Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Otvírání bran

Tomáš Baarfelt nezapřel ani na chvíli, že je přítelem Ludvíka d'Enghiema. Jen přišel, už se vše točilo kolem něho. Druhý den šel s námi na pole; vše prohlédl, prohmatal vzrůstající obilí, dokonce si sem tam nějaký klásek rozpitval svým křivým nožíkem. Potom vysvětlil Charrymu, že odrůdy obilí, které pěstuje on, jsou sice dobré, ale přesto by se dal výnos ještě zvýšit speciálním osivem, které má k dispozici řád. Přitom se zabrali do tak odborné diskuse, že jí nikdo nerozuměl, ani Diana. Jenom Vítek si s nimi povídal, ale hlavně poslouchal, aby mu nic neuteklo. Charry namítal, že stejně do zítřka všechno zapomene; Tomáš mu však slíbil, že dostane odbornou příručku, ve které jsou ty věci důkladně popsány.

Tomáš povídal, že řád vydává každého čtvrt roku časopis, zvaný Vědecké otázky; ten časopis je tlustá kniha, ale málokdo ho dostane celý, každý si objednává jen to, co ho zajímá. Například Tomáš dostává statě o zemědělství, ekonomice, lékařství a přírodních vědách; ale už ho nezajímají statě z matematiky, fyziky a chemie, což je zas zajímavé pro jiného. Sice je jako komthur dostane do ruky, ale nečte a posílá těm, jimž přísluší.

Z toho věstníku se třeba Ludvík d'Enghiem dozvěděl o existenci krevních skupin, aby mohl přelévat krev z jednoho člověka do druhého. Když někoho některá záležitost zajímá nebo ji k něčemu potřebuje, může případně navštívit autora článku a naučit se to od něho; členové řádu mají povinnost učit každého všemu, o co požádá, pokud to ovšem zvládne. Ale cizím jsou výsledky jejich vědecké činnosti utajeny, jsou příliš hloupí a mohli by je zneužít.

Diana se zeptala, zda se v tom časopise projednávají také moderní metody zaříkávání ďábla, likvidace čarodějnic či zahánění (v jejím případě lákání) vlkodlaků. Když ji Tomáš ujistil, že nikoliv, smetla záležitost se stolu. Ne tak on.

„Vlastně ano, jednou se o tom psalo. Ve stati o psychických poruchách. Zabýváme se taky psychiatrií.“

„Tak to bych si docela přála studovat!“

„Nedoporučuji. Psychické choroby jsou záležitost nakažlivá; často se stává, že když někdo delší dobu podobné věci studuje, začne nacházet příznaky i u sebe. Zkrátka se zblázní.“

„Tak to se mně stát nemůže!“

„To je fakt,“ bručel Charry. „Podruhý určitě ne...“

Tomáš se dal také do práce. Dokázal Pépi Nekvindovi, že dělat umí a není v žádném případě nikomu na obtíž, ani nebude druhým ujídat poctivě vydělaný chléb. Charry byl taky překvapen, Tomáš se jen smál a vysvětloval, že pilná práce je nejlepším odpočinkem po skutečné duševní námaze.

Na Charryho žádost vyprávěl o svém hospodářství; je to statek u města Olomouce podobný naší Hůrce, kde má své sídlo. Protože ale často není přítomen pro množství povinností v řádu, nemůže se o všechno starat sám. Řád mu zajistil spolehlivého správce, na němž leží všechny povinnosti. Správce je Polák a jmenuje se Henryk Wagiera; jediný problém je, že byl pro nějaké spory s vrchností odsouzen v Polsku k smrti. Tomáš na to kašle, správce má jeho neomezenou důvěru.

Rod Baarfeltů patří k nejstarším rodům Evropy, dokonce se prý jejich předkové přistěhovali v dobách, kdy na tom území nežili Slované a Germáni a všichni ostatní. V současné době je knížecí rodina ovšem poněkud zchudlá; ačkoliv se chlubí příbuzenstvím s rakouským císařským rodem Habsburků, císař jejich oprávněné nároky bez nejmenšího zahanbení opomíjí. Tomášovo líčení jeho rodinných poměrů bylo bohužel značně nepřehledné a měl jsem chvílemi dojem, že si vymýšlí či dělá legraci; tentýž dojem měla i Diana, protože jí začaly podezřele jiskřit oči.

Pokud se týkalo statku, Tomáš se poněkud podivil, že jsme jej ještě nezmodernizovali. „Radil bych předělat tady všechno na elektřinu. Pokud ovšem víte, co je elektřina. Já bych se už bez elektrického světla a pohonu neobešel.“

„Vím, co je elektřina!“ řekl Charry. „Nejsem takový hlupák, jak si myslíš! Ovšem nechápu, na co by nám byla v hospodářství!“

„Můžeme jí svítit a pohánět stroje. Slyšel jsi o Edisonovi?“

„Ne. A neumím si to představit.“

„Ale víš, jak vzniká elektřina?“

„Jistě,“ řekl Charry povýšeně. „Když třeme liščím ohonem skleněnou tyč. To nás učili ve škole.“

„Ebonitovou, když už! Ale to je jen pokus, tím jí získáš sotva na mírnou ránu! Já mám na mysli soustavnou výrobu elektřiny.“

„Bože Charry, ty jsi hloupý!“ ozvala se Diana. „On samozřejmě myslí třecí elektřinu – víš, jak jsou ty dva kotouče a když se točí klikou, lítají mezi těmi měděnými kuličkami jiskry!“

„Vidím, že jste ve škole oba dva dávali pozor! Existují ale elektromotory, jimiž elektřina točí, žárovky, které rozsvěcuje; existují alternátory a dynama, v nichž vniká. To vám seženu a na potoce si uděláme domácí elektrárničku. Postavíme přehradu, vodu budeme zadržovat a večer, až budeme chtít svítit, ji pustíme přes lopatkové kolo; to bude otáčet dynamem a vyrábět elektřinu.“

„Přehrada?“ ptala se Diana. „Stačilo by moje koupaliště?“

„Myslím, že ano. Můžeme je rozšířit, aby se do něj vešlo víc vody. Když bude odtok řádně regulován, bude na večer vody dost; to už se stejně nikdo nekoupe. Až půjdeme spát, zavřeme stavidlo a do rána voda zas nateče. Budeme jí potřebovat hodně. Přes den budeme přehradu používat, jen když budeme potřebovat pohánět některé stroje. To je přece úplně jednoduché.“

Diana byla nadšením bez sebe; nejradši by se do toho pustila hned, ale to nešlo, napřed muselo přijít potřebné zařízení. Charry měl obavu, co to bude stát. Tomáš ho ujistil, že zařízení mu dá darem a montáž a dopravu zajistí řádovými prostředky. Hned vzal pero a papír a už psal dopis na patřičná místa.

Současně s tím poslal dopis Janu Dunbarovi, aby se přijel podívat na naši rodinu, po níž tak dlouho marně pátral. Ani ne za týden přišel zvláštní dopis: kousek kartonu, na němž byl z jedné strany obrázek třídy Unter den Linden v Berlíně, v krásně živých barvách vyvedený, na druhé text: „Středa, odpoledne. Pravděpodobně přespím. Honza.“

„Jejda, to je krásné!“ vypískla Diana, když dostala tu věc do ruky. „Koťata, vy nevíte, co to je? Říká se tomu pohlednice, na tom se píší krátké vzkazy. Doma jsem jich měla šestadvacet, když jsem byla malá. Ani nevím, kam přišly. Tuhle si nechám!“

„Klidně,“ řekl Charry. „Jen bych moc rád věděl, co to znamená. Vím už, že pan Dunbar si s korespondencí nedělá velké problémy, ale tohle je na mne moc stručné!“

„Janek nedělá cavyky s ničím. V řádu není zvykem psát, zvláště na lístky: »Vysoce a velevážený pane, pane statkáři! S díkem a potěšením odpovídám na váš vysoce velectěný dopis, jenž jsem s radostí obdržel, a dovoluji si vám poníženě sdělit... atd«. To necháváme slečnám z penzionátu. Vzkaz znamená, že Dunbar přijede ve středu odpoledne a že by nepohrdl, kdybychom mu připravili pokoj, v němž by přespal. Upozorňuji, že není zapotřebí konat velké přípravy; stačí obyčejná postel, co nejstřízlivější nábytek a zařízení, obyčejná večeře a snídaně. Zvláštní oslavné přípravy Dunbara rozčilují.“

„Jistě, za ten pohled bych nerada působila Dunbarovi příkoří! Byl to od něj moc dobrý nápad!“

„Stejně ti písmo za pár dní vybledne,“ řekl Tomáš, prohlížeje si text bedlivěji. „Rozhodně ve středu nebo ve čtvrtek zmizí!“

„Nevadí. Mně jde o obrázek. Až někam pojedu, koupím si odevšad pohled. A každého svého známého přinutím, aby mi je posílal. A kdo bude škrťa a nepošle, na toho budu zlá.“

„Správně,“ řekl Tannarr. „A já ho kousnu!“

A tak si Diana zastrčila pohled za rám zrcadla.

Tomáš si na statku zavedl život dle zvyklostí, které zřejmě dodržoval vždy a všude. Vstával za svítání, vykoupal se v bazénu a chvíli cvičil, obvykle v momentě, kdy vycházelo slunce. Ovládal nějakou podobnou sestavu cvičení jako Ludvík nebo Tošio, kterou uváděl tělo do provozu. Potom odešel do svého pokoje, kde zůstal asi půl hodiny. Snad prováděl nějaké modlitby, neboť občas zpíval či hovořil nahlas. Pak šel na snídani a od té chvíle se podřizoval tomu, co dělali ostatní.

Na rozdíl od Ludvíka neměl žádné výrazné omezující zvyklosti. Jedl vše, co mu předložili, pil dokonce víno i pivo, i když velmi mírně. Celý den byl v dobré náladě, vlídný a laskavý, ke každému se choval přívětivě a nedal se vytočit ani Dianou, ač se o to pokoušela. Měl jsem pocit, že ji prokoukl na první pohled, takže její metody hecování lidí na něj neplatily.

Ve středu po obědě jsme netrpělivě čekali, až se pan Dunbar dostaví v plné kráse a důstojnosti; asi okolo čtvrté jsme my šelmy zaslechly táhlý nepříjemný zvuk, podobný řvaní nějakého zvířete, od státní silnice. Řvaní se blížilo k vesnici, už to slyšeli i lidé a všichni se shromáždili. Nejdřív si toho všiml Ao Harrap: vesnicí projížděl člověk na podivném stroji, který vydával tenhle zvuk. Viděli jsme ho, jak zabočil z hlavní cesty přes most na stezku, vedoucí k naší Hůrce a hnal se přes kamenité výmoly rychlostí téměř větší než rychlost cválajícího koně.

Věc, na níž jel, byla železná; vpředu a vzadu měla jedno kolo jako Vítkův bicykl, ale obě kola byla stejně velká a opatřená velkými gumovými pneumatikami. Ve trupu, na němž seděl, bylo několik podivných železných zařízení; za zadním kolem trčela silná roura, z ní vycházel dým a smrad. Člověk seděl na sedle nad trupem obkročmo jako na koni a pevně svíral velká řídítka, aby zkrotil stroj, který na kamenech a výmolech poskakoval a jevil tendenci vyletět do pole. Měl na sobě kostkované kalhoty, kožený kabát a kuklu s velkými brýlemi, takže nebylo vidět nic z jeho obličeje.

Když dorazil k nám, vjel do dvora a psi se na něj netvářili vlídně, protože se jim ta věc nelíbila. Nám ostatně taky moc ne; hádal jsem, že bude mít něco společného s automobilem, na jakém jezdila Mabel v Hongkongu. Muž zastavil, slezl z té příšery, nohou vysunul z trupu nožičky a stroj na ně postavil. Teprve pak sňal kuklu, přistoupil k nám a řekl:

„Dobrý den. Jsem Jan Dunbar.“

Nemusel to říkat; podle popisu to nemohl být nikdo jiný. Bylo mu sotva přes třicet, měl ostře řezanou vznešenou tvář a vlasy nakadeřené do spousty drobných prstýnků, které se mu zvlášť krásně točily na čele a spáncích. Jeho šedivé oči hleděly tvrdě a nekompromisně. Dovedl jsem si ho představit, jak jako policejní vyšetřovatel zatýká nějakého lotra a obratně a rázně z něho vytlouká přiznání jeho zločinů.

„Ahoj,“ řekl Tomáš. „Vítám tě.“

„Buď zdráv,“ řekl Charry. „Jsem rád, že tě poznávám.“

„Ahoj!“ řekla Diana. „Na čem jsi to přijel? Jak to jezdí? Kde jsi to vzal? Půjčíš mi to?“

Dunbar si ji prohlédl od hlavy k patě, potom přijal její ruku, ale nestiskl, nýbrž se sklonil a políbil ji; Baarfelt dal najevo mírný, leč zřetelný údiv.

„Ty jsi hraběnka Diana? Slyšel jsem o tobě...“

„Já o tobě taky! Děkuju za ten pohled, udělal jsi mi radost! Co je tohle, na čem jsi přijel?“

„Motocykl. Takový stroj, jezdí dost dobře. Není to nic těžkého; kdyby ses chtěla svézt, jsem ti samozřejmě k disposici.“

„Opovaž se!“ vyrazil Charry okamžitě do útoku. „Opovaž se vůbec na tohle monstrum sednout! Spadneš a zabiješ se, nebo si aspoň něco zlámeš! Vůbec ať tě nenapadne to zkoušet!“

„Není to nic těžkého!“ řekla Diana. „Viď, že ne!“

„Pokud se sestra naučí držet rovnováhu, nemůže se jí nic stát!“ řekl Dunbar, prohlížeje si nejistě Dianu.

„To já umím! Jezdím na tom vysokém kole, a jak dobře! Poslední dobou jsem už dlouho nespadla! A když spadnu, nikdy nebrečím! A nikdy se mi nic nestane!“

„Přesto to zakazuju!“ křičel Charry. „Dunbare, neopovažuj se jí to dát do ruky – nebo třeba ji na tom jenom vozit!“

„Proč? Motocykl je dopravní prostředek budoucnosti. Za dvacet let budou na takovém monstru jezdit všichni lidé. Je to rychlé, spolehlivé a po všech stránkách výkonné.“

„Pcha! Co ty, Tomáši, jezdíš na něčem takovém?“

„Dovedu to, ale nemám vlastní motocykl. Chtěl jsem si koupit auto; mám přátele v automobilce u nás doma. Asi to udělám. Ale znám hodně lidí, kteří na tom jezdí. Myslím, že Diana při svých schopnostech by se to rychle naučila.“

„Tak je rozhodnuto!“ uzavřela rychle Diana. „Dunbare, zítra mne naučíš jezdit na motocyklu!“

„Bude mi ctí, potěšením a národním svátkem!“ uklonil se Jan Dunbar; potom se usmál na Charryho: „Odpusť, bratře, že jsem rozhodl sám; ale sestra si to přála a když si dáma něco přeje, je třeba jí vyhovět. Snad bys mne mohl představit ostatním, kteří na mne hledí s mírným údivem...“

„Jo, jistě. Začneme Vítkem; myslím, že byste se měli znát!“

Dunbar se zatvářil velmi kysele, když tiskl Vítkovu ruku; zato Vítek se potutelně šklebil.

„Ničemo!“ řekl Dunbar. „Proč jsi mi lhal, darebáku?“

„Neměl jsem potuchy, kdo Vaše Milost je! Kdybych znal Vaše ctěný jméno, patrně bych si vzpomenul na roztomilej dopis, co jste ráčil napsat pánovi a jistě bych s váma jednal jinak!“

Dunbar se zašklebil ještě divočeji; potom zrudl a na tvářích mu naskočily bledé skvrny; ohlédl se nejistě na Charryho a Baarfelta a pak se rozkřikl: „Především stůj v pozoru, když se mnou mluvíš! Jaké máš vůbec svěcení, chlape, že neznáš ani základní pravidla slušného vystupování uvnitř řádu? Snad by ses mohl seznámit se základními nařízeními o služebním styku podřízených s nadřízenými a nižších s vyššími! Co jsi?“

„Voják,“ řekl Tomáš, protože Vítek nevěděl, co říct. „Neřvi na něho, Janku. On to nedělá dlouho. Vítku, bratr Jan tím především myslí, že mu máš tykat; a za druhé se s ním nemáš hádat.“

Vítek srazil podpatky a přiložil ruku k rozčepýřené kštici. „Zum Befehl! Máš naprostou pravdu, bratře Jene!“

Dunbar tlumeně zavrčel. Prohlédl si Pépi Nekvindu, který se ulekaně krčil před jeho hněvem a řekl: „Ten je tady taky? Doufám, že víte, co je zač!“

„Víme,“ řekl Charry. „Nevadí nám to. Myslím, že je to dobrý a spolehlivý člověk. A vyzná se v práci.“

„O tom nepochybuji!“ řekl Dunbar a šel dál. Charry představil všechny, kdo tu byli; nejvíc se Jankovi zamlouval Tošio Yamanaki, jehož vzhled, vystupování a názory, které v průběhu Jankovy návštěvy pronesl, mu naprosto vyhovovaly.

