Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Někdo nemá rád čaroděje

Jestli si někdo myslí, že Dianě stačil rozruch, který způsobila svým prvním čarodějnickým pokusem v zimě a už všeho nechá, tak se rozhodně mýlil. Na nějakou dobu byla skutečně trochu opatrnější, ale jen co jí otrnulo, hned obživla. Teď se zrovna zabývala studiem zvyklostí tohoto kraje před počátkem křesťanství. Sehnala si ve městě nějaké publikace o Keltech, činnostech jejich kněží, kterým se říkalo druidové a tak. Pilně četla a chystala se, že co si zapamatovala, uvede v život.

Nastávaly velikonoce a Diana se zvýšenou pílí pročítala svoje staré knihy. Častěji než dřív se vyptávala starých na zapomenuté zvyky a obyčeje a nechala se slyšet, že hodlá některé z nich obnovit a vylepšit, i kdyby se to třeba někomu nechtělo líbit.

Charry na to hleděl skepticky. „Mně je to všechno jedno! Já na staré pověry nikdy moc nedal, jen tě varuju, aby z toho nebyly zas po dědině řeči. Nerad bych se dožil toho, aby se vykřikovalo o čarodějnictví jako posledně...“

„Bez starostí! Hodláme jenom vyčistit studánku. To přece není žádné čarodějnictví – mami říká, že se to dělalo odjakživa...“

„No... já nevím...“

„Houbeles! Vyčištění studánky, aby tam nebyla špína, ale jenom čistá voda. To se přece může!“

Charrymu se to nezdálo, ale Diana si nedala říct. Hovořila o tom dlouho s mami, potom s děvčaty, ale protože jich dohromady bylo ještě málo, domluvily se s dívkami z vesnice. Diana tvrdila, že jich musí být dohromady dvanáct. Měly by být dokonce panny, ale to se nedalo od místních děvčat požadovat.

„Nevadí, to není důležité. Hlavní část bude muset stejně dělat Markétka. Ta snad ještě není natolik dospělá...“

Diana nás zavolala, ukázala nám jakousi hodně voňavou větvičku a požádala, abychom se rozběhli po lese a hledali takové keře. Byl to divoký vavřín a tvrdila, že ho bude potřebovat moc a často, ať tedy všechna místa dobře podržíme v paměti, aby se tam mohla zase vydat.

Kromě toho už nepotřebovaly nic, jenom jakési bílé oděvy, které si za chvíli vyrobily z obyčejného plátna. Nedalo to práci, neboť oděvy nesměly být sešité ani svázané, pouze volně přehozené. Mami jim ve všem radila, ale děvčata o tom nic neprozradily, aby se to zbytečně nerozkecalo.

Ptal jsem se, zda budeme moci jít s sebou. Diana se zamyslela a pak řekla, že dokonce musíme, protože budeme hlídat, aby se na to místo nedostal žádný muž. Kdyby se tak stalo, mohl by to kouzlo nějakým špatným způsobem ovlivnit. Když se to dozvěděl Charry, rozhněval se a bručel, že si Diana zas něco vymýšlí a že budou zas pomluvy o čarodějnictví. Diana se jenom smála.

Tak nastala velikonoční neděle. Před ní byl ještě Velký Pátek, na který nerad vzpomínám, protože jsme nedostali nikdo žádné maso, jenom brambory a chleba. Lidé taky žádné maso nejedli, všichni byli v kostele a dlouho se modlili, ale my trucovali a nikam jsme nešli. Jenom Ao Harrap se tam okolo pletl, ale ten byl vždycky silně zatížený na všelijaké oslavy. Ještě štěstí, že jsme měli ve stodole schován kus uzeného na zlé časy.

Přešla sobota a už tu byla neděle. Ten den jsme dostali snídani a dobrou, ježto Gréta neměla to srdce nás ošidit. Ale děvčata zůstala bez jídla, jen se pořád o něčem dohadovala. Ráno šly zase do kostela, my jsme zůstali doma a čekali. Brzo zase přišly a když se Charry ptal, co hodlají dělat dál, dostal odpověď, že mu po tom nic není. Diana sebrala svoje věci, ostatní taky, a už mazaly k lesu. My s nimi.

U lesa se všech dvanáct sešlo, svlékly se a navlékly si dlouhé bílé řízy, které za sebou ještě kus tahaly po zemi. To se neobešlo bez pochichtávání, diskusí a různých podivných řečí, protože holky nebyly zvyklé se svlékat do naha, i když široko daleko prokazatelně nebyl žádný muž. Ale Diana stála na svém, naše děvčata ji podporovala a ostatní poslechly taky, protože byly zvědavé a chtěly být při tom. Markétka z toho byla nějaká divná, celý den mlčela a koukala do blba jako Dianin bělouš Cvok. Jako by s ní nebylo něco v pořádku.

Potom si Diana rozpletla copy a vlasy si rozpustila. Z toho listí divokého vavřínu uvila věnec a ten si vpletla do vlasů. Děvčata na to koukaly zase udiveně, Tonička šeptala Grétě, že se jí teď Diana zdá úplně cizí – a Gréta se zeptala:

„Proč to musí být takhle? Vypadáš tak divně...“

„To je přesný vzhled starověké druidky, jak se popisuje v knihách. Nemysli si, já jsem nic nevymyslela – všechno podle starých předpisů. Já rady a pokyny písem dodržuju! Třeba to listí musí být z divokého vavřínu; a taky je, jen si čichni. Jiné se použít nesmí, jenom v některých případech by to mohlo být listí hlohové. Ale... no, to ti teď nebudu vysvětlovat.“

„Já ti věřím,“ řekla Gréta bojácně. „Já věřím všemu...“

„Co budeme vlastně dělat?“ ptala se Tonička. „Čarovat?“

Diana se k ní pobouřeně otočila. „Co si myslíš!? My a čarovat? Já opravdu čarovat neumím, i když si to lidé myslí! Zkrátka jdeme čistit studánku, to se dělalo odedávna. Je to starý zvyk, dokonce Vítek tvrdí, že v jeho vlasti se to taky dělá...“

„A to už proč? Proč je k tomu potřeba takových obřadů?“

„Protože voda je jeden ze základních živlů světa; a má právo na naši úctu. Musíme poprosit vodu, aby se celý rok udržovala čistá, jak vytéká z hlubin země. A musíme ji posvětit. Ostatně, to se všecko dozvíš. Taky se musíme v té studánce vykoupat, abychom byly krásné a všem se líbily...“

„To je ale...“ Tonička se podívala na Dianu a radši zmlkla. Asi si uvědomila, že paní má vždycky pravdu.

Diana pomáhala ostatním nařasit na sobě řízy, aby mohly aspoň trochu chodit. Většinou neuměly v něčem takovém udělat ani krok a škobrtaly. Nebylo to jednoduché, říza neměla nižádný střih, byla jen přehozená, aby kryla tělo, při prudším pohybu mohla jednoduše sklouznout do trávy. Bylo přitom smíchu habaděj – nebýt Diany, nikdy to neskončilo.

„Já slyšela,“ řekla jedna dívka z vesnice. „Že za starejch časů se kluci schovávali v lese, a když holky skončily to čištění studánky, vrhli se na ně a... něco ošklivého jim udělali!“

Ostatní dívky se počaly děsit a pištěly, Diana se jen zamyslela. „Konečně, po obřadu by to nemělo škodit...“

Zatímco tedy dívky se spoustou rozpaků a pochichtávání zkoušely své řízy, Diana na chvíli odběhla. U starého dubu pod převislými kořeny měla schovány misky z pálené hlíny, v nichž bylo husté barvivo. Osobně si je vyvařila z rostlin, které našla na louce, byly to barvy červená a žlutá; pak měla černou, kterou získala rozmícháním sazí ve vodě. Zavolala nás, Tannarrovi nechala držet zrcátko a odložila bílou řízu. Potom namočila prsty do červené barvy a nakreslila si jimi na tvář šikmé rovnoběžné pruhy. Druhou rukou přes to dva kolmé pruhy žlutou. Pak si na hruď pod krkem nakreslila žlutý kotouč, zpodobňující Slunce, a paprsky protáhla až k ramenům. Taky si červenou a žlutou namalovala různé geometrické obrazce na paže a nohy, potom pečlivě otřela prsty o trávu a černou si překreslila obrazce na obličeji klikatou čárou od jedné lícní kosti přes čelo ke druhé. Také černou barvou namalovala několik symbolů na svoje paže a nohy.

Tím získala zvláštní, velmi podivný vzhled. Když vstala a zase se zahalila do svého bílého pláště, nevypadala už jako selské děvče; zdálo se mi, že lesy zašuměly nějak jinak, radostněji. Že poznaly a pochopily, že po dvou tisíciletích se opět v jejich stínu objevila galská druidka.

Dívky se polekaly, když se objevila; některé dokonce vykřikly leknutím. Diana přistoupila a vztáhla proti nim pomalované dlaně. „Nebojte se! Ne proti vám, ale proti zlu, které obklopuje svět a ohrožuje lidstvo, je namířena moje moc!“

Jedna holka z vesnice, jménem Marjánka, vypískla strachem a chtěla utéct, ale Diana na ni pohlédla, zamračila se a klikatá čára na jejím čele se ještě víc zkrabatila. A Marjánka se sice třásla strachy, ale neodvážila se utéci.

„Pojďte,“ řekla Diana. „Je před námi práce.“

Šly za ní v řadě. My tři jsme rychlejší, předběhli jsme je mezi křovisky a už jsme byli u studánky, abychom přihlíželi.

Diana se u studánky zastavila a hleděla do jejích vod, jako by vzpomínala, co má činit. Ostatní se nahrnuly okolo. Pak Diana poklekla u břehu, bílá říza jí sklouzla z ramen, ale nevšímala si toho a naklonila se nad vodu. Rukama několikrát přejela těsně nad hladinou a šeptala:

„Vodo, vodo, živá vodo, vodo, která dáváš život, vodo čistá, vodo pravěká, vodo plynoucí, vodo tryskající z hlubin země! Slyšíš mne a posloucháš moje rozkazy, jako já poslouchám příkazy Moci, která je nade mnou – a která řídí mé kroky!“ Poslední slova vykřikla, současně se zvrátila dozadu a vypjala ruce s nataženými dlaněmi k nebesům. Dívky se lekly – Marjánka dokonce uskočila stranou, ale Diana si toho nevšímala.

Opět sklonila hlavu a hleděla do temné, kalné vody; Pak začala zase něco mumlat, temně a nejasně, jako by to byla tajemná zaklínadla. Jenom chvílemi jsme rozuměli:

„Vodo zkalená, vodo temná, vodo mrtvá, vodo spící – probuď se, rozčeř se, vyčisti se! Vyvrhni ze svého lůna vše staré, mrtvé, zakalené, hnijící, abys byla opět čistá a neposkvrněná, jako Panna, kterou ti obětuji!“

A opět poslední slova jako by vykřikla; současně se otočila, vymrštila se na nohy, až se všechny lekly, chytila Markétku za vlasy a prudkým škubnutím ji strhla na kolena před studánku. Markétka vůbec neprotestovala, zůstala klečet a hleděla široce rozevřenýma očima na Dianu, která ji stále ještě držela za jednu z kadeří a také jí hleděla upřeně do očí.

„Pověz, dívko, jsi-li čistá panna!“

„Ano...“ zašeptala Markétka – nezačervenala se ani nesklopila oči, zírala dál nepohnutě do Dianiných zřítelnic.

„Pověz, dívko, zda chceš vyčistit tuto studánku, aby byla čistá jako tvoje tělo! A zda chceš očistit sebe její vodou, abys zkrásněla a přitahovala muže, kteří na tebe pohlédnou!“ syčela Diana skrze zuby. Při tom položila dlaně na Markétčina ramena a sevřela ji, aby náhodou dívka nepohnula tělem. Ale nebylo toho třeba, zdálo se mi, že Markétka zcela ztratila všechnu vůli.

„Ano...“ zašeptala. „Chci to...“

Diana uchopila její bílý plášť, strhla jej a odhodila od sebe. „Poklekni vedle mne! Dělej, co já dělám a opakuj, co já říkám!“

Markétka poslušně vyhověla. Diana se nahnula nad vodu, nabrala dlaněmi a vstříkla si ji na obličej. Při tom šeptala rytmicky, jako by odříkávala báseň:

„Vodo, vodo, čistá vodo, jsi jedním ze čtyř živlů světa, dáváš život a chráníš čistotu! Vodo, vodo, čistá vodo, omyj mne z hříchů, které jsem na sebe vzala a které mne poskvrnily; vodo, vodo, čistá vodo, dej mi svoji čistotu...“

Markétka poslušně opakovala. To se odehrálo třikrát, pak Diana povstala a řekla: „Teď vstoupíš do studánky. Zde máš misku, tou vybereš všechen kal a všechno bláto. Budeš to podávat do dlaní ostatním, které to odnesou daleko odtud. Vy ostatní odstraníte kameny, které drží okraj studánky, očistíte je a zase zasadíte. Ty vyčistíš odtok do potoka. Já budu pomáhat Markétce...“

Dívky se chtěly dát do práce, ale ty dlouhé bílé řízy jim velmi překážely a Diana, když to zjistila, řekla: „Ach ne – pláště musíte odložit!“

„A to mám zůstat nahá?“ ptala se Marjánka. „Vždyť jsme v lese! Co kdyby nás někdo uviděl?“

„Jsi pod mojí ochranou! Jsi na posvátném místě a zabýváš se posvátnou prací! Prokleju toho, kdo ti ublíží!“

Pokud takové ujištění Marjánce nestačilo, rozhodně se chránila dát to najevo. Všechny se daly do práce, Diana vyhrabávala listí, které do studánky napadalo, Markétka vybírala bahno ode dna. Když dno vyčistila, vystoupila ven a Diana řekla:

„Nyní musíme vybrat všechnu vodu až na dno. Potom dno vysušíme svými plášti. Na to je máme.“

„Nebudeme si je ale moci obléknout!“ řekla Tonička.

