Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Přichází Osud

Diana zvolna kráčela ke stolu s občerstvením; cítila únavu, ačkoliv si její tělo už odpočinulo od tance. Julietta jí vkročila do cesty: „Vypadáš unaveně, mia cara...“

„Ano, to je možné. Byla to těžká bitva...“

Italka jí podala sklenici vína. „Bitva? Nazývat takto rozmluvu a tanec s Jeho Veličenstvem...“

„Panenko, právě jsem lámala kopí za tvého milovaného otce. Měj se mnou trochu soucitu; mám už takových rozmluv až po krk!“

„Tím chceš říct, že můj otec má spory s císařem?“

„Ovšem, to je jeho denní chleba. Tvůj otec má spory s celým světem, aspoň jeho valnou částí.“

Julietta chtěla něco říct, ale Diana ji zarazila otázkou: „Kolik je hodin?“

Na dívčin pokyn se vynořil Jindřich a vytáhl z kapsičky zlaté hodinky. „Čtvrt na jedenáct...“

„Ach, tolik?“ Diana znatelně ožila. „No dobře; začíná nám druhé dějství. Přivítala bych pár obložených chlebíčků, Jindro. Ale rychle, kdoví kolik pak budeme mít času...“

Jindřich jí donesl chlebíčky, Dimitrij Astarov víno. Diana jich snědla pět v rychlém tempu, přičemž nezapomínala hlídat dveře.

„Budou se dít zajímavé věci!“ slibovala.

Náhle se zarazila, zrovna když sahala pro další sendvič; povstala a usmála se ke dveřím. „Můj manžel a... jeho kamarád.“ vysvětlila Juliettě.

Charry se blížil, vysoký a hrdý, v bělostné uniformě, v turbanu s velkým rudým kamenem a peřím. V masce vypadal jako orientální princ a všichni se po něm ohlíželi s obdivem. Možná však, že ten obdiv patřil Tomášovi, který kráčel o půl kroku za ním, jako by chtěl zůstat v jeho stínu; neboť jeho maskou byl Rudý Ďábel.

Černé kalhoty ke smokingu a lakýrky byly doplněny temně rudým kabátkem, který neodhaloval košili ani vestu, nýbrž byl sepjat u krku jako vojenská uniforma. Nebyl však zapjat na knoflíky, ale na zlaté zkřížené meče; stejný emblém byl u ozdobných knoflíků na rukávech. Přes ramena visel krátký rudý pláštík, zapjatý na prsou zlatým řetízkem. Maska byla také temně rudá, zakrývala oči a nos, ale ústa byla volná. Na černých vlasech byl nasazen baret, na jehož předním okraji byly umístěny dva krátké, ale zřetelné rohy; také baret byl rudé barvy.

Diana jim popošla vstříc a udělala půvabnou poklonu. Charry ji chtěl vzít do tance, ale Diana mu zašeptala: „Napřed Tomáš! Charry, postarej se o tu malou. Mluví italsky...“

Charry je uvyklý poslouchat, kromě toho se mu Julietta líbila; uklonil se před ní, přičemž docela přehlédl Jindřicha, který cítil ve vysokém cizinci konkurenci a dost se na něj zle tvářil. Jak však promluvil na Juliettu italsky, rozzářila se a hned si s ním šla zatančit.

Diana se zatím vznášela v Tomášově objetí.

„Co je nového?“ ptala se.

„Máme co potřebujem. Nějaké obrazy, peníze co mi dlužil, hodně papírů. Taky už vím, kde je můj Denis. Měl tam dopis; jmenuje se to Heidenfort.“

„Sláva. Tak to snad stihnem.“

„A copak?“

„Víš, já mluvila s císařem. Dal nám čtyřiadvacet hodin, abychom vypadli z Rakouska.“

„Nám – to jako komu?“

„Nějak na mně poznal, že k tobě patřím.“

„Copak jsi mu všechno vybreptala?“

„Ale... ze začátku nic. Jen jsem mu řekla, co si myslím o jeho vládě a trochu mu poradila, jak by to zařídil líp.“

„Ovšem, to asi stačilo. Hnula jsi mu aspoň pořádně žlučí? Byl vztekem modrý, když tě slyšel?“

„No – myslím, že se trochu zlobil.“

„To je fajn. Nemusím se s ním bavit já. Je tady Stauffelmann? Doufám, že s tím jsi nemluvila?“

„Je; ale taky zajímavější lidé. Máš tu, abych tak řekla, úzký rodinný kroužek: Heinrich von Raune, Dimitrij Astarov a Julietta la Venzini. Všechno tvoje děti, nemýlím-li se.“

„Ach, skutečně? Doufám, že se nepopraly...“

„Ne. Julietta by tě ráda poznala. Tvrdí, že by chtěla vidět skutečného muže, na kterého její matka ještě pořád vzpomíná!“

„Moje milá Gina!“ usmál se. „Bude mi zajisté potěšením. Řekla jsi jí doufám všechno?“

„Ne. Tvoje jméno a stav jsem zatajila.“

„Opravdu? To ses musela moc kousat do jazyka! Dobrá, povím jí to tedy sám. Ještě jsi někomu něco povídala?“

„Podstatného nic; ale mám tady jednoho drobného nepřítele. Manfred von Waltenberg.“

„V životě jsem o něm neslyšel. Co ti chce?“

„Nevím. Buď se mu líbím, nebo mne podezírá.“

„Tak si s ním poraď sama. Teď si vyměníme s tvým Charrym partnerky; rád bych poznal svoji milovanou dcerušku.“

Milovaná dceruška zatím úspěšně páčila z Charryho rozumy o námořní plavbě. Protože nevěděl, kolik toho Diana vypověděla, nebyl si zcela jist, co povídat a tak říkal vcelku pravdu; taky se mu zdálo, že dívka je hodně podobná Baarfeltům a to se mu docela líbilo. Přesto předal Tomášovi dceru s velkým ulehčením.

„Tančíš dobře!“ oslovil Tomáš Juliettu italsky.

„To proto, že mne vede dobrý tanečník! Jste také přítelem Diany z Guyrlayowu?“

„Ano. Jsem Tomáš Baarfelt, v Itálii zvaný kníže di Sorroni.“

„Ten Sorroni, který zabil v souboji důstojníka královské gardy Luchina Granniho?“

„Myslím, že jsem zabil nějakého Granniho. Ale je to už velmi dávno... jak ty o tom víš?“

„Moje matka mi o tom vyprávěla. Granni byl prý nejlepší šermíř u dvora v Palermu...“

„Granni byl ničema, který roznášel cizí tajemství po celé Itálii. Nedalo se dělat nic, než ho zabít. Ostatně byl to příkaz samotného Garibaldiho, aby už někdo zbavil svět toho lotra.“

„Znáte moji matku, kníže Sorroni?“

„Ovšem, velmi dobře. Je stále tak krásná?“

„Nevím, kdy jste se s ní setkal, signore, ale krásná je stále; krásnější než já!“

„Setkal jsem se s ní před tvým narozením.“

„To je samozřejmé. Jinak byste se nemohl stát mým otcem.“

„Ano,“ řekl klidně Tomáš. „Právě to jsem ti chtěl říct.“

„Poznala jsem vaši tvář i pod maskou; vypadáte stejně jako já nebo Jindřich nebo Dimitrij.“ usmála se Julietta.

„Dcero, modlíš se k Bohu? Jistě Jej oslovuješ Otče náš, který Jsi na nebesích. Tykáš mu; je tedy smrtelným hříchem a neúctou vykat jakékoliv bytosti lidské. Zvláště svému otci...“

„Promiň. Mohlo mne to napadnout; taky Diana mi tyká od první chvíle.“

„Ovšem. Tyká všem mým dětem.“

Julietta se tiše zasmála. „Jsi hrdý na svoje děti?“

„Ano, samozřejmě! Mám snad proč; jsi krásná a velmi chytrá, jak se zdá...“

„Nepřemýšlel jsi někdy, jak jsou tvoje děti hrdé na tebe? Například že jsi je zplodil a ponechal jejich osudu...“

„Nemluvíš pravdu, holčičko. Nikdy ti doufám nic nechybělo, měla jsi co jíst a co si obléknout. Mé legitimní děti nedostávaly tolik, co ty. Tvůj bratr Denis je v této chvíli v žaláři; jen proto, že nosí jméno Baarfelt.“

„V tom případě je naší povinností jej osvobodit! Nevím, proč tady ztrácíme čas; kdybych to věděla, pomohla bych mu už dávno!“

„Já čas neztrácím. Jsem tady proto, abych ho osvobodil. A nepotřebuji pomoc, udělám to sám.“

„Pak tedy neutíkej od věci! Faktem je, že jsi se o nás vůbec nestaral. Nechal jsi nás osudu!“

„O tvoje blaho jsem se postaral dřív, než ses ty vůbec stačila narodit. Slyšela jsi někdy jméno knížete Palmira Vinciniho?“

„Ne; ale podle podobnosti jména soudím, že by to měl být nějaký člen naší rodiny?“

„Byl to tvůj nevlastní prastrýc. Kdysi dávno se zúčastnil intrik okolo rakousko-italské války. Já v nich byl zapleten také a způsobil jsem svou účastí, že se don Palmiro zastřelil, když jeho špinavé triky nevyšly.“

„To ses o něho tedy postaral skutečně skvěle!“

„Ano, jenom žádnou ironii! Kdyby nebyl don Palmiro zemřel, zůstala by hrabata la Venzini navěky jenom chudáky, kteří žebrali u jeho dvora o skývu chleba. Tím, že don Palmiro zemřel a jeho majetek zůstal nehlídán, si tvůj skvělý otec pomohl k velkému bohatství, které ti ostatně jednou připadne, protože myslím, že kromě tebe nemá děti.“

„Myslím, že nemá děti včetně mne. Taky se ke mně chová, jako bych jeho dcera nebyla. Ví snad, co se událo před mým zrozením?“

„No, mohlo mu to časem dojít. Chyba je, že jsem mu nezakroutil včas krkem. Nerad ho urážím, ale hrabě la Venzini není zrovna obraz všech lidských ctností. Krátce řečeno, je darebák.“

„Nezáleží mi na něm. Co se mnou teď hodláš podniknout, tati?“

„Řekl bych, že se ve světě neztratíš. Kdybys už opravdu nevěděla, co si počít, můžeš se na mne obrátit; ale nevím, co bych pro tebe mohl udělat. Můžeš se na mne zeptat arcivévody Jana Salvátora; ten ti pomůže se se mnou spojit. Kromě toho, domluv se s Dianou, ta ví také o mých pohybech.“

„Mám dojem, že naléhavě potřebuju pomoc v jedné věci: poučení. Jestli to dobře chápu, zabýváš se ty, Diana a řada dalších jistou činností, blahodárnou pro svět. Chci to hrát s vámi. Jde to?“

„Ano, myslím, že bychom byli rádi.“

„To samé platí pro moje bratry. Chceme zadat úkoly!“

„Myslíš, že bys je zvládla?“

„Právě proto potřebujeme zaškolit. Já nevím, co se hraje, ale vím, že by mě to bavilo. Můžeš mi nějak pomoct?“

„Budu o tom uvažovat. Ale jsme uprostřed bitvy; kolem padají hlavy, i když to tak nevypadá. Nemám teď zrovna moc času...“

„Děkuji, jsi velmi laskav. A co nyní?“

„Nyní? Přestávají hrát, přestaneme tančit. Teď se domluvím s Dianou, pak odejdu. Jestli mi chceš opravdu pomoci, zabav nějak toho floutka, který se točí za Dianou. Nějaký Manfred Waltenberg. Diana má totiž práci a nerad bych, aby ji někdo sledoval.“

„S radostí. Doufám, že tě někdy zas uvidím!“

Tomáš vyhledal Dianu a dal jí instrukce: „Teď si půjdeš zatančit se Stauffelmannem. Bude tě zajišťovat Charry. V průběhu tance něžně pozveš Stauffelmanna do palmového skleníku. Kdyby měl snahu odolávat tvému pozvání, tak ho jemně přiměješ. Jasné?“

„Ano. Cestu znám, ukázala mi ji princezna Viktorie...“

„V pořádku. Tak do toho!“

Alfréd Stauffelmann se právě rozhodoval, že už toho tady má dost a odejde domů; nebavil se, co potřeboval, již projednal, jinak ho tady nic nedrželo. Uvažoval, zda někdo nebude považovat za neslušnost, že odejde, když se před ním objevila Diana a příjemně se usmívala.

„Dobrý večer, pane prokurátore! Marně čekám, kdy mi přijdete složit svou poklonu; ale když jste to opomněl, jsem nucena přijít sama...“

Stauffelmann byl dobře vychován, uklonil se tedy a políbil jí ruku; pak se otázal: „Čemu vděčím za čest vaší návštěvy?“

„Rozhodla jsem se věnovat vám tento valčík.“

Tomuto pozvání nemohl dobře vychovaný muž odolat. Stauffelmann ji něžně uchopil a počal s ní kroužit sálem.

„Jste si zcela jista, že se známe?“

„Nikoliv, neznáte mne; ale já vás znám!“

„Považujete mne za tak neodolatelného, že jste se rozhodla se mnou seznámit násilím?“

„To samozřejmě také; ale neznám doposud žádného prokurátora; jistě uznáte, že je výhodné se znát s tak vysoce postavenými osobnostmi!“

„Ach – snad vy nepotřebujete pomoc soudů?“

„Co když se sama mohu dostat před soud? Co když mám na svědomí nějaký tajný zločin?“

„Ale jděte; vy a zločin? Tak jemná ručka by se nemohla dopustit ničeho zlého! Kromě toho vaše přátelství s Jeho Veličenstvem, jež dal tak okázale najevo před celým dvorem, je mi zárukou...“

„Ach, milý Stauffelmanne! Dbáte příliš na vnější lesk věcí! Co kdybych dokázala někoho například zavraždit? Věřil byste tomu?“

„Nikdy! To je absolutně nemožné!“

Diana se ohlédla; byli blízko vchodu do chodby, vedoucí k palmovému skleníku. „Popovídejme si o tom trochu v soukromí! Třeba tady v té chodbě...“

„Ale madame, to snad přece...“

„Prosím; tak ráda bych s vámi zůstala na chvíli sama, pryč od všech těch hrozných lidí...“

Stauffelmann se zasmál; zabočili do chodby, Diana se do něj zavěsila a mile se usmívala.

