Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Císařství

Za hodinu na to byl už Tomáš v Schönbrunnu; vcházelo sem teď mnoho lidí, takže si jej nikdo nepovšiml, když vstoupil do přízemí; ostatně šel tak, jako by tu byl každý den. Vyznal se dokonale v tajných chodbách zámku a tak do nich vstoupil jednou starou skříní a zamířil k pokojům korunního prince Rudolfa.

Nikdo se mu nepostavil do cesty; až v předpokoji prince se starý komorník zarazil v půli pohybu a vyděšeně zíral, když jej spatřil.

„Klid,“ řekl mu Tomáš. „Jdu k princi...“

„Vaše Výsost... jste to přece vy, pane?“

„No ovšem, snad mne poznáváš i bez vousů! Jdu k Rudolfovi; nemusíš mne ohlašovat, děkuji ti...“

Salónek, do kterého vstoupil, byl zařízen pro potřeby mladého muže dost zvláštně, spíš žensky. Byl přecpán všelijakými tretkami a ozdobami, zrcadly, porcelánem, dečkami a polštáři; na pohovce ležel štíhlý mladík v brokátovém županu, s pečlivě načesanými vlasy a pěstěnými vousy – četl nějakou knihu. Když slyšel Tomáše, zvedl na chvíli oči; poznal svého hosta, rázně pustil knihu, vyskočil a hleděl na něj se směsicí radosti a strachu.

„Buď zdráv, Rudolfe!“ řekl Tomáš.

„Jsi to ty?“ vykřikl mladík nadšeně. „Myslel jsem, že už nikdy nepřijdeš! Říkali, že jsi mrtev!“

„Tomu jsi věřil? Ano, měl jsem být mrtev; ale to by museli být lepší než já! Ženu mi zabili, to ano; a můj syn byl zavřen ve vězení, ale už ho zase mám...“

„Cože, zavřen ve vězení? To přece nemohli udělat bandité jako tu vraždu! Co se stalo?“

„Nebyli to bandité, Rudolfe. Byli to státní úředníci. Vojáci, policisté, diplomaté...“

„Naši lidé? Jak to mohl otec dopustit?“

„Půjdu se ho za chvíli zeptat. Teď bych rád promluvil s tebou. Přicházím se rozloučit, Rudolfe. Lituji, ale odcházím.“

„Odcházíš? Kam a proč?“

„Nemohu tady už žít. Právě před chvílí jsem způsobil smrt několika lidem. To mi stát nemůže odpustit, byli to jeho úředníci, třeba prokurátor Stauffelmann. Byli to oni, kdo způsobili moje neštěstí...“

„Ale já přece chci, abys zůstal! Myslel jsem, že budeš opět se mnou, že mě budeš učit! Že budeš zase mým vychovatelem... nebo rádcem, namísto všech těch...“

„Rád bych, ale to nemohu nařídit.“

„Ale já ano! Jsem korunní princ, moje slovo tady něco platí! Budu žádat, aby mi tě nechali!“

„Tvoje slovo tady platí starého čerta. Nejsi ničím, milý princi – až budeš císařem, budeš moci něco ovlivnit. Teď ne.“

Mladík zrudl jako pivoňka. „Slíbil jsi, Tomáši, že mne povedeš! Že mne naučíš žít a vládnout! A teď odcházíš, aniž bys splnil své slovo! To není ani hezké, ani důstojné říšského knížete!“

„Obávám se, že už nejsem říšský kníže. Už mi na území říše nepatří ani píď půdy, ani jediný zlaťák. Odcházím se vším, co mi patří. Dokonce za pár dní nebudu poddaný Jeho Veličenstva.“

„To je zrada, Tomáši! Zradil jsi mne – a já ti tolik věřil! Jak se mi můžeš podívat do očí?“

„Mohu. Přicházím k tobě, abych ti to řekl. To je poslední, co pro tebe mohu udělat. Řeknou ti, že jsem se dopustil zločinu; že jsem zradil císaře a svoji vlast. Můžou ti namluvit cokoliv. Já však pouze prchám, abych zachránil svůj život.“

