Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ples v Schönbrunnu

Noc jsme strávili ještě tam na hoře. Teprve když vyšlo Slunce a lidé se probudili, Tomáš se protáhl a řekl: „No vida, už zase ráno! Henryku, zajdi pro kluky, ať vyjedou s autem z města. Sejdeme k silnici a nastoupíme tam, není důvod se vracet do hotelu.“

Charryho bolela hlava a třel si zuřivě spánky: „Měl jsem myslím v noci pěkně divoké sny! Ostatně, co tady vůbec děláme?“

Diana měla připraveno tisíc otázek, ale na žádnou z prvních pěti nedostala odpověď, tak se urazila a seběhla s kopce dolů, kde zrálo víno; posnídala čerstvě orosené hrozny, uvázala do jednoho úponku zlaťák jako odměnu za snídani, umyla se v potoce a hodila události včerejší noci za hlavu.

Pak přijeli chlapci s autem, nastoupili jsme a jelo se směrem na Břeclav. Protože jsme to tam znali, zastavili jsme jen v Podivíně na malou snídani, neboť ani Dianě ty hrozny nestačily, natož pak nám; potom se jelo dál.

S Moravou jsme se rozloučili ve vesnici jménem Lanžhot; tam jsme vjeli do rozsáhlých lužních lesů a Tomáš prohlásil, že jsme už na Slovensku, které je součástí Uher. Také dal na chvíli zastavit ve vesnici Veľké Leváre, kde si Diana zvenčí prohlédla zámek a mohutný dvouvěžový kostel. Pak jsme zastavovali ve městě Malacky, které vyniká majestátní židovskou synagogou a mimořádně nechutným jídlem v místní hospodě; jinak je tak ubohé, že jsme raději popojeli dál do Stupavy. Po cestě Tomáš učil Dianu píseň:

„Stupavská krčma je smutná, taká smutná, až je nudná,

nikdy tam nehrává hudba, každý spieva si pre seba sám...“

Diana nechápala; ale když jsme se v tom městě rozhlédli, jen si odplivla a řekla: „Tak to už se ničemu nedivím!“

Přesto byly zaregistrovány některé příznivé okolnosti: blízko města se nachází malebná zřícenina hradu a všude se pěstuje víno; ale Charry už odmítal popíjet s ohledem na včerejší události, o kterých si nebyl jist, nevzaly-li původ v té spoustě moravského bílého, které vypil.

„A stejně se mi tady líbí!“ konstatovala Diana. „Je tady teplo a cítím se jako doma v Asii!“

Po poledni jsme dorazili do Pressburku; říká se mu také Prešporok, maďarsky Poszony a Tomáš používá téměř zásadně slovenského jména Bratislava. Město není veliké, spíš naopak; ale má hodně krásných kostelů a starobylých domů a po ulicích se potulují Slováci, na které má Diana dobré vzpomínky už ze Žiliny. Tomáš vystupoval neobyčejně rázně a sebevědomě, dokonce říkal lidem své pravé jméno a někteří s námi při jeho vyslovení hned jednali o stupeň uctivěji. Zajeli jsme se podívat i ke hradu, který byl poničen v Napoleonských válkách a od té doby nespravován, takže připomíná spíše zříceninu. Pak jsme šli do chrámu Svatého Martina, který má na věži zlatou korunu na paměť toho, že Bratislava byla sídelním městem Uherských králů, když byli v Budapešti Turci. Také tam byli králové korunováni, o čemž je zápis na zdi. Dianě se líbily vyřezávané lavice a poseděla si v nich; když dal Tomáš jeptišce, která kostel obhospodařuje, nějaké peníze, byla ta žena na výsost blažená a hlasitě nám blahořečila.

Tomášovo sebevědomí bylo tak velké, že nám dokonce dovolil chodit po ulicích; napřed vyvolávalo naše objevení trochu rozruchu a přišli nám vynadat dva policajti s dlouhými kníry, ale Tomáš si s nimi maďarsky popovídal, oni mu zdvořile salutovali a dali se pozvat na skleničku, za což velice děkovali a zřejmě to rozšířili dál. Od té chvíle nás už nikdo nezdržoval, lidé ustupovali stranou nebo utíkali do obchodů, když nás viděli. Jen děti se nás nebály, hladily nás po kožichu a jeden kluk mi škubal uchem tak bolestivě, že být to náš malý Gerd, už jsem ho hnal; ale Charry nařídil, abychom se chovali uhlazeně.

Diana si nakoupila spoustu pohlednic; všichni se k ní chovali hrozně mile a přátelsky, zvlášť když mluvila česky a občas do toho zapletla slovenská slova. Taky se naučila prvních pár výrazů maďarsky; vyniká schopností hovořit mnoha jazyky současně, což lidi přivádí k úžasu.

Večer jsme se šli podívat do Německého divadla na Wagnerovu Valkýru; byla přesně v tom stylu jako včerejší večer, protože se odehrávala v pohanských dobách plných bohů a hrdinů, chyběl jen Tomáš a čarodějka Kateřina, aby to bylo úplně dokonalé. Wagnerova vznešená hudba a tajemný děj nás nadchly, Tomáš musel o přestávce povídat o germánských Niebelunzích a citovat celé odstavce ze staroněmeckých eposů.

Po představení jsme šli navštívit herce; Tomáš si s většinou tyká a přátelí se s nimi, takže je nepřekvapilo, když přivedl hosty, včetně nás. Opět jsme si zazpívali, zvlášť Ao Harrapovi se Wagnerova hudba moc líbí pro svou patetičnost a vznešenost. Mohu se pochlubit, že jsme udělali dobrý dojem.

Ráno jsme vyjeli z města Michalskou branou a vyrazili, nikoliv však směrem na Vídeň, ale podle toku Dunaje proti proudu. Nevěděl jsem, kam se jede, snad Diana tušila, neboť si prostudovala mapu. Viděli jsme naším okýnkem vinice okolo domků vesničky a pak jsme zastavili na břehu řeky pod strmou skalou, na níž se tyčily trosky starého hradu.

Tomáš nás vyzval, abychom také vystoupili.

„Stojíme na místě dávného hradu Devína, sídla Velkomoravských knížat. Odtud vládl Velké Moravě Rastislav, Svätopluk a ostatní z toho rodu. O tyto skály se rozbíjely útoky všech jejich nepřátel; nikdo z nich ten hrad nedobyl, ani se neodvážil vztáhnout zlodějskou ruku na jejich panství... Pojďte za mnou!“

Vydal se nahoru; kráčel po strmé stráni podél věžičky, tyčící se na skále nad vodou, šplhal neúnavně, dokud jsme nevylezli až na místo, kde snad původně bývala hlavní věž. Tam se Tomáš opřel o zábradlí a hleděl do dálky, na širou rovinu, zakončenou až na rakouské straně nevysokými kopci.

Pod námi se spojovaly dvě řeky: z Rakouska tekl majestátní široký Dunaj, ze Slovenska jen o málo užší Morava. V místech, kde se tyto řeky stékaly, bylo zřetelně vidět předěl jako rozdíl barvy vody; ještě chvíli se čeřila, než zanikl.

„Toto jsou hranice země, kterou chránili moji předkové. Tento hrad patřil vládcům Velké Moravy, je posvěcen jejich krví i krví jejich nepřátel. Hrad byl zničen, rozbořen, zpustl; ale hlas dávných hrdinů k nám mluví stále! Já jej cítím v srdci a vím, že mne soudí...“

Tomáš se mračil. Vítr, který přilétal od Uherské roviny, mu čechral vlasy. Hleděl dolů na spojující se řeky, kde nějaká rybářská loďka zkoušela štěstí; rybář byl klidný a spokojený, jako by ani na světě nebyla dávná historie, vznešení šlechtici, krev, vášně a smutek.

„Moji předkové odcházeli z této země, aby se vrátili silnější, bohatší, mocnější. Já odcházím, abych se už nevrátil. Odcházím se zbraní v ruce, jak za dávných časů moji předkové přišli. Od této chvíle nebudu mít domov.“

Vtom promluvila Diana, až příliš vážně na její zvyklosti: „Gótové, tvoji předkové, měli domov tam, kam zabodli svoje meče. Tvým domovem bude Armin. Tam si postavíš nové sídlo, abys tam žil. Už poslední sídlo; kdyby se stalo a vyhnali nás i z Arminu, potom tobě i nám nezbude než zemřít.“

Tomáš pomalu přikývl. Mlčky se ještě jednou rozhlédl po panorámatu krajiny a pak začal sestupovat dolů. U automobilu se zatím shromáždila kupa lidí, všichni si ho prohlíželi a ohmatávali. Když jsme přišli, rozprchli se; ale pár Dianiných vlídných slov je zase přivolalo, tak si s námi chvíli povídali a ti kurážnější se dokonce odvážili pohladit nás po kožešině. Jsou to milí lidé, než jsme se nadáli, už tu byl demižón vína a jen si trochu polili jazyk, už tu měli housle, dudy a cimbál a jeden z nich, s tváří pořezanou od nějaké rvačky, vytáčel Dianu, jen jí sukně lítaly.

Tomáš vykonal poslední dobrý skutek ve své vlasti: prohlédl dva nemocné, jednoho staříka a ženu, která si pořezala nohu a teď jí to hnisalo. Staříkovi doporučil poslední vůli a vínko, které už tak popíjel docela vesele; ženě ránu vyčistil, obvázal a vyložil jí, že pavučiny a kravská moč většinou otevřené rány nevyléčí.

Potom se vydal podle toku řeky až tam, kde už tekla jen jediná: Morava, jeho posvátná řeka. Odložil oděv, vstoupil do řeky a kráčel, dokud nebyl ponořen až po krk; teprve tam pozvedl ruce a s přivřenýma očima hovořil:

„Matko Moravo, ty, která jsi mne viděla přicházet na svět, ty, jejíž vodou jsem byl pokřtěn! Viděla jsi moji pomstu, viděla jsi krev dvou mých nepřátel. Odcházím od tebe, abych hledal konec své pomsty a nový domov v cizině. Prosím tě, abys byla se mnou ve dnech dobrých i zlých, abys mne posilovala a dodávala klid a mír, který je ti vrozen. Matko, očisť moje tělo i duši od hříchů, kterých jsem se dopustil; naposledy mi vlej do žil svoji sílu!“

Místní lidé jej nerušili; ctili magii, neboť sami žijí v prostředí plném kouzel. Věděli, že Tomáš je úzce spojen s vyššími silami; i jejich vědmy si ho vážily, tak sledovali jeho modlitbu a zapamatovávali si ji; neboť prosby k řece, která jim dávala ryby a zavlažovala jejich vinice, se mohly hodit.

Tomáš se vrátil k nám a zeptal se poměrně prozaicky: „Vy se nevykoupáte? Vám to horko nevadí?“

Takže jsme se vykoupali, pak jsme nasedli do auta a za řízného čardáše opustili tu pohostinnou vesnici. Vraceli jsme se k Bratislavě, tam přejeli přes Dunaj a už jsme byli v Rakousku. Po krátké zastávce ve Wolfsthalu jsme pak jeli bez zastavení podle toku Dunaje, dokud se před námi neobjevily věže Vídně.

Vídeň je ohromné město, to jsme stačili poznat i z jedoucího automobilu. Poprvé jsme se potkali s jinými auty; také tam byly omnibusy a tramvaje, které jsme obdivovali už v Praze, spousta ruchu, rámusu a zápachu. Tomáš vedl Vítka po hlavní třídě Kärtnerstraße, pak po Mariahilferstraße, až jsme zastavili u jednoho domu v boční uličce. Tomáš vystoupil, zabouchal na vrata a když vystrčil hlavu nějaký sluha, řekl mu pár slov a hlava zmizela. Za chvíli se vrata otevřela a my vjeli dovnitř.

Sluha byl zamlklý a zasmušilý; jediné, co ho dokázalo probrat z apatie, bylo když se Tomáš zeptal na Martínka Tomšů a jeho armádu. V té chvíli počal tak od plic nadávat vídeňským nářečím, že Diana nevydržela a počala se vesele smát.

Seznali jsme, že se nacházíme v domě doktora Berlinga; což bylo docela stylové, on byl zase v Tomášově. Dům byl zařízen ani ne tak přepychově jako účelně; Dianu nejvíc zlákala koupelna s mramorovou vanou a bílými kachlíky, což zatím viděla jen málokdy. Samozřejmě bylo všude zavedeno elektrické osvětlení a všechny ostatní moderní vymoženosti. Přivítala nás paní Berlingová, kulatá a řečná, a pak děti Berlingových, dva kluci a nejmenší holčička. Samozřejmě se paní taky zmínila o Martínkovi a jeho vojácích; zvlášť se jí nelíbilo, že vyjedli zásoby na čtrnáct dní dopředu a pro vlastní potřeby znárodnili polovinu prádla a šatů staršího chlapce. On jediný byl návštěvou nadšen a pochlubil se, že ho během té krátké návštěvy naučili (asi Petr Sojka) hvízdat na prsty, plivat skrze zuby a střílet prakem.

Tomáš se po občerstvení omluvil a odešel do města; prohlásil, že toho má víc a že se má Diana a Charry projít po městě sami. To paní Berlingová nepřipustila a poslala s nimi alespoň syna Hanse, který byl chytrý a řečný po ní a mohl průvodce po městě docela dobře zastat.

Dle Dianina líčení si prohlédli především vídeňskou katedrálu Stephansdom, barokní Karlskirche a Votivkirche; potom radnici, Operní divadlo a zimní císařské sídlo Hofburg, budovu Parlamentu, Národní galerii a spoustu jezdeckých pomníků různých vojevůdců, které mají ve Vídni zvyk stavět v nadživotní velikosti. Diana se pevně rozhodla, že si přeje mít v Arminu svoji jezdeckou sochu, kterak maršálskou holí usměrňuje své pluky do bitvy; nenechala si vysvětlit, že nejdřív by nějakou bitvu musela svést. V Číně a Japonsku už sice bojovala, ale rozhodně nevelela z koně.

„Nech si postavit takový pomník, jako má Marie Terezie!“ radil jí Vítek. „Má tam fresky ze svého života, přední vojevůdce a diplomaty, všechno pěkně pohromadě... Jestli se výrazně zasloužím o tvůj trůn, můžu se na stará kolena dočkat, že mi budou kálet na hlavu holubi...“

Tento nápad sice Diana nepřijala, ale začala se nad ním vážně zamýšlet. Jediné, čeho litovala, byl přehled o místních strašidlech, neboť ten nebyl Hansi Berling schopen podat tak zábavně jako Tomáš.

Tomáš se vrátil až večer, dost unaven, ale spokojen; měl v kapse lístky do Hofburgu na představení Straussovy operety „Cikánský baron“, jak slíbil. Po cestě vyprávěl, že zajištění této operety nebylo jen tak jednoduché, neboť soubor dvorního divadla neměl v úmyslu mít dnes představení; Tomáš však zařídil, aby dostali přísný příkaz až od císařského dvora.