Pokud se týkalo naší trojice, i my jsme byli představeni; nebál se, pohladil každého po hlavě a pronesl k nám několik vět o poznání vlídněji než k lidem. Zřejmě k nám cítil stejný respekt jako k Tošiovi.

Poté všichni usedli na lavičku v zahradě a bavili se s hostem, totiž Charry, Diana a Tomáš. Tošio s nimi byl také, na výslovné Dunbarovo přání, neboť Janek si přál, aby se seznámili. My jsme leželi na trávě a poslouchali, co se povídá. Většinou se mluvilo o Charrym a Dianě, jak je řád hledal a jak oni hledali řád, ale nenacházeli. Potom se ale zeptal Tomáš:

„Co je vlastně nového? Jsem tady odtržen od světa, nic nevím! Tobě jde všechno rukama; víš něco, co by mě mělo zajímat?“

„Už dávno sis měl zařídit spojení! Něco malého, aby to doneslo aspoň ke mně, já už bych tě propojil. Vidím, že ještě nemáte žádné zařízení, dokonce svítíte petrolejem!“

„Už se na tom pracuje. Mohl bys je trochu popohnat, Janku, aby sebou švihli. Objednal jsem malou domácí elektrárnu, psal jsem jim zároveň s dopisem tobě. Snad by to mohli zařídit.“

„Jistě je už na cestě. Poptám se a dám ti nějak zprávu.“

„Pošli ji na pohlednici!“ přála si Diana. „Rozhodla jsem se, že budu sbírat pohlednice.“

„Pohlednice?“ divil se Dunbar. „Na co je to dobré?“

„To se dělá; budu si je schovávat. Abych měla každou jinou, všechno pěkně uložené, celý svět vyobrazený na kartičkách!“

„To je k ničemu! Celý svět nikdy nemůžeš sehnat na kartách. To by bylo hrozně pracné a k ničemu by to nevedlo.“

„Tak aspoň tolik, kolik zmůžu. Myslela jsem, že právě ty mě pochopíš, když jsi mi poslal ten pohled z Berlína!“

Dunbar potřásl hlavou a řekl dost hloupě: „Já to napsal na pohlednici? Vidíš, asi ano. Ovšem, neměl jsem po ruce dopisní papír, proto se to stalo. Neměl jsem v úmyslu posílat pohled. Je to hříšné mrhání časem a penězi.“

„Doufám ovšem, že příště, až nám budeš psát, pošleš pohlednici zcela záměrně! A kdyby se ti text nemohl vejít na jednu, pošleš dvě nebo víc. Jenom prosím tě každou jinou, stejné nechci!“

„Dobrá,“ řekl, ale bylo zřejmé, že matný plamének jeho důvtipu odmítá pochopit. „Jak si přeješ.“

(Plnil to dost kuriózním způsobem: kdykoliv jsme potom od něho dostali dopis, vždy přiložil pohlednici, na kterou napsal: »Když jsem měl dopis napsaný, vzpomněl jsem si na Dianu. Proto přikládám pohled, aby nezuřila.«)

Potom se dali do řeči o hospodářských věcech. Jan informoval Tomáše o řádových záměrech, o nichž Charry nic nevěděl a různých událostech, vesměs namířených proti řádu. Jediné, co nás zaujalo, bylo líčení postupu pátrání v záležitosti odhalení pařížské centrály. Dunbar vyprávěl, že už bylo ze zrady usvědčeno několik lidí; ale hlavní zrádce stále ještě uniká spravedlnosti a není možno zjistit, kdo to je. Práce v Paříži se rozjíždí pomalu, proto tam byl z Itálie poslán mladý hrabě Mario de Carialti a říká se, že bude jmenován komthurem. Zatím čistí zemi ocelovým koštětem; potrestal již dva zrádce, jak je v řádu zvykem. Osvědčí-li se, dostane vysokou hodnost, jak náleží.

„Znám toho Carialtiho,“ řekl Tomáš. „Byl studentem Gierolamma Voglariho v Itálii. Je velmi inteligentní, ale nejsem si jist, zda je vhodným kandidátem pro komthurský kříž.“

„Je spolehlivý, rázný a zásadový! Má moji podporu.“

„Až příliš rázný a zásadový. Taky ctižádostivý. Mám obavy, jaké stanovisko by zaujal v případě volby nového velmistra.“

Dunbar se ošil, jako by seděl na jehlách: „Bůh zachovej při životě dona Francisca! Ačkoliv pověsti, hovořící o jeho nemoci, nedávají příliš naděje. Řádoví lékaři dělají co mohou, ale jsou obavy, zda při vysokém věku dona Francisca je vůbec ještě možné přinutit přírodu, aby poslechla vůli lidí.“

„Je starý. Mnoho mužů v řádu je starých. Ti prosazují na uvolněné místo Diega Mendozu di Castro. Je starý a to mají rádi. Ale jeho volba by nic nepřinesla, je stejný jako don Francisco: moudrý, zásadový, ale starý! A jeho stará krev se vzpírá nejistým dobrodružstvím. Bojím se, že řádu může prospět jen mladá krev na velmistrovském křesle!“

„V řádu je víc starců,“ soudil Dunbar. „Barrancho je starý, Raddley starý, Hartwig dokonce velmi starý; Voglarimu nechybí moc do šedesátky. Llago di Rienzi je padesátník, Danggerovi je teprve přes čtyřicet. Důstojníci jsou mladí, až na Pietrangelliho. Přesto však mají starci většinu.“

„Ten Mario Carialti je mladý. Ale bojím se, že nepůjde s námi. Kdo potom zbude? Já a Ludvík d°Enghiem, když ho prosadíme na to místo v Hongkongu. Myslím, že by s námi měl jít Voglari, má smysl pro všechno nové. Ale nikdy di Castro, Barrancho, Raddley a třeba Hartwig. Nejsem si jist u Knassona.“

„Hartwig už dlouho nebude moci být komthurem. Stárne, začíná zapomínat, obrací se čím dál víc do minulosti. Vypadá to, že je odepsaný. V žádném případě nebude pomáhat nám, ale starým.“

Baarfelt se zamračil, podepřel si bradu dlaní a zahleděl se přemýšlivě do zahrady.

„O čem je vlastně řeč?“ ptal se Charry. „V čem mají být řádoví komthurové nápomocni?“

„To je tak: Don Francisco de Arroyo, velmistr, je starý a velmi nemocný. Je zvykem, že okamžitě po smrti velmistra je nutno zvolit nového. V případě, že velmistr umírá delší dobu a je to všeobecně známo, vyjednává se o volbě velmistra už před smrtí starého, aby převzal jeho funkci. Jednou z povinností velmistra je před smrtí odevzdat nástupci všechny pravomoci a také některé speciální znalosti, které má.

Právě teď taková situace nastává a je otázka, koho zvolit. Měl by to být někdo z komthurů nebo aspoň z důstojníků. Zdá se, že největší šanci má don Diego Mendoza di Castro, komthur Valencie, nejbližší příbuzný dona Francisca. Jenomže jeho volba by nevyřešila dlouhodobou stagnaci, která nás postihla. Nepřinesla by nic nového; ba co horšího, vše by zůstalo při starém.“

„Cožpak řád má nějaké potíže?“

„Ovšem, že má potíže! Copak si myslíš, že je dobré a správné, když nejsou jmenováni hned tři komthurové z dvanácti? Když sotva dvě třetiny rytířských míst jsou skutečně také obsazeny? Když nevíme, kdo ve které provincii je a co tam dělá? Myslíš, že je zdravé, když nás může odhalit a rozvrátit ubohý policejní agent, který neumí ani do pěti počítat? Všechno důsledek slabého a zkostnatělého vedení! To bychom chtěli odstranit a nahradit vedením novým a rázným, které by dokázalo vyvést řád ze slepé uličky. Jenže to nedokáže nikdo z těch, kdo teď vládnou!“

„Koho vy navrhujete za velmistra?“

„Myslel jsem na Voglariho. Snad by to vzal; je moudrý a požívá všeobecné důvěry. Jinak nejsme jednotní v názoru na vhodného kandidáta!“

„Protože je to tvá vina!“ řekl Dunbar. „Já a někteří jiní totiž chceme navrhnout na velmistra Tomáše Baarfelta; ale on tu myšlenku nechce ani slyšet, zavrhuje ji. Snad se bojí?“

„Nemám dostatečné postavení, abych se mohl zhostit takového úkolu. Polovina řádu se postaví proti mně!“

„Je třeba jmenovat komthury, kteří nám půjdou na ruku! Rychle předat d'Enghiemovi provincii v Hongkongu. A dosadit okamžitě spolehlivého člověka do Flander... a severní Evropy.“

„Uvažuješ stejně jako já,“ usmál se Tomáš. „Dokonce myslím, že jsem objevil vhodného kandidáta.“

„A to je?“

„Charry Rither, hrabě de Guyrlayowe, císař Arminský.“

Dunbar svraštil obočí, nakrabatil ústa a počal přemýšlet. „Hm! Bez urážky, Charry; myslíš, Tomáši, že se na to opravdu hodí?“

„Ano, myslím si to. Rytíři, kteří jsou zde k disposici, jsou neschopní a zcela bez jiskry. Musí přijít někdo cizí, aby jim dodal trochu šťávy do činnosti!“

„Nemýlím-li se, je jich zde šest.“

„Ano, sedmý byl d'Enghiem. Ten byl jediný, kdo je mohl vést; těch šest nedokáže nic, jeden jako druhý.“

„Dovedou být ostře proti. To znamená šest nových nepřátel.“

„Vysvětlím jim to. Však oni to pochopí. Když nepochopí, budu jim to muset vysvětlit jinak.“

Dunbar stále ještě přemýšlel; prohlížel si Charryho a škrábal se při tom na nose. „Co když poukáží na jeho nezkušenost a někdy přílišnou dobrodružnost? Například ten případ v Německu...“

„Požádal jsem tě, abys to zatloukl! Udělal jsi to?“

„Dokonale. Nikde o tom už není ani čárka.“

„Pak se o tom nikdo nemusí dozvědět. Myslím, že pokud bude pořád v Charryho blízkosti někdo z nás, nemusíme se obávat žádné nepředloženosti.“

„To bude skutečně příkladný komthur! Chlap, kterého někdo musí neustále hlídat, aby neplácl nějakou blbost!“

„Nebude to dlouho. On si rychle zvykne.“

„Zajímavé je, pánové, že se nikdo neptáte, jestli o to vůbec mám zájem!“ řekl Charry, poslouchající jejich diskuse s mírným úsměvem. „Co když vám řeknu, že vaše dobrá snaha je zcela zbytečná, už proto, že nemíním zůstat v téhle zemi věčně, ale jen přechodně, než se zas vrátím do Arminu?“

„V pořádku,“ řekl Tomáš. „Můžeš si jet, kam se ti zlíbí. Vůbec nezáleží na tom, kam kterého z komthurů odnese čert; například Ludvík bude hongkongským komthurem, i kdyby víckrát na půdu té zatracené čínské díry nohu nepoložil. Ty můžeš být klidně severoevropským komthurem v Arminu.“

„Zajímavé. Na co to tedy potřebuju?“

„Do voleb. Abys nám pomohl prosadit našeho kandidáta. Nejspíš Voglariho, florentského komthura.“

„S radostí. Za předpokladu, že ho vůbec poznám. Ale stejně; nebylo by lepší jmenovat komthurem někoho jiného? Například tadyhle Dunbara?“

„Zajisté bylo. Ale Dunbar nemůže zastávat tohle místo. Musí se zuby nehty držet v Německu; až zemře profesor Hartwig, komthur wittenberský, musí obsadit jeho křeslo. Nehněvej se na mne, ale silné a bohaté Německo je pro nás mnohem důležitější než chudá a rozdělená Severní Evropa.“

„Potom ovšem nechápu, proč vůbec držíte komthura tady, v takové chudé a zcela zbytečné zemi!“

„Máš pravdu. Zřejmě z tradice; vždycky tady byl. Když si totiž po vzniku řádu ve čtrnáctém století naši předchůdci dělili svět, byly Flandry nesmírně bohatá provincie. Svět taky nebyl tak velký jako dnes, neaspirovali jsme na Ameriku, Asii, Afriku. Teď se akční rádius řádu zvětšil – a komthurů je stále jen dvanáct.“

„To se nedá nic dělat,“ uvažoval Charry. „Leda buďto zvýšit počet komthurů, nebo nechat některé oblasti bez dozoru.“

„Ano,“ řekl smutně Baarfelt. „To bude asi pravda.“

V tu chvíli Gréta donesla šlehačkové poháry s čokoládou, zmrzlinou, ovocem a dokonce nějakým alkoholem; nám dali podobné, ale bez toho koňaku. Když jsme si všichni pochutnali, požádal Dunbar Tošia, aby mu vysvětlil nějaké speciální záležitosti Zen-buddhistické filozofie. Diana chtěla být s nimi, protože musela často překládat; Charry toho využil a obrátil se na Tomáše.

„Já snad nevěřím vlastním uším, když tě poslouchám! Mlčel jsem, abych tě neshodil, ale musím se ti přiznat, že nic nechápu a mám chvílemi pocit, že ze mě všichni děláte blázna!“

„To určitě ne! A o co jde?“

„Myslel jsi vážně to, že ze mne chceš udělat komthura?“

„Samozřejmě. Žertování by pro mne byl zbytečný luxus.“

„A to ti nijak nevadí, že vůbec nejsem členem?“

„Vidíš! To musíme taky nějak vyřešit.“

„Tak ještě líp. Zeptal ses mě vůbec, jestli o to mám zájem?“

„Nezeptal. A máš?“

„Mám. Ale co kdybych neměl?“

„Potom bych se namáhal zbytečně. Ale ty máš.“

Charry si počal třít hlavu prsty, jako by si ji chystal buď rozmáčknout, nebo si pomoci, aby lépe chápal. Tomáš Baarfelt nad tím jen povzdychl: „Ale ne, tak se to nedělá! Počkej...“

Vztáhl ruku a letmo se na okamžik dotkl jeho čela. Charry sebou škubl; pak na něj vykulil oči.