„Tvůj život? Jednou jsi řekl, že tvůj život patří tvé vlasti! Zemi, které budu vládnout!“

„Z toho mne už vyléčili. Vyhánějí mne, chlapče. Už nemám, proč bych bojoval za Rakouskou říši!“

„A co já? Slíbil jsi mi, že mne učiníš největším panovníkem v dějinách Habsburského rodu!“

„Slíbil. A byl bych to dodržel.“

„To není odpověď hodná Tomáše Baarfelta! Řekni: dodržím to! Potom poznám tvoji řeč!“

„Když jsi byl malý, věřil jsem, že to dokážu. Sliboval jsem ti šťastnou zemi, která tě bude milovat. Dnes přestávám věřit, že bych to byl schopen dokázat. Snad mohu slíbit, že staneš-li se někdy panovníkem, přijdu a pomohu ti. Budeš-li mne ještě vůbec u sebe chtít...“

„Nezapomněl jsem na tebe, přes všechny jejich řeči! Věřil jsem ti, čekal jsem na tebe! Potřebuji se opřít o tvoji sílu, tvoji odvahu... Potřebuju tě, víš?“

Tomáš si otřel dlaní čelo. „Tak slabý...“ zašeptal. „Proč jenom jsi tak slabý...“

„To říkají všichni! Slabý... čemu tak říkají? Radí mi, abych si vzal příklad ze silných Habsburků. Například svého otce...“

Tomáš pohrdlivě stáhl rty. „Ano, on je silný; možná dost i na to, co mu povím. Rudolfe, pamatuj si, nejen jako panovník, ale jako člověk musíš prosadit svou vůli. Musíš se bít za svoje právo, musíš vnutit všem své záměry. Budeš to muset udělat bez ohledu na to, zda se budeš... bát či ostýchat. Já vím, měl bych být s tebou, naučit tě... ale vyhnali mne, odmítli moje služby. Nemohu být s tebou... Musím!“

Rudolf odmítavě vrtěl hlavou.

„Dobrá, ještě jednou ti něco slíbím. Až se staneš panovníkem, dáš mi zprávu. Jan Salvátor ti řekne, jak to udělat. Nebude-li tu Jan Salvátor, potom... inu, dozvím se to. V den tvé korunovace přijdu a budu s tebou, dokud tu budu mít co dělat. Chceš?“

„Ano! Ano! Děkuji ti – to je nejvíc, co jsem mohl očekávat. Děkuji, Tomáši; jsi můj jediný doopravdovský přítel. Jediný, komu můžu věřit...“

„Teď budeš muset věřit jen sobě. Bude-li něco skutečně třeba, budeš tady mít Jana Salvátora. I když on...“

„On tady nechce být. Chce odejít, chce odvrhnout příbuzenství s Habsburky. Vím to, říká se to všude. Odejde pryč, já vím...“

„Až odejde, pošlu ti někoho jiného. Uklidni se, můj princi. Všechno je v nejlepším pořádku...“

„Není to v pořádku, Tomáši. Tak si přece sedni!“

Tomáš skutečně usedl. Rudolf si zapálil doutník, nalil sobě i Tomášovi víno a vyprávěl, nervózně rozkládaje jemnýma rukama: „Mám takovou... neurčitou obavu, víš? Mám veliké plány s monarchií, chci z ní udělat skutečně moderní stát, průmyslový, dobře vedený, s dokonalou péčí o každého občana, i o nemocné, chudé, opuštěné... To všechno mám v úmyslu!“

„No dobře. A kde je problém?“

„Taky jsem... víš, líbí se mi jedna dívka.“

„Pokud vím, jsi ženatý; to pro tebe není nic?“

„Ach, Stefanie? To je politický sňatek, na tom nic nezáleží. Vím o lepší dívce, je to sice jen obyčejná baronka, ale krásná a moc milá a já... Mám ji hrozně rád!“

„Ona tebe jistě taky.“

„Řekla, že by pro mne byla ochotna i zemřít!“

„To není nic moc; zemřít je velmi jednoduché, stačí jenom si chvíli nedávat pozor. Větší umění je žít, Rudolfe!“

