líbí jeho vzhled! Nebo si ho konečně nechte a dejte se s ním vyfotit...« Jeden ten chlap na ni: »Ale gnaadijk fraa, co s ním budete dělat?« a Diana: »Sednu na něj a pojedu domů. Máte nějaký lepší nápad?« a on: »Copak vy tady nemáte muže? To kupujete koně jen tak sama?« a Diana: »No a? Můj muž by vám poradil, abyste ho dali tak leda do salámu. Máte štěstí, že jsem tady já a že jsem na vás hodná!«

Hezkou chvíli se tak dohadovali, nakonec se nějak smluvili, já jim chvílema přestávala rozumět. Potom Diana povídá: »Tak s ním tady ještě chvilku stůjte, já se hned vrátím. Musím si koupit něco na sebe, abych na něm měla v čem jet.« Jenže o to nešlo, šla shánět nějaký peníze. Tak zašla za tím prvním důstojníkem, panem Bertinem Lindbergem, a vypůjčila si od něho stovku, jako si já říkám o dvacetník. A on jí to klidně dal, jen se divil, že sama nemá dost. A pak jsme šly do toho velikýho obchodního domu na náměstí. No holka, tos ještě neviděla! Těch obleků, a všecky panský! A ty lidi tam; páni a dámy, všichni vyštafírovaný a ten nejmódnějc oblečenej byl sám pan šéf. Jak nás viděl, hned k nám. Diana na něj, že by si koupila nějaký jezdecký oblek, nic moc, tak na všední den. On se usmál a povídá: »Andulko, na to by neměla, nejspíš si spletla dveře...« Tak Diana na něj: »Jen se nebojte, my selky občas míváme na to, co si chceme koupit.«

Tedy, nezdálo se mu to, předal nás takovýmu mladýmu příručímu, byl to kluk, ale frňák měl nahoru jako nějakej pán z kanceláře. Seděly tam taky tři ženské, všechny v krásných šatech, ale staré a ošklivé – no, dámy to byly a listovaly si v módních žurnálech. Když nás viděly, tak jedna hned k ostatním a navíc francouzsky: »Podívejte, to je hrozné, jaká se sem už hrne verbež, nějaké hloupé husy z venkova, sem!« Diana po ní jenom loupla okem, ale nic. Prohlížela šaty a vybrala si ten jezdecký kostým. Šla jsem s ní do kabiny, abych jí pomohla se převléknout. Byla tak rychle přestrojená, že jsem se divila. Vlasy si učesala taky jinak, nasadila si klobouček a já bych ji ani nepoznala, tak byla jiná. Svůj kroj mi dala, je mi sice malý, budu všechno muset rozšířit, ale je nový a lepší než můj. Pak vyšla ven a říká příručímu: »No, neříkal jste pravdu, že je to pařížský model, když jsem byla naposledy v Paříži, tak už to bylo dávno vyšlé z módy – ale tady to snad nebude vadit.« Příručí na ni koukal, jako když do něho uhodí hrom, nedokázal si to srovnat v hlavě. Ta stará rafika zas něco švadronila po francouzsku; Diana šla kolem ní, usmála se a povídá taky francouzsky: »Tuším, že jsme krajanky, madam, nebo snad ne? Tak ráda bych potkala někoho z velkého světa v téhle zapadlé díře...« Ta bába zrudla jako tulipán, jenom povídá: »Je mi líto, nemám tu čest.. ani jsem nikdy nebyla ve Francii, i když bych ráda...« »No to je ale veliká škoda! Já se tam narodila; klidně si zajeďte do Paříže, lidé jsou tam laskaví a vůbec se vám nebudou smát, že jste z venkova. Au revoir...« Vypadla odtamtud, pan šéf na ni zíral, že málem ztratil monokl. Ještě jsme koupily to sedlo, moc pěkný, prej španělský. Diana si toho koně osedlala a naskočila, jako kdyby v životě nedělala nic jinýho. Jo, tohle je paní! Kdoví, co je vlastně zač. Někdy si myslím, jestli to není nějaká přestrojená šlechtična...“

„Ale, dyť to je blbina,“ řekla Tonička. „Pravá šlechtična by s náma nebyla tak do kamarádčoftu! Baba Müllerová je selka a jak nosí nad děvečkama ohrnutej nos!“

„No vidíš, to mě taky zaráží! Vidělas to někde, aby se hospodyně bavila s děvečkama jako Diana? Aby si s náma tykala, všechno dovolila, všecko jí bylo jedno? A hospodář? Platí daleko víc než jiný sedláci, kupuje ohromný množství všeho, víc než potřebuje, platí Dianiny nákupy a všechno, přitom neřekne ani popel. A peněz má pořád dost! A všimla sis, jak jednají s tím jejich Japoncem?“