„Ano, omlouvám se ti, že jsem řadu věcí zanedbal. Je to moje chyba, ale obvykle vidím svět ve stavu, v jakém bude za deset až dvacet let. Budu s tím muset něco dělat; třeba se to dá léčit.“

„Počkej, to... já jsem se s tebou chtěl hádat, ale teď jsem... nějak jsi se mnou něco udělal a já... teď nechápu.“

„Vysvětlím ti termín mentální blokáda. Podívej se, náš mozek funguje v podstatě známým a prozkoumaným způsobem. Jsou tam různá centra, ve kterých jsou informace, a ta jsou propojená nervy, po nichž probíhají myšlenky. Když o něčem uvažuješ, mozek hledá řešení způsobem, který mu nejvíc vyhovuje, to jest běží po těch linkách, které má vyzkoušené. Proto každý stále jedná jedním způsobem a nerad svoje jednání mění. Chápeš to?“

„Ano, ovšem.“

„To jsem rád. Propojit centra novým způsobem je možné buď tak, že rozšíříme poznání, totiž připojíme k dosavadním ještě množství dalších informací. To trvá velice dlouho a musíš v tom směru mnoho přemýšlet, než si myšlenky najdou správnou cestu. Nebo to lze udělat tím, čemu Tošio říká satori; okamžikem poznání, který si už navždy zachováš jako výhodnější spojení než to tradiční.“

„To taky chápu.“

„No, vidíš. Normální člověk má v mozku mentální blokády, tedy takové přehrady, přes které myšlenka prostě nemůže. Ty musíme odstranit, když nám překážejí v účelné činnosti. Je to možné buď vysvětlením situace s následnou realizací, tedy pochopením a prožitím, nebo násilím, jako jsem to udělal já teď. Odblokoval jsem tě, a ty chápeš termíny, které jsi předtím neznal. Přesněji řečeno jsi je znal a já jsem ti je jenom připomenul; ale teď už o nich víš a nikdy je nezapomeneš.“

„Dobře. Ale jak to řeší náš problém?“

„Nijak. K našemu problému dojdeme právě teď. Jaká mentální blokáda ti brání stát se komthurem řádu Blesků?“

„Mnoho. Především naprosto nechápu, proč bych jím měl být. Tys přišel, v podstatě jsi se sem vetřel; otec František nás před tebou varoval a jak se zdá, měl v lecčems pravdu.“

„Měl pravdu ve všem; ale já jsem neřekl, že ji nemá!“

„Můžeš mi odpovědět na některé jeho výhrady?“

„Odpovím ti na cokoliv.“

„Je pravda, že berete lidi do řádu násilím?“

„Hrubým, fyzickým násilím? V poslední době už ne.“

„Dřív jste to dělali?“

„Ano, někdy také. Když to bylo zapotřebí.“

„Rozšiřuji otázku. Přijímáte lidi do řádu za pomoci mentálního násilí, tedy morálním nátlakem?“

„Ano. Právě to dělám s tebou.“

„Proč?“

„Je to nutné. Je to v zájmu řádu i v zájmu jejich.“

„Ale já s tím nesouhlasím!“

„To se poddá. Za pár měsíců to budeš dělat taky.“

„Vůbec ti nevadí, co si o tom myslí ti lidé?“

„Vůle templáře je víc než vůle člověka bez zasvěcení; jsme tady proto, abychom jim pomohli, s jejich souhlasem či bez něho. Ovšem to jim neříkej na první setkání, vyděsili by se.“

„Mluvíš o násilí nesmírně klidně; jako by to bylo samozřejmé!“

„Ano. Představ si otce, kterému se narodí dítě. Otec rozhodne, aniž by se dítěte na cokoliv ptal: budeš žít v tomto domě, v mé rodině, budeš mít tolik prostředků, kolik jich mám já, budeš žít stylem, který já jsem zvolil; hovořit mým jazykem, vyznávat moje náboženství, být vlastencem této země, dodržovat její zákony. To není násilí? A přesto se denně rodí tisíce dětí a o každém z nich rozhodne jejich rodina, jak prožijí svůj život!“

„Dobře. To jsou děti. Musejí přece...“

„Pojďme dál. Charry Guyrlayowe, kapitán lodi a Vládce ostrova Arminu, se setká někde na své cestě s člověkem, který žije v bídě a hledá domov. Řekne mu: od této chvíle budeš můj poddaný. Budeš žít v mé zemi, dodržovat moje zákony. Za to se ti povede možná lépe, než je ti teď. Ten člověk jde a udělá to. Je to určitý druh násilí nebo není?“

„Ale ti lidé s tím přece souhlasí!“

„Tak dobře; teď, co dělám já. Na své pouti světem se setkám s člověkem, který trpí určitým druhem nedostatku. Poznám, že by mu bylo možno pomoci. Ale on neví ani to, že trpí, ani to, že je velice lehké vyřešit jeho problémy; protože jedním z těch problémů je nevědomost. Odstraním tuto jeho nevědomost. Teprve potom mu dám šanci, aby si zvolil, zda chce jít se mnou a konat službu, jakou konám já, nebo si vybrat jinou cestu. Taková činnost se děje právě teď.“

„Neměl jsem ten pocit!“

„Protože jsem spěchal a nedokonale ti vysvětlil situaci, ve které se nacházíš. Matka se neptá, chce-li se její dítě umýt či nikoliv – vidí jen, že je špinavé. Trpěl jsi určitým nedostatkem; já přišel, abych tvůj problém vyřešil. Jenže jsem na chvíli zapomněl, že ještě není vyřešen. Uvažoval jsem nad svými problémy a přehlédl, že časová posloupnost nebyla dodržena.“

„Ale kdo ti dal právo rozhodovat o mém životě?“

„Ty.“

„Nepamatuji se na to!“

„Ne ty jako falešná představa o sobě, kterou máš. Ne ty jako tvoje tělo, tvoje mysl, tvoje falešné ego. Ty jako duše, která je v tobě ukryta a která mne požádala o tuto službu.“

„Co víš o mojí duši?“

„To, co o duši každé jiné živé bytosti. Konkrétně o tvé vím, že péči, kterou se chystám jí věnovat, přijme.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Každá bytost vysílá signály. Je to určitý druh energie, takové vlnění nebo něco podobného. Taky bych mohl říct světlo. Odborný název té věci je aura nebo astrální tělo. Energie, kterou vysíláš ty, je souhlasná s tou, která vyhovuje mým záměrům.“

„A to považuješ za souhlas?“

„Považuji to za nejdůležitější záležitost ve tvém životě. Kdyby mne požádal o pomoc člověk, jehož aura je protikladná, musel bych se mu omluvit, že mu nemohu pomoci. Takové odmítnutí je zlá věc a já to v podstatě nesmím udělat. Ale jsou extrémní případy, kdy by moje pomoc mohla být spíš ke škodě než k užitku.“

„Dobře. Takže moje duše nebo aura tě požádala o pomoc. Jenomže já, moje vědomé já, s tím nesouhlasí. Co teď?“

„Musím bojovat.“

„S kým?“

„S tvou nevědomostí. Dejme tomu s tím individuálním vědomím, které si ještě nezvyklo. Je to obtížná činnost, protože tento boj nemá skončit likvidací soupeře, ale jeho získáním. Je to velice těžké, ale zároveň tě ta práce bude bavit.“

„Pokud přijmu.“

„Ovšem, pokud přijmeš. V podstatě, zábavné je to jenom do té chvíle, než přijmeš; pak už je to jen rozvíjení prvotního impulsu tvého vnitřního vědomí. Vlastně ne, ještě nějakou dobu potom, než získáš dost schopností, abys studoval sám.“

„Bratře Tomáši, já jen tiše žasnu. Požádal jsem o pomoc, když jsem o nic nežádal, jsem templář, když nejsem... Otec František také říkal, že se členem řádu člověk stává, aniž by o tom věděl. Že se ho zmocníte jako...“

„Jako orel holubice. Ano.“

„Můžeš mi i to nějak rozumně vysvětlit?“

„Páter František mluvil o první skupině zasvěcení; to jsou ti, které si pamatuje někdo ze členů řádu. Pro nás to znamená, že se vnitřně rozhodneme o tohoto živého tvora pečovat. Pro něj osobně to neznamená nic. Může odejít, není nám ničím zavázán. Jenom my si ho pamatujeme. Ale už patří k nám, to znamená, že s ním vnitřně počítáme jako se svým. A má právo na různé výhody, které poskytujeme jen členům.“

„Co ti, kteří se členy nikdy nestanou? Ti, kteří zůstanou v tom davu, kterých si nikdo nevšimne?“

„Co mravenci, kteří žijí v mechu tam na pokraji lesa? Všimneš si jich, když kolem procházíš? Přemýšlíš o tom, jaké dobrodiní bys mohl prokázat jednomu určitému z nich?“

„Ale lidé přece nejsou mravenci! Nemůžeš s nimi tak zacházet!“

„Já vím. Proto s nimi zacházím, jako ty se svým koněm. Vybral jsem si je, pečuji o ně, krmím je a čistím, starám se, aby se jim vedlo co nejlíp. Postupně beru ohled i na jejich práva. Ovšem ne ve chvíli, kdy jim poprvé nasazuji sedlo.“

„To všechno pro mne zní strašlivě pohrdavě! Jako kdybys vůbec neuznával lidské bytosti za hodna své pozornosti...“

„Nevím nic o tom, že by byli hodni mé pozornosti. Nevzbudili ničím mou pozornost. V dobrém, ale ani ve zlém. Pochop, já nepřeju nic zlého ani cizím lidem, ani těm mravencům. Prostě jsem se s nimi ještě neseznámil.“

„A ty? Co když najednou přijde někdo k tobě a řekne: Vybral jsem si tě za svého služebníka. Od této chvíle budeš plnit moji vůli a žít tak, jak já jsem rozhodl. Co uděláš?“

„Přesně to někdo udělal. A já jsem se podrobil.“

„Kdo má takovou moc?“

„Bůh.“

Charry odvrátil tvář. Pak našel tu správnou otázku:

„Navštívil tě osobně, aby ti to řekl?“

„Ne. Poslal ke mně své služebníky. Ty, kteří Jeho vůli plnili dávno přede mnou. Oni mi řekli, jaká je Pánova vůle. Řekli mi, že je poslal, že si přeje, abych mu sloužil, že mi to nabízí. Že mi za to nabízí také odměnu: osvobození z nevědomosti. Přijal jsem. Od té doby tuhle práci dělám.“

„Takové výzvě ses nemohl vzepřít. To chápu.“

„Společně se mnou bylo osloveno tisíc dalších. Devět set devadesát devět z nich to odmítlo.“

„Myslíš, že za to dostanou trest?“

„Ne. Musejí počkat, až je zachrání někdo moudřejší, kdo jejich nevědomost odstraní dokonaleji.“

„Tím chceš říct, že nakonec budou spaseni všichni?“

„Ano.“

„Zlí i dobří, vinní i nevinní, andělé i čerti?“

„Jedno proroctví říká, že jako poslední bude spasen Satan. Až se vrátí před trůn svého Pána...“

„Ale Satan je přece čisté zlo!“

„A Bůh je čistá láska. Kdo zvítězí?“

Na to už Charry nevěděl, co říct. Taky ho zaujalo, že vzadu na zahradě začali Tošio a Janek cvičit údery karate; požádal Tomáše, aby ho nechal si věc promyslet a vstal.

„Přemýšlet o věcech znamená uvědomovat si jejich jsoucnost. Jsem rád, že tak pěkně konáš svou službu.“ řekl mu Tomáš.

Výcvik v karate skončil úspěchem, Jan dostal několik slušných úderů a byl tím pádem spokojen. „Tak co, na čem jste se dohodli?“ ptal se, když se umyl a přišel k nám.

„V podstatě se nic nemění.“ řekl Tomáš. „Je třeba posílit snahu o jmenování d'Enghiema, navrhnout Charryho na zdejší křeslo a toho Carialtiho otipovat, s kým by šel. Pro tebe mám speciální úkol, Janku. Zpracovat Hartwiga, aby hlasoval pro nás. V případě, že s ním nebude řeč, zpracovat ostatní, aby zvolili tebe.“

„Provedu. Nevím sice jak, ale...“

„A pokud můžeš, popožeň ty moje dodávky. Vysílačku, elektrárnu, knihy a tak dál. Musíme rychle vybavit statek, aby trochu vypadal jako sídlo komthura. Takhle vypadá spíš pro ostudu.“

„Udělám, co budu moci. Dám to někomu za samostatný úkol.“

„Nedá se svítit; dokud se Charry o sebe nedokáže postarat sám, musíme se o něj starat my.“ uzavřel Baarfelt.

„Mně už je všechno jedno,“ řekl Charry. „Postrkujete se mnou jako s kredencí. Jenom nevím, co by se stalo, kdybych najednou umřel; třeba by mi kůň rozkopl hlavu nebo bych se napíchl na vidle. Co byste pak dělali se svými plány?“

Baarfelt se usmál – a uklonil Dianě: „Naše plány musí být splněny, ať se děje cokoliv. V tom případě by to za tebe musela vzít vdova...“

Diana byla s dnešním dnem velmi spokojena, ještě víc se těšila na zítřek; sotva vstala, už se chystala učit jezdit na motorce. Zjevila se oblečená do jezdeckých kalhot, chlapecké kazajky z kůže a placaté čepice, Dunbar jí však raději půjčil svou motocyklistickou kuklu. Důkladně jí vysvětlil, jak má s motocyklem zacházet a předvedl jí to. Pak si Diana sedla dopředu, Dunbar za ni a přes rameno jí radil. Charry při tom jen kroutil hlavou, ale Dianě se povedlo odstartovat bez problémů a objela dost velkou rychlostí celou vesnici.

Samozřejmě, že ve vesnici z toho nikdo neměl moc velkou radost. Dobytek se plašil, drůbež s ječením prchala z cesty, báby se křižovaly a děti, když zjistily, kdo na tom jede, se pletly do cesty, aby viděly, jaký ten divný stroj je. Ještě že je Diana šikovná; podařilo se jí nikoho nepřejet a ve zdraví se vrátit zpátky na Hůrku.

„To bylo nádherný, Honzíku! Charry, to mi musíš docela určitě koupit! Moderní dáma přece nemůže být bez vlastního motocyklu!“

„Prosím tě, jenom zas neblázni!“ namítal Charry.

„Honzo, řekni něco!“ dovolávala se Diana Dunbara.

„Ona má pravdu! Komthur musí patřičně reprezentovat. To je tvoje samozřejmá povinnost, Charry!“

Charry si jenom sevřel hlavu rukama. „A kde mám takovou příšeru vzít? Ten se přeci nedá koupit na trhu jako houska!“

„To je maličkost,“ řekl s úsměvem Dunbar. „To už zajistím!“

„No tak vidíš,“ řekla Diana. „Mohla bych se ještě projet?“

„Jistě. Benzínu máme ještě dost.“

„Tak nasedej!“ Diana už se hrnula k motocyklu. Sotva Dunbar dosedl, už vyrazili z kopce dolů a za chvíli zmizeli na silnici.

„Blázen,“ řekl Charry. „Hotový blázen! Myslím samozřejmě Dianu, ale ten Dunbar není o moc lepší. Chce, aby si zlámala kosti!“

Baarfelt ho chlácholil, ale Charry bručel dál; radši šel do stáje podívat se po dobytku a koních, ale byl nervózní, čím dál tím víc, protože se Diana a Dunbar nevraceli. Konečně slyšel rachocení motoru, vyběhl ven a sledoval, jak Diana triumfálně vjela do dvora.

„Sláva nazdar výletu!“ zahalekala a stáhla si z hlavy kuklu. „Byli jsme ve městě. Krásný, dvacet minut tam, zpátky za osmnáct, zbytek na nákupech. Pošlou mi nějaký šaty a tobě účet, Charry.“

„Nádherné! Osmnáct minut tam, dvacet zpátky; to znamená, že až dostaneš tuhle obludu, budeš tam jezdit obden pro každou blbost, která tě zrovna napadne!“

„Přesně tak,“ Diana ho objala a dala mu pusu, trochu umaštěnou od strojního oleje. „Miláčku, tak ty už souhlasíš, že budu mít vlastní motocykl?“

„A co mám s tebou dělat? Ale pamatuj si, až přijdeš, že chceš auto, tak s tebou vyběhnu!“

„Ale já nechci auto! Zatím... Až budu chtít, tak si řeknu. Teď chci motorku. Každá skutečná dáma má motorku, říká Honza.“

„Když to říká Honza, tak to se nedá nic dělat. Snad si na tom nezlámeš krk a snad na to budeme i mít. Ale pamatuj si, že na to musíš ušetřit ze svý parády!“

„Jistě, miláčku.“ Diana mu dala ještě jednu pusu a šla se učit motocykl rozebírat a dávat dohromady. Spolu s ní se učil Vítek, který slíbil, že bude všechno spravovat; Pépi se taky zajímal, ale bál se Dunbara, tak k nim ani nešel.

Potom Dunbar vyhledal společnost Tošia Yamanakiho.