„To tam bude i císař?“ ptala se Diana. „Uvidíme ho?“

„Nebude. Ale zato tam budeme my! Ještě maličkost: kdyby mi někdo říkal hrabě Szomolányi nebo případně jinak, tak se nedivte. Kdybychom se bavili s nějakou šlechtou, pro jistotu mne neoslovujte příjmením...“

Pak se podíval na Dianu a dodal: „A ty, prosím tě, mluv jenom německy, případně francouzsky! Ne česky!“

„Proč? Mně se čeština zvlášť líbí!“

„Obávám se, že by se nelíbila těm lidem.“

Diana ohrnula nos a asi dvě minuty se tvářila nadurděně. Jinak byla ten večer velice krásná a zářila na všechny strany od briliantů svých i darovaných Baarfeltem; když vstupovala do foyeru, vyhlížela jako princezna.

Tomáš sice řekl, že zajistí vstupenky; ale už neobjasnil, že do císařské lóže, která je přímo proti jevišti a navíc vysunutá dopředu, takže byla odevšad krásně vidět. Jen se Diana posadila, už na ni byly upřeny stovky divadelních kukátek; Tomáš jí šeptem ukazoval jednotlivé hodnostáře dvora.

My jsme se vplížili na místo až po zatmění v sále a po začátku předehry; naštěstí je dost dlouhá. Nebyli jsme v téže lóži jako Charry a Diana, ale v sousední; ta byla jinak prázdná a uvaděčka dostala nějaký zlaťák, aby jí naše přítomnost příliš nevadila.

První dějství operety se odehrává v Uhrách a je dost zajímavé, neboť se v něm mluví o mladém šlechtici, který byl spolu s rodiči vypovězen po povstání v roce 1848. Nyní se vrací a s údivem zjišťuje, že mu dobří přátelé rozkradli celé jmění kromě staršího hradu, který obsadili Cikáni. Přesto se s Cikány spřátelí, dokonce se zamiluje do jedné z Cikánek, velmi krásné a přítulné. Jak vidět, byla to opereta až příliš příhodná; kdyby se odehrávala na Moravě, mohl si Tomáš klidně upravit děj dle vlastní zkušenosti.

Ve druhém dějství, které se odbývalo na starém hradě, ten mladík jménem Sándor Bárinkay především vyzvedl rodinný poklad, který měl po Tomášově vzoru schován ve sklepě. Pak se oženil s tou mladou Cikánkou, a to tak, že požehnání dostali od samotného Boha a za svědky si přibrali dva čápy; vyhovovalo to Cikánům, mladým i Tomášovi a Ritherům. Jediný, komu to nevyhovovalo, byl nějaký úředník z Vídně, který přišel verbovat na vojnu; ale ten si mohl trhnout nohou. Potom Bárinkay udělal z Cikánů pluk a vydal se s ním do války, aby si tam dobyl uznání a slávu; tím skončilo druhé jednání a nastala hlavní přestávka.

Ta přestávka trvala půl hodiny; během té půlhodiny hodil Tomáš svým nepřátelům rukavici přímo do tváře. Nejen že se nesnažil skrývat, naopak vydal se do víru šlechty, která korzovala ve foyeru, představoval všem Charryho a Dianu a choval se, jako by mu to zde všechno patřilo.

Diana zářila klenoty a znalostmi; velmi rychle se jí podařilo přenést hovor na jižní moře, Řecko, Egypt a africké civilizace, a už pilně vyprávěla o výzkumech v této části světa. Tím se jí povedlo společnost řádně udivit; ale ježto hovořila jenom německy a v němčině neovládala slangové výrazy, všichni ji uznali za velkou dámu, navíc neobyčejně vzdělanou a zcestovalou. Stačilo to, aby byla přijata do společnosti; kdyby jí o to šlo, mohla ve Vídni klidně dva měsíce žít jenom tím, že by se zúčastňovala večírků a plesů ve společnosti.

Spát jsme šli až k ránu; totiž, my bychom klidně ulehli dřív, ale Tomáš, Diana a Charry namísto domů odjeli do Grinzingu, což je nějaká zábavní čtvrť a my jsme doma čekali, až se vrátí. Taky že se vrátili; bylo už světlo, Charry nebyl k probuzení, Tomáš se šklebil, Dianě svítily oči a nadšeně vyprávěla, jak se bavila.

Celé dopoledne spali, odpoledne se probudili a sháněli po nějakém jídle. U oběda vládla poněkud napjatá atmosféra, kterou šířil obzvlášť Tomáš; až to Diana nevydržela a zeptala se: „Nejsem si úplně jistá; neudělala jsem snad včera večer něco tak moc špatného?“

„Ale ne,“ mávl Tomáš rukou. „Kdybych nechtěl, aby ses opět jednou představila v plné nádheře, držel bych si tě na vodítku a nepouštěl mezi lidi. Buď si jistá, žes zaperlila...“

„Pokud vím, chovala jsem se uhlazeně!“

„Ano, i tak se to dá nazvat. Ovšem hádat se s těmi důstojníky jsi přece jen nemusela, to nebylo třeba!“

„Já jsem se s nikým nehádala! Nemůžu za to, že jejich názory byly tak trapně konvenční, že jsem to rozhodně nemohla přijmout! A vůbec, hádali se oni se mnou, tak co?“

„Dobrá, to bych chápal. A co ta tvoje šermířská exhibice?“

„No co? Nikoho jsem nezabila, dokonce ani nezranila!“

„Dost jsem se divil. Doufám, že budou tvůj souboj proti třem a pak pěti najednou považovat za pouhý přelud; když jste to pak oslavovali, zhypnotizoval jsem je a namluvil jim, že jsou v Číně a hodují s dalajlámou. Číšníky jsem přesvědčil, aby to rozkecali teprve za tři dny, to už bude jedno...“

„Ach... s takovými maličkostmi se přece musí počítat!“

„Ovšem. Pokud považuješ za maličkosti, když házíš nožem do dřevěného obložení stěn nebo tu a tam praštíš s někým o zem v rámci předvádění japonského karate...“

„Jsou to mladí kluci, nemohlo se jim nic tak moc stát...“

Tomáš jenom zafuněl. „Dále bych ti rád vysvětlil, že mezi koněm jezdeckým a drožkářským je podstatný rozdíl. Pokoušet se předvádět s koněm vypřaženým z bryčky španělskou vysokou školu je technicky nemožné a může to napadnout jenom blázna!“

„A co? Vždyť byl bílej! Klidně mohl být lipicán...“

„Bílej byl, lipicán nikoliv. Ostatně, proč jsi z něj třikrát spadla, přestože se o to nijak zvlášť nesnažil?“

„Spadla jsem jen jednou. Potom jsem pokaždé seskočila!“

„Inu, i to je možné. V té době jsi už zakopávala přes vlastní stín, natož pak přes šavli... Ovšem chudák to zvíře.“

„Všem se to líbilo! I tomu koni!“

Tomáš mávl rukou, zamručel a chvíli jedl mlčky.

„Teď máme ovšem důležitější věc. Večerní ples v Schönbrunnu.“

„Ach ano, my jsme přece pozváni na ples!“ rozzářila se Diana.

„Ano. Ale prosím tě pro všechno na světě, chovej se tam pokud možno nenápadně. Uvědom si, že lidé, kteří tam jsou, jsou samí arcivévodové, knížata, princové; člověk tam začíná u barona. Ti lidé rozhodně nejsou zvyklí na tvoje drsné způsoby...“

„Zkrátka, je to tam samej paďour!“ prohlásila s úsměvem.

„Tak asi. To znamená: žádný šerm, žádné karate, žádné kobyly. Vrhací dýku si ani nevezmeš s sebou! Ze zbraní ti povoluji tu jehlici do vlasů. Žádné vyprávění o cestování, nebo alespoň jen v nejnutnější míře. Rozumíme si?“

„Jasně. Ale upozorňuji tě, že potom se tam budu nudit!“

„Ale nebudeš, jen se neboj. Teď dál: ples je maškarní, což znamená, že každý si musí zvolit masku. Pozvánky platí pro mne, Dianu, Charryho a ještě jednoho člověka; myslel jsem na Vítka, ale budu ho asi potřebovat. Snad Henryk?“

Henryk Wagiera zavrtěl hlavou. Tomáš mávl rukou a odložil to.

„Diano, jakou chceš mít masku?“

Diana se vítězoslavně usmála. „Mám v kufru svoje japonské dívčí kimono, paruku a všechnu parádu. Můžu za Japonku, máš proti tomu něco?“

„Dost; třeba to, že obyvatele Japonska tady ještě nikdy nikdo neviděl. Nicméně si je můžeš vzít, je to jistá změna a nikdo tě v tom nepozná. A hlavně: v dívčím kimonu budeš moci těžko šermovat nebo se jinak prát. Budeš se muset chovat pokud možno uhlazeně...“

„Nedělej si starosti, to zvládnu. Co si vezmeš ty, Charry?“

„Pokud mohu doporučit, vem si svoji bílou uniformu námořního kapitána. Takovou tady ještě neviděli; tvoje tygří nárameníky, zlaté šňůry a tak dál. Na tvář masku a bude to stačit, vypadáš jako generál odněkud z Argentiny nebo ze Siamu.“ radil Tomáš.

„Fajn!“ zasmála se Diana. „Budeme se k sobě hodit!“

„Bohužel, můj plán je trochu jiný. Charry s tebou nebude moci jít, protože bude se mnou. Přijdeme později, až vyřídíme jednu maličkost. Ty tam budeš mít taky práci...“

„Sama jít nemohu! Potřebuji doprovod...“

„Pro toho byl ten čtvrtý lístek. Ovšem kdo má jít?“

„Když budu v japonském oděvu – co kdyby Tošio Yamanaki?“

„To by bylo možné; třeba bych ho tam potřeboval. Dobrá, Tošio půjde s tebou ve slavnostním kimonu jako doprovod. Jak se mu to ovšem bude líbit, za to neručím.“

„Fajn. Tak zadávej ty úkoly!“

„Tak dávej pozor: O osmé hodině se dostavíš na ples ty a Tošio. Přivítá vás bratr Jan, arcivévoda Jan Salvátor, bude vás očekávat a přihlásí se. Ten ti ukáže Stauffelmanna, který tam také bude; pokud tam bude! Odejdeš na toaletu a vyšleš mi zprávu, zda tam je a co dělá. Dám ti svou vysílačku, kterou jsem mluvil s Henrykem.“

„Rozumím a provedu. Co dál?“

„Kdyby se stalo, že by chtěl odejít z plesu, vyšleš mi okamžitě zprávu. Okamžitě, rozumíš? Potom odejdeš také a vrátíš se sem. Bez ohledu na to, co tomu řekne společnost! Doufám, že to nebude zapotřebí. Já a Charry se dostavíme okolo desáté až jedenácté hodiny. Pak ti dám další instrukce.“

„Výtečně! Děkuji. A co ostatní?“

„Budou dvě skupiny. Tentokrát se musíme obejít bez šelem, aspoň pro první operace. První skupinu tvořím já a Vítek; naším úkolem je navštívit Stauffelmannovu kancelář na státní prokuratuře v Soudním paláci. Druhá skupina je Charry, Pépi a Henryk; vám vysvětlím akci podrobněji:

Odjedete do Stauffelmannova soukromého bytu; není ženat a jeho služebnictvo mívá v době pánovy nepřítomnosti volno. Projdete dovnitř, Pépi umí otvírat zámky. V jeho pracovně je obraz císaře Františka Josefa – ten odsunete stisknutím tajného tlačítka na spodní části rámu. Vím to, protože jsem mu sám to zařízení dělal. Obraz se odsune a uvidíte trezor. Pépi jej otevře a prohlédnete všechno, co v něm je. Také obhlídnete pro jistotu psací stůl. Důležité jsou obchodní papíry, které, to pozná Henryk. Dále vše, co by se mohlo týkat Denise a řádu. Charry, ty tomu doufám porozumíš. Henryk čte taky maďarsky a česky, ačkoliv to není pravděpodobné, Alfréd nerozumí dobře cizím řečem, mluví jen německy. Všechno, co se vám bude zdát k něčemu, vezmete s sebou ke mně. Sraz u Berlinga. Je to jasné?“

„Ano, jasné.“ řekl Charry.

„Není vyloučeno, že po návratu z plesu půjdeme přímo do další akce. Za tím účelem musí být pohotově šelmy. Autem odjedeme do statku za městem, kde přesedneme na koně. Budeme mít připraveny zbraně; je tu Berlingova zbrojnice, z níž se můžeme zásobit, pokud vám vlastní zbraně nestačí. Všechny pušky i revolvery musí být vyčištěné, nabité, připravené. Pro případ boje se převlékneme, proto musí být přichystány i vhodné oděvy.“

„Ano, budou.“

„V pořádku – tak se připravte!“

Přípravy netrvaly ani moc dlouho; dokonce ani Diana jako dáma se nemusela příliš chystat.

Diana a Tošio odjeli asi o půl osmé; vezl je Vítek automobilem a měl se okamžitě vrátit. Přesně o osmé, když začínal ples, stoupala Diana opatrně nožkama v porcelánových japonských střevíčcích po širokém mramorovém schodišti, osvětlovaném tisíci svíčkami; i po stranách schodiště stáli sluhové se svícny. Tošio kráčel o krok za ní, svíral pevně svoji katanu a snažil se nedat najevo údiv nad přepychem, který viděl okolo sebe. Trochu jej zarážely kostýmy lidí, které viděl okolo sebe; Dianě se nezdařilo vysvětlit mu, kam vlastně jdou a co se bude dít. Ale byl zvyklý na výstřední činy bílých a jeho fatalistický rozum se řídil zen-buddhistickou zásadou neodporovat zlému.

Nad schodištěm očekával Dianu muž středního věku; neměl na tváři masku, tak bylo možno vidět habsburské rysy jeho tváře. Nebyla v ní však patrna habsburská změkčilost a degenerace; spíše působil dojmem utajené energie a bystré vnímavosti. Měl na sobě tmavý renesanční oblek se spoustou ozdob a na hlavě baret s rudým pérem; ten baret smekl, když se Dianě uklonil.

„Sestra Diana?“

„Ano.“

„Jsem tvůj průvodce, arcivévoda Jan Salvátor. Bratr Jan.“

„Zdravím tě. Víš, proč jsem tady?“

Němé přikývnutí a potom úsměv. „Pro zábavu, jako všichni.“

„V pořádku. Půjdeme dovnitř?“

Jan Salvátor si nasadil masku, Diana učinila totéž. Tošio masku neměl; jeho tvář sama vypadala jako podivná orientální maska. Arcivévoda si jej bystře prohlédl.