„Smím se zeptat, kam mě vlastně vedete? Totiž, vaše náhlé sympatie se mi zdají krajně podezřelé!“

„Bojíte se snad ženy? Cožpak nemůžete jen tak jít a na nic se neptat? Nebo mi nevěříte?“

„Zdá se mi to divné! Rozhodně už dál nepůjdu!“

„Ale! Jak by vám mohla ublížit slabá žena?“

Současně vytáhla Diana jehlici z účesu a schovala v ruce, aby ji Stauffelmann neviděl.

„V každém případě je to podezřelé! Dovolím si vás odvést zpátky do sálu; a případně předat policii, která vás vyslechne! Potom si můžeme popovídat v soukromí, budete-li mít ještě zájem.“

„Zkus to!“ namířila mu Diana na krk jehlici. „A já ti tohle vrazím do hrdla!“

Stauffelmann se zachvěl; pohlédl na ten ostrý hrot a po zádech mu přeběhl mráz. „Chcete mne zavraždit? Uvědomujete si, že se z paláce nedostanete se zdravou kůží, když to uděláte?“

„To už by ti nemělo dělat starosti.“ řekla.

Vtom se za nimi ozval výsměšný hlas mladého muže: „To je ale zajímavá scéna! Na lovu, Diano lovkyně?“

V chodbě stál Harlekýn a mířil na ně revolverem; neměl masku a tvář Manfreda von Waltenberga se výsměšně šklebila.

„Konečně, Manfrede!“ řekl Stauffelmann. „Kde jste se zdržel? Štěstí že jste tady, ta holka má...“

Vtom jím Diana škubla, strhla jej na sebe a zakryla se jeho tělem. „Střílej, když můžeš! Škoda, že nemám s sebou dýku; to už bys dlouho nekdákal!“

Manfred si nebyl jist, co počít; Diana svírala Stauffelmanna tak, že by jej zasáhl a při tom mu ještě držela ústa, takže nemohl ani křičet. Manfred chvíli zapřemýšlel; ale než ho něco chytrého napadlo, vyrostl za ním velký stín a vzápětí chrabrý důstojník pocítil ránu, jako by na něj spadl činžovní dům. Pustil pistoli; dostal ještě jednu do brady a ta ho spolehlivě uspala. Charry postoupil dopředu, svíraje ho za krk jako utopenou myš.

Diana se tiše zasmála. „Hoď ho tady do těch dveří!“ ukázala. Charry otevřel dvířka; objevil se příruční sklad uhlí, kterým v zimě vytápěli kachlová renesanční kamna v pokojích panstva. Teď tam nebylo téměř nic, jenom služebnictvo si tam schovávalo kýbly a košťata. Charry svázal darebákovi ruce svým kapesníkem, hodil ho do komory a otočil v zámku klíčem.

„Tak, a teď tohohle!“ ukázala Diana. Charry si Stauffelmanna prohlédl, chytil jej za krk a za zadnici a nesl jako malé dítě v náručí, kam Diana ukazovala. Byl zvyklý nosit těžké pytle obilí a prokurátor pro něj nebyl břemenem.

V palmovém skleníku byla tma a vlhko; jediné světlo byl svícen, který stál na zahradnické lavičce pod rozložitou palmou. U svícnu seděl nepohnutě Tomáš Baarfelt. Nyní byl bez masky a bez baretu, červený pláštík si otočil naruby, takže bylo vidět vyšitý osmihrotý kříž s bleskem na rudé látce. Na prsou měl pak svůj komthurský kříž s českými granáty.

Charry přišel k němu a postavil Stauffelmanna na zem; ten se hrozně polekal, když spatřil Tomáše, ale rychle se ovládl. Rozhlédl se kolem; byla tu Diana, Yamanaki a ve stínu ještě jeden muž, kterého však nemohl rozeznat. Proti pěti neměl šanci, tak se rozhodl nebránit jejich násilí.

„Buď zdráv, Alfréde Stauffelmanne!“ oslovil ho Baarfelt. Prokurátor ho sice poznal, ale až nyní; v masce a bez vousů nebyl Tomáš k poznání.

„Ach Bože – to jsi ty, Tomáši? Kdybych to věděl, byl bych přišel dobrovolně; neměl jsem zdání, že jsi tady ve Vídni!“

„Mohl jsi to pochopit. Mohl jsi čekat, že sem přijdu, abych se zeptal, proč jsi dal zabít moji ženu a kde vězníš mého syna!“

Stauffelmann zůstal jako opařený. „Co to povídáš, Tomáši? Já zabít tvoji ženu? Jak jsi přišel na tak nesmyslnou myšlenku?“

„Přišel jsem na ni, když jsem nalezl ve tvém trezoru v úřadě svoje cenné papíry, které tvůj společník Feldsberg ukradl v mém psacím stole. Pak jsem také našel některé svoje obrazy na stěně ve tvém bytě. Vím vše, Alfréde!“

Stauffelmann zbledl jako křída. Pokusil se to vysvětlit, ale z jeho úst vycházelo jen jakési kuřecí pípání. Tomáš ho nechal chvíli potit.

„Nikdy jsem ti ničím neublížil, naopak pracoval jsem k tvému prospěchu! Přesto jsi mne nenáviděl a dal jsi zabít moji ženu! Vím, proč jsi to udělal; cítíš se dost silný, abys mohl žít beze mne, bez mých rad a mé pomoci. Chtěl jsi být ministrem spravedlnosti – ale beze mne. Nebudeš jím.“

„Chceš mne zabít?“

„Měl bych to udělat. Ale máš v rukou mého syna; abych získal jeho, mohu se vzdát i pomsty. Uvědom si však, že se mohu pomstít kdykoliv; mám v rukou tvoje účetní doklady. Včetně těch, které jsi dostal jako potvrzenky na úplatky od různých zločinců, které jsi propustil či osvobodil. Nehovořím o lidech, které jsi propustil na můj příkaz; mám na mysli zločince, které jsi pustil, abys od nich získal prostředky na svůj rozmařilý život...“

Stauffelmann se chvěl jako v horečce.

„To znamená, že mne můžeš... zničit?“

„To znamená, že učiníš-li ty proti mně jen jedinou akci, předám ty dokumenty novinářům. Ti se už ochotně postarají, abys nedostal ve službách prokuratury ani místo poslíčka... Nehledě k tomu, že advokátní komora možná vyloučí takového člena ze svého středu, ne-li nařídí proti němu vyšetřování, třeba i soud... Ale tobě přece byly procesy s podvodníky zvlášť příjemné, ne?“

„To je konec...“ zašeptal Stauffelmann. „Konec...“

„Vím, kdo byl tvým spojencem, vím také, že i sám císař s tím projevil souhlas. Vím všechno. Zabil jsem Bečku, Schibbla, Ahrbecka i Hartmanna. Zabiju taky Feldsberga. Kde je?“

„Polekal se, když... slyšel o Bečkově smrti. Utekl z Vídně!“

„Ty však víš, kde je!“

„Je... hlídá tvého syna. Je s ním. Říkal, že tam bude... nejbezpečnější.“

„Kde je můj syn? Pamatuj, závisí na tom tvůj život, proto mi odpověz podle pravdy!“

„Jmenuje se to Heidenfort. Je to malá pevnůstka na jih od Vídně... Asi sedmnáct mil odtud...“

„Máš štěstí, že jsi mi řekl pravdu. Až získám syna, rozhodnu o tobě. Prozatím mám pro tebe jen jedinou radu: zúčtuj se svým svědomím a s lidmi, kterým jsi ublížil; neboť možná zahyneš.“

Vtom Stauffelmann klesl na kolena a objal Tomášovy nohy. „Pro živého Boha!“ vykřikl. „Prosím tě, nezabíjej mne! Nenič mne, pro smilování Boží...“

„Neměl jsi smilování se mnou, nemám je já s tebou! Na životě mého syna závisí i tvůj život. Jestli jsi mu ublížil, zemřeš!“

Stauffelmann na něj hleděl s výrazem smrtelné hrůzy. Vypadal jako odsouzenec, který pozoruje oprátku, kterou mu kat klade na hrdlo. Tomáš vztáhl ruku a dotkl se jeho čela.

„Spi! A pověz mi, kde je Denis!“

„V Heidenfortu... pod Feldsbergovým dozorem.“

„Jak se jmenuje velitel pevnosti?“

„Luchino Grazziani. Je to Ital.“

„Napiš mi pro něho dopis, aby mi chlapce vydal!“

„Neudělá to. Vydá ho jenom mně nebo Feldsbergovi.“

Tomáš kývl hlavou, jako by spokojeně. „Posaď se na lavici! A spi! Spi, dokud tě někdo neprobudí!“

Stauffelmann usedl jako loutka a zíral nepohnutě před sebe. Tomáš se otřásl jako zimou: „Tím jsou naše záležitosti tady skončeny. Má tu někdo něco k vyřízení? Například Diana?“

„Měla bych se rozloučit s Juliettou a vůbec...“

„Julietta je inteligentní dívka. Musí si zvyknout, že někteří lidé mizí bez loučení. Pojď, nebudeme se tam už vracet!“

Tomáš je nevedl zpátky chodbou, ale ponořil se do houští v palmovém skleníku, našel v něm zahradníkova dvířka a lehce je otevřel. Další místností byla klíčírna; bylo tam hodně květináčů s malými rostlinkami a značné vedro. Prošli do další místnosti, která patřila zahradníkovi a byly v ní rýče, lopaty a zasmolené montérky. Taky tu byla skříň, kterou Tomáš otevřel a odstrčiv ty staré špinavé oděvy, otevřel odsunutím její zadní stranu, za níž se objevila tajná chodba.

„Jeden z našich lidí býval kdysi zahradníkem,“ vysvětlil, když vytáhl z kapsy elektrickou svítilnu a ukazoval jim cestu. Prošli rychle po víckrát se zatáčející a několikrát sestupující a vystupující chodbě a vyšli v jednom pokoji; z toho pokoje se dalo vyjít rovnou na nádvoří zámku. Přešli je a venku se setkali s Vítkem, který čekal v automobilu a zatím pospával. Nasedli a odjeli dle předem připraveného plánu.

Julietta zatím spřádala úvahy, co vlastně chce její skvělý otec podnikat; protože jí Manfred uklouzl a zrovna ji bavil nějaký kavalír velice bezobsažným žvaněním, šla si po tanci s ním sednout vedle nějaké staré baronky; dámě bylo už osmdesát let a všichni ji považovali za senilní, včetně Julietty. Omluvila se jí velmi zdvořile, usedla a hodlala přemýšlet; tu se k ní baronka nahnula a zeptala se italsky: „Co tu chtěl kníže Baarfelt?“

Julietta se zarazila. „Nevím, o čem mluvíte...“

„Ale víš. Ty jsi přece Baarfeltova dcera! To nezapřeš, viděla jsem tvůj obličej. A nemysli si, že nepoznám toho podvodníka! Co tu chtěl mladý Baarfelt? Myslela jsem, že ho dali zabít...“

„On si to myslel také. Proto je tady.“

„No ovšem, jsou všichni stejní! Doufám, že jim to aspoň patřičně vrátí. To mě úplně blaží u srdce. Připadám si o padesát let mladší!“

„Co vy máte společného s Baarfeltem?“ zajímala se Julietta.

„Měla jsem kdysi syna, který taky nosil tvoji tvář! Ubohý Hugo; padl v té pruské válce v roce 1866...“

„Ale... potom nemohl být potomkem Tomáše Baarfelta! To by přece nebylo možné...“

„To taky nikdo netvrdí! Jeho otcem byl Hermann Baarfelt, Tomášův strýc. Proto říkám tomuhle mladý Baarfelt, i když už má veliké děti. Já jsem, moje milá, vlastně tvá nevlastní prateta! Tak to je, můj syn byl Tomášův bratranec. Ale za ta léta jsem se naučila patřit k Baarfeltům také – proto jsem tak ráda, že si konečně vyřídí svoje účty!“

Po hostech se nikdo vehementně nesháněl až do půlnoci; tehdy počala princezna Viktorie shánět Dianu, protože se blížilo odmaskování a všichni byli zvědaví, kdo vlastně je. Když nikdo ze skupiny nebyl k nalezení, poslala princezna svoji společnost, aby prošli všechny objekty, kam se mohli zatoulat; že neodešli hlavním vchodem, se dozvěděla dost rychle. Tak došli i do skleníku, kde nalezli tupě sedícího Stauffelmanna; když se ho dotkli, skácel se, takže ho chvíli křísili voňavkou a nakonec polili vodou. Na to se probral, chvíli nesmyslně blábolil a pak nařídil, aby ho okamžitě zavedli k ministrovi M. a generálovi G. Což mu mohli splnit a tak tam šel. Po cestě si vzpomenul na Manfreda von Waltenberg a osobně ho šel propustit z komory na uhlí. Důstojník se zatím probral a nadával dosti sprostě.

„Manfrede, není čas na dlouhé úvahy! Vemte si vojáků kolik chcete a okamžitě vyrazte do Heidenfortu! Tam narazíte na ty všechny! Baarfelta, tu holku, jejího muže i Japonce. Byl to ten její muž, co vás srazil! Je i každého, kdo bude s nimi, prostě zabijete! Je to můj rozkaz. Nikdo vám nesmí utéci!“

„Provedu. Ačkoliv, ta malá se mi moc líbí...“

„Můžete si s ní dělat, co chcete, třeba ji nechat i chvíli naživu; ale nesmí přežít! Ještě něco: možná s nimi bude dítě. Je to Baarfeltův prokletý spratek; taky ho zabijte! Dokážete to?“

„Je to zatraceně špinavá věc,“ namítl Manfred. „Ale jsem voják; budu to muset dokázat. Je to ve prospěch císařství?“

„Ano, samozřejmě! Jak můžete pochybovat...?“

„V tom případě to provedu.“

Stauffelmannovo dobrodružství vešlo okamžitě ve známost v kruhu lidí, kterých se dotýkalo; jelikož se jednalo o akt přímého ohrožení jejich zájmů, bylo rozhodnuto hned svolat tajnou poradu. Po kratším váhání byl k ní přizván i císař František Josef, ovšem jen v případě, že nespí; nespal a projevil ochotu se zúčastnit.

Jména osob, kteří byli přítomni, nebyla nikdy zveřejněna a ani nehrají v tomto příběhu roli; ví se jen, že byli přítomni čtyři ministři, dva generálové, šéf policie a také arcibiskup; ten jediný je pro nás důležitý a Baarfelt zjistil, že se jmenoval páter Lucius Malgerode. Byl členem řádu jezuitů a z tohoto titulu poradcem samotného císaře.