„Já s ní chci žít! Ale dovolí mi to – oni?“

„Dovolí ti přesně tolik, kolik si vybojuješ. Vysvětloval jsem ti přece, že si musíš vynutit svá práva. Třeba i proti nejbližším lidem, proti císaři, matce... proti všem!“

„Na tom nezáleží! Ale já se díval do hvězd, Tomáši. Tam je... tam není nic, chápeš? Já tam nejsem, Mary tam není... já z toho mám hrozný strach, Tomáši!“

Tomáš měl na chvíli chuť jej obejmout a přitisknout k sobě, jako když býval Rudolf malým chlapcem, ale pak si to rozmyslel.

„Třeba ses jenom zmýlil...“

„Ty sám jsi mne učil číst ve hvězdách! Tys mne učil dotazovat se na budoucnost. Díval jsem se do hvězd, křišťálové koule, tarokových karet... doptával se spirály, siderického kyvadla, všeho! A já tam nikde nejsem! Nikdy nebudu císařem, Tomáši, zbude po mně jen bezvýznamná zmínka v dějinách, byl následník trůnu, ale už není! Nic není...“

„Tak dost! Nikdy jsem moc nedal na věštění budoucnosti, i když jsem to občas dělal pro jiné. Zoufale mě nebaví vypočítávat lidem horoskopy a věštit jim z ruky. Budoucnost bude taková, jakou si vytvoříš, Rudolfe. Hvězdy nelžou, ale taky nenařizují...“

„Kdybych mohl být s tebou... opírat se o tvoji sílu...“

„Tak dost! Jsi dospělý muž, žádné dítě! Jako malého jsem tě mohl vychovávat a usměrňovat, teď už rozhoduješ o sobě sám! Nesmíš být tak nesamostatný, zženštilý, slabošský; prober se a staň se skutečným mužem! Umíš se milovat se ženami, tak bys měl umět taky rozhodovat o své budoucnosti!“

„Já bych se změnil! Jen kdybys mi trochu poradil, pomohl... zůstal se mnou aspoň několik dní...“

„Sbohem, Rudolfe. Musím už jít!“

„Na shledanou, Tomáši! A prosím tě, přijď brzy! Budu na tebe čekat... budu opuštěný, ztracený, sám...“

„Přijdu, věř mi. Měj se tady hezky, Rudolfe!“

Rozloučili se a Tomáš opustil princovo apartmá; kráčel zvolna a tiše po chodbách paláce a bručel si něco nesrozumitelného. Jediné, co bylo možno pochopit z jeho vrčení, bylo: „K čertu... proč zrovna on?“

Teď zamířil k nejdůkladněji střeženému místu celého paláce: císařovým pokojům. I k nim se dostal tajným průchodem.

Přede dveřmi do císařovy pracovny stáli dva poddůstojníci císařské gardy v pozoru, se zbraněmi v rukou. Tomáš k nim přistoupil, současně vymrštil obě ruce a dotkl se jich konečky prstů s jediným slovem: „Spi!“ Oba muži ztuhli jako svíčky ve strnulém postoji; vypadali jako jindy, ale neviděli a neslyšeli, takže nemohli zabránit, aby vstoupil. Další místností byl předpokoj; komorník Paar tam přebíral nějaké dopisy, skloněn nad stolkem. Obrátil se a otevřel ústa překvapením.

„Nebojte se, Paare. Jsem Baarfelt, znáte mne... Kdysi jsem byl přítelem Jeho Veličenstva a měl k němu kdykoliv volný přístup!“

„Ano, Vaše Výsosti... ale teď...“

„Uklidněte se, Paare!“ Tomáš vtlačil starce do pohodlného křesla a dotkl se jej rukou. „Spi!“

Nyní měl cestu k císaři volnou.