„Ani mi o něm nemluv!“ lekla se Tonička. „To je tak hrozný člověk! Já se ho pořád bojím! A co dokáže s tím svým ukrutánským dlouhým mečem – já bych se ho bála i v noci!“

„No vidíš. A když o něm Diana mluví, říká mu kníže Yamanaki. Kníže, dovedeš si to představit? Sice jenom japonskej, ale přesto je to pán. A když mluví s hospodářem, klaní se až k zemi a říká mu pane. Copak by kníže sloužil u obyčejnýho sedláka?“

„To máš recht, Gréta! Ono to je všecko moc divný! Ale já si nad tím nedělám hlavu. Třebas je naše paní princezna a hospodář někde tajným králem; ale to přeci nejni naše starost! Já myslím, že bysme se nad tím neměly trápit a měly bysme všecko brát, jak to přijde.“

„Asi budeš mít pravdu, Tonči.“ souhlasila Gréta. „Tak pojď, ukážu ti tu šněrovačku...“

Řekl jsem o tom rozhovoru Charrymu. Pokýval jen hlavou a řekl: „Šídlo v pytli neutajíš. Nemysli na to, tygříku.“

Diana, Gréta, Tonička i mami potom celý týden šily, co Diana přivezla. A v neděli, když se šlo na další mši, se do toho poprvé nastrojily. A protože možná všichni nevědí, jak takový kroj vypadá, tak přesně popíšu, co si všechno musela obléknout.

Takže, přímo na těle měla košili z obyčejného jemného plátna, která sahá od spodního okraje ňader až do poloviny stehen. To byl základní oblek všech žen a děvčat, který nikdy nesvlékaly, spaly v něm a původně se v něm i koupaly. Přes to se nosí tři spodničky, sahající ke kolenům a rozšiřující se do zvonu. Na horní části těla blůzička z bílého plátna; ve všední den obyčejná, na neděli se širokými nabíranými rukávy, ozdobenými krajkovými okraji. Límeček taky krajkový a postavený, takže trčí nahoru pod bradu; ten se připíná zvlášť. Ale Diana si blůzičku ještě vylepšila, místo z plátna ji celou ušila z krajek, takže její opálená pleť těmi dírkami prosvítá, což působí moc krásně. Pas se stahuje šněrovačkou. Diana ji měla červenou, vyšívanou všelijakými ornamenty. Přes spodničky se nosí napřed jedna sukně, pak druhá sukně a potom vrchní sukně, která je parádní. Děvčata nosí vrchní sukně bílé, vdané ženy barevné, stařeny a vdovy černé nebo hodně tmavé. Potom je ovšem každá ta sukně taky vyšívaná; to podle toho, jak je majitel bohatý. Diana si pořídila sukni ze světle zelené látky, tak světlou, že to na dálku vypadalo, jako by byla bílá nebo žlutá; ale společně na ni našily tolik barevných výšivek, že až oči přecházely. Květiny, ptáčky, všelijaké zvláštní tvary. Vítek jim předkreslil na papír lidové vzory moravské, slovenské i uherské a Diana se ochotně nechala poučit. Něco takového ve zdejším kraji určitě ještě nikdo neviděl. Krom toho vylepšila kroj dlouhými stuhami, které našila na baňaté rukávy; tak to totiž dělají v Uhrách a jí se to moc líbilo. Škoda, že se Ártabogyi už odebral domů, mohl jí to pochválit. Diana původně mínila dát nějaké podobné pentle ještě k pasu, ale pak si řekla, že by to bylo skoro moc.

Dále ke kroji přináleží dlouhé bílé punčochy až nad kolena; na nohou se nosí dřeváky. Diana je samozřejmě nosila taky, ale vysoustruhoval jí je Vítek a byly poněkud jiné, než běžné obutí většiny žen, protože měly dost vysoký podpatek. Diana není moc veliká, tak se potřebuje občas trochu vyzvednout. Taky byly ty dřeváky malované, to dělal rovněž Vítek. Když je pak přetřel bezbarvým lakem, pěkně se leskly a daly se snadno umývat, když se zaprášily nebo když bylo bláto.

Poslední částí oděvu je čepec. Ten je hodně veliký a hlava v něm vypadá hned větší. Nahoře vybíhá do dvou vztyčených konců na způsob rohů skákavé antilopy, po stranách jsou díry, z nichž trčí copy do stran. Čepce bývají buď obyčejné bílé, černé pro vdovy a stařeny, nebo taky vyšívané, a to stříbrem či zlatem, ne barvami. Dianin čepec se zlatem přímo leskl na dálku; a ještě si na konce copů uvázala červené mašle, kterými při rozhovoru potřásala. No, byla to veliká paráda.