„Počkáme, až uschnou.“

Měly několik misek. Studánka byla sice dost velká a hluboká do půli stehen, přesto se jim podařilo ji vybrat; pak vyssály zbytek vody svými plášti. Poté klekly všechny okolo a čekaly, až se znovu naplní. Šlo to rychle, pramen byl silný a plný vody z rozteklého sněhu, která se nashromáždila v hlubinách země. Když se studánka naplnila, vybraly vodu znovu – a pak ještě po třetí. To bylo třeba. Když čekaly, až se potřetí naplní, řekla Diana:

„Nyní se všechny po řadě vykoupeme. Čistá voda nám dá krásu a přitažlivost; muži se nebudou moci podívat na naše těla, aniž by po nás zatoužili...“

„Ale... to je přece hřích!“ řekla Marjánka s obavou.

„Myslíš? Proč by to měl být hřích?“

„Přece... aspoň se to říká!“ řekla Marjánka nejistě.

„Hříchem je, když přitahuješ pohledy toho, koho nemiluješ a koho chceš jenom svést na zlou cestu. Když ale dáš svoje tělo muži, který se ti líbí, přináší to štěstí tobě i jemu. Může být hříchem, co přináší radost? Bůh vládne vším, co je na zemi. Vládne i našimi těly. Stvořil je taková, že jim přináší rozkoš dotyk muže. Přál si to – my jsme tedy povinny jej poslouchat. Máš-li chlapce, neboj se být jeho. Chceš-li tomu ty i on, chce tomu také Bůh.“

Mlčely. Pak opatrně špitla Marjánka: „Ty věříš v jiného Boha, než je ten náš!“

„Je jenom jediný Bůh. Je v nás – ve mně, v tobě, v každé z nás. Je neustále přítomen, ví, co činíme, někdy promlouvá našimi ústy. Každá z nás cítí v sobě hlas Boží, který jí říká, co je správné a co ne. To, co si přejeme, je vůle Boží. Kdyby to nebyla Jeho vůle, nedal by nám přát si to...“

Studánka se už naplnila vodou; Diana pohladila vodní hladinu dlaní a řekla: „Markétko, ty jsi světila studánku. Ty první!“

Markétka se pomalu, zvolna ponořila do chladné vody; zima ji roztřásla, ale nezaváhala.

„Třikrát se ponoř, nejlépe i s hlavou. Tak je to správné.“

Markétka se skutečně třikrát ponořila. Potom vystoupila zase ven a třásla se zimou.

„Slunce tě osuší a ohřeje. Proběhni se po pasece...“

„Teď kdo?“ ptala se Marjánka.

„Třebas ty. Já až nakonec.“

Zatímco se Marjánka přemáhala, aby se ponořila do chladné vody, přistoupila Diana k Markétce a zeptala se: „Máš chlapce?“

„Ne... proč?“

„Bylo by dobré, abys do roka od této chvíle už nebyla pannou. Nepřináší to štěstí. Bude ti šestnáct, není to nic zlého. Kdyby se ti to nepodařilo, nesmíš už podruhé přijít světit studánku. Ani jako jedna z houfu. Ztrestala by tě.“

Markétka se zachvěla, ale Diana ji pohladila po mokrých vlasech a usmála se na ni: „To nic; to je jenom stará pověra. Ale bylo mojí povinností tě na to upozornit...“

Dívky se koupaly jedna po druhé. Při tom ovšem nebyly potichu, jak by se slušelo, nýbrž povídaly si, dohadovaly se a dokonce křičely a pištěly. Diana je nechala, neboť to považovala za přípustné. Vykoupala se poslední a s viditelnou rozkoší. Potom po sobě ještě stříkaly vodu a pokřikovaly.

To možná zapříčinilo, že si vůbec nevšimly cizího muže, který vystoupil z lesa. Ani my jsme si jej nevšimli, což byla sice chyba, ale snad nás omluví, že nepřišel od vesnice, ale z druhé strany. Chvíli je asi pozoroval, skryt v houští – potom náhle vykročil vpřed a pravicí před sebe učinil znamení kříže.

„Apage, Satanas!“ vykřikl velikým hlasem. „Odstup, Satanáši, kliď se do pekel a ponech mne Božímu míru!“

Dívky vykřikly a rozprchly se – jenom Diana se otočila a udiveně pohlédla na cizince.

Byl to muž asi tak ke čtyřicítce, možná o něco starší; vysoký, hubený, s krátce ostříhanými prošedivělými vlasy. Asketická tvář do tmava opálená, nyní zrůzněná směsicí strachu a opovržení. Byl oblečen do černých šatů občanského střihu, pokrytých šedivým prachem jako po dlouhé cestě; v ruce držel malý tmavý kufřík.

„Mé prokletí postihne všechny, kdo mne chtějí svést z pravé cesty!“ pronesl a opět učinil znamení kříže. „Odstup, ženo neřestná, do pekel, jež jsou tvým domovem – ďábel tě posílá!“

„No, to zrovna ne,“ řekla Diana. „Spíš bych ráda věděla, co vy děláte na našem pozemku, když sem nemá nikdo cizí co chodit!“

Zarazil se – chvíli si ji udiveně prohlížel. „Pokud mne neklame zrak, vy jste...“

„Jsem, co jsem.“

„Vypadáte jako... starověká pohanská kněžka! Co to má znamenat? Jste člověk nebo přízrak?“

Udělala několik kroků k němu. „Můžete se mne dotknout, když chcete. Jsem keltská druidka. Snad jste už o tom něco slyšel. Jestli ne, mohu vás odkázat na Caesarovy Zápisy o válce galské. Tam se to dočtete.“

Zarazil se ještě jednou, tentokrát nad jejími znalostmi. Není nic obvyklého potkat nahou, divoce pomalovanou dívku s věncem listí divokého vavřínu ve vlasech, která zná spisy Julia Caesara.

„Svatý Bože! Cožpak se skutečně v tomto kraji zachovaly obřady z počátku světa? Anebo je to ďábelský klam a šálení?“

Diana nevěděla nic lepšího, než se rozesmát. „Uklidněte se! Jsme lidé jako vy, narození v našem osvíceném devatenáctém století. Jestli vás to uklidní, prováděly jsme jistý starý obřad, který se provádět má, totiž čištění této studánky, a...“

„Ano,“ řekl zostra. „Obřad pohanský, nečistý a zvrhlý! Což věříte ve své pobloudilosti tomu, že je to k něčemu dobré?“

„Pokud vím, jistou Marii Krammerovou za to upálili dne 14. června roku 1648 jako čarodějnici. V soudních spisech je přesný popis jejího počínání. Myslím, že by se nenamáhali se zapsáním, kdyby to nebylo k něčemu dobré...“

„To...“ zakoktal muž. „To už je zvrhlost přímo Babylónská! Ani v Sodomě a Gomoře nebylo takové zpustlosti...“

„Nechte Babylón Babylónem!“ usmála se Diana. „Pokud vím, je kult bohyně Ištar pouze variací původních obřadů na počest Isidy, hlavní bohyně Egypta. Když srovnáme...“

Muž něco vykřikl latinsky a udělal opět znamení kříže. „Pohanství, zpustlost a zvrhlost! Překvapuje mne, že hraběnka vám trpí takové neřestné spády! Ale to se s mým příchodem změní!“

Zatím už Gréta a Tonička, zahalené až po krk do plášťů, přišly své paní na pomoc. Když slyšely poslední slova, začaly se smát.

„Jaká hraběnka? Tady široko daleko žádná hraběnka není!“

„Nepatří snad tento les k panství zvanému Hůrka? Pokud je mi známo, patří ten statek hrabatům z Guyrlayowu, ke kterým jdu!“

Diana na to neřekla nic, tak se slova ujala Gréta. „To jste se nejspíš spletl, pane! Takový lidi tady nikdo nezná. Možná, že to bylo někdy dřív, ale pochybuju, vždycky to patřilo spolku...“

„V hrdlo lžete! Odporné čarodějky, proklínám vaše duše, aby se věčně smažily v pekle, kam také patří!“

Dívky se polekaly, ale Diana postoupila o krok k němu a vztáhla proti němu ruce: „Toho budeš litovat! Ještě slovo a přinutím tě, abys mi líbal nohy a skučel u nich jako pes!“

Muž udělal rychle dva kroky zpátky. Asi si nebyl jist, zda starodávná druidka nemá skutečně nějakou pekelnou moc.

„Vyřídíme si to jinak! Jdu na Hůrku, zjistit pravý stav věcí. Uvidíme, co tomu řekne pan hrabě a hraběnka!“

„To se vám nejspíš v noci zdálo!“ křičela za ním Marjánka. „Kdo vůbec jste, že máte takový divný řeči?“

„Jsem páter František Langer, hlasatel slova Božího!“ zvolal velikým hlasem. „A k tomu budoucí biskup Arminský!“

Diana zaťala pěsti a chtěla se na něho vrhnout, ale potom se zarazila. Muž se skutečně otočil a kráčel rychlými kroky dál po cestě, za smíchu všech děvčat. Diana ho sledovala pohledem, potom hvízdla na ohnutý ukazovák, což byl signál na nás.

„Arminský biskup!“ vykřikla, v rozčilení francouzsky. „Já mu dám biskupa! Udělám z tebe sekanou, ty... Aflargeo, mazej domů a řekni rychle Charrymu, co a jak. Musíš tam být před ním, než se vyplete z lesa! Tannarre, ty ho budeš sledovat a kdyby se ti zdálo, že to Aflargeo nezvládá, musíš ho zadržet. Třeba mu můžeš zařvat za zády a rychle se schovat. Ao Harrap ti pomůže. Alou!“

Rozběhli jsme se na všechny strany. Diana se otočila k dívkám, ve tváři měla zlý škleb. „Já mu ukážu arminskýho biskupa! Děvčata, teď vážně; s tím chlapem si to vyřídím! Pomůžete mi, jestli chcete zůstat se mnou kamarádky! Já mu osladím život tak, že na to do smrti nezapomene! On chce být biskupem! Snad dokonce kardinálem, u mýho dvora, rozumíte tomu? Taková nula, nevzdělanec a hrubián, kterej se odvážil mě urazit, mne, která...“

Všimla si, že na její výkřiky koukají s otevřenými ústy a pochopila, že by nebylo dobré dodat ještě cokoliv dalšího. Proto chvíli vzrušeně dýchala, pak řekla: „No, co je? Dokončíme to a poběžíme domů. Nemusíme kvůli němu ještě nachladnout!“

Zatím jsem běžel, jak jen mi tlapky stačily. Les naštěstí není daleko od statku a tak se mi podařilo přeběhnout volný prostor, než se chlap vůbec z lesa vymotal. Charry seděl vzadu v pokoji u stolu, na stole měl postavenou láhev s pálenkou a skleničku, mírně popíjel a četl obšírné noviny, informující o nejnovějších politických událostech posledního půl roku zpátky.

„Honí tě někdo?“ zeptal se.