František Josef se zabýval akty. Byla to jeho nejoblíbenější činnost; vládl od stolu, vyčetl pravdu z papírů a účetních knih, pročítal stohy hlášení, dopisů, přípisů a zpráv, doplněných dobrozdáními nejrůznějších úředníků. Věděl o každém papíru, který mu kdy přišel pod ruku – věřil, že jeho říše je uspořádána stejně dokonale a přehledně jako papíry na jeho psacím stole. Momentálně se bavil tím, že zíral na velkou mapu monarchie, která visela na zdi před stolem. Na té mapě viděl velikost a moc Rakousko Uherské monarchie, ohromné, zabírající celý střed Evropy, její nejkrásnější a nejvýnosnější část. Ta mapa byl díl jeho sebevědomí; praktická ukázka moci.

Když vstoupil Tomáš, císař k němu tázavě obrátil oči; potom pochopil, kdo to je a pozvedl se, jako by chtěl vstát.

„Zdravím tě, Františku Josefe.“ řekl Baarfelt.

„Nepozval jsem vás, pane! A nechápu, co vám dává právo hovořit se mnou s tak urážlivou důvěrností. Neznám vás, pane!“

„Jsem Thomas Gregor Martin Jiří kníže Baarfelt, komthur řádu Templářů. Byly kdysi doby, kdy jsi mne znal víc než dobře.“

„Těší mne kníže. Snad víte i to, kdo jsem já!“

„Vím. Jeho Apoštolské Veličenstvo František Josef První, císař rakouský, král český a uherský et cetera. Ale nejsi víc než Bůh, který je mým pánem. Taky nejsi ten, kdo může beztrestně vraždit moje nejbližší a i mně usilovat o život. Přišel jsem se tě otázat, proč jsi svolil k vraždě mé ženy, únosu syna a pokusu o mé zavraždění.“

„Nerozumím vaší řeči, pane!“

„Ale rozumíš. Dal jsi k tomu příkaz Alfrédu Stauffelmannovi, bývalému nejvyššímu prokurátorovi. V této chvíli je již mrtev; zastřelil se vlastní zbraní.“

„Ano? Pokud Stauffelmann tvrdil, že jsem mu k tomu dal svolení, potom Vás ujišťuji, že to není pravda! Od muže jako on nemůžete čekat nic než lež!“

„Stejně tak nemohu čekat pravdu od císaře rakouského. Nelži mi alespoň do očí, zbabělče! Řekl jsi to a já jsem tě viděl! Mám možnosti, jak vidět, co chci poznat! Dal jsi mu své svolení!“

„Chcete-li na to pohlížet takto, tak prosím. Víc mne ale zajímá, jak jste vstoupil do této místnosti! Pokud vím, nedovolil jsem vám vstup; ale odpustím vám, odejdete-li. Jestliže však nehodláte odejít, dám vás vyvést stráží...“

„Stráž je uspaná, neposlechne tě. Teď poslouchá mne; i komorník Paar, marně bys zvonil. Napřed si poslechneš, co ti chci říct.“

„Chcete-li mne zabít, pak ovšem nemohu proti tomu nic dělat. Vlastně, vraždit bylo vždy zvykem vašeho rodu. To je známo!“

„Nezabíjím zbytečně; a nikdy starce, kteří nemají zbraň. Nejsem tak nízký a podlý, abych zabíjel bezbranné, například ženy a děti – jako ty! Sedíš na trůně a myslíš, kdoví jak nejsi povznesen nad ostatní lidi. Ale přitom jsi obyčejný zbabělý vrah; protože na špinavou práci si najímáš jiné. Hnusíš se mi, i s tvojí sbírkou císařských, královských a vévodských korun!“

Císař zbledl jako křída. „To mi říkáš ty? Kníže Baarfelt, zrádce a největší zločinec, kterého jsem kdy poznal? Ty, který jsi páchal největší podlosti, jakých je schopen člověk?“

„Na tvůj příkaz jsem udělal hodně podlých věcí; a přece ses mne bál tolik, že jsi mne chtěl dát zabít! Ale neboj se; odcházím z Rakouska a nevrátím se, dokud budeš živ. Jsi spokojen?“

„Byl bych; ale urazil jsi mne, Baarfelte! Urážka posvátného císařského majestátu se trestá smrtí!“