Pánové se sešli v náladě značně stísněné, k čemuž přispívaly karnevalové kostýmy. Jedině páter Lucius a císař byli oděni přiměřeně svému stavu a vážnosti chvíle; kostýmy ostatních byly navíc pomačkané a poničené předešlou zábavou.

Stauffelmann, který se uklidnil několika skleničkami koňaku, už se trochu vzchopil; na úvod debaty krátce oznámil, k čemu právě došlo a požádal přítomné, aby k situaci zaujali stanovisko.

„Vším způsobem je jasné, že Baarfeltovi lidé pronikli dnes večer do našeho středu a kuli zde svoje pikle!“ řekl ministr M.

„A co horšího, jejich tajná agentka se dostala až do těsné blízkosti Jeho Veličenstva! Je nepředstavitelné, k čemu mohlo dojít!“

„Chcete tím snad naznačit, že mohlo dojít k ohrožení osoby Jeho Veličenstva?“ ptal se někdo zděšeně.

„Není možné to vyloučit! Snad jen rozhodnost plesových hostů a přítomnost mnoha svědků zabránila atentátu!“ řekl generál G.

Chvíli se ještě střídavě podivovali nad takovou drzostí, nadávali na Baarfelta a ubezpečovali se o vlastní statečnosti. Pak nastalo trapné ticho.

„Snad by bylo vhodné,“ pronesl potom císař. „Abychom věděli, s kým jsme vlastně měli co dělat!“

„Baarfelta všichni dokonale známe!“ řekl Stauffelmann. „O těch ostatních bohužel nevíme nic...“

„Tak. A je tady někdo, kdo o nich něco ví?“

Po delší trapné pauze se ozval páter Lucius: „Kdyby pánové laskavě dovolili... mám za to, že se jednalo o příslušníky a poddané rodu Guyrlayowů.“

„Ano, tak se mi představila ta dáma. Ale také mi tvrdila, že je panovnicí jakéhosi státu...“

„Arminu. Překvapuje mne, že to prozradila.“

„I tak se mi to zdá dost nepravděpodobné. Můžete mi vysvětlit, co je to vlastně ten Armin?“

„Bohužel; dokonale to neví nikdo, dokonce ani jeho vlastní občané. Soustředili jsme o něm pokud možno co nejvíce zpráv, tak vám mohu něco vysvětlit; ale neručím za plnou věrohodnost.

Tak tedy, je to ostrov v Indickém oceánu. Jeho velikost neznám, ale je dostatečně velký, aby se tam vešlo území tak Rakouska a Švýcarska dohromady. Obyvatelstvo... problematické. Lidé tam nežijí žádní, zato je tam velké množství šelem, zvlášť velkých kočkovitých. Tato zvířata jsou nadaná jistým druhem inteligence, která dovoluje vycvičit je k jednoduchým úkonům. Mimo jiné k boji. Dále je na ostrově dostatek zlata, jímž rodina Guyrlayowů volně disponuje.

Seznámili jste se s oběma členy rodu: muž se jmenuje Charry, snad je to zkomolenina od Charles. Žena má jméno Diana a je Francouzka, dcera nějakého šíleného profesora. Vlastním jménem se jmenují Ritherovi, Guyrlayowe je jméno jejich sídla na ostrově. Kdo je povýšil do stavu hraběcího, není dost jasné; zato se přesně ví, že císařem a císařovnou je učinily jejich šelmy. Za jakých to bylo okolností, bohužel není známo a poměry na jejich ostrově jsou tak složité, že se to nedá zjistit.

Začneme mužem: Charry Guyrlayowe je původem námořník a sedlák z nějakého maličkého německého státečku; není ale Němec, nýbrž příslušník zastrčeného kmene, pocházejícího z dávných Keltů, což je mu důvodem, aby se stavěl proti Německu. Vzdělání: neukončená kadetní škola, údajně pro spory s vyučujícími. Sebevzdělání minimální; jeho znalosti se omezují spíš na věci hmatatelné než na duševní stavy. Říkají o něm, že má morálku a inteligenci řeznického psa.“

„Pěkný císař!“ ušklíbl se někdo.

„Aby nedošlo k omylu, hrabě Guyrlayowe má asi tak stejnou duševní výzbroj, jakou měl Albrecht Habsburský ve třináctém století, když budoval svou říši. Co z ní vzniklo, vidíte sami. Ten chlap je na štíru se všemi zákony světa, zkrátka je neuznává; zato zákony, které si stanoví sám, vymáhá a prosazuje značně úporně, i za cenu mrtvol. Jen naprostý blázen by mohl podceňovat jeho úsilí vytvořit ze svého ostrova stát, který jej poslouchá a podporuje...“

„Přesto by s ním moderní diplomacie mohla být rychle hotova!“

„Nemylte se, prosím! Guyrlayowe se nikoho a ničeho nebojí, nikomu nevěří; jediný, komu bezvýhradně důvěřuje, jsou jeho šelmy. Z lidí si potom vybírá takové, kteří mu co nejvíc šelmy připomínají. Má zajímavý čich na lidi, které společnost sice vyvrhla, ale jemu mohou být užiteční. Ty se snaží soustředit na svém ostrově a přinutit, aby mu prokazovali služby. Je to primitiv, ale jako každý primitiv nepříjemně chytrý. Nikomu nedoporučuji, aby se snažil překřížit mu cestu.

Číslo dvě: císařovna Diana. Neodvažuji se odpovědně posoudit, zda to má vůbec v hlavě v pořádku. S největší pravděpodobností mladá žena, která má duševní úroveň dospívajícího dítěte. Stejně jako její muž si neváží cizích zákonů; dokonce si neváží nikoho a ničeho. Jak se stalo, že se zamilovala do Guyrlayowa a dokonce se za něj provdala, je mi záhadou; přestože je jeho ženou a je za něj vdána už několik let, duševně zůstala pannou. Nevím, zda chápete, co tím chci říct; nemám na mysli, že nepoznala tělesný hřích, ale doposud si neuvědomila, že pro ni z toho vyplývají nějaké závazky. Ví se o ní, že obcuje se svým mužem každou noc a i jednodenní bezdůvodná absence ji dokáže rozladit; a přece se ve dne chová a žije jako dospívající hoch.“

„Zmiňovala se, že je schopna zabít člověka,“ připomněl někdo. „Považujete to za možné?“

„Za zcela jisté, bohužel. Je schopna zabít kohokoliv za jakýchkoliv okolností, třeba během konverzace s přítelkyní. S potěšením hází po lidech nožem, to je její oblíbený způsob. Umí bojovat japonským mečem, případně rukama, přesně střílí. Ráda vypráví o svých dobrodružstvích, někdy trochu přehání, ale fakta se většinou zakládají na pravdě. Její vášeň zabíjet kolemjdoucí je jedním z důvodů její obliby u šelem.“

„V rozhovoru to nevypadalo na to, že by trpěla nějakou duševní chorobou!“ řekl císař. „Naopak, její postřehy jsou bystré a logické!“

„Ta žena je nepředstavitelně chytrá a vzdělaná. Může soupeřit se samotným Baarfeltem, dokonce ho ve znalosti antických kultur a dávných civilizací Afriky a Jižní Asie daleko předčí. Před Baarfeltem to byla ona, kdo dodával Guyrlayowovi rozum.“

„Z čeho tedy plyne její nedostatek morálky?“

„Ona má morálku, ovšem zvrácenou. Hodně ji ovlivnily ďábelské nauky hinduistů a buddhistů; věří v přechod duše z jedné osoby do druhé, za těchto okolností není smrt tak strašné neštěstí. Často vysvětluje všelijaké svoje ztřeštěné názory; vypadá to, že dokáže zdůvodnit cokoliv a jakkoliv.“

„Jak se vlastně ti dva dostali k Baarfeltovi?“ ptal se Stauffelmann. „Co je u něho drží?“

„Baarfelt se jim dokázal vlichotit a stát se nepostradatelným. Guyrlayowe si je vědom toho, že nemá dostatečné znalosti k řízení státu; hodlá si na to vydržovat Baarfelta. Baarfelt naopak soudí, že by mu Armin mohl pomoci v jeho záměrech vojenskou mocí.

Jak známo, Baarfelt je velmi vzdělaný, chytrý a obeznámený v intrikách. Už pětadvacet let se aktivně zúčastňuje politického boje, dá se říct, že rýpe do všeho, co se mu jen trochu zdá vhodné. Přesto má jeho moc doposud velmi citelnou slabinu: nemá dostatek vojska. Je pravda, že je komthurem řádu Templářů, o němž jistě všichni víte; ale na druhé straně je pravda, že řád mu nedá k volnému použití vojsko, jak by chtěl. Poměry v řádu jsou značně neuspořádané a nejisté a Baarfelt je jen jeden ze dvanácti komthurů. Jeho pozice v řádu je nevýhodná, kromě jiného je terčem závisti a možná i nenávisti ostatních. Jen tím si lze vysvětlit, že nemůže dosáhnout svých politických záměrů a případně ohrozit i Rakousko-Uherskou monarchii. Nezastírejme si, že by to dokázal a není vyloučeno, že je to jeho cílem.“

„Naštěstí teď jsme mu to rázně zatrhli!“ řekl pyšně generál G.. „Mám dojem, že už se nezvedne; zbývá jenom zasadit mu ránu z milosti!“

„Ránu z milosti může zrovna tak zasadit on nám! To prohlášení je nebetyčný nesmysl, generále. Baarfelt nebyl zraněn smrtelně, byl jen poraněn, a velmi bolestivě. Je jako šelma, která vrčela; když ale byla zraněna, počne útočit a kousat. Právě teď je Baarfelt nebezpečnější, než kdy jindy. Vaše akce byla nesmyslná, zbytečná a škodlivá, pánové!“

„Může nám být nějak nebezpečný?“

„Sám o sobě asi ne. Ale má Guyrlayowa; a Arminský císař má vojsko, o jehož schopnostech nevíme téměř nic. Nevím, má-li ten Guyrlayowe světovládné nebo všeobecně politické ambice; ale ta možnost tady je a riziko je větší, než si myslíte. Baarfelt spoléhá na tuto vojenskou sílu; není vyloučeno, že ji obrátí proti nám. Záruky jeho mírových snah nemáme...“

„Nejrozumnější by bylo oba zničit!“ řekl ministr M.

„Bohužel; ten pokus jste učinili, a nepodařil se. Nyní už je celý spolek ve střehu, se zbraněmi v rukou. Překvapení nepřichází v úvahu, na zničení silou nemáte prostředky.“

„Nehněvejte se, ale zdá se mi, že otevřeně straníte Baarfeltovi a té jeho klice!“ řekl generál G.

„Nestraním nikomu, zvláště ne Baarfeltovi. Uvědomte si: žijeme vedle něho už pětadvacet let, občas se střetáváme v politických bojích, občas dokonce uzavíráme příměří; někteří naši lidé pomáhají jeho lidem a naopak, když je to výhodné. A celou tu dobu máme jedinou snahu: zničit ho! Ale nikdy jsme nesáhli k takové nepředloženosti jako je přímý útok na jeho osobu!“

„Máte z něho strach?“

„Ano. Vy se jistě nebojíte jedovatých hadů, že?“

„To srovnání je nedokonalé. Proti hadovi se dá chránit!“

„Nejlepší ochrana je nedráždit ho. My Baarfelta zkrátka nedráždíme. Je natolik charakterní, že nedráždí nás, když to není zapotřebí.“

„Nechte teď Baarfelta!“ řekl císař. „Prosím, mohl byste říct, jak se řád jezuitů dozvěděl o záležitostech rodu Guyrlayowů?“

„Bohužel, není to právě nejúctyhodnější záležitost, do níž se náš řád dostal. Dokonce musím přiznat, že jsme utrpěli částečnou porážku. K prvnímu kontaktu došlo v Jižních mořích, na Filipínách; bohužel člověk, který se s nimi setkal, na to nebyl dostatečně připraven. Byl to velmi zbožný, leč prostomyslný a naivní muž, kterého jsme vycvičili pro hlásání víry ubohým pohanům. Jeho nejvyšší možnou aspirací bylo stát se světcem v případě, že by ho ti lidožrouti snědli; nedalo se předpokládat, že dosáhne vyšších církevních důstojenství.

Tedy, tento misionář se setkal s Guyrlayowy, snad ho dokonce zachránili od lidožroutů. Pak ho vzali s sebou jako rodinného kněze; pobyl s nimi přes rok a zřejmě se pomátl na rozumu, aspoň dle našeho mínění. Každopádně jeho výpovědi hraničí s pohádkami. Když se vrátili do Evropy, propustili ho a řád se ho mohl ujmout. Dozvěděli jsme se od něho hodně užitečných věcí, bohužel však právě ty nejdůležitější opomněl pro nedostatek schopností. Také poněkud zpychl; tvrdil, že ho chtěl Guyrlayowe udělat arcibiskupem pro celý ostrov. Byli jsme nuceni jmenovat ho opatem jednoho kláštera v Itálii, abychom jej odměnili za věrné služby...“

„Předpokládám, že tím jste se nespokojili...“

„Naopak, vyslali jsme k těm lidem jednoho ze svých nejlepších lidí. Bohužel – neuspěl.“

„Co toho bylo příčinou?“

„Pravděpodobně neschopnost toho prvního. Vylíčil nám úroveň Guyrlayowů zcela mylně; podle něho to byli dobří, zbožní a na nejvyšší míru loajální lidé, kteří pilně chodili do kostela a poslouchali narychlo slepená kázání toho nepodařeného pátera s neobyčejným potěšením. Doufali jsme, že ocení tím spíše práci skutečného odborníka. Bohužel se zdá, že jsme se zmýlili.“

„V čem ten omyl spočíval?“

„Od první chvíle kladli našemu muži do cesty nejfantastičtější překážky. Nevíme přesně, kdy došlo k roztržce, ale zdá se, že si z něj dělali téměř stále legraci. Navíc se právě tehdy objevil na scéně Baarfelt; po několika ne právě nejpříjemnějších střetech musel náš člověk opustit pole. Baarfelt zvítězil.“

„A to vám stačilo? Nic jste neudělali?“

„Provedli jsme jisté kádrové změny ve svých řadách. Bohužel příležitost je již částečně ztracena, alespoň do doby, než Baarfelt opustí Guyrlayowy. Ale zdá se, že nemá chuť je opustit a oni nemají chuť nechat jej odejít.“

„Co asi tak plánují dál?“

„Pokud vím, Guyrlayowe by se chtěl co nejdřív vrátit do svého Arminu. Do Evropy přijel vlastně jen proto, aby uspořádal své záležitosti; namísto toho ovšem počal sedlačit, koupil statek a docela vážně se o něj stará. Kromě toho poslal hodně věcí svým občanům do Arminu, máme přesný seznam. Zdá se, že tady zůstal jen díky Baarfeltovu vlivu. Baarfelt chápe, že mu je Guyrlayowe užitečný; zajistil mu křeslo komthura, které nebylo obsazeno. Kromě toho se snaží uvést ho do politiky řádu i do světového dění. Pokud to jde, má Guyrlayowe snahu vykonávat jeho rady dle svých nejlepších sil.