„Tak co, jak vypadám?“ zeptala se, když se přede všemi objevila a zatočila se dokola, až se jí sukně rozvířily.

„Krásně,“ řekl Charry. „Já až žasnu.“

„Vypadáš jako krkonošská princezna.“ prohlásil Vítek.

„Jako co? Co to je?“

„Krkonoše jsou hory v Čechách. Německy Riesengebirge.“

„A co má být s tou princeznou? Kdo to byl?“

„Nikdo. V Krkonoších nikdy žádná princezna nebyla a být nemůže. Ani jiné panstvo, není tam z čeho žít. Lidé jsou tam velmi chudí. Proto se říká, když je nějaká holka hodně vystrojená, že je jako krkonošská princezna.“

Diana přímo hořela netrpělivostí se předvést. Nikdo si ani nevšiml, že jsme se vyplížili ze statku a opět se vydali na svou pozorovatelnu za kostel. Doběhli jsme tam akorát včas; jen jsme se stačili přikrčit, už hrčel kočár a za chvíli už Diana vystupovala ven, přímo před rodinu starosty Müllera.

První ze všech ji uviděla Eva-Marie. Vytřeštila oči, zbledla a ruce se jí rozklepaly, jak se snažila upozornit svou ctihodnou mateř. Potom se podívala Müllerová, tvář se jí zkřivila vztekem a rázně zatahala svého muže za šos. Ten se podíval na Dianu, potřásl hlavou a zdálo se, že nechápe. Ale žena a dcera ho odvlekly o kus dál a tam ho počaly úporně o něčem přesvědčovat. Zatím se všichni sbíhali a pozornost se upírala jen na Dianu, která se nesla jako oživlý květinový záhon mezi všemi, mile se usmívala, zdvořile odpovídala na pozdravy a sama zdravila všechny starší. Babu Müllerovou oslovila při setkání »miijn leeber fraa' Müller« a uklonila se před ní, aby si starostová mohla lépe prohlédnout její zlatem vyšívaný čepec; Evě-Marii řekla »ahoj, holka!« a srdečně jí stiskla ruku. Byla vůbec ke každému nezvykle laskavá a milá.

Bylo to ten den její vítězství; tak se hned ve středu vypravili Müllerovi do města a nikdo se netajil tím, že jedou vystrojit svou Evu-Marii a případně i paní starostovou. Diana celý týden odpočívala na vavřínech a starala se jen o domácnost, ale v sobotu večer se dala s děvčaty do řeči, jaké asi překvapení budou mít Müllerovi. Ona sama hodlala překvapit tím, že Vítek vystrouhal pro všechny dívky dřeváky, jaké měla Diana, s podpatkem a malováním, takže se jim mnohem lépe chodilo. I když, stejně nejradši chodily všechny dívky bosé.

Očekávaný souboj se skutečně konal. Eva-Marie přišla nastrojená stejně jako Diana, ovšem neodvážila se přijít v krajkové blůzičce; zato měla náhrdelník z perel obtočených kolem krku a náušnice v uších. Diana tajně jásala – o příští neděli sáhla do truhlice a objevila se s daleko více šperky, než na jaké mohli Müllerovi třeba jen pomyslet. Tím dala starostově rodině rozhodující ránu.

Zatím bylo skončeno všechno setí a sázení. Protože sečku už nepotřebovali, rozhodl Charry, že ji odvezou do města a naloží na loď, aby ji poslali do Arminu. Potom však rozhodl jinak a poslal Vítka, aby koupil ještě jednu přímo u výrobce. Tak Vítek odjel do Německa, kde je továrna na podobné stroje. Nebylo to bez problémů, měl jet legálně a na to neměl dost v pořádku papíry. Charry mu je vlastnoručně sepsal v řeči německé, jako oficiální dokument rakousko-uherských úřadů. Protože v té době bylo zvykem sepisovat všechno ještě perem a namísto gumových razítek opatřovat pečetí, prošlo to. Pečeť Vítek obratně napodobil otištěním zadní strany rakouského stříbrného tolaru, kde se nachází jejich dvojhlavá orlice.

