Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Buď vítán ten, kdo přichází

Otec František chodil občas do vesnice navštívit starého faráře; ten byl velmi rád, že k němu přijde muž rovný mu postavením i vzděláním a přehlížel občasné drobné rozdíly, které mezi nimi byly. Oproti pastorovi byl otec František daleko vzdělanější v životech svatých i v Bibli, na požádání dokázal ocitovat větší část jejích stránek zpaměti. Chyběl mu však prostý lidský pohled na to, co se na světě děje. Starý pán to poznal a vyčítal mu to, ale přesto byl rád, že má u sebe někoho, komu mohl říct o pomoc, bylo-li třeba.

Několikrát se již stalo, že nemohl pro stáří a nemoc vykonat svou povinnost; jednou to byla zpověď, dvakrát poslední pomazání, za nímž měl jet do sousední vesnice. Otec František se ochotně nabídl, že za něj zaskočí a vykonal vše k úplné spokojenosti. Jen při zpovědi se zdálo nešťastným hříšníkům, že posuzuje jejich hříchy daleko přísněji než starý pán, ale jak byli ještě rozechvění tím, co všechno zlého způsobili, byly jejich duše přístupné domluvám, cítili se velmi poníženi svými chybami a souhlasili s velkými tresty pokání a modliteb.

Jedné soboty se však stalo, že farář poslal k nám na Hůrku a prosil, aby se pan bratr laskavě ujal nedělních bohoslužeb; neboť starý pán ulehl a nemohl vstát. Otec František přislíbil kostelníkovi, že se ochotně ujme této povinnosti a přál starci brzké uzdravení. Přidal ještě pár slov v tom smyslu, že co Bůh činí, dobře činí a koho Bůh miluje, křížem ho navštěvuje. Potom odešel připravit se na kázání.

To nás moc zajímalo, tak jsme si té neděle nenechali kázání ujít. Zpráva se rozkřikla a všichni ve vesnici čekali, jak bude ten nový pan páter mluvit; trousili se do kostela daleko dřív než obvykle a pak stáli před kostelem a debatovali vážně o dějích světa, zvláště o daních, které se už zase měly zvyšovat, ačkoliv už tak byly neúměrně vysoké. Charry, kterého se zeptali na jeho mínění, řekl:

„Podle mého názoru jsou daně ničemnost, zlodějství a slouží jen na obohacení několika darebáků ve vládě! Pořádný stát nemá vůbec chtít od občanů daně. Má mít tolik peněz, aby žádné daně od lidí nepotřeboval!“

To byl tak odvážný názor, že to všechny zarazilo a někdo řekl: „Ty seš taky jeden chytrej! Ale svěřit tobě řízení státu, to bysme se divili, kam bys to dopracoval!“

„Já svoje občany nikdy okrádat nebudu!“ prohlásil Charry hrdě. „Kdybych někdy chtěl daně, vyčíslím jim i poslední šesták, na co jsem ho dal; aby nikdo nemohl říct, že jsem jediný groš ukradl sám pro sebe! A nedovolím, aby kradl každý, kdo má ruce, jako je tomu u každé vlády, kterou jsem až do teďka poznal!“

Potom už ale šli do kostela a zasedli do lavic, aby začali zpívat; všichni jsme čekali, až se objeví otec František. V černém oděvu pastora vypadal mnohem důstojněji než v civilu, jak chodil normálně a všem se zdál velmi impozantní.

Vystoupil na kazatelnu a zvučným hlasem přečetl verše z Písma; potom zavřel knihu a pravil:

„Tématem dnešního mého kázání, drazí věřící, bude upozornit vás na nebezpečí, která číhají na dobrého křesťana v tomto hříšném a skrz naskrz zkaženém světě. Vy víte, milí křesťané, že ďábel, který se vzbouřil proti svému Stvořiteli, usiluje získat duše těch, kdož z nevědomosti nebo ze zlé vůle chtějí přestupovat Boží přikázání; rouhavě se vzpouzejí Boží vůli, kritizují uspořádání světa a chtějí vnášet rozkol do řad Božího stáda. Ďábel je velice vychytralý; nezjevuje se jen ve své pravé podobě, s rohy, kopyty a ohonem – objevuje se mezi námi jako člověk, někdy i velmi milý a přátelský člověk – a při tom usiluje jenom o zkázu duší věřících! Usiluje i o vaše duše!“

To přímo vykřikl a napřáhl ruku proti lidem, jako by ukazoval na toho ďábla. Všichni sebou trhli, neboť nečekali takový výkřik a gesto; ale nedal se tím zmást a křičel dál:

„Ano, ďábel se plíží po všech koutech! Vyhledává tmu a ticho, ale odvažuje se i mezi věřící, ba neváhám říci, že by se odvážil i do tohoto počestného a bohabojného shromáždění, kdyby se nebál kříže, který svítí nad oltářem! Ďábel, který chce získat vaše duše, přijde až sem, aby podstoupil boj se silami dobra – přijde, aby zničil svět! Ať se třese ten, jehož duše není dosti čistá, ať se třese hříšník, až ďábel vstoupí těmito dveřmi!“

Opět ukázal rukou; byl to jeho zvyk, ale netušil, co se stane. Neboť dveře jemně zavrzaly a nějaký muž vešel do kostela. Zřejmě neslyšel, o čem se mluvilo, takže nepochopil udivené zašumění, které jej uvítalo; vstoupil a že nikde nebylo místo, zastavil se u jedné lavice, opřel se o ni rukou a hleděl pátravě na bouřícího kněze.

Byl to vysoký statný muž se širokými rameny, oblečený do úzkých černých kalhot a vysokých bot, bílé košile s krajkovým límcem a manžetami, tmavého kabátu a šedivého cestovního pláště, dost zaprášeného; v ruce držel klobouk se širokou střechou. Jeho tvář jasně vynikala ve světle svíček: ušlechtile řezaná, do tmava opálená, s výrazem sebevědomí a osvícené hrdosti. Černé vlasy měl o dost delší než bylo zvykem, asi jako Charry, též krátce přistřižené černé vousy. Jeho oči hleděly pozorně a pátravě, jako by nechtěl přehlédnout nic, co by pro něho mohlo být důležité. Na podlahu u své nohy postavil cestovní kufřík, vedle něj položil těžkou hůl s ozdobnou rukojetí.

Lidé na něj zírali plni překvapení; zvláště proto, že předtím se tu hovořilo o ďáblu a najednou se objevil cizinec, který svým vzezřením dával najevo, že není zdejší. Za poslední dobu se tady objevilo dost cizích lidí a každý z nich přinesl do vsi něco zvláštního; bylo tedy třeba očekávat, že i tento přinese něco podivného.

„Ďábel, bratři a sestry!“ pokračoval otec František. „Hledá si ku pomoci nejrůznější stezky, kterými by pronikl do duše lidí. Tu jsou to staré, nesmyslné pověry; tu zase zvyklosti moderní, které odbourávají dávné a moudré zvyky. Někdy se ďábel uchyluje k tak nečestným praktikám, že ke svým rejdům využívá osob zcela počestných, zasluhujících Boží přízně; a přitom ve chvíli, kdy vy, dobří lidé, propadnete jeho nástraze, zachechtá se a mne si pařáty v radosti, že i vás dostal na vějičku svých svodů!“

Diana se na něj zkoumavě zadívala; nebyla si jista, kam míří, ale zdálo se, že k ní, což neměla ráda. Taky on na ni pohlédl, ale když mu ukázala zaťatou pěst, odvrátil rychle oči.

„Bratři v Kristu, vzpomeňte si na chvíli, kdy ďábel pokoušel našeho Pána Ježíše Krista: I vyvedl ho na horu vysokou, aby viděl celý svět a řekl: »Toto vše ti dám, když padna, budeš se mi klaněti!« Ale náš drahý Pán s hněvem odmítl – a já se ptám, drazí věřící, co jej posilovalo v tomto odmítnutí?“

„Já myslím,“ usoudil Tannarr. „Že mu hlavně došlo, že ďáblovi tady nepatří ani skoba ve zdi, tak co má co rozdávat? A že On jako syn Stvořitele stejně všechno podědí...“

„Sílu mu dodávala hluboká víra v Boha, víra, která jediná, a to opakuji, jediná vede ke spasení! Ďábel mu nabízel svět; ale co je svět jiného než ďábelské mámení? Nezáleží ničeho na tomto hříšném světě! Je jiný, lepší svět, svět duchovní; ráj, do něhož budou přijati dobří křesťané!

Ale co vidíme zde, na této zemi? Ještě mnoho lidí, dobrých křesťanů, nepochopilo základní pravdu, že co je ze světa, je přízemní a malé; jenom láska k Bohu a víra v něho, jenom upřímné modlitby se odlepují od země a stoupají k výšinám! Co je starost o věci tohoto světa, než jen ďábelské mámení? Jen tam, k výšinám, pozvedněte zraky, synové a dcery Boží, jenom tam nechť vzlétají vaše touhy!“

S pozvednutýma rukama se otec František vypínal na špičkách a ukazoval ke klenbě kostela, jako by se sám chystal vzlétnout.

„Ale co naopak vidíme v tomto shromáždění? Vidíme tady lidi, zvláště mladé, kteří přespříliš váhy přikládají tomuto světu a jeho výtvorům! Vidíme lidi, kteří pečují příliš o svoje tělesné blaho, o dobré jídlo, dokonce o pití nápojů, jež omamují mozek a přivádějí k šílenství!“

Charry sebou trochu zašil a zdálo se, že se mu to nelíbí. Diana ho s potěšením kopala do lýtek.

„Někteří pečují přespříliš o krásu svého těla; a při tom, co je krása jiného, než jenom ďábelská šalba a klam? Krása člověka není od Boha, alespoň ne to, co se považuje za krásu vezdejší! Co obdivují pošetilí a zaslepení muži na ženě, hloupé a nevzdělané ženy na muži? Muž otáčí se s obdivem za pružnou, štíhlou postavou dívky; s radostí pohlédne na mladou, svěží tvář bez vrásek, rozechvěje se, když vidí úsměv blýskavých zubů, šílí, když ucítí z jejích rozpuštěných vlasů vůni, která mu připomíná vůni zahrad rajských... Ale co při tom nevidí? Nevidí, že takovými prostředky k němu promlouvá Satan, nepřítel všeho stvoření, který ho chce svést z pravé cesty! Neboť skutečná krása ženy nespočívá v její přitažlivosti tělesné; spočívá v mravnosti, odříkání, nepřetržité a trvalé snaze zalíbit se nikoliv lidem, ale jenom a pouze Bohu na výsostech! Není snad Bohu milejší žena, krásou neoplývající, která ale při všem svém konání Boha ctí a miluje, pečuje o jeho svatostánek, pilně se modlí a nikdy, opakuji: nikdy nepodvolí svoji mysl nástrahám hříchu!“

Jakási žena v černém vpředu se zapotácela a nebýt toho, že ji někdo podepřel, byla by omdlela; byla to vůdkyně místních svíčkových bab, dlouholetá vdova, která se skutečně nestarala o nic jiného než o svoje spasení a neustále omílala jméno Boží v bezzubých ústech. Otec František na ni pohlédl udiveně, zatímco vzadu, kde stála čeleď a mládež, se ozvalo tlumené chichotání a pošťuchování.

„Vzpomeňte si, drazí křesťané, na příběh o stvoření světa. Prvním člověkem, který byl stvořen, byl muž Adam; po něm byla stvořena Eva, aby mu byla družkou. Avšak co učinila tato první žena, pramáti všeho ženského pokolení? Svou pošetilostí, nechápavostí, neznalostí a mrzkou hříšností přivedla na svět prokletí prvotního hříchu! Taková jest činnost osob ženských; vy dobře víte, že její dcery se podobají své matce! Víte, co praví svatý Augustin: »Dobré by bylo, kdyby se člověk nemusel ženy ani malíčkem dotýkati!« a co praví apoštol Pavel: »Veškerá hříšnost pochází od ženy; kdyby ženy nebylo, nebylo by ani hříchu!«“

Toto drtivé prohlášení málem přimělo ženy, aby se kajícně počaly bít v prsa; nebýt toho, že vzadu vypískla nějaká děvečka, jak ji mládenec stiskl v místech, kam se obvykle nesahá, patrně aby dosvědčil slova otce Františka.

Cizinec, který dosud naslouchal bedlivě kazatelovým slovům, se při citátech podivně zašklebil; v rozpacích si zakryl ústa dlaní, aby to nebylo vidět, ale přesto si toho někdo povšiml. Až později jsme se dozvěděli, proč: z úst protestantského kazatele byly tyto citáty krajně neobvyklé, zvláště proto, že neuznávají dílo Svatých otců a že by se pastor zřejmě o existenci nějakého Svatého Augustina ani nedozvěděl. Páter František v zápalu kázání zapomněl, kde je a komu káže. Naštěstí zdejší lidé nebyli tak zběhlí v Písmu svatém jako cizinec.