„Slíbil jsi mi, že mi ukážeš některé speciální údery svého cvičení. Karate a tak.“

„Slíbil jsem. Ale obávám se, že jsem udělal chybu a určitým způsobem podcenil... přecenil... neudělal jsem dobře.“

„Vyjádři se, smím-li prosit. Zdá se, že došlo k nějaké chybě, která ti brání. Kdo tu chybu udělal?“

„Především já. Prosím tě o laskavé prominutí.“

„V čem ta chyba spočívá?“

„Činnosti rytíře Bušidó podléhají určitému systému. Ten systém jsem ke své škodě nedodržel. V případě, že se jedná o mne, je to moje záležitost. Cvičím způsobem, který považuji za správný, pokud se týče času, místa a doby, kterou tomu věnuji. Ale pokud mám tvé žádosti rozumět tak, že mám učit ostatní...“

„Ano, pochopitelně! Máš učit ostatní. A pokud smím prosit, vyjadřuj se rychle a jasně!“

„Rytíři Bušidó mají svoje předpisy. Především v klášteře, kde jsem byl jako chlapec vychováván, se dodržovaly velmi přísně. Jeden z nich je, aby se první cvičení konalo v ranní době před snídaní. Před cvičením a po cvičení koupel ve studené vodě, klanění Božstvům, společná meditace, osobní meditace, přednáška, snídaně, pak individuální či společná činnost podle pokynů velitele. Tak byl organizován celý den. Povšiml jsem si, že bratr Tomáš se některými těmito zásadami řídí...“

Dunbarovi se to jednoznačně líbilo. „Skvělá myšlenka, to můžeme zavést! Proč jsi to neřekl dřív?“

„Jak bych si mohl dovolit dávat poučení osobám postaveným výše než já, když jsem nebyl vyzván?“

Dunbar se rozesmál. „Poslouchej, tvoje filozofie se mi velice líbí. Ty budeš pro nás přínosem. Jdeme za Charrym!“

Dalo se očekávat, že Charry nepřijme novinku s nadšením; nikdy žádnou novinku nepřijal s nadšením, protože každá mu přinášela nové a nové starosti. Naopak Baarfelt byl samozřejmě vždy pro; taky tentokrát okamžitě postřehl výhody tohoto systému.

„Podle podobných zásad se v řádových klášterech dřív žilo. Například Voglariho škola se jimi řídila odjakživa. Ale poslední dobou nedodržují žádné zásady, tak se nemůžeme divit, že ani tyhle. Pravda je, že začíná jaro a bude zapotřebí hodně lidí na práci na polích. Pracovali jste v tom klášteře, Tošio?“

„Jednou ze zásad rytíře Bušidó je, že se nesmí zabývat prací. Ale zásadou kláštera byla soběstačnost, takže jsme si sami pěstovali rýži, zeleninu a vše, co jsme potřebovali. Všichni žáci se zabývali účelovou činností podle pokynů duchovního učitele; v tom smyslu pracovali, ale jen na klášterní půdě, bez odměny a k zajištění svojí obživy.“

„Nechápu. Tak byla to práce nebo ne?“ ptal se Charry.

„V tomto případě to byla služba Bohu.“

„Tak vidíš,“ řekl Dunbar spokojeně. „Nakonec to dáme ještě dohromady. Teď mi vysvětli, jak to je s těmi přednáškami. To mě taky zajímá, protože v řádu není lidská moc, která by některé komthury dokopala, aby udělali kloudný školení pro ostatní. To se samozřejmě netýká tebe, Tomáši, ale...“

„Přednáška se konala každý den před snídaní a večer před večeří. Všichni se sešli v chrámové místnosti, vykonali obřady a pak Mistr nebo ten, kdo jím byl pověřen, přednesl přednášku.“

„Zítra okolo poledního bych chtěl odjet,“ řekl Dunbar. „Mohl bys na zítřek zorganizovat ranní program?“

„Zajisté. Směl bych požádat někoho z vás, aby vykonal ranní obřady? Jsem Zen-buddhista a můj způsob uctívání je jiný...“

„Bratr Jan je host. Třeba bys mohl přednést ranní modlitbu!“

„Bude to pro mne veliká čest.“

„Možná, že by bylo možno připravit i přednášku.“

Charry zasáhl: „Když už se s něčím takovým bude zdržovat od práce, tak by nám Tomáš mohl pořádně vysvětlit, jak je to s těma aurama, austrálníma tělama a tak. Nikdo tomu kloudně nerozumí...“

„Dobře, připravím to na zítřek. Děkuji.“

„Smím požádat taky o něco?“ řekl Dunbar. „Ta vaše jídelna moc nevypadá jako chrámová místnost. Kdyby se dala nějak upravit...“

„Já si to vezmu na starost,“ nabídla se Diana. „Jenom nevím, jak by to mělo vypadat.“

„Nevadí, já ti poradím.“ řekl Tomáš.

„Tak. A my bychom si mohli jít zacvičit.“ řekl Dunbar.

Tošio mu ochotně předvedl některé svoje údery a kopy, ale Jan pořád ještě nebyl spokojen. „Slyšel jsem, že jsi nepřekonatelný šermíř. Nauč mne některé cviky v boji mečem...“

Tošio si ochotně přinesl svou katanu. „Existuje však zásada, která by myslím vyhovovala i tobě. Vyspělejší mistři mají vždy několik mečů, jedny používají na cvičení, jiné k boji. Řídí se to předpisy, které jsou trochu složité a vyplývají z toho, že dobrá zbraň je zasvěcená Bohu a její činnost podléhá usměrňovacím zásadám. Jednou z těch zásad je osobní vztah zbraně k jejímu nositeli. Proto je účelné, abys cvičil vlastním mečem.“

„To je velmi dobrá zásada! Ale já mám svůj kord doma, dneska se s mečem těžko cestuje... Příště si nějaký přinesu.“

„Pro dnešek ti Charry nějakou zbraň půjčí. Ale měj na paměti, že takové cvičení není zcela dokonalé.“

Charry půjčil Janovi čínský meč, který kdysi vzal přestrojenému seržantovi v Hongkongu, chvíli předtím, než se seznámil s Mistrem Saong-Čouem. „Když chceš, můžeš si ho nechat jako můj dar. Budeš s ním cvičit, kdykoliv tady budeš. Je to tak dobře, Tošio?“

„Ano. To je dobrá zbraň.“

„Dobrá zbraň je termín, který u vás něco znamená, ne? Zbraň, které se nedotkla ruka zlého člověka nebo tak něco?“

„Zbraň, která plní vůli svého pána.“

„Je pravda, že se tvého meče nesmí nikdo dotknout?“

„Není,“ vpadla do toho Diana. „Ne vždycky! Viděla jsem u vás, že meče za samuraji nosila pážata nebo někdo z jejich žáků...“

„Ano, velice správně. Smí se jej dotknout jen ten, komu to dovolím. Dotyk čestného samuraje je pro můj meč vysokou poctou. Dotyk ničemného člověka by jej poskvrnil.“

S těmi slovy vložil Tošio svoji katanu Janovi do rukou, aby si ji mohl prohlédnout. Přitom krátce vyprávěl, jaké jsou dějiny tohoto meče i jeho rodu a kteří vznešení bojovníci jej nosili. Bylo to trochu obtížné, Janek neznal japonské dějiny a jeho znalost japonštiny je silně omezená; Diana sice svým svérázným způsobem překládala, ale to přispělo spíš ke znejasnění skutečnosti.

„Až jednou přijedu, připrav si o tom přednášku. Nejlepší by bylo s dokonalým překladem do němčiny nebo nějakého jiného obecně srozumitelného jazyka; zařídil bych její vydání ve věstníku.“

„Jaký by to mělo smysl?“

„V řádu je spousta lidí, které zajímají japonské dějiny.“

Pak se konečně začalo cvičit. Jenže, k Tošiovi a Janovi se přidala Diana, Charry a dokonce i Tomáš. Tehdy jsme se také mohli seznámit s jeho osobní zbraní. Když si přinesl svoji hůl s divně vyřezávanou hlavicí, trochu jsme se divili – ale on pootočením té hlavice uvolnil a vytasil čepel, která se vyrovnala ostatním. Jana Dunbara to nepřekvapilo, ostatní dost.

„Netvrdím, že celý řád souhlasí s takovou úpravou zbraně; ale tento meč vyrobili zbrojíři mého dědečka pro mého otce a já jej zdědil. Mám i jiné, ale tento nosím na cesty.“

Tak cvičili celé odpoledne stínový boj, totiž boj proti neexistujícímu soupeři. Zatím jim Vítek, Pépi a Franzl vyrobili dřevěné tyče, jichž se používá v Japonsku ke kontaktnímu boji stylem kendo; na závěr si vzali pro jistotu chrániče a pak si jimi vzájemně sprostě nařezali. Přesto Tošio nebyl spokojen a navrhoval pořídit si pořádná brnění na kendo, aby do sebe mohli bušit plnou silou. Kdyby ty cviky prováděli mečem, pravděpodobně by se navzájem pozabíjeli.

Tyhle hry se nám velice líbily. „Mohli bysme taky cvičit jako vy?“ lísal se Tannarr. „Já bych moc rád...“

Po prvním překvapení to Tošio přijal. „V zásadě by proti tomu nebylo námitek. Ale pro šelmy je zapotřebí vypracovat nějaký jiný styl boje; vím, že vy sami máte svůj systém. Mohli byste nás jej naučit, jako jste to učili Dianu a Charryho...“

„To není styl, který by někdo vymyslel. Je to normální boj šelem... lidi se ho jenom naučili!“ řekl Ao Harrap.

„Nejlepší styl je takový, který si bojovník už ani neuvědomuje. Dokud myslíš na to, co děláš, není to Zen. Zen přichází až ve chvíli, kdy tvoje tělo samo dělá, co je zapotřebí.“

Zbytek odpoledne věnovala Diana s děvčaty zařizování chrámové místnosti. Byly s tím určité problémy, protože neměla téměř žádnou představu, jak by něco takového mělo vypadat. Ostatní představu sice měli, ale každý jinou.

„Problém je v tom, že každá církev má jiné předpisy,“ svěřila se Tomášovi. „Jak se v tom má člověk vyznat?“

„Proto jsme se v řádu zařídili jednoduše a moudře. Když má každý jiné předpisy, ať se jich drží a zařídí se podle nich. Ostatní to budou jednoduše tolerovat. Například moje domácí kaple vychází ze zvyklostí katolické církve. Jan je evangelík, u něj to vypadá zcela jinak.“

„To je sice hezké, ale neřeší to můj problém. Jak tedy by měla vypadat moje chrámová místnost?“

„To je jednoduché. Jak chceš.“

„A mohla bych si to... třeba rozmyslet?“

„Jistě. Zatím se zařiď nějak jednoduše a až přijedu příště, ukážeš mi, na co jsi přišla.“ řekl Dunbar.

Diana to tedy vyřešila skutečně jednoduše. K východní stěně jídelny postavila stolek a přikryla jej bílým ubrusem. Doprostřed postavila jednoduchý dřevěný kříž, k němu dvě svíčky a všude kolem spoustu květin. A čekala, co na to ostatní.

„Skvělé,“ řekl Tomáš. „S tím budou spokojeni všichni.“

Večer jsme ani dlouho nevysedávali; po večeři se ještě chvíli povídalo, zpívalo a žertovalo, ale pak se všichni odebrali do svých pokojů a okolo desáté už všechno spalo. Samozřejmě kromě nás, my jsme se vypravili do lesa na lov. Však se dost vyspíme ve dne, když se nám horkem nechce nic dělat.

Ráno vstávali všichni za svítání, když začali kokrhat kohouti. Nejdřív vstal Tomáš a Tošio, který probudil Janka; také Charryho a Dianu vylákal hluk a křik, neboť chlapci se vrhli do bazénu a hned se tam začali prát, neboť voda byla studená. Potom vylezli a osušili se, uvázali si kolem boků jednoduché šátky a zahájili dechová cvičení dle Yamanakiho předcvičování. Těmto cvičením plného dechu, koncentrace a usměrněného pohybu přikládal Tošio větší důležitost než přímému nácviku boje. Ale došlo také na stínový boj, procvičování úderů do prázdna. Když docvičili, ještě jednou se vykoupali a potom se rozešli do svých pokojů.

V sedm hodin jsme se všichni sešli v chrámové místnosti. To už vstali také pacholci a děvečky a mnozí z nich se přišli také podívat, protože byli zvědaví. Jan Dunbar se krátce pomodlil; pak požádal ostatní, aby mu pomohli zpívat. Tomáš Baarfelt si půjčil housle a doprovázel ho, když zpíval z Knihy Žalmů:

„Halelujah!

Slaviti budu Hospodina z celého srdce v radě přímých i v shromáždění;

Veliké skutky Hospodinovy, a patrné všechněm, kteříž v nich libost mají;

Slavné a překrásné dílo Jeho a spravedlnost Jeho zůstávající na věky;

Památku způsobil předivnými skutky svými milostivý a milosrdný Hospodin.

Pokrm dal těm, kteříž se ho bojí, pamětliv jsa věčně na smlouvu svou.

Mocné skutky své oznámil lidu svému, dav jim dědictví pohanů.

Skutkové rukou Jeho pravda a soud, a nepohnutelní všickni rozkazové Jeho.

Upevnění na věčnou věčnost; učiněni jsou v pravdě a pravosti.

Vykoupení poslav lidu svému, přikázal na věky smlouvu svou; svaté a hrozné jest jméno Jeho.

Počátek moudrosti jest bázeň Hospodina; rozumu výborného nabývají všickni, kteříž činí ty věci; chvála Jeho zůstává na věky.“

Bylo znát, že takto nezpívá poprvé, měl zvučný hlas a chvílemi se ani nedíval do textu, přivíral oči a zpíval zpaměti. Pohyboval zlehka prsty; doma byl zvyklý doprovázet se na malé varhany. Když dozpíval, pronesl nahlas tuto modlitbu:

„Pane, Ty, který jsi stvořil svět a který nám každého dne dáváš probudit se ze sna a započít práci na Tvém díle! Shlédni milostivě na nás, kteří jsme se tu shromáždili, dej nám své požehnání a dopřej nám, abychom svoji práci konali dle Tvého přání. Neboť přečasto bloudíme ve svém myšlení, slovech i skutcích a neznáme cestu pravou. Dej nám dar moudrosti, abychom nesešli z cesty a nechybovali přespříliš; neboť cokoliv činíme, všechno jen ku Tvojí chvále a Tvému potěšení.

Dopřej nám úspěchu v našem díle, aby nepřišla nazmar krev, prolitá na kříži Tvým synem Ježíšem Kristem; dle Jeho vůle a k Jeho chvále chceme žít a pracovat na věky věkův. Amen.“

A protože se nám zpívání žalmů velice líbilo, připojil na Tomášovu žádost ještě jeden:

„Žalm Azafův.

Bůh stojí v shromáždění Božím, uprostřed bohů soud činí a dí:

Dokudž souditi budete nespravedlivě, a osoby nešlechetných přijímati? Sélah.

Zastávejte bídného a sirotka, utištěného a chudého spravedliva vyhlašujte.

Vytrhněte bídného a nuzného, z ruky nešlechetných vytrhněte ho.

Ale nevědí nic, nerozumějí nic; ve tmách ustavičně chodí, až se proto všickni základové země pohybují.

Řeklť jsem já byl: Bohové jste, a synové Nejvyššího vy všickni;

Avšak jako i jiní lidé zemřete a jako jeden z knížat padnete.

Povstaniž, ó Bože, suď zemi; nebo Ty dědičně vládneš všemi národy...“

Tím byla pobožnost skončena. Tomáš si rozložil poznámky, které si připravil, a kdo nechtěl naslouchat, mohl odejít, ale většinou zůstali, protože je to téma zajímalo.

„Byl jsem požádán, abych vám krátce něco řekl o energiích, jimiž vládne naše tělo a které pro nás mají zásadní význam. Hned na začátku musím říct, že se jedná o činnost ve stádiu výzkumů, při které to, co tu povídám, nemusí být objektivní pravda. Může se stát, že další zkoumání má slova potvrdí, ale také možná vyvrátí a zjistí něco jiného. Je trochu smutné, že za dřívějších časů věděli lidé víc, než o této oblasti víme my. Ale snad se nám i tak podaří dobrat se podstaty.

Takže, nemusím snad nikomu vysvětlovat, že nejsme toto tělo, které vidíme; nýbrž jsme duše, věčná, stvořená na počátku světa a potom přecházející podle určitých zásad od zrození ke zrození. Tuto duši při každém zrození vybavuje Pán hmotným tělem; tělo se v průběhu života všelijak mění, nakonec umírá a duše z něj odchází. Aby toto tělo mohlo žít, musí pravidelně přijímat energii a zase ji vydávat. Přijímá ji v potravě, vodě, vzduchu, světle, teple a může tak činit i dalšími způsoby. Kdybychom tento přirozený příjem energie narušili, tělo nebude mít sil k životu, onemocní a zemře. Je proto naší povinností dodávat tělu vše, co ke své existenci potřebuje.