„Tvůj průvodce je bratr... Yamanaki? Tomáš mi říkal, že máte japonského rytíře, ale netušil jsem, že přijde sem...“

„Chrání mne. Ten klacek, který drží v ruce, je totiž meč. Uvnitř je čepel, kterou dokáže velmi rychle zabíjet...“

„Doufám, že to neudělá – strýček Franci nemá rád krev, aspoň ne ve svých pokojích. Můžeš toho svého ochránce usměrnit?“

„Samozřejmě, poslouchá na slovo. Ovšem upozorňuji, že s jeho němčinou to je dost špatné, trochu rozumí, avšak ne zcela dobře. Kromě toho vlivem odlišné kultury dochází k sémantickému posunu významu slov. Já s ním hovořím japonsky.“

„Bude něco namítat, když se do mne zavěsíš?“

Diana mu ochotně podala rámě a Jan Salvátor ji vedl chodbou do tanečního sálu. Tanec se odbýval ve Velké galerii, rozlehlé vysoké místnosti s podlahou z různobarevného mramoru, spoustou světel a pozlátka a krásnými barokními malbami na stropě. Diana se rozhlížela po té nádheře; Tošio se snažil vypadat, že se mu ten barbarský vkus zamlouvá.

„Ještě jsi nebyla v Schönbrunnu? Provedl bych tě, ale dnes večer to není možné...“ omlouval se Jan Salvátor.

„Co se dá dělat! Především mi řekni, jestli je tady Alfréd Stauffelmann. Ukaž mi ho, nějak nenápadně.“

„Tam ten vysoký v šedivém oděvu. Hovoří právě s harlekýnem, to je pruský velvyslanec a Turkem, kterým je generál G.“

Diana se zarazila. „Proč zrovna s těmi dvěma?“

„A proč ne? Znamená to snad něco?“

„Ano, ovšem. Jsou to... jeho spojenci.“

„V tom případě je v pořádku, že s nimi hovoří. Často bývá viděn v jejich společnosti. Zřejmě diskutují o nezdaru svých plánů v akci Baarfelt, vědí-li už o tom.“

„Víš o tom něco ty?“

„Dnes ráno se začalo něco povídat o jednom vrchním radovi, který vyletěl dírou ve stropě, aniž stačil sepsat poslední vůli a vyzpovídat se ze svých hříchů. Stalo se to někde v Olomouci, blízko statků knížete Baarfelta. Místní orgány si s tím nevědí rady; vůbec nechápou, co se mohlo stát.“

„To je v pořádku. Jen ať nechápou ještě tak týden.“

„Ta věc přišla na stůl Stauffelmannovi. Zadal ji jednomu z nejstarších vyšetřovatelů, známému opatrností a neukvapováním se. Zdá se, že starý pán se vůbec odhodlá vyrazit podívat se do Olomouce nejdřív za čtrnáct dní.“

„To se dost divím. Myslela bych, že Stauffelmannovi záleží na tom, aby se dozvěděl pravdu!“

„Vůbec ne; on ji zná. Ví, že to udělal Baarfelt a že bude chvíli trvat, než se zjistí, jak. O předčasná zjištění nemá zájem. Tuší, že se tady každou chvíli může objevit Tomáš. To ale neví, že Tomáš na něj něco ví.“

Diana si uvědomila, že to ani nemůže vědět; ale Jan Salvátor pokračoval svým klidným hlasem, podobným předení nasycené kočky: „Sám nevím, jak se mu podařilo odhalit, že to byl Alfréd. Já bych tomu nevěřil; ale Tomáš zřejmě ví, co dělá...“

Diana pokývla hlavou. „Na chvíli bych se vzdálila...“

Zlehka jí ukázal směr. Diana se odebrala na toaletu a zjistila, že pokud se týče těchto delikátních záležitostí, je Schönbrunn vybaven nesrovnatelně hůře než Baarfelt nebo Hůrka. Vytáhla z kabelky vysílačku, nasadila do ní jehlici z vlasů jako anténu a zapískala červeným knoflíkem.

„Slyším!“ ozval se okamžitě Baarfelt.

„Stauffelmann je tady, mluví s pruským vyslancem a generálem G. Jan si myslí, že ví o Bečkovi a tuší náš příjezd. Zatím všechno.“

„Divil bych se, kdyby o tom nevěděl. Dnes večer se všechno rozhodne, nemusím už dělat s ničím tajnosti! Hlídej bedlivě Stauffelmanna a dobře se bav! Děkuji a končím...“

Diana složila vysílačku a opustila toaletu; kabelku podala Tošiovi a řekla: „Teď bys mi mohl ukázat některé význačné členy společnosti, abych věděla, s kým tady mám tu čest!“

Jan Salvátor se usmál; rozhlédl se sálem a začal:

„Podařilo se dnes večer shromáždit výkvět rakouské a uherské šlechty. Dokonce nás prý poctí svou návštěvou i strýček Franci... tedy Jeho Apoštolské Veličenstvo František Josef První, císař rakouský, král uherský a český, arcivévoda všech rakouských zemí, král jeruzalémský et cetera... Jinak je tu skoro celá vláda, většina cizích velvyslanců a rovněž naši tajní radové, diplomaté a generálský sbor. Aby bylo s kým tančit, jsou tu mé sestřenky arcivévodkyně, dvorní dámy a mladší důstojníci z lepších rodin. Celkem vzato obnáší tady každý nejméně dvacet generací předků se zcela zaručeně modrou krví...“

Diana se okouzleně rozhlížela; Jan Salvátor dodal:

„Postačí ti tento výběr k tomu, abys tady ztropila patřičný skandál, jak je tvým zvykem? Docela se na to těším...“

„Hm, úctyhodná sešlost! Tak začni představovat.“

„V první řadě bych si dovolil představit svoji maličkost. Jsem sice příslušník habsburské rodiny; ale kdybych byl dřevorubcem, čističem bot nebo námořníkem na rybářském kutru, byl bych mnohem šťastnější a cítil se volněji než tady. Jedině dobrý vliv Tomáše Baarfelta mne zatím drží na tomto místě, protože mne bezostyšně používá na špehování v císařské rodině. Až mi dá možnost, odložím vznešené habsburské jméno, stanu se soukromým občanem a odjedu někam... pokud možno hodně daleko od Vídně a ode dvora.

To jen proto, abys viděla, že mne tu považují za posměváčka, lehkomyslníka a černou ovci rodiny. Kromě mne jsou tu též bílí andělé: například sestřenka arcivévodkyně Viktorie, která se sem právě hrne s družinou svých obdivovatelek. Je přestrojena za anděla, ale kdyby měla masku ďábla, byla by lépe k poznání...“

Poslední větu už arcivévodkyně zaslechla. Usmívala se však, zřejmě nečekala nic jiného. Vycenila na Jana Salvátora zuby ve všelijakém úsměvu a potom se otázala:

„Milý bratránku, zdá se, že vám už nestačí naše společnost a že si zvete dámy až z dalekých krajin! Nedovedly jsme se dohodnout, jakou masku představuje vaše společnice...“

„Rád bych vám to pověděl, sestřenko, ale musím se přiznat, že jsem se sám ještě nezeptal. Smím to vědět, Diano?“

„Zajisté,“ Diana byla samý úsměv. „V této chvíli představuji japonskou gejšu.“

Princezna Viktorie hbitě zapátrala v paměti. „Pokud jsem o tom už něco slyšela, gejši jsou dámy, které... které obšťastňují Japonce v... jak bych to řekla...“

„Dovolím si vám pomoci. Jsou to japonské dívky ze vznešených rodin, které žijí ve stavu neprovdaném v domech k tomu určených; jsou cvičeny v umění zpěvu, tance a zdvořilé konverzace a starají se o zábavu statečných samurajů. Kdyby snad Vaše Výsost byla na pochybách, co je to samuraj, jeden exemplář jsem vzala s sebou na ukázku.“

Dámy otočily obličej k Tošiovi, ten vycítil zájem a lehce, lhostejně se uklonil; poté složil ruce na prsou a zůstal tak, jako nějaká soška bódhisattvy.

„Ne!“ vypískla jedna z dam. „Vy chcete tvrdit, že jste nám přivezla ukázat skutečného Japonce?“

„Ano. Tento pán je kníže Tošio Yamanaki, rodilý Japonec, nyní vinou nepříznivých okolností v mých službách.“

„Kníže? Skutečný kníže z Japonska? To snad přece není možné – Japonští šlechtici nesmějí opouštět svou vlast!“ prohlásila jedna z dívek, o něco vzdělanější než ostatní.

„Máte naprostou pravdu. Bohužel kníže Yamanaki se nepohodl se svým příbuzným, japonským císařem a byl nucen odejít, jinak by to pro něj mohlo mít nepříjemné následky...“

„Oh! Jak se mohl nepohodnout se svým panovníkem?“

„Velmi snadno. Jeho panovník proti němu vedl válku.“

„Můj Bože! Jste si tím zcela jistá?“

„Viděla jsem nepřátelské samuraje na vlastní oči, když...“ Diana potlačila vší mocí svědění jazyka a jenom se usmála. Přesto její výrok stačil vyvolat spoustu udiveného štěbetání.

„Má milá, chápu, proč vás bratránek Johann pozval,“ zasmála se princezna Viktorie. „Umíte žertovat daleko lépe než on, to musím přiznat... ačkoliv mám za to, že nemáme tu čest se znát!“

„Má milá, kdybych se vám představila, odhalila bych inkognito, které musím dodržovat po celý dnešní večer; a to byste si zajisté nevzala na zodpovědnost! Ostatně, ani já se vás neptám po jméně či po pravdivosti toho, co mi třeba budete povídat!“

„Výborně!“ zasmála se princezna. „Počínám věřit, že jste skutečně cvičena v hbité konverzaci! Příteli, půjčte mi svoji společnici, seznámím ji s několika pány, kteří šermují dobře jazykem, snad lépe než šavlí – uvidíme, jak se jí povede!“

„Pokud jde o to, šermuji jazykem i šavlí – a vítězím v obojím!“ řekla Diana. „A jsem poctěna vaší důvěrou...“

Arcivévodkyně se do ní zavěsila a vlekla ji s sebou ke skupině mladších mužů a nějakých dam; Jan Salvátor šel s nimi, protože prohlásil, že neuvrhne jehňátko mezi smečku zlých vlků.

„Budu jenom ráda,“ řekla princezna Viktorie. „Vaše jedovaté špičky by nám mohly začít chybět...“

Uvítali Dianu s nadšením nad její zvláštní maskou a hned se vyptávali, s kým mají tu čest.

„Nebuďte zvědavý, můj milý! Zatím vám mohu prozradit jenom to, že ji bratránek Jan Salvátor oslovuje Diana. Jinak nic!“

Zasmáli se tomu a nějaký muž počal nahlas recitovat:

„Aj, kterak se třpytila stříbřitá zbroj Diany lovkyně,

když v čele smečky svých psů se pustila za jelenem,

kterak zasvištěla kalená střela a vbodla se v jelenův bok,

když stříbroluká panna...

ach, moje klasické vzdělání mne nechává na holičkách. Bohužel, kdysi jsem to uměl odříkávat ve školní latině...“

„Až na některé drobné nepřesnosti je překlad dobrý,“ souhlasila Diana. „Pokud by se někdo chtěl přesvědčit, umím říkat originál téhle básně v latině i řečtině – také od malička.“

„Ó, dáma se zřejmě ještě dobře pamatuje na penzionát!“

„Ani ne; spíš na chrám bohyně Artemis v Efezu, kde jsem se to učila z papyrusu, který mají uložen v místním museu.“

„Zdá se, že kromě Japonska znáte i Středomoří; zřejmě jste sem přicestovala z veliké dálky, ostatně váš přízvuk svědčí o tom, že nejste Němka...“ řekla princezna Viktorie.

„Jsem zrozena ve Francii; ačkoliv se snažím, abych se naučila německy alespoň tak dobře, jako jiným jazykům.“

„Tedy cestovatelka z Paříže až na konec světa. Je to pravda, že jste byla v Japonsku?“ ptal se muž, který předtím recitoval; byl vysoký, statný a kostým Harlekýna mu znamenitě slušel. To, že měl stejný kostým s pruským vyslancem, nebylo tak nápadné, uvážíme-li, že v sále bylo alespoň patnáct Harlekýnů, dvacet Pierotů a na padesát Kolombín. Vynalézavost tvůrců masek byla zřejmě omezená.

„Nejenom tam. Byla jsem v různých zemích...“

„A co na Měsíci, tam jste taky byla?“ ptal se nějaký posměváček.

„Zatím ne, ale nepovažuji to za vyloučené. Někdy se dívám na Měsíc a říkám si, že by to mohlo být docela zajímavé; nebo si to nemyslíte, přátelé?“

„Ale jak byste se tam chtěla dostat?“

„Pokud vím, už se dělaly plány; výstřelem z velkého děla. Nemusel by to být špatný nápad, co myslíte?“

„Chcete říct, že byste měla odvahu dát se vystřelit z kanónu? Třeba i z vojenského děla?“ ptal se Harlekýn.

„Proč ne – kdyby to bylo možné?“

„Slyšela jste už někdy střílet vojenské dělo? Nebo dokonce je viděla v činnosti?“ usmíval se.

„Nejen to, nabíjela jsem je a střílela z něho,“ vysvětlila Diana. „Na naší lodi, v boji s Malajskými piráty...“

„Výtečně!“ vykřikla Viktorie. „Jen se nedejte, Diano! Manfred už potřebuje dostat za vyučenou za to svoje chlubení!“

Harlekýn se sklonil, vzal Dianinu ruku a políbil ji. „Nikdy bych nevěřil, že by tak něžná ruka dokázala vzít do ruky nějakou zbraň; neřku-li z ní vystřelit a někoho zasáhnout!“

„Před chvílí jste recitoval úryvek z ódy na bohyni Dianu; a ta přece zabila jelena! Ostatně, dala taky roztrhat jednoho zvlášť drzého mladíka jeho vlastními psy. Myslíte, že já bych toho nebyla schopna?“

„Výtečně, Diano lovkyně! Mohl bych doufat, že vás budeme moci pozvat na lov v našich oborách? Pak bychom se mohli přesvědčit, zda umíte ovládat když ne luk, tak alespoň loveckou pušku...“

„Nebudu mít čas. Kromě toho se mi nelíbí, když lovci střílejí vyděšenou zvěř, kterou jim nadhánějí do rány. To není lov, pane, to jsou jatka. Nemám v oblibě zabíjení bezbranné zvěře. Na to jsou myslím určeni řezničtí tovaryši, ne lovci!“

„To jste tedy pěkná hrdinka! To už věřím, že jste střílela Malajce, když je vám líto zajíců!“

„Malajci byli tak drzí, že si dovolili mne napadnout; to nikdy nikomu neodpouštím. Zajíci mi neubližují; nanejvýš bych některého zabila, kdybych měla hlad a nebyl po ruce nikdo, kdo by ho ulovil za mne a zbavil mne té nepříjemné povinnosti...“

„Zdá se, že Amazonky nevymřely!“ smál se Harlekýn. „Stejně si ale myslím, že ženám není vrozena statečnost...“

„Někdo si plete statečnost s krvelačností!“ ohrnula Diana nos. „Byl jste už vůbec někdy v nějakém boji?“

„Proboha!“ spráskla ruce princezna Viktorie. „Moje milá, nesmíte Manfredovi tolik nahrávat! Jestli ho okamžitě nezarazíte, bude nás nudit vyprávěním o svých hrdinských činech až do půlnoci! A my to už slyšely tolikrát, ách...“ předstírala zívnutí a při tom pohrozila Manfredovi prstem.