„Mluvím k vám z čistého srdce! Přináším vám Slovo Boží, abyste prohlédli a probudili se; ale co činíte vy, dobří věřící? Vidím vzadu v řadách mládeže, že zřejmě nepřikládá vážnost mým slovům! Vidím, že i zde, v posvátném chrámu Páně, si dovolují někteří zpustlí jedinci chovat nemravně a dokonce se dávat unášet svými mrzkými hříchy!“

Jeho ohnivý zrak klouzal po skupině mladých a probodával je pohledy; ale nevycválaná mládež nejen že se nestyděla, ale ještě si dovolila se mu drze pochechtávat.

„K Bohu!“ vykřikl hlasem velikým. „K Bohu obraťte svoji mysl, ne ke hříšným svodům světa! Pomněte na příklady světců, mučedníků a apoštolů božích! Pomněte na příklad Panny Marie, která žila celý svůj život mravně a ctnostně a která se proto stala vzorem všem křesťanským pannám a paním!“

„Dost dobrej příklad,“ zabručel Tannarr, který o tom leccos slýchal od Diany. „Měla děcko za svobodna! Já proti tomu sice nic nemám...“

„Drž zobák!“ zavrčel Ao Harrap. „Měla ho přece se samotným Bohem! To se sluší – to není nemanželský děcko!“

„Jak to víš ty? Byl jsi při tom? Nebyl, ani žádnej jinej jaguár! Nemůžeš vědět, s kým to měla. To povídala ona, že to bylo s Pánem Bohem. Že jí to věřili, je jejich věc...“

Touto diskusí se stalo, že jsme část kázání přeslechli; když jsme opět postřehli, co se povídá, říkal otec František:

„Jemné pestrobarevné látky; vyšívání zlatem a stříbrem, perly, drahé kamení, všechny drahocennosti, voňavky, krášlicí prostředky – to vše je mámením Satana a nechť je prokleta žena, která to na sebe vezme! Copak necítíte, vy ženy křesťanské, jak spáry ďáblovy na vás sahají v podobě náušnic, náramků, náhrdelníků, spon a broží, jakož i všech necudných prstenů, vyjma svatebních? Což nevíte, že skrze vaše jemné oblečení šlehne na vás plamen pekelný?“

Tyhle rány do vazu způsobily, že se ženy v auditoriu počaly nemístně ošívat. Zřejmě uvažovaly, co by si měly vzít na sebe, aby se přísnému karateli mravů zalíbily. Hned jim to řekl:

„Což není lepší odívati se mravně; do šatů, které zahalí všechny neřestné tvary ženské postavy, zakryjí vnady a obliny, na něž ženy lákají muže? Jest třeba, aby se oděv křesťanské paní co nejvíce připodobnil rouchu řeholnice; a nikdy, pravím nikdy aby se z něho žádná padlá ženština na veřejnosti nesvlékala!“

Opět nastalo mocné pohnutí vzadu mezi děvečkami a mladými děvčaty. Zdálo se, že co nejdřív někomu povolí nervy a něco páterovi od plic poví.

Ale nejdřív to omrzelo Dianu; zaškubala sebou tak nápadně, že si toho musel páter všimnout. Když na ni pohlédl, naznačila mu rukou, aby toho okamžitě nechal a slezl z kazatelny; bylo vidět, že otec František bojuje těžký boj se svým přáním neznelíbit se vrchnosti a možností vypovědět vše, co má na srdci. Nakonec se rozhodl neuposlechnout a mluvit dál:

„Mnozí z vás muži a ženy, kteří jste již uzavřeli posvátný svazek manželský, se domníváte, že tímto svazkem pro vás skončily obavy z propadnutí peklu a trestu Božího, který stíhá nemravnost! Avšak mýlíte se všichni; i v manželském loži může sídlit ďábel pokušení a hříchu! Může tam číhat, když manželé zneužívají svých manželských povinností jenom k čisté rozkoši, vzdalují se Bohu, věnují se jen jeden druhému a své tělesnosti! Nikoliv k tomu vás Bůh spojil svým požehnáním! Pamatujte si, že nemá býti tělesného styku bez záměru zploditi dítek; jakmile jste již těchto dosáhli, měli byste se raději dobrovolně vzdát takového počínání, neboť bez tohoto záměru jest to Bohu nemilé a tudíž hříšné!“

Nálada v kostele se ocitla na bodu mrazu. Jeden vyděšeně koukal na druhého a u některých se začínala šířit opovážlivá obava, zda se ten nový kněz nezbláznil. V životě o takových hříších neslyšeli a neměli zdání, že by se Bůh mohl hněvat i za to; a otec František nahoře nad nimi neúnavně křičel:

„Neboť jsou muži a ženy, kteří spolu tělesně obcují každé noci až do pozdních hodin, ba dokonce brzkých hodin ranních; nehanebně při tom burcujíce ze sna křesťany, kteří již spí či vzývají jméno Boží; a ruší je v jejich modlitbách! Z ložnic těch lidí se ozývají různé zvuky a slova, jež...“

V tu chvíli mu naštěstí došel dech a on se silně rozkašlal.

Diana se (mírně) začervenala, naklonila se k Charrymu a šeptala mu do ucha: „Ten chlap se nám snad plíží kolem ložnice...“

V té chvíli, když občané v lavicích vyděšeně zírali na toho neuvěřitelného kazatele a mládež se vzadu pošťuchovala a pochechtávala v naději, že ještě něco zajímavého uslyší, zasáhl najednou z čista jasna podivný cizinec. Postoupil dopředu, rozpřáhl ruce a počal z plna hrdla zvučným hlasem zpívat:

„Blíž k Tobě, Bože můj, blíž k nebi, blíž...“

Zpíval vznosným barytonem, skvělou a pansky znějící němčinou; lidé znali tu píseň, připojili se a varhaník, ač nečekal, že se bude zpívat tak rychle, se také chytil a začal hrát. Když se otci Františkovi podařilo dokašlat a nabrat dech, seznal, že celý kostel zpívá, tudíž nemohl dost dobře pokračovat ve svém plamenném odsouzení veškerých hříchů světa. Pohlédl na cizince, který to spískal, jako by ho odsuzoval k mukám pekelným a slezl z kazatelny. Poněvadž ta píseň je dlouhá, stačil se v jejím průběhu zcela uklidnit; odsloužil krátkou luteránskou bohoslužbu v záviděníhodném tempu, aniž došlo k dalším nepřístojnostem.

Lidé se rozcházeli z kostela zcela zmateni; mladí se tomu ze srdce smáli, staří nevěděli, co si myslet. Někteří usoudili, že je páter blázen a že ho živíme ze soucitu.

Spěchali jsme domů. Taky Diana jela s děvčaty a se starými hned domů, Charry se stavil ještě v hospodě, kde chtěl něco projednat. Ale netrvalo dlouho a přišel. Diana ani nestihla připravit oběd, což bylo dobře, protože to zabralo její pozornost a nestačila si všimnout, že jsme se objevili, až když byla dávno doma.

Charry přišel zamračený, zcela střízlivý; hned se počal rozčilovat, naštěstí arminsky: „Poslouchej, ještě jeden průšvih a ten tvůj páter odtud letí jako raketa! Já se s ním otravovat nebudu! Nevím, proč nám takovej šašek počmáranej musí dělat ostudu před celou vesnicí...“

„Už jsem na to myslela,“ řekla Diana. „Neboj, přivítám ho, jak zasluhuje. Kde vůbec zůstal?“

„Viděl jsem ho, jak šel na faru; zřejmě vykládat starému faráři o tom velikém úspěchu. Mám sto chutí ho vyzvat, aby sbalil svých pět švestek a táhl, odkud přišel!“

„Nech to na mně! Buď ho zkrotím, nebo půjde!“

Charry něco nesrozumitelně bručel. „Ten chlap to nemá v hlavě v pořádku! Normální člověk dokáže pochopit, že chlap potřebuje občas ženskou. S ním to vypadá tak, že když žádnou mít nesmí, furt se mu o tom zdá a z toho cvokovatí. Myslíš, že by normálního chlapa napadlo vést takový pitomý řeči?“

Diana si to nemyslela, tak Charry ještě něco zabručel a šel po svých. Diana dělala oběd a přitom šilhala z okna, kdy se objeví páter František; jak viděla jeho černou postavu se blížit, vyšla na zápraží, a s ní několik zvlášť oddaných dívek, my, taky se tu objevil Charry, Vítek a Pépi a tak vůbec.

„To je dost, že jdete, otče!“ řekla Diana sladce. „Už jsem se vás nemohla dočkat...“

„Jsem vždy k vašim službám,“ uklonil se. „Jak se vám líbilo mé kázání? Domnívám se, že jsem promluvil zdejším lidem do duše!“

„Bylo to nádherné,“ zazpívala Diana. „Musím vám prozradit, že už dlouho jsem se tak nepobavila, jako dneska!“

„Pobavila? Jak to myslíte, paní?“

„Smála jsem se od začátku až do konce! A všichni, co tam byli se mnou. Však jste viděl, nebo ne?“

„Smála? Vy jste se opovážila smát slovu Božímu?“

„A vy chcete říct, že jste myslel všechny ty pitomosti vážně? Milý otče, chápu, že vás napadají občas hříšné myšlenky, ale to je snad přece jen lepší nechat na soukromí, ne?“

„Já jsem obrněn proti hříchu svou zbožností!“

„To si jenom myslíte. Smůla spočívá v tom, že zřejmě z nějakého duševního vyšinutí vidíte ve všem svody ďáblovy. Zatímco všichni ostatní muži vidí jenom hezké děvče jako takové a vůbec jim nenapadne, aby se klepali potlačovanou touhou, když se jim nějaká sukně náhodou otře o nohu!“

Páter se začervenal a vztáhl na obranu ruku s Biblí:

„Ale madam, z čeho mne to podezříváte? Domníváte se snad, že jsem k těm zpustlým hříšnicím přitahován tělesným chtíčem? Myslíte si snad, že jejich svody na mne něco platí?“

„Asi jo, když v tom vidíte svody! Uvědomte si konečně, že tady žádná ženská nedělá nic proto, aby svedla ausgerechnet vás! Nebo myslíte, že o vás některá stojí? Gréta či Tonička, nebo snad kdo? V tomhle domě je spousta chlapů; kterákoliv ženská se může našlechtit jak umí, navonět se, házet před nima očkem, nastrkovat se jim před oči jak chce; ale žádný si jí nevšimne, nebo aspoň se kvůli tomu hned nezjančí. Nejen proto, že každej z těch chlapů má taky rozum a ví, milý otče, že je čas k práci a čas k lásce. On má taky svoji vyvolenou a ta si ho důkladně každou noc ohlídá, aby se jí někam nezaběhl. Jenomže vy neděláte nic, než sledujete, co dělají ženské, vykukujete po nich za rohem a protože nemáte odvahu povalit některou do sena, dštíte na ně špínu, kde můžete. Tak to je!“

Všichni se smáli – otec František zčervenal jako rak.

„Mýlíte se, hraběnko!“ vykřikl vysokým hlasem. „Jsem služebník boží a mé úmysly jsou čisté! Nikdy jsem se nedotkl ženy, ošklivím si je! Ani kdyby se mi některá z těch ženštin sama nabídla, odvrhl bych ji jako nečistou stvůru pekel! Není pravdou, že bych je vyhledával či pozoroval při nemravnostech, není pravdou, že bych po nich toužil! Pravá ctnost je v odříkání; já si chci zasloužit přízeň nebes jako dobrý křesťan! A velím k tomu i vám, jinak plameny pekelné sežehnou vaše tělo i duši!“

„Já už si svou duši nějak ohlídám! Začínáte být už protivnej s tou svou šílenou náruživostí, otče. Kroťte se trochu; třeba by vám pomohly koupele ve studené vodě, můžete se vykoupat v mém bazénu, chcete-li. Kromě toho jsem slyšela, že svatí přemáhali tělesnou žádost bičováním, snad byste to měl taky zkusit!“

„Ne na mne patří bič! Vy sama, hraběnko, byste měla okusit biče na svém krásném těle! Nebo se může stát, že se toho těla dotknou pařáty Satanovy! Ďábel přijde a ztrestá vaši hříšnou pýchu!“

V té chvíli Tonička zařvala, jako když ji píchne vidlemi. Ukazovala k bráně; stál tam cizinec, kterého jsme už viděli v kostele. Tošio Yamanaki, který neměl zdání, proč vlastně na sebe Diana s páterem křičí, se lekl taky a podle zvyku vytasil meč, který nosil ke slavnostnímu kimonu. Cizinec na něj pohlédl udiveně a pevněji sevřel svou hůl s vyřezávanou hlavicí.

„Překvapuje mne,“ pravil. „Že kamkoliv přijdu, uvítají mne slova o ďáblu. Buď je to v kraji zvykem, nebo ho připomínám. Přesto si dovoluji popřát ctěné společnosti dobrý den!“

Zatímco Charry a Diana s ostatními odpovídali na pozdrav, rozkřikl se na cizince otec František: „Kdo jste, pane, a co tu pohledáváte?“

Cizinec se ani trochu nepodivil, že mu klade otázky páter; to spíš se podivil Charry, který tu byl vlastně pánem.

„Jmenuji se Tomáš Baarfelt. Ptal jsem se ve vesnici a řekli mi, že bych možná měl úspěch, kdybych požádal pana Rithera, aby mi poskytl útulek a pohostinství pro dnešní noc. Přicházím, abych poprosil o nocleh a trochu jídla.“

Při tom dosti živě gestikuloval rukama; až příliš, ani se to k jeho vznešenému vzhledu a chování nehodilo.