V současné době všichni čekají na řádové volby; zřejmě pak rozhodnou o osudu arminských záležitostí. Víte něco o poměrech v templářském řádu?“

Nevěděl nikdo nic, nebo aspoň to neříkal.

„V současné době vládne velmistr Francisco di Arroyo; bohužel je velmi starý a očekává se jeho smrt. Tedy, očekává se už jeden a půl roku, ale starému se umírat nechce a bratři se snad stydí mu pomoci, jak je jejich zvykem. Přesto čekají na jeho smrt a chystají se zahájit boj jeden proti druhému, jen co zavře oči.“

„K čemu může v rámci voleb dojít?“

„Ke změně organizace řádu. Před lety málem došlo ke střetnutí; při minulých volbách stáli proti sobě dva kandidáti, italský Gierolammo Voglari a španělský Diego Mendoza di Castro. Oba měli příznivce a odpůrce, kteří se nedokázali mezi sebou dohodnout. Aby zamezili sporům v řádu, dali přednost starému Arroyovi, který už tehdy neměl žádný rozhodující vliv. Patřil spíše k Mendozově straně, takže Voglariho strana byla poražena; později se don Francisco ukázal být zcela nestranný, čímž naděje svých příznivců dokonale zklamal. Jinak je to velmi konzervativní muž, který se pokud vím nedopustil žádného rozhodnutí, co nosí bílý plášť velmistra...“

„Kdo je ve hře nyní?“

„Každý z pretendentů si vychoval svého vlastního nástupce. Voglari vychoval Baarfelta; koho má v záloze Mendoza di Castro, nevím, ale jistě nebude bez kandidáta. Řád chce člověka, který má schopnosti a zkušenosti a který je dokáže vést k dobrému; takový je tu však jen jeden: Baarfelt. Proto se snaží vší mocí dokázat, že je hoden stát se velmistrem. Proto potřebuje také Guyrlayowa, který jej bude volit.“

„Co by znamenalo zvolení Baarfelta?“

„Zvolení kandidáta Mendozy by znamenalo, že se na stavu věcí nezmění nic. Řád bude nadále shrabovat zlato a rýt do politiky; tu zvítězí, tu prohraje, podle okolností. Co se stane, bude-li zvolen Baarfelt, nedovedu odhadnout; jen se obávám, že touží převrátit svět vzhůru nohama. Je určitá možnost, že dojde k přemístění řádu do Arminu...“

„Kéž by se to už stalo!“ povzdechl si někdo.

„Netěšte se! Řád usiluje o světovládu; ať už ze Španělska, nebo z ostrova uprostřed moře. Jeho agenti zůstanou a rytíři se budou nadále hodnotit podle toho, jak odvážnou hru rozehrají se svými sousedy. Nemyslete si, že to nějak prospěje našim záležitostem, navíc budeme muset bojovat proti nepříteli, o jehož úmyslech nebudeme zpraveni. Takto máme alespoň svoje konexe na lidi v řádu; pokud se přemístění uskuteční, přijdeme o ně.“

„Guyrlayowe má o řád zájem?“

„Ano, samozřejmě. Nezávisí to jen na něm, také na jeho šelmách; mají jakýsi komplikovaný systém posuzování lidí, v němž šelmy hrají největší roli. Ale předpokládám, že zájem by měli.

Největší překážkou uskutečnění Baarfeltova plánu je nyní postoj samotných některých komthurů. Ti se totiž přesídlení dost obávají; zvlášť proto, že mají v různých zemích svůj majetek a ne malý. V Arminu by museli začínat znovu, dokonce možná prací vlastních rukou a mozků. To nemohou připustit, proto se staví proti Baarfeltovi. Kromě toho má Baarfelt trvale špatnou pověst u celé Evropy z důvodu svého poněkud volnějšího chování. Jeho četné děti a další speciality jdou řádu trochu na nervy, i když s ním navenek všichni plně sympatizují.“

„Jak je to s těmi jeho dětmi? Slyšel jsem, že má jednoho legitimního syna a několik dětí nemanželských...“

„To je pravda. Počet jeho nemanželských dětí je zcela nejistý; mluví se od několika desítek až do stovky. Jisté je, že existují; různého věku, národností, postavení. Snad on jediný ví o všech. Pokud je známo, jsou to plody jeho působení v celé Evropě. Nevydrží dlouho bez ženy a nedělá si starosti se svými milenkami. Když jej omrzí nebo ho povinnost zavolá jinam, zařídí jim pohodlný život a zmizí na kratší nebo delší dobu. Nicméně ty ženy ho nadále mají v lásce a úctě, i když se k nim nechoval nejlépe.“

Císař zaťukal prstem o sklenici vody.

„Pořád ještě nechápu, jaké důsledky by doopravdy mělo jeho zvolení velmistrem. Co by se změnilo tak zásadního?“

Arcibiskup se zatvářil, jako by mu předložili k jídlu něco mimořádně nechutného. Přes navyklé sebeovládání bylo vidět, že se mu do vysvětlování příliš nechce.

„Komthur Mendoza di Castro je, pokud to tak lze říci, věrný a dobrý katolík. Až na tu truchlivou maličkost, že řád Templářů je zakázán papežskou bulou, mu nemáme co vytknout. Zúčastňuje se řádně služeb Božích a když sám slouží mši, činí tak k větší cti a chvále Páně... zkrátka, nejsou s ním zásadní problémy. Bohužel Baarfelt je poněkud jiný případ.“

„Není dostatečně zbožný?“ ušklíbl se ministr M.

„Je extrémně zbožný!“ řekl arcibiskup. „Avšak způsobem, který váhám označit za milý Bohu; a rozhodně v příkrém rozporu s učením apoštolské církve svaté katolické. Zkrátka: je to kacíř toho nejhrubšího zrna a zasloužil by si být upálen na hranici!“

Výbuch vášně u muže obvykle tak klidného všechny překvapil.

„Vysvětlete to blíže, prosím...“ řekl císař.

„Baarfelt věří v nejrůznější mocnosti nebeské i pekelné; věří, že tyto mocnosti mají schopnost projevovat se fyzicky na tomto hmotném světě, ovládat konání jiných lidí a... vůbec. A nejen že tomu věří; on s nimi komunikuje! Co je ještě horší: oni mu všichni slouží! Chápete, co tím myslím?“

„Slouží mu – co?“ zeptal se další ministr.

„Jak to mám říct? Strašidla, ďáblové, démoni, duchové... jakými slovy ty síly nazvat? Slouží mu mocnosti viditelné i neviditelné; a ten zplozenec pekla si s nimi hraje jako s domácími zvířátky!“

„To myslíte vážně, otče? Jsme racionální lidé a nevěříme přece na strašidla! Jestli se něco takového skutečně děje, potom je to nějaký vychytralý trik na oklamání davů, ne?“

„Triky na oklamání davů samozřejmě každý Templář umí také; tím bychom se nedali vzrušovat. Ale Baarfelt je ovládá skutečně; když on poručí, potom mu slouží celé peklo!“

Do vřavy pronesl klidně Stauffelmann: „Nejen peklo.“

„Co tím myslíte, pane?“

„Neřekl jste to přesně, otče. Slouží mu ďáblové i andělé.“

„Pane prokurátore, myslím, že poněkud přeháníte!“

Ale Stauffelman se rozkřikl: „Co tady předstíráte? Proč všichni najednou o ničem nevíte? Všichni jste Baarfelta znali, všichni jste využívali jeho moci! Všichni dobře víte, že zdrojem jeho moci je jediný fakt: Baarfelt je čaroděj! A všichni víte, že to je důvod, proč jsme se rozhodli ho zabít!“

Ale nikdo mu neodpověděl; arcibiskup si pohrával se svým zlatým křížem na prsou, císař hleděl zamyšleně na svoje ruce, ostatní se snažili dělat, že neslyšeli nebo nechápou.

„Vy to teď chcete zapřít?“ došlo najednou Stauffelmannovi. „Vy chcete tvrdit, že jste o ničem nevěděli? Že jste to nechtěli?“

„Echm... je pravda, že by se některá počínání pana Baarfelta dala nazvat... dejme tomu vědeckým pokusem.“ řekl konečně otec Lucius. „Třeba ty jeho četné děti; podle některých lidí se jedná o pokus vyzkoumat genetické vazby dle výzkumů augustiniánského mnicha Gregora Mendela; ten ovšem dělal pokusy na hrachu...“

„Žvanění!“ vykřikl Stauffelmann. „Baarfelt chce pomocí svých kouzel ovládnout svět! Pomáhají mu v tom šílení dobrodruzi jako Guyrlayowe, pomáhají mu v tom jeho děti, kterým samo peklo dalo stejnou sílu jako jemu! Teď mu v tom může pomoci celý jejich ďáblu propadlý řád, když ho nezastavíme! Copak to nevidíte?“

„Okamžik, milý synu,“ usmál se otec Lucius. „Snad bychom se měli vrátit k racionálnímu uvažování. Faktem je, že někteří z nás neměli námitek, aby pan Baarfelt opustil tento svět. Ale způsob jeho odchodu jsme ponechali na vás, Stauffelmanne; pouze jsme vás požádali, aby to nebylo na území Rakouska-Uherska, ale někde v daleké cizině; aby vina padla na zločince, kteří jsou i tak vinni před tváří Boží...“

„Můžu já za to, že se jim ubránil?“

„Nepřáli jsme si, aby někdo zabil jeho manželku; byla sice jeho spoluvinicí, ale její smrt nepřinesla nikomu žádný užitek. Takže se nemůžeme divit, že se Baarfelt rozhněval; možná ji už neměl tak šíleně rád, ale patřila k němu a on neodpouští, když někdo sáhne na něco, co mu patří. Pomstí ji; už s tím začal. Obávám se, že nikdo, kdo s tím má co společného, neunikne trestu.“

Páni ministři souhlasně pokyvovali hlavami a mlčeli; vytušili, že se pomsta vznáší i nad jejich hlavami, ale nehodlali je složit pod sekeru dobrovolně. Stauffelmann ale mlčet nemohl:

„To znamená obětovat mne! Ale já nejsem hlavní viník! Všichni jsme se usnesli, že Baarfelt musí zemřít! Já vinen nejsem!“

„Milý synu,“ pronesl arcibiskup téměř něžně. „Jonáš také nebyl jediným hříšníkem na oné lodi; a přece byl vyvržen k usmíření Božího hněvu...“

Stauffelmann těkal pohledem od jednoho z pánů ke druhému; ale odvraceli zrak a horečně spřádali plány na vlastní záchranu.

„Byli jsme přece všichni u toho, když se to rozhodlo!“

„Já jsem u toho nebyl,“ připomněl otec Lucius. „A nikdy bych s takovým nesmyslným počinem nesouhlasil! Bylo od počátku jasné, že to nemůže mít předpokládaný průběh...“

„Veličenstvo!“ vykřikl nešťastník. „Vy jste mne přece osobně ubezpečil, že budete stát za mnou!“

Císař na něj pohlédl udiveně a arcibiskup se zeptal s mírným pousmáním: „Skutečně chcete, aby někdo uvěřil, že panovník veřejně nabádal svého rozvážného úředníka k zavraždění manželky svého knížete? Uvědomte si, prosím, že se nejedná o smrt nějaké služky nebo pouliční holky! Baarfelt je přes všechny výhrady kníže, příbuzný mnoha vysoce postavených lidí, ostatně vzdáleně i můj. Lze vůbec připustit, aby se jeho problémy řešily veřejně?“

Císař si mnul bradu v horečném přemýšlení. „Je pravdou, že věc vyřešit musíme; válečný stav s takovým člověkem by pro nás mohl být nepříjemný, nepřihlížeje ke skandálu, který by vyvolal. Nařizuji především přísné utajení všeho, co s tím souvisí. Kdo všechno o tom něco ví?“

„Věděli o tom policejní úředníci Ahrbeck a Hartmann, olomoucký vládní rada Bečka a komisař Schibbl. Ty všechny Baarfelt zabil.“

„Díky Bohu. A kdo ještě?“

„Joachim Feldsberg, vyšetřovatel, který celou tu záležitost zorganizoval. Doposud žije.“

„V zájmu státu je třeba, aby ten člověk nemohl už nic povídat!“ připomněl arcibiskup. „Doufám, že je to čestný muž a ví, co je jeho povinnost!“

„Vaše rady jsou neocenitelné, Eminence!“ těšil se císař. „To mne osměluje vás požádat, zda byste dokázal zprostředkovat nějaké urovnání s knížetem Baarfeltem. Jsem připraven podat důkazy své dobré vůle; až do uspořádání veřejného procesu s viníky tohoto incidentu, který rozhodně nebyl záměrem vlády, ani Mého Veličenstva.“

„Veřejný proces?“ vykřikl Stauffelmann. „Jak to? Bylo přece řečeno, že nelze připustit...“

„Vy mlčte, člověče!“ okřikl ho arcibiskup. „Je nám jasné, že nelze veřejně projednávat takovou věc. Ale lze to Baarfeltovi slíbit. Uvědomte si, jednal proti svým i řádovým zvyklostem a ponechal vás naživu. Zřejmě je to z jeho strany návrh, abychom i my učinili nějaké kroky ke smíru...“

Císař energicky povstal: „Pánové, rozhodl jsem takto: Jeho Eminence se pokusí projednat nějaký rozumný způsob urovnání této záležitosti s Jeho Výsostí knížetem Baarfeltem. Doporučuji všem, abyste přehodnotili stupeň své účasti v této aféře a případně podali demisi, kterou posoudím a popřípadě přijmu. Stauffelmanne, vy se odeberete do svého úřadu a budete tam očekávat výsledek jednání. Doufám, že vaše chování už vícekrát nezadá důvodu k jakýmkoliv pochybnostem...“

„Veličenstvo!“ zalkal Stauffelmann. „Vyčkejte s rozhodnutím alespoň do zítřka! Pokusil jsem se naposledy věc vyřešit; poslal jsem za těmi lidmi kapitána von Waltenberga. Vyčkejte alespoň do jeho návratu!“

Císař se zamračil. „Dobrá, vyčkáme s opatřeními. Upozorňuji vás však, že v případě nezdaru jste zodpovědný i za smrt kapitána Waltenberga. Můžete jít!“

Touto dobou jsme už cválali nocí a měli před Waltenbergem hodinový náskok. Akce byla důkladně zajištěna; automobilem jsme odjeli do statku za Vídní, kde nás očekávali osedlaní koně a dva pacholci, ozbrojení stejnými ručnicemi jako my. Vůbec se nemluvilo, jen jsme nasedli na koně a vyrazili. Protože my šelmy vidíme ve tmě nejlíp, jeli jsme v čele podle Tomášových pokynů. Svítil měsíc a i lidé viděli, takže se zdálo, že akce také podle předpokladů úspěšně skončí.