Vítek se vrátil až před velikonocemi, asi za čtrnáct dní. Ale povím všechno radši hned, jak se seběhlo, podle jeho vyprávění. Totiž, Vítek se vrátil na podivuhodném stroji, který nazýval bicyklem. Seděl na malém sedle na kovové konzole, nasazené na velikém kole s gumovou pneumatikou, a to kolo bylo vypletené dráty jako deštník; vzadu ještě jedno kolečko malé, aby jezdec nespadl z té obludy dolů. Sečku přivezl ovšem také, ale tu řídil vyčouhlý chlapík v kostkované čepici a jinak kostkovaném kabátě, dost špinavém, pruhovaných kalhotách, s cigárem v koutku úst a červeným šátkem na krku. Vítek přijel do vsi první a psi, děti a čumilové se k němu okamžitě seběhli. Teprve potom se objevil ten druhý se sečkou a lidé okamžitě poznali, že je to už druhý takový stroj a záviděli, kolik má Charry peněz. Že zapůjčil ostatním sedlákům svoji sečku na setí jařin, si už nevzpomněli.

Vítek vjel na dvůr, kde jsme ho už všichni čekali; nejvíc Diana, která hned jak slezl ze svého bicyklu, požadovala, aby ji na tom naučil jezdit (což slíbil). Když dojel ten druhý a zastavil koně, slezl a přistoupil k Charrymu, ke kterému přišel taky Vítek.

„Dobrejtro přeju. Charry, nezlob se, že to tak dlouho trvalo, ale musel jsem tam s nima dost dlouho jednat. Budu ti to všechno povídat. Zatím dovol, abych ti představil kamaráda – a krajana.“

Kamarád a krajan smeknul čepici, aby byly vidět rozcuchané tmavé vlasy, vyplivl špačka cigára a slušně pozdravil.

„Tak ty jsi taky Čech? Jak ti říkají?“

„Pépi Nekvinda, šéfe.“ řekl ten chlapík. „Dycky Čech a dycky Pražák, ke všem službám pohotovej!“

„Co umíš?“

„Jsem vyučenej kovář a podkovář, i zámečník, šéfe. A jinak toho umím eště spoustu jinýho. Tady Vítek povídal, že bych u vás moh vostat, kdybyste byli tý lásky.“

„No – uvidíme, jak budeš k práci. Kováře bych potřeboval, o to nic, a práce je tady taky dost...“

„Tak to je samo litr, šéfe! Já se práce nebojím. A jestli kápne ňáký to uznání...“ naznačil Pépi rukou počítání peněz.

„Řekl jsem, uvidíme. Teď řekni, cos pořídil, Vítku.“

„No, tak přišel jsem tam. Není to veliká fabrika, viděl jsem už větší, u nás v Plzni i v Praze. Šel jsem k šéfovi a řekl mu, kdo jsem a co od něj chci. Když slyšel, žes koupil už jednu sečku a chceš ještě druhou, celej se rozzářil a hned svolával všecky svoje koncipisty a účetní a takový lidi; ze stolu vytáhl flašku a hned mi nalejval. No a potom se ptal, jak jsi spokojenej, tak jsem mu řek, co jsme s tím měli za patálii a jak jsem to zařídil. To ho nejdřív uzemnilo; hned chtěl vědět, jak jsem to udělal, tak jsem mu to kreslil, on k tomu zavolal všecky svoje dělníky, mistra a taky tuhle Pépi tam byl, ten dělal parťáka na dílně. Oni s tím totiž měli ty samý potíže; něco už odstranil tuhle Pépi, ale s tímhle pořád nemohli hnout a stávalo se jim, že museli často opravovat svým zákazníkům porouchaný stroje. Tak jsem jim takhle poradil.“

„A co bylo dál?“

„No chtěl, abych jim s tím pomoh, tak jsem tam pár dní zůstal, všechno mi pan šéf platil a dělníci mě museli poslouchat jako hodiny. Ale dověděl jsem se taky, že toho chlapíka, co dělal mistra a kterej tu mašinu vlastně vymyslel, vyhodil na dlažbu; a on má chudák tři malý děti. Ale mně dal dokonce tenhle bicykl darem, ty on totiž vyrábí taky a já mu v tom udělal pár malejch technickejch zlepšení. Sečku samozřejmě prodal, rád a fungl novou. Ještě mi nabízel, abych tam zůstal nafurt a dělal mu dokonce šéfa výroby.“

„A proč jsi to nevzal?“

„Kdopak by to bral – mám přece kapku rozumu! Řekl jsem mu na rovinu: podívejte, pane šéf, vy jste možná dobrej pán a možná, že bych se měl u vás zlatě. Ale potom by moh přijít další mladej řízek, kterej tomu bude rozumět o chlup víc než já, a vy byste mě vyhodil na dlažbu jako toho chudáka, co tady byl přede mnou. A já nechci, aby někdo vokrad mý děti o obživu, jako vy jste okrad ty malý děti toho chudáka. Vy jste, pane šéf, velikej darebák a velikej zloděj; a při tom kde byste byl, kdyby pro vás nedělali takový lidi jako je on a jako jsem já? Že on byl takovej trouba a nechal se od vás odírat, to je jeho věc – ale já takovej trouba nebudu.“