„Ubožáku. Vyhrožuješ a přitom se sám bojíš. Podívej se, nemám ani zbraň! Přestaň se klepat; nejsem ani tak nebezpečný jako ta dívka, se kterou jsi včera tančil na plese. Dávám ti slovo, že ti neublížím! Jenom jsem ti přišel říct, co si o tobě myslím!“

„Vidím, že se tě nezbavím. No prosím, mluv!“

„Stauffelmann a Feldsberg jsou mrtví. Pevnost Heidenfort zničena, k nepotřebě. Mám svého syna, Waltenberg je mrtev. Zabila ho ta dívka.“

„Cože? Kapitána Waltenberga?“

„Ano. Napřed ho porazila v souboji na šavle a když na ni potom vytáhl revolver, hodila mu do srdce nůž.“

„Porazila Waltenberga v souboji? Vždyť se říkalo, že Manfred je nepřemožitelný!“

„Byl poražen, dokonce se mu nezdařila ani ta úkladná vražda. Leží mrtev v půli cesty k bývalé pevnosti Heidenfortu. Vojáci jsou tam také a čekají.“

„Což oni nebojovali?“

„Vzdali se. Jediný, kdo se odvážil bojovat, byl poručík von Raune. Dokonce byl tak nepředložený, že chtěl bojovat i se mnou! Vyzval mne na souboj a možná by mne byl i napadl...“

„Pro smilování Boží... Snad jsi nezabil i toho ubohého chlapce? Věřím, že bys byl schopen...“

„Ne, toho bych nezabil. Vzal jsem jej jako rukojmí do Vídně a uspal v jednom hotelu. Je to statečný hoch; jediný člověk, který se postavil za tebe a tvoji říši. Jedině on; to jenom, abys věděl, jaké máš služebníky a kdo ti koná platné služby.“

„Ty nemáš právo o nich takhle mluvit!“

„Kašlu na právo. Jenom ti chci říct, že lidi jako spiklenci, kteří mne chtěli zabít, bych vyhodil ze svých služeb. Ne proto, že se zamýšleli dopustit vraždy – ale že to nedokázali. S takovými lidmi nezvítězíš; kdo zradil jednou, může snadno zradit i podruhé. Jeden z nich, plukovník Remchingen, se dnes ráno zastřelil. Nemusíš ho litovat, byl hlupák a zrádce. Jenom nevěděl, že zrazuje právě pro mne.“

„Bože můj!“ císař si zakryl tvář. „Mluvíš jako vždycky; věděl jsi všechno a mne jsi poučoval jako malého kluka! Ale věř mi, Baarfelte, lituji toho, co se stalo. Dal jsem příkaz otci arcibiskupovi, aby s tebou sjednal mír! To mi věř...“

„Není třeba sjednávat mír. Odcházím a ponechám ti tvoji ubohou zemi; dělej si s ní co chceš. Můj odchod bude tvým trestem, císaři. Nejhorším trestem, jaký si mohu vymyslet.“

„To není trest – to je požehnání pro Rakousko!“

„Ubohý blázne! Chlubíš se, že vládneš tolik let v míru a ve štěstí; ale nikdy sis neuvědomil, že to byla moje práce. Jenom proto, že jsem chránil tvůj trůn, krotil nespokojence, trestal zrádce, dělal pro tebe všechny možné diplomatické obraty; jen proto je mír, proto jsi ještě u moci. Teď odejdu; a tvá říše se rozpadne jako domeček z karet!“

„Má říše je mohutná a mocná!“ ukázal císař na mapu. „Podívej se: toto je Rakousko!“

„V noci, když jsme jeli do Heidenfortu, díval jsem se na hvězdy. A chvěl jsem se, když jsem si v nich přečetl osud tvého Rakouska! Dnes je to velký, mocný a jednotný stát. Ale přijde válka a ty ji vyvoláš! Vztáhneš ruce po malém území, tadyhle v rohu; po Srbsku, jako jsi je vztáhl po Bosně a Hercegovině. Kvůli tomuhle území vznikne válka, jakou dějiny světa ještě nepoznaly. Na tebe a na tvé spojence se vrhnou všechny státy Evropy: Francie, Anglie, Rusko. Válka bude strašlivá; modli se k Bohu, aby ti dal zemřít dřív, než uvidíš její konec! Modli se, abys nespatřil všechny ty milióny mrtvých, kteří tě budou proklínat za to, že jsi je vehnal do té války!