Charry trochu zrozpačitěl, ale řekl klidně: „Jste mým hostem, pane! Prosím, abyste pokládal tento dům za svůj. Gréto, odveď pána do některého z volných pokojů. Až se upravíte, očekávám vás k obědu...“

„Okamžik!“ řekl otec František. „Varuji vás, pane, před tímto člověkem! Obávám se, že nemá počestných úmyslů!“

„Vás jsem se na nic neptal! Je zvykem, že když někdo žádá o pohostinství, je třeba mu vyhovět. Neučinil nic, co bychom mu mohli klást za vinu; proto vás žádám, abyste se k němu choval jako k mému hostovi. Konečně, i vy jste zde hostem!“

Baarfelt nehnul ani brvou, dokonce se mírně usmíval. Přistoupil blíž k Charrymu, ten mu podal ruku a řekl: „Omluvte, prosím, nepřívětivé jednání otce Františka. Nemyslel to jistě tak zle, jak se zdálo...“

„Rozumím. Váš skvělý kazatel zřejmě nemá nejlepší náladu. Měl jsem tu čest slyšet jeho proslov; na protestantského pastora zajisté poněkud zvláštní. Některé myšlenky mne velmi zaujaly, milý příteli; zvláště citáty ze Svatých otců biskupů, Svatého Augustina a tak dále. Poprve se setkávám s pastorem, který uznává tyto závažné práce...“

Jeho sametový hlas zněl jako tichá výstraha; otec František se na něho zaškaredil: „Vidím, že i vy znáte katolické učení lépe, než je zvykem tady! Možná jsem v rozrušení použil nějaký takový citát. Ale je lépe využívat moudrých slov mužů středověku, než nechat věřící tápat v hříších.“

„Zcela souhlasím...“ uklonil se Baarfelt.

Šel ke dveřím do stavení, kde už čekala Gréta. Mne i oba druhé napadlo, abychom mu vstoupili do cesty, ale mne posledního, tak se stalo, že první se u něj ocitl Ao Harrap, druhý Tannarr a já zůstal stát až u Gréty, u vchodu. Překvapovalo nás, že ani trochu nezaváhal, když pohladil jaguára po hlavě; taky Tannarrovi se dostalo pohlazení. Čekal jsem; přistoupil ke mně a jeho ruka se dotkla mé srsti. Bylo to příjemné. Cítil jsem, že mu mohu důvěřovat. Líbil se mi a něčím připomínal Ludvíka d'Enghiema, aniž jsem věděl, čím. Snad to byl stejně otevřený, sebevědomý, vnitřně oduševnělý pohled, klidné vystupování, inteligentní a sympatická tvář.

Charry mi pokynul rukou. Proklouzl jsem dovnitř a kráčel za nimi. Baarfelt si mne příliš nevšímal; šel klidně za Grétou a vstoupil do pokoje, který mu vykázala, kde se teprve rozhlédl. Hůl a tlumok odložil, potom svlékl svůj cestovní plášť.

„Chcete trochu vody na opláchnutí, pane?“ zeptala se Gréta.

„Byl bych rád, sestro. Mám za sebou dlouhou cestu.“

Posadil jsem se do kouta a pozoroval ho. Gréta šla pro vodu, Baarfelt se rozhlédl po pokoji, jako by něco hledal; přistoupil ke stolku u lůžka, vytáhl zásuvku a teprve potom vyjmul z pouzder našitých na vnitřní straně kabátu dva krásné revolvery, podobné tomu, který má Charry. Ty vložil do zásuvky a zase ji zavřel; až pak svlékl kabát a pověsil jej přes židli. Právě přicházela Gréta, Baarfelt jí vzal konev z ruky a nalil si vodu do umyvadla sám. Stáhl si košili přes hlavu a hodil ji na postel. Všiml jsem si, jak je opálený a jaké má svaly na zádech a rukou. Na pravé ruce měl tetování, ale nerozeznal jsem jaké.

Gréta si mne všimla a hned se rozkřikla: „Aflargeo, jedeš odtud, darebáku! Nebojte se ho, pane, klidně ho vyžeňte, kdyby se pletl nebo vás obtěžoval...“

Baarfelt se ohlédl na mne a usmál se. „Klidně ho tady nech, sestro, nevadí mi. Pamatuj si, že máme každému nechat jeho svobodnou vůli. Přeje-li si tu být, jistě ví, proč to dělá.“

Gréta si Baarfelta zaraženě prohlédla, pokrčila rameny a odešla i s prázdnou konví. Baarfelt se hlučně myl v umyvadle; potom vzal ručník a otíral si obličej i hlavu. Když ručník odložil, přišel blíž ke mně, usedl na postel a zahleděl se mi do očí. Mlčel jsem, protože jsem nechtěl dát najevo svoje schopnosti.

„Měl jsi se mne asi na něco zeptat.“ řekl Baarfelt.

Neřekl jsem nic – chvíli čekal, pak řekl francouzsky: „Tvůj pán chce patrně něco vědět, než mne přijme.“

Opět jsem mlčel; a on řekl do třetice anglicky: „Nedělej, že mi nerozumíš. Anglicky mluvíš zcela jistě, vím to. Tvůj pán si zřejmě přeje, aby ses mne na něco zeptal...“

„Ne,“ řekl jsem konečně. „Nechce nic vědět.“

Vůbec se nepolekal mého hlasu. „Proč jsi tedy přišel?“

„Tak. Chtěl jsem tě vidět.“

„No – a líbím se ti?“

„Líbíš. Nevím, jak se budeš líbit Ao Harrapovi, ale myslím, že i on je ti nakloněn.“

„Kdo je Ao Harrap?“

„Jaguár. Já jsem Aflargeo a leopard Tannarrwaghirr.“

„Těší mne. Tak jsi mne chtěl vidět. No dobře. Budeme přátelé?“

„Myslím, že ano. Pojď na oběd! Já mám hlad – ty nemáš? Charry se zlobí, když někdo chodí pozdě.“

„Tak to teda musíme jít. To by bylo zlé, kdyby se zlobil hned první den. Počkej chvíli...“

Vytáhl z tlumoku novou košili; ta předešlá měla krajkový límec a manžety rukávů, tato byla krajková celá. Kromě toho vytáhl nádhernou kazajku divného střihu z černého sametu. Moc se mi v ní líbil. To vše si oblékl, načesal vlasy a šel za mnou do jídelny. Všichni se po něm otočili, když vstoupil; asi se jim taky zamlouval. Já zamířil na svoje místo mezi kamarády, Baarfelta posadil Charry hned vedle sebe.

„Tak co?“ ptal se Tannarr. „Jaký je?“

„Bral bych ho. Je dobrý.“

„Já taky,“ řekl Ao Harrap. „Chce-li do Arminu, budu rád.“

Tak jsem se ubezpečil, že máme stejné názory a to bylo dobré. Zatím už Gréta a Tonička nalily polévku – a já si všiml, než se začalo jíst, že Baarfelt provedl stejný pohyb jako Charry, Diana a ještě někteří: udělal lžící kříž nad talířem, jako by jídlo žehnal. V té chvíli se otec František vymrštil jako píchnut vosou a vykřikl divokým hlasem:

„Věděl jsem to! Jste-li křesťané, odežeňte toho zloducha od svého prahu! Vyžeňte ho a hned, chcete-li spasit svou duši!“

Baarfelt zvedl udiveně hlavu od jídla, Diana vyprskla smíchem a Charry se zamračil: „Co to zas plácáte? Pročpak?“

„Ten muž je prokletý templář!“ sípěl jezuita. „Vyžeňte ho! Zabte ho, nebo propadnete peklu jeho přičiněním!“

Charry se mračil ještě víc. „Co je to templář?“

„Je členem templářského řádu, který zakázal papež Klement XIII. a proklel je navěky! Je to drzý a zlotřilý ničema, která vám chce ublížit, podvést vás, oloupit, zavraždit...“

„Blbost!“ zahřměl Charry. „Ještě slovo a...“

„Zeptejte se ho!“ zaječel páter. „Uvidíte, co vám řekne! Ať se přizná, co chce! Chce zabrat vaši zemi! Chce usídlit svůj ničemný kacířský řád na vašem území! Chce se zmocnit ostrova Arminu!“

Charry se otočil na Baarfelta. Stále se ještě mračil. „Slyšel jste, co ten muž řekl! Chcete k tomu něco říct?“ řekl výhružně.

„Má pravdu.“ řekl klidně Baarfelt.

Pár vteřin bylo ticho. Pak Charry vybuchl: „Co jste to řekl?“

„Řekl jsem, že má pravdu. Chci usídlit své bratry v Arminu.“ opakoval Baarfelt. „Snad by bylo lépe, abychom o tom promluvili až po jídle – pokud mne ovšem nechce vyhodit hned.“

Charry se opět posadil. Koulel hrozivě očima a Diana se na něj podivně šklebila. Otec František toho využil a počal zase něco blábolit; tak Charry udeřil pěstí do stolu:

„Dost! Už ani slovo o ničem kromě jídla! U stolu se neřeší takové záležitosti! Jestli řeknete ještě něco zlého o Baarfeltovi nebo pekelných obludách, otče Františku, vyhodím vás vlastnoručně ze dveří!“

Načež nastalo trapné ticho, které spokojeně přerušila Diana: „Nezdá se ti, Gréto, že ta polévka je málo slaná?“

„Ach, nikoliv!“ řekl Baarfelt s klidným úsměvem. „Musím vzdát hold kuchařkám tohoto domu; mně to chutná!“

Oběd pokračoval v atmosféře velmi stísněné. Občas někdo prohodil něco nezávazného a tvářil se, že se nic neděje; Baarfelt se usmíval, Diana se kousala do rtů, aby se nesmála, Charry se tiše vztekal a otec František pozvolna zelenal hrůzou. Jedině Tošio Yamanaki se nedal vyvést z klidu; bouřlivým scénám už přivykl a otce Františka měl za blázna, takže klidně přežvykoval jídlo a tvářil se nezúčastněně.

Když jsme dojedli, Charry povstal: „Nyní vás prosím, pane Baarfelte, abyste se obtěžoval do mé pracovny. Diano, prosím tě také. A kočky...“

Otec František přičinlivě cupkal za námi, ale Charry se na něj podíval velice nepřátelsky: „Vy při tom naprosto nemáte co dělat! Ao Harrape, vysvětli mu to!“

Jaguár udělal jeden ze svých nejroztomilejších obličejů, páter se rychle otočil a mazal do svého pokoje.

V pracovně Charry usedl za svůj psací stůl, na kterém si velmi zakládal; Diana se posadila vedle něho do pohodlného houpacího křesla, Baarfelt dostal měkké plyšové křeslo pro návštěvníky. My jsme si museli sednout na zem, ačkoliv na křesle se i nám sedí daleko pohodlněji.

„Nyní prosím, abyste mi sdělil účel Vaší návštěvy!“

Baarfelt se usmál. „Rád bych se dozvěděl něco o osudu Ludvíka d'Enghiema.“

Diana sebou radostně ošila, ale Charry řekl opatrně: „Chtěl bych vědět, máte-li důvod vědět něco o Ludvíku d'Enghiemovi.“

Baarfelt natáhl před sebe pravou ruku a ukázal prsten s černým kamenem, jaký měl i Ludvík d'Enghiem. Potom sáhl do kapsy a podal Charrymu malý zlatý křížek s dvojitými hroty na všech čtyřech koncích. Na ramenech kříže byly zasazeny krásné rubíny.