„Páni zlatý!“ vyjekla Diana. „Co on na to?“

„To by ses smála! Já myslel, že ho klepne mrtvička. Začal na mě řvát jako na dobytek, že jsem špína socialistická, že to mám jistě od těch neznabohů, od anarchistů a jiný verbeže, že on si může dělat ve svý fabrice, co chce. Tak jsem mu připomněl, že v tý fabrice jsem sice za těch pár dní viděl dělat kdekoho, jenom jeho ne, a že já sloužím u člověka, kterej když chce něco udělat, dovede to chlapům taky předvíst. A že se divím jeho dělníkům, že za ty platy, co jim dává, vůbec něco dělají. Že kdyby měli trochu rozumu, tak zastaví práci, dokud by nedal aspoň tolik, aby uživili rodinu. Tak mě dal zavřít.“

„No ne – za co?“

„Prý za socialistickou agitaci. Totiž, oni to dělníci slyšeli a opravdu nechali práce. Tadyhle Pépi je vedl; říká se tomu stávka, jestli jste někdy slyšeli. Továrník zuřil, zavolal velitele četníků, ten napochodoval s celou hotovostí, mě sebrali a strčili do díry. Ale pomoct mu nemohl, musel mu vyložit, že přinutit někoho k práci se nedá. Ten továrník říkal, že všechny, kdo nezačnou pracovat, vyhodí. Tak oni řekli, že půjdou sami. To se ale leknul, protože jiný kloudný chlapy by nesehnal, tak jim slíbil, že jim přidá. Ale Pépi dal u něj výpověď. Mě drželi tři dny v base; potom jim asi došlo, že jsem cizí státní příslušník a kromě toho tam přijel takovej mladej důstojník. Oči bodavý jak nože, vlasy nakadeřený, no frajer až na půdu. Vyzvídal, jak se jmenuju a pro koho dělám. Řekl jsem všecko a on se na tebe ptal, ale už jsem nic pravdivýho neřekl. Proč taky, policajtovi? I adresu jsem udal falešnou, na ostatní věci jsem řekl, že nevím, že u tebe nejsem dlouho. Byl to zvědavej a chytrej chlapík; podle jednoho slova toho vytáh tolik, že jsem se až kroutil a nevěděl, kudy kam. Nakonec mi řekl, ať táhnu a chráním se přijít mu ještě někdy na oči. Vypadal, jako že mě zavře nejmíň na dvacet let, jestli mě ještě jednou uvidí. Tak jsme se s Pépim sebrali a hurá sem. Tak jsme tady.“

Charry byl s výsledkem cesty spokojen; teď si chtěl ještě prověřit Pépi Nekvindu. Vzal ho s sebou do stáje. Pépi do sebe na prahu znalecky vtáhl pach koní a zahalekal po česku:

„Nazdár, vy moje holky kudrnatý... tak se chlubte, jaký vám udělali botičky na kopejtka...“ a hrnul se k Dianině běloušovi, který stál hned na kraji a tvářil se idiotsky.

„Pozor, je to divoký kůň!“ řekl Charry. „K cizím lidem bývá někdy dost protivný: kope, kouše, vyhazuje a...“

„Ale snad né,“ Pépi vzal koně za ohlávku a hladil ho po hlavě. „Snad by nebyl tak zlej, aby kamaráda kopal – že jo? Já jsem Pépi, víš – jdu si jenom prohlídnout kopyta. Zvedni pěkně nožičku – no, ukaž...“

Vzal koně za nohu a zvedl mu ji, kůň sice frkal, ale jinak si to dal líbit. Ostatně, taky nám se zamlouval, dohodli jsme se, že bychom ho klidně brali za kamaráda.