Dvě míle od pevnosti Heidenfortu dal Baarfelt zastavit koně k odpočinku a projednání podrobností útoku. Zatímco všichni prohlíželi zbraně, vysvětloval nám: „Pevnost Heidenfort je bývalý středověký hrad na nevysokém kopečku; nedávno byla přestavěna a zmodernizována na vězení. Nemám její plány a vím o ní jen tolik, co jsem se dozvěděl ze Stauffelmannových listin dnes v noci.

Takže: velitel pevnosti se jmenuje Luchino Grazziani; původem Ital z Jižního Tyrolska, bývalý rakouský špión v Itálii. Později se tam znemožnil natolik, že se nemohl nikde objevit, aby ho okamžitě nepověsili. Stejně tak se nemůže objevit v jiných končinách Evropy, takže se musí zdržovat výhradně v Rakousku. Slyšel jsem už o něm, ačkoliv ho osobně neznám; řád je mu také leccos dlužen, ale když bratři chtěli splatit svůj dluh, ničema se ztratil a nebyl k nalezení. Teď teprve vím, na co se dal.

Přečtu vám teď dopis toho výtečníka; je to jeden z dokumentů, které jsem našel ve Stauffelmannově trezoru:

Jak vidíte, Grazziani je poněkud zvláštní; kromě jiného dává před ženami přednost mladým hochům. Což o něm ostatně víme.

Nyní bych prosil, abyste věnovali pozornost mým instrukcím! Šelmy pojedou v čele; jakmile spatříme pevnost, okamžitě zastaví postup a společně obhlédneme terén. Předpokládám, že vzhledem k pozdní noční hodině budou vzhůru jen hlídky; je nezbytné zlikvidovat je pokud možno rychle a tiše. Údernou skupinu tvořím já, Henryk, Charry, Diana a šelmy. Ostatní tvoří skupinu, která bude vyčkávat na signál, provede frontální útok a zlikviduje jakýkoliv odpor. Úderná skupina se připlíží k hradbám, zneškodní stráže a překročí hradby, aby otevřela bránu. Signálem pro útok je zavytí vlka. Dojde-li k rozsáhlejší střelbě, vyrazí skupina okamžitě. Velí Vítek Jeřábek.“

Všichni s plánem souhlasili, tak jsme znovu nasedli a vyjeli. Jel jsem v čele, takže jsem první ze všech spatřil pevnost. Nebyla rozsáhlá, vypadala spíš jako venkovská tvrz, zato obehnána zdí s ostnatým drátem, ve všech čtyřech rozích vylepšenou věžičkou. Jedna z věží byla o něco větší než ostatní a v její základně se nacházela mohutná ocelová brána. K bráně mířila cesta, po které jsme se blížili.

Tomáš obhlédl situaci a mračil se. „Vypadá to, že to nebude jednoduché! Na všech věžích je vojenská hlídka a docela bych věřil, že na hlavní věži mají i strojní pušku. Kromě toho přelézt tyto hradby nebude lehké!“

„Navrhoval bych vyhodit bránu do povětří!“ řekl klidně Charry. „Výbušniny máme dost!“

„Ano, to je nejrozumnější řešení. Uděláš to ty?“

„Já a kočky. Diana a ty s Henrykem si vezmete na starost hlídky na věži; jakmile po nás někdo natočí zbraň, okamžitě sestřelit!“

„Spolehni se!“ řekla Diana. „Ale myslím, že ti chlapi nedávají pozor. Řekla bych, že spí...“

„S tím právě počítám! Odeberou se do pekla, ani se nestačí probudit!“ řekl Charry a začal se zabývat přípravami. Každému dal pořádný ranec výbušniny, sám vzal roznětky a zápalné šňůry. Pak ulehl na zem a plazil se od keře ke keři podél cesty; my se plížili za ním a nesli výbušninu v zubech. Měsíc občas zalézal za mraky a vrhal po vymýcené planině podivné stíny; možná to nás ochránilo, takže nás nikdo neviděl.

U paty věžičky se Charry zastavil, vytáhl roznětky a počal z našich výbušnin dělat nálož. Byl s tím hotov rychle, měl praxi. Ukázal nám, abychom se uklidili do bezpečné vzdálenosti, teprve pak zapálil šňůry; vzápětí vyskočil a pádil od náloží. Už se nekryl; dokonce po něm z některé věžičky vystřelili, ale to už doběhl k nám, skočil za námi do prohlubně a přitiskl se k zemi. Okolo nás vyryla strojní puška kusy hlíny.

Potom se ozvala hromová rána a k nebesům vylétl sloup ohně. Ti muži se strojní puškou ani nestačili poprosit Boha o odpuštění svých hříchů, tak rychle vyletěli do povětří. Vzápětí Diana a Tomáš zahájili palbu na dvě ze zbylých věžiček a ostatní vyrazili kupředu na zteč.

Výbuch věž úplně zlikvidoval; v hradbách byla díra, že by jí mohl člověk projet vozem. Kromě toho se vysypala všechna okna a zdi byly trochu potlučené létajícími troskami; Charry koná svoji práci vždy důkladně. To však neznamenalo, že by se místní dozorci hodlali vzdát obrany; naopak vyřítila se na nás horda polonahých darebáků s puškami i šavlemi v rukou.

První se s nimi střetl jízdní oddíl, to jest Vítkova skupina. Rychlopalné ručnice jich několik oddělaly, než mohli vůbec vystřelit; přesto kulka zasáhla jednoho z pacholků a srazila jej s koně. To už jsme doběhli i my a každý se vrhl na jednoho lotra. Charry jednoho popadl za krk, vykroutil mu šavli a vzápětí mu přerazil pěstí vaz. Potom se začal probíjet ke vchodu do budovy, odkud někdo střílel z ručnice; Henryk tam hodil granát a střelba rázem umlkla. Zato oknem vyskočil nějaký chlap se šavlí v ruce a mazal přes pole k lesu.

Diana, která právě dojížděla, mu vyrazila do cesty, seskočila s koně a postavila se do střehu s mečem v ruce. Mávl po ní šavlí, ale odrazila ho a křikla: „Kampak, frajere? Tady se bojuje!“

„Radši se ztrať, kluku! Pamatuj si, že mě nikdo nedostane...“ odpověděl, když na ni útočil.

„Aby ses neplet! Já jsem holka...“

Zarazil se uprostřed pohybu, jako by do něj udeřil hrom. Diana toho využila a vrazila mu meč až do poloviny do hrudi; Luchino Grazziani zasténal a složil se do trávy.

Bitva byla skončena v pěti minutách; z dozorců nezůstal živý nikdo kromě dvou raněných. Baarfelt se svítilnou v ruce vpadl do chodby a běžel podle řady cel; za ním šel Pépi, který je zručně odemykal svými paklíči.

Z cel vybíhali zbídačelí muži a různými jazyky děkovali za své osvobození; byli dost překvapeni podivnými lidmi, kteří v takovém chvatu dobyli jejich vězení. Tomáš se o ně nezajímal, hledal svého syna. Avšak jeho námaha byla marná; v přízemí chlapce nenašel, tak se rozběhl do poschodí po točitých schodech na konci chodby. Za ním se rozběhl jeden z vězňů, doposud mladý a vyhlížející jako inteligent.

„Odpusťte, pane, ale jsem nucen vám poděkovat za záchranu! Neznám vaše jméno, ale cítím povinnost říct, že vám nikdy nezapomeneme vaši dobrotu...“

„Thomas Baarfelt.“

„Redaktor Dvořák. Sedím v tomto zatraceném žaláři už dva roky, aniž by mi vůbec řekli, proč...“

„Podívejte,“ řekl Tomáš česky. „Neviděl jste tady devítiletého kluka? Je to můj syn...“

„Ano, viděli jsme ho. Drží ho v poschodí, v té první cele u schodů. Říkal mi to vězeň, co poklízí chodby...“

Tomáš už neposlouchal, vyběhl zbývající schody a vrhl se proti dveřím. Protože Pépi s klíči se někde opozdil, vyrazil dveře ramenem. Povolily kupodivu rychle, nebyly vůbec zamčeny a cela byla prázdná.

„K čertu! Kde je?“ Baarfelt byl silně rozhněván.

Vběhl jsem do pokoje a očichal lůžko. „Ještě před chvílí na něm někdo spal! Dítě. Tady jsou jeho šaty...“

„Kam odešel? Řekni, můžeš to poznat?“

„Byl tady ještě někdo. Cítím stopu cizího člověka. Vyvedl chlapce ven z pokoje. Jdu po ní...“

„Možná to byl ten policista!“ řekl Dvořák. „Včera přijel nějaký muž, nastěhoval se do cely vedle kluka. Divili jsme se...“

„Je tady jiný východ než věží?“

„Ano, zadní věžičkou u koníren. Je tam branka...“

„Aha! Za mnou, Aflargeo, hledej stopu...“

Běželi jsme zas po schodech dolů, Tomáš křičel rozkazy: Charry a Diana s ním, Vítek a Henryk zůstanou v pevnosti a postarají se o vězně. My jsme samozřejmě šli s Tomášem. Stopa vedla do konírny, kde chybělo šest koní; branka byla otevřena. Zatímco Tomáš běžel pro svého koně a pro ostatní, vyběhli jsme brankou a šli po stopě. Naše koně nám přivedl Charry a Diana, naskakovali jsme v běhu. Povšiml jsem si, že se přidal i Pépi Nekvinda.

„Kočky, nadjedete jim lesem! Jedou po cestě a nemají velký náskok. My jedeme za nimi! Pamatujte, nesmějí ublížit Denisovi! Aflargeo, ty se o něho postaráš. Jakmile ho uvidíš, hodíš si ho na sedlo a odjedeš s ním do bezpečí, i kdyby se bránil nebo křičel! Je to jasné?“

Odpojili jsme se a vjeli do lesa; viděl jsem, že s námi jede taky Tošio Yamanaki, ale brzy jsme jej nechali za sebou, nebyl tak skvělým jezdcem a neviděl ve tmě. Tannarr tvrdil, že slyší zepředu klapot kopyt; po chvíli jsme jej uslyšeli i my. Nevím, zda oni slyšeli nás; lidé slyší špatně a tihleti ještě hůř, protože je jistě popoháněl strach. Netrvalo dlouho a nadjeli jsme jim; bylo to v místě, kde cesta vedla hlubokým úvozem.

První se s nimi střetl Ao Harrap. Skočil totiž přímo s koně na prvního z jezdců, srazil ho a rozbil mu hlavu prackou. Tannarr strhl dalšího, já ale hledal Denise; mezitím se jim splašili koně a nastal trochu zmatek. Pořád ještě jsem neviděl chlapce; až po chvíli jsem si všiml, že jeden muž veze před sebou na koni dítě v bílé noční košilce. Zřejmě se pokoušelo vzpírat, proto se opozdil.

Teď jsem skočil já – a přesně. Chlap nestačil ani zařvat, když jsem mu drápy rozerval hrdlo a smetl ho s koně. Chlapec seskočil také a rozběhl se vzhůru do stráně; vtom jej ale dohonil jiný muž a zachytiv ho, namířil na něj revolver. V téže chvíli se na konci úvozu objevil Tomáš v čele všech.

„Hej, Baarfelte! Poruč těm svým ďáblům, ať se stáhnou!“ křičel muž. „Mířím na tvého syna! Zabiju ho, když se mě někdo dotkne!“

Tomáš měl v ruce šavli, ale byl daleko. Ani já, ani nikdo z našich jsme nebyli dost blízko. Cítil jsem pach toho muže; byl to ten, který Denise odvedl z cely.

„Tak co, Baarfelte? Zabil jsem ti ženu, můžu zabít i toho spratka! Poruč svým démonům, aby šli k čertu...“

V té chvíli se za Feldsbergem objevil tmavý stín; japonský meč zasvištěl vzduchem a usekl lumpovi ruku v zápěstí i s revolverem. Feldsberg zavyl bolestí i hrůzou; v té chvíli vyrazil Tomáš a pod ramenem svého syna Feldsberga probodl. Přísahám, Denis se ani nepohnul, když proti němu letěla otcova šavle; věděl, že zasáhne přesně. Skočil tatínkovi do náruče a chytil ho okolo krku.

Zbývali ještě dva ničemové, kteří o překot prchali k lesu a při tom stříleli jako blázni.

„Támhle utíkají!“ vykřikl Pépi Nekvinda. „Za nimi, nesmějí nás dostat!“

A skutečně se vyřítil vpřed.

Náhle pocítil bolest v boku, jako když ho bodne žhavým železem. S úžasem zjistil, že jeho kůň běží dál, zatímco jeho vlastní tělo se zcela bezdůvodně kácí dozadu. Byl to pozvolný, klidný pád; zdálo se mu, že padá zpomaleně, jako by se stal ptákem a letěl vzduchem. Pak dopadl; necítil žádnou bolest, když se to tělo dotklo země, jenom olověnou tíhu v údech, které jako by se náhle nemohly odlepit od hlíny. Zaryl prsty obou rukou do měkkého, teplého jílu; zdálo se mu, jako by skrze svoje dlaně splynul se samotnou matkou zemí, samotným počátkem života, jako by z ní čerpal sílu.