„Jsem kníže Thomas Gregor Martin Jiří Baarfelt, komthur olomoucký. Nejsem sice přímým představeným rytíře Ludvíka d'Enghiema, ale jsem pověřen Jeho Svatostí velmistrem řádu, abych se staral o jeho osud. Podařilo se mi za pomoci přátel vypátrat tvůj pobyt, bratře. Přišel jsem, abych se zeptal, proč jsi se nám doposud vyhýbal. Je známo, že jsi zachránil Ludvíka d'Enghiema a poskytl mu útočiště; avšak rádi bychom věděli, co se s ním stalo dál. Ujišťuji tě, že budeme věřit tvému slovu – i v případě, že by náš bratr nebyl již naživu.“

„Aha,“ řekl Charry. „Jestli tedy dobře rozumím, patříte k těm Ludvíkovým tajemným bratřím. Jsem rád, že se s vámi setkávám; ale ujišťuji vás, že jsem se vám nevyhýbal, naopak bych o něm jistě uvědomil vaše orgány, kdybych věděl, jak je nalézt.“

„Chceš říct, že Ludvík ti nic určitého nesdělil?“ zamračil se Baarfelt. „Chceš říct, že ti nedal informace, jak nás najít? Snad ti ani neřekl, jak nás požádat o spolupráci?“

„Nejen to. On mi ani neřekl, kdo vlastně jste. Povídal, že patří k nějaké tajné organizaci; ale o jejím zaměření nebo o čemkoliv jiném mi neřekl ani slovo – a já se ho na to ani neptal, když mi sdělil, že je to tajemství!“

Baarfelt otevřel ústa údivem; pak se rozesmál. „Pro všechny svaté! To je ale kus osla, ten Ludvík! My mysleli, že tě dávno o všem informoval a doufali, že tě dokonce získal pro spolupráci! Co dělal celý ten rok, co jsme ho ztratili z dohledu? A co ty – to jsi mu tak věřil, že jsi ho vzal k sobě, aniž by ti řekl, co je vlastně zač?“

„Řekl, že je to tajné. Požádal jsem ho, aby na oplátku šetřil zase naše tajemství, což slíbil. Nechtěl jsem, aby zradil svoje bratry; i když jsem toužil vědět, kdo jsou a jaké jsou jejich cíle. Ludvík nám ukázal leccos zajímavého: lékařské znalosti, hypnózu, různé vědecké pokusy...“

„To udělal dobře! Ale měl udělat mnohem a mnohem víc! Prosím tě, jestli jsi opravdu jeho přítel, neprozraď, že tě nezískal pro řád! Právě to, že tě získal, bylo hlavní pohnutkou, abychom ho navrhli na uprázdněné místo Hongkongského komthura, pokud bude možné, aby tam sídlil. Snad o tom ani neví! Kdyby se rada doslechla, že tu příležitost promeškal, nemůže být o povýšení ani řeči!“

„Řekl, že mne seznámí se svými bratry, až s nimi naváže spojení; ale prozradit mi něco si netroufal z obavy, aby ho právě rada, o níž hovoříte, za to netrestala!“

Baarfelt trochu zvážněl. „Je pravda, že rytířům není dovoleno cokoliv prozradit bez povolení jejich komthura. Ale jsou případy, kdy je na místě rozhodnost a rychlost víc, než slepá poslušnost. Tohle je jeden z nich; Ludvík měl možnost získat pro nás vladaře nového světa, který by se pro nás mohl stát domovem – a přece raději mlčel, aby na sebe nepřivolal chvilkovou nepřízeň. Co tam vůbec dělá?“

„Dělá...“ Charry se zarazil. „Dělal mého zástupce ve městě, které jsme tam postavili. Teď odešel do tygřího města na jihu, studovat jejich kulturu. Ale na tom nezáleží; zaujalo mne, že mluvíte o tom, že byste se rádi usídlili v mé zemi! Skutečně počítáte tak napevno s tím, že to dovolím?“

„Nepočítáme s tím. Doufáme v to jako v jedinou záchranu. Protože jinak už nemáme kam jít.“

Charry chvíli nechápavě polykal naprázdno. „Vaše upřímnost, kníže Baarfelte, je skutečně odzbrojující! Doposud jsem se nesetkal s člověkem, který by dával tak jasně najevo svoje záměry, jako vy!“

„Vskutku? V tom případě zkusím říct ještě něco: členové řádu se vzájemně oslovují jménem, nebo bratře a sestro – a tykají si. Jestli mohu prosit, mohli bychom si na to všichni zvyknout hned od začátku.“

Charry se rozesmál: „Mám rád upřímné lidi. Tak dobře, bratře Tomáši; tak mi tedy aspoň řekni, co je to za spolek a jaké má cíle. Otec František tě označil za příslušníka templářského řádu, ale pokud vím, byli Templáři zlikvidováni a to jak fyzicky, tak morálně, na konci třináctého století. Zdá se mi dost zvláštní, že by přetrvali přes toto opatření až do dneška.“

„Podívejme! Zdá se, že víš o Templářích víc, než jsi řekl tomu páterovi. Vskutku, zakladatelem našeho řádu byl Templář, lépe řečeno syn velmistra Templářů Jean d'Eclair, což znamená Jean Blesk. Proto se naše lóže nazývá Řád Blesků.“

„Velmistr Templářů se jmenoval Jakub Molay,“ řekl Ao Harrap. „Jsi si jist, že tamten byl jeho syn?“

Baarfelt se s úsměvem obrátil na jaguára. „Ano – alespoň jeho matka to tvrdila. Ovšem nebyl legitimní potomek, proto neměl otcovo jméno. Blesk mu říkali proto, že uměl zacházet s mečem tak rychle, že se jeho rána podobala úderu blesku. Ovšem zajímavé je, že to víš ty.“

„Vyprávěl mi to Ludvík d'Enghiem. Všechno, až po upálení Jakuba Molaye v roce 1312. Ty jsi byl při tom?“

„Bohužel, narodil jsem se o nějaký rok později. Jeden člověk tvrdí, že při tom byl, ale tím se teď nebudeme zabývat. Chtěl bych ti vysvětlit, kdo jsme, Charry – z původního hloučku lidí, kteří chtěli pomstít smrt svých komthurů a obnovit řád Templářů, jeho bohatství, slávu a moc, vznikla organizace, která se přestala drát o světovládu. Nalezli jsme jinou cestu, jak získat moc: stát se moudrými. Všiml sis možná, jak rozsáhlé znalosti má Ludvík d'Enghiem – a to jsou jen zlomky vědomostí, které máme ve svém držení. Ludvík byl osvobozen od povinnosti soustavně se vzdělávat, protože uměl psát knihy; tak jsme jej požádali, aby propagoval naše myšlenky. Avšak jak se zdá, v Arminu se opět z vlastní vůle rozhodl studovat dál, dokonce kvůli tomu odešel do míst, o nichž jsi mluvil...“

„Tak,“ řekl Charry. „Moudrost a znalosti. To je všechno, co chcete? Nemáte žádné politické cíle?“

„Chceme dát lidstvu světlo poznání; chceme pozvednout úroveň světa. A chceme přežít dobu temna, která se na nás řítí. Mnoho našich bratří pro tento cíl zemřelo. Viděl jsi sám, jak dopadl bratr Ludvík, když chtěl lidi poučit. Viděl jsi jej prchat a zabíjet, aby zůstal naživu. Takový je osud rytířů Blesku.“

„Zní to hezky!“

„Když jsme se dozvěděli o tvé zemi, o Arminu, pochopili jsme, že máme poslední šanci. Máme možnost vybudovat stát, v němž by se uvedly do života všechny myšlenky lidskosti a spravedlnosti. Máme možnost vybudovat stát, který nebude mít žádnou chybu, jakou mají všechny ostatní, již existující státy! Máme možnost dokázat, že naše myšlenky mohou být realizovány; že dokážeme vytvořit nový svět, v němž nebude křivd a nespravedlností. To je veliký úkol, větší, než jaký kdy stál před kýmkoliv jiným. Nikomu se za dobu, co existuje lidstvo, nepodařilo najít zemi, jíž by mohl dát svoje zákony, až tobě! My, rytíři Blesku, chceme být při tom; abychom mohli se ctí říct, kde jsme byli, až se nás otáže náš Pán...“

„To znamená, že jste vybrali Armin pro svoje záměry, aniž byste se na cokoliv zeptali jeho obyvatel. Dokonce ani nikoho jiného, neřku-li mne. Je velmi krásné rozhodnout o osudu nějaké země, aniž by o tom věděli její občané!“

„Nepřikládej nám špatné úmysly! Chceme tvé zemi pomoci. Ty přece potřebuješ lidi; Ludvík d'Enghiem ti už nějaké sehnal, ale my jich máme daleko víc. Budou to lidé, za které budeme ručit. Lidé, kteří se nedopustí zločinů a budou řádnými občany země.“

„Za ty lidi se zaručíte. Ale kdo se zaručí za vás, rytíře a komthury? Kdo bude ručit třeba za tebe, bratře Tomáši?“

„Za svoje činy ručíme my sami. Životem.“

Charry se obrátil k nám. „Co vy na to řeknete?“

„Je to poctivé,“ řekl Ao Harrap. „Jsi dobrý člověk, Tomáši Baarfelte – proto říkám, že bych dovolil, abys přišel na naši půdu. Ale taky ti říkám, že tě zabiju, dopustíš-li se někdy něčeho zlého proti Arminu.“

Baarfelt se usmál; vůbec ho to nepřekvapilo. „Přijímám to, jaguáre. Za sebe i za celý řád. Každý z nás bude žádat o přijetí; koho přijmete, bude poslouchat vaše zákony. Dopustí-li se zločinu, zemře – ať už tvou tlapou, nebo mým mečem.“

„Tedy, je to na nás dost šok,“ řekl Charry. „Přišel jsi nečekaně a řekl toho hodně v krátké chvíli. Ještě řekni, jak si představuješ ten prospěch, který přinesete Arminu.“

Baarfelt přimhouřil oči, jako by viděl před sebou obraz krásné budoucnosti, kterou sliboval:

„Přijdou lidé – mnoho lidí, tolik, kolik bude chtít a kolik si budou přát občané Arminu. Postaví města, v nichž budou žít a pilně pracovat. Ale v případě potřeby se chopí i zbraně, aby ochránili svou vlast před nepřítelem. Armin se stane silnou, hospodářsky vyspělou zemí, jíž budou závidět všichni ostatní; slovo jeho vladaře bude znamenat sílu, zákon nejen pro Armin, ale pro celý svět. V čele Arminu bude stát suverénní a nezávislý vladař; my budeme plnit jeho rozkazy a předkládat mu svoje rady, jak by nám dovolil zlepšit jeho stát i celý svět.“

„Tak!“ vykřikl Tannarr zostra a málem skočil na stůl, jak se mu to líbilo. „To je nutné! Aby v čele Arminu byl císař – Pán Života a Smrti, pán celého světa! My Armini budeme vládnout celému světu, jako tomu bylo odedávna!“

„Ne, bratře Tannarre,“ usmál se Baarfelt. „Ještě nevíš, že není třeba – a není ani možno vládnout světu! Je možno být lepší než svět; aby k nám vzhlížel s úctou a obdivem. A to budeme my. My, Armini. My, řád Blesků. To chceme – a já věřím, že řekne-li císař Arminu jediné slovo, stane se to!“

Charry si podpíral rukou bradu. Přemýšlel. To my poznáme, že náš pán skutečně přemýšlí. Až konečně řekl:

„To, co povídáš, Tomáši, je veliká věc. Tak velká věc, že se jí zdráhám uvěřit. Nabízíš mi služby řádu; totéž, jen ne tak otevřeně, mi nabízel Ludvík. Líbí se mi to. Ale žiju na světě už dost dávno, abych nevěděl, že krásné představy obvykle nebývají tak parádní ve skutečnosti. To co říkáš, se určitě bude taky lišit od toho, co skutečně bude – viď? Není přece možné, aby někdo skutečně chtěl dobro pro všechny. Neznám zemi, která by se řídila takovými ideály, jaké vyznáváš ty!“

„Já vím. Proto ji stvoříme. Ty a já.“

„Snad jsem nedůvěřivý, ale vím, že nikdo nic nedává, aniž by za to něco chtěl. Co chcete vy?“

„Ovšem, že něco chceme. Chceme tebe. Chceme, aby ses stal jedním z nás. Rytířem Blesku. Chceš-li, Templářem.“

„Jenom to? To splním docela rád.“

„To není všechno. Nemá to jen výhody, ale také povinnosti, bratře. Povinnost pomoci každému, kdo bude potřebovat pomoc. Taky sám neublížit nikomu, kdo se neproviní proti Bohu. Bude to někdy těžké, bratře. Zvlášť pro císaře země, jako je Armin. Nebudeš smět nikomu ukřivdit, ani v nejmenším! Žádné nespravedlivé rozsudky, žádné utiskování... Dokonce budeš muset bránit lidi proti křivdám jiných, obětovat třeba i život, abys je ochránil. To je náš zákon – a kdo jej neuposlechne, toho může zastihnout přísný trest...“

„Představa krále, jak se o ní píše ve Védách?“

„Ano. Ty znáš ty staré příběhy?“

„Byla to oblíbená poučení Ludvíka d'Enghiema.“

„Potom víš, jaká je tvoje povinnost.“

„Takovou přísahu už jsem složil, když jsem se stal císařem.“

„Věřím ti; proto taky ti to navrhuji. A když už o tom mluvíme, budeme chtít totéž od tvé ženy. Také ženy mají své specifické úkoly v našem řádu. Co říkáš, sestro?“

„Pochopitelně. Já s tím souhlasím. Taky jsem přísahala.“

„Výborně. Od chvíle, kdy složíte řádovou přísahu, budete moci využívat služeb celého řádu; jako to mohu já.“

„Kdy to bude?“

„Nemusí to trvat dlouho. Dohodneme se na tom.“

„Dobře. Předpokládejme, že se staneme členy řádu a já jako Vládce dovolím řádu usadit se na arminské půdě. Jaké jsou další podmínky?“

Baarfelt si prohrábl bradku a opřel se pohodlněji. „Jedná se s tebou krásně realisticky. Vezmeme kus papíru a budeme si psát body. Každý řekne svoje podmínky...“

„A já budu psát zápis!“ nabídla se Diana. Charry jí podal svůj poznámkový blok a pero. Chtěla hledat kalamář s inkoustem, ale Baarfelt ji zarazil, vytáhl z kapsy cosi jako tužku a podal jí to. Bylo to pero se zlatým či pozlaceným pláštěm a blyštícím se hrotem; na špičku se nasazoval kryt. V trupu bylo vidět nádržku, v níž byl inkoust.