„No teda! Bych chtěl vidět toho fušeráka, kterej tohle dělal! To je ale prasácká práce – myslím, že to nebyl ani vyučenej člověk. To by každej kluk svedl líp...“

„Skutečně?“ řekl Charry se stínem smutku v hlase. „Totiž, to jsem koval já...“

„Jo tak to vy, šéfe?“ lekl se Pépi. „Tak to pardón – na pána je to udělaný extra šikovně! To potom musím vocenit schopnosti a šikovnost – na pána přímo skvělý!“

„Děkuju! Tak ty si teda myslíš, že jsem naprostej osel a neumím si ani okovat koně. Jednak ti děkuju za upřímnost, a potom, když je něco udělaný blbě a je to prasácká práce, tak to klidně řekni, i když ji dělám já. Každej neumí všecko a ty budeš od teďka vrchní odborník přes kovářství. A koně budeš kovat sám, když to tak dobře umíš!“

„S radostí, pane!“ smál se Pépi. „Jenom se neuražte pro mou nevymáchanou hubu. Tak smím zůstat?“

„Smíš. Přijímám tě.“

Tak jsme získali Pépi Nekvindu. Zakrátko zapadl do party a značně nám pomohl se vší prací. A to jsme ještě netušili, jak všestranný je to talent a k čemu všemu nám ještě bude.

A ještě musím povídat o myších. Myši jsou malá, docela roztomilá zvířátka šedivé barvy, žijí v blízkosti lidských obydlí a živí se většinou tím, co jim lidé velkomyslně ponechají. Já proti nim celkem nic nemám; dokonce když je chytím, rád si jimi zpestřím jídelníček. Jenom by měly být trochu větší, taková myš nic nevydá, kromě toho je velice šikovná, někdy přímo vychytralá a je nesmírně těžké ji chytit. O tom by vám mohl vyprávět Tannarr, ten je chytá velice rád.

S jarem se tyhle myši probudily ve svých podzemních doupatech a vylezly ven. A vylezlo jich ven hodně, bylo jich naráz všude plno. Nejdřív to zjistil Moritz, který byl pověřen správou stodoly a sýpek a v této funkci značně ztloustl a zlenivěl. Začal si stěžovat, že nedokáže všechno sám uhlídat a když mu nadávali, že je lenoch, dal si jeden den práci a chytal myši celý den. Nachytal jich sto dvanáct a to mu jich ještě spousta utekla. Charry nad tím kroutil hlavou a nevěděl si s tím rady. Když jsme vyšli do polí, byla tam spousta myších stop; co chvíli vystrčilo šedivé zvířátko hlavu z díry. I nejnešikovnější šelma by si musela za chvíli nalovit slušný oběd.

„Čím to sakra může být?“ divil se Charry. „Tolik myší přece jakživa nebývalo – vždyť nám všechno sežerou!“

„Bývalo,“ řekla mami, když se to dozvěděla. „O tom ty nevíš, byl jsi ještě příliš malý. Bývají takové roky, nikdo neví proč. Taky se tomu říká Myší rok. Najednou se objeví moře myší a zničí všechno, co se zaselo. Pak přijde ještě neúroda, hlad a bída. Je to dopuštění boží; nikdo s tím nic nedokáže udělat.“

Ostatní sedláci na tom nebyli líp. Pacholci přinášeli zprávy, že každý si stěžuje na myší záplavu. Ani z nich nikdo nevěděl rady; Müller zkusil rozhazovat po polích jed, několik myší sice pochcípalo, ostatní pochopily, co je jedovaté a vyhnuly se tomu.

V nejhorší chvíli se u nás objevil veliký černý kocour s potrhanýma ušima, vyhublý a zbídačelý dlouhou cestou. Už jsme o něm slyšeli, jmenuje se Chírro a je jedním z Moritzových příbuzných. Byl jsem první, kdo se s ním setkal; ucítil jsem ho dřív, než jsem ho viděl a on mne také. Vyskočil na zeď dvora a vyjeveně na mne zůstal koukat.

„Buď zdráv,“ řekl jsem, když jsem viděl jeho arminské oči. „Vítám tě u nás...“

„Děkuji ti,“ řekl rozpačitě a seskočil se zdi. „Dovol mi...“ zarazil se, obešel mne a očichal; točil jsem se za ním a nevěděl, co tím sleduje. „V životě jsem neviděl nic tak velikého jako ty. Můžeš mi říct, co jsi za kočku a jak jsi tak vyrostl?“

Nepřekvapilo mne to; podobnou reakci jsem už viděl u Moritze. Taky jsem pochopil, že černý Chírro je velmi pyšný na svoji velikost a považuje se za největšího kocoura na světě.