„Ne. Ale bude veliká legrace. Diana bude bojovat s takovým směšným člověkem. Chce, abych ti řekl, že když se koupaly, přišel cizí chlap, který tvrdí, že je arminský biskup a proklel je za čarodějnictví a jde si k tobě stěžovat.“

„Aha,“ řekl nevzrušeně. „Tak mi to řekni ještě dvakrát třikrát po pořádku, já to třeba pochopím.“

„Diana a ostatní se koupaly ve studánce. Přišel chlap, který tvrdí, že je arminský biskup. Diana se s ním hádala a on řekl, že si půjde stěžovat panu hraběti. To jsi ty, takže teď má namířeno k tobě. Diana chce, aby ses na to připravil.“

„Stejně nic nechápu, ale nevadí. Ať klidně přijde. Mám dobrou náladu, jednoho otravu zvládnu.“

Napil se znovu, převrátil list v novinách a klidně četl dál. Zalezl jsem pod stůl, aby na mne nebylo tak moc vidět. Ležel jsem tam, dokud se ze dvora neozvaly hlasy:

„Hej, mladíku – jsem tady dobře na statku pana hraběte z Guyrlayowu? Říká se mu myslím Hůrka...“

„No... na Hůrce byste byl,“ řekl váhavě Franzl. „Ale že by nějakej hrábě... to snad přece ne!“

„Nesnažte se mi lhát, synu, vidím vám až na dno duše!“ pronesl hlas otce Františka. „Vidím v ní ďábla alkoholu, který z vás hovoří nectná slova, aby vaši duši stáhl do pekel...“

„To spíš jste přebral vy, váženej pane! Plácáte nesmysly, a to nějak moc brzo po ránu, to je divný...“

„Nebudu s vámi o tom hovořit, čeledíne! Chci mluvit s majitelem tohoto statku!“

„No... já se ho zeptám.“ řekl Franzl nejistě. Slyšel jsem jeho kroky po chodbě, pak otevřel dveře: „Charry, je tady nějakej chlap a chce s tebou mluvit. Vypadá, že je trochu mešuge...“

„Ať jen jde dál. Zrovna na takového mám chuť!“

Franzl pokrčil rameny a vyšel: „Tak račte, pane...“

Vstoupil otec František. Charry si jej prohlédl a neshledal na něm nic, co by bylo lze pozorovat se zalíbením. Také páter zřejmě neviděl na Charrym nic příjemného, ale přesto řekl:

„Přeji vám dobrý den, pane. Jsem páter František Langer a hledám pana hraběte de Guyrlayowe.“

Charry pohlédl na Franzla a naznačil mu, že má za sebou zavřít dveře. Franzl je zavřel, udělal dva hlučné kroky, tiše se vrátil a poslouchal za dveřmi.

„Já jsem hrabě Guyrlayowe. Usedněte, otče.“

Páter František usedl na židli proti Charrymu. Charry se natáhl za sebe, vzal další sklenici a nalil mu pálenky. Otec František upil jen málo, řekl: „Odpusťte, Vaše Milosti, že nevyužiji vašeho pohostinství. Nepiji alkohol, neboť probouzí v člověku temné pudy a svádí jej ke hříchu. Jsem jeho odpůrcem.“

„Pravá křesťanská ctnost! Ale dovolíte, abych já hazardoval se svou duší a občas se napil, že ano?“

„Jak je libo, Vaše Milosti.“ řekl páter s úklonou.

„Především mi přestaňte okamžitě říkat Vaše Milosti. Jmenuji se Charry Rither, prostý sedlák – hraběcí titul jsem odložil na potřebnou dobu z důvodů, které vám nebudu vysvětlovat. Rychlost jejich pochopení je současně testem vaší inteligence.“

Ve tváři otce Františka se objevil stín lišácké zchytralosti. „Chápu, Vaše... echm, pane. Věřím, že ve zdejším kraji by to nebylo příliš dobrým doporučením; hrabě Guyrlayowe zůstal na vlnách širého oceánu a na ostrově, který vám patří...“

„Jak chcete. Teď mi řekněte, co si přejete.“

„Přišel jsem jako zástupce vašeho bývalého duchovního pastýře, otce Ignáce. Přišel jsem, abych ostříhal vaše duše od nástrah ďáblových a abych...“

„Co se stalo s otcem Ignácem?“

Otec František na to neodpověděl a pokračoval v proslovu:

„Přišel jsem, abych osvítil světlem pravé víry zdejší lid, žijící v nebývalých temnotách zaostalosti a pověr; abych učil dítka a kázal jejich rodičům; přišel jsem pokorně prosit, abych se směl stát duchovním pastýřem Arminského státu, který tak moudře a spravedlivě vede jeho císař...“

Charry se čím dál víc mračil. „Ptal jsem se,“ přetrhl jeho řeč. „Co se stalo s otcem Ignácem. Rád bych to věděl.“

„Otec Ignác nemohl přijít – byl na tu práci příliš slabý. Je to velký a vznešený úkol: pohanskou, novou zemi, neosvícenou dosud světlem víry jako oráč otevřít a lidem, kteří v ní žijí...“

Bum! Těžká Charryho dlaň dopadla na stůl, vzápětí Charry řekl ostrým hlasem: „Ptal jsem se, co je s otcem Ignácem! Když se ptám, je v celém světě zvykem, že mi každý odpoví! Snad to mohu žádat i od vás, otče Františku! Doporučuji vám, abyste mi vždy odpověděl na každou otázku – ve vašem vlastním zájmu!“

Otec František se zarazil a pohlédl na něho udiveně. Chvíli se zdálo, že se rozzlobí, ale potom řekl mírně:

„Promiňte, hrabě – dal jsem se trochu unést vlastními slovy. Tedy, co se týče otce Ignáce, jistě víte, že mu zdraví v jižních mořích nesloužilo. Sám prosil, abychom ho toho úkolu zprostili. Udělali ho převorem kláštera v San Romagni; je to dobré místo a otec Ignác byl šťasten, že je dostal. Nejvyšší rada jmenovala na jeho místo mne...“

„Klášter v San Romagni... No dobrá. Budu-li někdy v Itálii, dovolím si se u něho zastavit. Ovšem neměl jsem tušení, že by mu nesvědčilo podnebí – na nic si nestěžoval.“

„My, příslušníci Tovaryšstva Ježíšova, jsme povinni trpně a bez odmluvy snášet útrapy a obtíže světa. Jistě vás nechtěl obtěžovat svými starostmi. Ale byl na pokraji sil, jak tělesných tak duševních. Vyprávěl nám podrobně o všem, co zažil. Strašlivé zážitky mezi lidojedy a boje s nimi silně podlomily jeho duševní rovnováhu. Bylo mi líto toho statečného bojovníka za víru, když jsem mu naslouchal. Věřte mi, hrabě, neublížili jsme mu...“

„Věřím. Ale moje žena si velmi zvykla na pátera Ignáce a proto ho pověřovala důležitými úkoly. Například vedením účetnictví a státní korespondence a tak dál. Měl krásný rukopis, znal jazyky... To jí bude velmi chybět, aspoň myslím.“

„Ano, hovořil o tom. Avšak jsem si jist, že budu moci i takové záležitosti vyřizovat k plné spokojenosti. Jsem dvojnásobným doktorem teologie a filozofie a jsem vzdělán i v ekonomii a přírodních vědách. Snad to postačí.“

„Kromě němčiny – jakým mluvíte jazykem?“

„Anglicky, francouzsky, španělsky, italsky. Samozřejmě latinsky – a prošel jsem krátkým školením ve vašem nářečí, takže se domnívám, že budu moci hovořit i s lidmi tady.“

„Výtečně. Doufám, že vaše francouzština je natolik brilantní, aby se mojí ženě zamlouvala.“

„Přejete si přejít na franštinu? Ačkoliv je němčina má mateřská řeč, nevadí mi jakýkoliv jazyk, který znám...“

„Klidně mluvte, jak chcete. S mojí ženou se dohodněte, jak se budete dorozumívat.“

„Děkuji, pane. Nyní bychom mohli krátce promluvit o mých povinnostech. A to jak zde, tak v Arminu, přejete-li si ovšem o tom hovořit.“

„Myslím, že o povinnostech v Arminu je prozatím jakýkoliv rozhovor předčasný. V nejbližších měsících se tam nehodlám vrátit a ani vás tam zatím nepošlu. Pokud se týče pobytu zde, myslím, že budu muset vyčkat mínění své ženy. Především proto, že nejsem, jak jistě víte, katolík; po církevní stránce jsem příslušný ke zdejší farnosti. Moje žena je ovšem katolička a já jí ponechávám v těchto věcech naprostou volnost. Byla to ona, která si přála účast otce Ignáce. Myslím, že vás však po dobu zdejšího pobytu nebude přetěžovat prací.“

Otec František sepjal ruce a zatvářil se pokorně. „Když jsem pravil, že jsem dvojnásobným doktorem teologie, měl jsem tím na mysli, že jsem získal doktorát jednak na universitě v Miláně, jednak na universitě ve Wittenbergu, to jest na universitě evangelické; neboť stejně jako moji nadřízení zastávám názor, že je jen jeden Bůh a jedna církev; je nutno pracovat nikoliv k jejímu rozpolcení, nýbrž spíše k jejímu sdružení do jednoho božího stáda. Proto mohu sloužit Bohu nejen jako katolický kněz, ale i jako protestantský pastor.“

Charry se podíval dost udiveně. „Vážně? V tom případě nic nebrání, abych vás seznámil se zdejším farářem; je hodný a má rád společnost lidí sobě rovných. Nemoc mu velmi brání jezdit ke svým přátelům; snad byste to pro něj mohl udělat a tu a tam s ním pohovořit...“

„Zajisté, hrabě, s radostí. Ale nepřejete si třeba také, abych se pokusil vymýtit pohanské a kacířské zvyklosti, které se zachovaly u části vaší čeledi? Snad ani nevíte...“

Charry se zdvořile zasmál. „To se snad mýlíte! V životě jsem neslyšel, že by se ve zdejším kraji uchovaly nějaké, jak vy říkáte, kacířské a dokonce pohanské zvyky!“

Otec František si přejel dlaní čelo. „Sám bych tomu nevěřil! Zdá se mi to velice podivné, ale sám jsem před chvílí spatřil něco, o čem jsem se domníval, že není v civilizované společnosti možné. Víte, co to je obřad svěcení vody?“

„Ne. Ne příliš...“

„Jedná se o starobylý obřad z předkřesťanské doby, který se udržuje... echm, udržoval velmi dlouho a který, jak mohu s hrdostí přiznat, se našemu řádu podařilo v celé střední a severní Evropě vymýtit. Nikdy bych nepředpokládal, že budu svědkem takového obřadu právě zde; dokonce na vašem vlastním panství!“

Charry uznal za vhodné se napít, než řekl: „A co je na tom vlastně tak zavrženíhodné?“

„Před chvílí, když jsem sem šel, spatřil jsem skupinu mladých žen, které se... stydím se říct, že neoděny – koupaly v lesním prameni, který dle oblečení ženy, jenž jim zřejmě velela, také světily. Když jsem je káral, hovořila se mnou ta žena velice neuctivě; a představte si, po celou tu dobu byla učesána a vůbec upravena jako starověká druidka! Věřil byste tomu, hrabě?“

„Ano,“ řekl Charry. „Obávám se, že bych tomu věřil.“

„V první chvíli mi napadlo, že mi to strojí úklady sám ďábel! Že snad mi chce takovým způsobem znemožnit moje svaté dílo. Ale zahnal jsem od sebe představu nahých těl těchto peklu propadlých žen, když jsem pochopil, co ty odporné čarodějnice dělají.“

Charry tlumeně zavrčel jako rozespalá šelma. „Dneska je horký den,“ pronesl smířlivě. „Věříte, že bych se sám docela rád vykoupal? Pokud to ovšem nebude hříchem...“

„Echm – vidím, že nemáte dost pochopení pro moje slova, hrabě,“ řekl otec František s lehkou výčitkou. „Jistě nechápete, co se za tím – dle vás nevinným – koupáním skrývá. Jistě nevíte, že dle starých pověr, rozšířených mezi pohany, koupání v den velikonoční neděle v lesním pramenu posvěceném takovým způsobem dodává ženám čarodějnou krásu a přitažlivost, takže jim žádný muž neodolá. Je to čarodějnictví, hrabě! Skutečné čarodějnictví, odporné, zavrženíhodné a trestuhodné; myslím, že byste to neměl na svém panství trpět!“

„Aha,“ řekl Charry duchaplně. „Ale odolal jste jim, jak říkáte. To znamená, že se to nepovedlo. Není-liž pravda?“

„Co se nepovedlo?“ podivil se otec František.