Zachvátila ho těžká únava; chtělo se mu ulehnout a spát, ale jeho silná vůle jej držela. Přivřel na chvíli oči; slyšel šumící hudbu, kapelník mával opentlenou holí a bubeník s mohutnými kníry bušil do bubnu ohlušujícími údery. Anička se točila v kole, svůdně se usmívala a vášnivě vztahovala ruce – a na ramenou jí vlál šátek rudý jako krev, šátek, který jí dal Pépi...

Pozvedl se na rukou; chtěl se posunout aspoň o kousek blíž, jen kousek k ní, soustředil všechnu sílu na tento obtížný úkol, ale nemohl se hnout. Položil tvář do hlíny, aby se zahřál jejím teplem, neboť ta tvář pomalu chladla. Naposledy zaryl prsty do hlíny – potom klesl.

Neviděl, jak se nad ním zastavil Denis Baarfelt a s údivem obrátil oči k otci. Neslyšel, jak se chlapec ptá: „Kdo to byl?“

A neslyšel ani odpověď komthura Baarfelta: „Byl to statečný muž. Chtěl bych, abys byl jako on. Pamatuj, zemřel za tebe...“

Pépi Nekvinda nebyl čítankový hrdina; byl zloděj a podvodník a netajil se tím. Ale Tomáše Baarfelta si začal vážit a kdyby slyšel to ocenění, byl by pro něho položil život znovu. Ale je mrtev. Dívka Anička z Prahy se ho niky nedočká...

Henryk Wagiera k nám dojížděl, zřejmě se rozhodl přijít pánovi na pomoc. Denis jej spatřil a radostně vykřikl; pohlédl na Dianu a Charryho, a vůbec se nebál pohladit nás po kožešině. Dokonce se zdálo, že z nás má radost.

„Rychle, rychle!“ pobízel Tomáš. „Nasedat a jedem! Čím dřív budeme odtud, tím lépe...“

„Přece nemůže takhle v košili...“ bránila Denise Diana, která ho mezitím svírala v náručí.

„Pravda,“ Tomáš otevřel sedlový vak a hodil synovi nějaké šaty. „Rychle se převleč! Pojedeš s někým na koni nebo sám?“

Denis ze sebe stáhl špinavou košili; byl vyhublý, že mu na žebrech mohli hrát jako na kytaře. Nicméně jeho tělo bylo opálené a dobře rostlé; zřejmě byl zvyklý běhat přes léto nahý po loukách kolem statku. Zatímco si oblékal vyšívanou košili, řekl:

„Pojedu sám. Jenom potřebuji koně...“

Charry zatím prohlížel koně banditů, které jsme pochytali; zalíbil se mu Feldsbergův kůň, tak ho Denisovi přivedl a teď mu zkracoval třmeny. Sotva si Denis natáhl kalhoty, vysadil ho nahoru a zeptal se: „Umíš vůbec jezdit, cvrčku?“

„Od tří let, strejdo. Tati, mohu si vzít něčí pistoli? Líbila by se mi ta Feldsbergova...“

Tomáš přistoupil k uťaté ničemově ruce, která tu bouchačku stále ještě svírala; podpatkem dupl na prsty, aby se rozevřely, pak ji očistil o trávu a podal Denisovi.

„Mimochodem, proč jsi nevystřelil na Feldsberga, když zabil matku? Říkají, že ses bál...“

Chlapec zrudl hanbou; to bylo vidět i potmě. „Ale, co si to myslíš? Já a bát se? Ale matčina pistole měla těžký a tvrdý kohoutek, já neměl sílu ho palcem natáhnout! A než se mi to podařilo, už mi ji Feldsberg sebral. Jinak jsem ho dostal!“

„Ach, proto! To mi mohlo napadnout...“ zabručel Tomáš. „Tak si dej podruhé pozor...“

Vraceli jsme se k pevnosti; tam už zatím vězňové, převlečení do civilu, shledávali svůj majetek.

„Teď dobře poslouchejte, co vám povím,“ řekl jim Tomáš. „Jak vidíte, vězení je zrušeno. Seberte se a koukejte se ztratit, než vás dostanou! Podruhé už se nedejte tak hloupě chytit!“

„Ale my jsme nevinní, pane!“ řekl redaktor Dvořák. „Ničím jsme se neprovinili; jsme uvězněni výhradně z politických důvodů!“

„Ani v politice se nesmíš dát chytit! Vemte si koně a ztraťte se! Nás nesledujte, pojedeme rychle. Obraťte se na sedláka Steina u Vídně, snad vám nějak pomůže. Hodně štěstí...“

Poraněný pacholek zatím dodýchal. Uvázali jeho mrtvé tělo přes koně, stejně jako Pépiho; Tomáš jim věnoval krátkou modlitbu a rozkaz druhému, aby mrtvé odvezl na statek a nechal pohřbít.

A pak už jsme jeli; byl nejvyšší čas, svítalo. Denis se držel co nejblíž otce, ale nikoho se nebál a zvlášť nás si zvědavě prohlížel. Jakmile se Charry přesvědčil, že chlapec se bez obtíží udrží v sedle, přestal se o něj starat.

Na cestě jsme měli jedinou zastávku, aby si koně odpočinuli; Tomáš spěchal, začínalo být světlo a on se bál případných pronásledovatelů.

„Denisi, poslouchej mne! Pošlu tě teď se strýčkem Charrym a tetou Dianou za hranice. Já se vrátím do Vídně, musím tam něco zařídit. Sejdeme se až v Benátkách. Důvěřuj jim, jsou to řádoví rytíři. Taky se neboj šelem, mluví jako lidé, určitě si budete rozumět. Tygr se jmenuje Aflargeo, leopard Tannarr, jaguár Ao Harrap. Jsou moudří jako my. Měj je rád, prosím tě!“

„Ano tati, já vím.“ řekl Denis klidně. „Já jsem věděl, že mě přijdete osvobodit. Viděl jsem to.“

„Skutečně jsi věděl, co se děje?“

„Ano; když jsem usnul, viděl jsem co děláš. Viděl jsem tetu Dianu, strýčka Charryho i ty jejich kočky. Všechny jsem vás viděl ve snu; i Japonce a ostatní...“

„Velmi zajímavé! Dobrá, o tom budeme mluvit později. Domů se už nevrátíš, pojedeme do ciziny. Na statek strýčka Charryho.“

„Já vím, i to jsem viděl. Náš dům teď mají cizí lidé. Mrzí mne to, ale vím, že nesmím být k ničemu připoután.“

„Ano, chlapče,“ Tomáš jej objal a přitiskl k sobě. „Ale jestli chceš, můžeš plakat. Vidíš, že já... Až to skončí a dostaneme se odtud, budeme už pořád spolu... slibuju ti to!“

Denis ho objal kolem krku a nacpal mu hlavu pod kabát. Pak ale zase vylezl, utřel si nos a klidně se nechal od Henryka vysadit na koně. Za celou cestu ani jednou neplakal, nestěžoval si, nemluvil o matce ani o svém věznění. Choval se téměř důstojně, lze-li něco takového říct o dítěti. A vypadal velice podobný jak Tomášovi, tak Jerzy Lasękovi; až nás to chvílemi zaráželo.

Potom jsme zase jeli; my opět v čele až do chvíle, kdy jsme zaslechli proti sobě dusot kopyt mnoha koní. Tannarr to jel oznámit Tomášovi a my vyčkávali.

„A je to tady!“ řekl Tomáš. „Pušky do rukou a do lesa! Nepřátelé!“

Zmizeli jsme v lese po obou stranách cesty; po chvíli se ukázala četa vojáků v pestrých uniformách palácové gardy. Vedli je dva důstojníci; slyšel jsem, jak Diana říká:

„Vede je von Waltenberg, toho znám! Ale jeho zástupce je Heinrich von Raune, kamarád Julietty...“

„Jindřich? K čertu...“ Tomášovi se to moc nelíbilo.

A taky právem – Heinrich jel v čele a díval se na zem; na místě, kde jsme odbočili do lesa, zarazil a něco povídal Manfredovi. Vzápětí dostali vojáci nějaký rozkaz, zastavili a připravovali si zbraně.

„Nedá se svítit,“ řekla Diana. „Budeme se bránit!“

„Nerad bych! Co vyjednávat?“

„S Manfredem? To je zbytečný, podle toho, co mi o něm řekl arcivévoda Jan Salvátor...“

„Přesto. Kvůli Jindřichovi!“

Tomáš povstal s puškou v ruce; pomalu vyšel na okraj lesa a křičel: „Hej, vy tam! Vzdejte se, jste obklíčeni!“

Nastal mezi nimi zmatek; vojáci palácové stráže zřejmě uměli všechno možné, jen ne bojovat. Na Manfredův rozkaz počali střílet, ale jejich kulky šly pánubohu do oken, už proto, že nevěděli, nač mají mířit. Tomáš zvedl pušku a párkrát vystřelil; několika vojákům srazil s hlavy vysoké čáky.

„Poslouchejte dobře! Zatím jsem mířil na čapky, ale budu střílet do hlavy! Vzdejte se, je nás tady víc a máme pušky!“

Několik nás vystřelilo do vzduchu; vojáci se srazili do kolečka a přerývaně stříleli do prázdna. Slyšeli jsme, jak je Manfred a Heinrich pobízejí.

Vtom vyjela Diana na koni dopředu, přiložila si dlaně k ústům a vykřikla: „Hej, Manfrede Waltenbergu, ty starý zbabělče! Tobě nestačilo, žes dostal výprask jednou, jdeš si pro něj znovu?“

„Ach – Diana lovkyně? Ne, jdu si pro tebe!“

„To bys musel přijít sem! Nezatahuj do naší hry vojáky; ať složí zbraně, nebo je zabijeme! Ty pojď sem, když se nebojíš!“

„To má být výzva k boji?“ smál se Waltenberg. „Ty se prý chlubíš, že umíš bojovat šavlí!“

„Před chvílí jsem zabila Grazzianiho!“

„To by dokázalo i malé dítě! Dobrá, zkusíme si to! Ale cenu si vyberu sám, když zvítězím!“

„Souhlasím! Ať je to regulérní souboj...“

„Tak přijeď se dvěma svědky doprostřed mezi naše vojska! Já tam jedu taky!“ řval Manfred.

„Charry a Tomáš,“ rozhodla Diana. „Jedem...“

„Snad to bude lepší než je zabít,“ řekl Tomáš, nasedaje na koně. „Ale vezmem si taky zbraně...“

Od vojáků vyrazili tři jezdci, tak jim naši jeli naproti. Setkali se uprostřed mezi oddíly a zvědavě si prohlíželi jeden druhého.

„Jo takhle tedy vypadáš!“ smál se Manfred. „Musím říct, tahle plavovlasá podoba se mi líbí ještě víc než japonská!“

„Jen jak se ti bude líbit, až tě zmlátím!“

„Nono! Tak předně představím svoje sekundanty: poručík Heinrich hrabě von Raune; strážmistr Rolf Ludwig. Bohužel, druhého důstojníka nemám k disposici.“

„To je v pořádku. Mými svědky jsou hrabě Charry de Guyrlayowe a kníže Tomáš Baarfelt.“

Viděla jsem, jak sebou Raune škubl a pohlédl udiveně na Tomáše; ale Manfred pokračoval: „V pořádku. Bojuje se armádními šavlemi na zemi, nebo máš jiný návrh? Chci rovnost zbraní...“

„V pořádku. Ale ať mi Jindra půjčí šavli.“

Heinrich jí ochotně podal zbraň; Diana jí na zkoušku zašvihala ve vzduchu a řekla: „Dík, Jindro. Tvůj bráška Jerzy Lasęka zabil takovou šavlí jednoho policajta moc pěkným způsobem. Škoda, že ti to neumím předvést. Ale řekni si tátovi, třeba tě to naučí...“

Heinrich se nejistě rozhlížel; viděl Baarfelta, ale bál se k němu hlásit. Manfred se pohrdavě ušklíbl:

„Ale jo, tak si s tatíčkem podejte ruce, než si podříznete krky! Jenom nezapomeň, že jsi císařský důstojník a on špinavý zrádce! Diano lovkyně, jestli jsi připravená, tak jedem!“

Pozdravili se šavlemi; potom Manfred zostra zaútočil. Byl to předstíraný útok; Diana ustoupila, ale vzápětí zaútočila sama a vyrazila mu šavli z ruky. Zaklel, ale sebral ji a znovu útočil – a za okamžik už zase ležela šavle v trávě.

„Tak co? Budeš to pořádně držet, nebo ne?“

„Jen počkej!“ zavrčel; tentokrát se jí nepodařilo připravit jej o šavli, tak mu aspoň při střetnutí nastavila nohu a on se zaryl nosem do země.

„Já myslela, že budeme bojovat, ne se válet!“

Manfred byl bez sebe vzteky; několikrát ještě zaútočil, ale pak byl nucen uznat, že Diana si s ním jenom hraje jako s děckem.

„A ty bys chtěl vést vojsko? Vždyť to držíš jako kus klacku!“ posmívala se mu. „Na tebe stačím holýma rukama!“ odhodila od sebe šavli. Manfred už byl zlostí skoro nepříčetný.

Vyřítil se na ni, hotov rozseknout ji třeba vejpůl; Diana jej však chytila za ruku se šavlí, zakroutila mu s ní a donutila ho pustit zbraň; pak jej ukázkově přehodila přes rameno na zem, jen to zadunělo. Pokusil se vstát, ale opět jej uchopila a dalším šikovným chvatem poslala na zem. Způsobila mu několik modřin a boulí a zmlátila ho jako psa; až konečně zůstal ležet a jen chraplavě oddychoval.

„Tak co bude? Neválej se tady, vstávej, končíme!“ A když dost rychle nevstával, postavila ho na nohy sama. „Prohráls, hrdino!“

Manfred koulel očima a občas se zle šklebil, ale nemohl nic dělat. Tomáš Baarfelt přistoupil k němu a řekl:

„Teď poslouchejte moje podmínky! Žádám, aby vojáci zůstali na místě a nic nedělali po dobu nejméně dvou hodin. Zatím můžete jet k Heidenfortu podívat se, co z něho zůstalo. V žádném případě však nesmíte rušit náš odjezd!“

„A když to uděláme?“ zavrčel Manfred.