„Tak, správně, změnit téma!“ souhlasila Diana. „A protože se naši muzikanti už připravují, nejlépe by bylo tančit.“

„Ano, tančit!“ zvolala princezna. „To je moudré rozhodnutí, má milá! Manfrede, vám dávám košem; nestojím o to, aby mi vaše vojenská holínka podupala střevíčky...“

„Ale drahá princezno, já tančím jako vánek!“ ohražoval se.

„Prosím pěkně! Takový vánek u nás láme staleté duby!“

Diana kývla na Tošia; držel totiž její tašku, kterou vzápětí podal a Diana z ní vyňala střevíčky, sice na trošku nižším podpatku a v orientálním slohu, ale z poctivé kůže.

„Bohužel, k tanci se musím přezout,“ vysvětlila. „Totiž, tyhle botičky jsou z porcelánu a nerada bych o ně přišla při nějakém prudším kroku. Japonky chodí velice jemně...“

„Z porcelánu!“ vydechla Viktorie. „Kde jste je probůh získala? Kdo vám dokázal udělat střevíčky z porcelánu?“

„Přímo v Japonsku.“

„Ale ne, přestaňte už s tím! Přece vím dobře, že z Evropanů nikdo do Japonska nesmí. Kde jste je koupila?“

„Předpisy pro Evropany neplatí pro obchodníky...“

Rozesmály se; pak všechny obdivovaly ty miniaturní botičky, dokud je nezaujalo něco jiného: mladý muž a dívka, kteří právě vstoupili do sálu. Oba v renesančních kostýmech, i jejich masky vypadaly na pozdní renesanci; například nebyly nasazeny na obličeji, ale na tenkých hůlkách, jež oba drželi v ruce. Byl to hezký párek mladých lidí a Dianě nebylo na první pohled jasné, proč vyvolávají tak ostrou reakci.

„Podívejte se!“ vyjekla jedna z dam. „Už zase spolu!“

„Ach!“ princezna se ovívala vějířem. „Ona nemá ani kouska společenského taktu! Musím se dívat jinam, abych je neviděla...“

Navzdory svému prohlášení zírala na dvojici. Ti dva si toho nevšímali, chystali se tančit a zřejmě si neuvědomovali, že něčím společnost pobuřují.

Jedna z dam pochopila, že Diana nemá ponětí, co je vlastně na situaci tak pohoršlivé; nebyla schopna přenést přes srdce takový nedostatek vědomostí, tak se k ní spiklenecky naklonila a vysvětlovala: „To je slečna Julietta la Venzini, italská komteska, její otec byl vyslancem u našeho dvora. Velmi nebezpečná osoba, hleďte se jí vyhnout; příšerná intrikánka!“

„Ne – tak mladá dívka?“ pozastavila se Diana.

„Je jí snad osmnáct let; ale má na svědomí dva lidské životy! Věřila byste tomu?“

„Ne!“ Dianin údiv byl naprosto upřímný.

„Ano, dva lidé už kvůli ní přišli do neštěstí! A teď se zdá, že to postihne i další!“

„Neuvěřitelné! A je to skutečně pravda? Nejsou to jen nějaké pomluvy?“

„Má milá, mně můžete věřit! Představte si, otec la Venzini ji zasnoubil s jedním velmi vysoko postaveným úředníkem od dvora, když jí bylo šestnáct; a ona ho nechtěla! Dovedete si představit, šestnáctiletá holka odmítla takovou partii! Byl sice trochu starší, ale měl veliké jmění a možnost udělat dokonalou kariéru, možná dokonce získat hraběcí titul! To víte, hrabě la Venzini nedá dceru ledaskomu!“

„No dobrá – a co ona?“

„Vymínila si, že dostane rok odkladu; hrabě jí to nakonec povolil. A to si představte, ona dokázala při jednom plese okouzlit jistého důstojníka od královské gardy, hrozného člověka; pronásledoval ji, dokonce se odvážil žádat hraběte o její ruku! Když se dozvěděl, že je už zasnoubená, požádal ho, aby její zásnuby zrušil!“

„A co Julietta? Kterého chtěla?“

„Představte si, jednoho ani druhého! Dokonce prohlašovala, že raději vstoupí do kláštera! Ale potom ukázala, co v ní je: nějak přinutila toho důstojníka, aby vyzval jejího snoubence na souboj! Veřejně jej urazil v divadle, snad mu dokonce dal políček! Samozřejmě, souboj se konat musel, to jistě uznáte; a ten hrozný člověk toho milého starého pána zastřelil!“

„Oh! To se ovšem v souboji stává...“

„Jak kde, má milá; u našeho dvora to není zvykem! Snad by bylo možno připustit, aby jej lehce zranil... ale zabít člověka v souboji, to je přece tak... plebejské, tak neušlechtilé! Za takových okolností se nemohl divit, že soudy musely zasáhnout, zkrátka musely, i když se většinou takovým věcem vyhýbají. Byl obžalován z nedovoleného konání souboje, dokonce toho ubožáka odsoudili! Přeložili ho někam na Sicílii nebo Sardinii, dovedete si to představit? Zakázali mu vracet se deset let ke dvoru; a samozřejmě o Juliettě už nemohlo být ani řeči!“

„No, to chápu. Zbavila se jich velmi elegantně, řekla bych!“ Dianě napadla formulace jedním vrzem, ale nechala si ji pro sebe.

„Ano, velmi rafinovaná akce. A představte si: vůbec neplakala pro svého snoubence, jen pohodila hlavičkou a řekla, uvědomte si tu hrůzu: »Díky Bohu, že je oba vzal čert!« Dokázala by pravá dáma říct něco takového?“

Diana obrátila oči k malovanému stropu. Nebyla si jistá, zda by to řekla dáma, ale ona docela bez váhání.

„Vidím, že je ta malá skutečně pozoruhodná osobnost!“

„Velmi pozoruhodná! Její otec ji raději poslal do Vídně, protože doufá, že to tady na ni bude mít dobrý vliv. A představte si, co udělala ona: na první pohled se spřátelila s Heinrichem von Raune! Dovedete to pochopit?“

„Nedovedu; už proto, že nevím, kdo je Heinrich von Raune.“

„Ten mladík, který s ní tančí; vikomt Heinrich von Raune, podporučík palácové stráže a kromě toho Manfredův podřízený,“ kývla na Harlekýna. „Dovedete si představit tu hrůzu?“

„Nevím, v čem ta hrůza spočívá.“

„Ach ovšem, vy je nevidíte bez masek – ti dva se totiž na sebe neuvěřitelně podobají! Až frapantně se podobají – když k tomu přičtete ty pověsti o hraběti von Raune... ach Bože!“

„Vy myslíte, že by ti dva mohli být...“

„Ach proboha! To by bylo hrozné! Kdyby došlo k... ošklivím si říct k čemu...“

„Snad je to jenom náhodná shoda?“

„Snad. Ostatně, v poslední době se přátelí už ve třech; ten nevychovanec Heinrich seznámil slečnu Juliettu se svým nejlepším přítelem, ostatně nového data – je to ruský atašé a jmenuje se nějak... neumím to ani vyslovit!“

„Kníže Astarov?“

Dáma pohlédla na Dianu velmi udiveně. „Ach, má milá, zřejmě nejste tak neinformovaná, jak vypadáte! Ano, kníže Dimitrij Astarov. Zvláštní muž; kdybych chtěla věřit svým očím, věřila bych, že i u něho se projevuje...“

„Náklonnost k Juliettě?“

„Ano. Tak bych to formulovala. Ovšem je to divoký Rus, nemá dostatečné vychování; bojím se, aby opět netekla krev! Tentokrát by to bylo ovšem zlé, neboť i Heinrich je výtečný střelec a se šavlí zachází přímo znamenitě!“

„Velmi pozoruhodné! Začínám mít chuť poznat tu zajímavou dívenku trochu blíže...“

„Ach, to by bylo zbytečné. Hovoří bohužel pouze italsky; anebo nedává najevo, že by rozuměla německy. Samozřejmě, s von Raunem hovoří... pokud se ovšem on nenaučil tak rychle italsky. Když mluví s námi, předstírá... že nám nerozumí!“

„To by mi vůbec nevadilo, mluvím italsky dost dobře.“

„Výtečně! Teď budeme tančit; seznámím vás, až se ti dva zastaví k občerstvení. To bude nejlepší.“

Hudba počala hrát; Dianu vyzvalo hned několik mladých mužů, ale každý ustoupil ledovému pohledu Harlekýna, kterého nazývali Manfredem. Diana přijala jeho rámě.

„Doufám, že netančíte tak hrozně, jak se mi snažila namluvit princezna Viktorie!“

„I kdybych byl třeba medvěd, proměnil bych se v motýla jen pod pohledem vašich modrých očí!“ pronesl poeticky; bohužel jeho ruce, které ji sevřely, už tak poetické nebyly. Tančili valčík; Diana dle jeho chování usoudila, že je navyklý nedat se zastavit a nedbat na ničí přání kromě svého. Tančil výborně, Viktorie zjevně přeháněla; byla v něm síla a energie, Dianě se zdálo, že z něj čiší cosi jako tajemné nebezpečí. Zatím se choval dvorně, nedalo se mu nic vytknout.

Hovořil málo, ale vracel se k Dianině vyprávění o bojích v jižních mořích. Zatím se vyprávěním o rodinných sporech slečny la Venzini uklidnila, tak se snažila vykroutit, ale on se k tomu stále vracel a zřejmě toužil dozvědět se podrobnosti. Nedozvěděl se však nic.

Potom Diana tančila s arcivévodou Janem Salvátorem, který všechny předešel a zavěsil se do ní, sotva ji Manfred pustil.

„Výtečně ses uvedla!“ šeptal jí, když ji vytáčel. „Princezna Viktorie k tobě pojala důvěru a ty ostatní taky. Ta klepna, která tě informovala, je princezna Euphemia; má v sobě hodně španělské krve a to ji otravuje natolik, že vidí všude hřích a zločin. Dávej si na ni pozor, ale jako informátorka je neocenitelná!“

„Co je to s tou Juliettou la Venzini?“

„Poznáš sama. Je jí to zkrátka dáno; já s tou malou docela souhlasím. A pozor na Harlekýna, je to Manfred von Waltenberg, kapitán hradní stráže. Ničema, intrikán, prospěchář a nelítostný zabiják. Jako jeden z mála u dvora už skutečně bojoval; taky o jeho soubojích se dost vypráví. Mistr šavle i pistole – a taky mistr zákeřnosti.“

„Pozoruhodná známost! Je taky nesmrtelný?“

„Běžným způsobem ano. Nejlíp by bylo nasypat mu do čaje trochu jedu. V souboji muže proti muži ho zatím nikdo neporazil.“

„Znám lidi, co by to dokázali. Je to zapotřebí?“

„Nevím, možná bude. Je to jeden ze Stauffelmannových lidí.“

„Ach tak!“ Diana si prohlížela Manfreda, který zatím tančil s některou z dvorních dam. „Ani bych to nevěřila!“

„Nevidíš mu do tváře. Jeho oči, to jsou dva kusy ledu. Je to zlý a podlý člověk – raději se mu podruhé vyhni.“

„Jestli je takový, ať se vyhýbá on mně.“

Zmlkli; když se Diana rozhlédla, spatřila kousek od sebe Juliettu s jejím tanečníkem a zatoužila ji poznat. Zařídila to velmi šikovně tak, aby při příští otočce do dívky vrazila a vzápětí se omluvila: „Scusi, permette, mia cara Julietta...“

Italka se zprudka obrátila; tak rychle, že si nestačila skrýt tvář maskou a Diana jí pohlédla do obličeje. Zarazila se, až na chvíli přestala tančit a nebýt silných Janových rukou, byla by se zastavila uprostřed parketu.

Před ní stál Jerzy Lasęka v dívčím provedení. Tytéž chytré živé oči, tytéž nepokojné vlasy, týž jemný nosík, tentýž inteligentní výraz. Ano, v čelistní části obličeje se brada zužovala, pleť byla mnohem jemnější a čistší, ale vcelku to byl tentýž typ člověka. A Diana v tu ránu pochopila, po kom mohla Julietta zdědit své intrikánské vlohy.

„Tak co – už to chápeš?“ ptal se Jan Salvátor.

„Ano, myslím. Oni to taky vědí?“

„Myslím, že ne. Taky neznají Tomáše a jeho rodinu tak dokonale. Ale ty jsi zřejmě někoho z jeho dětí viděla.“

„Ano, toho Poláka. A ten Heinrich – taky?“

„Tentýž typ. Jako dvojčata.“

„Pro všechny svaté! To bude tedy přímo rodinná sešlost!“

„Ani nevíš, jak moc. Za chvíli přijde kníže Astarov. Budeš mít možnost posoudit, jak vypadá takový mladý Baarfelt v plavém provedení.“

„I takový už jeden existuje. Malý Denis.“

„Tys už viděla i Denise?“

„Ach...“ zarazila se Diana. „Na obrázku...“

Poznala však, že Juliettě nechybí ani Baarfeltovská rozhodnost. Sotva se přestalo hrát a Dianu odvedl Jan Salvátor z parketu, objevila se před ní.

„Oslovila jste mne, madame! Znáte mne zřejmě jménem a já si nejsem jistá, že bych vás znala. Má to snad něco znamenat?“

Diana jí opatrně odsunula masku a chvíli si tu tvář prohlížela. Byla si teď už úplně jistá; usmála se a řekla:

„Promiň, má drahá. Trochu jsem si tě s někým spletla.“

„S Heinrichem von Raunem nebo s Dmitrijem Astarovem?“

Diana vsadila vše na jednu kartu. „S Jerzy Lasękou.“

Juliettu to ani trochu nepřekvapilo. „To je zajímavé! Nikdy jsem neměla sourozence, ale dvojníky mám už dva! A teď vy ještě mluvíte o třetím... mohla bych ho vidět?“

„Bohužel ne. V současné době je v Polsku.“

„V Polsku? Co tam proboha dělá?“

„Pokud vím, snaží se tam vyvolat menší válku; ale na tom tolik nezáleží...“

„Šikovný chlapec! Skutečně, ráda bych jej poznala...“

„Není vyloučeno, že se s ním někdy setkáš.“

Julietta se opět zarazila. „My... si tykáme?“

„Ach promiňte,“ Diana upadla do rozpaků. „Tolik mi připomínáte brat... Jerzyho – s ním si tykám!“

Julietta se rozesmála. „Jestli se vám to víc líbí, můžete mi klidně tykat. Když už tykáte mému bratrovi!“

„Fajn. Já jsem Diana – a tebe mi už dostatečně představili.“

„Jenom Diana, nebo i nějak dál?“

„De Guyrlayowe. Ale nikomu to nepovídej.“

„Bez starosti, tady nikdo italsky pořádně nerozumí. Ovšem že by bylo možno nazvat toho... tvého přítele mým bratrem hned a bez váhání... k tomu by člověk musel mít víc než pocit, že jsme si trochu podobní – nebo se mýlím?“

„Nemýlíš se, děvče. Ale já taky ne.“

„Smím trochu uvažovat, či se to v lepších kruzích nepřipouští? Ten člověk je Polák rodem, nebo tam jen bydlí? Je to nějaký šlechtic? Kdo jsou jeho rodiče?“

„Neznám jeho rodiče; ale je to šlechtic a je Polák. Myslím, že matka žila buď v rodinném paláci ve Warszawě nebo na vesnici; o otci... nemohu bohužel nic určitého říct.“

„O jeho otci nebo o manželovi jeho matky?“

Diana upadla na chvíli do rozpaků; Julietta ji však nešetřila a hned pokračovala: „Jindřich von Raune otce nemá; byl to starý, velmi zasloužilý generál a zemřel, když byl ještě malý. Arrigo – Jindra si však není vědom, že by s ním nebylo něco v pořádku, nikdy nepochyboval, že je synem svého otce, dokud se nesetkal se mnou a Dimitrijem – knížetem Astarovem.“

„Neřekla jsem, že by tu měly být pochybnosti.“

„To není zapotřebí říkat. Dimitrij ví o svém zrození něco víc; jeho otec kníže Astarov byl velmi bohatý starý muž, tak bohatý, že si mohl dovolit všechno – kromě hezké mladé dívky. Nějak se stalo, že si zčista jasna vzal velmi chudobnou, ale krásnou šlechtičnu odněkud z Německa či Rakouska; vzápětí po sňatku se narodil Dimitrij. Dokonce existuje názor, že to pro šťastného otce bylo dost velké překvapení...“

„Neznám rodokmen knížete Astarova.“ řekla Diana.