„No, to čarování! Měly v úmyslu způsobit, aby jim neodolal žádný muž. Vy jste však nezabral, tudíž to nemá správný praktický výsledek a ty ženy se namáhaly zbytečně. Potom ovšem jejich čarodějnictví není účinné, tudíž by nemělo být ani trestné. Když to berete takhle, jedná se pouze o pokus o čarování; to bych nebral tak přísně, jako vy.“

Otec František chvíli vzrušeně dýchal. „To je kasuistika! Neměl jsem v úmyslu s vámi disputovat, hrabě; ale dovedl bych váš názor vyvrátit poučeními z církevních otců!“

„Vím, že jste cvičen v učeném hádání. Jednou bychom si o tom mohli pohovořit. Ale myslím, že mne nepřesvědčíte, dokud neuvidím na vlastní oči praktické výsledky takového čarování. Teprve potom jsem ochoten je podporovat.“

„Podporovat?“ podivil se otec František. „Snad ničit!“

„Pokud nemá praktického významu, není nutno s ním dělat nic. A pokud má, je třeba je využít pro sebe. To je moje zásada.“

„Ale vždyť se jedná o oblast duševna, které je lidskému rozumu neproniknutelné a nezbadatelné!“ namítal kněz. „Nemůžete přece chtít využívat pro svoje lidské cíle Neznáma!“

„Vy jste se už setkal s Neznámem? Já ano, několikrát. Nakonec jsem vždycky dokázal všechno pochopit a ovládnout. Jistě, například věda je pro mne pořád velikou hádankou a nedovedu mnohé její aspekty pochopit. Ale dovedu využitkovat její výsledky. S čarodějnictvím by to mělo být podobně. Pokud je lze pozorovat, lze je také využitkovat.“

„Ale – Bůh si přece nepřeje, aby lidé využívali výsledků, které pocházejí od ďábla!“

„A od čeho pochází ďábel?“ ptal se Charry s úsměvem. „I ďábel je dílo Boží. Je to Jeho anděl, který se postavil proti svému Pánu. Ale nemůže mít nic víc, než co mu dal Bůh, a jestliže mu to dal, potom si přeje, aby to bylo. Kdo to umí poznat a ovládnout, ten s tím smí zacházet. Bůh ví, proč stvořil magii; zajisté si přál, aby ji lidé také dokázali využívat.“

„Milý hrabě, vaše názory mne uvádějí do značných rozpaků! Pokud vás poslouchám, vaše názory nepatří ani do přípustných odchylek církve katolické, ani do žádné známé církve protestantské! Můžete mi vysvětlit, kde jste k nim přišel?“

„Zajisté. To jsou moje vlastní názory.“

„Vaše...“ opakoval otec František. „Tím chcete naznačit, že hodláte tyto svoje názory prosazovat – i proti případným opačným názorům zbytku lidstva?“

„Samozřejmě! Nechápu, proč bych se měl kvůli nějakému lidstvu vzdávat svých názorů.“

„Aha.“ Otec František si opět přetřel čelo dlaní. „Slyšel jsem, že máte do jisté míry osobité názory... jste velmi pozoruhodná osobnost. Ovšem netušil jsem, do jaké míry.“

„Snad byste lépe chápal, kdybyste se napil. Myslím, že to potřebujete, příteli – vypadáte špatně! A budete to ještě víc potřebovat, až budete diskutovat s mojí ženou.“

„To bych velmi rád,“ řekl páter sklesle. „Bylo by mi potěšením se seznámit s paní hraběnkou a složit jí svoji poklonu.“

„Myslím, že i jí to bude potěšením. Tuším, že už brzy přijde. Zatím musíte vzít zavděk mojí společností.“

Otec František se skutečně napil Charryho pálenky.

„Řekněte mi, hrabě Guyrlayowe – věříte vy vůbec v Boha?“

„Ano, věřím.“

„Jako v osobnost nebo jako v přírodní sílu, jak si ho představují tak zvaní Osvícenci? Nebo snad máte některé názory podobné jako ti... ateisté?“

„Nepřemýšlel jsem o tom. Dovolíte-li, zamyslím se.“ řekl Charry a podpořil to zamyšlení další skleničkou. Otec František sledoval jeho tvář, až Charry pronesl:

„Představuji si Boha jako souhrn všeho, co existuje. Domnívám se, že je obsažen v každé částečce hmoty, zvláště živé hmoty. A že především ze všeho nejvíc určuje její vývoj. Pohyb hmoty vpřed, k dokonalosti.“

„To vám řekl – markýz d'Enghiem?“ zeptal se jezuita a Charry se zprudka otočil: „Co víte o d'Enghiemovi?“

„Jenom to, co mi řekl otec Ignác. Znám jeho jméno a některé z jeho názorů. Myslím, že jste si názorově velice blízcí.“

„Ludvík d'Enghiem je můj přítel. Možná jsem převzal něco z jeho názorů – ale nevím, zda jsme hovořili o těchto věcech. Ludvík je velmi zbožný muž, který by se vám jistě zalíbil.“

„Jistě, je velmi zbožný.“ souhlasil otec František.

Charry se na chvíli odmlčel. Mlčel i jezuita a pozoroval ho po očku, jako by se snažil vypátrat něco v jeho nitru. Zamyslel jsem se nad ním také; ačkoliv Charry ho po prvních slovech vzal na milost a mluvil s ním laskavě, ten muž se mi nelíbil. Nebyl jsem si jist, zda je dobrý či zlý; očichal jsem jeho nohy a usoudil, že si na něj budu dávat dobrý pozor a nebudu mu příliš důvěřovat. Měl v sobě něco, co mne varovalo.

„Co všechno prozradil otec Ignác?“ zeptal se Charry.

„Není čeho se bát,“ pochopil jezuita. „Neprozradíme nic, co se týká vaší země. Přísaha, kterou složil otec Ignác, platí pro celý náš řád; jsme povinni utajit vše, co jste mu prozradil. Můžete nám věřit.“

„V pořádku,“ řekl Charry. „To jsem rád.“

„Ostatně, obávám se, že otec Ignác nebyl v nejlepším duševním stavu. Hovořil například velice často o šelmách, které vlastníte; přisuzoval jim dokonce lidský rozum. Zřejmě to je důsledek pobytu u nekulturních divochů, že se mu pak šelmy zdály být inteligentnější než ti lidé...“

„To nebyl omyl, to je pravda. Moje šelmy jsou skutečně duševně vyspělé stejně jako lidé.“

„To snad ne, hrabě! Domníváte se, že mohou i mluvit a myslet, jak to tvrdil otec Ignác?“

„Právě to mám na mysli.“

Jenže slibně se rozvíjející diskusi zarazilo bouchání dveří na předsíni a pak cvakání dřeváků. Přicházela Diana a její družky. Slyšel jsem, jak se dohaduje s Franzlem, pak přišla k nám.

„Lady Diana, hraběnka z Guyrlayowu!“ ukázal Charry ke dveřím. Ty se otevřely a otec František, který povstal a obrátil se tam, strnul v němém úžasu.

Diana vstoupila, už opět v oblečení selky zdejšího kraje, a zářivě se na něj usmála. Při tom zamrkala na Charryho a podívala se i pod stůl, zda tam jsem a budu moci referovat ostatním.

„Dobrý den vespolek,“ zahalekala. „Jsem ráda, že jste trefil.“ vzala Charryho sklenku a trochu upila. „Jsem zmrzlá na rampouch, ta voda je hrozně studená. Ale zdravá! Měl bys to taky zkusit!“

„Miláčku, dovol, abych ti představil otce Františka Langera,“ řekl Charry. „Přišel k nám, aby vystřídal otce Ignáce.“

„My už se známe,“ usmála se Diana. „Vítám vás, otče.“

„Milá paní hraběnko,“ vydechl otec František. „Ani ve snu by mne nenapadlo, že Vaše Milost...“

„Aha, vy jistě narážíte na tu podivnou příhodu v lese! Bohužel se mi nezdálo vhodné se představovat před děvčaty. Prosím vás, abyste šetřil moje inkognito a neprozradil nikomu nic o hrabatech z Guyrlayowu. Kromě toho, že si to nepřejeme, to u děvčat vyvolává jen smích...“

„Hraběnko,“ řekl páter zlomeným hlasem. „Nemohl jsem tušit, že vy osobně jste se zúčastnila takové... skutečně to nechápu! Uvědomujete si vůbec, že jste se dopustila těžkého hříchu?“

„Já? Ano, ovšem, vypadá to tak.“

„Ale milá dcero, vy neprojevujete ani trochu lítosti nad svým hříšným jednáním!“ zhrozil se.

„Ale ano, je mi to velice líto. Odpusťte mi to, prosím, otče, a pomodlete se za moji duši, aby mi odpustil i Bůh...“

„Tato křesťanská pokora vás šlechtí, dcero. Chci věřit, že se napravíte a že se už nikdy nedopustíte ničeho podobného; abyste se stala opět oblíbeným dítkem Božím...“

„To vám těžko můžu slíbit. Totiž, ono je těch hříchů tak nějak moc a mně se navzájem pletou. Doufám, že se to nějak zařídí.“

„Ale madam! Chcete tím snad říci, že hodláte hřešit i nadále, drahá dcero? To snad přece ne!“

„Jistěže ne! Ale kdyby se to náhodou stalo, doufám, že mi to nějak vyžehlíte...“

„Já? Snad vy jste povinna přičinit se, abyste nehřešila!“

„Kdybych nehřešila, nepotřebovala bych svého osobního kněze. To snad přece uznáte!“

„Rozumím-li vám, tak to vypadá, jako byste chtěla, abych já prosil Boha o odpuštění za vaše hříchy! Abych já se modlil za vaši hříšnou duši a ochránil ji od pekelných muk!“

„Ano, přesně to od vás chci.“

„Ale proč já? To je úplně zvrácené myšlení! Domníváte se, že to Boha potěší?“

„To právě je to, co nevím. To si s Ním srovnejte vy. Ostatně, chcete-li být arminským biskupem, budete mít takových farníků víc. Otec Ignác proti tomu nic nenamítal.“

„Otec Ignác!“ řekl nešťastně jezuita. „Ovšem já snad nepřišel, abych bojoval marný boj o duši, která nechce být spasena! Přicházím podpořit svou chabou silou ty, kdož sami kráčejí cestou ke svému spasení!“

„Hm... tak to si asi moc rozumět nebudem. Nedá se nic dělat, budu si muset hledat jiného zpovědníka.“

Otec František sepjal ruce. „Snad mi Bůh odpustí! Pokusím se ještě obměkčit vaše zatvrzelé srdce, hraběnko. Snad se dobrý Pán slituje, dodá vám více pokory a osvítí vás svým světlem.“

„Amen,“ řekla Diana. „Charry, dostanem něco k jídlu? Mám hlad jako dva vlci najednou!“

„Jistě, brzo budeme jíst. Snad tvá děvčata dokáží něco uvařit, i když byla na té akci. Zatím by se otec František mohl ubytovat; řekni prosím tě Grétě, aby mu vykázala nějaký pokoj...“

„Jistě, miláčku. Pojďte, důstojnosti...“

Otec František vypochodoval krokem člověka, jehož ideály se právě zhroutily. Ve dveřích se potkal s Ao Harrapem; uhnul mu, jako by byl ze žhavého železa. Jaguár zkoumavě začenichal a když kněz zmizel, řekl rázně Charrymu: „Nechci, aby ten muž kdy přišel do Arminu!“

„On to chce,“ usmál se Charry. „Ale ani mně se nelíbí. Jenomže zatím neudělal nic, proč bychom mu to mohli zakázat.“

„Nelíbí se mi! Jak chceš – ale není to dobrý člověk. Říkám ti rovnou: odváží-li se vstoupit na půdu Arminu, zakousnu ho. Já nebo někdo jiný. Chraň se ho, nebo ti ublíží!“

„Dobře. Budeme si na něj dávat pozor.“

Za chvíli se Diana vrátila. Za ní vklouzl Tannarr, takže jsme byli kompletně.

„Tak co, jak se ti líbí?“ ptala se Diana Charryho.

„Vůbec. Jedno slovo, a já ho vyhodím!“

„Nechci, aby byl s námi,“ opakoval tvrdošíjně Ao Harrap. „A už vůbec nechci, aby někdy přišel do Arminu!“

„Mně se taky nelíbí,“ řekl Tannarr. „Nevěřím mu.“

„Je nesympatický,“ řekl jsem. „Cítím, že není dobrý. Nechtěl bych ho mít blízko sebe.“

„Je to darebák,“ řekla Diana. „To vím od začátku a nepotřebuju být ani šelma.“

„Tak vidíš! Necháme ho přespat a pak ho taktně vyhodíme!“

„Ne, to ne! Napřed si s ním pohraju já! Urazil mne, to neodpouštím! Ale nechci, abychom ho vyhnali my. Uděláme mu takové podmínky, že nebude moci dělat nic jiného, než odejít dobrovolně. Chci, aby odešel sám – rozumíte?“

„Obávám se, že je přizpůsobivý. A moc chce získat titul arminského biskupa. Bude se snažit vydržet přes tvoji nepřízeň!“

„Však já si s ním už poradím! Kočky, budete mi pomáhat? Musí oplakávat den, kdy se rozhodl vstoupit na náš pozemek! Ao Harrap přemůže svoji nechuť a bude s ním diskutovat o náboženských otázkách, dokud je vůbec schopen mluvit. Charry, ty musíš při každé příležitosti zdůrazňovat svou příslušnost k protestantismu, to jezuity většinou pěkně naštve!“

„Zadrž! Tvrdí, že je kromě u katolické církve taky doktorem teologie protestantismu. Mohl by být i pastorem...“

Diana se zarazila – pak se rozesmála: „Tak takhle to je! Ten pán je docela obyčejný špion a ničema! Chápeš, co to znamená?“

„No... říkal, že chce obě církve sjednotit!“

„Ano. Pohltit tvou luteránskou víru a přivést ztracené ovečky zpátky do lůna římskokatolické církve. Jezuité vychovávají kněze, posílají do protestantských zemí, a oni tam šíří všelijaké myšlenkové proudy, které nahrávají katolíkům a podkopávají protestantismus. Chápeš to?“

„Moc ne. Ale i tak je to jedno. Jsem sice protestant, ale zas tolik mi na tom nezáleží.“

„Náš páter František je vychován tak, aby se přidal k jakékoliv církvi; dokonce i kdyby upadl mezi židy nebo mohamedány, dokázal by po kratším váhání mezi ně zapadnout a získat v jejich církvi patřičně teplé místo. Slyšela jsem, že někteří jezuité působili v tibetských a čínských buddhistických klášterech a snažili se zanést katolickou ideologii i tam.“

„To jsi dělala ty v Asii taky. S pronikavým úspěchem.“

Diana skutečně na chvíli zrozpačitěla. „No, tak vidíš.“

„Mluvíš, jako kdybys neměla z postupu víry radost!“

„Ale ano, to jistě mám! Jen mi vadí, jakými ničemnými a křiváckými cestami se tam chce dostat.“

„Ať je to jak chce; ten chlap se mi vůbec nezamlouvá a trpím ho tady jen proto, aby sis měla s kým hrát!“

„Dlouho to nebude – vyštvu ho odtud svinským krokem! O co si koleduje, to dostane. Věřte mi, vyženu ho!“

„Dobrá,“ řekl Ao Harrap. „Mně je to jedno.“

„My ti všichni pomůžeme,“ sliboval Tannarr. „Aspoň já jo.“

„Já taky! Slyšel jsem ho mluvit a nelíbí se mi to. Kdybys ho potřebovala trochu...“ naznačil jsem tlapou.