Ale často se stává, že nemáme úplně jasno v tom, co takové tělo doopravdy potřebuje; tehdy mu dodáváme různé věci, které nejenom že nepožaduje, ale dokonce jsou mu škodlivé. Protože naši touhu po smyslovém požitku ovládá mysl a mysl je roztěkaná, bloudící, toužící po věcech zcela zbytečných a škodlivých. Naše tělo, chudák, to pochopitelně přijme, i když mu to škodí; a nějakým způsobem to zpracuje, co s tím taky může dělat? Ale poškodí je to a když toho je přespříliš, řekne si: Dost, končím, co tady mám dělat, když mě takhle týráte? A přestane fungovat, takže je duše opustí.

Aby se to nestalo, musíme si počínat rozumně a věnovat svému tělu náležitou péči. Jenomže; vy se asi ptáte, proč povídám tak samozřejmé věci, když mám mluvit o astrálním těle a tělesné auře, vyzařování energie. Pochopitelně proto, že také pro astrální tělo platí to, co jsem řekl, i když my to astrální tělo nemůžeme za normálních okolností vidět. Jsou lidé, kteří je vidí na první pohled, vidí dokonce okolo nás zářit auru, podle které poznají, zda je hmotné tělo zdravé a dobře udržované, nebo zbídačelé a prolezlé chorobami. Dá se říct, že astrální tělo je proud energie, který vychází z hmotného těla a v určité vzdálenosti tvoří jeho obal. Ta vzdálenost se všelijak mění, buď podle naší vůle nebo samovolně. Ukázat vám je nemohu, ale citliví lidé je mohou cítit.

Jedna žena, mimořádně senzibilní, mi vysvětlila, že když zavře oči a představí si určitou osobu, vidí ji obklopenou září. Za příznivých okolností má ta záře zhruba stejnou podobu jako ten dotyčný, přirozeně zaoblenou, jasnou, bez poškození. U nemocného je ale aura na postižených místech ztmavlá, zesláblá, narušená, vybíhající do nežádoucích extrémů. Takové poškození označuje místo nemoci daleko dřív, než se nemoc sama projevila; je tedy na čase při zjištění závady začít s léčbou, aby neměla čas se rozvinout. Ale dneska nebudeme hovořit o léčení, nejdřív si vysvětlíme, jak funguje aura zdravého těla.

Tedy, když se sejdou dvě osoby, ze všeho nejdříve zahájí kontakt pomocí své tělesné energie. Zjišťují, zda energie, kterou vyzařuje ten druhý, je jim příznivá či nepříznivá, zda tohoto jedince už někdy v tomto zrození nebo v minulých životech potkaly a jaké bylo jejich vzájemné působení. To si samozřejmě nikdo nepamatujeme, ale duše si pamatuje všechno a okamžitě si na to vzpomene, když ke kontaktu dojde. Z toho pramení ty okamžité sympatie či antipatie, když někoho potkáme; nevíme proč, ale ten člověk je nám na první pohled sympatický, usmějeme se na něho a už předem víme, že naše jednání s ním bude úspěšné.

Nejdokonalejší kontakt je propojení aury. To znamená, že dva nebo více lidí je tělesně či duševně tak blízko, že se jejich aury spojí a vytvoří auru jedinou. To se stává kromě jiného také při modlitebním shromáždění; když větší skupina lidí intenzívně uvažuje stejným způsobem, jejich aury se spojí a vznikne mocný energetický zdroj, který absorbuje i případné jedince, kteří by měli tendenci rušit nebo dělat něco proti ostatním. My říkáme: já to vlastně ani nechtěl udělat, ale ostatní mě strhli. Náhlý příval nadšení, který vzniká ve skupině, je z téhož důvodu. Taky se ta situace dá zneužít; například ve válce, ve chvíli útoku, se lidé vrhají proti nepřátelům na bodáky, což by ve stavu vyrovnané mysli jistě nikdy neučinili. Zkrátka, ovládne je náhlá exploze záření, ovšem záporného, protože na boji a zabíjení lidí není nic dobrého.

Vidíme tedy, že propojení aury může být jak příznivé, tak škodlivé. Záměrně příznivého spojení se používá při léčení, té druhé metody používají někteří nezodpovědní lidé, aby škodili ostatním. Neříkám, že bych to neuměl, ale nedělám to rád. Léčení ano, to mne velice baví a navíc, člověk se těžko ubrání, aby schopnosti v tomto oboru nepoužíval k různému žertování; trochu mám obavy, co nastane, až se to naučí Diana. V každém případě je nutné, aby ten, kdo se experimenty zabývá, byl duševně silnější než druhý. Dá se to měřit a tak, to si konečně brzo ukážeme názorně. Nejlíp jednotlivě, takhle v houfu to nemá cenu, dokud to není zvládnuté individuálně.

Pokud by měl někdo pocit, že se zabývám zakázanými naukami a že se jedná o nějaké mystérium, tak budeme muset počkat, až mu dojde skutečný stav věcí. Ano, jedná se o experiment s lidskou myslí; ale to ještě není duše, jen její vnější vybavení! Tím zas nechci říct, že by to bylo jako hrát Člověče, nezlob se. Musíme najít tu správnou míru věcí.

Pojďme dál. Poklesne-li energie v těle jednotlivého člověka, cítí se unavený, malátný, zesláblý. V tom případě se musí nabít. Nabíjení energie se může dít: od jiné osoby, od zvířete, stromů, přírody všeobecně, ze slunce, ze země, z ohně, z kamenů... různě. Děje se to dokonce i přirozeně, když na nás svítí slunce, cítíme se lépe, máme víc životní síly. Když jsme unaveni, projdeme se sadem, pohladíme psa, přičichneme ke květině a je nám líp. Totéž můžeme udělat záměrně, když přijmeme energii vědomě. Praktické ukázky předvedu později. V té souvislosti mi napadá, že příště, až bude zas tak hezky jako dnes, by bylo lepší přenést přednášku ven do zahrady, je tam podstatně líp a ještě budeme dostávat energii od květin, včel a různých stvoření, která tam pobíhají. Mnozí lidé se nepotřebují nabíjet, protože přijímají energii neustále, dejme tomu z kosmu. Všechny tyto zdroje jsou vnější reakcí přírody na mocný proud energie, která přichází přímo z kosmu. Pokud by někdo chtěl vědět, odkud ta energie přichází a kdo nám ji posílá, řeknu to ihned:

Je to energie, která vzniká při činnosti Boha; ale ne přímo, nýbrž jako zbytková. Bůh neustále tvoří a udržuje Vesmír; přitom se uvolňuje veliké množství síly, která je vlastně důvodem naší existence. V Indii se jí říká Hari, v Egyptě Ka, my křesťané jí říkáme Duch svatý. Je to jedna a tatáž věc.

Troufnu si v té souvislosti drobnou odbočku. Někteří lidé nás kritizují, že se svými výzkumy drze dotýkáme tajemství trůnu Božího. Neděláme to, zejména z toho důvodu, že není pro člověka možné dotknout se toho trůnu; on je od nás poněkud dál, než si umíme představit. Vše, čím se zabýváme, je hmota. Některé její formy jsou neobvyklé a neprozkoumané, ale není to nic nadhmotného ani nadpřirozeného. Nadpřirozeno začíná tam, kde končí možnost zkoumání. Hmotný svět určil Bůh pro člověka jako poznatelný, jako hřiště pro jeho zábavy. Pánovy zábavy jsou ty, které jsou nad tímto světem. Je to všem jasné?

Opakuji: Pán nám posílá svou energii, která nás všechny udržuje při životě. Protože ji posílá neustále a pořád, je naší věcí, kolik si z ní dovedeme vzít a k čemu ji použijeme. Za normálních okolností nám do toho Bůh nezasahuje. Občas se nechá uprosit, aby nám něco dal navíc; nebo lze některého z jeho služebníků naštvat a způsobit, že nám něco vezme. Ale nelze Boha k ničemu přinutit násilím a u jeho sluhů to taky není radno dělat; oni se totiž projevují ve dvou formách, klidné a hněvivé. S těmi rozhněvanými podobami je lépe se nesetkat.

Některé formy Pánovy energie jsou nám škodlivé. Není to proto, že by to Bůh tak chtěl, že by nám chtěl ublížit, ale proto, že naše těla jsou zkrátka křehká a něco, co prospívá třeba broukům nebo potkanům, nám není zdrávo. Proto myslící člověk používá tu kouli, co nosí na krku, k přemýšlení a včas se chrání. Metodám ochrany se taky někdy říká magie a lidé se jí bojí; neodborníci dělí magii na bílou a černou, odborníci vědí, že mnohokrát to tak snadno oddělit nejde. Trochu lepší je říkat následovníci levé ruky; to jsou ti, kteří občas některým lidem ubližují. V každém případě, škoda jednoho zapříčiní prospěch druhého, takže je možné, aby někdo považoval za černého mága nebo následovníka levé ruky člověka, kterého druzí považují za dobrodince a laskavého kouzelníka. To taky konečně poznáme prakticky.

Tato činnost je činností zodpovědnou a proto se nehodí svěřovat různé esoterické znalosti každému; útěchou nám může být, že je ani každý nepochopí. Ale prakticky se můžeme chránit i sami, na to není potřeba mít velké znalosti. Tak třeba nejíme a nepijeme nic jedovatého, nedáme se ovlivňovat ničemnými lidmi a nehazardujeme se svým zdravím. Já vím, že všichni tyhle pochybné činnosti občas děláme, ale máme si aspoň uvědomit, že je to chyba.

Někdo se občas ptá, jestli má nějaký smysl snaha některých osob, aby se vyhnuli zbytečnému styku se špatnými lidmi. Ano, je to dokonce zcela nutné. V případě, že sami nejsme na dostatečné úrovni, abychom nežádoucí úder energie odrazili, musíme se proti němu chránit. Někteří z vás zajisté slyšeli o indickém kastovním systému; Diana určitě. Tak takový bráhman v Indii dělá všechno, co se dá, aby na něj nikdo zbytečně nesahal. Například ženy, lékaři, maséři, různé služebnictvo. Tomu se vyhýbáme i my, hlavně si dáme pozor, aby nám někdo nesahal na hlavu, protože hlava je ideální přijímač a prsty ideální vysílač energie. Jsou lidé, kteří o sebe s oblibou nechávají pečovat; tráví dlouhé hodiny u různých kosmetiček, lazebníků, laskají se s milostnicemi a jinými dívkami, které žijí neřestným stylem. Pochopitelně pak těžko mohou ovlivnit energie, které na ně tito lidé přenesou; a to každá lazebnice ani nemusí být čarodějnice, třeba ani sama neví, jaké ohavnosti roznáší po světě.

Ale pozor; každá žena není pro nás nebezpečím. Naopak tělesné spojení je jedna z nejlepších metod získávání energie. Nemusíte se usmívat, je to pravda. Vím, mnozí vysoce mravní lidé mají na tělesný styk trochu odlišné názory. Já ovšem netvrdím, že jsem mravný člověk. Taky nekážu o současné morálce, ale o energiích a jejich významu. Pokud se jedná o dokonalé spojení, pak se ženou, která je na dokonalé úrovni, duševní i tělesné. Láska takové ženy může poskytnout muži nejvyšší mentální ochranu.

Ano, ochrana... to je trochu problém. Odborně se jedná o silné energetické působení na dálku. Na dálku přes polovinu zeměkoule, třeba. Znáte ty pohádky, jak se rytíř vypravil do války a jeho milá mu s sebou dala svůj šáteček, medailónek, stužku do vlasů... zkrátka něco, co by ho chránilo v té dálce. Ta věc fungovala jen tak dlouho, dokud ho ona milovala. Pohádky, že? Z mého hlediska ani ne tak moc. Mentální ochrana, která existuje mezi dvěma jedinci spojenými láskou trvá neomezeně; dokonce i když ten, kdo takovou ochranu poskytl, opustí tento svět. Dokonce možná intenzívněji.

Svět okolo nás je plný mocných sil, jejichž působení si většina lidí neuvědomuje. Pokud to nějakou šťastnou náhodou dokážeme my, potom je naší povinností pomáhat ostatním využívat jich ku všeobecnému prospěchu. Přátelé, jsem si vědom, že jsem vám toho řekl najednou dost; tak bych prosil, jestli má někdo nějakou otázku, abych mu ji mohl zodpovědět hned...“

Všichni přítomní se překvapeně dívali jeden na druhého a nikdo si netroufal se přihlásit. Diana ovšem ano.

„Když jsem byla naposledy v buddhistickém klášteře v Barmě, tak mi tam říkala jedna místní jeptiška, že nechat si udělat masáž hlavy je velice příznivé. Oni to dělají tak, že si pravidelně nechávají holit hlavu, jak se sluší podle jejich zvyklostí; při tom ta žena, co to dělá, velice příjemně masíruje kůži...“

„Jistě. Nepochybuji o tom. Patří to k jejich zvyklostem, takže je jisté, že to prospívá.“

„Jenže, tys říkal, že si nemáme nechávat sahat na hlavu od ničemného člověka. Ale ta žena, co je tam vyholuje, to dostala za trest, protože ubodala svého muže. On sice pil alkohol a pak ji bil, takže mu to patřilo, ale jak je možné, že se jich může dotýkat vražednice?“

„Velice snadno. Byla vražednicí, když to prováděla. Teď žije v období odříkání, kaje se za svoje činy. Nezáleží na předchozí činnosti, ale na momentálním stavu mysli. Na druhé straně, když někdo byl poměrně nedávno komplexně vyspělou duchovní osobností a v tuhle chvíli není na patřičné úrovni, nesmíme se mu podřizovat. Mohlo by nás to zavést stranou.“

„Můžu se taky na něco zeptat?“ řekl Vítek. „Ty věci, který holka dává svýmu milýmu, musejí být nějakým způsobem zasvěcený?“

„Vlastně ani ne. Mají být po určitou dobu spojeny s její osobou, to znamená, měla by je nosit, nejlíp na těle. Ještě lepší by bylo, aby to byla přímo její součást.“

„Kadeř vlasů, která se dává do medailónku?“ ptal se Dunbar.

„Vlasy... ano, dejme tomu. Ve středověku bývalo zvykem, když dívka chtěla svého milého skutečně chránit, potom upletla ze svých vlasů tenký copánek a uvázala mu ho na krk. Nosil ho stále a nikdy nesundával. Na oplátku zase on dával takový copánek jí. Tak byli neustále spojeni...“

„Je pravda,“ pokračovala dále Diana. „Že když nějaké mocné čarodějnici ostříhali vlasy, zbavili ji její síly?“

„Když to byla pořádná čarodějnice,“ smál se Dunbar. „Tak by se takový zločin nikomu beztrestně nepovedl...“

„To si pleteš se Samsonem,“ řekl Vítek. „Toho ostříhali a tím zbavili jeho síly. Ale když mu vlasy zase dorostly, tak shodil Filištínským na hlavu jejich palác...“

„V severských ságách se píše o tom, že zbavit nepřítele vlasů má stejný význam, jako zbavit ho života!“ trvala na svém Diana.

„Pokud je někdo má v držení, může tě ovlivňovat...“ řekl Jan.

„Useknout někomu copánek znamená vzít mu čest,“ řekl Tošio, což bylo trochu udivující, obvykle do žádných diskusí nezasahoval.

„Ale v klášteře jsi taky žádnej nenosil! Sám jsi to říkal!“

„To jsem byl mnich a byl jsem pod ochranou Boha!“

„Teď jsi taky pod ochranou Boha, ne?“

„Ano. Ale používám také svůj meč, takže se sluší, abych nosil účes jako bojovník. Když někdy budu žít v klášteře, budu chodit vyholen jako mnich, to je jasné!“

„Mám dojem, že do toho vnášíme nějaká zmatek,“ řekl Baarfelt. „Účelem této přednášky bylo něco trochu jiného!“

„Ale funguje to tak, jak jsme říkali – nebo ne?“

„Ano, funguje to tak.“

„Dal bys ty, bratře Tomáši, někomu kadeř svých vlasů?“ zeptala se Diana. „Mám na mysli někomu cizímu?“

„Ne. Nevidím důvod, proč bych to dělal.“

„Třeba by ji od tebe chtěl!“

„Ne. Nikdo nemá proč mít něco takového u sebe.“

„Ani proto, abys ho chránil?“

„Mám účinnější metody, jak někoho chránit!“

„Znám v řádu tři vysoce vyspělé odborníky,“ pokračovala Diana. „To jest Ludvíka, Tomáše a Janka. Všichni tři nosí vlasy delší, než je zvykem mezi normálními lidmi. Proč?“

„Nevím. Snad je to shoda okolností.“ řekl Tomáš.