„To je plnicí pero. Píše se tím lépe než obyčejným, nemusíš ho namáčet. Nech si ho, máme jich víc.“

Diana na to pero koukala okouzleně, Charry dost rezervovaně; zkusil si tu hračku a pokýval hlavou. „Máš takových překvapení v záloze víc?“

„Mnoho. Takže napiš: Vládce Arminu, císař Charry de Guyrlayowe se stane rytířem Blesku; rovněž císařovna Diana přijme svěcení.“

Zatímco Diana psala, řekl Charry: „Vždycky jsem myslel, že se řádovými rytíři mohli stát jenom muži, a ke všemu svobodní. A po vstupu do řádu se museli chránit obcování se ženami!“

„Ty chytrej!“ mávl Baarfelt rukou. „A nevíš, jak bychom se pak asi rozmnožovali? Od chvíle, kdy se změnil svět, se musely změnit taky stanovy. Rozhodli jsme, že pro nás platný bude jenom sňatek mezi členy a členkami řádu. Dokonce je bratřím a sestrám povoleno zplodit děti, i když neuzavřou formální sňatek před úřady. Když někdo chce, může samozřejmě uzavřít sňatek podle těch předpisů, které platí v zemi, kde žije. Netoužíme po tom, aby se kvůli nám zvyšoval zmatek...“

„Zajímavé,“ řekla Diana. „Ovšem doufám, že na našem manželství se už nic měnit nebude!“

„Současně s řádovou přísahou uzavřete i řádovou manželskou smlouvu. Jsem komthur, to znamená, že mám zasvěcení šestého stupně a všechny kněžské pravomoci. Mohu taky oddávat!“

„Skvělé! Co by se stalo, kdybych se vdávala každej měsíc znova, pokaždý podle nějakých jiných předpisů? Třeba Babylónskou svatbu jsem taky ještě neměla...“

„Mlč, Diano! Ani nechci vědět, jak taková svatba vypadá!“

Baarfelt o tom asi něco věděl; aspoň se tak tvářil.

„To teď nebudeme rozebírat. Piš: Charry de Guyrlayowe se zavazuje vpustit řád na arminské území a usídlit jej tam, podle požadavku jeho zástupců a po dohodě se zástupci Arminského obyvatelstva. To jest se šelmami.“

„Jakým způsobem to lze provést?“ ptal se Tomáš.

„Máme tu zástupce největších národů Arminu. Kočky, vyslovte se po řadě k této dohodě!“

„Já souhlasím, budou-li všichni členové řádu takoví, jako je Ludvík d'Enghiem,“ řekl Ao Harrap. „I ty se mi zamlouváš, Tomáši Baarfelte. Každého z lidí, který bude chtít odejít do Arminu, prověřím já nebo někdo z našich. Pokud bude v pořádku, budeme si pokládat za čest, aby byl naším spoluobčanem.“

„Ao Harrap je kníže jaguárů,“ řekla Diana. „Tvůj kolega, bratře Tomáši. Má velikou moc!“

„Těší mne. Předpokládám, že i ostatní mají vysoké hodnosti?“

„Tannarrwaghirr je zástupcem národa leopardů. Aflargeo je syn Vládce tygrů Wirrty.“

„Tedy prakticky korunní princ? Ještě jsi nepromluvil; tak co si tedy myslí princ tygrů o naší dohodě?“

„Já s ní souhlasím. Jen bych chtěl říct, že korunním princem a následníkem je můj bratr Reggio. Já nemohu být Vládcem, protože mám zlatou kožešinu. Vládcem může být jen bílý tygr.“

„Cožpak existují také bílí tygři?“

„Oni nejsou bílí,“ řekl Tannarr. „Jenom černobílí. My zas můžeme být černí, ale oni jsou vždycky pruhovaní. Jenomže černí leopardi k nám nepatří, mají vlastní vládu. Dokonce se na nás tu a tam vytahují, že jsou lepší!“

„Zdá se, že je to složitější, než jsem čekal; v každém případě doufám, že leopardi nebudou mít námitek?“

„Ne. Mohu za leopardy slíbit, že přijmeme všechny dobré lidi, až k nám přijdou, budeme je podporovat a mít rádi jako ty, co tam už jsou.“

„Děkuji za celý řád. Jaké další požadavky budete mít?“

„Žádám,“ řekl Charry. „Aby všichni členové řádu zachovávali arminské zákony a uposlechli nařízení představitelů vlády. To znamená včetně mých rozkazů. Slibuji, že budu vždycky brát do úvahy, co si řád přeje; a nařizovat něco bratřím budu jenom v případě nejvyšší nutnosti!“

Baarfelt si přetřel čelo dlaní. „Měl bych takový návrh: mohla by být ustavena vláda, prakticky rada komthurů a důstojníků řádu, v počtu třinácti až dvaceti lidí. Vládce by při svém rozhodování konzultoval svá přání s návrhy této rady.“

„To bude snadné,“ řekla Diana dřív, než se Charry vůbec stačil rozhoupat k nějakému vyjádření. „Ať je Vládce členem té rady!“

„To je samozřejmé. Mohu navrhnout, aby po uplynutí určité doby byla bratru Charrymu přiznána funkce komthura. Mohu zařídit, aby byl jmenován na některé z uprázdněných míst v řádu.“

„Jo. To by šlo.“

„Jaké je vlastně státní zřízení v Arminu?“

„Těžko říct; zatím je nás tam jenom pár. Byl zřízen parlament, jehož předsedou je Andrej Rastopčenkov, podle vlastního tvrzení anarchista. Kromě toho vládne Výbor pro veřejné blaho, který zřídil d'Enghiem. Zákony, které byly až doposud vydány, jsem podepsal já jako císař a za parlament Rastopčenkov.“

„Dobře. Tohle zřízení ti vyhovuje?“

„O tom jsem ještě neuvažoval. Myslím, že stát by neměl mít žádnou politickou ideu. Že by se měl starat spíš o blaho svých občanů než o politické tahanice.“

„Třeba to spolu nepopiratelně souvisí! Můžeš mi nějak objasnit, jaké tam máte státní orgány a kdo jsou jejich představitelé?“

„Už jsem o nich mluvil: d'Enghiem, Rastopčenkov, Atanas Willenberg a další vzdělaný mladý muž, La Graque. Samozřejmě vrchní velitel armády Tošio Yamanaki. Pak šelmy, já a Diana.“

„Kdo je členem Výboru pro veřejné blaho?“

„Prakticky ti samí.“

„Navrhuji rozšířit Výbor aspoň o jednoho člověka z řádu. Pokud možno z vyšších důstojníků.“

„Můžeš to být ty?“

„Samozřejmě, mohu.“

„Tak tě přijímáme okamžitě, kooptací. Stejně nás bude přesila proti nečlenům.“

„To o tom ani nedáš hlasovat?“

„Vidím, jak se tváří ostatní. Kdyby měl někdo něco proti, určitě by se rázně ozval.“

„Poslouchej, Tomáši,“ navrhla Diana. „Co kdyby se staly členy řádu taky naše kočičky?“

„To... tedy nevím!“ Baarfelt se poprvé zarazil. „To bych se asi musel dohodnout se svými bratry. Kdyby to bylo potřeba, určitě by se to dalo zařídit, ale... budou sami chtít?“

„Pokud vím,“ rozhodla se Diana dát průchod své vzdělanosti. „Je Nejvyšší Osobnost Božství přítomna jako Nadduše v každé živoucí bytosti, to jest i v tygrech, leopardech a jaguárech. V takovém případě, ježto mají odpovídající inteligenci, mohou samozřejmě též vstupovat do všech organizací, přijímat zasvěcení a...“

Baarfelt se zachoval přesně stejně jako všichni ostatní; vytřeštil na ni oči. „Jak se zdá, dovedeš své mínění obhájit!“

„Jinak bych asi špatně plnila své povinnosti v řádu!“

Chvíli na ni zíral. Pak se začal smát. „Tak dobře, vedeš. Tvé kočky dostanou zasvěcení; sám to prosadím v řádové radě.“

„To se mi líbí,“ řekl Charry. „Za těchto okolností by možná také šlo, aby do řádu vstoupili další lidé. Například Andrej Rastopčenkov. Nebo Tošio Yamanaki.“

„Ano, to by bylo vhodné. Chce-li samuraj Yamanaki, může být přijat současně s vámi.“

„A nevadí, že není křesťan? Je to Zen-buddhista...“

„Slouží Bohu, který je jediný, ač se projevuje různým způsobem pod různými jmény. Může být naším bratrem, bude-li chtít. Činnost v řádu je služba Bohu a kdo chce sloužit, je vítán.“

„Někteří věřící odmítají ty, kteří mají jinou víru!“

„Protože mají omezené poznání. Pro nás je bratrem každý, kdo má srdce čisté a přístupné dobru a spravedlnosti. Neuzavíráme brány před nikým; kromě těch, kdo šíří temnotu a nenávist.“

„Ale – přece každá živá bytost slouží Bohu!“ namítla Diana. „Třeba nám se zdá, že někdo spáchá nějaký špatný čin; ale Bůh to vidí jinak, v konečném součtu je také to přáním Boha, protože to dává možnost zase jiné bytosti, aby na oplátku vykonala něco dobrého a záslužného...“

Baarfelt se usmál a promnul si vousy. „Začínám pomalu chápat výhrady, které vůči tobě má tvůj zpovědník. Asi mu tady nebylo lehko, když měl odpovídat na tvoje otázky!“

„To nebylo. Ale řekni mi, jestli mám pravdu.“

„Máš, samozřejmě. Ale jen málo lidí to ví.“

„Fajn. Vidím, že s tebou se mi bude dobře diskutovat.“

„Vynasnažím se.“

„Dobře,“ řekl Charry. „Možná bys nám mohl říct něco o celkové organizaci řádu. Rozsah, působnost a tak...“

„Zajisté, to je dokonce moje povinnost. Tedy, hlavou řádu je Jeho Svatost Velmistr – don Francisco di Arroyo, který sídlí na svém zámku v Granadě. Tam je také ústředí sídlo řádu po pádu středisek ve větších místech Španělska. Jemu je podřízeno dvanáct komthurů; každý komthur by měl mít podřízeno dvanáct rytířů. Hned přiznávám, že někdy to tak docela neplatí. Řeknu ti jména a sídla jednotlivých představitelů:

Komthur valencijský – don Diego Mendoza di Castro

Komthur lisabonský – don Nicolao Barrancho

Komthur pařížský – místo není obsazeno, bývalý komthur zemřel ve vězení před necelým půl rokem

Komthur londýnský – sir Guy Richard lord Raddley

Komthur olomoucký – Thomas Baarfelt

Komthur wittenberský – profesor Helmuth Wilhelm Hartwig

Komthur flanderský – to znamená Belgii, Nizozemí a tak – není obsazeno

Komthur skandinávský – Thor Knassen

Komthur florentský – baron Gierolammo Voglari

Komthur káhirský – don Llago di Rienzi

Komthur washingtonský – sir John A. Dangger – o jeho osudu není v současné době nic známo

Komthur hongkongský – zemřel, na to místo chci prosadit Ludvíka d'Enghiema a doufám, že zvítězím

Kromě toho existují čtyři důstojníci řádu, a to:

Velkokomthur africký – Wolmarr von Ahlbeck, sídlem v Cap Townu

Polní zbrojmistr – Adalbert de Lorre

Nejvyšší almužník – Dino Raoul de Montaignac

Nejvyšší čaroděj – Luigi Pietrangelli

Potom ještě jeden muž, který je členem nejvyšší rady, Nicollo Fulcanelli; ale o tom není lehké mluvit, protože není jisté, zda ještě žije a když, tak kde. Všechny je znám a mohu s nimi snadno najít spojení.“

„Výtečně,“ řekl Charry. „A kdo je Jan Dunbar?“

Baarfelt se rozesmál. „Jak jsi na toho přišel? Jan Dunbar je rytíř, velitel pohraniční pruské oblasti, přiléhající k tvé zemi; pobočník profesora Hartwiga. Co o něm víš?“

„Poslal mi nesmírně roztomilý dopis.“ Charry vytáhl zásuvku psacího stolu a hledal v papírech; dopis byl ještě v obálce, jak ho uložil po příjezdu, vyňal ho, otevřel – a protáhl údivem obličej. Papír byl prázdný stejně jako obálka; dopis, který jsem sám četl, zmizel. Baarfelt se rozesmál.

„To se dalo čekat! Psal to zvláštním inkoustem, po čtrnácti dnech od napsání písmo zmizelo, aby nebyl doklad.“

„Vidím, že není hloupý!“

„To není nic divného. Jsou různé typy inkoustů. Například jeden vybledne už za dvacet minut nebo třeba za půl roku, to podle koncentrace. Umím jich používat.“

„Není hloupý; ale já taky ne. Píšu si takový deník, tak jsem si tam opsal i tenhle dopis. Přečtu ti ho.“

Baarfelt naslouchal tomu dopisu a tiše se smál.