A teď se podívej: výsledkem války bude zničení Rakouska. Moje Čechy a Morava se odtrhnou, vznikne nový stát. Polsko se obnoví, Uhry odvrhnou i poslední zbytek tvé nadvlády. Ztratíš Bosnu a Hercegovinu, které přejdou pod svrchovanost Srbska. Ztratíš Jižní Tyrolsko; z Rakouska zbudou drobty...“

Tomáš uchopil červenou tužku, přistoupil k mapě a obkreslil na ní historická rakouská území; malý ostrůvek v oceánu, který nyní tvořilo Rakousko.

„Budeš posledním císařem své země. Tvůj nástupce ztratí všechno; nakonec se bude muset zříci i koruny. A toto Rakousko se stane republikou. Státem bez poddaných, státem svobodných občanů. Tvoje záměry ti proklouznou jako voda mezi prsty...“

Císař zbledl ještě víc. „Cože... Rudolf že se bude muset vzdát trůnu? Dovolit republiku?“

„Ne. Nevím proč, ale tvým nástupcem nebude Rudolf. Vychází to tak mně i jemu. Rudolf se nikdy nestane císařem!“

František Josef nevydržel; klesl hlavou do dlaní a chvíli tak setrval bez hnutí. Pak opět hlavu zvedl a upřel vybledlé oči na Baarfelta: „Řekni mi, prosím, alespoň tohle: Čím synem je skutečně Rudolf? Je můj... nebo tvůj?“

Tomáš na maličkou chvíli pocítil soucit s nešťastným mužem, před nímž se v jedné chvíli otevřelo peklo. Avšak přesto řekl pevně podle pravdy: „Nevím. Lituji, nevím sám. Díval jsem se před chvílí na něho velmi pozorně. Všechny moje děti mají moje rodové rysy. On ne. Nevím, kterého z nás je – ale asi tvůj.“

Císař zachroptěl jako poraněný býk; pak vykřikl: „Táhni! Táhni pryč a nevracej se, ty... jdi si ke svým, k arminskému císaři a jeho bláznivé ženě! Neposlouchal jsi mne, svého panovníka; snad ten nový panovník tě naučí poslušnosti! Táhni, ale nepočítej s tím, že tě nechám odejít! Urazil jsi císaře; pošlu za tebou vojáky, aby tě zabili! Neutečeš jim, uvidím tvou hlavu u svých nohou...“

Tomáš se pohrdavě usmál. Přistoupil k císaři a dotkl se jeho čela dlaní. „Spi! Probuď se za deset minut! A pamatuj si, co jsem ti řekl; do konce svého žalostného života...“

Císař zachroptěl. Tomáš vzal jeho hlavu do dlaní; odňal mu bolest, která jej možná trápila. Ale namísto toho zabodl do srdce nový osten:

„Až ti bude zle, vzpomeň si na tu dívku; na Dianu! Také ona nosí korunu, jako ty. Ale patří jinému; i když bys ji chtěl!

Teď sbohem, odcházím. Tvoje říše už patří jenom tobě. Co z ní uděláš, bude jen tvoje dílo.“

Tomáš prošel předpokojem, potom chodbou, kde stály nevidoucí stráže. Císař skutečně seděl deset minut nepohnutě v křesle a hleděl na svoji zprzněnou mapu. Teprve potom se vymrštil a vyběhl z místnosti.

Komorníka Paara našel v předpokoji; musel jím zatřást, aby jej probudil. I s vojáky musel třepat. Pak se však rychle rozběhli podle jeho rozkazů; všechny brány byly uzamčeny, palácová garda se rozběhla hledat po rozlehlém zámku vzpurného knížete.

Zjistili, že neopustil palác; ale ačkoliv hledali všude, nenalezli ho. Kníže Baarfelt zmizel jako duch a už nikdy nikdo jej nespatřil.

Errata:

08.08.2021 11:39