„Luigi Pietrangelli nemá vůbec žádné vlasy.“ smál se Jan. „A to je velký čaroděj! A velmistr je taky skoro plešatý...“

„Dobře, přiznávám, že se asi mýlím,“ řekla Diana. „Na druhé straně, doporučili byste mi, abych teď jela ke kadeřnici do města a svěřila svou hlavu do její péče?“

„Opovaž se!“ řekl Charry vztekle. „Umím si představit, jak by to zas dopadlo!“

„Doporučit ti to opravdu nemůžem.“ souhlasil Tomáš.

„Tak vida!“ řekla Diana nanejvýš spokojeně. „Však já v tom oboru ještě podniknu nějaké výzkumy!“

„To se spoj s našimi děvčaty z Řádu Čistého Srdce,“ poradil jí Jan. „Ty mají v tom oboru rozsáhlý zkušenosti! Jedna vedle druhý čarodějnice, jako když je vyšiješ!“

Tomáš se zatvářil nespokojeně. Pak se podíval na hodiny a řekl: „Jestli nejsou další otázky, snad bychom mohli posnídat.“

„Ano, správně,“ řekl Charry. „Děkujeme za přednášku, Tomáši.“

„Takhle povídat bys mohl častěji.“ souhlasila Diana.

Potom se začala rozdávat snídaně; když se najedli, přichystal se Jan Dunbar k odjezdu a ostatní šli na pole. Bylo jaro a práce bylo všude dost a dost.

„Zase někdy přijeď,“ řekla mu Diana. „Rádi tě uvidíme!“

„Jak jenom budu mít čas...“

Dunbar tedy odjel, ale hned příští den nám pošta donesla lístek oznamující návštěvu dalšího z vysokých hodnostářů; tentokrát to byl skandinávský komthur Thor Knassen.

Jeli jsme mu naproti do města, protože tam připlul lodí. Byl to vysoký štíhlý pán s věncem šedivých vlasů okolo hlavy a hrdě povzneseným vystupováním. Charry se s ním dal do řeči jazykem, kterému jsme nerozuměli, byla to norština; ale protože jí Charry nemluví dokonale, přešli rychle na němčinu. Kromě toho uměl Knassen anglicky, francouzsky a jak přiznal, špatně španělsky. Charry byl trochu překvapen, neboť španělština je řádová úřední řeč, ale Tomáš vysvětlil, že to nemusí znamenat, že jí každý rozumí. Někdy s tím bývají problémy.

Thor Knassen přišel, aby si vypůjčil naši loď Reginu, která stála na kotvách v přístavu. Potřeboval ji poslat do Ameriky; své vlastní lodě rozeslal nedávno po všech čertech a Regina se mu hodila, že nebyla daleko. Charry souhlasil, Regina by neměla zahálet, ale upozornil, že nemá řádnou posádku, až na pár námořníků, kteří ji udržují. Thor řekl, že si posádku dodá.

„Sestavíme posádku z řádových bratří a přátel. Mám k jejímu složení plnou důvěru a věřím, že i ty. Samozřejmě, s důstojníky tě seznámím a můžeš si z nich vybrat.“

„Když je to možné, rád bych odsouhlasil kapitána a prvního důstojníka. Chtěl bych vědět, kdo povede moji loď.“

„Zajisté, bratře.“ Knassen dal příkaz námořníkovi, který jej doprovázel, aby sem přivedl jeho důstojníky. Teprve tehdy si Charry uvědomil, jaký příkaz vlastně Thor vydal a prohlásil, že by je rád viděl při práci, takže nasedli s Dianou a Tomášem do bryčky a pospíšili za námořníkem.

V přístavu vedle Reginy stála elegantní jachta, vylepšená o dvě děla na zádi a kulometné hnízdo na přídi. Po palubě se pohybovali námořníci ve vkusných bleděmodrých uniformách, na stožáru vlála norská vlajka. Jachta se jmenovala Donner na počest vikingského boha války a byla osobním plavidlem skandinávského komthura.

Na Thorův rozkaz předstoupili čtyři muži v jednoduchých modrých uniformách; všichni čtyři byli absolventy kapitánských kursů řádu, námořní akademie a sloužili už jako důstojníci na několika plavbách na různých lodích. Z těch čtyř měl Charry vybrat kapitána a prvního důstojníka, ze zbylých vybere druhého a třetího Thor Knassen.

Charry dal každému pár otázek; všichni odpovídali rychle, rázně a přesně. Lehce se dalo zjistit, že se vyznají v práci s plachtami i strojem, v námořní navigaci i všem ostatním. Charry si vyslechl jejich odpovědi, potom dal každému vyprávět svůj životopis. Pak ukázal na jednoho z nich.

Byl nejvyšší, asi stejně velký jako Charry. Měl dost dlouhé světlé vlasy, zčesané hladce dozadu a vzadu svázané černou mašličkou, jakou nosí námořníci. Modré oči se dívaly pronikavě a zpříma, jen když na něco vzpomínal, trochu je přivíral, aby si věc lépe vybavil. Vyhlížel poctivě a zodpovědně.

„Jméno?“

„Uwe Shoenhärän, pane!“

„Dobrá – budeš kapitánem. A ty?“

„Bengt Knassen.“ představil se nejmladší, trochu přitloustlý a jak se zdálo, spíš přemýšlivý než energický.

„Ty budeš prvním důstojníkem. Jsi syn komthura?“

„Ano, pane. Doufám ale, že to neovlivnilo tvoje rozhodnutí. V takovém případě bych musel odmítnout přednostní výběr. Nežádám o nic, co jsem si nezasloužil sám.“

„Nevěděl jsem to. Nejsi otci ani podobný...“

„V tom případě děkuji.“ řekl Bengt.

„Druhého a třetího si určíš sám,“ řekl Charry Thorovi. Ten je okamžitě jmenoval.

„Předávám ti svoji loď, Uwe,“ řekl Charry. „Doufám, že ji vrátíš v takovém stavu, v jakém jsi ji převzal.“

„Provedu!“ odpověděl řízně nový kapitán.

Charry provedl záznam do lodní knihy a všichni se podepsali; prošli společně Reginu od paluby až ke komorám se zátěží, všichni důstojníci se o loď živě zajímali a sdělovali si svoje postřehy.

„Budeš-li chtít, bratře, zůstanu na Regině i po svém návratu!“ nabídl Uwe Shoenhärän. „Komthur mi to jistě dovolí...“

„Zajisté, když si budeš přát. Je zvykem, že lodě vodí řádoví kapitáni. V jakém stavu je důstojnický sbor na tvé druhé lodi? Tuším se jmenuje Griissirno...“

„Zcela mi vyhovuje. Důstojníci jsou skvělí a schopní chlapi; nežádám další. Ale možná by některý z nich neměl nic proti kratšímu školení v řádu. Snad bys jim to mohl zařídit.“

„To by bylo správné!“ řekl Thor Knassen.

Potom si ještě Charry a Diana prohlédli Donnera. Jachta to byla nevelká a spíše cestovní, ačkoliv mohla vyvinout dosti velkou rychlost. Vzadu ve trupu byl totiž vestavěn podivný motor, v němž se nikdo nemohl dost rychle vyznat, až Diana to poznala:

„To je přece benzínový motor! Tak jako u auta nebo Dunbarova motocyklu! Jenom má trochu jinou konstrukci a víc válců!“

„Ano, velmi správně,“ usmál se Thor. „Jsi chytrá, sestro; ale není to benzínový, nýbrž naftový motor. Funguje na naftu jako jiné stroje na uhlí. Budete-li potřebovat, rád vás na této lodi svezu, pro krátké cesty je to ideální plavidlo.“

Tentokrát Diana ani takovou loď nechtěla; zato Charrymu cukaly ruce a byl by ji rád měl. Když se vraceli, zeptal se Tomáše:

„Poslyš, to má řád vždycky tak skvělou techniku?“

„Máme tu nejlepší, jakou můžeme mít. To je předpis. Vše, co vlastníme, musí být vybaveno dle nejmodernějších vědeckých objevů. Však uvidíš sám.“

A viděl. Napřed došel lístek z Barcelony; další pohlednice do Dianiny sbírky, už druhá. V krátkém španělském textu se pisatel omlouval za zdržení a sděloval, že zboží je na cestě. Pak přišel ještě jeden pohled a na něm město Toledo. Text byl ještě kratší: „Zboží je na cestě.“

„Nádhera!“ řekla Diana. „Už mám pohlednice tři! To nám to jde, ani se nestačím divit. Za chvíli mi rám zrcadla nebude stačit!“

Zanedlouho přišla čtvrtá pohlednice. Totiž, Baarfeltovi přišel dopis a v něm byla přibalena, bez jakéhokoliv textu, jen prázdná kartička s obrázkem. Bylo na něm vidět gotické věže, barokní věže, jedna hranatá věž s cimbuřím, patřící kostelu, jemuž Diana začala říkat Bastilla, gotická věž radnice a potom ještě nějaké menší věže; všechno vznášející se nad městem.

„To je krása!“ zajásala Diana.

„To je Olomouc, moje sídelní město. Tyto gotické věže je chrám svatého Václava. Ta hranatá patří chrámu svatého Mořice. Barokní, to je dóm, chrám Panny Marie. Ještě je u něj kaple blahoslaveného Sarkandra, dost známá. Tohle je radnice. V těchto místech jsou četné školy, většinou církevní. Za Mořickým chrámem na starém městě je můj domek; maličký, taky tam často nebývám, žiju na statku nedaleko města. To je klášter na Hradisku, už za hradbami. Okolo města ještě stojí hradby, ale prý je už brzy strhnou kvůli výstavbě. Potom je tam ještě poutní chrám na Svatém Kopečku, ale ten tady není vidět, je to fotografováno právě odtamtud. Je také moc krásný.“

„Výborně! Dostanu ho taky?“

„Jistě, co nevidět. Napíšu si o něj.“

„Jsou všechna města tvé země tak krásná? Chtěla bych je jednou vidět...“

„Celá Morava je krásná. Je to nejkrásnější země na světě. Po ní pak přijdou Čechy... no a potom to ostatní.“

Diana si sedla ke stolu a prohlížela svoje pohlednice. Pronesla velmi rezolutním hlasem: „Budu potřebovat nějakou krabici nebo tak něco. Abych je do ní mohla skládat!“

„No jistě,“ řekl Charry. „Vítek ti nějakou udělá.“

„Nebo bys je taky mohla přilepit,“ radil Tomáš. „Skládat je na tvrdý karton, na jaký se rýsuje. Opatrně odloupnout nehtem vrchní slupku a přilepit. To se dá...“

„Nápad! Ukaž, jak se to dělá!“

Baarfelt to předvedl napřed na kusu papíru; ohnul jeho roh, aby se mírně roztřepil, pak za ty roztřepené konce vzal nehtem a po šířce je rozdělil, rychle a šikovně.

„No ne! To bych nevěděla, že se to dá!“

„To jsem se naučil už dávno. V papírně ve Velkých Losinách, které patří do mé sféry vlivu. Je výhodné to umět.“

„Velkých... co?“

„Velké Losiny neboli Gross Ullersdorf, blízko Schönbergu na Severní Moravě, v horách, kterým se říká Altvatergebirge. Česky se to město jmenuje Šumperk a hory Jeseníky. Nejvyšší hora je Altvater, Praděd. V té vesnici je krásný renesanční zámek s mnoha arkádami, líbil by se ti. Víc než čarodějnicím, které tam před tři sta lety davově upalovali. Nedaleko toho Pradědu jsou totiž Petrovy kameny a tam se čarodějnice slétaly na své rejdy...“

„Aspoň ukázat!“ škemrala Diana. „Na pohlednici...“

„Můžu to zařídit, Henryk odtamtud bere papír. Až tam pojede, řeknu mu, aby se ti poohlédl...“

„Díky! Naučíš mě dělit papír po šířce?“

„Ovšem, to můžeš na leccos potřebovat. Třeba bude nutno trochu zfalšovat nějaký dokument; rozdělíš ho, zadní stranu necháš původní a na přední opatrně přilepíš novou, kterou vyrobíš. Tak děláme například doklady, když potřebujeme někoho z našich vyslat mezi nepřátele...“

„Velmi chytré. Tak já si zajedu sehnat nějaké ty kartonové čtvrtky. Co vám mám přivézt z města?“

Sedla na koně a odcválala do města; v obchodě s drogistickým, papírenským a podobným zbožím se však dlouho nemohla s udiveným prodavačem dohodnout, tak se rozhodla a zajela na námořní akademii, ze které kdysi vyhodili Charryho. Když se tam řediteli představila jako jeho manželka, klaněl se jí až k zemi.

Ostatně, nebylo divu; když se Diana oblékla do šedivého jezdeckého kostýmku, cylindru se závojíčkem a do ruky vzala svůj elegantní bičík, vypadala jako velká dáma a každý k ní cítil patřičnou úctu. Vysvětlila řediteli, co vlastně chce; ten dobrý starý pán radostně kýval hlavou, zavolal jednoho z nejpilnějších šplhounů a dal mu příkaz, aby dámě odřezal z veliké role tvrdého rýsovacího papíru sto kartonů, na něž by se daly přilepit vždy dvě pohlednice na ležato a jedna na stojato na jednu stranu. Než se to provedlo, pohostil Dianu kávou a bavil vyprávěním o skopičinách studentů. Potom si najednou na něco vzpomněl, otevřel velikou zaprášenou skříň a hrabal se v jejích zásuvkách odshora až dolů, až našel nějaké další pohlednice; to jeho žáci mu je poslali většinou ze svých prvních plaveb do míst více či méně exotických. Jedna byla z Alexandrie, druhá z Rio de Janeira, New Yorku, ostatní z Evropy; dohromady asi deset. Diana krásně děkovala a byla viditelně šťastná; to starého pána potěšilo víc než všechno ostatní a zval milostivou paní, aby jej zas navštívila, až bude ve městě. Slíbila mu, že se přijde podívat i s manželem, vzala kartony a lístky, opatrně zabalila, pověsila do sedlové tašky a mazala zas domů.

Od té chvíle dostala její sbírka přísný řád a účel. Na každou zemi, u bližších na každé město si pořídila jeden karton a lepila s navyklou šikovností a velkým úsilím jeden pohled ke druhému. Jak jí pak chodily nové a nové, přidávala je a byla šťastná; když někdo přijel, ráda se jimi chlubila.

Ať se později dostala kamkoliv, všude skoupila všechny pohledy, co se jí dostaly do ruky. Charry se jí smál, někdy předstíral, že se zlobí, ale rád jí na to dal peníze a rád se podíval, když mu svoje poklady ukazovala. Samozřejmě, my tři jsme první, kdo vidí její sbírku, když něco přibyde. Tak jsem se mohl přesvědčit, že svět je stejně krásný jako Armin. Ao Harrap slíbil, že jakmile to bude jen trochu možné, vydá on sám vlastním přičiněním pohlednice všech pamětihodností, které se nacházejí v jeho skvělém Orlím hnízdě i Longarru.

Brzy přišly objednané zásilky, nejdřív elektrárna. Ta přibyla velmi zvláštním způsobem: jednoho dne přiběhla Gréta a halekala, abychom zavřeli slepice a pustili psy, neboť se k nám blíží Cikáni. Nevěděl jsem, kdo to je, ale Charry zrudl, chopil se biče a hodlal se vyřítit na zápraží. Tomáš ho ale zadržel s tím, že by to mohli být jejich lidé ze Španělska, kteří vezou zboží.

Běželi jsme se rychle všichni podívat. Po cestě k nám drkotaly tři pomalované vozy, každý tažený dvojspřežím koní. Koně u nich byli to jediné, co se nám líbilo, byli sice trošku hubenější, ale nebylo divu, měli za sebou dlouhou cestu. Lidé, kteří seděli na vozech, v nás nevyvolali moc velkou náklonnost. Hexy se na ně málem vrhla a Charry ji musel i s jejím manželem přivázat na řetěz. Baarfelt sledoval ty lidi zamračeně, v důstojné póze, jak se sluší na komthura; ale starý muž s červeným šátkem a zlatou náušnicí kráčel přímo k němu, uklonil se a zastrčil si do boty bičík se stříbrem vykládanou rukojetí.