„V tom poznávám Janka Dunbara! To je jeho styl. Musel se hodně rozčílit! Cos jim vlastně provedl, že měli takový vztek? Slyšel jsem něco, že jsi se vynořil v Prusku a něco hledal, přičemž jsi udělal nějaký zmatek mezi vojskem a četnictvem. A napadl nějakého místního chytráka. O co šlo?“

„Pátral jsem po rodičích. Protože nevěděli, že žiju, potulovali se po Prusku a jakýsi baron von Waldstädten je zavřel do sklepa a nechal hlídat svou soukromou armádou. Starý pán je trochu vadný na hlavičku. Já jsem se tam dostal jako major pruské vojenské tajné služby Brenner. S baronem jsme se trochu poškorpili, vzal jsem rodiče a odjel, ale nikdo při tom nepřišel o život, ani se mu nic vážného nestalo. Po cestě nás honili četníci a jednoho z nich trochu pošramotil jeden můj kocour; rozdrápal mu obličej, protože četník zabil jeho otce. To naštve, víš? Nemohl jsem tomu zabránit. Jinak jsem neprovedl nic!“

„Aha! A tos nevěděl nic lepšího, než se představit jménem! Jak by jinak znal Dunbar jméno Guyrlayowe?“

„Trochu jsem se rozčílil,“ přiznal Charry. „Řekl jsem to jméno starému baronovi. Myslel jsem, že to na něj udělá dojem!“

„Taky že jo! Poštval na tebe policajty; a jak Dunbar zaslechl jméno Guyrlayowe, věděl, kolik uhodilo a měl spoustu práce, než zatušoval všechno, co se o tom po policejních orgánech žvanilo. Naštěstí je přesvědčil, že to byl nějaký hloupý omyl toho barona a že by to měli nechat usnout spánkem spravedlivých. Nakonec to zařadili ad acta.“

„Jak se to ten Dunbar dozvěděl? On má styky s policií?“

„Je vyšetřovatelem a důstojníkem státní policie. Přes svoje mládí je jedním z nejschopnějších kriminalistů, proto si ho na policii váží. Pracuje na ústředí v Berlíně; ale když se něco zajímavého dozví, dokáže přejet půl Pruska, aby se to dozvěděl. Jako s tvým sluhou Vítkem, to ses mu pomstil zase ty!“

„Jak to? Co on ví o Vítkovi?“

„Tvůj sluha byl v Německu pro nějaký stroj, že? A zapletl se tam, jak už je zvykem císařských zaměstnanců, do nějaké hádky s majitelem firmy, který ho nechal zavřít. Vítek se bránil jménem hraběte Guyrlayowa – dostalo se to do hlášení a tak se o tom taky dozvěděl Dunbar. Bylo to tak?“

„Určitě ne. Vítek vystupoval pod mým zdejším jménem! Jméno Guyrlayowe určitě neřekl!“

„Tak,“ Baarfelt si zamnul bradu. „To tedy znamená, že Dunbar si dal dohromady případ Ritherových s tebou a pochopil, že tvoje pravé jméno je Rither. Vyprávěl mi, jak v té věci postupoval: přijel k tomu muži, pozval si ho k výslechu a dal najevo, kdo je a co chce; jenže Vítek nerozuměl a Dunbar pochopil, že není zasvěcen. Proto se snažil alespoň získat tvou adresu, aby se s tebou mohl spojit. Ale protože Vítek nevěděl, s kým hovoří a že je skvěle vychován, neřekl ani slůvka pravdy, vše zapřel a vše zalhal. Když to Dunbar zjistil, řádil, až se všecko třáslo. Navíc se mu ještě všichni ostatní smáli, že mu padla jeho vlastní slova na hlavu. Dunbar je totiž autorem teorie, podle níž nemá člověk říkat policii pravdivého slova. Teď to poznal na sobě!“

„Jak vypadá ten Dunbar?“ ptala se Diana.

„Mladý, asi ke třicítce. Delší vlasy, nakadeřené do prstýnků, po celé hlavě. Štíhlý, asketický, vznětlivý, rázný až prudký, nesmiřitelný k nepřátelům, družný a oblíbený v kolektivu.“

„Tak to je jasný! O něm Vítek mluvil; byl to prý velice chytrý policajt a Vítek měl co dělat, aby na všechno logicky odpověděl a nic neprozradil. Chápu, že se ten Dunbar tak vztekal! Jenomže Vítek má rozum a ví, že policajtům se prozrazuje jenom to, co už dávno vědí a mají to zcela nezvratně dokázáno.“

„Musím s vámi dvěma Dunbara seznámit – ten bude mít radost, že se neudrží smíchy! Pozvu ho, aby sem přijel, když dovolíte!“

„A to víš, že jo! Jsem zvědavá, jak se Vítek zatváří, až ho uvidí!“

„Vítka musíme taky zasvětit. Je chytrý a spolehlivý. Bude vojákem, později možná rytířem.“

„Ten bude mít radost! A co to jsou vlastně za hodnosti?“

„Existuje sedmistupňový systém zasvěcení:

Stupeň první – přátelé. Jsou to lidé, které někdo z řádu zná a má snahu je přijmout, pro jejich morální vyspělost.

Stupeň druhý – bratři. Jsou to lidé, kteří už vědí o řádu a touží být jeho členy.

Stupeň třetí – vojáci. Jsou řádnými členy bojových oddílů.

Stupeň čtvrtý – samostatně operující bojovníci

Stupeň pátý – rytíři; mají řádové zasvěcení

Stupeň šestý – komthurové a velmistr; mají právo dávat zasvěcení

Stupeň sedmý – čarodějové. O tom vám nemohu mnoho říct. Ne, že bych nechtěl nebo nesměl, ale sám o tom moc nevím. Jak se takový stav projevuje, ví snad velmistr. A potom oni, samozřejmě.“

„Je to tajné?“ ptal se Charry.

„Tajné ne – spíš prostému rozumu nepochopitelné. Rytíři sedmého zasvěcení jsou lidé, kteří se stali něčím vyšším, než člověk. Nevím, jak na to přijdou a nevím ani, jak se to dozvědí ostatní; zkrátka najednou to jsou! Pravděpodobně se nikdy s nikým takovým nesetkáte. Jediný žijící rytíř s tímto svěcením je Nicollo Fulcanelli. Já sám ho viděl jen jednou, když jsem byl malý.“

„Kdo je to?“ oživla Diana; tajemství ji vždycky přitahovala.

„Když mi bylo tak asi osm nebo devět let, přišel jednou na náš statek, aby u nás přespal. Viděl jsem ho. Není velký, spíš menší, má rudé vlasy a vousy a chodí oblečen v bílém. Hovořil s otcem, nejdřív německy, potom španělsky nebo francouzsky; tomu jsem v té době nerozuměl. Otec mne zavolal, bratr Nicollo se na mne usmál a položil mi ruku na čelo se slovy: „Máš před sebou dlouhou Cestu, chlapče...“ Viděl jsem jeho tvář, zračí se v ní moudrost a dobrota. Přímo z něj vyzařuje Síla; ten večer jsem měl trochu horečku, ale když se mne dotkl dlaní, přešlo to ani nevím jak. Otec se ho ptal, co mne v životě čeká. Zamyslel se, potom řekl: „Práce, boj a kříž komthura. Možná i něco víc.“ Potom už zase hovořili s otcem španělsky. Tehdy mne to neudivilo, ale se mnou mluvil mojí mateřštinou, česky! Byl první ze členů řádu, který kromě našich lidí hovoří touto řečí. Snad prý dokonce zná všechny jazyky světa...“

„To je dost zajímavé!“ řekla Diana. „Ráda bych věděla, jestli třeba umí taky japonsky! Nebo dokonce arminsky?“

„Nevím. Až se někde objeví, klidně se ho na to zeptej.“

„Bude už tak starý, že se mu bude všechno plést!“ řekl Charry skepticky. „Když jsi byl malý chlapec, byl on už dospělý muž. Teď je ti nejmíň čtyřicet. Musí to být už hodně starý pán!“

„Je mi dvaačtyřicet; ale kolik je jemu, si vůbec netroufám odhadnout. On nestárne ani neumírá.“

„Pohádky!“

„Nevím víc, než co se povídá. Sedmý stupeň zasvěcení je věc imaginární. Nikdo neví, jak ho dosáhnout; vyjma starodávných praktik alchymistů, ale na ty se nedá spoléhat. Za starých časů prý byli takoví lidé. Proto má v řádu Mistr odpovědný za vědecký rozvoj titul Velký čaroděj. I když na čarodějnictví pochopitelně nikdo z nás už nevěří!“

„Počkejte, pánové,“ věnovala jim Diana líbezný úsměv. „Můžeme do toho vnést trochu jasna? Alchymisté nebyli žádní hlupáci a ty sám říkáš, že ovládá zvláštní síly. Jsou dvě možnosti: buď se to všechno naučil v tomto životě, nebo si to pamatuje z minulých životů, když byl v jiných tělech. V obou případech je borec.“

„Nevím. Nemůžu ti říct nic než to, co jsem řekl.“

„Ale zmínka o dřívějších životech tě nijak nepřekvapuje. Takže se můžu ptát dál: Pamatuješ si něco ze svých dřívějších životů ty sám?“

„Proč? Měl bych?“

„Ludvík prošel v Indii do stavu samádhi, během kterého se na hodně věcí rozvzpomněl. Od té chvíle mu to stačilo pouze jednou připomenout, aby to ovládal.“

„A hned to vyzkoušel taky na tobě, jak se zdá!“

„To snad ani ne. Na to se nepamatuji...“

Baarfelt se najednou zarazil. „Pane Bože! Okamžik... nechte mne na malou chvíli... musím se pokusit...“ Složil na chvíli tvář do dlaní a setrval tak, zatímco my na něj udiveně zírali. Potom se obrátil k nám, vztáhl k nám dokonce otevřené dlaně. Usmíval se a vypadal naprosto spokojeně.

„Jak se zdá, právě jsem se něco dozvěděl. Ano, tvá otázka je správná, sestro. Té noci mne Fulcanelli skutečně přivedl do samádhi. Byl jsem maličký, ani jsem si to neuvědomoval, ale když teď zjišťuju, kdy mi kdo odblokoval mozek, přicházím k tomu, že to bylo asi tehdy. Vůbec jsem si to neuvědomoval.“

„No vidíš. Hlavně že to víš teď.“

Charry se na jeho kejkle tvářil skepticky ještě pořád.

„Když jsem viděl d°Enghiema při hypnotizování, myslel jsem, že to jsou nějaká kouzla. Ostatně, když už mluvíme o Ludvíkovi, pořád ještě jsi nám neřekl, jak jste se vlastně dozvěděli o nás, o Arminu a tak. Od chvíle, kdy Ludvík vstoupil na mou loď, nebyl nikdy sám, tudíž nemohl dát nikomu o nás žádnou zprávu. Taky nic nevěděl, všechno jsme mu řekli až v Arminu...“

Baarfelt si pohladil vousy, opřel se pohodlněji a začal:

„Když Ludvík d°Enghiem opustil poněkud násilnou cestou vězení v jistém belgickém městě a vyřídil ještě několik maličkostí, byl nucen opustit Belgické království. Odešel do Francie, ale tam se dostal do sporu s místními veličinami, byl v Anglii, pak putoval přes Španělsko a Německo. Jenže policie mu byla na stopě a jeho povolání spisovatele se nedalo dost dobře provádět na těchto místech a s jeho morální úrovní, která jak víš, značně přesahuje úroveň obyčejných lidí. Na chvíli zakotvil v Rusku, ale tam se dostal do společnosti místních anarchistů a byl nucen pro jejich zájmy použít i násilí.“

„To všechno vím!“

„Potom uprchl přes Turecko a Persii do Indie. Zůstal tam nějaký rok, pak se ohlásil řádovému komthurovi v Hongkongu. Ten ho pozval k sobě, ovšem než tam Ludvík přibyl, zemřel komthur na malárii a jiné podobné nemoci, a jeho náměstek zemřel na trochu jinou nemoc, totiž pár stop dobře kalené oceli v žebrech. Pokusil se o to samé, co ty, objevit pirátskou organizaci, která mu nějak vadila. Ludvík se ocitl zcela bez prostředků a bez pomoci. Místní lidé v Hongkongu byli bez zasvěcení a bez vědomostí, ani neměli spojení na centrum řádu.

V té době se už hodně hovořilo o tobě a tvém ostrově Arminu. Naši lidé vypátrali tvoje jméno, některé informace o Arminu, jména lidí ve tvé posádce a dokonce i jména šelem. Povídalo se o tom hodně a byly to většinou nesmysly, ale naši lidé jsou cvičení, aby dokázali rozlišit zrno od plev. Takže usoudili, že přece jen můžeš být nějakým místním vládcem. Ludvík sepsal vše jako zprávu a poslal obvyklou, sice zdlouhavou, leč bezpečnou cestou na místo určení, do řádu. Pak se pokusil opustit Hongkong, kde si jej už všimla anglická policie. Nějaký čas se schovával v Šanghaji a na Formose. Mezitím jsi opět navštívil Hongkong, ale tvá loď tam kotvila sotva dva dny, a už jsi jel zase dál do Japonska. Ludvík se dostal do Hongkongu pozdě, rozhodl se tedy počkat v Macau, kde ho, jak doufal, nikdo nebude hledat a bude bezpečný.