„V tom případě všechny postřílíme. Máme tady dost ručnic, abychom to dokázali. Vyberte si!“

„Tisíc ďáblů! Dobrá, dělejte si, co chcete! Ale pamatujte si, že vaše jednání nebude příznivě posuzováno ve Vídni!“

„Ani o to moc nestojím. Mohu-li vám něco poradit, Manfrede, poslouchejte raději moje rady než příkazy jiných; a dožijete se mnoha šťastných a úspěšných let...“

„Kašlu na vaše rady! Uznávám, že jste silnější, to by snad mohlo stačit! Jdeme, von Raune; ať vás všechny vezme čert!“

Diana zatím nasedla na koně, taky Manfred se vrátil ke koni a chystal se nasednout; vtom zaslechla výkřik Heinricha von Raune: „Pozor! Diano...“

Zprudka se otočila; ve stejném okamžiku se otočil i Manfred. V ruce svíral vojenskou pistoli, ale než stačil vystřelit, Diana se vrhla stranou a k zemi. Skoro současně zasvištěla vzduchem její dýka a zabodla se mu do prsou. Manfred pustil pistoli a skácel se do trávy. Všichni se k němu seběhli – Diana první.

Manfred křivil tvář bolestí, přesto řekl až mrazivě klidně: „Tak jsi to vyhrála... Diano lovkyně! Neměl jsem to zkoušet... Jsi doopravdy lepší! Škoda...“

„Nechtěla jsem tě zabít! Proč jsi to udělal?“

„Pcha! Ať se propadnu... Chtěl jsem vyhrát! Tak se tady měj, kamarádko.“ pozvedl se trochu a zachrčel: „Aspoň mi podej ruku!“

Sevřel její dlaň křečovitě, jako bolestí; držel se jí celou tu chvíli, než jeho pohled zeskelněl a ta ruka ztratila vládu. Ještě něco zašeptal; nerozuměli mu, jenom Dianě se zdálo, že slyší: „Měl jsem... tě rád...“ Ale nebyla si jistá; třeba se Manfred Waltenberg loučil s tímto světem jen nějakou kletbou.

„Tak,“ řekl Tomáš, když si Diana vzala svou dýku a poodstoupila od Manfreda. „Lituji, Jindřichu, že jsme ho museli zabít. Teď jsi velitelem ty; prosím tě, aby ses zařídil podle mých rad!“

Heinricha smrt jeho velitele trochu zhrozila; nerozhodně se díval z jednoho na druhého. Pak se rozhodl dát příkazy Ludwigovi. Strážmistr byl už nemladý a leccos zažil; když dostal příkaz, aby složili zbraně a zůstali bez činnosti na místě, řekl: „Provedu!“, zasalutoval a odjel k vojákům. Ti vyslechli jeho rozkazy s nadšením; spadl jim zřejmě kámen se srdce, neboť se obávali, že budou muset skutečně bojovat.

Heinrich otálel; ohlížel se po vojácích, pak po nás, nevěděl ale, co dělat. Tomáš se rozjel k vojákům a oznámil strážmistrovi: „Pro jistotu si ponechám poručíka von Raune jako rukojmí. Až do jeho návratu velíte vy, strážmistře!“

„Ano, pane plukovníku...“

„Jak víš, že jsem býval plukovníkem?“ zarazil se Tomáš.

„Sloužil jsem pod Vaší Excelencí, jako nováček! Vy se už asi nepamatujete, ale já si dobře pamatuji plukovníka Baarfelta!“

„Výtečně strážmistře, děkuji ti! Tak hoši, zapíchněte flinty do trávy a dejte si pauzu! Když se nebudete hrnout do boje, zaručeně vyhrajete, to je osvědčená zásada. Mějte se...“

A rozjel se zpátky k nám. „Jindřichu, pojedeš se mnou! Vojáci to už vědí. Pojedeme do Vídně...“

„Ale pane, já nemohu... nemám rozkaz!“

„To vyřídím sám. Když ti někdo něco řekne, odvolej se na příkaz knížete Baarfelta. Nikdo v zemi se neodváží neuposlechnout moje příkazy!“

„Waltenberg se odvážil...“

„Proto také už nežije.“ řekl Tomáš a pobídl koně.

Jindřich se zařadil k němu a společně se vraceli k ostatním; hlavně Denis si nového příchozího zvědavě prohlížel.

„Přivedl jsem ti ukázat bratra,“ řekl Tomáš. „Pořád jsi se chtěl s některým seznámit, tak prosím: pan Jindřich, vikomt von Raune – nebo už hrabě?“

Heinrich něco nezřetelně zavrčel; zato Denis mu podal ruku a řekl radostně: „Jsem rád, že tě poznávám, Jindro! Vypadá trochu jinak než Jerzy, viď, tatínku?“

„Ano, některé rysy má po matce,“ připustil Tomáš. Byla to pravda, oproti Jerzymu či Juliettě vypadal Jindřich v obličeji trochu plnější a jeho rysy byly měkčí než tvrdá tvář ostatních Baarfeltů. Jerzy Lasęka vypadal jako vlk, Denis jako lišče; von Raune připomínal spíš hlídacího psa, v podstatě dobráckého, ale schopného se neúnavně rvát za svoji věc.

Raune mlčel; až když jsme vyjeli, obrátil se na Tomáše: „Byl bych Vám vděčen, pane, kdybyste mne ušetřil nechutných přirovnání k Vaší osobě! Pokud se dopuštěním Božím stalo, že Váš obličej trochu připomíná můj, není to důvod, abyste urážel moje rodiče míněním, že jsem Vaším synem!“

„Ale!“ zasmál se Tomáš. „Jenže já nikoho neurážím; já vím zcela jistě, že jsi můj syn! Ostatně kdybys znal svoji matku před dvaceti lety, nebylo by ti divné, že jsem po ní zatoužil...“

Jindřich se pokusil otočit k němu čelem, aniž dal tento úmysl najevo koni; takže se zakymácel a málem se svalil pod kopyta.

„Pane! Urážku mé matky můžete smýt jenom vlastní krví! Vyzývám vás k souboji, pane!“

„Nekřič a nerozčiluj se!“ doporučil mu Tomáš. „Poprvé vidím člověka, který Baarfeltovskou krev považuje za urážku. Až budeš trochu starší, pochopíš, že jsi mi křivdil. A co se týče souboje: muž je na světě proto, aby plodil děti, ne aby je zabíjel. To bys mohl vědět!“

„Vy se vskutku domníváte, že máte právo svést každou ženu, kterou uvidíte? A co horšího, plodit děti, kde se vám zlíbí? A ještě jim to připomínat?“

„Ano – ovšem, že mám právo.“

„To bych rád věděl, jaké!“

„Právo silnějšího. Byl jsem vybrán ženami, které si mne zvolily za milence. To pochopíš, až budeš starší. Možná proto, že mne považovaly za lepšího, než jsou ostatní muži.“

„Jste netvor, pane! Vy neuznáváte žádnou morálku, nemáte cit, nemáte úctu k zákonům...“

„Nemám; proč taky? Vaše zákony pro mne nikdy neudělaly nic dobrého. Kdybych se domáhal svého práva pomocí zákona, nedožil by se můj syn, tvůj malý bratříček Denis dnešního dne. Proto jsem použil svého práva vykonat spravedlnost násilím.“

„Právo! Jaké máte právo?“

„Právo muže, chlapče. Vůle každého člověka je posvátná a on je povinen ji prosadit, cítí-li, že je v právu. Jaké právo měli oni, aby vraždili a loupili? Ublížili mi a já je trestám. Je to boj síly proti síle – a já jsem silnější.“

„Vaše filozofie je zvrhlá, pane! Dovolte, abych vám řekl, že jste ničema! Co na to řeknete?“

„Abys mi konečně přestal vykat. Nesluší se to jednak vůbec a zvláště ne vůči svému stvořiteli.“

„Tak se neodpovídá na urážku!“

„Tys mne také neurazil, chlapče. Pouze jsi konstatoval, že jsem ničema. To jsem nikdy nepopíral. Kromě toho jsem také vrah, lupič a podvodník. Dnes v noci jsem několik lidí zabil, vyloupil trezory pana Stauffelmanna a podvedl strážného na prokuratuře tím, že jsem se vydával za jeho přítele. Stačí ti to?“

„A ještě se chlubíte svými hnusnými zločiny?“

„Nechlubím se; vím o nich. Zatímco křišťálově čistý Jindřich von Raune nemá na svědomí nic; jenom se před chvílí chtěl dopustit otcovraždy, samozřejmě v mezích zákona a slušnosti. Jistě je mnohem lepší Manfred von Waltenberg, který chtěl odzadu zabít ženu, která jej porazila. Ostatně, Diana by ti měla poděkovat za záchranu života.“

„To byla má povinnost. Nemohl jsem připustit, aby se někomu stala křivda.“

„Ve tvých letech jsem si také myslel, že nemohu připustit nespravedlnost. Později jsem poznal, že síly zla jsou silnější než já; a v boji proti nim musím použít jakoukoliv zbraň. Přeju ti, abys to nikdy nepoznal, chlapče.“

„Vidím, že zadostiučinění se mi od vás nedostane!“

„Ne; proč taky? Nechtěl bych ti ublížit a taky nechci, abys ty ublížil mně. Vybojoval jsem řadu soubojů, ale vždycky s lidmi, kteří si zasloužili smrt. A taky ji dostali. Líbíš se mi, chlapče. Dokonce bych ti chtěl i pomoci – ale ty moji pomoc asi nebudeš potřebovat.“

„I kdybych ji potřeboval, nepřijal bych ji od člověka, jako jste vy. Jste škůdcem celé země!“

„Jaké země? Ta země patří mně, hochu! Moji předkové, lidé tvojí krve tady vládli, když ještě Habsburkové olupovali pocestné na švýcarských stezkách. Nemluv mi o státu! Dokud si může jeden muž dovolit říct, že mu patří polovina Evropy, tehdy si může druhý klidně vzít, co zase on považuje za svůj majetek a své právo!“

Jindřich zbledl; pohlédl na Baarfelta s tichou hrůzou a potom zakoktal: „Vy... se opovažujete mluvit takhle... o panovníkovi?“

„Proč ne? Je to člověk jako ty a já. Nevidím důvodu, proč bych neměl říct, co si myslím. Ostatně, za chvíli s ním budu mluvit; a to, co povídám tobě, klidně řeknu i jemu. On ublížil mně tím, že schválil vraždu mé ženy a únos mého syna. Já jemu neublížil; aspoň ne tak moc...“

„Císař že by... to není možné! To je lež!“

„Snad sis mohl všimnout, že pravdu říkám často a nepříjemnou; ale lžu jen velice zřídka. To největší umění diplomacie je říkat pravdu. Ano, císař František Josef mi ublížil; a já jdu do Vídně, abych jej potrestal za jeho špatnost.“

„Neuvěřitelné!“ vydechl Jindřich. „Vy chcete zabít císaře? Chcete se dopustit...“

„Ne, nezabiju ho. Je to už starý muž a býval mým přítelem v dobách, kdy ses ty narodil. Jenom mu povím pravdu. To bude zlý trest; hroznější, než kdybych jej zabil.“

„Vy si myslíte, že se nikdy nesetkáte s jakýmkoliv odporem?“

„Vidím, že ano; například v tobě. Pořád ještě jsi mi nepřestal vykat; to se přece nesluší!“

„Čert vem vykání! Tak jak ti tedy mám říkat? Snad ke všemu ještě nechceš, abych ti říkal otče?“

„Slušnost by to žádala; ale pro začátek se spokojím tím, že mi budeš říkat Tomáši.“

„Ano, Tomáši!“ řekl Jindřich posupně a zahalil se v důstojné mlčení. Tak jsme dojeli až na statek, kde jsme si vzali koně.

„Tady se rozejdeme,“ řekl Tomáš. „Já a Jindřich jedeme do Vídně, vy vyrazíte okamžitě k hranicím. Automobilem budete v Šoproni dřív, než bude vyhlášeno pátrání. V Uhrách není třeba spěchat, ani se nikde zbytečně nezdržujte. Sejdeme se v Benátkách; já už si vás tam najdu.“

Rozloučil se s námi se všemi, nejdéle s Denisem. Potom jsme nasedli do auta a vyjeli.

„A co my? Jaké příkazy máš teď pro mne?“ tázal se Jindřich von Raune Baarfelta.

„Teď půjdu ztrestat Alfréda Stauffelmanna, bývalého přítele, muže, který dal zabít mou ženu a chtěl dát zavraždit i mne několika sprostými zločinci, které si na to najal. Zabiju ho.“

„Tedy další vražda. Jak, dýkou nebo pistolí?“

„Vizitkou, chlapče. Touto.“ Tomáš vytáhl z kapsy u vesty lístek papíru a ukázal mu ho. Nebylo na něm nic, jenom do papíru vtlačený osmihrotý kříž. Jindřich nevěřícně potřásl hlavou.

Chvíli šli do města pěšky, potom potkali nájemnou drožku a kočí je ochotně zavezl k Berlingovu bytu, kde se Tomáš převlékl z už trochu ušpiněného cestovního oděvu do zcela nového černého obleku včetně cylindru a vycházkové hole. Pak si vzal další drožku a dal se dovézt před budovu nejvyšší prokuratury. Bylo čtvrt na deset a prokuratura pracovala od devíti, tudíž už tam úředníci zajisté byli. Tomáš se otázal vrátného, je-li přítomen Stauffelmann.

„Zanesete mu ode mne lístek.“ řekl a doložil své přání mincí. Z kapsy vytáhl plnicí pero zvláštní konstrukce a napsal na vizitku tak, aby to Jindřich viděl:

„Zvítězil jsem. Mám Denise. Waltenberg, Feldsberg a Grazziani jsou mrtví. Jdu k císaři. T.“

„Zajistěte, prosím, aby tento lístek dostal pan Stauffelmann do pěti minut!“ řekl Tomáš vrátnému.

„Ano, pane. Mám čekat na odpověď?“

„Není třeba.“

Tomáš zaklepal holí na stěnu drožky. „Jeďte na druhou stranu paláce a zastavte za rohem. Tam čekejte!“

Stáli tam a čekali; Tomáš vytáhl z kapsy hodinky a sledoval je. Ubíhaly minuty; třetí, čtvrtá, potom pátá. Ke konci páté minuty se někde v budově ozval výstřel z pistole.

„Konec,“ řekl Tomáš. „Kočí – do Schönbrunnu!“

Jindřich byl bledý jako křída. „On... se zastřelil?“ zeptal se chvějícími se rty.