„Já jsem tygr, víš? My jsme maličko větší kočky... Ale tady ve Studené zemi naši bratři nežijí.“

„Takže jsi přišel přímo z Vnitřního světa? Ale i tam jsi jen nějaká kuriozita, viď? Není vás snad moc takhle velikých!“

„Všichni tygři jsou takoví. Potom jsou ještě jaguáři, leopardi, pumy a černí leopardi... no, je nás mnoho. Jednoho leoparda a jaguára tady máme, hned sem přijdou.“

Přišli; Chírro si je prohlédl a znatelně posmutněl. „Škoda, že se to nedá nějak udělat, abych byl tak veliký jako vy! Jste krásní – snad to je trest dávných Bohů za to, že jsme opustili Vnitřní svět...“

„Netrap se! I u nás jsou kočky jako ty a nejsou větší než ty. Kdybys k nám přišel, mohl bys být klidně jejich náčelníkem!“

To ho utěšilo. Šel se ohlásit Charrymu a Dianě a pak se uvítal s Moritzem. Sešli jsme se všichni ve stodole a Moritz řekl: „Jsem rád, žes přišel. Takový velký kocour hodně spotřebuje a tak skvělý lovec myší jich taky hodně pochytá.“

„Viděl jsem, že máte tady v kraji hodně myší. Předevčírem a včera jsem dobře poobědval. Škoda, že jsem se nemohl trochu víc zdržet, byl bych se aspoň vykrmil.“

„Budeš mít možnost.“ Moritz mu vysvětlil celou naši situaci.

Chírro chvíli přemýšlel. „Jestli to dobře chápu, Charrymu záleží na tom, aby na jeho území nebyly žádné myši, protože mu požírají jeho obilí. Rád by, abychom tu všechny myši vylovili. Bude nás pak živit, až to uděláme?“

„To je pro nás maličkost. Když uživí nás, najíš se i ty.“

„Byli byste rádi, kdyby nás tady na to bylo víc?“

„Pochopitelně! Čím víc, tím líp!“

„Když sem přijde dvacet mých příbuzných a pomůže vám, můžeme očekávat, že Vládce nám za tu pomoc dovolí odstěhovat se zpátky do Vnitřního světa?“

„To ti můžu slíbit i já,“ řekl Ao Harrap. „Máš tolik koček?“

„Svolám je. Moritzi, jsi dobrý běžec a při síle. Vyběhneš hned teď na cestu a obejdeš všechny naše příbuzné; ať každý dá zprávu těm, kdo jsou našeho rodu, aby se shromáždili zde na Hůrce. Ať po cestě neloví, jídla je tu dost. A ať jsou tady rychle!“

„Rozumím – a udělám to.“ řekl Moritz.

Taky hned vyrazil. Zatím se Chírro dal do chytání myší a za chvíli jich potloukl asi deset; vyrovnal je pečlivě do řady a poslal pro Dianu, aby se jí pochlubil svými schopnostmi. Charry i Diana byli rádi a byli by mu slíbili cokoliv na světě.

Dole ve vesnici vycházeli lidé do pole s klacky a tloukli myši, kde na ně narazili; samozřejmě obvykle netrefili nic a někteří, ti nejšikovnější, si potloukli nohy a ruce, jak se hnali po malém zvířátku. Kočky ve vesnici, ty obyčejné, se dosyta nakrmily, potom zalezly do úkrytu a spaly, jak je kočičím zvykem. U nás na Hůrce bylo zle, ačkoliv kromě Chírra jsme lovili i my tři. Musím ale přiznat, že to není tak lehké chytit myš. Jak by bylo snazší, kdyby to byl aspoň srnec! Na toho stačí skočit, zakousnout a je to. Ale myš ti proklouzne třeba mezi tesáky a šup! je v díře a ty se zakousneš do drnu. A ještě se ti všichni smějí. Tak se potom nedivte, že největší úspěchy v tom měl Chírro.

Asi za tři dny se objevila tříbarevná kočka a hned nám začala pomáhat. Po ní už přicházelo tři až pět Chírrových příbuzných denně, nakonec i Moritz, celý vyhublý cestováním. Ti všichni, bylo jich nakonec dvaatřicet, si rozdělili pole na jednotlivé čtverce a na těch pilně lovili; zakrátko se jim podařilo počet myší radikálně snížit.

Moritz povídal, že baba Müllerová šla jednou přes naše pozemky, kam a proč nevím. Šla a zírala jako vyjevená, na každém kusu pole lovila jedna kočka, chytila myš, ale nejedla ji, nechala ji ležet a hned šla po další. Baba Müllerová na to chvíli hleděla vytřeštěně, pak se pokřižovala a utekla pryč. Potom o nás po vsi roznášela, že se zase čaruje; několik ženských přišlo pak za Dianou a prosily, aby se »gnaadijk fraa« slitovala a půjčila jim aspoň jednu kočku, aby jejich myši vylovila. Diana většinou odpovídala, že to na ní nezáleží, že je to věc koček samotných; ale když byly u nás myši zlikvidovány, poslala některé z Chírrových příbuzných i do vesnice.