Byl to nevelký, dosti zavalitý chlap; kudrnaté černé vlasy, deroucí se zpod šátku, měl u uší prošedivělé, tmavou pleť a bílé zuby, které cenil v radostném šklebu. Byl fantasticky oblečen; měl zelené kalhoty různě vyšívané, červené měkké holínky, vestu červenožlutou, bílou nabíranou košili a přes ramena ještě nějakou přikrývku, hrající všemi barvami duhy. Za širokým rudým pásem, obtočeným kolem těla, měl vraženu dlouhou dýku s arabskou střenkou, na druhé straně jinou, mírně zakřivenou, rovněž vykládanou stříbrem a polodrahokamy.

„Dovoluji si popřát panstvu dlouhý a šťastný život v blahobytu a hojnosti!“ řekl s podivným cizím přízvukem německy. „Mám tu čest se nacházet na statku pana Rithera?“

„Ano,“ řekl Tomáš španělsky. „Jsem komthur Baarfelt. Ty jsi posel z Barcelony?“

Cikán se hrdě usmál; odpověděl rovněž španělsky, ale už bez nemístné servility a ponižování: „Jsem; jmenuji se Pascaletto. Přivezl jsem zboží, které potřebuje bratr Charry.“

„V pořádku, děkuji ti. Ať to tvoji lidé vyloží. Dostal jsi už zaplaceno za cestu?“

„Ty víš, seňore, že nám vždy platí předem. Chceš mne zkoušet?“

„Dostaneš spropitné. Dbej, aby se tvoji lidé chovali řádně. Seňor Rither ti zaplatí...“

„Muchas gracias!“ Cikán se otočil ke svým lidem, švihl bičíkem a něco na ně volal. Vzápětí nastal rozruch, ze všech tří vozů seskakovali snědí muži, ženy a dokonce děti, a počali se hemžit. Z vozů vytahovali všelijaké podivné kusy látky, balíky a hadry; z toho všeho stavěli tábořiště na louce za statkem. Tomáš vzal Charryho za rukáv a mluvil k němu keltsky, aby nerozuměli:

„Tihle Gitamos dopravují všechno, co potřebujeme tajně převézt přes hranice. Pro ně hranice neexistují, kočují z místa na místo a nikdo je většinou neprohlíží, protože nemají nic cenného. Zboží dopravují ve dvojitých dnech vozů, pod jejich krámy. Buď tak laskav a chovej se k nim zdvořile; hlavně k vajdovi, to je ten starý, a k jeho ženě. Snad by bylo dobře, kdybys jim dal nějaké spropitné – možná i něco k pití. Vajdu bys měl pohostit sám; taky toho, koho on přivolá. Pravděpodobně tu starou Cikánku. Ať k nim nikdo nemá žádné nepřátelské řeči, nedělá to dobře. Kočky by se taky mohly tvářit trochu přátelsky!“

Charry se podle toho zařídil. Gréta přinesla sklenice a několik lahví kořalky, Charry zavolal Pascaletta a nalil mu. Starý Cikán se před napitím uklonil a pronesl něco ve své rodné řeči. Podle Baarfelta to byla zaklínací formule, aby Bůh chránil Charryho a jeho dům od všeho zlého. Diana vykulila oči, protože ať to bylo jakkoliv zkomolené, bylo to v sánskrtu.

Potom vajda přivolal svoji ženu. Byla to stará shrbená Cikánka s dlouhými šedivými copy, propletenými barevnými stužkami. Nad čelem měla jakýsi prapodivný čepec, ozdobený všelijakými zlatými cingrlátky, na krku hned několik amuletů, zřejmě taky ze vzácných kovů. A za pasem stejnou zakřivenou dýku se stříbrnou rukojetí jako její manžel. V příkrém kontrastu s tím byly bosé špinavé nohy, vylézající zpod pestrobarevné dlouhé sukně.

Když jí Charry podal sklenici kořalky, poděkovala a obrátila tu sklenku do sebe, jako by to byla voda. Charry je zvyklý tu a tam něco vypít, ale tohle asi ještě neviděl. Podala mu sklenici zpět a Charry ji postavil na tác; tehdy stařena chytila jeho ruku, obrátila ji dlaní nahoru a zahleděla se do jejích čar. Chvíli na ni nevěřícně zírala; pak vzhlédla na Charryho a v jejích očích se objevil strach. Poodstoupila a něco zaječela; Pascaletto, který pil kořalku (už druhou sklenici) úžasem pustil sklenku na zem, vytřeštil na Charryho oči, pak pohlédl s údivem na komthura. A znenadání poklekl a sklonil hlavu k Charryho nohám.

„Co se děje?“ ptal se Charry španělsky. „Co to děláš?“

„Slituj se nad námi, pane!“ skuhrala Cikánka. „Neubližuj nám!“

„Nechci vám ublížit, nic proti vám nemám! Ale proč děláte takové nesmyslné věci?“

„Ty nejsi obyčejný člověk, pane! Tobě slouží nejenom lidé, ale i zlí démoni, protože jsi předurčen, abys vládl mocné říši! Jsi jedním z těch, kdo mají právo nad životem a smrtí mnoha lidí! Veliký válečník, který drtí svou rukou nepřátele!“

Charry se zaraženě díval na Baarfelta; Tomáš škubl rukou a řekl zostra: „Mlč, stará! Plácáš nesmysly – a obtěžuješ pána!“

Cikánka se rychle zvedla na nohy; uchopila Baarfeltovu ruku a podívala se do ní, pak řekla vítězoslavně: „Až budeš umírat, opuštěný a sám na svém loži v paláci velkých bráhmanů ve městě, jehož základy nejsou ještě položeny, potom si na mne vzpomeň! Až tento muž bude vládnout ze zlatého trůnu své zemi a ty budeš stát vedle toho trůnu, poznáš, zda mluvím pravdu nebo ne!“

„V každém případě se neopovažuj říkat z toho jediného slova komukoliv – včetně tvých lidí! Třeba máš pravdu; kolik chceš ale stříbra za svoje mlčení a svoje věštby?“

„Ne!“ stařena rázně zavrtěla hlavou. „Tomu zde a jeho lidem nevezmu, co mi sami nedají. I pravdu jim vyjevím zadarmo; nechci se po smrti proměnit v hladového ducha a bloudit kolem stanů svého národa za to, že jsem urazila posvěcenou osobu. A ty se neboj, komthure, vím, co smím a co nesmím říct. Říkám lidem pravdu o nich samých, ale neříkám o nich nic jiným.“

„To tě šlechtí. Nech si to na večer, potom bude ta pravá chvíle na tvoje předpovědi!“

Cikánka se uklonila Charrymu a Baarfeltovi a odešla ke svému vozu. Cikán vzal dosud plné láhve a pospíšil za ní. Mladí Cikáni zatím vytahovali z vozů jakési bedny a skládali je na hromadu. Jeden z nich velel – prohlížel značky na vozech a ukládal bedny podle nějakého pořádku k sobě.

Charry odešel do domu. Podle Baarfeltových rad vybral asi za padesát zlatých z pokladny, ale ve stříbrňácích; Cikáni odmítají bankovky, protože při jejich cestách by s jejich rozměňováním měli jisté potíže. Někteří však se v nich zase vyznají až příliš dobře, neboť se právě převážením cizích měn živí. Zlato by brali také, ale zlaté peníze vyvolávají v obchodním partnerovi dojem, že je někde ukradli, takže přece jen dali přednost stříbru.

Charry předal spropitné starému Cikánovi, ten si peníze pečlivě prohlédl, kousl do jednoho, pak zdvořile poděkoval a zastrčil je do kapsy svých vyšívaných kalhot. Na rtech mu zahrál potměšilý úsměv. „Sluší se, pane, abych se i já tobě odměnil za tvůj dar! Od této chvíle se žádný Rom neodváží sáhnout na tvůj majetek ani tě obtěžovat...“

Vytáhl z váčku kus křídy, přistoupil k vratům a namaloval pod stříšku na sloupu vrat nějaký nesrozumitelný klikyhák.

„Dej pozor, pane, aby jej voda nerozmočila! Až přijdu já nebo někdo z našich lidí, opraví to. To tě bude chránit.“

Charry tomu moc nevěřil. Tomáš mu vysvětlil, že Cikáni, jakož i jiní lidé živící se tím, co vezmou druhým, mají svoje značky. Tomáš znal některé značky zlodějské a žebrácké, jimiž označují domy vyhlédnutých obětí nebo naopak domy, které se k jejich záměrům nehodí. Tyto značky neznal; kromě rodilých Romů se v nich vyzná jen málokdo. Starý vajda měl zřejmě dokonce svou osobní značku, kterou dával všem najevo, že obyvatelé tohoto domu jsou pod jeho ochranou.

Když vystěhovali všechno z vozů, srazili všechny tři k sobě, čímž vznikl malý tábor. Cikánky rozdělaly oheň a počaly vařit večeři; malé děti, které byly s nimi, se batolily kolem, větší pomáhaly mužům. Dohromady bylo Cikánů asi dvacet. Všichni něco dělali, jen vajda stál uprostřed s bičíkem v ruce a poroučel.

Jeden Cikán se šel podívat k naší přehradě. Usoudil, že není dostatečně veliká a řekl to vajdovi; na to vajda sdělil tuto skutečnost Charrymu a nabídl se, že potřebný kus vykopou. Charry souhlasil; rozhodl, že zítřejší den bude věnován stavbě pevné betonové hráze a výkopu nádrže, zatímco následující montáži zařízení. Baarfelt soudil, že většinu provedou Cikáni sami. Charry sice namítal, že patrně nebudou odborně příliš na výši, ale to se velice mýlil.

„Nemysli si, Charry, že jsou hloupí! Viděl jsi někdy jejich šikovnost při výrobě kotlíků či všelijakých tretek, které prodávají? Tohle nejsou Cikáni bez kasty, kteří se mimo krádeží a podezřelých handlů zabývají už jen lenošením! Ve Španělsku, odkud pocházejí, patří k Romské šlechtě, jsou skvělí řemeslníci, kováři a zlatotepci. Tihle prošli řádovou školou ve výstavbě různých zařízení. Má to výhodu, že nemohou nic nikomu prozradit, protože by je nikdo neposlouchal. Všichni jimi pohrdají; ale my využíváme jejich služeb. Zatím nás nezradili.“

Cikáni páčili bedny, vytahovali z nich součásti strojního zařízení a montovali dohromady. Co sestavovali, byla jakási turbína se šroubem podobným lodnímu. Tomáš tvrdil, že turbínou bude proudit voda a otáčením jádra v dynamu se bude vyrábět elektřina. Dynamo byl taky stroj, do kterého nám ale nedovolili se podívat; jen Vítek všude strkal nos. Vysvětloval nám, že se jedná o princip vzbuzení elektrického proudu otáčením jádra mezi dvěma proti sobě postavenými magnety. Nikdo z nás se s ním o tom nehádal; jenom jsme nechápali, proč ten proud spí.

Když se setmělo, zažehli Cikáni velký oheň. Vajda přišel osobně do statku a zval nás, abychom je navštívili. Charry samozřejmě přijal, tak jsme se všichni přišli rozsadit okolo jejich ohně. Vajda zařídil i pohoštění: ostrou omáčku, v níž plavaly kousky uvařené slepice. Přikusoval se chléb nebo něco jako placky upečené z kukuřice a syrových brambor. Kromě pálenky, kterou jim dal Charry, měli taky svou vlastní; když ji ochutnala Diana, rozkašlala se a hodnou chvíli nemohla popadnout dech. Charry to pil, ale ne moc. Asi za mnoho nestála.

Po jídle vytáhli Cikáni hudební nástroje: starý vajda housle, další taky housle, flétnu a cimbál, zavěšený na krku popruhem. Vajdova žena tloukla na bubínek, jiná cvakala klapačkami na prstech. Když spustili, byla to rychlá, veselá a ryčná hudba, která musela probudit celou vesnici. Taky se k nám na Hůrku shrnula polovina mládeže z celé vsi. Cikáni se dali do tance a bílí se k nim ochotně přidávali, i Charry si zatančil s jednou z mladých Cikánek, zatímco Dianu učil tančit Cikán, který předtím velel při sestavování elektrárny. Takový tanec jsme ještě neviděli; Cikáni se kroutili, ohýbali a vyhazovali nohama, jako by byli z gumy, a vydrželi to neuvěřitelnou dobu. Diana a Charry to v polovině vzdali, ale Cikáni tančili dál a ještě si dokázali pro sebe prozpěvovat ve své řeči.

Když Cikáni viděli, že bílí jsou unaveni, usedli také. Starý vajda položil housle pod bradu, ale mladí tentokrát nehráli a též poslouchali. Pascaletto přivřel oči, přiložil smyčec a z houslí se ozvaly táhlé, neobyčejně smutné zvuky, jako by sténala zmučená duše. Současně s tím počala stará Cikánka prozpěvovat, chraplavým stařeckým hlasem, táhle a teskně, jako když vlk vyje na Měsíc. Všichni mlčeli, jen Cikáni se počali pomalu pokyvovat do taktu ze strany na stranu; viděl jsem, že jednomu dokonce vytryskly z očí slzy. A to táhlé, až do výhrůžnosti smutné skučení se neslo pod měsíční září, přes pole a lesy až někam do bažin; zaslechla-li je tam zvěř, prchala a vlci vyli na Měsíc s tou písní. Dlouho starý Cikán hrál; cítil jsem, jak se mi ježí srst na hřbetě, i Charry a Diana cítili jakési dojetí. Baarfelt si mechanicky hladil bradku, i na něj to zřejmě působilo.

Oddechli jsme si, když Pascaletto přestal; chvíli čekal, pak mrkl na svoje společníky, a už zas letěl ohnivý tanec. Ale lidem to chvíli trvalo, než se probrali z okouzlení a začali skákat.

Cikánka kývla na jednu z dívek, téměř ještě dítě, aby vzala bubínek za ni; přikolébala se k ohni, nalila si z láhve plnou sklenici pálenky a rázem ji vypila. Pak si zapálila dýmku.

„Poslouchej, stará,“ kývl na ni Baarfelt. „Pojď sem! Posledně jsi nás pěkně vystrašila svými věštbami; teď máš možnost předvést nám, co umíš. Pojď a řekni mi, co mne čeká!“

Stařena přistoupila blíž; obrátila jeho dlaň k ohni, prohlédla si ji a zaskřehotala: „Co by tebe mohlo čekat? Co jsem ti řekla posledně, pořád ještě platí. Veliké zabíjení tě čeká! Poteče krev, spousta krve. Všecko bude rudé od samé krve!“

„Proč?“

„Jsou dvě věci,které dostaneš, ačkoliv nemáš na to, abys je dokázal zvládnout. Ta první je prsten velmistra řádu.“

„Hloupost. Nemohu být velmistrem; jsem Čech a žádný člověk ze střední Evropy nikdy nebyl velmistrem!“

„Tak budeš první! Až se oči našeho pána zavřou, staneš se ty jeho nástupcem; jestli nebudeš váhat a nedovolíš ostatním, aby intrikovali proti tobě. Buď smělý a rozhodný, pak prorazíš.“

„Hloupá smyšlenka! A ta druhá věc?“

„Poznáš dívku, jejíž oči pálí jako oheň. Až ji spatříš, nebudeš moci spát a budeš skučet jako vlk za měsíčních nocí. Budeš si ji přát; když budeš silný a nebudeš se ohlížet vpravo ani vlevo, taky ji dostaneš!“

„Nesmysl! Ani to není možné, protože...“

„Všechno je možné. Jsou překážky? Pominou překážky. Jenomže než pominou, musíš prolít krev. Hodně krve, tolik krve, aby se v ní utopila tvá pomsta za krev prolitou na tvých lidech. Budeš zabíjet, komthure; a srdce tě bude bolet. Kdybych to dovedla, proměnila bych tvoje srdce v kámen, aby necítilo bolest.“

„Předpověděla jsi mi dvě zhola nemožné věci,“ řekl Baarfelt. „Jsou tvoje věštby vždycky tak pochybné? Co předpovíš Dianě?“

Cikánka vztáhla ruku k Dianě a ta jí ochotně položila do ruky svou dlaň. Stará do ní pohlédla a tvář jí zaškubala.