„Nestydíš se, ty brutále? Vyčkejte času, chlapci, však já na něco šikovnýho přijdu. Zatím ho nepoplašte...“

Potom jsme šli všichni na oběd; přišel taky otec František, a to v obleku pastora, jak se sluší. Tím dosáhl, že ho všichni uctivě zdravili a Janek dokonce sundal čepici.

„Využiju této chvíle a představím vám jednotlivé obyvatele Hůrky. V první řadě byste se měl seznámit s našimi kočičkami.“

Otec František se ohlédl na naši trojici. Tvářili jsme se na něj sice co nejpřátelštěji, ale asi to nepoznal.

„Tento tygr se jmenuje Aflargeo. Je synem tygřího Vládce – ale to už asi víte,“ předváděl nás Charry jako ředitel cirkusu.

„Ano, otec Ignác říkal... ovšem ani ve snu by mne nenapadlo, že je to pravda.“ řekl opatrně jezuita.

„Jak můžeš pochybovat o slově muže, který se stal přítelem tygra?“ otázal jsem se. „Otec Ignác byl dobrý člověk, služebník Boží. Všichni jsme si ho vážili a nikdy bychom ho neobelhali.“

Když jsem promluvil, myslel jsem, že se snad otočí a uteče; takové zděšení se objevilo v jeho tváři. „Ono to skutečně mluví! Jak... jak je to možné?“

„Zřejmě vám chtěl něco sdělit.“ řekl lhostejně Charry. „Když nechce nic říct, obvykle mlčí.“

„A tihle druzí... ti také mluví?“ ukázal na Tannarra, který se mile usmál a pronesl:

„Domníváš se snad, že vy lidé jste jediní rozumí tvorové na této zemi? Smál bych se ti, kdyby sis to myslel!“

„Já...“ zakoktal jezuita. „Sice vím, že milost Páně je nekonečná a laskavý Bůh dává všem živým tvorům ovoce své milosti; ale jaký záměr jej mohl vést k tomu, aby vložil rozum do takových šelem? Jak mohl Bůh chtít, aby...“ horečně přemýšlel, jak se má vyjádřit, aniž by použil slov zvíře, bestie, potvora a tak dál. „Proč, ptám se, proč?“

„Ad Maiorem Dei Gloriam.“ ozval se kňouravý hlas Ao Harrapa. „Pro větší slávu Boží!“

Když otec František vyslechl heslo svého řádu z úst šelmy, rozklepal se jako osika a opatrně se pokřižoval. „Vyslovuješ jméno Boží! Jsi tedy Božím dílem!“

„Nikdy jsem o tom nepochyboval.“ řekl Ao Harrap.

Otec František přistoupil ke dvojici Vítka a Pépiho. Charry řekl jejich jména a páter se zarazil: „Češi? Jakého vyznání?“

Vítek se na to potřeboval nejdřív pořádně nadechnout: „Já jsem český bratr. Následovník Husa, Žižky a Komenského!“

„To se dalo čekat – kacíř! A ten druhý?“

„To bude těžký, důstojnosti,“ řekl Pépi Nekvinda rozverně. „Já v žádnýho Pána Boha už hezkejch pár let nevěřím.“

Otec František ustoupil a rychle se pokřižoval. „Odporný bezvěrec! Divím se, hra... echm, pane, že ty dva můžete držet ve vašich službách. Kdyby bylo po mém, vyhodil bych je v tu ránu!“

„Opravdu? To jsem tedy skutečně rád, že o tom nerozhodujete. Nevím, co bych si bez nich počal.“

„Což by jejich práci nezastali dobří křesťané? Totéž platí i o tomto pohanském knížeti. Nemusíte mi říkat jeho jméno: Tošio Yamanaki, japonský samuraj! On je z těch, o nichž se praví, že se budou věčně smažit na pekelném ohni, neboť sami nevěřící, svým poddaným v pravé víře brání!“

Tošio mu rozuměl sotva zpoloviny, ale i tak ho nepotěšilo, že je urážen na místě, kde se cítí doma. Dalo se to poznat podle toho, že letmo přejel dlaní po lakované rukojeti svého meče.

„Tošio Yamanaki je velmi zbožný muž,“ řekl Charry. „Pokud vím, slouží Bohu, jak se sluší a patří.“

„Snad – ale jakému bohu?“

„Tomu, který Jest! Jedinému – který sestoupil k jeho předkům a přijal mezi nimi jméno Buddha, jako si dal mezi našimi předky jméno Jehova...“

„Řekla bych,“ pronesla s potěšením Diana. „Že mezi tvými předky si říkal spíš Wottan, než jinak. Stejně tak moji předkové ho uctívali jako Tarannise. Křesťanství se rozšířilo do těchto krajů až v desátém století a to ještě mečem, když je sem přinesli moji předkové, obrácení na víru o pár set let dříve...“

„Nehádej se se mnou!“ řekl Charry. „Tví předkové byli divocí Gallové, které římské legie neučily uctívat Krista, ale Jupitera a Apollóna a při tom jen tak mimochodem zanechali část své krve u místních dívek; z čehož vznikli ti, co roznášeli víru zas pro změnu k mým předkům...“

Otec František sepjal ruce. „Probůh, přátelé! Snad bychom mohli nechat různic a třenic před zraky pohanů...“

„Proč?“ zeptal se ostražitě Ao Harrap. „Mne to velice zajímá! Kde se tedy vlastně vzalo křesťanství? Kdo ho vymyslel?“

„Židé, kamaráde!“ řekl Vítek. „Pokud vím, byl Ježíš Kristus potomkem židovského krále Davida. Což nebrání tomu, aby jeho církev Židy nenáviděla a pronásledovala je.“

„To je velice zajímavé!“ ocenil Ao Harrap.

„Snad bychom měli nechat těchto nechutných záležitostí,“ řekl otec František. „Myslím, že jsou věci důležitější a méně ožehavé, o nichž by bylo třeba mluvit...“

„Ne, to je potřeba vysvětlit,“ řekl jaguár. „Jak je to možné, že církev, kterou vynalezl Žid, Židy pronásleduje? A proč?“

„Nehodlám se o tom bavit s nerozumným zvířetem!“ řekl páter.

„Myslím, že byste mu měl odpovědět,“ řekl Charry. „Ptal se vás na něco, což znamená, že by to rád věděl. Snad by se nic nestalo, kdybyste mu tuto otázku krátce a jasně vysvětlil.“

„Jak si přejete, hrabě; ale skutečně trváte na tom, aby vaše šelmy tady poroučely a lidé aby se řídili podle nich?“

„Přál jste si poučovat nevěřící a přinášet světlo víry pohanům. Máte právě tu nejlepší možnost,“ řekla Diana. „Tyhle šelmy jsou pohané a když se vám podaří přivést je ke křesťanským ctnostem, budu si vás velice vážit!“

„Ale prosím, uvažte, že nejsem duchovním pastýřem takových divokých bestií!“ křičel nešťastný kněz. „Jsem člověk a přeji si jednat jenom s lidmi! Zvěř jako taková je mi odporná a podle svatých písem je dílem Božím ještě před stvořením člověka, tudíž je snížená a určená, aby člověku sloužila – ne mu vládla, jako je tomu u vás!“

„Vy ale plácáte pitomosti,“ řekla Diana. „Jestli se vám nelíbí žít se šelmami, můžete vypadnout hned. Já vás nezdržuju.“

Páter František se zatvářil nešťastně; podíval se na šelmy, na Dianu a uklonil se jí. „Mea Culpa, mea maxima Culpa! Omlouvám se, že jsem snad nějak vzbudil nelibost... zajisté, vysvětlím tomu... co si bude přát. Ale snad by to mohlo být v jiném čase, protože nyní před obědem na to není dostatek času.“

„Prosím, beru to na vědomí. Ao Harrap mi podá zprávu, kdy a jak jste splnil svůj slib. Prosím, abyste s tím dlouho neotálel!“

„Děkuji vám.“ řekl otec František sklesle.

„Pokud jsem dobře rozuměl,“ pronesl Charry. „Měl jste předtím námitky, že zaměstnávám osoby jiné víry než křesťanské.“

„To zajisté nikoliv. Měl jsem jen na mysli, že podle mého názoru by vám stejné služby dokázali vykonat i dobří křesťané.“

„Myslíte? Dobrá, zkusíme to. Mám za to, že nejlepší křesťan z celé naší společnosti jste vy, důstojnosti. Nemám pravdu?“

„Nikdy bych se neodvážil takového mínění...“

„Přesto. V tom případě byste měl umět ty práce líp než oni. Zkusíme tedy, umíte-li například okovat koně líp než Pépi. Tím se prakticky přesvědčíme o pravdivosti vašich slov.“

Otec František vytřeštil oči a sepjal v úleku ruce. „Pro všechny svaté! Chcete od sluhy Božího, aby koval koně?“

„Vy sám jste mi to navrhl, ne? Po obědě to můžete zkusit. Ovšem upozorňuji vás, že koně jednak kopou, jednak koušou, a kromě toho se můžete popálit od rozžhavené podkovy. Ale to vy jako dobrý křesťan jistě správně chápete...“

„Jsem sluha Boží! Nevyznám se v tělesné práci!“

„Proč tedy říkáte, že dobrý křesťan dokáže pracovat stejně dobře jako pohan? Zkusíme tedy něco jiného. Tošio, půjč mi meč!“

Yamanaki vytáhl z pochvy svoji katanu a podal mu ho. Charry jím přejel otci Františkovi pod nosem: „Tošio Yamanaki dokáže tímto mečem přeseknout stéblo trávy, vyhozené do vzduchu. Dokažte to také. Jste přece příslušník církve bojující!“

Bylo navýsost jasné, že otec František v životě něco podobného nedržel v ruce a dost se meče bojí. Zavrtěl hlavou. „Neumím zacházet s mečem! Zvlášť ne takovým...“

„Takže,“ řekla Diana zvesela. „Se tady trapně vytahujete a při tom se neumíte postavit k žádné práci!“

„Není povinností sluhy Božího, aby pracoval, hraběnko!“ opět v něm vzplála odvaha. „K práci jsou sluhové a ne kněží!“

„Zajímavé! Ovšem v tom případě není naší povinností, abychom vám dávali jíst. Písmo svaté říká: Zajisté hoden jest služebník mzdy své. Kromě toho říká: Kdo nepracuje, ať nejí. Když nebudete lautr nic dělat, nemůžete chtít, abychom vás platili!“

Na čele nešťastného jezuity se perlil pot; otřel jej rukávem, neboť na kapesník v tu chvíli zapomněl. „Snad by se nalezla i práce, kterou bych zastal. Nepotřebujete zdatného kancelistu, účetního nebo člověka, který by vedl vaše písemnosti?“

„Zkusit to můžem. V současné době, jak vidíte, většina lidí tady neumí číst a psát. Snad byste je mohl učit, samozřejmě po večerech. Počítám v to i naše šelmy. Některé to částečně umějí, třeba Aflargeo, tygr. Věřím, že při vašich schopnostech je to jistě brzy naučíte...“

Otec František obrátil oči k nebi. „Ach otče, proč jsi mne opustil?“ pronesl sklesle. „Ano, paní; budu vyučovat vaše služebnictvo i přítomné šelmy čtení a psaní...“

„V pořádku. Nyní můžeme usednout ke stolu!“

Usedli jsme; všichni, samozřejmě, i my jsme jedli s rodinou. Charry podle zvyku učinil nad talířem kříž lžící a po něm Diana a někteří z čeledi. Otec František protáhl obličej, když to viděl a řekl: „Jak jste přišli k tomuto zvyku?“

„Děkujeme ti, ó Pane, za tento skrovný pokrm, jímž se nyní posilníme,“ řekl Charry nesmlouvavě. „Když neumíte přednést před jídlem modlitbu, aspoň nerušte zbožnost druhých!“

A dal se do jídla, nestaraje se už o zničeného kněze. Ten už až do konce oběda mlčel a když jsme skončili, prohlásil, že jde rozjímat a odebral se do svého pokoje. Teprve později odpoledne přišel – prošel zatím celým statkem a zjistil, kdo kde bydlí. Teď se hrnul jako velká voda na Dianu, která ležela na zahradě v houpací síti a četla Zane Greye ve francouzském překladu, takže se každou chvíli z nejasných důvodů smála. Tannarr ležel pod houpačkou a když se přestala houpat, postrčil ji prackou.