„Dobrá, tak poslední a nejdokonalejší důkaz. Když jsem měla... určité potíže s plány svého otce na mé provdání, trochu jsem se s ním pohádala a vyjádřila pochybnost, zda by vůbec tak nakládal nějaký otec se svojí dcerou. Otec se velmi rozlítil, víc než se dalo očekávat; a matka mi pak vyčinila, že už nikdy nesmím vyjádřit takovou pochybnost. Má matka je andělská bytost, ale chybí jí schopnost rychle logicky uvažovat a zachovávat tajemství, pokud je zachovat chce. Proto jsem na ni trochu naléhala; v závěru mi řekla: »Hrabě la Venzini není tvůj otec. Tvým otcem je nejlepší člověk, jakého kdy země nosila.« To mne dokonale přesvědčilo; neboť nikdo na světě by nemohl hraběte la Venzini označit za dobrého člověka. Co tomu říkáš?“

Diana tomu neříkala nic. Uvažovala, jak odpovědět a vyhnout se současně lži i pravdě, kterou nesměla vyjasnit.

„Neříkáš nic, jak vidím. Je zde tedy čtvrtý potomek, který může být sourozencem. A rovněž jeho původ je poněkud podivný, zvláště otec je... zřejmě utajen. Uvažujme logicky; taky uvažuješ ráda logicky, že ano? Já ano. Kolik je tomu Polákovi let?“

„Tak jednadvacet – dvaadvacet.“

„Hm. Dimitrijovi je třiadvacet, Jindřichovi devatenáct, mně jde na osmnáctý. Docela to hraje. Pak ovšem musí existovat též mladší, možná i starší exempláře. Kdybychom se všichni dohromady spojili, třeba bychom dokázali vysledovat nějakou přímou cestu, kudy se náš milovaný tatíček potuloval před lety. Nebo je to příliš odvážná hypotéza?“

„Nevím, dá-li se to takhle dělat. Při dnešním stavu dopravy je možno ledacos stihnout docela snadno.“

„Ano, také si myslím. Kromě toho to musí být muž, který má přístup k vysoké šlechtě; uvědom si, že všichni pocházíme z vysoko postavených rodin. Dále je náš otec člověk, který nemá ve zvyku se o svoje děti starat.“

Diana se zasmála, ale pocítila povinnost Tomáše bránit. „Třeba si je vědom, že jeho ratolesti nestrádají. Nebo ty strádáš?“

„Pouze citově! Díky Bohu, nejsme chudí a jinak se o sebe dovedu postarat sama. Víš o tom, že mne chtěli vdát?“

„Ano. Za starého bohatého muže. A ty ses ho zbavila. Taky ses při tom zbavila jednoho neurvalého důstojníka.“

„No a co jsem měla dělat? Přece jsem si nemohla někoho z nich vzít za muže! Co bys udělala ty?“

„Vyhodila bych je oba zavřeným oknem,“ řekla Diana upřímně.

Julietta se zvonivě rozesmála. „Na tak jednoduché vyřešení jsem bohužel nepřipadla! Ostatně co jsem udělala, bylo taky jednoduché; a nechápu, co se komu na tom nelíbí.“

„Myslím, že je to docela v intencích vašeho rodu,“ povzdychla si Diana. „Tvůj bratr Jerzy by tím byl nadšen.“

„Přece jeden rozumný člověk na světě! Co je to za jméno Jerzy?“

„Giorgio.“

„Ach tak. Je ženatý nebo ještě svobodný?“

„Svobodný – ale má syna.“

„Ne!“ rozzářila se Julietta. „Mám někde v Polsku synovce? To je sladké! Šíleně miluju děti! Jak se jmenuje?“

„Tomáš, po dědečkovi.“

Juliettě se podařilo zášleh v očích schovat za maskou.

„A matka toho chlapce je také šlechtična?“

„Bohužel ne. Její otec pase ovce na Bieszczadách; to jsou takové hory na jihu Polska.“

„Víš, kde žije? Kdybych třeba chtěla svému maličkému synovci poslat nějaký dárek – nebo třeba napsat?“

„Nevím; ani netuším, jak se ten ovčák jmenuje. Pravděpodobně taky nebudou umět číst. A kde je teď Jerzy, také nevím.“

Julietta se trochu zasmušila. Ale hned ji to zas přešlo. „Tak dobrá; ale teď s pravdou ven! Můj otec se jmenuje křestním jménem Tomáš, že? A jak dál – jsem si jistá, že ho znáš!“

Diana se zarazila; došlo jí, že ji ta dívka chytila svojí logikou, jako Tomáš chytal svoje protivníky.

„Dost dobrý, maličká, umíš!“ myslela si, ale řekla bez váhání: „To mi povídal Jerzy, že se tak jmenuje...“

„Takže ho zná? A že ti toho nepověděl víc! Nepatříš myslím k lidem, které nezajímají osudy druhých. O mně ses dozvěděla během chvilky hodně; nevěřím, že bys byla tak málo zvědavá...“

„Podívej Julietto, jsou věci, které ti povědět mohu a potom takové, které ti říct nemohu. Tohle je jedna z věcí, které nejsou mým tajemstvím.“

„Uznávám,“ řekla Italka. „To znamená: znáš ho. Dobře?“

„Ano, dost dobře.“

„Mohu se ptát? Tak kde tedy je?“

„To je tajemství.“

„Můžeš způsobit, abych se s ním setkala?“

„Ano... myslím, že ano. Bude-li on chtít.“

„Se svým synem Giorgiem jednal přátelsky?“

„Ano.“

„V tom případě se zdá, že dceru nezavrhne. Řekneš mu o mně, až ho zas uvidíš?“

„Ano.“

„Kdy to bude?“

„Nesmím říct.“

„Jsou na světě ještě další exempláře kromě Arriga a Dimitrije?“

„Ano, zcela jistě.“

„Hodně?“

„Vím o dvou. Jeden v Maďarsku a jeden... nevím, kde.“

„To mi stačí. Mohu říct o těchto věcech... bratřím?“

„Nemyslím, že ti v tom dokážu zabránit.“

Julietta se usmála a lehce stiskla Dianě ruku.

„Rozmluva s tebou mi dala víc než všechny rozhovory za poslední rok se všemi lidmi ze společnosti. Mrzí mne, že se setkáváme až nyní a že tě ani neznám; že tě nepoznám, až se zase uvidíme. Ve společnosti by mělo být víc lidí, jako jsi ty!“

Diana se zasmála; na chvíli odklopila masku a Julietta si ji pečlivě prohlédla. „Dobrá, teď už tě poznám. Nemyl se, Diano; my dvě se ještě někdy někde sejdeme...“

„Vždyť se neloučíme!“

„Ale právě se k nám blíží princezna Viktorie s celým doprovodem. O čem jsme se doteď bavily?“

„Můžeš povídat o Pompejských vykopávkách?“

„Samozřejmě! Dost zajímavé téma, ale mezi šlechtou krajně neobvyklé. Většina lidí tady nemá dostatečnou rozumovou kapacitu, aby si dovedla představit něco jako starý Řím...“

„Já tam totiž byla; a taky jsem tam kopala. Motyčkou. A čistila štětečkem staré hrnce...“

Juliettu to potěšilo, jako by jí Diana objevila dalšího z jejích podařených bratří. Vtom už tu byla princezna Viktorie, plna zájmu, o čem je řeč. Diana jí to řekla a pak trpělivě překládala nezáživné společenské sentence; konečně se objevili dva muži, jeden v renesančním, druhý v ruském kroji.

„Ach, tady je Arrigo, konečně! A kníže Dimitrij také! Pojď se představit; to je moje přítelkyně Diana...“

Dimitrij měl jen úzkou masku na očích, takže si Diana dovedla jeho tvář dokreslit. Tento exemplář Baarfeltovského rodu byl trochu zvláštní, neboť měl světlé rovné vlasy a jen o odstín tmavší vousy; přesto byla podobnost s Tomášem zcela nesporná. Heinrich von Raune byl hnědovlasý, hezký a veselý a vypadal, že si nepřipouští žádné starosti; ta trojice se Dianě docela líbila a jenom litovala, že s nimi není i Jerzy – taky by se mezi ně nádherně hodil.

Julietta se s nimi dala do živého brebentění italsky a pak s nimi odešla; toho využila princezna Viktorie a vyptávala se Diany, co spolu mluvily. Diana podala stručný výtah z vyprávění princezny Euphemie o nezdařeném zasnoubení, což arcivévodkyni naprosto stačilo. Také Diana řekla, že Italka zřejmě ani trochu nelituje smrti jednoho a vyhnanství druhého nápadníka.

„Hrozné! Odmítnout tak skvělou partii; ta ordinérní slečinka si zřejmě myslí, že urozená dáma může jen pomyslet na něco tak plebejského, jako je sňatek z lásky!“ řekla princezna.

„Nicméně vdát se z lásky je docela příjemné,“ řekla Diana. „Já také miluji jen svého muže – a vdala jsem se za něj proto, že jsem do něho byla zamilovaná!“

„Ale chodíte bez něho na plesy!“ popíchla princezna. „Nebo se snad mýlím? Myslela jsem, že ten komický Asiat je váš sluha!“

„Strážce; můj manžel ho posílá se mnou, když se o mne obává. Také přijde, trochu později. Má nějaké... ach, muži tomu říkají diplomatické poslání.“

Jako strážný duch se objevil Jan Salvátor; a už si Dianu vedl do tance. Princezna byla nucena ji pustit z drápků a nechat odejít.

Arcivévodkyně Viktorie nebyla hloupá; rozhodla se zjistit něco o Dianině skutečném postavení. Ve společnosti se nacházel pán, který projel v diplomatických službách kus světa, kromě jiného se také nějakou chvíli zdržoval v Yokohamě. Byl to baron a dost schopný diplomat; ač zrozen v Rakousku, honosil se francouzsko-italským jménem Louis de Manziarra. Tento muž projevil ochotu poskytnout princezně svoje služby, když jej oslovila:

„Milý barone, vy jste přece projel kousek světa, není-liž pravda? Podívejte se, prosím, na toho člověka, který stojí tam u stěny, toho v tom... podivném kroji. Jedna moje přítelkyně mi chce namluvit, že je to čistokrevný Japonec!“

Manziarra se usmál. „Má pravdu, Výsosti, ten člověk je skutečně Japonec a s tou dámou hovořil japonsky. Je to překvapující; poprvé vidím příslušníka toho národa v Evropě. A navíc... jsou tu další zarážející okolnosti!“

„Ale jděte – a jaké?“

„Totiž, překvapuje mne jeho chování. Je to vznešený šlechtic; prohlédl jsem si odznaky na jeho kimonu, je to daimjó, japonský kníže. Kdybychom byli v Yokohamě a on přišel do mé konzulatury, byl bych nucen padnout před ním na tvář!“

„Ano, říkala, že je kníže.“

„To mne právě mate! Japonský šlechtic, dokonce kníže, nikdy nebude sloužit ženě, ať jak chce vysoko postavené! Ten muž s ní hovoří uctivě, drží jí kabelku, dokonce ji obsluhuje! Takové chování je u Japonce nemyslitelné...“

„Co chcete, barone – galantnost!“ zasmála se princezna.

„Japonci nemají ponětí, co je to galantnost. U nich je každá žena služka, méně než pes. I manželky vznešených šlechticů jsou jenom otrokyně, které se před svým pánem plazí po zemi. Trochu výše jsou... jak bych to řekl... gejši. Ty sice nemají to nejlepší zaměstnání, ale aspoň nemusí trpět od svých mužů to nejhrubší zacházení...“

„Ona se představila jako gejša...“

„Ano, protože má takové kimono. Ale je to Evropanka, nikdy nic takového nemohla dělat. Ostatně, v takovém případě by jí kníže tak otevřeně nesloužil. Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že... ji z nějakého důvodu staví nad sebe sama!“

„Opravdu si nedovedete představit žádný důvod?“

„V Japonsku jenom jeden: že by byla oblíbená milenka jejich císaře. Snad takové ženě by byli ochotni prokázat trochu úcty.“

„Milenka? Snad manželka!“

„Císař nemá manželky v našem smyslu slova. Bere si milenky a když tyto... mají děti, a on si přeje je uznat, potom je přijme do svého domu. V kursu je taková dáma v době, kdy je šlechtic právě zaujat jejím kouzlem... chápete-li.“

„Chcete tvrdit, že ta žena je milenkou japonského císaře?“

„Ne. Je zřejmě vdaná – za někoho, kdo je postaven japonskému císaři na roveň. Ale nedovedu si představit, kdo by to mohl být.“

„Přemýšlejte trochu! Čemu se asi tak rovná japonský císař v našich poměrech?“

„Ach princezno!“ usmál se baron. „Snad – Bohu! Ten člověk myslí úplně jinak, věří ještě v božský původ vladařů a tak. Císař je pro něho důvodem, aby se dal třeba v té chvíli zabít; nebo aby se pro něj zabil vlastní rukou. Je nepochopitelné, jak velkou úctu projevují ti lidé svým pánům. A jsem přesvědčen, že by ochotně zemřel i za tu ženu!“

„Prohlásila, že ho poslal její manžel jako ochránce. Ale zdá se mi to podivné – jak by ji dokázal ochránit?“

„Má přece zbraň! Ta věc, kterou opřel o stěnu, není obyčejná hůl, je to japonský meč v pochvě, ostře broušený. Oni s takovou katanou dokážou úplná kouzla; hravě by porazil třeba deset našich šermířů. Kromě toho dokážou i zabíjet holýma rukama. Člověk tak vysokého postavení a věku musí mít na svědomí nejmíň stovku lidí. Nemylte se, princezno: kníže v Japonsku je především nelítostný a chladnokrevný vrah!“

„Proboha!“ vydechla princezna Euphemie. „Neudělá nám nic?“

„Ale ne, samozřejmě! Záleží na tom, co mu ona přikáže; ale vy, milé dámy, se v žádném případě nemusíte bát! Kdyby měl bojovat, musel by se cítit ohrožen. Myslím, že tady v Evropě od něho nehrozí žádné nebezpečí, kromě toho nerozumí německy, jen pozoruje, co se děje. Dokud mu někdo nezačne mávat šavlí pod nosem, nic ho nevyvede z klidu.“

„Proboha, to nesmí vědět Manfred; třeba by ho vyzval!“ lekla se princezna Viktorie. „Milý barone, mohl byste nějak vyzvědět, jak k němu ta dáma přišla? S vašimi znalostmi Japonska...“

„Ach bože, princezno!“ krčil baron rameny. „Pobýval jsem v Yokohamě půl roku, ale to neznamená, že se ve všem vyznám! Vyjednával jsem většinou v nudných obchodních záležitostech, je to sice složité, ale obchodníci se vždy nějak domluví! V jejich společenských poměrech se vyznám pramálo; vím jenom, že Yokohama je jediné místo, kde se mohou civilizace Evropy a Japonska střetnout; zřejmě tam také pobývala ta dáma. Jinak nevím o té zemi nic než to, že je přísně střežena, téměř nedostupná...“

„Přesto se o to pokusíte, když vás poprosím...“

Baron se uklonil a šel; nemusela ho ani prosit, zvědavost jím přímo cloumala. Přistoupil a zahájil tím, že oba zdvořile japonsky pozdravil. Tošio odpověděl rezervovaně a klidně, Diana projevila nadšení a ptala se, kde se to naučil; vzápětí ovšem seznala, že je to jediné, co umí.