Čekal v té portugalské kolonii docela šťastně a už si myslel, že je v bezpečí, když ho náhle poznal nějaký strážník a usmyslel si, že ho zatkne. To už měl Ludvík zprávu, že v přístavu kotví tvoje loď; bylo by tedy dvojnásob nemilé, kdyby ho obtěžovali. Byl nucen tomu muži darovat smrt. Přes noc se skrýval, zatímco jeho přítel vyjednal tu věc s Andrejem Rastopčenkovem, jeho známým z Ruska. Pak odešel Ludvík na loď a odplul s tebou; od té chvíle o něm nemáme přesných zpráv.

Ví se jen tolik, že v Singapuru a Rangúnu ve tvých službách vzal s sebou do Arminu několik lidí, které řád vedl v patrnosti jako přátele a jimž pomohl. Ovšem přesné zprávy nemáme; všichni, kdo by nám je mohli dát, odešli s tebou.“

„To souhlasí. Ludvík mi vysvětlil, co mu je kladeno za vinu a já jsem usoudil, že to není nic, proč bych mu nemohl dovolit usadit se v Arminu. Vzal jsem ho s sebou; svými schopnostmi si získal mou důvěru natolik, že jsem ho udělal svým zástupcem. Jsem přesvědčen, že mu věřím právem a že jsem udělal dobře.“

„Ludvík zřejmě neví, jak se stalo, že byl odhalen. Ale já už to vím, protože jsme po tom pátrali. Jeden náš člověk z Hongkongu, kterému jsme neprozřetelně věnovali svou důvěru, se doslechl o odměně, která na něj je vypsána; aby ji získal, podle zradil a vyžvanil vše policii. Nalezli jsme toho nešťastníka. Jeden z bratří mu daroval smrt.“

„Krásný termín – darovat smrt!“ ocenila Diana.

„Vychází z přesvědčení, že duše každého je neposkvrněná a čistá, předurčená k dobrému; svede-li člověka tělo ke hříchu, jeho nesmrtelná duše pláče a trpí, že musí žít v takovém člověku. Pro toho lotra je smrt vysvobozením; bolestí při umírání si odpyká část zločinů a narodí se znovu lepší. V novém těle již nemusí nést na bedrech prokletí své špatnosti. Proto řádová formule rozsudku smrti zní: Daruji ti smrt.“

„Aha. A co znamená: Je třeba zabít hada?“

„To je formule, kterou se dává rozsudek smrti na vědomí těm, co by o něm měli vědět. Jak to víš ty?“

„Vyprávěl mi to Ludvík. Povídal, jak se dostal z vězení v Belgii, jak zabil svého zrádce a policejního náčelníka. Tvrdil, že to měl povoleno od svého nadřízeného; pravděpodobně od některého komthura.“

„Ano,“ řekl ledabyle Tomáš. „Vím o tom. Psal jsem lístek, který mu byl připíchnut na dveře. To já jsem je odsoudil.“

Charry si nervózně přetřel bradu. „Dobře. Povídej, jak jste nás tedy našli?“

„Když jsme dostali zprávu o hraběti z Guyrlayowu a jeho podivuhodných šelmách, dali jsme především příkaz k pátrání po muži toho jména. Naši lidé prošli své záznamy, ve kterých jsou zaregistrováni všichni lidé hodní naší pozornosti. Ale nikde nebylo o hraběti z Guyrlayowu nalezeno jediné slovo. Proto jsme usoudili, že se jedná o člověka, který svůj titul získal nedávno. Avšak to, co jsme se dozvěděli, například o Filipínské operaci, nás přesvědčilo, že nosí svůj titul právem; že je rázný, odvážný a velmi obětavý, neboť jen málokdo by kvůli přátelům, ostatně nepříliš vděčným, udělal takový čin. Bylo rozhodnuto tě kontaktovat a získat pro řád; pokud se to už nepodařilo Ludvíku d'Enghiemovi. Všichni naši lidé dostali příkaz okamžitě se o tebe zajímat, ať se objevíš kdekoliv. V každém případě ti pomoci, i když nejsi členem řádu. Dále se pátralo po lodi jménem Griissirno, kterou vlastníš; nenašli jsme však o ní nikde žádnou zmínku. První světlo vnesla do věci až Diana.“

„Já?“ Diana se rozzářila jako sluníčko. „Jakpak?“

„Na plese u guvernéra v Rangúnu představil Charry svou manželku jako Dianu Kleopatru Garrichetovou, hraběnku de Guyrlayowe. Ze souvislostí vyplynulo, že je to její dívčí jméno, kterého jsme se mohli chytit, současně s informací, že je dcerou profesora z Amiensu. Našli jsme záznamy o profesoru Garrichetovi, věhlasném odborníkovi na archeologické výzkumy v Egyptě a Přední Asii. Profesor Garrichet skutečně opustil před osmi lety Francii a odjel do Afriky, neznámo kam. Zůstavil po sobě dceru Dianu, jíž v té době bylo třináct let. Krátce na to Diana zmizela; dle vlastního dopisu odjela za otcem do Afriky, což nebylo nic tak divného, protože to nebylo poprvé, co ho doprovázela.

Komthur v Káhiře dostal za úkol to prošetřit, jelikož jeho lidé jsou banda líných ničemů a stejně nemají nic na práci. Podnikli velkou akci a museli si s tím dát pořádnou práci. Zjistili, že bílá čtrnáctiletá dívka odpovídajícího popisu byla prodána na trhu v jakési oáze bílým námořníkem, a to jistému domorodému šejkovi. Opatrně prošli dokonce i oázu, v níž ten šejk žije; ale zjistili, že mu dívka utekla a není radno o ní moc mluvit, protože prý snad při útěku zabila svého strážce. Později se nějak stalo, že ji pronásledovali, ale nedostali ji; snad jim v tom zabránil cizí bílý muž, který se opovážil vztáhnout ruku i na samotného šejka. Víc se nepodařilo zjistit; komthur tedy usoudil, že právě ty a tvůj záchrance jste se stali onou dobrodružnou dvojicí, která získala takový věhlas v Rangúnu a Hongkongu.“

„Vynikající práce! Pečlivá, přesná, výkonná! Co bylo dál?“

„Asi tak půl roku se nedělo nic. Potom přišla zpráva, že lodi Griissirno a Regina byly spatřeny v Suezu a později propluly Gibraltarem. Předpokládalo se, že přistanou v Lisabonu nebo některém španělském přístavu, ale to se nestalo; nechápali jsme, proč. Potom přistály obě lodi v Le Havru. Tam jsme si zjistili dost věcí, ale bohužel pozdě. Například jméno majitele lodi Charles Rither; podle manželky Diany a firmy Garrichet jsme poznali, že se jedná o hledané. Ale bohužel to bylo tak všechno, neboť další pátrání mohlo být provedeno až asi za dva měsíce po vašem odjezdu.

Francouzská provincie byla totiž v té době ve stavu krajního zmatku a obtíží, které jsme museli překonávat. Policie se dostala zradou jednoho člověka na stopu organizace; byl zatčen komthur a tři rytíři, což znamenalo pro ostatní okamžitě přerušit veškerou činnost, zajistit si naprosté alibi a čekat na obnovení práce, které smí být zahájeno nejdřív za jeden až dva měsíce. Komthur zemřel ve vězení, ostatní se nám podařilo osvobodit různými cestami, ale nešlo to rychle. Zbyla síť bratří, která příliš neutrpěla. Museli jsme aktivizovat všechny, kdo zůstali, prověřovat, zjišťovat, co policie ví a co ne. Bylo toho hodně; teprve když valencijský komthur Diego Mendoza di Castro zavedl pořádek, mohli jsme zase pátrat. Tehdy se zjistilo, že vaše lodi nám vyklouzly pod nosem. Ještě nějaký čas se předpokládalo, že vás v Paříži někdo varoval a že jste tudíž poslechli příkazu k dvouměsíční přestávce, ale když jste se nehlásili, pochopili jsme, že se opět něco nezdařilo. Nejhorší bylo, že se obě lodi ztratily neznámo kam; po odjezdu z Le Havru se už neobjevily v žádném větším přístavu. Až se stal ten případ v Prusku, kdy vás objevil Dunbar, ale než se mohl začít starat, zmizeli jste a ten starý farář z Vršku si vůbec nezjistil vaši adresu. Bohužel mezi ním a Dunbarem nejsou ty nejlepší bratrské vztahy; Dunbar je mladý a prudký a starý pán, ačkoliv je jedním z bratří, jej nemá rád a vyhýbá se plnění jeho rozkazů, jak může.“

„Složité, leč precizní.“ ocenil Charry.

„Ovšem! Po této události dostal pátrání po vás na starost Jan Dunbar. Ten chlapec převrátil všechno vzhůru nohama, ale nevedlo to k ničemu. Až se mu podařilo chytit tvého Vítka; ale ten ho oklamal a na místě, kam se Dunbar osobně vypravil, nikdo nebyl. Opět to dali mně. Navrhl jsem, aby někdo objel pobřeží Německa a okolních států přístav od přístavu a všude se poptával po tvých lodích. Podařilo se najít tvou Reginu a získat informace o Griissirnovi. To stačilo, abychom byli rázem doma a mohli tě přijít navštívit. Tak jsem tady.“

Charry se pro sebe usmíval při té řeči. Nyní řekl:

„Nechce se mi věřit, že byste tohle všechno udělali pro docela cizího člověka, o kterém nevíte, co od něj můžete čekat. To je buď veliká spekulace, nebo skutečně skvělé přátelství! Tím skvělejší, že jsem pro vás ještě nic neudělal.“

„Udělal jsi pro nás největší věc na světě,“ řekl Baarfelt. „Zachránil jsi našeho bratra. I kdybys už nikdy nic dobrého neučinil, to stačí, abychom tě považovali za přítele.“

Charry byl očividně dojat. Stiskl Tomášovi ruku a Diana také. Potom Charry vstal, protáhl se a řekl: „Tak nám pěkně uběhlo odpoledne. Dobře, bratře Tomáši. Co teď hodláš dělat?“

„Měl bych tady chvíli zůstat a poučit vás o některých řádových znalostech. Než získáte rytířský kříž, měli byste leccos umět a znát, což se dá sice ošidit, ale není dobré, abyste vnikli do řádu neznalí věcí. Bratři jsou dost nedůvěřiví a možná, že by vás nepřijali přátelsky, kdyby vám nemohli plně důvěřovat.“

„To je samozřejmé! Zůstaneš u nás.“

„Děkuji. Ovšem nebude-li mít ten hrdinný bojovník za mravnost nějaké námitky...“

„S tím vyrazím dveře!“ rozhodl Charry. „A to hned. Ať si sbalí svých pět švestek a vypadne!“

„Počkej!“ namítla Diana. „Ještě si s ním naposled užijeme trochu zábavy. Abys rozuměl, Tomáši, měli jsme v Arminu faráře otce Ignáce. Byl to jezuita, vyškrtli jsme ho na Filipínách z jídelního lístku místních domorodců. Měla jsem ho ráda a on byl na mne hodný, proto jsem chtěla, aby se vrátil. Jenomže oni mu dali nějakou prebendu, aby ho odstavili, a poslali na nás tohohle šílence. Přišel a hlásil, že chce být arminským biskupem; navíc hned začal proklínat všecky hříchy, co existujou a zaměřil se hlavně na mne. Moc mě to bavilo, ale ta ostuda, co udělal dneska v kostele, na veřejnosti, je už trochu moc. Kdybys nebyl zasáhl, mohla jsem se dočkat, že se moje intimní záležitosti budou projednávat před celou vesnicí. Mám dojem, že poslouchá v noci u naší klíčové dírky, či co – zdá se mi, že je silně zaujat ženami, ale protože je nesmí mít, leze mu to na mozek a bývá protivný. A mluvit s ním je jako házet hrách na stěnu. Je hlupák a já se ho zbavím – mám ho už dost!“

„Mně nevadí,“ usmál se Baarfelt. „Jen bych nerad, aby získal o řádu víc vědomostí, než by mu bylo zdrávo...“

„Čtyřiadvacet hodin, ani o chlup dýl! Jasný, Diano?“

„Provedu!“ řekla stručně a zasalutovala.

Charry vyšel ven na zápraží. Většina osazenstva seděla na lavicích, popíjela pivo či víno a bavila se; zazníval k nám jejich veselý smích. Otec František seděl osaměle pod lípou a meditoval nad tlustou Biblí, dávaje najevo svoji zbožnost. Charry přistoupil, oni zmlkli a otočili se k nám.