„Paní hraběnko,“ řekl jí otec František výhružně. „To je neslýchané! To je přímo příšerné!“

„Je,“ souhlasila Diana. „Hlavně to, že přes moje varování mne stále oslovujete jako hraběnku. Zakazuji si to.“

„Promiňte, madam – ale jsme sami! Zjistil jsem, že v tomto statku žijí spolu osoby různého pohlaví v jedné místnosti!“

„Ne – že by?“ zeptala se udiveně. „Zajisté chápu vaše rozhořčení. A mám spát na chodbě já nebo můj muž?“

„Samozřejmě nemluvím o vás, hraběnko! Ale jsou tu jiní, vaše čeleď! Zjistil jsem, že vaše služebná Gréta a čeledín Franzl, dále potom žena Tonička a muž Janek a ještě jiní udržují nemravný poměr, ač neoddáni!“

„No to víte; ale co naděláme? Podle jejich vyjádření prozatím nemají na svatbu. Mám ji snad platit já? Ať si na ni ušetří, pak se můžou vzít. Nebo je chcete oddat zadarmo?“

„Nerozumíte mi! Dokud nejsou manželi, nemohou přece spolu žít! Není přece možné, aby spolu smilnili, není-li ten svazek posvěcen Bohem!“

„Já myslela, že to jde! Ovšem vy to musíte vědět lépe. Když to není možné, tím líp; aspoň se nemohou dopustit žádného hříchu. Nicméně mně se to přece jenom podařilo.“

„Co se podařilo?“ zděsil se.

„Zhřešit před sňatkem. Ale nikomu to neprozrazujte!“

„Madam! Prosím, abyste si okamžitě přestala tropit ze mne a mých připomínek žerty! Žádám, aby až na další nebyly v pokojích mužů žádné ženy a v pokojích žen žádní muži! To je bezpodmínečně nutné, mám-li tu být duchovním pastýřem!“

„Nikdo netvrdí, že jím tu musíte být. Ale chcete-li, dávám vám své slovo, že ve vašem pokoji žádná žena nebude, dokud tu budete pobývat. Pochopitelně, nezačnete-li později po tom toužit.“

„Já? Co si to o mně myslíte?“

„No, já jen pro pořádek. Ostatně, chtěla bych vidět tu káču hloupou, která by... která by chtěla svou hříšností svést sluhu Božího, jako jste vy. Sama vaše osoba by ji jistě odradila od tak nemravného počínání!“

Chvíli na ni hleděl vyjeveně, pak řekl: „Docházím k názoru, madame, že jste mne sem pozvali, abyste si ze mne dělali velmi nevhodným a Boha urážejícím způsobem legraci. Uvědomte si prosím, že jsem zástupcem církve svaté!“

„Nikdo si z vás nedělá legraci. Já všechno, co povídám, myslím naprosto vážně.“

„Potom se ovšem jedná o myšlenky troufale hříšné!“

„Nevím,“ zívla Diana. „Mohl byste mi vysvětlit, co hříšného je na mínění, že by si vás, osoby duchovně posvěceného stavu, zdejší dívky vážily natolik, že by odmítly stát se bezmocnou hříčkou případných vašich zvrhlých vášní?“

„Nestojím o ženy! Žena je nástrojem hříchu, jak jistě víte; její svůdnost a tělesnost odvádí muže od pravé cesty, která je jenom v uctívání Boha!“

„No, a proto vám žádnou ženskou nenabízím! Tak vidíte, jak se pěkně shodujeme!“

„Ale dovolujete, aby jiní byli pokoušeni ďáblem pod vaší střechou! Umožňujete jim páchat hřích!“

„Otče,“ mávla Diana rukou. „Víte, jak veliký je svět? A jak je veliké naše panství? Představte si, že dva lidé, na které přijdou takové hříšné myšlenky, potřebují maximálně dva čtvereční metry prostoru. Víte, na kolika místech by mohli najít útočiště, kdybych jim to zakázala tady na statku?“

Otec František na ni zíral v němém ohromení.

„A potom; vím ze zkušeností, že jehličí v lese píchá a na mezi se dá snadno nastydnout na ledviny. Nevím, jaké nevýhody má třeba seník, protože jsem jakživa v seníku rande neměla, ale jistě to bude nějaké nevýhody také mít. Proto je nejlepší tichá, klidná světnička s načechranými peřinami a...“

Otec František se bleskurychle pokřižoval. „Pozoruji, hraběnko, že se neustále zaobíráte nemravnými myšlenkami a neustále o nich s potěšením hovoříte!“

„Mýlíte se. Pokud vím, nemluvila jsem o tom už nejméně měsíc s nikým, ani jsem si nevzpomněla. Ovšem když jste na to sám narazil, považuji za svou povinnost vám vysvětlit svůj názor.“

„Tak to vám mockrát děkuji! Vidím, že mne nehodláte podpořit v mém očistném díle!“

„Ale ano! Zkuste je vyzvat, aby se chovali mravněji a třeba se přestěhovali. Možná vás poslechnou. Já jim ovšem nic takového poroučet nebudu, aby mě nepovažovali za pitomce. Musela bych jim jít příkladem; a já se v noci sama bojím!“

„Vidím, že kladete rovnítko mezi lásku manželskou, která je Bohu milá a mezi hříšný vztah, který je zatracen!“

„Myslím, že ten vztah trvá už dost dlouho, aby ho Bůh vzal na vědomí. Jestli chcete, můžete je oddat. Třeba hned! Ovšem zdarma, protože jak už jsem řekla, na svatbu nemají.“

„Nebudu rušit pravomoc zdejšího faráře. Vidím, že si nepřejete mne chápat, tak vás ponechám vašim hříšným myšlenkám, madam. Pán s vámi; jdu rozjímat a radit se s Bohem!“

„Klidně jděte.“ řekla a obrátila stránku v knížce.

Ale jeho domluva na ni přece jen zapůsobila; když se setkala s Grétou, řekla jí: „Poslouchej, mám dojem, že bys měla pomýšlet na svatbu. Ne, že bych proti tobě něco měla, ale může se všelicos stát a... jak jsi na tom s penězi?“

„Já?“ Gréta chvíli uvažovala, co vlastně po ní Diana chce, neboť si nebyla o jejích záměrech zcela jistá. „No, nějaké peníze máme, ale... moc jich není!“

„Otec František chce, abyste se vzali.“

„No – to my bysme se vzali, ale... kde budem potom hospodařit?“

„Jak to myslíš? Můžeš přece zůstat u nás!“

„No jo; ale když my bysme, až si zašetříme, rádi do vlastního! Myslela jsem to tak, že až budem mít peníze, koupíme si kousek pole a další kus na dluh, a chalupu, a začnem hospodařit na svým. A potom že se taky vezmem...“

„Dobře – ale co když přijdou děti?“

Gréta se začervenala. „To nesmějí! Kdybysme měli děti, to už bysme se museli vzít – a s dětma bysme kór nic neušetřili! Víš, když jsme ještě dělali u cizejch, tak nám to tak nešlo, jako tady – oni nám moc neplatili. Tak jsme si říkali, že musíme počkat!“

Diana se zamyslela. „A co kdyby... šla bys třeba s námi? Kdybys dostala kousek země, úplně nové, neobdělané, které se nikdy nedotkl pluh! Země v cizím světě, na ostrově, kde nežije mnoho lidí, ale jsou tam šelmy jako ty naše...“

Gréta se zajíkla a přitiskla si ruce na ústa. „Jako do Ameriky? A to bych tam byla... selka? Mohla bych mít pořádnej kus pole a statek a pár koní a...“

„Mohla bys mít, na co bys stačila. Není to sice Amerika, ale je to velká země. Mohla bys mít i statek jako je Hůrka.“

„Tak to bych šla! Ať mně pámbůh odpustí, jestli to je hřích opustit svou vlast – ale já bych šla! Dřít se jako kůň a nic z toho nemít, to můžu všude. A třeba tam bude líp.“

„Dobře, tak to udělej. A teď co s tou vaší svatbou?“

„No... já bych se o tom musela poradit s Franzlem!“

„Poraď. Jestli na to nemáš, klidně ti dám nebo třeba půjčím, abys nebyla uražená. Vím, že až budeš mít, tak mi to odvedeš.“

Gréta odešla a Diana se vydala za Charrym. Ve chvíli, kdy mne překračovala, mě pohladila po hlavě a řekla: „Pořádně si mne prohlídni, Aflargeo! Právě jsem udělala dobrý skutek a zasloužila se o mravnost. Nedělá se mi nad hlavou svatozář?“

Druhého dne byl opět svátek, velikonoční pondělí. Už jsme z těch svátků začínali být unavení. Na ten den se chystala nějaká veliká švanda, kterou nám nikdo nechtěl prozradit, zvláště ne Vítek a Pépi, kteří to organizovali. Věděl to kdekdo, i Charry. Jenže řekl: „Kdepak, nic neřeknu. Vy byste to vyslepičili Dianě. Ale bude legrace.“

Diana přesto tušila, že se něco bude dít, bavila se o tom s děvčaty. Tannarr se pokoušel vytáhnout něco aspoň z ní, ale neuspěl, protože Diana se zas pokoušela zjistit něco od něho, takže si neporozuměli.

V pondělí ráno chlapci vstali, hned se nastrojili a sešli se za stájí, kde měli něco schováno. Vítek a Pépi přitáhli na dvůr za kůlnu veliké dřevěné koryto a naplnili je po okraj vodou. Všichni dohromady měli něco jako pružné karabáče, upletené z proutí a proplétané barevnými fábory. S těmi bičíky, kterým říkali mrskačky, se vrhli na děvčata a začali je mlátit po sukních a holých lýtkách. Ženské samozřejmě křičely a my jsme se divili, že se Diana ani neprala, naopak utíkala a křičela jako ostatní, i když by takového Vítka musela jednou ranou zahodit do kouta i s jeho mrskačkou. Potom ji chytli a kupodivu ji dva přemohli jako nic, přitáhli ji za kůlnu a potopili do koryta; protože se bránila, pro jistotu víckrát. A už chytali zas jiná děvčata, a všechny máchali v korytě. Dívky samozřejmě křičely a utíkaly, ale dost hloupě, protože běhaly pořád sem tam jako slepice, zatímco kdyby se vytratily zadem do sadu, mohly být pryč, než by si jich chlapci všimli. Takhle tomu žádná neutekla, i mami dostala pár šlehanců a Vítek ji postříkal z hrnku. Říkal při tom, že aby do příštího jara neuschla a zdraví jí sloužilo, takže jsme všichni pochopili, že to je zas nějaká kouzelnická praktika.

A stejně to asi Diana věděla předem, protože si předvídavě neoblékla svůj slavnostní kroj, ale o hodně prostší a jednodušší. Ona Diana většinou vytuší, když se na ni něco chystá.

Taky to probudilo otce Františka. Vyšel ven a chvíli se tvářil vyjeveně na to dopuštění boží. Potom poznal Dianu a přišel k ní: „Probůh, madam, co se to zase děje?“

„Sama nevím! Vyšla jsem z domu nic zlého netuše, v tu ránu mne chytli, sešlehali a vymáchali ve vodě. Zeptejte se Vítka, ten to organizuje. Snad je to nějaký jejich lidový zvyk.“

Vítek se přiblížil, výhružně šlehaje mrskačkou. „Hodláte zas tvrdit, svatý otče, že je to kacířství a pohanství, čarodějnictví nebo co?“

„To snad nikoliv! Ale nejsem si jist, je-li to milé Bohu. Snad byste mohli svátek světit poněkud jiným způsobem. Vaše osoby, milý synu, mne ubezpečují, že taková činnost jistě není schválena církví svatou!“

„Jak kde. Pokud já vím, všude v Čechách, na Moravě a Slovensku, tedy Horních Uhrách, se na velikonoční pondělí chodí vyšlehávat děvčata. Ovšem takhle je koupou jen na Moravě a Slovensku, a to většinou v potoce. Náš potok je bohužel příliš mělký, než bysme je vymáchali, uteklo by moc času, tak jsme si pomohli takhle!“

„A co se týče panímámy,“ dodal Pépi Nekvinda. „Ta se musí vykoupit skleničkou něčeho dobrýho...“

„Však už se to nese!“ ozvala se mami. Nesla tác se skleničkami a láhev pálenky, Pépi se ujal nalévání a všichni si připíjeli. Vítek podal jednu sklenku i páterovi, ale ten ji s rozhořčením odmítl: „Nebudu poskvrňovat Boží svátek neřestí opilství!“

„Jak chcete,“ řekl Charry. „Ale hřeje, že jo, hoši?“

„Dejme si ještě jednu,“ navrhl Pépi. „Já se celej zmáchal, jak jsem rval Dianu do těch necek...“

Takže se obřad připíjení opakoval – otec František si zakryl oči dlaní, aby tu mravní spoušť neviděl.

„A co teď?“ ptal se Franzl.