„Doslechl jsem se, madame, že jste pobývala nějaký čas v Japonsku, stejně jako já. Nuže, jak se vám líbila Yokohama?“

„Bohužel jsem neměla příležitost navštívit Yokohamu.“

„Jakže? Vy jste nebyla... jak tedy můžete tvrdit, že jste navštívila Japonsko?“

„Pobývala jsem spíš ve vnitrozemí. Byli jsme hosty knížete Yamanakiho.“

Ta nevinná věta stačila, aby baron vytřeštil oči a nebyl chvíli schopen slova. Vzápětí tomu dala korunu princezna Euphemie: „Ale řekla jste, že právě vedl nějakou válku!“

„Ano. Totiž, můj manžel byl v té válce jeho spojencem.“

Ta představa barona přímo šokovala. Zmohl se jen na dost hloupou otázku: „On bojoval s Japonci? A to... ho nezabili?“

„Ne. Sice byl trochu poraněn, ale...“

„Neuvěřitelné! Vždycky jsem si myslel, že rána japonským mečem je neodvratně smrtelná!“

„To ano – ale ten Japonec nestačil dát pořádnou ránu, protože já... protože ho zabil někdo jiný.“

„Ještě řekněte, že jste ho probodla vy!“ zasmál se Manfred, který se zájmem naslouchal rozhovoru.

„Uřízla jsem mu hlavu katanou, když už to chcete vědět!“ řekla Diana podle pravdy.

„Výtečně, Diano!“ rozesmála se princezna Viktorie. „Jen mu dejte, co mu patří...“

Manfred von Waltenberg si Tošia posměšně měřil. „Skoro bych řekl, že kvůli tomuto pánovi není třeba dělat takový rozruch! Kdyby mi neřekli, že je to kníže, považoval bych ho za nějakou žlutou opici!“

Celá společnost se rozesmála. Diana se polekala, že snad Tošio rozuměl; a zřejmě ano, protože se zostra tázal, co Manfred řekl.

„To nic neznamená, Tošio. Nevšímej si toho!“

„Jeho slova musela něco znamenat!“

„Nesmíš mu ublížit. Řekl jenom, že jsi opice.“

I Diana se podivila, neboť kníže Yamanaki se jen samolibě usmál a zlehka uklonil; Diana přeložila překvapenému Manfredovi jeho slova: „Těší mne, že tento bílý samuraj si mne tak hluboce váží a považuje mne za tak moudrého a vznešeného. Zajisté ví, že v buddhistické tradici je opice symbolem moudrosti a přirozené převahy nad nepřáteli...“

Smích, který se rozlehl po těchto slovech, byl ještě halasnější než předtím. Dianě napadlo, zda snad Tošio nemá skrytý smysl pro humor, ale jeho tvář vypadala tak nevinně, že se vzpírala uvěřit.

„Co tím ten člověk myslel?“ ptal se Manfred podezíravě.

„Přesně to, co řekl.“ usmála se Diana. „Já bych jen dodala, že má pravdu. Žádný japonský příběh sice neznám, ale mohla bych vám třeba vyprávět, jak opičí král Hanumán pomáhal Rámovi zachránit jeho milou Sítu před démonem Rávanou...“

„Ráma – to byl kdo?“

„Jedna ze vznešených inkarnací boha Višnu, v podobě dokonalého krále. Vypráví o tom epos Rámajána; taky bych to mohla zatančit, ale na to bych musela mít docela jiný kostým...“

„Tyhle věci jste studovala kde?“

„Na Jávě; ale nedá se říct, že bych je studovala, jen mi o nich trochu vyprávěli. Začala jsem studovat buddhismus, ale musela jsem toho nechat; nemám na to ještě dostatečné poznání.“

Vtom promluvil opět baron Manziarra: „Pokud jste se skutečně zajímala o zen-buddhismus, pak zajisté víte, co je čajový obřad. Společnost by možná ráda viděla, jakým způsobem se v Japonsku podává čaj...“

„Ach ano, to bychom rádi viděli!“ přidala se princezna Viktorie a po ní také ostatní.

„To by zajisté šlo,“ Diana se rozhlížela po nádherném sále. „Ale bohužel, toto prostředí se mi jeví jako naprosto protichůdné vůči japonským představám o zklidnění mysli a harmonii s okolím, které jsou podstatou čajového obřadu...“

„Ale madame!“ ušklíbl se baron. „Pokud já vím, je podstatou čajového obřadu takové... no, kouzlení s talířky a mističkami, čajové lístky se nějak drtí, míchají se s vonnými příměsemi, pak se to spaří a leje se to do maličkých šálků...“

„Ano, to se skutečně dělá. Jenže podle nauky zenových mistrů je čajový obřad především snahou obnovit přirozené spojení člověka se svým okolím. Nevím, o kterou školu čajového obřadu jste se zajímal, ale kníže Tošio se v tom dokonale vyzná...“

„Nezajímal jsem se o jejich nauky; jsou zbytečně složité a ti mistři se samozřejmě snaží, aby se nedaly pochopit. Jinak by se jim nedařilo ohlupovat široké vrstvy a přesvědčit je o své nadřazenosti, aby je národ živil.“

„Takže, co je čajový obřad podle vás?“

„Inu... zajímavý lidový zvyk, jako všechno v Japonsku.“

„Ach... co je potom podle vás buddhismus?“

„Inu, co? Je to určité primitivní náboženství! Já nechápu, proč se mne ptáte na tak samozřejmé věci! Ti mniši a všichni mistři předvádějí lidem všelijaké kejkle a lidé jim za to dávají jídlo!“

Málokdy se někomu podařilo, aby Diana zírala s otevřenými ústy; ale baron toho dosáhl, ani nevěděl jak.

„Vy mi tady chcete tvrdit, že buddhismus je primitivní?“

„Samozřejmě, má milá! Jste zřejmě ještě velice mladá, takže jste se nechala jejich řečičkami obelstít. Toto primitivní náboženství vzniklo z antropomorfních představ o zbožnění, personifikaci přírodních sil, jako jsou třeba slunce a měsíc, vzduch, blesk... taky všelijací duchové předků a tak. Ti mniši pak kvůli obelstění lidí z toho udělali nauku...“

„Jak jste proboha na tohle přišel?“

„No jak... to přece vědí všichni kulturní lidé!“

„Jak dlouho jste byl v tom Japonsku?“

„Nebyl jsem jen v Japonsku, pobýval jsem nějaký čas též v Číně, Koreji a Indii... celkem jsem se toulal po těch krajinách víc než osm let. Ale můžu vás ujistit, že všude je to stejné.“

„To se za celou tu dobu nikdo nepokusil vám něco vysvětlit?“

„Ale ano, často za mnou chodili takoví ti všelijací mniši nebo duchovní učitelé, či jak se jim říká. Vyposlechl jsem si to jejich povídání, dal jim nějakou almužnu a poslal je o číslo dál. Tak se na ně musí, holčičko; něco jim dejte, pak dají pokoj!“

„Co jste tam tedy dělal tolik let?“

„Většinu času jsem se nudil. Víte, některé jejich obřady jsou docela zajímavé; ale většinou jenom sedí, zpívají ty svoje mantry, vyprávějí všelijaké pohádky a cinkají na zvonečky...“

„Já jsem se tam nenudila ani na moment! Možná, kdybyste se pokusil pochopit jejich myšlení...“

„A proč bych to dělal? Stejně to je všechno podvod!“

Diana přivřela oči, sepjala ruce a počítala do deseti.

„Inu dobrá; za těchto okolností lze samozřejmě předvádět čajový obřad jakkoliv, kdekoliv a s čímkoliv. Ale mělo by k tomu přece jen být předepsané nádobí a nářadí, ne?“

„Japonský servis sice nemáme, ale někde v císařských sbírkách je spousta čínského nádobí,“ řekla princezna Euphemie. „Kdyby se vám z toho snad něco hodilo...?“

„Konečně, proč ne? Můžete mi to ukázat? Nesmírně ráda bych se trochu uklidnila!“ řekla Diana.

„Zajisté, ráda vás doprovodím!“ Euphemie nebyla natolik chytrá, aby chápala podstatu Dianina rozhořčení, ale postřehla, že baron ji zřejmě strašlivě vyvedl z míry. Odvedla ji tedy s sebou a při tom svolaly četu sluhů a dávaly jim příkazy, co kam odnést.

„V čem spočívá to podstatné s tím čajovým obřadem?“ ptala se princezna Viktorie Manziarry.

„Totiž, pochopte: čajový obřad ovládají dokonale jenom členové vysoké šlechty! Nejde mi o to, zda to umí ona, je Evropanka, není povinna to umět. Jde mi o to, zda to umí on. Když je kníže...“

„Všimla jsem si, že ji vaše povídání o Východě velmi rozladilo! Můžete mi říct, co se jí vlastně tak dotklo?“

„To je velmi těžké; paní Diana je rozhodně zvláštní osobnost. Víte, princezno, někteří lidé se na Východě velice změní, nechají se obelstít tím prostředím a začnou mu podléhat. Ty jejich pošetilé představy o stěhování duší z těla do těla, o vytváření osudu v budoucích zrozeních a tak... někoho to zajímá!“

„Myslíte, že umí také vyvolávat duchy?“

„Ne, to nemyslím; já totiž na žádná strašidla nevěřím.“

„Všimla jsem si jedné zvláštní věci,“ řekla jedna z dvorních dam. „Víte, rozumím trochu italsky; když mluvila s tou Juliettou la Venzini, povšimla jsem si, že jí tykala. A Julietta také!“

„Skutečně? Přece se nemohly tak rychle spřátelit!“

„Kupodivu, tyká dokonce i arcivévodovi Janovi! Slyšela jsem to, když spolu tančili; oslovila ho 'bratře Jene'!“

„Ne! Odkud by ji arcivévoda mohl znát?“

„Rozhodně s ní není něco v pořádku!“ rozhodla Viktorie. „Je cizí a chová se, jako by jí to tu mělo patřit! Ta nezvyklá ráznost, se kterou jedná, to přece není obvyklé v našich kruzích! Je sice cizinka, ale přesto...“

Diana zatím zjistila, že císařské sbírky se skládají ze zcela osobité směsice předmětů vzácných a zcela bezúčelných, jak je členové rodu shromažďovali v průběhu let. Byla v nich spousta věcí, po nichž okamžitě zatoužila, ale také krámů, za které byla škoda vyhodit peníze. Přístup majitele k těmto předmětům se jasně ukázal, když si povšimla bronzové plastiky tančícího Šivy, odhadem tak ze čtrnáctého století; upozornila na to princeznu, ale ta se jen překvapeně zasmála: „Opravdu myslíte, že je to tak staré? Říkali mi, že je to nějaký tančící šašek...“

Diana zauvažovala, zda by neměla zkusit si toho šaška nějak vyškemrat; ale zjistila, že má na podstavci nalepené inventární číslo, je tedy zanesen do seznamu inventáře a správce sbírek by o něj určitě bojoval; vybrala tedy nízký stoleček a nádobí, které se nejvíc přibližovalo jejím představám a nechala to všechno odnést do hlavního sálu. Tam mezitím udělali v rohu malý prostor, kde mělo být zajímavé divadlo předváděno.

Především všechny udivilo, že Diana a Tošio seděli na zemi. Dali si sice rozprostřít perský koberec namísto rohože, ale pro společnost to bylo rozhodně zvláštní. Stejně tak, když Tošio soustředěně štípal svou dýkou dřevo na třísky, pak je zapálil a na trojnožku nad oheň postavil měděný kotlík s vodou. Diana mu přisluhovala a tiše při tom prozpěvovala japonskou modlitbu k poctě Buddhy, jedinou, kterou uměla dokonale. Baron Manziarra protahoval tvář čím dál víc.

Vtom se ozvaly fanfáry a všichni na okamžik odvrátili tvář od zajímavého divadla. Příčinou toho byl pán, který právě vstoupil do sálu a rozhlížel se; trochu ho překvapilo, že namísto tance a živé zábavy jich část přihlíží nějaké podivné činnosti dvou zvláštně vystrojených lidí. Ten muž byl pán této ohromné říše, císař František Josef I.

V oněch dobách nebyl ještě onou fyzickou i duševní troskou, jež zůstala ve vzpomínkách lidí pamatujících první světovou válku. Dosud jej nezastihla ona strašlivá série zdrcujících ran osudu, které by dokázaly zlomit i mnohem silnějšího muže, než byl tento stařec. V té době to byl člověk, jak říkali jeho oslavovatelé, »v květu sil«, muž, který si jedním slovem podroboval národy.