„Přátelé, představuji vám pana Tomáše Baarfelta. Bude u nás od teďka hostem. Poslouchejte ho, jako posloucháte mne a Dianu.“

Všichni přijali ta slova bez viditelného údivu; už si zvykli na to, že přijímáme na Hůrku různé hosty. Jenom Pépi Nekvinda si neodpustil poznámku, pronesenou česky, aby Tomáš nerozuměl: „No – další vyžírka do party! Zas se bude celej den válet a my abysme na něj dřeli!“

„Ale jdi,“ namítl Vítek. „Vypadá docela solidně; já myslím, že to nebude špatnej chlap! Pěkně utřel toho vyjukanýho flanďáka!“

Baarfelt nehnul ani brvou, teprve když se se všemi přivítal, obrátil se k nim a řekl česky: „Jestli se pan Nekvinda obává, že budu ujídat právě z jeho krajíce, chtěl bych mu říct tohle: Mám na Moravě statek a tam pracuji jako všichni moji lidé. Možná bychom si mohli dát závod, kdo udělá víc práce, já nebo ty!“

Pépi vykulil oči, vyplázl jazyk a otevřel pusu; to všechno údivem, že Baarfelt rozumí jeho řeči. Ale nestačil už dát svůj úžas najevo slovy, neboť se k nám řítil otec František, výhružně mávaje krucifixem, s Biblí přitisknutou k srdci:

„Co to slyším? Hrabě Guyrlayowe! Jak můžete připustit něco takového? Jak můžete dovolit, aby se tento muž usadil na vašem statku – aby jedl váš chléb, aby otravoval svojí kacířskou přítomností toto místo, na němž dosud sídlila pravá víra?“

„Co je vám po tom?“ zařval Charry jako raněný leopard. „Má mnohem větší právo být tady než vy, vy jeden fanatický blázne! Vy se ještě opovažujete otevřít si na mě svou nevymáchanou hubu – po tom, co jste provedl dneska v kostele? Pamatujte si, že mám právo vlepit vám přes ni pár facek, jestli uslyším ještě jedno slovo!“

Otec František se urychleně klidil z jeho dosahu. „Nebudu žít v domě, který se změnil v peleš lotrovskou! To ode mne nikdo nemůže žádat!“

„On to taky nikdo nežádá! Sbalte si svůj podvodnickej vercajk a mažte odtud – jestli nevíte kudy, tak tam jsou dveře!“

„Hraběnko, dovolávám se vaší ochrany!“ křičel páter, chystaje se schovat za Dianiny sukně.

„Kdybyste byl pryč už včera, tak je pořád pozdě! Jste mi protivný, otče! Koukejte vypadnout, než bude zle! Radši hned!“

„Ó Bože, viz, jak je urážen tvůj služebník v tomto hříšném domě!“ křičel páter, natahuje ruce k nebi a přitom couval ke statku. „Pane, zdrť hříšníky svým majestátem a způsob, aby se otevřely oči osleplé nedůvěrou k pravé víře! Ó Bože, sešli osvícení na ty, kdož neznají...“

„Čtyřiadvacet hodin!“ vykřikl Charry. „Zítra v tuhle dobu ať jste pryč, nebo vás vlastnoručně vypráskám karabáčem!“

Otec František zmizel v domě jako kukačka v hodinách. Všichni ostatní se smáli, Baarfelt s nimi.

„Fuj,“ řekl Charry. „Dělá se mi z toho blba zle! Radši se pojď podívat na naše stáje, ať si spravíme chuť!“

„To bych rád. Mám doma na Moravě spoustu krásných koní...“

Samozřejmě si dali záležet, aby se mu pochlubili a vodili ho stájí, přičemž mu vykládali, jak ke kterému koni přišli, co je stál a jak je dobrý. Tomáš si povšiml si Dianina bělouše a hned se mu zalíbil. Jenže když to řekl, Diana se zasmušila.

„To byl nejhorší nákup, kterej jsem kdy udělala. Na všecky jeho vady jsem přišla a něco jsem uhádala s tím koňákem, ale ta nejhorší se ukázala, až když začaly lítat mouchy. Je strašně citlivej, jak na něj sedne moucha, může se zbláznit. Už párkrát mě shodil jenom proto, že ho nějaká ta potvora polechtala v uchu. Tak na něm teď ani nejezdím, i když jinak ho mám ráda. A říkám mu Cvok – to má za to!“

Tomáš nedbal výstrah, které mu Cvok naznačoval ceněním zubů, klopením uší a podivnými škleby, přistoupil a prohlížel si ho. Pak chvilku přemýšlel a nakonec se usmál. „To se dá vyléčit. Vadilo by ti moc, kdyby tvůj koníček nosil náušnice?“

Diana vyprskla smíchem, ale zdálo se, že to myslí vážně.

„Vítku, potřebuju dva kousky měděnýho drátu, nebo něčeho, co nerezaví. Upravím si je sám. Aspoň zas bude důvod dělat řeči po dědině...“

Diana byla nadšená a hned se zapojila do činnosti. Tomáš vzal drát a kleště a zkroutil jej, aby vypadal jako nějaká podivuhodná ozdoba. Potom se ozbrojil šídlem a vypravil se zas do stáje.

Když tam přišel, stál Cvok opřen bradou o pažení, koukal z boxu a jazyk mu visel z huby jako idiotovi. Tomáš se ušklíbl. „Tady je někdo zbytečně moc mazanej koníček a předstírá, že je hloupej, aby nemusel nic dělat. Bacha, aby ti to nezůstalo!“

Cvok mu předvedl svoje obvyklé hrozby, ale značně apaticky. Tomáš se k němu naklonil a počal pomalu přejíždět dlaní po čele. Něco mu šeptal a mazlil se s ním až do chvíle, než kůň docela ztuhl, jako by ani nebyl živý. Pak se zavřenýma očima počal prohmatávat jedno jeho ucho.

„Stejně jako u lidí, také u ostatních živých bytostí probíhají čakry, životní dráhy, po přesných trasách. A stejně jako u lidí je jedno z vyústění v uších. Takže když najdeme správné místo, můžeme tam umístit vhodnou náušnici, a bude po problémech. Pozná se to... musí se zjistit rozdíl teplot. Cítíš to tady?“

Diana naopak koukla s očima otevřenýma dokořán. „Ne...“

„Pořádně to vyzkoušej bříšky prstů... copak opravdu nepoznáš, že je tam rozdíl? Tudy prochází čakra... Takže to píchnem.“

„Bacha, kope!“ upozornila.

„Nekope. Teď zrovna spí a zdají se mu krásný sny.“

Tomáš propíchl šídlem koni ucho. Vypadalo to, že podobnou práci nekoná poprvé, počínal si nejen rozhodně, ale i šetrně. Zasunul do ucha ozdobu a kleštěmi upravil, aby nevypadla. Potom vykonal tuto práci taky na druhé straně. Kůň se ani nehnul.

„Tak, to bychom měli. Teď tě probudíme...“

Tomáš se Cvoka ani nedotkl, jen zlehka přejel dlaní nad jeho hlavou. Kůň se pohnul a tvářil se ještě hloupěji než obvykle.

„Teď si chvíli odpočiň,“ pohladil ho Baarfelt. „Večer se třeba pojedeme trochu projet, když budeš hodný...“

Potom jsme si posedali na lavice a proutěné židle; lidem nalili víno, všichni jsme seděli a povídali si, dokud se den nenachýlil. Pak se Charry, Diana a Tomáš jeli doopravdy projet, ale vrátili se, jakmile se setmělo. Mezitím byla připravena večeře; všichni se dobře najedli a skvěle bavili, kromě otce Františka, který ani nevylezl ze své cely.

Bývalo zvykem, že před usnutím Charry nebo Diana obešli celé hospodářství a přesvědčili se, že vše je v pořádku, nehrozí oheň a nic není zanedbáno. Tentokrát se toho ujala Diana, protože Tomáš vykládal Charrymu: „Na řádových sídlech bývá zvykem, že se večer nad hlavní bránou rozsvěcuje světlo. To proto, aby poutník, který bloudí v noci krajinou, věděl, kam má přijít na nocleh.“

„Myslíš, že bychom to měli udělat i tady?“

„Existuje zákon pohostinství. Podle něj bychom měli mít bránu stále otevřenou, pokud ovšem nehrozí válka. Každého, kdo vstoupí do naší brány, bychom měli nakrmit a nechat přespat. Nemusí to být tři dny jako u Arabů, ale...“

„Dobře. To světlo nad bránu můžeme nainstalovat hned.“

Muži, to jest Charry, Tomáš, Vítek a Pépi se začali zabývat lampou, ostatní přihlíželi a vyslovovali komentáře. Diana obešla statek sama; když prošla kůlnami, chlévem a konírnou a vyšla na dvůr, vystoupil ze stínu nějaký muž. Diana myslela, že je to někdo z pacholků a obrátila se k němu, ale byl to otec František a v jeho tváři se zračilo neústupné odhodlání rázně si s paní promluvit.

„Ach, to jste vy?“ zamračila se na něj nemilostivě. „Jaká špatnost nebo nevychovanost vás přiměla, abyste mne obtěžoval?“

„Smrtelné nebezpečí, které vám hrozí!“ řekl otec František tajemně a přistoupil blíž. „Hraběnko, ačkoliv mne nenávidíte, je přesto každý můj čin a každé moje slovo oddanou službou vám!“

„Mockrát děkuju!“ řekla Diana, šátrajíc okolo sebe, neboť si nejasně pamatovala, že tam někde je motyka; v případě potřeby by ho s ní vzala po hlavě. Nedůvěřovala jeho šílenství.

„Hraběnko, nesmíte zůstávat nadále v této hříšné společnosti! Vy, čistá, nevinná jako květ – nesnesl bych, kdyby se vás měly dotknout špinavé ďáblovy pařáty!“

Diana se začínala smát. „Čistá a nevinná jako květ?“ opakovala. „Moc hezky řečeno! Ještě řekněte, že jsem anděl!“

„Ó ano, jste anděl! Neviděl jsem nikdy anděla z ráje, ač ke zbožným lidem andělé často přicházejí; ale kdybych jej spatřil, měl by jistě vaši tvář a... ach ne, to nemohu říct! Hraběnko, ač jsem vyhnán a zavržen, nejsem zbaven povinnosti zachránit vaši nesmrtelnou duši!“

„O svou duši se postarám stejně dobře jako o svoje tělo! Nechte těch nesmyslů po dobrém! Starejte se radši o spásu vlastní duše!“

„Marně!“ vykřikl a skryl tvář v dlaních. „Nebylo by to nic platné! Neboť svou duši jsem ztratil v den, kdy jsem vás uviděl! Bojoval jsem s ďáblem – ale Satan zvítězil a já nejsem dosti zbožný, abych jej porazil! Ach hraběnko, vy víte, že jsem ztracen a zavržen navěky!“

„Rozumím vám čím dál méně,“ Pátravě koukla do tmy, neboť tam viděla blýskat oči, nejspíš Ao Harrapa. Kývla rukou a jaguár se neslyšně odebral zavolat pána. Diana se už začínala svého zpovědníka trochu bát.

„Ach, rozumíte mi dobře! Ztratil jsem nárok na spasení, když jsem své srdce patřící Bohu zadal jiné, živé osobě! Dokonce ženě; vám, hraběnko! Ano, miluji vás! Přísahám, miluji vás víc než vlastní spásu!“

Diana viděla, jak se přibližují stíny; Charry a s ním ještě někdo, taky nějaké kočky. V tu chvíli ji opustil strach, zasmála se, zablýskla očima a řekla: „Opakujte to ještě jednou!“

Otec František jí klesl k nohám. „Miluji tě! Miluji tě víc než cokoliv na světě! Víc než sebe!“

„Ano? Řekni, zda mne miluješ víc než svou kněžskou přísahu! Víc než spasení, víc než církev!“

„Ano! Toho všeho se odříkám!“ chroptěl potlačovanou vášní. „Všeho se vzdám, jen když budeš má!“

„Tak se podívej do mých očí!“ Diana ho uchopila za ruce a sklonila k němu tvář. „Dívej se dobře! Víš, kdo jsem? Jsem sám Ďábel, který sestoupil na zem, aby tě vyzkoušel!“

„Přesto vytrvám! Miluji tě!“

„Nevěřím! Odřekni se Boha! Potom uvěřím, že mne skutečně miluješ! Proklej ho!“

Otec František zaváhal. Ale potom vstal a pozvedl ruce k nebi: „Odříkám se všeho – i Boha! Bože, proklínám Tě, nedáš-li mi ji!“

„Propadl jsi peklu!“ vykřikla svým nejvášnivějším hlasem. „Odejdeš se mnou do věčných plamenů!“

„Třeba do věčného zatracení – ale s tebou!“ vykřikl vášnivě a sápal se po ní.

Diana ho odhodila jako zmačkaný hadr. Rozesmála se. Vzápětí se rozesmál i Charry, Tomáš Baarfelt a ostatní. Někdo rozsvítil lampu, Charry přistoupil k páterovi a posvítil mu do obličeje.

„Že jste pitomec, to jsem věděl. Ale že ve vás není ani tolik zdravého rozumu, abyste jí nenalítl, to je pro mne novinka. Tak se už vzpamatujte a koukejte mazat!“

„Hnusíte se mi víc, než si lze pomyslet,“ řekla Diana. „A ještě jste zradil Boha. Tak táhněte k čertu!“

„Pro milosrdenství Boží!“ vykřikl otec František a plazil se po zemi k jejím nohám.

„Koukám, na tomhle statku je někdy docela veselo,“ řekl Baarfelt a postavil ho na nohy. „Ale dám ti dobrou radu, bratře Františku. Odejdi a už se tady neukazuj. Nad lidmi, kteří tady žijí, bdí od této chvíle moje ruka – a ty dobře znáš její sílu. Bůh ti asi nepomůže – toho ses zřekl!“

Za jejich smíchu se otec František odplížil jako zpráskaný pes. Ráno, když ho Charry přišel osobně vzbudit a vyexpedovat, byla jeho komůrka prázdná. Zmizel, jak se objevil; a nikdo nelitoval jeho odchodu.

Errata:

08.08.2021 11:38