Kromě toho se u nás jednoho dne objevil pes; fenka, která se jmenovala Hexy a byla, jak Charry tvrdil, erdelteriér. Tannarr, jak ji uviděl, hned se po ní hnal, neboť je proti psům trochu zaujat; ale jak uviděl její oči, zarazil se. „Nevím, čím jsme si zasloužili takovou čest, ale mám za to, že nás jdeš navštívit. Buď tedy vítána a pobuď, i když nevím, co tady hledáš!“

„To je úplně jednoduché; míním tady zůstat. Jak vidím, nemáte tu žádného psa. Proč bych tu nemohla dělat psa já?“

„Protože žádného nepotřebujeme! Je nás tady už fůra, i když žádnej pes, ale všecky psí povinnosti zastanem sami. Jsi dobře živená, nestrádáš a vypadáš skvěle; můžeš se tedy klidně vrátit tam, odkud jsi přišla!“

„No no, kocoure, jen se nerozčiluj!“ ohrnula nos. „Nehodlám to projednávat s tebou, nýbrž s tvým pánem; třebas on bude chtít psa spíš, než ty. Kočky jsou sice krásné a já se jim obdivuji, jak se sluší, ale pes je pes!“

„Milá zlatá, i kdyby třeba chtěl psa, jak víš, že zrovna tebe?“

„No,“ ohrnula nos ještě víc. „Kdybych se mu náhodou nelíbila, snad se mu bude víc líbit Rex, pán mojí smečky. Přijde za mnou, jenom co se mu podaří dostat se zas z řetězu...“

„Ještě tohle ke všemu,“ zděsil se Tannarr. „Dva psi!“

„Možná ještě víc! Jenom nebuď zvědavý!“

„Však oni tě stejně vyženou!“ řekl Tannarr a vznešeně odkráčel s oháňkou nataženou.

Ale neměl pravdu; Charry a Diana zajásali, když Hexy viděli a hned jí vyhradili místo v boudě na dvoře. Dokonce nenamítali nic ani proti tomu Rexovi, který se měl brzy dostavit.

Hexy nám vyprávěla, jaký měla život. Narodila se matce arminského původu, to věděla, ale velmi brzy ji sebrali a ještě jako mladé štěně prodali jednomu profesorovi v Německu. Když vyrostla, snažil se její pán získat od ní štěňata; našel jí několik partnerů, ale byli to samí obyčejní psi a Hexy jim dala zuby najevo, že o ně nestojí. Byla Arminka a nestála o to mísit svoji ušlechtilou krev s obyčejnou krví plebejců. Seznámila se však s kočkou, jednou z Chírrovy rodiny; ta jí prozradila, že v nedaleké vesnici žije Rex, mladý pes stejného rodu jako ona. Při nejbližší příležitosti utekla a šla za ním. Rex ji radostně přivítal; také on žil sám, neboť neznal nikoho ze své krve. Měli se rádi a tato láska nezůstala bez následků. Šťastná Hexy porodila štěňata, ale její pán, když zjistil, co se stalo, maličké pejsky ještě slepé zabil. Později pochopila, proč: její milý byl shodou okolností mohutný černý vlčák; a lidé mají na nežádoucí míšení krve jiný názor než my. Hexy se rozhodla uprchnout, ale po cestě se ještě stavila za svým milým. V té době se také dozvěděla o nás. Nevrátila se už domů a vyžádala si od Rexe slib, že za ní přijde, jen co se mu podaří utéci. Bylo to daleko, až v Německu, ale šla, protože věřila, že na svobodném území bude šťastná.

Rex skutečně přišel asi za týden. Byl veliký, černý a vážný. To se ale rychle změnilo, když ho Charry a Diana vlídně přijali a on se mohl usadit u svojí milé. V určeném čase přišla na svět čtyři štěňata se znaky obou rodičů – a když se jim otevřely oči, poznali jsme, že jsou Armini jako my. Štěstí obou milenců nestálo už nic v cestě – taky pak odjeli oba do Arminu.

Charry dodržel slib, který dal Chírrovi. Odeslal všechny kočky s jejich letošními potomky do Arminu, jenom Chírra a Moritz zůstali u nás na Hůrce. Ale i oni jsou pevně rozhodnuti vrátit se do Arminu, až tam půjdeme my. Ačkoliv jest psáno: Nikoliv Armin dal jsem vám za domov, alébrž celý okršlek zemský, rozhodli se jít do své dávno ztracené vlasti. Aby byli šťastní.

Errata:

08.08.2021 11:38