„Dianě, Dianě! To se ti poví, Dianě. Nic jí neřeknu. Tady bude nejlepší vůbec nemluvit. Dejte mi pokoj, všichni!“

„Ale počkej,“ řekla Diana vlídně. „Tomášovi jsi slíbila, že se mu splní přání. Taky mi řekni, jestli se splní, co si přeju!“

„Přání? Ha, přání!“ bručela stará. „Chceš dítě? Dostaneš dítě! Chceš si přestat hrát, být ženská jako ostatní, ženská, co sedí doma a hlídá svoje dětičky, svoji chaloupku, svoje hrnce a v nich svoji kaši? Ráda bys přestala dělat blázniviny a bejt hodná, co? A to nevíš, že jsi ještě nesplnila všecko, co máš?“

Diana zablýskala očima. „To mi říkáš ty? Sama máš dětí... ale já se dívám každý den s obavami na svého pána, když se on dívá na děti jiných! Čekám, kdy se zeptá. Dokonce se bojím, že se jednou na mne rozhněvá. Je to jediné, čeho se bojím! Že se zeptá, proč jsem neplodná!“

„Cha!“ Cikánka se po ní ohnala rukou jako po neposlušném děcku. „Mlč už jednou! Povídám ti, ještě není čas! Však tě ten tvůj nevyžene. Rád tě má, šílenej je z tebe, ať mu děláš, co děláš. Hloupej by byl, kdyby tě vyhnal, za jinou vyměnil. A on není hloupej. Je velikej král a potřebuje velikou královnu. Tebe!“

„Hm...“ pokrčila Diana rameny.

„No a co? Však se tvý dítě narodí! Ale má se kam narodit? Máš už zlatej palác a postel vyzdobenou diamantama? Máš město, který mu má patřit, zemi, který bude vládnout? Houby máš! Pod tuhle doškovou střechu se má narodit král? Co by tady hledal! Nebo má bejt válečníkem jako tvůj chlap, špinavým jezdcem, co celej život vodí divoký vojáky a svou korunu nosí v tašce u sedla? Špinavej jezdec, co bojuje mečem za svou zemi! Tvůj syn nebude bojovat, jenom ukáže prstem – takhle! A hlava dolů, chachá! Nevytasí zbraň a vyhraje válku; velikej král, pán všeho kolem! Takovej syn se ti narodí, panenko!“

„Něco podobného už předpověděli mému muži!“ řekla Diana.

„Tak tomu věř a nevotravuj! Už ti nic neřeknu. Ty sama nejlíp víš, co seš a jaká seš. Jenom spíš, tak nic nevíš. Probuď se a já vím, že se ti otevřou oči...“

Nezdálo se, že by Diana odešla spokojena. Nastoupil Charry.

„No, copak jsem to neříkala? Budeš velikej král. Jenomže taky nebudeš šťastnej. Necháš si vzít, co máš nejcennějšího.“

„Korunu?“ ušklíbl se Charry.

„Ji!“ ukázala Cikánka prstem na Dianu. „Vezmou ti všecko, když ti vezmou tvou ženu! Ona je tvoje štěstí, tvoje moc, tvoje sláva! Dostal jsi dar z nebe, nenech si ho ukrást!“

Charry se tvářil znepokojeně.

„Bez ní nebudeš nic! Co horšího, budeš míň než nic. Budeš žít sám, uprostřed nepřátel. Každého dne zjitra budeš říkat: »Už aby byl večer!« a večer »Už aby bylo ráno!« Tak to bude!“

„Co by mne mohlo přemoci?“ zeptal se Charry pohrdavě.

Stará Cikánka potřásla šedivými copy. „Osud! Osud, který ti nedovolí zemřít, protože budeš mít strach o svou zemi. Budeš ji chránit – a neuchráníš. Obětuješ jí svou vlastní čest, na které ti tolik záleží. To je všecko, víc ti nepovím.“

Charry mávl rukou a šel si sednout k Dianě. Zřejmě mu ta věštba nedělala těžkou hlavu.

Diana se už taky vzchopila: „Stará, zkus hádat z ruky taky Yamanakimu! Ale pozor, je to Japonec – jestli vůbec víš, co to je.“

„Nevím,“ řekla stará klidně. „Ale dovedu číst z každé ruky; ať je to černoch nebo Indián, řeknu jim, co je čeká! Dej ruku!“

Charry to musel Tošiovi přeložit, Japonec nerozuměl španělsky; předložil svou dlaň s povzneseným úsměvem a Cikánka se s ní rychle vypořádala: „Celý život budeš bojovat za svého krále. Pak zemřeš vlastní rukou. Tvůj osud je čistý jako křišťál. Napřed léta bojů, potom dobrovolná smrt na prahu domu tvého pána!“

Charry to přeložil, ale samurajovou tváří nepřelétlo žádné hnutí. Jen ucukl rukou: „Nic jiného jsem nikdy nečekal.“

Pépi Nekvinda věřil na čáry a kouzla, i když v Boha nevěřil. Nedočkavě čekal, až se stará podívá. Cikánce zazářily oči:

„Ach, ty seš jako my, chlapče! Čoro moro... zloděj a podvodník! Joj, ale žes toho hodně štípnul; dokonce i v báni jsi seděl! Ale povím ti, chlapče, cesta, co po ní jdeš teď, není nejlepší! Vrať se ke svýmu řemeslu a budeš žít dlouhý léta! Ale když půjdeš po tý cestě, který hloupí lidi říkají poctivá, zkapeš do roka a do dne; jestli ne dřív!“

„Na poctivé cestě že zemřu? Plácáš nesmysly, babo! Dřív mě měli pořád četníci na mušce; víš, co to je, když tě honí četníci?“

„Zapomínáš, kdo já jsem! Bodejť bych já nevěděla, co jsou to žandáři! Ale povídám ti: dokud jsi byl zloděj a podvodník, honili – nechytili. Teď kulka střelí – a zastřelí. Taky to bude jedna policajtská kulka. Jenomže na poctivý cestě.“

„Když zastřelí, tak budu tuhej!“ mávl rukou Pépi. „Ale povím ti na rovinu, babo: Za takový věštby tě vem čert! Mně prorokovala jedna tvá rodačka, že se bohatě ožením a budu na starý kolena pánem. To je jiný kafe, ne?“

„Možná – jenže to bys nesměl přestat bejt darebákem.“

Pépi mávl rukou a šel. Baba se zmocnila Vítkovy dlaně a zasmála se. Sevřela mu ruku do pěsti a řekla: „Chlapče, ty bys mi měl něco dát! Aspoň stříbrňák, aby sis nezaplašil štěstí; i když jsem slíbila, že od zdejších lidí nic nevezmu. Protože tebe čeká veliký štěstí: dostaneš nevěstu bohatou, která ti věnem přinese statek a truhlu okovanou, plnou peněz!“

„Ale jdi! To je stejná hloupost, jako jsi vyprávěla ostatním! Nevěřím ti ani slovo...“

„Nevěříš? Přesvědčíš! Dostaneš nevěstu se statkem a truhlici s penězma. Ale musíš mi něco dát, jinak se štěstí urazí a radši se ti vyhne. Ta panenka má křídla a moc ráda přelétá!“

Vítek vytáhl z kapsy stříbrňák a dal jej babě. Ta jej poplivala a ukryla do výstřihu svých pestrých šatů.

„Ale abys věděla,“ poznamenal. „Já už mám nevěstu vyhlídnutou: Madlenku, co slouží u Müllerů. Ale ta je chudá jak kostelní myš, neumím si představit, kde by vzala statek nebo dokonce peníze. A já jinou nechci!“

Cikánka ho pleskla dlaní přes ústa. Znovu chytila jeho ruku a zahleděla se do ní. „Jak jsem povídala! Nemluv nic! Dostaneš Madlenku a peníze k tomu, jak povídám!“

Předpověděla ještě několika mládencům a dívkám, vesměs samé úžasné věci, protože se všichni smáli a vesele pokřikovali. Jenom Pépi Nekvinda měl nějaké připomínky; nakonec řekl:

„Ať je to jak je to, stejně nevěřím. O vás černejch jdou divný řeči: že jenom lžete a kradete, a sami ani nevíte, odkud jste přišli a proč. Tak jak vám mám věřit?“

„Snad,“ připustila stará. „Gádžové nevědí. Ale my to víme.“

„Zkus jim to vyprávět!“ požádal Tomáš.

Nejdřív nechtěla, ale ostatní ji žádali, ať to řekne. Dokonce i samotní Cikáni byli zvědaví; tak nakonec spustila:

„To byl jednou jeden moc dobrej mladej Rom; to bylo ještě doma, ve starý vlasti. On byl moc šikovnej ve všem, co dělal: nejlíp hrál na housle, nejlíp miloval děvčata a taky byl nejlepší zloděj v celý tý zemi. Říkali mu Čiko a byl to kluk krásnej, každýmu se líbil, i bílejm paničkám a jejich dcerkám.

A jak jsem povídala, že byl nejlepší zloděj, to tak jednou za ním přišli kamarádi a povídají mu: »Ty, Čiko, jde jedna řeč, že jseš nejlepší zloděj, co vidíš to ukradneš a žádnej tě nechytí! Ale jít krást do královýho paláce by sis jistě netroufl!« Čiko se jenom zasmál: »No baže, netroufl! Však pan král tam má všelijaký stráže a panstva kolem, hned by mě chytli! Já nejsem dilina, ten blázen, co to nemá v hlavě v pořádku!« Ale kamarádi doráželi: »Však on král pořád ve svým paláci není! Teď za pár dní má jet na nějakej dlouhej lov a panstvo pojede s ním, palác bude nehlídanej až na pár stráží, co tady nechá!« A Čiko začal přemejšlet, jak by to bylo možný. Ona totiž tehdá v tý hospodě byla taky Raja, ta nejhezčí romská holka v kraji, a on byl do ní hrozně zamilovanej. Když se chlap zamiluje, i rozum ztratí. A pro to ponoukání od kamarádů a pro ty oči Raji se Čiko rozhodl, že tam půjde.

Marně mu jeho stará máma povídala: »Ty nebuď dilina, takovej blázen sprostej! Podívej se na sebe, jak žiješ; love nevyděláš, co čórneš, s kamarády v hospodě propiješ nebo ženskejm dáš! A my, tvá rodina, žijem v chatrči na spadnutí, žebrat musíme, ani tu kravičku nemáme, aby nám mlíčka dala! Nechej zlodějny a radši se dej na práci, ta tě uživí!«

Ale Čiko se smál.

Tak když teda pan král odjel na ten svůj velikej lov, Čiko se vydal do jeho paláce. A prolezl ho celej a všecko ukradl: zlato, stříbro, drahý kamení a všecky peníze. A nakonec ukradl i kabát pana krále, celej se do něj nastrojil, po městě chodil a smál se: »To byl kabát pana krále; a teď je to kabát pana Čika! Byl král – není král. Já jsem teď král týhle země!« A jak tam tak chodil, vidí najednou kravičku, zrovna se mu zalíbila. Tak ji chytil a chtěl ji odvést domů, ale kráva že nic, že s Romákem nepůjde; tak si ulomil proutek a párkrát ji švihl, aby šla. Jenže přiběhl její bejk, takovej velikej, bílej, hrozně zlej, a rohama hned na toho chudáčka Čika. Jenže Čiko se ho nebál, vzal klacek a přetáhl toho bejka po koulích, jenom vykvik. Povídal si, že si odvede domů kravičku i s bejčkem...“

Všichni napjatě poslouchali a smáli se; jen Diana se nahnula k Tomášovi a šeptala mu: „Slyšíš, co to povídá? Tenhle příběh já znám... Král ho vyžene ze země. Je to ze Šrímad Bhágavatamu!“

„A zrovna v tý chvíli, kdy s tou kravičkou casnoval a chtěl ji domů odvést svý ubohý udřený mamince, tak se vracel pan král. Jela s ním spousta panstva, nastrojenýho, vznešenýho, prelátů a farářů taky různejch, zkrátka všecko panstvo, co tam bylo.“

„Nemýlíš se?“ zeptal se Tomáš šeptem Diany.

Stará Cikánka po něm loupla okem: „Ty se moc neškleb, gádžo Baarfelte, tys tam byl tehdá taky!“

„No teda!“ řekl Tomáš nechápavě.

„A ti páni hnedka na chudáka Čika, že ukradl peníze a kabát pana krále a chtěl odvést kravičku. A hned volali na krále, aby ho potrestal. Čiko kleknul a prosil, že to víckrát neudělá, král mu sice dal milost, ale vyhnal jeho i celej náš rod ze země. Řekl, že Romové už nemají v tý zemi co dělat, že musejí odejít do cizích zemí, kde na ně lidi budou zlí. Jo, tak to bylo!“

„Ten král se jmenoval Mahárádža Parikšít.“ řekla Diana do ticha, které nastalo. „Je to pravda?“

„A co já vím, jak se jmenoval?“ lekla se stará Cikánka. „Co ty víš o tom, jak to bylo?“

Diana mávla rukou, vyskočila a odběhla do statku. Než se mnozí Cikáni vyptali na podrobnosti, už tu byla s knížkou:

„Je to tady! Poslouchejte:

tatra go-mithunam rájá hanyamánam anáthavat

danda-hastam ca vrsalam dadrše nrpa-lanchanam

Když tam Mahárája Parikšít přijel, viděl šúdru nižší kasty oblečeného jako krále, jak bije krávu a býka kyjem, jako by nikomu nepatřili...“

Když Diana začala zpívat v sánskrtu, Cikánka se přikrčila, jako by se bála trestu; teď sledovala s bázní její slova:

„vrsam mrnála-dhavalam mehantam iva bibhyatam

vepamánam padaikena sidantam šúdra-táditam

Býk byl bílý jako lotosový květ. Byl zděšený ze šúdry, který ho bil kyjem a měl takový strach, že stál jen na jedné noze, třásl se a močil.“

„Škaredý pomluvy,“ vrčela Cikánka. „To povídají gádžové, ale tak to vůbec nebylo!“

„Kdepak, to se tam píše úplně jasně!“

„Co je to vůbec za knížku?“ ptal se Tomáš.

„Šrímad Bhágavatam, první kanto, sedmnáctá kapitola. A potom je tady napsaný, co mu Maharádža Parikšít řekl:

rájováca: na te gudákeša-yašo-dharánám

baddháňjaler vai bhayam asti kiňcit

na vartitavyam bhavata kathaňcana

ksetre madíye tvam adharma-bandhuh

Zdědili jsme slávu Arjuny, proto když se nám odevzdáváš se sepjatýma rukama, nemusíš se bát o svůj život. Nemůžeš však zůstat v mém království, protože jsi přítelem bezbožnosti.“

Stará Cikánka znenadání začala srdcervoucně kvílet; ukazovala na Dianu a něco vykřikovala ve své řeči, čemu nikdo, dokonce ani Tomáš, nerozuměl. Diana překvapeně vyčkávala, až se vyjádří nějakým srozumitelným jazykem.

„Už vím, kdo jsi!“ řekla konečně stařena. „Už vím, proč nemohu přijít na to, kdo vlastně jsi a čím jsi byla v minulých životech! Tys vůbec nebyla člověkem!“

„Nevadí,“ usmála se Diana. „Byla jsem aspoň nějakým hezkým zvířátkem?“

„Nebyla jsi člověkem, zvířetem ani rostlinou; tys vůbec nebyla ničím z tohoto světa! Přišla jsi odjinud! Odjinud!“

Diana chvíli váhala, pak řekla klidně: „No a co?“

„Přišla jsi ztrestat celý tenhle svět!“ křičela Cikánka. „Proč chceš ale ublížit nám, Romům? Proč neublížíš těm gádžům, kteří nám ubližují? Proč chráníš rytíře Božího chrámu a ne nás, když máš tak velikou moc?“

„Protože to, co jsi řekla, je hloupost!“ usmála se Diana. „Sice se na tebe nezlobím, ale...“

Cikánka řekla ještě něco ve své řeči; pak si zahalila hlavu květovaným šátkem a odešla do svého přístřešku.

„Nevadí,“ řekla Diana. „Je pozdě. Půjdem taky spát...“

Errata:

08.08.2021 11:38