Štíhlý, něco víc než prostřední postavy, s prořídlými bílými vlasy a šedivými licousy, ve vojenské uniformě se všemi odznaky své moci; tak vstupoval do sálu. Chodil ještě zpříma a pružně, ačkoliv už vstoupil do kmetského věku; v jeho pohledu se zračila pýcha a duševní převaha. Pokud se týkalo jeho světového názoru, byl přesvědčen jen o tom, že rod Habsburský je povolán k tomu, aby vládl srdci Evropy po všechny věky; a že každý Habsburk má nezadatelné právo dělat si, co chce. Taky to dělal; při svých rozhodnutích se řídil instinktem, který mu neomylně napovídal, že má vždycky pravdu – ať už byla objektivní skutečnost jakákoliv. Zatím měl ještě dost síly přizpůsobit skutečnost svému přání; a také to činil! Přesvědčení o vlastní genialitě jej sice občas dostávalo do trapných situací, ale protože si všichni dávali dobrý pozor, aby mu to nějak nedali najevo, nevěděl to a byl zcela spokojen sám se sebou.

Protože na něj upozornily fanfáry, stačili se všichni rozmístit okolo trasy, kterou chtěl projít do čela místnosti, kde měl připraveno křeslo. Ale ježto i jeho zajímalo, co se děje, namísto ke svému trůnu zamířil k Dianě. Ta samozřejmě poznala, s kým má tu čest, a rovněž se postavila k ostatním; jen Yamanaki nevěděl nic a bylo mu to jedno, takže se nedal rušit.

Všichni se mocnáři klaněli; muži skláněli hlavy, dámy učinily tu větší, tu menší poklonu podle svého významu a stavu. Diana si vzala příklad z princezny Viktorie a předvedla půvabné pukrle, vyhrazené pouze pro členy císařské rodiny; čímž přivedla některé z diváků do značných rozpaků.

Světovládce se před ní zastavil a prohlížel si ji; překvapilo ho, že ji nezná, neboť si zakládal na tom, že zná všechny lidi, kteří mu kdy byli představeni. Disponoval fenomenální pamětí, kterou uměl účelně využívat. Také mu nebyl nijak povědomý podivný Asijec, který se zabýval až urážlivě lhostejně svařováním vody na nějaký nápoj a nevěnoval císaři pozornost.

„Děkujeme vám za projevy oddanosti,“ pronesl konečně císař. „Smím se otázat, kdo je tento muž a co dělá? Soudím, že jej doposud neznám!“

„Dovolím si odpovědět Vašemu Veličenstvu,“ pravila Diana. „Tento muž je kníže Tošio Yamanaki, Japonec. Právě se připravuje k čajovému obřadu a bohužel netuší, že jste pánem Evropy!“ Pak se obrátila k Tošiovi a krátce mu japonsky objasnila situaci.

Tošio se zachoval dle svých zvyklostí; povstal před císařem, ustoupil o dva kroky, poklekl a padl tváří k zemi. Při tom pronášel věty plné obdivných slov, které Diana podle možnosti překládala – a císař se počal čím dál více divit.

„Děkuji vám, pane...“ řekl tedy. „Jste vítán na mém dvoře, ať již jako diplomatický zástupce, nebo pouze jako host... mohla byste to prosím přeložit? Obávám se, že pán nerozumí německy!“

„Jenom trochu. Dovolilo by Vaše Veličenstvo, abychom dokončili čajový obřad? Pokud totiž dojde k tomu, že se voda převaří příliš, mohlo by dojít k nepříjemné změně na chuti čaje...“

„Zajisté, dovolím, cokoliv je vám libo! Dokonce bych nepohrdl ani šálkem čaje po japonském způsobu; rád okusím, co se pije ve vzdálených končinách světa...“

„Bude nám ctí,“ uklonila se Diana. „Je libo posadit se k nám? Polštář pro Jeho Veličenstvo!“

„Domníváte se, že bych se měl kvůli tomu posadit na zem?“ ptal se císař. „Je to skutečně nutné?“

„Nevím, jakým jiným způsobem byste se chtěl zúčastnit čajového obřadu. Všichni Japonci při hostinách nebo poradách u dvora sedí takto, v uvolněném sedu; pouze dámy poklekají, takto...“

„V tom případě učiním, jak je zvykem.“ pravil císař a za všeobecného údivu usedl na podušku. Diana poklekla vedle něho a roztírala čaj v porcelánové misce; potom řekla:

„Obřad přípravy a pití čaje slouží v Japonsku k obnovení harmonie mysli lidské bytosti s okolním prostředím, ba dalo by se říci s celým vesmírem; jeho účelem je uklidnění a získání nových sil. Nejlépe by bylo, kdybychom využili těchto prostých činností k tiché meditaci; ale vzhledem k okolnostem si dovolím poněkud přiblížit Vašemu Veličenstvu filozofii zenového buddhismu.“

Tošio dál pokračoval ve své činnosti, tentokrát s největší možnou pozorností; před císařem nesměl udělat chybu. Diana zatím tiše popisovala, co dělá a jaký to má význam. Císař sledoval jejich počínání s údivem, avšak pobaveně. Princezny habsburského rodu žasly nad Dianinou dovoleností.

Voda vzkypěla, Tošio ji odstavil z ohně. Odměřil trochu pasty z rozetřených čajových lístků do každého šálku, zalil je vodou a pak s úklonou nabídl hostovi. Císař šálek přijal, ale tvářil se nejistě; snad se trochu obával, aby se nezesměšnil. Samozřejmě tu nebyl nikdo, kdo by se mu opovážil smát, přesto vládce Evropy cítil, že jeho počínání by některým členům dvora nebo diplomatům mohlo připadat nemoudré.

Když konečně čaj ochutnal, dost se podivil: „Nemá to žádnou chuť! Nedali jste tam cukr!“

„Samozřejmě,“ usmála se Diana. „Japonci nikdy nesladí čaj! Obávají se, že by tím zcela zničili jeho osobitou chuť. Kromě toho by se dopustili neúcty k duchu čaje, jímž je prostoupen a který přejde při pití do Vašeho těla...“

„Duch čaje? To je velmi zvláštní představa...“

„Snad pro vás bude snadnější představit si jej jako Buddhu. Prosím, představte si, že právě vnímáte Buddhu Osobně. Chuť čaje je chuť Buddhy, vůně je vůní Buddhy; jestliže se vám to podaří, vaše mysl se zcela ztotožní s Buddhou a vy se stanete součástí Jeho nejhlubší vesmírné harmonie...“

„Ale... já myslel, že Buddha je Bůh!“

„Ano, to je. Avšak jedním z projevů jeho existence je Vaše osobnost; stejně tak moje a všech ostatních...“

„Velmi zajímavé!“ řekl císař. „Odkud to vše víte, drahá přítelkyně?“

„Nějaký čas jsem pobývala v Japonsku.“ vysvětlila klidně. Císař nepojal podezření, neboť nepovažoval za možné, že by někde odmítli vstup člověku, který umí německy a patří ke šlechtě. Znalosti zemí, které mu nepatřily, nebyly jeho silnou stránkou.

Dopil čaj, obřadně poděkoval Dianě i Japonci, pak povstal a s milým úsměvem dal pokyn pokračovat v zábavě. Poté se odebral zatančit si povinný tanec s předními dámami svého rozvětveného rodu.

Čajový obřad se podařil, takže princezna Viktorie mohla být ujištěna, že Tošio skutečně je kníže. Bohužel, v tu chvíli už to nebylo aktuální – Diana byla vzata na vědomí samotným císařem, takže veškeré pochybnosti se staly nevhodnými.

Diana rovněž tančila; poté, co hovořila s císařem, se všichni přímo předháněli vzít ji k tanci, takže se nedostalo ani na Jana Salvátora, ani na Manfreda, který se snažil být jí co nejvíc nablízku. Při této příležitosti se seznámila také s pánem, jehož jí představili jako knížete Lichtensteina; takže řekla:

„Obdivuji velice panství Vaší Jasnosti v Eisgrubu na Moravě; musím přiznat, že jsem už dlouho neviděla architektonicky tak dokonalý komplex paláců a různých stavebních pozoruhodností...“

„Ach – Vaše Výsost někdy navštívila můj zámek?“

„Ano, před několika dny, když jsem projížděla Lednicí. Cožpak jsem si mohla nechat ujít tak neobyčejný skvost?“

Kníže Lichtenstein byl maličko vyveden z rovnováhy. „Ale proč jste neráčila navštívit moje panství v době, kdy bych byl osobně přítomen? Stydím se, že jsem vás tam nemohl uvítat...“

„Nevadí, moc se mi to líbilo i tak. Vaši lidé jsou tak milí a obětavě mě provedli po celém areálu, od Minaretu k Valticím a Hraničnímu zámečku...“

Překvapený kníže nevěděl, má-li mít radost, či se raději rozhněvat. Marně pátral, zda někdy slyšel o podobné dámě, jakou je Diana; rozhodl se počkat s konečným úsudkem až do zjištění, s kým vlastně má to potěšení. Od té chvíle hovořil už jen neurčitě, což Dianě vůbec nevadilo; vyprávěla mu o stavebních a kulturně historických památkách Jižní Moravy a zřejmě se tím dokonale bavila.

Císař si zatím odbyl povinný tanec s dámami ze svého rodu; císařovna Alžběta meškala tou dobou ještě ve svých oblíbených lázních ve Švýcarsku. Dianu vzal do tance nějaký velmi úctyhodný a starý hodnostář v nepadnoucím oděvu Turka, když se náhle vedle ní objevil sám František Josef; hodnostář nestačil ani zakoktat omluvu, a už předával Dianu svému pánovi.

„Dovolíte, madame, abych vás požádal o tanec?“ zeptal se František Josef dvorně. „Jste ozdobou této slavnosti a cítím se povinen zatančit si s vámi alespoň jeden tanec...“

Diana mu věnovala jeden ze svých nejzářivějších úsměvů, jichž používala, když chtěla na lidech něčeho dosáhnout. Císař zabral; společnice se mu velmi líbila a počínal být okouzlen.

„Velmi mne zaujalo, jak jste předváděla ten podivný obřad; máte zřejmě přirozenou dávku sebevědomí!“

„Co tím Vaše Veličenstvo míní?“

„Nic, jen to, že málokterá z dam mého dvora by se neostýchala tak nekompromisně a nesmlouvavě prosazovat svou vůli vůči mně!“

„Nechať mi Vaše Veličenstvo odpustí; ale stejně jako každá lidská bytost, také Vy jste povinen dodržovat pravidla. Čajový obřad má své zákonitosti, jimž se podřizuje i císař Japonska; jak by se tedy hlava, jenž nosí korunu, mohla chovat jinak?“

„Tady ale nejsme v Japonsku – jsme ve Vídni! Nebo se snad domníváte, že ve Vídni vládne japonský císař?“

„Ve Vídni vládne Vaše Veličenstvo; ale i Vaše Veličenstvo má nad sebou vyšší moc!“

„Ne! To bych se podivil! Jakou?“

„Objektivní skutečnost. I korunované hlavy musí dělat prakticky to, co je zvykem. Nad každým člověkem vládne potřeba vykonat úkol, který mu svěřila Prozřetelnost; a to takovým způsobem, aby obstál před soudem dějin.“

„Hovoříte o zvyklostech korunovaných hlav tak, jako byste sama nosila korunu!“

„Velmi správně. Jsem arminská císařovna!“

František Josef První se od srdce rozesmál. „V tom případě jsem ovšem poražen – a vzdávám se Vašemu Veličenstvu. Mohla byste mi ještě jednou opakovat, čeho že jste to císařovnou?“

„Arminu.“

„Nikdy jsem o takové zemi neslyšel. Můžete mi vysvětlit, kde se nachází, například na mapě?“

„Bohužel nemohu. Je to tajemství...“

„I pro mne?“

„Především pro vás! Co kdybyste tam poslal své vojáky a obsadil mi ji? To víte, Evropa nemá s Vašimi dobyvatelskými sklony ty nejlepší zkušenosti...“

Císař se nafoukl jako krocan. „Lichotíte mi přespříliš! Ještě se začnu považovat za velkého dobyvatele! Nejsem přece Napoleon!“

„Je pravda, že Napoleon ovládl celou Evropu; avšak Vaše Veličenstvo utopilo v krvi a slzách Polsko, Bosnu a Hercegovinu.“

Císař zaváhal, má-li ještě to prohlášení považovat za lichotku; pak řekl: „Překvapuje mne při vašem mládí, jak se vyznáte ve světové politice. Mohla byste poučovat moje ministry!“

Diana ohrnula nos. „No – některé určitě!“

„Co tím máte na mysli?“ trhl sebou císař.

Diana zaváhala; ale protože už s Juliettou i jinými vypila několik sklenic, přece jen odvážně řekla: „Například ministra G.“

„Nevím, co byste mu mohla vytknout!“

„Třeba to, že špehuje u Vašeho dvora a pak ty zprávy prodává pruskému velvyslanci. Předpokládám, že to jasnozřivosti Vašeho Veličenstva nezůstalo utajeno...“

Císař se zastavil a přestal tančit. Chvíli překvapeně zíral na Dianinu tvář, zakrytou maskou; pak našel ztracenou duševní rovnováhu: „Pokud vím, Pruské císařství je naším spojencem!“

„To si Marie Terezie taky myslela.“ odsekla Diana. „Sám víte, jak to dopadlo...“

František Josef chvíli užasle zíral. Pak se usmál: „Nejste-li panovnicí, pak byste jí měla být. Vaše politické názory nejsou sice právě nejzdvořilejší, zato velmi originální. Avšak nemluvme o politice; povídejme si radši o vaření!“

„Vaše Veličenstvo snad umí vařit?“

„To nemohu zrovna tvrdit. Ale pozoroval jsem, jak skvěle připravujete ten japonský čaj... Zaujalo mne to, není právě obvyklé vařit něco takového...“

„To je můj koníček. V každé zemi se něco naučím, nějakou místní specialitu, chápete?“

„Velmi zajímavé! Mohu se zeptat, zda jste se něco naučila též v mojí říši?“

„Ano; naučila jsem se něco v Praze, ale nejsem si jistá, zda by vám takový nápoj chutnal.“

„V Praze? Nejedná se náhodou o pivo?“

„Ne. Jde o slabý odvar z několikrát vyvařené cikorky, oslazený cukerinem, pašovaným z již zmíněného Vašeho spojence, Pruska. Servíruje se v plechové polní láhvi, které se říká bandaska, v polovlažném stavu.“

Císař se poněkud otřásl: „Proboha – to musí být hrozný nápoj! Cožpak to skutečně někdo pije?“

„Ano. Třicet tisíc dělníků pražských továren. Při tom musí podávat vysoký pracovní výkon po celou dvanáctihodinovou pracovní dobu. A jsou mezi nimi ženy, dokonce i malé děti!“

„No prosím,“ řekl císař trochu znechucen. „Když jim to chutná, co můžeme dělat? Snad bychom se tím nemuseli zabývat právě dnes a tady.“

„Taky se nejedná ani tak o chuť, jako spíše o to, že nemají na nic lepšího. Přestože pracují ze všech svých sil, jejich životní úroveň je nepředstavitelně nízká.“

„No dovolte – chcete snad ještě tvrdit, že jsem tím vinen já?“

„Pokud vím, vládnete této zemi; a už dvacet let opomíjíte nejzákladnější opatření ke zvýšení úrovně pracujícího lidu.“

„Jak tohle můžete říct? To mi ještě nikdy nikdo neřekl!“

„Protože všichni se Vašeho Veličenstva bojí.“

„Anebo proto, že je to výmysl nějakých socialistů. V mé říši existuje síť nemocnic, starobinců, sirotčinců; to není nic?“

„Nevím, jak je to organizováno; ale viděla jsem dívku, které je šestnáct let a přesto umírá. Umírá na souchotiny, které dostala v prašném a nepříznivém prostředí továrny. Nemyslí Vaše Veličenstvo, že ta dívka má stejné právo žít jako všichni ostatní, kteří jsou tady s námi?“

„Řekněte mi její jméno. Pomůžeme jí, samozřejmě...“

„Co záleží na jméně? Není jí pomoci, nejlepší lékař jí nedává sebemenší naději. Ale jsou stovky a tisíce jiných; jak byste jim chtěl pomáhat?“

Císař přestal tančit; vedl Dianu pod paží ke křeslům u stěny, usedl a pokynul jí, aby také ona usedla. Tvářil se vážně.