„Teď se seberem a půjdem do dědiny. Pěkně dům od domu a kde mají panenku, tam ji vyšleháme,“ smál se Vítek. „Tak se to dělalo odjakživa. A trochu zavlažit, aby nám přes léto neuschla!“

Připravovala se na to celá parta: Charry, Vítek a Pépi, čeledínové i Tošio Yamanaki, který ostatně nebyl o moc starší než oni, i když jeho účast při takové zábavě překvapovala. Než ale vypili druhou skleničku, objevila se Diana už zase ve dveřích; a Vítek si jí povšiml.

„Ale! Ty ses nějak moc rychle převlékla do suchého! Tak to ne, to by nás moc mrzelo, kdybys o něco přišla!“

Vytáhl ji z chodby za vlasy a už ji vlekli ke korytu. Diana se vzpouzela, kopala a bránila se, ale opět ne dost účinně. Než se nadála, už byla zas ve vodě.

„Tak vidíš, jak ti to pěkně jde!“ smál se Vítek.

Náhodou jsem si povšiml Tošio Yamanakiho. Stál vedle a smál se. Až do té chvíle jsem ho nikdy neviděl se smát; zajisté, dokázal se řezavě, vítězoslavně zachechtat po vyhraném souboji na meče, dokázal bleskurychle vycenit zuby v pohrdavém úšklebku, většinu času měl na tváři chladný, zdvořilý úsměv, který zakrýval jeho skutečné pocity. Ale nikdy jsem ho ještě neviděl se smát. Ale teď se smál jako kluk, s široce otevřenými ústy a blýskajícími zuby, s rukama opřenýma v bok a podkleslými koleny.

První si toho všimla Diana; jak ji pustili, vymrštila se z necek, přiskočila k samurajovi, chytila ho mokrýma rukama za hlavu a dala mu pusu, jen to mlasklo.

„Tak pro tohle se nechám vymáchat třeba desetkrát! To mi za to stojí, vidět tě, jak se směješ!“

Tošio se zarazil; ustoupil a smích mu zmrzl na rtech v obvyklý zdvořilý úsměv.

„No ne!“ řekl Vítek. „Mně bys pusu nedala!“

„Proč taky? Ty se řepíš od rána do večera. Nemrač se už zas, Tošio, chovej se přece trochu přirozeně, jako ostatní...“

Možná jen já jsem si všiml, jak otec František zkroutil obličej a nasupil se. Mám dobrý sluch, tak jsem slyšel jeho komentář: „Líbat takovou žlutou opici – fuj!“

Potom jsme šli dolů do vesnice. Vítek cestou vpletl Ao Harrapovi za obojek pár barevných fáborů, aby byl hezčí, a chtěl vyzdobit i nás, ale neměl jak, leda by nám to uvázal za uši. Ale my máme uši maličké a kulaté, tak toho radši nechal.

Charry se od nás dole ve vesnici odtrhl, šel k nějakým svým dalším známým a my jsme šli s partou, k níž se přidalo pár dalších mladíků. Společně jsme obcházeli jednotlivá stavení; děvčata před námi utíkala, ale protože jsme tam byli i my šelmy, vždycky jsme jim šikovně nadběhli a zahnali je zpět, do rukou mládencům. Přece jenom se nás už tolik nebály; jedna z děveček u nějakého sedláka se vůbec nezastavila, když jsem jí vběhl do cesty, ale přeskočila mne a ještě mě kopla bosou nohou, když jsem ji doháněl. Ale přece jen ji to zdrželo, takže ji doběhl Vítek a podržel si ji. „Pusť!“ křičela. „Budu škrábat!“

„Tak škrábej! A co ještě umíš?“

„Pusťte mě! Nebo...“

„Dobře, ale dáš každýmu pusu! Pak si rozmyslíme, co s tebou!“

„Cože? Já dát pusu – takovýmu přivandrovalýmu budižkničemovi? Ani za nic!“

„Ale ta voda je strašně studená!“ varoval Pépi.

Přece jenom si to rozmyslela; nechala se políbit, od Vítka dokonce zvlášť s citem.

„Tak, děkuju,“ řekl Vítek. „A teď půjdeš do potoka!“

„No dovol? Jak to, vždyť jsem ti...“

„Za to ti pěkně děkujem. Ale do vodičky musíš, jinak bys nám do roka uschla a to by bylo hrozný! My bysme o tebe neradi přišli, tak...“ Žbluňk – a už byla v potoce.

Tak jsme se přiblížili až k Müllerovu stavení; tady se Franzl trochu zarazil, ale Vítek řekl: „Co se bojíš? Už jsme si poradili s větším panstvem!“

Vrata byla zavřená a za nimi štěkal pes. Ale Vítek přeskočil laťkový plot, psa chytil okolo krku a dal mu kost, a voříšek se nechal ochotně pohladit. Ostatní přelezli taky, rozhlédli se kolem – a už tahali z chlíva smějící se děvečku.

„To není všechno! Ještě tady máme slečnu!“

Někdo zabouchal na dveře a za dveřmi se ozval hlas: „Táhněte odtud, ničemové, nebo na vás vezmu podávky!“

„Když to nepůjde dveřmi, půjde to oknem nebo komínem!“ křičel Vítek. „Otevřete po dobrým, Müllere!“

„Pakáži žebrácká!“ huboval Müller. „Co chcete dělat?“

Vítek si všiml, že jedno z oken u kuchyně je pootevřeno; pěstí je rozrazil a po hlavě skočil dovnitř, několik chlapců za ním. Když vběhli do chodby, Müller se na ně přímo vrhl; Vítek na něj udělal dlouhý nos a prohledával pokoje. Tam se jim postavila do cesty selka Müllerová, ozbrojená pohrabáčem jako odznakem své moci. Za ní byly dveře, zřejmě do dívčího pokojíčku.

„Ani o krok dál! To jsem si mohla myslet, že je to ta Ritherova zpustlá čeládka!“

„Naprosto tak! Ale nic si z toho nedělejte, panímámo. Jenom si na chvíli vypůjčíme vaši dcerku, a hned ji zas vrátíme...“

„Opovažte se, bando žebrácká! Dám vás četníkům, jestli se jí jenom dotknete...“

„Však my vám ji neukousnem!“ řekl Janek. „Nebojte se tolik...“

Vítek se pokusil švihnout ji mrskačkou; mávla po něm pohrabáčem, málem mu rozbila hlavu.

„Vopatrně, panímámo,“ Franzl chytil ten pohrabáč do ruky. „Mohla byste ještě někomu ublížit!“ Zkroutil silné železo v rukou, že nebylo vůbec k potřebě. Baba Müllerová na to koukala celá vyjevená, toho využil Vítek a vklouzl do dalšího pokoje.

Ale zklamal se, pokoj byl prázdný. Vítek otevřel skříň, pak nahlédl pod postel; zasmál se, zalovil a vytáhl Evu-Marii za nohu. Byla zatím jen napolo oblečená; není známo, zda se chystala obléknout či svléknout.

„Tak tady jsi! Pojďte, hoši, mám vzácnou kořist: samotnou slečnu starostovou!“

Vyvlékli ji ven, nepřihlížeje k protestům otce a matky. Teprve když ji dostali na dvůr, jala se křičet a zlobit se: „Opovažte se mě dotknout – já jsem dcera starosty, ne nějaká hej nebo počkej! Vy darebáci, vy žebroto kanální, vy...“

„Tak uvidíme! Schválně, jestli se ti tohle bude líbit!“

Vítek ji začal švihat mrskačkou po holých lýtkách; křičela a utíkala mu s kopce dolů, k řece. Tam si uvědomila, že je to chybný směr a chtěla běžet jinam, ale to už ji chytili.

„Tak, raz – dva – tři!“ rozhoupal ji Vítek a žbluňk! Už byla ve vodě. Nelíbilo se jí to, hrabala se ven, ale protože při tom ještě pořád nadávala, hodili ji zpátky. Pak už byla rozumnější, takže ji nechali odejít.

Než chlapci obešli celou vesnici, byli už trochu veselejší; tak se po skončení rozhodli, že půjdou ještě do hospody. Tam jsme se potkali s Charrym, který hovořil s několika sedláky; když viděl tu partu, povolil uzdu své šetrnosti a něco zaplatil. Tak se pilo na jeho zdraví, potom na zdraví dalších a když jsme se vydali na zpáteční cestu, musím říct, že nebýt nás šelem, nikdo by domů na Hůrku netrefil. Charry šel ještě pevně, ale ostatní se drželi kolem krku, klopýtali a Vítka jsem téměř nesl na zádech, protože byl středem zábavy a s každým si připíjel. Ao Harrap prohlásil, že to připomíná ústup francouzské armády z Ruska; on je vzdělaný a zná dějiny.

Diana nás uvítala oblečená do jezdeckých kalhot a vyšívané košile mužského střihu, kterou si opatřila na projížďky na koni. Nemůžu říct, že by z našeho návratu měla radost, protože okamžitě počala křičet: „Tak tohle je ta vaše zábava, pánové? Charry, ty by ses mohl stydět, musel jsi s těmi kluky sedět v hospodě a pít, jako kdybys byl nějaký usmrkanec? To jsi musel...?“ tak mluvila dál velmi rychle, aniž by si to někdo mohl zapamatovat.

Charry řekl jenom: „Ale miláčku, já...“ a na víc se nezmohl, neboť Diana hovořila dál. Charry jí položil ruku na rameno, ale ona ji setřásla a řekla:

„Nesahej na mne! Jsi plný kořalky jako vinný sud, a ještě jsi schopen mi přijít na oči! Že já jsem ti obětovala svoje nevinný mládí! Vůbec nejsi hoden ženy jako jsem já! A vůbec...“

„Tak dost!“ zařval Charry na celý dvůr. „Nebudeš mi tady nadávat! Já vím, co dělám a dělám to dobře, a... a...“

„Mluví z tebe alkohol! ještě, že jste tady nechali to koryto! Gréto, Toničko!“

Nemusela moc volat, děvčata byla v plném počtu na svých místech a připravena k boji. Charry se nechápavě rozhlédl kolem sebe, zatápal rukou, ale vtom mu Diana vrazila hlavu do břicha, on se zapotácel a složil se na zem. Diana kývla na ostatní, a už ho vlekly po zemi jako žok k neckám. Teprve když ho do nich hodily, přišel k sobě, prskal, otřepával se a nadával, co je to popadlo.

„To máš za to!“ řekla Diana vítězoslavně. „A teď ty ostatní!“

Žádný z mužů nebyl sto se účinně bránit, zvláště když Diana konečně využila svých osvědčených praktik, naučených v Japonsku. Žádný vykoupání neušel a musím přiznat, že mnohým to pomohlo, například Vítkovi; ale tomu museli stejně z necek pomoci, sám by se byl nevyhrabal. Tošio taky nedopadl nejlíp, ale když se ocitl ve vodě, vymrštil se tak rychle, že se všichni divili; vmžiku byl ve střehu, ale Diana byla připravená taky a než se vzpamatoval, už byl v korytě zpátky.

„Tak!“ Diana mne chytila za uši a čichala mi k čenichu. „Ty jsi pil taky? Ne – to máš teda veliký štěstí!“

Jenom otec František stál na prahu s modlitební knížkou v ruce, potřásal hlavou, křižoval se a opakoval tiše: „Sodoma a Gomorha! Dopuštění Boží! Sodoma a Gomorha!“

„Když se vám to nelíbí, můžete jít!“ zakřikla ho Diana.

To se mu však vůbec nechtělo, tak se jí jen mlčky uklonil a odešel do svého pokoje.

Druhý den, když se chlapi vyspali, pokračovalo vše obvyklým tempem. Charry se začal připravovat na odeslání lodi do Arminu; měl to být Griissirno a Charry ho chtěl až po okraj naložit vším, co potřebovali kolonisté.

Především to byli cestující; všechny kočky, které k nám přišly, až na Moritze a Chírru. Taky Hexy a její manžel Rex u nás zůstali i se svými štěňaty, ačkoliv Rex přesvědčoval Hexy, aby odjela a nechala jej tu samotného. Na poslední chvíli přibyli ještě noví kamarádi, liščí pár, který se objevil přímo z lesa a dle vlastního vyjádření se o nás dozvěděl od dalších koček, které ještě žijí mezi lidmi, ač se chystají k odchodu. Lišák, kterému Diana říkala Ferda, prohlásil:

„Tady v lesích žijeme hůř, než je možno popsat. Lidé nás loví jako hloupou zvěř, zabíjejí naše mláďata a nám samým nedopřejí žádnou obživu. Nechceme tady být, radši půjdeme do staré vlasti!“

Charry to schvaloval, tak odešli také.

Kromě nich se stěhoval do Arminu i kapitán Millard; odcházel na odpočinek, protože se už dost najezdil po všech mořích světa a chtěl žít radši v Arminu, než mezi lidmi, kteří mu nikdy neudělali nic dobrého. Charry s tím souhlasil nadšeně; tak se stařík odstěhoval na loď i s celým svým skrovným majetkem a co nemohl odnést, prodal či rozdal.