„Ano. Pochopil, že je konec.“

„Proč?“

„Císař neodpouští porážku. Prohrál a mně se pomstít nemůže. Proto by zničil Stauffelmanna. Musel buď zemřít, nebo podstoupit hanbu a ponížení. Vybral si to lepší.“

„Jsi strašný člověk, otče!“ řekl Jindřich.

Tomáš pokrčil rameny. „Musíme se rozejít. Kdybych tě vzal s sebou k němu, nebylo by to pro tebe dobré.“

Přes tuto jasnou výzvu Jindřich zaváhal. „Otče,“ oslovil Baarfelta po chvíli. „Hněváš se na mne velmi?“

„Nikdy se nehněvám – zvlášť ne na tebe.“

„Dokážeš všechno, co chceš? Všechno na světě?“

„Všechno dokáže jenom Bůh.“

„Přesto. Kdybys dokázal jednu věc, děkoval bych ti do konce svých dnů...“

„Jakou věc?“

„Letos na jaře jsem... nevím, jak to říct. Zkrátka, znáš rodinu hrabat Waldstein-Lammiérových?“

„Ano, ovšem.“

„Mají dceru Hilbertu... je jí sedmnáct.“

„Ano, velmi pěkná. Líbí se ti?“

„Líbila se mi, chceš-li to tak říct. Máš něco proti tomu?“

„Ne, souhlasím s tvojí volbou. Pokud máš obavy, mohu ti zaručit, že to není má dcera, protože její matka byla už tehdy velmi ošklivá; a pokud vím, léty nijak nezkrásněla.“

„Nemusíš se snad všemu posmívat!“ vybuchl Jindřich.

„Nono! Tak co ti brání v té tvé lásce?“

„Plukovník Werner von Remchingen. Starý hrabě odmítl moji žádost o její ruku, naopak zaslíbil dívku tomu starému opičákovi! Ale já vím, co se za tím skrývá; je to úplně jasné!“

„Mně taky. Starý Waldstein-Lammiére už zase nemá na zaplacení svých dluhů. A protože Remchingen má značné jmění, rozhodl se prodat mu dceru jako kus nábytku. To je mu docela podobné.“

„Bez žertů, prosil bych! Berta je... nemohu bez ní žít. Chtěl jsem... vyzvat Remchingena. Ale on bohužel... nejsem si jist...“

„Je lepší šermíř? Ach Bože; a to jsi chtěl vyzvat mne! Co tedy mám dělat s tvým případem; co si představuješ?“

„Dokázal bys způsobit, abych dostal Bertu? Mám samozřejmě v úmyslu se s ní řádně oženit...“

„Ano.“

„Skutečně?“ Jindřich přímo nadskočil a tvář se mu rozzářila. „Kdy? Za jak dlouho?“

„Za půl hodiny.“

„To je zas nějaký hloupý vtip! To není možné, žertuješ!“

„Nežertuji. Dokážu to, ale budu muset obětovat život člověka, kterého jsem využíval. Lituji; musím ti ukázat, jak špinavé jsou prostředky, které používám. Souhlasíš?“

„Mám snad nějakou jinou možnost?“

„Nemáš. Mohl bych samozřejmě nasadit i jiné možnosti; nechci ale ztrácet víc času, než tu půlhodinu. Kočí, do kavárny Apollo!“

„V kavárně Apollo jistě žádný z nich nebude!“

„To ne. Ale zato je tam moderní vynález, který tady v poslední době zavedli. Telefon.“

„To vím; a ty to chceš vyřídit po telefonu?“

„A co má být?“

Kavárna Apollo byla v tuto dobu pustá; ospalý číšník rovnal ubrusy, pikolík zametal lokál. Baarfelt přistoupil k číšníkovi a požádal, aby si směl zavolat telefonem. Protože doplnil žádost menším obnosem a pan šéf nebyl ještě vzhůru, zavedl ho číšník do kanceláře a taktně odešel.

Tomáš chvíli hledal v telefonním seznamu, který v té době obsahoval sotva deset stránek velkého písma; avšak oba lidé, s nimiž hodlal hovořit, v něm byli obsaženi. Plukovník von Remchingen pracoval na ministerstvu války; služba tam Tomáše ochotně přepojila. Tomáš si stiskl nos, čímž změnil hlas a když dostal plukovníka, řekl:

„Tady von Degenfeld, tajemník protišpionážního oddělení c.k. Ministerstva vnitra. Pane plukovníku, znáte jméno Baarfelt?“

„Ano, zajisté... ale nevím, co s ním má být. Pokud vím, byl snad zabit, nebo co...“

„Nemýlíte se. Ale v souvislosti s vyšetřováním toho případu se vyskytly jisté okolnosti. Mimo jiné se v tom případu motá jakýsi Jens Lungger. Víte něco o tom člověku?“

V plukovníkově hlase zazněl strach: „Ne, nevím...“

„Tento Lungger, který je mezinárodním dobrodruhem a špiónem, prodal Baarfeltovi plány nějakých vojenských zařízení; a tvrdí, že je koupil od vás, pane plukovníku. Dokonce předložil doklady. Kromě toho nám nabídl seznam částek, které jste během posledních deseti let od něho dostal. Co o tom víte, plukovníku?“ Baarfeltův hlas zněl ledově a nemilosrdně jako trouby posledního soudu.

„Já... já... netušil jsem, že to je pro toho Baarfelta! Chápejte, celý případ je zamotaný a...“

„Rád věřím. Doufám, že se brzy rozmotá, až vás zatkneme. Pane plukovníku, v jedenáct hodin vás navštíví dva důstojníci, kteří si dovolí vás zatknout. Doufám víte, co je důstojnická čest?“

„Ano pane...“ zachroptěl plukovník. „Chápu. Jsem připraven... Bože můj... ano, jsem připraven...“

„Sbohem, plukovníku. Děkuji vám...“

Ve sluchátku to klaplo; Tomáš položil svoje sluchátko a řekl normálním hlasem: „Plukovník von Remchingen se už určitě neožení s tvojí vyvolenou.“

„Dobrý Bože!“ vydechl Jindřich. „Tys ho donutil se zabít!“

„Ano. Jinak se to nedalo.“

„Zabil jsi člověka, který pro tebe pracoval!“

„Ano. Jeho informace už začínaly být příliš drahé. Jsou lidé, kteří prodávají svoje znalosti mnohem levněji. Kromě toho, byl to nepříjemný svědek. A jak jsi správně podotkl, ničema.“

„Dobře – ale rozhodně nedovolím, abys ublížil také hraběti Waldstein-Lammiérovi!“

„To nemám v úmyslu. Už proto ne, že by tvá Berta musela čekat se svatbou, až uplyne zákonná doba smutku. Kromě toho Waldstein je můj přítel a příbuzný; jedním z mých předků byl též onen Albrecht z Valdštejna, který se chtěl stát českým králem. To jen abys věděl, jak ušlechtilá krev ti koluje v žilách. Ten rod pochází taky od jeho příbuzných. Copak bych to mohl udělat?“

„Co tedy udělat chceš?“

„Dobře poslouchej!“

Tentokrát to trvalo déle; hrabě doposud neráčil vstát z lůžka a komorník, který v jeho paláci ve Vídni obsluhoval telefon, neměl snahu ho budit. Tomáš dosáhl svého, když prohlásil, že jde o peníze a představil se. Potom se hrabě dostavil kupodivu až příliš čiperně.

„Dobré jitro, Ervíne,“ pozdravil Tomáš. „Zdá se nejsi rád, že slyšíš starého kamaráda! Jak se ti daří? Slyšel jsem, že potřebuješ peníze!“

„Ach Tomáši, kdo ti to řekl? Ovšem, že nemám peněz nazbyt, to ostatně víš...“

„Představ si, já taky ne! A naléhavě sháním nějakou menší sumu; tak jsem si vzpomněl na tebe! Víš, co kdyby ses pokusil vrátit mi alespoň několik desítek tisíc z toho, co jsem ti půjčil?“

Zdálo se, že hrabě leknutím ukousne šňůru od sluchátka. Možnost, že by Baarfelt mohl chtít zpátky své pohledávky, jej přímo zdrtila tak, že chvíli koktal něco nesrozumitelného.

„No ne, samozřejmě tě nechci nutit, to by ke starému příteli nebylo hezké! Budu si zřejmě muset vzít peníze jinde, víš...“

„A... ano; to bude asi nejlepší...“

„Zrovna včera jsem narazil na mladého vikomta von Raune... Jindřicha, znáš ho přece? Myslím, že bych si ty peníze mohl vypůjčit od něho. Ale bohužel, budu mu asi muset dát nějakou protihodnotu.“

Jindřich stiskl Tomášovi ruku a chtěl protestovat, ale Tomáš jej mávnutím ruky odsunul.

„Ano, protihodnotu... budu mu asi muset prodat nějaké cenné papíry. A jako z udělání nemám nic, než tvoje směnky! Ano, skutečně! No, mám jich tak asi za pět set tisíc... to víš, za ta léta se nashromáždí... Mladý Raune je hezký, příjemný a milý chlapec, mrzí mne, že ho tím okradu, ale co se dá dělat? Třeba najdeš možnost, jak mu ty peníze šikovně vrátit... i kdybys měl sáhnout na věno své krásné dceři, že? Tak pamatuj si, Ervíne, od teďka dlužíš mladému von Raunovi půl miliónu. Těším se na další příjemné shledání. Tvůj služebník...“

Sotva Baarfelt položil telefon, Jindřich se na něj přímo vrhl: „Ale já nemám půl miliónu!“

„Já ano. Ostatně, směnky pana hraběte jsou zcela bezcenné kusy papíru. Nanejvýš bych ho mohl dát zavřít pro dluhy, kdybych je předvedl soudu. Nikdy jsem ostatně nepředpokládal, že bych od něho mohl dostat jediný groš. Doufám, že tobě to půjde líp.“

„Ale já od něj taky nechci žádné peníze!“

„Tak chtěj něco jiného. Nemá zřejmě jinou možnost, než provdat za tebe svou dceru. Kdyby na to nechtěl dost rychle přijít, tak ho trochu přitlač ke zdi. Pohroz mu, že mi dáš vědět, třeba. To ho zaručeně vyděsí, až se mu zpotí pleš. Pokud bys neměl schopnosti k diplomatickému jednání, obrať se na svou sestru Juliettu, ta má rozumu za čtyři!“

„Ano, to už dokážu, myslím... Teď zbývá jenom aby uvěřil, že mám ty směnky!“

„Ano, to je moudré. Pošlu ti je poštou, samozřejmě s sebou nenosím zbytečné papíry. Ostatně, von Remchingen bude z cesty a doufám, že Ervín nepadne tak rychle na jiného bohatého ženicha. Přeju ti všechno nejlepší i s tvojí ženou; a doporučuji ukládat kapitál výhodněji, než jsem to dělal já. Nebýt tebe, přišel bych zbytečně o půl miliónu.“

Jindřich uchopil Tomáše za ruku a políbil mu ji dřív, než tomu Baarfelt mohl zabránit.

„Ale chlapče, ty tvoje způsoby! Napřed mne chce zabít, potom mi zas líbá ruku! Chovej se přece trochu důstojněji!“

„Jsem šťastný, tatínku! Založil jsi moje štěstí!“

„No, tolik toho zas nebylo. Ostatně, když mluvíš o štěstí; napadá mě, že by pro hraběte Waldstein-Lammiére byl přijatelnější nadporučík než poručík. Měli by tě povýšit, Jindřichu...“

„To sotva – po téhle operaci...“

„Proč? Uvolnilo se místo kapitána gardy. Mohl bys lehce přijít k šarži.“

„Leda bys to zařídil nějakými machinacemi!“

„Ano, to mám právě na mysli.“

„Jak bys to zase mohl udělat?“

„Jednoduše; řeknu to císaři.“

„Tebe poslechne i císař?“

„Když mu to řeknu dostatečně jemně, tak ano. Ty nemusíš dělat nic jiného, než lehnout si v některém pokoji tohoto hotelu na kanape a spát, dokud tě někdo neprobudí.“

„To není možné! Kromě toho, jak bych mohl spát, když se rozhoduje o osudu říše?“

„To zařídím. Jenom pojď se mnou.“

Vyšli a Tomáš se obrátil na číšníka. „Tento pán, vikomt von Raune, je poněkud unaven a není mu dobře. Mohl by si odpočinout v některém pokoji...“

„Samozřejmě,“ řekl číšník, když si prohlédl bankovku, kterou mu Tomáš taktně vložil do ruky. „Jak si Vaše Výsost přeje. Zajisté tak brzy ráno...“

Tomáš zakašlal a číšník usoudil, že se pánovi jeho řeči nelíbí; uklonil se a odvedl je do poschodí, kde jim otevřel jeden z pokojů.

„Rozloučíme se, synku; možná se už nikdy neuvidíme. Budeš muset používat svého vlastního mozku... ale ty to budeš umět, nebojím se. Už proto, že ses uměl spojit se správnými přáteli. Drž se Julietty, je chytřejší než ty a má smysl pro splétání intrik. To je ve společnosti důležitější než plná peněženka. Já odejdu; musím. Teď už bude všechno záležet jen na tobě.“

„Škoda. Jsi veliký muž, otče!“

Tomáš jej objal a políbil. „Teď si lehni – sem, na postel.“

Pohladil jej po vlasech a po čele. „Spi! Spi, dokud tě někdo nevzbudí...“

Chvíli mu třel spánky. „Bolí tě něco?“

„Trochu hlava.“

Tomáš se jej znovu dotkl. „Už nebolí. Spi!“

Chvíli ještě hleděl na syna, potom vyšel ven a sešel dolů. „Pán bude spát asi do šesti hodin do večera. Když si pro něj nikdo nepřijde, potom jej vzbuďte. Další rozkazy už vám dá sám.“

„Jak si přejete, pane. Ještě nějaké přání?“

„Dejte mi... sklenici vody!“

„Vody, pane?“

„Ano. Čisté vody.“

Číšník přinesl sklenici a udiveně zíral, jak ji Tomáš vypil. Potom mu podal minci.

„Ale pane... to je přece zlaťák!“

„Vím. Jsou dny, kdy si mohu dovolit zaplatit za vodu jako za víno. Děkuji vám – a sbohem...“

Překvapený číšník se nestačil klanět; Tomáš vyšel ven skoro shrbeně, jako by na něj dolehla nějaká strašlivá tíha...

Errata:

08.08.2021 11:39