„Zřejmě patříte ke skupině osob, které mají velmi svérázný názor na sociální politiku. Když už se vám podařilo proniknout ke mně, můžete mi snad objasnit, jak byste to řešila vy?“

„Uzákoněním osmihodinové pracovní doby, bezplatné lékařské péče na nemocenskou pokladnu, všeobecnou bezplatnou školní docházkou, starobním důchodovým zabezpečením.“ vysypala Diana.

„To jsou požadavky socialistů; většina těch věcí je též mým přáním, avšak je nutno realizovat tyto myšlenky postupně, krok za krokem. Těžko si můžeme dovolit věnovat veškeré prostředky státu na utopické projekty; dosavadní pokusy nebyly zvlášť úspěšné...“

„Kdybyste to svěřil schopným osobám...“

„Jste naivní holčička. Kolik je vám let, jistě sotva dvacet? A mně... raději nemluvit. Vládnu tomuto soustátí už víc než čtyřicet let a věřím, že mu vládnu dobře. Teď přijdete vy a drze mi tvrdíte, že jsem všechno udělal špatně. To od vás není moc hezké, nemyslíte?“

„Přijela jsem do vaší říše před čtrnácti dny, to není mnoho; ale za tu dobu jsem si stačila všimnout, že je zmítána řadou rozporů: sociálních, národnostních a spoustou dalších. Nehovořím o tom proto, že bych vás chtěla urážet či kritizovat vaši práci. Chci vám pomoci; chtěla bych, aby se z Rakousko-Uherska stal šťastný domov pro všechny...“

„Není snad má říše šťastným domovem mých národů?“ ptal se František Josef překvapen. „Můžete snad říct, že někdo je v říši oprávněně nespokojen?“

„Bohužel, stačila jsem si povšimnout mnoha důležitých rozporů. Čechové nemají rádi Němce, staví se proti Rakousku a chtějí obnovit český stát pod vedením Českého krále. Maďaři už dosáhli alespoň toho, že mají vlastní stát, podřízený Vídni jen osobou Vašeho Veličenstva. Srby, které jste přičlenil k monarchii, ovládá spíš Černá Ruka než vojsko Rakouska. Polsko se ježí zbraněmi a jeho rytíři se připravují na povstání. Je snad ještě někdo v celé zemi kromě říšských Němců, kdo zůstal věren koruně, kterou nosíte?“

František Josef si povzdechl: „Tak jak vy už ke mně někdo mluvil. Byl kdysi muž, který mi slíbil, že vyzvedne moji říši k největším výšinám; muž, který mi sloužil a pomáhal mi.“

„Muž, kterého jste dal zabít.“

Císař sebou prudce škubl a otočil se k Dianě. „Kdo jste? Jak si troufáte říct mi tohle?“

„Uhodla jsem to. Vidím vám na tváři, že jsem hádala dobře. Dal jste příkaz, aby zemřel!“

„Nesmysl! Nevíte nic a soudíte. Nemůžete nic vědět, ani jste ho nemohla znát. Už dlouho není u dvora! Jsou to vaše smyšlenky...“

„Já jenom hádám z vaší řeči. Musel jste ho dát zabít. Proč? Aby nebyl mocnější než vy?“

„Proboha...“ zasyčel císař. „Takhle se se mnou odvážil mluvit jenom on! Nikdo nemůže být mocnější než já; jsem potomek generací císařů, jsem Habsburk; víte, co to znamená? Je váš rod tak starý jako můj?“

„Co když jeho rod je ještě starší?“

František Josef První se násilím opanoval. „Kdo jste? Řekněte mi svoje jméno!“

„Diana Ritherová.“

„A šlechtický predikát?“

„Hraběnka de Guyrlayowe.“

„Nic víc? Ale skutečnou pravdu!“

„Ani pravdě byste neuvěřil, Vaše Veličenstvo.“

„Obyčejná hraběnka, která zná moje nejpřísnější tajemství? Jste si vůbec vědoma, maličká, že vám mohu tyto znalosti také... poněkud znepříjemnit?“

„Nemylte se, Veličenstvo. Přes Vaši korunu jsme rovnocenní partneři; také já mám možnosti, o nichž vy nevíte. Přes všechnu svoji moc mne nemůžete obžalovat a postavit před soud, když neexistují žádné důkazy o mé vině. Kromě toho by vypukl skandál, který si nikdo nepřeje. Mohl byste mne dát zabít; ale už jeden člověk se Vašim vrahům ubránil. Podruhé radši neriskujte!“

„Urážíte mne! Ale já vám ničím neublížil...“

„Tady nejde o mne, Veličenstvo. Na mně vůbec nezáleží. Jde tu o národ – o Vaše národy!“

„Právě jste řekla, že národ mne neposlouchá.“

„Na tom přece nezáleží; sympatie národa se mohou snadno změnit. Veličenstvo, Prozřetelnost Vás postavila do čela národa ne proto, aby Vám způsobila potěšení vládnout; postavila Vás tam, abyste svému lidu sloužil! Máte povinnost, povinnost císaře: učinit svůj národ šťastným. Zapřísahám Vás, Veličenstvo: splňte tu povinnost, dejte svému národu, co od vás žádá...“

„Národ! Nemůže dostat víc, než dává on mně!“

Diana rozčíleně rozhodila rukama: „Mluvíte, jako byste svému lidu prokazoval laskavost tím, že sedíte na trůně! Ne, chápejte přece! My, kteří vládneme, jsme tu proto, abychom prosazovali vůli svého lidu! Jsme povinni se snažit, aby tento lid měl z nás co největší užitek, ne naopak! K tomu účelu se nejlépe hodí ti nejlepší, nejsilnější, nejmocnější! Proč nevzít do svých služeb lidi, kteří dokáží uskutečnit veliké věci? Proč nevzít třeba i čaroděje; je-li to pro štěstí národa?“

František Josef na ni hleděl se stále vzrůstajícím údivem. „Počínám pomalu věřit, že skutečně vládnete nějaké zemi!“

„Ano, ale na tom skutečně nezáleží. Vy jste odkopl ty nejlepší ze svých služebníků; já je vezmu a učiním z nich mistry na našem společném díle. Je povinností vládce nacházet lidi, kteří mohou pomoci zemi a dávat jim místa, která jim náleží! Bez ohledu na to, že stojí bohatstvím, rodem a moudrostí výše než my!“

„Nikdo nemůže vynikat nad svého panovníka!“ rozhodl císař, ale Diana se nedala zastavit.

„Taky jsem měla takový názor! Považovala jsem se za nejdokonalejší na světě; ale před několika dny jsem viděla ženu, která se koupe v ohni, čarodějku, která do sebe obsáhla osud světa. Od té chvíle cítím, že je něco víc, nade mnou...“

„Čarodějka, která se koupe v ohni? Co je to za nesmysl?“

„To nic, toho si nevšímejte, to není důležité. Mluvila jsem ale o zodpovědnosti panovníka...“

„Vím. Přesto mne vy nebudete učit, jak mám zacházet s národem. Mne povolal na trůn Bůh, který ochraňuje génia našeho rodu. Jsem Habsburk, mám svaté právo vládnout! Kdo dal korunu vám?“

„Národ.“

„Tím slovem se označuje tupý dav, který se řídí podle toho, jak se vyspal nebo kolik skleniček vypil před chvílí. Ten má určovat moje povinnosti?“

„Národ netvoří jen hlupáci. Ale vladař musí naslouchat hlasu lidu; jinak se může stát, že ten dav náhle stojí proti němu!“

„Před chvílí jste řekla, že vládce má povinnost vést lid, i když ten lid nechápe jeho záměry. Má potom také povinnost ztrestat ty, kteří se postavili proti němu?“

„Má-li pravdu, pak ano. Ovšem – když to dokáže.“

„K tomu účelu nám slouží armáda, policie a státní úřady.“

„Nejsou-li ovšem prolezlé korupcí, intrikami, úplatkářstvím či dokonce sprostým zlodějstvím...“

„Je snad můj stát napaden těmito nebezpečími?“

„Ano.“

„Můžete mi to dokázat?“

„Dokázat vám to ovšem nemohu; ale sama jsem viděla na vlastní oči lidi, kteří zradili. Někteří z nich jsou i zde na plese.“

„Víte víc než já a máte moc. Použijete jí proti mně nebo v můj prospěch?“

„Nepoužívám své moci ve prospěch nikoho jiného, než ve svůj vlastní a svého národa. Ponechám vám vaše zloděje a podvodníky, pokud se oni nepostaví proti mně. Jinak je potrestám.“

„Jakže? Od toho jsem přece zavedl policii a soudy! Máme zákony, které trestají zločiny!“

„Můj zákon mi nařizuje trestat sama své nepřátele. Vaše soudy a policie se zločincům spíše vyhýbají, než aby je hledaly.“

„Jenže takovým trestem se sama dopustíte zločinu proti státu! Budeme nuceni vás dopadnout a ztrestat...“

„Ať mne potrestá, kdo je toho schopen!“

„Věříte tolik ve svou sílu? Jste snad nadčlověk, který nemůže být zasažen cizí mocí?“

„Já ne. Jsem jen člověk, který zemře, když je probodnut dýkou nebo střelen z pušky. Jde o to nedat se zastřelit či probodnout.“

„Máte odvahu čelit takovému nebezpečí?“

„Bojovala jsem s Japonci v Koyanami a Malajci na Filipínách. Nebojím se ničeho a nikoho!“

František Josef si přetřel čelo dlaní. „Nevím, kdo jste ve skutečnosti, má milá. Ale ať jste kdokoliv a vládnete čemukoliv, máte myslím právo vládnout. Už pro tu odvahu. Přeji vám, abyste zůstala dlouho mladá a odvážná.“

Dianu ta věta dojala; uchopila pevně císařovu ruku a upřímně ji stiskla. Císař se usmál, pak ji zlehka pohladil po tváři.

„Chtěl bych vás vidět bez masky, takovou, jaká jste opravdu! Jak jste se vlastně dostala na můj ples, odkud jste sem přišla, proč vlastně? Ne, já vím, že neodpovíte. Nemůžete odpovědět. Jste z nějakého jiného světa...“

Diana neřekla ani slovo.

„Ano, jste z jiného světa, pochopil jsem to. Je to velmi podivné; řekla jste mi toho za tu chvíli tolik, že si jenom těžko uspořádám v hlavě, co to vlastně znamenalo. Jenom mi řekněte jednu věc: víte, o kom jsem mluvil; o člověku, z jehož vraždy mne obviňujete?“

„Možná, že to vím.“

„Neřeknu jeho jméno, jen řeknu, že je pánem velké a nebezpečné organizace. Patříte k ní?“

„Patří k ní mnozí lidé.“

„Tak. V tom případě vám povím, proč. Nevyptávejte se; ale on mi ublížil! Ublížil mi víc, než kdokoliv druhý. Vím, že by vládcové měli být pány svých citů; ale já nemohu přestat jej nenávidět! Nejde to, víte? Ublížil mi tak strašně, že mu nemohu odpustit!“

Diana mlčela. Každá otázka se jí zdála hloupá.

„Už dlouhá léta čekám na chvíli, kdy mu budu moci odplatit všechno, co mi udělal. Ano, chtěl jsem ho zničit! Ať přijde a já mu to řeknu do očí!“

„On to ví.“

„Jak?“

„Vládne silou, kterou vy neznáte. Viděl to v ohni. Viděl, jak jste řekl, že to chcete!“

„Ví také proč?“

„Neřekl.“

„Nemyslete si, že mu nerozumím. Vím, jaký je! Ale ani já jsem nemohl jinak...“

„Možná.“ Diana pevně stiskla starcovu ruku. „Ale musel jste ublížit jeho ženě a synovi?“

Císař sebou prudce škubl. „Ženě! Synovi!“ V jeho hlase zazněla hořká nenávist.

„Což nevíte? Zabili mu ženu a jeho syna vězní v nějaké pevnosti – ani nevím, jaké!“

„O tom nechci slyšet!“ vykřikl. „Nechci o tom vědět, rozumíte? To je jejich věc, soukromá mezi nimi! Já se od toho distancuji!“

„Pilát si omyl ruce, ale ne svědomí!“ namítla.

Císař prudce vstal. Diana rovněž vyskočila, ale přitiskl ji zpátky do křesla a zastavil se před ní ve výhružné póze:

„Odejděte z mé země! Odejděte všichni a co nejdřív; než vás budu muset zničit! Všichni jste nebezpeční, on i vy, všichni, kolik vás je! Vy jste mladá, chytrá, statečná, krásná... líbíte se mi a litoval bych, kdybych vám byl nucen ublížit...“

„Jste starý a cítím k vám úctu,“ řekla Diana. „I já bych moc litovala, kdybych vám musela ublížit...“

Císař vzrušeně dýchal. „Odcházím. Bavte se tady dobře, jak dlouho chcete; ale do čtyřiadvaceti hodin opustíte Rakousko-Uherskou monarchii! Nechci vás tady! Mám už dost vašich drzých požadavků! Odejděte všichni! To je moje císařská vůle!“

„Řeknu to tomu, komu to patří. Ale pamatujte si, Veličenstvo, že i nad císařem stojí někdo, kdo mu může poručit. A také vladař poslouchá Jeho...“

„Mluvíte o Bohu?“

„Ano.“

„Pak ať mezi námi rozhodne Bůh! Odcházím, malá císařovno; budu ve svých pokojích. Dělejte si, co je vám libo – ale pamatujte na moji výstrahu!“

„Děkuji vám za ni.“

Císař si ještě jednou povzdychl. „Jste velmi krásná a milá, i když jste proti mně. Dal bych kus života za to, kdybyste byla... se mnou.“

„Také já toho lituji. Ale cesta každého z nás je předurčena; nikdo se nemůže vzepřít svému osudu.“

Povzdechl si naposled; odvrátil se a kráčel pomalu směrem k východu. Někdo z pánů se na něj obrátil s nějakou otázkou; císař mu odpověděl několika slovy a opustil sál.

Errata:

08.08.2021 11:39