Bylo rozhodnuto, že do Arminu povede loď pan Millard, Toby bude sloužit jako první, Bertin jako druhý důstojník. Zpátky potom povede loď Toby a Bertin bude zastávat svoje pravé místo, prvního důstojníka. Dál byl na lodi ještě třetí důstojník, Tobyho synovec, mladý muž otevřené tváře, docela sympatický. Pokud se týkalo posádky, většinou sloužili naši původní lodníci; několik dalších využilo šance a požádali, aby jim Charry povolil trvale se usadit v Arminu. Souhlasil.

Starý kapitán Stephens, Charryho strýc a první učitel, dlouho nad něčím přemýšlel, než se rozhodl. Požádal, aby také mohl jet do Arminu; jako důvod uvedl, že chce tu zemi vidět, než zemře.

„Samozřejmě souhlasím se vším, co uděláš.“ řekl mu Charry. „Ale je to ve tvém věku rozumné se ještě někam plavit?“

„Rozumné to není vůbec. Já taky neříkám, že se odtamtud chci vrátit.“

„Potom ale...“

„A co mám teda dělat? Nejsem takový hlupák, abych nevěděl, že se můj život chýlí ke konci. Mám tady posedávat a užírat se vzteky, že někde je něco, co ještě můžu vidět – a bojím se tam jít? Za starých časů se mořští králové vydávali na svou poslední plavbu do nenávratna. Tak proč bych nemohl já?“

Charry už neřekl nic – jenom jej objal.

Otec František se při této práci jevil jako velmi iniciativní muž a staral se tolik, že se mu podařilo odstranit značnou část antipatií, které k němu Charry a Diana chovali. Celý den byl na nohou, neúnavně pořizoval seznamy, ukazoval, kam co složit, co přemístit, popoháněl námořníky i přístavní dělníky a nosiče, vyplácel mzdy a vedl účetnictví; to dokonce tak pečlivě, že vydané peníze na chlup souhlasily, tudíž si nic nepřivlastnil. Ochotně poslouchal Charryho a zvláště Dianu a neměl žádné hloupé připomínky; dokonce pomáhal rovnat různé rozpory, pokud při práci k nějakým došlo. Jenom několikrát se pokusil vymoci na Charrym, aby dovolil poslat s lodí do Arminu jakéhosi kaplana, kterého doporučoval jako muže řádného a spolehlivého, k němuž má církev svatá neomezenou důvěru. Charry však rázně odmítl a nepřipouštěl diskusi.

Nakládalo se všechno možné: hodně osiva, nejušlechtilejší odrůdy pšenice, žita, ječmene, ovsa, brambor, kukuřice. Odeslali jsme nějaké krávy, koně, prasata, ovce, kozy, nejrůznější drůbež, také všechny pečlivě vybrané. K nim samozřejmě dostatek píce, Charry skoupil po okolí všechny zásoby, které po zimě zbyly, k nemalé radosti sedláků. Ale bral jenom dobře prosušené, aby dlouhou cestu vydržely. Dále jeden ze secích strojů a spoustu dalšího nářadí, pluhy, okružní pily, kovoobráběcí i dřevoobráběcí stroje. Někteří lidé se divili, kam a proč toho tolik posílá, ale byl pánem lodi a měl právo dělat si co chce, tak radši mlčeli.

V kapitánské kajutě se vezl ještě jeden, ne zcela veřejný náklad: bedna nejnovějších vojenských opakovacích ručnic a k nim několik bedniček nábojů. Bylo jich dohromady sto, kromě toho Charry pořídil nové lodní dělo, které dal umístit na záď. V Arminu je měli dát z lodi dolů a umístit v pevnosti Bird City.

Byli jsme rádi, když byly práce skončeny a Griissirno se vydal na cestu; hlavně Charrymu spadl kámen se srdce. Byl taky o hodně lehčí, co se týkalo peněz; poslal Andrejovi důraznou žádost, aby koukal poslat zas nějaké prostředky, aby Charry mohl vést nákladný život v Evropě. Diana se trochu červenala, když se o tom mluvilo, protože si byla moc dobře vědoma, že nejvíc peněz utrácí ona; ale Ao Harrap i já jsme ji uklidňovali, že na to má právo a že si můžeme její rozmary dovolit.

Griissirno vyplul; zakrátko jsme dostali jiskrový telegram z Gibraltaru, že šťastně proplul a míří ke svému vzdálenému cíli. Kapitán hlásil, že je jako lodivod opět vede delfín Darkka.

Po odjezdu lodi opět vzplanulo staré nepřátelství mezi Dianou a otcem Františkem, které jsme ovšem neopomněli přiživovat, jak to jen šlo. Diana si zase začala vymýšlet a páter, jako by se s ní domluvil, všechno na co přišla zavrhoval.

Napřed si Diana pořídila krásný oblek, v němž jezdila po kraji i po vesnici, ovšem byl to oblek tak na patnáctiletého kluka. Když si přitáhla vlasy a schovala je pod čepici zvláštně tvarovanou, nebylo možno na první pohled poznat, že je děvče; když ji viděli řítit se jako vítr vesnicí, vůbec by jim něco takového nenapadlo, neboť ženy v tomto kraji jezdily na koni velmi zřídka a pokud ano, seděly po jedné straně. Diana se tomu smála a jezdila obkročmo. Otec František tvrdil, že oblékat si mužský oblek je veliký hřích, který si Diana jistě vypije před Bohem; ale Diana připomněla, že Bůh určitě nevymyslel žádnou módu a v době, kdy stvořil svět, dal Adamovi a Evě jen fíkové listy; kromě toho zapochybovala, zda ty fíkové listy někdo nepřimaloval, protože Bůh zcela jistě věděl, jak lidé vypadají, a když se brali, zjistili si to sami; potom už nebyl vůbec žádný důvod, aby se oblékali. Otec František se pokřižoval a utekl.

Pak se učila jezdit na vysokém kole, které si přivezl Vítek; ochotně jí je půjčil, kdy si řekla. Naučila se to velice rychle, jezdila na něm po vesnici a plašila psy, dobytek a vyděšené vesničany, kteří považovali kolo za ďábelskou nestvůru. To Dianě velice lahodilo a ráda se předváděla, ale když ji někdo slušně požádal, ochotně mu to půjčila, aby se taky svezl, takže ji mládež obdivovala a několik čipernějších jedinců dokonce toužilo získat si bicykl vlastní.

Jelikož nastaly nádherné slunečné dny, v nichž bylo lidem dokonce moc horko, chodila se Diana každý den ráno a večer koupat – pokud se dostala z práce, tak i v jinou denní dobu. Záhy přesvědčila svoje děvčata o vhodnosti takového počínání a tak se koupaly všechny; rovněž chlapci se přidali. Pokud se o tom dozvěděli lidé z vesnice, strnuli hrůzou nad tak nemravným počínáním; i otec František měl připomínky, ale Diana řekla:

„Milý otče, jen člověk propadlý ďáblu vidí hřích v nevinnosti; myslím, že není nic na tom, když lidé osvěžují svoje tělo!“

„Ale uznejte, madam,“ namítal. „Při tak důvěrné chvíli, když jsou muži a ženy společně, dotknou se třeba jeden druhého a vidí svá těla, může se stát, že dojde ke hříchu!“

„Nemůže,“ řekla Diana klidně. „Právě množství jim v tom zcela spolehlivě zabrání. Protože je jich hodně a jeden před druhým se ostýchá víc, než kdyby byli sami. Zažil jste někdy venkovskou tancovačku? Co chvíli se někdo vytratí ven – kdybyste šel místo po cestě křovím, často byste o ně zakopl. A můžete přitom říct, že by na tancovačce bylo něco nemravného?“

Nehádal se s ní, ale trval na svých názorech. Diana také; natruc jemu i světu se rozhodla, že nebudou chodit k řece, ale že si vybudují koupaliště hned u statku. Charry s tím souhlasil. Na jednom místě byla mokřina, kde se potok obvykle z jara rozléval doširoka, neboť tu byla proláklina a její ústí bylo výš než úroveň půdy. Toho využili, vykopali tam asi dvacetimetrový bazén pět metrů široký a vykopané hlíny použili na zpevnění okrajů a vytvoření hrázky, která zadržovala vodu přitékající potokem. Přes noc byl bazén napuštěn a už ráno se v něm Diana vesele čvachtala a libovala si, jak to byl skvělý nápad. Její názor přijali všichni za svůj a koupali se tam také, obvykle ráno a pak večer, když se vrátili z pole.

Otec František pustě nadával na takovou hříšnost a káral Dianu i Charryho, ale oba se jen smáli. Když někdo ze statku šel ke koupališti, mizel páter okamžitě ve svém pokoji. Až jednou jsem náhodou šel okolo jeho dveří a protože byly pootevřené, nahlédl jsem k němu.

Otec František stál na židli u svého okna, v ruce držel dlouhý námořnický dalekohled z Charryho vybavení a upřeně zíral ven, směrem ke koupališti. Neviděl mne ani neslyšel, chodím velice potichu. Stál tam a já viděl, jak se mu chvějí ruce; pak něco šeptal, čemu jsem nerozuměl, bylo to latinsky, ale jeho hlas zněl tak vášnivě a vroucně, až jsem se divil, že je něco takového možné. Stál tam dlouho; dával jsem pozor, aby mne náhodou neviděl a tak jsem spatřil i konec tohoto jeho počínání. Najednou sklapl dalekohled, slezl ze židle a vrátil ji kam patřila, to jest ke stolu; když odkládal dalekohled na poličku nad lůžkem, dotkl se růžence a celý se zachvěl. Obrátil oči ke kříži, který visel na stěně a opět se chvěl; pak klesl na kolena, složil tvář do dlaní a usedavě se rozplakal.

Nechápal jsem to; radši jsem odešel, abych jej nerušil, neboť když lidé pláčí, nechtějí, aby to někdo viděl. Kromě Diany, ta brečí jenom při větším počtu diváků. Diana se momentálně vracela, ještě s mokrými rozcuchanými vlasy a na celé kolo si prozpěvovala písničku, jak Margot češe na vinici v koši- v koši- v košili. Její děvčata byly s ní, smály se a zkoušely se ji naučit.

„Šmudlo špinavej!“ řekla, když mne viděla. „Aby ses šel s náma vykoupat, to ne! Že ti v tom kožichu není horko, ty jeden lenochu líná! Měl by ti ho někdo vyprášit...“

Neřekl jsem jí nic. Ani o otci Františkovi.

Zajímavé bylo, jaká změna se stala s Evou-Marií Müllerovou. Jako by se tím vykoupáním o velikonocích proměnila, kdykoliv se teď potkala s Dianou, hovořila s ní přátelsky, nehádala se a nepovyšovala nad ostatní. Dokonce když se někdy večer děvčata scházela u řeky, objevila se také a buď přihlížela, nebo se dokonce sama zúčastnila zábavy. Diana nikdy nedala ani stínem najevo, že by snad kdy proti Evě-Marii něco měla, tak bylo jejich přátelství docela nezkalené. Jak na to hleděli Müllerovi, nevím, asi se jim to moc nelíbilo. Zato ostatní lidé, hlavně mládež, Dianu nadšeně podporovala.

Vedly se sice po dědině řeči, jako by Diana nedodržovala starobylé tradice; hovořilo se, že se chová, obléká, mluví a vůbec si žije, jako by byla svobodná a neměla co na práci, ne jako vdaná žena a selka na statku, jako je Hůrka. Diana takové řeči neposlouchala a Charry, když mu to donesli, se rozzlobil:

„Nestarejte se, jak žije moje žena! Vím sám nejlíp, že koná své povinnosti, které konat má. Že se baví, jak umí, je její věc; ostatně není ještě tak stará, aby nemohla posedět s mládeží. A konec konců, většinou tam bývám i já...“

„No právě! I vám by slušelo víc vážnosti a míň lehkomyslnosti! Hospodář, a chová se jako nějaký kluk – copak se to sluší?“

„Dělám a budu dělat, co si sám přeju! A víte, kam mě může políbit ten, komu se to nelíbí?“

Nepolíbil ho tam nikdo. Ale všichni ho obdivovali a záviděli.

Ještě musím povědět něco o nás třech. Postupem času se nás ve vesnici přestali bát a když jsme se ukázali, nenastal všeobecný úprk, ale lidé zůstávali klidně na svých místech a jenom když jsme se přiblížili, uhýbali a tvářili se nevraživě. Ale děti si zvykly rychle; už mi vůbec nevadilo, když mne tahaly za uši, za vousy a za hřívu, nebo když si na mne sedly a jezdily na mně jako na koni. Hráli jsme si s nimi; děti taky vůbec nepřekvapovalo, že s nimi mluvíme a rozumíme jim, co povídají; víc je překvapovalo, že to vůbec někoho zaráží. Když jednou spadla nějaká holčička do řeky, Ao Harrap pro ni skočil, vytáhl ji na břeh a potom olizováním přivedl k životu, jak se to obvykle dělá, počali nás už i lidé ve vsi mít rádi; každý nás ochotně hladil, schovávali nám různé pamlsky a uznali, že patříme k nim – k jejich vesnici.

A tak jsme si tam klidně a krásně žili.

Errata:

08.08.2021 11:38